5 Tdo 192/2013
Datum rozhodnutí: 10.04.2013
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1 tr. zákoník, § 240 odst. 3 tr. zákoník



5 Tdo 192/2013-40

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. dubna 2013 o dovolání, které podal obviněný V. M. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. 3 To 69/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 11/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 56 T 11/2009, byl obviněný V. M. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen tr. zákoník ), a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Proti výše uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. 3 To 192/2013, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný V. M. dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Radko Resche. Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný směřoval proti všem výrokům napadeného rozhodnutí a opřel je o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve upozornil na to, že soudy zahrnuly do popisu skutku faktury, které označil za fiktivní, aniž by však jejich pravost náležitým způsobem prověřil, resp. popřel, že by označené doklady on sám zařadil do účetnictví obchodní společnosti K-M-U, s. r. o. Správce daně totiž vycházel z daňových přiznání, jejichž podklad tvořilo již rekonstruované účetnictví, k němuž obviněný neposkytoval žádné podklady a nepodílel se na jeho vytvoření, neboť byl ve výkonu trestu. V řízení bylo prokázáno, že rekonstrukce účetnictví se tzv. nepovedla , a např. daň z příjmů právnických osob musela být nakonec subjektu daně vyměřena podle pomůcek. Připustil pouze, že splnil zákonnou povinnost společnosti K-M-U, s.r.o., sestavil a příslušnému finančnímu úřadu v rámci daňového řízení předložil daňová přiznání za roky 2003 a 2004. Obviněný tak namítl, že podání těchto daňových přiznání nelze posuzovat jako spáchání zvlášť závažného zločinu podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť jím nedošlo k naplnění objektivní ani subjektivní stránky jeho skutkové podstaty. Podle názoru obviněného bylo dokazování provedeno nedostatečně, a výsledky dokazování nebyly vyhodnoceny podle § 2 odst. 6 tr. ř. V průběhu soudního řízení se tak podle dovolatele nepodařilo odstranit veškeré pochybnosti o jeho vině, a bylo nutné řídit se zásadou in dubio pro reo , v souvislosti s tím poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/06.

Obviněný dále poukázal na skutečnost, že nalézací soud se při posuzování otázky pravosti faktur dodavatelů společnosti K-M-U, s.r.o., které byly zahrnuty jak v původním neúplném a později zrekonstruovaném účetnictví, tak i do daňových přiznání za sledovaná období, nesnažil získat účetní dokumentaci těchto údajných obchodních partnerů a místo toho se spokojil s tvrzením finančního úřadu, že zmínění dodavatelé jsou nečinní nebo neodevzdávají daňová přiznání. Současně připomněl zprošťující výroky soudu prvního stupně, který dvakrát dospěl k názoru, že označený skutek není trestným činem. Vzhledem k opakované kasaci zprošťujících rozsudků vytkl obviněný odvolacímu soudu nepřípustný zásah do procesu hodnocení důkazů nalézacím soudem a takový postup označil za metodický návod pro soud prvního stupně, jak hodnotit důkazy. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. 3 To 69/2011, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 56 T 11/2009, a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby po zrušení obou rozhodnutí ve věci rozhodl Nejvyšší soud sám. Současně obviněný navrhl, aby u něj byl postupem podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušen výkon rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného V. M. vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Yvony Antonínové. Ta ve svém podání zdůraznila, že již ze způsobu, kterým obviněný namítanou nesprávnost právního posouzení skutku podložil, je zřejmé, že uplatnil výhradně námitky směřující proti hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky zpochybnil správnost skutkových zjištění. Poukázala na to, že obviněný se snažil předložit svou vlastní verzi skutkového stavu, která by již neodpovídala použité právní kvalifikaci. Námitky obviněného tak podle názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství svým obsahem nemohou naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst 1 písm a) l) tr. ř. Nad rámec předmětného řízení o dovolání však označila závěry soudů obou stupňů za správné. Předmětné faktury soudy správně označily za fiktivní, neboť obhajoba obviněného založená na tvrzení, že se jednalo pouze o nezohlednitelné duplikáty či faktury vystavené pro případné budoucí obchody, byla vyvrácena řadou důkazů. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zatupitelství dále vyjádřila souhlas se stanovenou výší daňového úniku vycházející ze znaleckých závěrů Mgr. Ing. Jana Žiačika. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný V. M. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že může být dán zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku spočívá i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný V. M. však založil své dovolací námitky výlučně na zpochybnění hodnocení důkazů provedených soudy nižších stupňů a z nich vyvozených skutkových závěrů, přičemž se snažil domoci zohlednění odlišných skutkových zjištění, než jaká se stala podkladem pro jejich rozhodnutí.

K tomu však Nejvyšší soud zdůrazňuje, že s ohledem na konstrukci ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. nemůže být důvodem dovolání sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani případné vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých nejzávažnějších a výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže posuzovat samotnou správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů, a není tedy oprávněn ani vycházet z jiných skutkových zjištění, na která dovolatel poukazuje.

Předpokladem naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný V. M., je nesprávné použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Nakonec sám obviněný ve svém dovolání výslovně poukázal na § 2 odst. 6 tr. ř. s tím, že soudy při hodnocení provedených důkazů porušily pravidla v tomto ustanovení zakotvená, a tím se v podstatě domáhal odlišného hodnotícího procesu, resp. jiného skutkového zjištění, který by z takového hodnocení důkazů vzešlo a které by vedlo ke zprošťujícímu rozsudku. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli ovšem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Z výše uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak jasně vyplývá, že veškerá obviněným uplatněná argumentace není pod tento ani žádný jiný dovolací důvod podřaditelná.

Pouze nad rámec dovolacího přezkumu tak Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou stupňů správně posoudily provedené důkazy a vyhodnotily je v souladu s jejich obsahem i zásadami obecné logiky. Především z listinných důkazů totiž jasně vyplývá, že obviněný V. M. byl ve sledovaném období, tedy během roku 2003 a 2004, ve vztahu ke svým daňovým povinnostem aktivní. Co se týká daně z příjmu právnických osob za subjekt daně společnost K-M-U, s. r. o., přiznání k této dani za rok 2003 zpracoval a správci daně předložil svědek, daňový poradce, Ing. L. P.. Podpis obviněného na příloze tohoto daňového přiznání svědčí o jeho nesporné účasti při plnění daňových povinností a současně i o jeho zjevné spolupráci se zpracovatelem přiznání (viz č. l. 541 trestního spisu). Tuto skutečnost potvrdil také svědek Ing. L. P., který vypověděl, že daňové přiznání zpracovával na žádost obviněného, přičemž veškeré podklady obdržel právě a jedině od obviněného. Další svědek M. Š. vypověděl, že byl obviněným najat na rekonstrukci účetnictví za rok 2004 a zároveň za tento rok podal i daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob. Veškeré instrukce a podklady přitom přijímal rovněž výlučně od obviněného. Daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za roky 2003 a 2004 podal obviněný osobně, jak vyplývá z kopií podaných daňových přiznání, které jsou obsahem trestního spisu (viz č. l. 302 až 333).

V souladu s názory soudů nižších stupňů ani Nejvyšší soud nemá z výsledků dokazování pochybnost o tom, že to byl právě obviněný, kdo učinil předmětné účetní doklady součástí účetnictví obchodní společnosti K-M-U, s. r. o., bylo by zcela v rozporu s objektivní skutečností a zejména logikou věci, že by svědek J. M., který v době, kdy již obviněný pozbyl osobní svobody, dodatečně dodal do účetních dokumentace, která mu byla předána, právě ty faktury, jejichž pravost byla následnou daňovou kontrolou vyloučena. Nikdo kromě obviněného nemohl mít žádný zájem na snížení daňové povinnosti obchodní společnosti K-M-U, s. r. o. Na základě doplněného dokazování v řízení před soudem prvního stupně, poté, co znalec Mgr. Ing. Jan Žiačik podle pokynů soudu upřesnil své závěry, určil soud minimální, nezpochybnitelnou výši daňových odvodů, o niž byl stát zkrácen, a která ve svém celkovém souhrnu činí 27.214.453,- Kč (srov. str. 17 odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně). V tomto smyslu naopak soud plně respektoval zásadu trestního procesu in dubio pro reo a rozsah zkrácení daně určil v nejnižší prokázané výši, tj. postupoval zcela ve prospěch obviněného.

Skutečnost, že uplatněné daňové doklady od údajných dodavatelů byly fiktivní, opět jasně vyplývá z provedeného dokazování. Bylo tak zjištěno, že služby, na které měly být předmětné faktury vystaveny, se nikdy neuskutečnily, u všech dokladů byla nalezena celá řada nedostatků, např. jako nesprávné razítko či padělaný podpis. Zástupci údajných dodavatelských společností ve svých výpovědích realizaci obchodních transakcí, na které byly dané faktury vystaveny, nepotvrdili, ve většině se jedná o subjekty, které jsou nekontaktní, také finanční úřady tento závěr podpořily informací, že dané společnosti nebyly ve sledovaném období nijak výdělečně činné.

K argumentaci dovolatele, že při svém v pořadí třetím rozhodování soud prvního stupně bez doplnění dokazování, a tedy za nezměněné důkazní situace, rozhodl odchylně od svých předchozích dvou zprošťujících rozhodnutí, musí Nejvyšší soud konstatovat, že nalézací soudy nejsou při opětovném projednávání věci povinny doplňovat dokazování, jsou však vázány právním názorem soudu vyšší instance, jak upravuje § 264 odst. 1 tr. ř. V daném případě však Městský soud v Praze v obou hlavních líčeních, konaných po zrušení zprošťujících rozsudků, doplnil dokazování (viz č. l. 1405-8 a 1504-6), a na stranách 16 a 17 odůvodnění svého rozsudku ze dne 13. 9. 2011 jasně vysvětlil změnu svého postoje k důvodnosti podané obžaloby, z něhož je zcela evidentní, že nejde jen o kopírování názoru nadřízeného soudu, neboť soud podrobně popsal průběh svých úvah při rozhodování ve věci, přičemž dospěl k jednoznačnému zjištění všech okolností nezbytných k naplnění znaků skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Při posuzování trestnosti činu soud zohlednil i hlediska časové působnosti trestních zákonů zakotvené v § 2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. § 16 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů.

Dovolatel se tak svou argumentací pouze domáhal jiné skutkové verze, než ke které dospěly soudy ve věci rozhodující. Okolnosti popsané ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku ale jednoznačně vyplynuly z provedeného dokazování a i přes počáteční pochyby, které připustil i znalec Mgr. Ing. Jan Žiačik, byla dostatečně určena nejnižší a současně nezpochybnitelná škoda, k níž došlo důsledkem počínání obviněného, tj. bylo postupováno v souladu s označenou základní zásadou trestního práva in dubio pro reo .

Nejvyšší soud tak dovolání obviněného V. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonného důvodu, aniž mohl přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i jemu předcházející řízení. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. S ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání neshledal Nejvyšší soud důvod rozhodovat o odložení, resp. přerušení výkonu trestu obviněnému ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. dubna 2013
Předsedkyně senátu: JUDr. Blanka Roušalová