5 Tdo 193/2007
Datum rozhodnutí: 07.03.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 193/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 3. 2007 o dovolání obviněné S. B. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 2 To 516/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 53/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné S. B. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. 2 T 53/2006, byla obviněná S. B. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila tím, že dne 29. 8. 2005 v 16.30 hod. v O., na ul. K., v bytě své matky MUDr. D. B. , tuto fyzicky napadla, a to tak, že ji bila pěstmi po celém těle, vytrhla jí chomáč vlasů z hlavy, čímž jí způsobila pohmoždění vlasaté části hlavy s vytržením vlasů na temeni vlevo, zhmoždění krajin kolem obou očí s krevními podlitinami, pohmoždění nosu a mnohočetné povrchní pohmožděniny obou tváří s dobou léčení 1 až 2 týdny.

Za tento trestný čin byla obviněná S. B. odsouzena podle § 221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu jí byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.

Tento rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná S. B. odvoláním, o kterém Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 2 To 516/2006, tak, že odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 2 To 516/2006, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. 2 T 53/2006, podala obviněná S. B. prostřednictvím obhájce Mgr. J. S. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V rámci odůvodnění dovolání zejména uvedla, že zjištěný skutkový děj byl nesprávně právně posouzen co do otázky naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Zejména její jednání nelze posoudit jako trestný čin ublížení na zdraví, neboť poškozená ve skutečnosti nebyla omezena v důsledku jednání obviněné v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 7 10 dní, přičemž ji nebylo možno k této otázce vyslechnout, neboť zemřela dříve, než věc byla projednána před soudem. Dovolatelka dále upřesnila, že soudy obou stupňů se opřely o vyjádření znalce MUDr. Z. Z. , avšak tento znalec nerespektoval a bagatelizoval závěry specialistky oční lékařky MUDr. M. P., která ohledně zranění očí poškozené do své zprávy ze dne 7. 9. 2005 uvedla, že oční bulby jsou bez traumatických změn, a proto nedoporučila žádnou léčbu. Zpráva této lékařky je součástí spisového materiálu a byla před soudem přečtena. Dále ve vztahu k omezení v běžném způsobu života obviněná namítla, že znalec se vyjadřoval k době léčení a nikoli k době omezení v běžném způsobu života, přičemž tyto termíny nelze zaměňovat. Poškozená nemohla být tak omezena v běžném způsobu života vinou napadení obviněnou, neboť v důsledku vážného onemocnění mimo jiné i dolních končetin mohla jen těžko chodit, trávila většinu času v křesle, k lékaři jezdila sanitkou a za jiným účelem se pohybovala vozem taxi služby. Omezení takového člověka v běžném způsobu života škrábanci, oděrkami a modřinami je podle názoru dovolatelky velmi diskutabilní. Navíc den po údajném útoku poškozená sama navštívila lékařku za účelem vyšetření a byla na policejní stanici podat trestní oznámení. Tato její aktivita byla pro ni vzhledem k vážné chorobě, kdy trpěla kromě výše uvedeného i rakovinou kůže, na niž později zemřela, velmi neobvyklá, a proto se obviněná domnívá, že poškozená ve svém obvyklém způsobu života příliš omezena být nemohla. MUDr. L. H. také připojila ke své zprávě poznámku i vzhledem k věku a přidruženým pacientky . Dovolatelka na závěr shrnula, že je zřejmé, že při těžké nemoci a vysokém věku poškozené není znak trvání omezení v jejím obvyklém způsobu života pokryt zaviněním obviněné.

V závěru svého dovolání obviněná prostřednictvím svého obhájce vzhledem ke shora uvedenému navrhla Nejvyššímu soudu České republiky v Brně, aby rozhodl tak, že napadené rozhodnutí zruší a přikáže Krajskému soudu v Ostravě pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněné S. B. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněná uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

V rámci své jediné právně relevantní námitky, která nesměřovala do skutkových zjištění a závěrů soudů obou instancí, dovolatelka zpochybnila správnou právní kvalifikaci jejího jednání, jak bylo soudem zjištěno, a to svou výtkou, že jednání nemělo být posouzeno jako ublížení na zdraví, neboť poškozená nebyla z důvodu zranění omezena v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 7 až 10 dní. Znalec se ke zraněním poškozené vyjádřil jen v tom smyslu, že doba jejich léčení je 1 až 2 týdny, což však podle dovolatelky nelze považovat automaticky v tomto rozsahu za dobu omezení v obvyklém způsobu života. Obviněná poukázala na vážnou nemoc poškozené a její stáří, tato nemohla prakticky chodit a většinu času trávila v křesle, a proto se dovolatelka domnívá, že nemohla být v obvyklém způsobu života příliš omezena, tento znak tedy nemůže být vzhledem k předchozímu zdravotnímu stavu poškozené pokryt zaviněním obviněné.

K této námitce obviněné S. B. je nutno především uvést, že trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Za ublížení na zdraví lze pokládat takový stav, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařského ošetření, i když nezanechává trvalé následky. Ublížení na zdraví naplňuje tedy i změněný zdravotní stav poškozené, který byl provázen na základě vlastního fyzického zranění závažným psychickým traumatem, déle trvajícími bolestmi a potřebnou léčbou. Při posuzování uvedeného pojmu ublížení na zdraví mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, taktéž bolestivost poranění a intenzita bolesti, zda a jaké lékařské ošetření či léčení vyžaduje a zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu. Nelze jednoznačně stanovit nějakou minimální dobu, po kterou musí porucha zdraví (narušení obvyklého způsobu života, bolestivost poranění) trvat, aby poruchu zdraví bylo již možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák. Musí však jít o takovou poruchu zdraví, která znesnadňuje postiženému obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. II/1965, č. 2/1966 a č. 16/1986 Sb. rozh. tr.).

Předmětem útoku v případě tohoto trestného činu je živý člověk. Tento člověk však nemusí být zdravý, může být již před útokem pachatele nemocen nebo zraněn. Nejvyšší soud po prostudování spisu, včetně napadených rozhodnutí zjistil, že poškozené MUDr. D. B. bylo osmdesát let, byla tedy osobou pokročilého věku a trpěla kromě jiného rakovinou kůže, byla tedy vážně nemocná, jak nakonec uvádí i sama obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku. Rozhodně však s ohledem na vysoký věk, onemocnění poškozené a její sníženou pohyblivost nelze přijmout jako správný závěr, že v takovém stavu nelze poškozené ublížit na zdraví z důvodu, že nedošlo k omezení v běžném způsobu života poškozené. Naopak zranění staršího a nemocného člověka je třeba hodnotit z hlediska objektivního omezení obvyklého způsobu života, nutnosti léčení a jeho délky, bolestivosti apod., a to zásadně stejným způsobem jako u člověka zdravého a mladého a navíc je třeba hodnotit i objektivizovanou psychickou újmu, která je samozřejmě ovlivněna jak stářím, tak i probíhajícími nemocemi.

Jak Nejvyšší soud zjistil z přiloženého spisového materiálu, námitkami uvedenými obviněnou S. B. se již ve značné míře zabývaly soudy obou stupňů, neboť je dovolatelka uplatňovala v průběhu celého předchozího řízení. Soudy prvního i druhého stupně ohledně této skutečnosti vycházely z lékařských zpráv o zranění poškozené MUDr. D. B. a zejména ze znaleckého posudku znalce MUDr. Z. Z. , který zjistil, že poškozená utrpěla povrchní pohmoždění vlasaté části hlavy s vytržením vlasů na temeni, zhmoždění krajin kolem obou očí s krevními podlitinami, které byly i na očních víčkách, dále pohmoždění nosu a mnohočetné povrchní pohmožděniny zejména obou tváří. Kromě uvedeného fyzického zranění utrpěla poškozená při své těžké a beznadějné základní chorobě i závažné psychické trauma, které mohlo být příčinou hluboké deprese, ztráty zájmu na životě atd. Při hodnocení intenzity ublížení na zdraví znalec hodnotil uvedené psychické škody jako výrazně převažující nad škodami fyzickými. Jinak se jednalo o lehká zranění, nicméně tato zranění způsobovala poškozené lokální bolesti až po dobu dvou týdnů a mohla být i příčinou dlouhodobé psychické deprese (viz č. l. 28 až 29, dále č. l. 72 p. v. a násl. spisu). Tyto závěry znalce MUDr. Z. Z. jsou v souladu s lékařskou zprávou ošetřující lékařky MUDr. L. H., která popsala způsobená zranění shodně se zjištěními znalce, délku léčení stanovila na 10 až 14 dnů s klidovým režimem a medikamentózní léčbou analgetiky, sedativy a obklady, přičemž také z hlediska omezení obvyklého způsobu života diagnostikovala výrazné bolesti zhmožděných oblastí především hlavy a navíc značné psychické trauma (srov. č. l. 10 spisu). Právě v těchto skutečnostech je potřeba podle názoru Nejvyššího soudu spatřovat omezení v běžném způsobu života, neboť i přes výrazné pohybové omezení poškozené, dané jejím věkem i chorobami, které předcházelo a nijak dále nesouviselo s jednáním obviněné, nelze opomenout, že byl zasažen nejen její fyzický stav v rozsahu, v jakém je tento obvykle posuzován jako ublížení na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák., ale současně byla zasažena oblast psychiky poškozené. Obviněná věděla o zdravotním stavu poškozené a přesto ji napadla hrubým způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o vině, což tedy musela činit nikoli s vědomím, že obviněné se vzhledem k nemocím a věku již nemůže stát nic horšího, nýbrž s vědomím, že tím spíše jí způsobí zranění, včetně psychické újmy, odpovídající ublížení na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák., které jí také způsobila, neboť poškozená MUDr. D. B. byla v požadované intenzitě omezena v obvyklém způsobu života (medikamentózní a klidovou léčbou, výraznými bolestmi zhmožděných oblastí a závažným psychickým traumatem po dobu delší sedmi dnů srov. č. 16/1986 Sb. rozh. tr.). Nevznikají proto podle názoru Nejvyššího soudu ani pochybnosti o úmyslném zavinění na straně obviněné S. B. ve vztahu k způsobenému ublížení na zdraví, když se trestného činu podle § 221 odst. 1 tr. zák. dopustila v přímém úmyslu jak ve vztahu k jednání, tak i k způsobenému následku, popsaným ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku nalézacího soudu [§ 4 písm. a) tr. zák.].

Pokud se obviněná S. B. v této souvislosti dovolává lékařské zprávy MUDr. M. P. ze dne 7. 9. 2005, nelze přehlédnout, že toto vyšetření bylo provedeno až s větším časovým odstupem dne 7. 9. 2005 (tedy s odstupem osmi dnů) a po již proběhlé léčbě (viz i výpověď svědkyně MUDr. L. H. na č. l. 69 spisu), a proto nepřekvapuje, že tato lékařka ve své zprávě uvedla, že s ohledem na to, že oční bulvy byly shledány již bez traumatických změn, nedoporučuje žádnou léčbu (č. l. 63 spisu). Jestliže obviněná S. B. dále v této souvislosti polemizuje se závěry soudu ohledně samotné skutečnosti, že poškozenou napadla právě ona, a tvrdí, že poškozená si mohla předmětná zranění způsobit sama například pádem na zem a ona sama poškozené nijak neublížila, pak tyto její námitky mají skutkovou povahu, a proto samy o sobě nemohou naplňovat důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z dikce tohoto ustanovení totiž plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což ovšem právě obviněná v této části svého dovolání požaduje. Jen pro úplnost však Nejvyšší soud dodává, že soudní znalec ve svém posudku na č. l. 28 spisu vysvětlil, proč si uvedená zranění nemohla poškozená způsobit sama, přičemž tyto své závěry dále rozvedl v průběhu hlavního líčení (srov. č. l. 79 až 80 spisu). O správnosti závěrů soudu prvního stupně, že uvedená zranění si poškozená nezpůsobila sama, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, nemá Nejvyšší soud žádných pochybností.

Nejvyšší soud se proto s uvedenými právními závěry soudu první instance, jakož i odvolacího soudu, který plně potvrdil závěry nalézacího soudu a odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítl, zcela ztotožňuje, a proto s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 2 To 516/2006, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. 2 T 53/2006, jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., spáchaného obviněnou S. B. , je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a vyčerpávajícím způsobem posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu prvního stupně se pak plně ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, a to po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami obviněné uplatněnými v rámci odvolacího řízení. K tomu je nutno dále zdůraznit, že povaha námitek uvedených obviněnou v dovolání je prakticky totožná s námitkami uplatněnými v rámci řízení před soudem druhého stupně.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť námitky v tomto směru uvedené byly bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněné S. B. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněnou již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. března 2007

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.