5 Tdo 190/2011
Datum rozhodnutí: 09.03.2011
Dotčené předpisy: § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoník



5 Tdo 190/2011-56

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. března 2011 o dovolání, které podal obviněný P. Z. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 5 To 40/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 10/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2010, sp. zn. 7 T 10/2009, byl obviněný P. Z. uznán vinným jednak zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 309/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 (dále jen trestní zákoník ), a to v bodech I. a) a I. b) výroku o vině, a v bodu II. výroku o vině trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), za což byl odsouzen podle § 206 odst. 5 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon soud obviněného zařadil podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku do věznice s dozorem. Současně krajský soud obviněnému uložil podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby, prokury a v zákazu zastupovat právnické osoby na základě zplnomocnění, a to na dobu pěti roků.

Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání obviněného P. Z. rozhodl rozsudkem ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 5 To 40/2010, jímž částečně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 206 odst. 5 trestního zákoníku a § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců a pro výkon uloženého trestu ho zařadil do věznice s dozorem podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku. Dále vrchní soud uložil obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce předsedy představenstva nebo člena představenstva bytového družstva a statutárního orgánu společností a družstev, jejichž předmětem činnosti je koupě, prodej nebo pronájem nemovitostí nebo jejich správa, v trvání pěti roků.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný P. Z. dovolání prostřednictvím obhájce, které opřel o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že nehodnotil provedené důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a trval na tom, že trestné činy, za něž byl odsouzen, nespáchal. Ke skutku kvalifikovanému jako zločin zpronevěry obviněný zdůraznil, že v trestním řízení nebyl prokázán vznik škody. Podle jeho přesvědčení nemohl být ani nikdo poškozen za situace, kdy družstvo žádným majetkem nedisponovalo a na koupi bytového domu v S. si půjčilo finanční prostředky od společnosti ILPACINO, s. r. o., resp. od Raiffeisenbank, a. s. Společnosti ILPACINO, s. r. o., byla půjčka splacena i s úroky. S odkazem na judikát R 7/1968-I tvrdil, že nebyl dodržen požadavek na zjištění objektivní pravdy, což se konkrétně projevilo v tom, že soudy nezjistily, jak bylo s peněžními prostředky naloženo, zda a které z nich zpronevěřil či použil ke splácení závazků družstva. Za neprokázané poté ještě dovolatel označil úmyslné zavinění, odkázal přitom na nálezy Ústavního soudu s tím, že tento znak nebylo ani možné dovodit na základě provedených důkazů.

Neúplný skutkový stav plynoucí z nesprávného hmotně právního posouzení byl podle dovolatele vadou u odsouzení pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku. Zpochybnil závěr soudů o neschopnosti společnosti PZ Invest, s. r. o., uhradit její dluh vůči bytovému družstvu, podle názoru obviněného není dostatečným podkladem pro takové tvrzení skutečnost, že na majetek společnosti PZ Invest, s. r. o., byl prohlášen konkurs. Obhajoba tak podle jeho přesvědčení nebyla vyvrácena, ačkoli v souladu s nálezem Ústavního soudu 69/2003 musí být vyvrácena bez důvodných pochybností.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí . Současně navrhl také přerušení výkonu uloženého trestu.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Pokud obviněný P. Z. uplatnil ve svém dovolání námitky odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud je posoudil jako zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení a jeho podstatou je tak podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. K naplnění tohoto dovolacího důvodu tak může dojít tam, kde skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Výhrady k dodržení procesních ustanovení, tj. především ustanovení trestního řádu, včetně § 2 odst. 5, 6 tr. ř., na nějž explicitně odkázal obviněný ve svém dovolání, nemohou být kritériem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť upravují postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména již citované ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a dále ustanovení § 89 a násl. tr. ř., § 207 a násl. tr. ř. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Podobně nelze s odkazem na dotčený důvod dovolání namítat ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod. Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotně právní charakter.

Zločinu podle § 206 odst. 1, 5 trestního zákoníku se obviněný podle výroku o vině rozsudku krajského soudu ve stručnosti dopustil tím, že

I.a) od 10. 5. 2004 do 18. 5. 2006 v T. a S. nejprve jako předseda a jediný člen TBD-Turnovské bytové družstvo, se sídlem Palackého 493, Turnov, koupil jménem družstva od Města Semily panelový dům v Semilech na ulici J. včetně zastavěného pozemku za kupní cenu 6.186.361,- Kč, jež byla uhrazena převážně z půjčky, již družstvu poskytla společnost ILPACINO, s. r. o., načež jménem družstva jako vlastníka panelového domu v něm vymezil jednotlivé bytové jednotky, a to v počtu 65, a poté, ačkoli si byl vědom, že mu skončilo tříleté funkční období a počet členů družstva klesl pod zákonný minimální počet, v úmyslu obohatit se na úkor bytového družstva, popř. dalších osob, neoprávněně uzavřel většinou s dosavadními nájemci bytů jako člen bytového družstva v postavení převodce dohody o převodu členských práv a povinností k jednotlivým bytům, jak je blíže uvedeno pod body 1) 14) výroku o vině rozsudku krajského soudu, přestože nebyl držitelem příslušných členských práv, aby po zaplacení smluvní částky uzavřel s jednotlivými nabyvateli jménem bytového družstva jako jeho předseda s jednotlivými zájemci přímo smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví bytové jednotky, za což postupně inkasoval větší množství finančních prostředků jako úhradu za převod členských práv a povinností nebo jako kupní cenu, které ve skutečnosti náležely družstvu, neboť se jednalo o protihodnotu za převod vlastnictví k bytovým jednotkám z majetku družstva do vlastnictví třetích osob, finanční prostředky však použil v rozporu se zájmy družstva pro svoje osobní potřeby, mimo jiné k úhradě svých vlastních závazků coby fyzické osoby, čímž způsobil TBD-Turnovské bytové družstvo, zastoupenému správcem konkursní podstaty Ing. Vladimírem Baše, škodu v celkové výši 7.347.736,50 Kč.

I.b) v přesně nezjištěné době od 19. 5. 2006 do 16. 10. 2006 v T. v postavení předsedy družstva TBD-Turnovské bytové družstvo, ač mu již skončilo funkční období a počet členů družstva klesl pod 5 členů, neoprávněně odčerpal z pokladny družstva finanční částku ve výši nejméně 1.039.848,- Kč, kterou použil přesně nezjištěným způsobem mimo potřeby a zájmy družstva, přičemž pro nedostatek finančních prostředků podal dne 28. 8. 2006 ke Krajskému soudu v Hradci Králové návrh na prohlášení konkursu na majetek TBD-Turnovské bytové družstvo, který byl dne 14. 9. 2006 skutečně prohlášen, avšak soudem ustanovenému správci konkursní podstaty Ing. Vladimíru Baše tuto finanční hotovost z pokladny družstva nikdy nepředal, čímž způsobil bytovému družstvu nyní zastoupenému správcem konkursní podstaty Ing. Vladimírem Bašem škodu ve výši nejméně 1.039.848,- Kč.

Pokud Nejvyšší soud mohl na podkladě některých právně relevantních námitek posoudit správnost a zákonnost citovaného výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jakož i výroku o trestu rozsudku odvolacího soudu, dospěl k závěru, že obě napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a pokud dovolání mohlo zčásti naplnit uplatněný dovolací důvod, shledal je Nejvyšší soud neopodstatněnými. Ve zbývající (převážné) části pak obviněný podal dovolání z jiného než zákonem stanoveného důvodu.

Za určitých podmínek mohou námitky týkající se škody jako jednoho ze zákonných znaků mj. i skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 trestního zákoníku, odpovídat důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v případě, že směřují proti splnění hmotně právní podmínky vzniku škody v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním pachatele, tj. škodlivého následku resp. účinku u těch trestných činů, u nichž zákon takový znak skutkové podstaty definuje. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť obviněný založil svou výtku k naplnění znaku škody na jiné verzi skutku, než k jaké dospěly soudy a která vychází z jeho nesprávného názoru na charakter vlastnictví finančních prostředků, s nimiž disponoval.

V podstatě shodné výhrady uplatnil obviněný již ve svém řádném opravném prostředku a byly součástí jeho obhajoby od počátku trestního řízení. Soudy obou stupňů se dostatečným způsobem vypořádaly s nesprávným výkladem obviněného, který ztotožnil svůj majetek jako fyzické osoby s majetkem bytového družstva. Nemohou uspět jeho tvrzení, že to byl on, komu připadaly finanční prostředky získané převodem členských práv za situace, kdy byl on jediným členem družstva. Svými argumenty totiž obviněný zcela pominul nesporný fakt, že Turnovské bytové družstvo bylo právnickou osobou odpovídající definici družstva podle obchodního zákoníku (§ 221 odst. 1, resp. 2 a § 222 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Představuje proto samostatný subjekt právních vztahů, který má způsobilost k právům a povinnostem, k právním úkonům i protiprávním jednáním. Je tudíž nositelem práv a závazků, které představují majetek družstva. Jeho majetková samostatnost znamená mj. i to, že majetek členů družstva není totožný s majetkem družstva jako právnické osoby. Citovaný obchodní zákoník v ustanovení § 222 odst. 2 výslovně stanoví, že členové neručí za závazky družstva. V souladu s tímto vymezením odděleného majetku družstva a jeho členů pak je i situace opačná, kdy člen družstva (a to i ten poslední a jediný) nemůže přistupovat k majetku družstva a disponovat jím tak, jako by se jednalo o jeho vlastní majetek. Jak především odvolací soud správně připomněl, lze ve věcech týkajících se družstevního majetku aplikovat soudní praxí zastávaný výklad rozdílnosti majetku obchodních společností a fyzických osob, ať jednotlivých akcionářů u akciových společností, nebo společníků ve společnostech s ručením omezeným (srov. § 260 obchodního zákoníku). Požadavek nezbytného rozlišování majetku obchodní společnosti od majetku byť stoprocentního akcionáře vyslovil Nejvyšší soud již v odvolacím soudem citovaném usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, publikovaném pod č. 18/2006-II. Sb. rozh. tr. Obdobným způsobem byl řešen případ týkající se společnosti s ručením omezeným, jejíž majetek je nutné odlišit od majetku fyzické osoby, byť je tato jediným společníkem (srov. č. 26/2007-I. a č. 41/2010-II. Sb. rozh. tr.). Majetek obchodních společností je pro osoby, a to i pro ty, které jsou jedinými členy, resp. akcionáři či společníky, vždy majetkem cizím. V případě, kdy takové osoby způsobí na majetku obchodních společností (družstva) svým protiprávním jednáním škodu, mohou být za splnění dalších podmínek trestně postižitelní. Úvahy obviněného vyjádřené v dovolání k této otázce tak nemohou mít jakékoli opodstatnění, neboť se vymykají jak zákonné úpravě tak soudní praxi. S ohledem na požadavek stručnosti (viz § 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dále odkazuje na věcná, logická a zejména zcela správná odůvodnění soudů nižších stupňů (viz str. 25 a násl. rozsudku krajského soudu a str. 5 a násl. rozsudku vrchního soudu).

Pro úplnost dovolací soud pouze nad rámec vyčerpávajícího odůvodnění soudů obou stupňů připomíná, za jaké situace by mohl obviněný mít oprávněně majetkový prospěch z prostředků družstva (kromě odvolacím soudem zmíněného podílu na zisku). V případě, kdy soud rozhodne o zrušení družstva a jeho likvidaci (viz § 257 obchodního zákoníku), což v daném případě připadalo v úvahu z důvodu poklesu počtu členů družstva pod počet stanovený v § 221 odst. 4 obchodního zákoníku, jakož i z důvodu uplynutí dvou roků ode dne, kdy skončilo funkční období orgánů družstva a nové nebyly zvoleny anebo z důvodu neprovozování žádné činnosti po dobu delší než dva roky (srov. podmínky pro rozhodnutí soudu uvedené v ustanovení § 257 odst. 1 obchodního zákoníku), mohl dovolatel dosáhnout na příslušný podíl na likvidačním zůstatku, pokud by nějaký po vypořádání práv a závazků zrušeného družstva zůstal (viz § 259 odst. 3 obchodního zákoníku). Až za této situace, kdy by po vypořádání majetkových práv a závazků družstva zůstal majetek, mohlo dojít k rozdělení likvidačního zůstatku mezi členy, kteří splňovali zákonné podmínky, resp. mohl tento zůstatek přejít výlučně na obviněného jako jediného člena bytového družstva. Teprve tehdy by obviněný mohl nakládat s majetkem družstva (likvidačním zůstatkem) podle svého vlastního uvážení. V rozhodné době, kdy došlo k žalovanému skutku, však obviněný nemohl jakkoli disponovat s majetkem družstva ve prospěch jiné právnické či fyzické osoby ani jej použít pro vlastní potřebu.

Obviněný P. Z. tak ve svém dovolání vyslovil nesprávný závěr týkající se poškozeného subjektu, neboť není pochyb o tom, že svým protiprávním jednáním přisvojením si majetku družstva tj. majetku rozdílného od jeho vlastního majetku, způsobil škodu Turnovskému bytovému družstvu. V důsledku protiprávního jednání obviněného poté družstvo nemělo z čeho hradit splatné pohledávky svých věřitelů, a to např. Raiffeisen stavební spořitelna, a. s., Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Městská bytová správa Semily, s. r. o., A. P., K. F., K. S., M. J. aj. (viz přehled přihlášených věřitelů úpadce Turnovského bytového družstva založený na č. l. 208 a násl. trestního spisu). Argument obviněného o absenci poškozeného subjektu proto nemohl obstát.

Na trestní odpovědnost obviněného nemohla mít vliv ani skutečnost, že se v rámci trestního řízení nepodařilo objasnit důsledně, jak obviněný s konkrétními finančními částkami naložil. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, podle níž bylo kvalifikováno jednání obviněného pod body I.a) a I.b) výroku o vině odsuzujícího rozsudku krajského soudu, je zcela dostačující jednoznačný skutkový závěr krajského soudu, že obviněný naložil se svěřenými penězi mimo rámec družstva a nestaly se tak součástí majetku této právnické osoby. Své zjištění vyjádřil soud prvního stupně tak, že obviněný finanční částky použil v rozporu se zájmy družstva pro svoje vlastní potřeby , resp. přesně nezjištěným způsobem mimo potřeby a zájmy družstva . Znak přisvojení nevyžaduje jakoukoli další specifikaci, k jakému účelu byly nakonec přisvojené peníze užity, nebo ve prospěch koho směřovaly, význam má pouze okolnost, že jemu svěřený majetek pachatel trvale vyňal z dispozice oprávněné osoby (zde Turnovského bytového družstva), přičemž sám takto získal možnost se zpronevěřeným majetkem trvale nakládat. Pokud soud prvního stupně u jednotlivých skutků označených 1) až 14) v bodě I.a) výroku o vině výslovně neuvedl okolnost, že peníze získané za převod (prodej) bytů obviněný užil v rozporu se zájmy družstva ve svůj vlastní prospěch, nejedná se o vadu skutku či jeho popisu. Naprosto dostatečná a zákonu vyhovující je totiž formulace způsobu zacházení s cizím majetkem v uvozující části popisu skutku rozsudku soudu prvního stupně u dotčeného bodu I.a) výroku o vině, v níž je doslova uvedeno, že finanční prostředky, které ve skutečnosti náležely bytovému družstvu, , použil v rozporu se zájmy družstva pro svoje osobní potřeby . Z tohoto důvodu nebylo nutné ani z hlediska srozumitelnosti popisu skutkových zjištění ani pro splnění zákonného požadavku na vyjádření všech okolností charakterizujících jednotlivé znaky trestného činu (srov. § 120 odst. 3 tr. ř.) opakovat tuto okolnost u jednotlivých útoků v bodě I.a) dotčeného výroku. Obviněným namítaný nedostatek v objasnění konečného určení účelu, na který byly zpronevěřené peníze použity, proto nemohl mít vliv na zcela správnou právní kvalifikaci jednání pod bodem I.a) a b).

Ve zbývající části dovolacích námitek, ať už ve vztahu k bodu I.b) nebo bodu II. výroku o vině rozsudku krajského soudu, uplatnil obviněný P. Z. námitky, které neodpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pokud jde o dílčí útok, resp. skutek zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku popsaný pod bodem I.b) citovaného výroku o vině, obviněný se sice ohradil proti závěru soudů o úmyslném zavinění, tvrdil, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena , avšak v rozporu se zjištěním krajského soudu uvedl, že částku 1.039.848,- Kč odčerpanou z pokladny družstva použil ve prospěch družstva. Rovněž vytýkal chybějící důkazní argumentaci , k čemuž se pravděpodobně vztahovala v úvodu dovolání zmíněná výtka (bod III., třetí odstavec dovolání), že nebyly shromážděny a vyhodnoceny provedené důkazy ve vzájemných souvislostech ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Co se týká námitek obviněného vztahujících se ke skutku pod bodem II. výroku o vině rozsudku krajského soudu, směřovaly proti neúplnému skutkovému stavu, kdy soudy se nezabývaly podnikatelským záměrem společnosti PZ Invest, s. r. o., resp. nijak nehodnotily reálný ekonomický stav této obchodní společnosti. Současně dovolatel předložil svou vlastní verzi možného způsobu hodnocení zjištěných okolností týkajících se jeho podnikatelského záměru s finančními prostředky užitými ve prospěch společnosti PZ Invest, s. r. o. Jeho verze spočívala na tom, že hodlal půjčené finance vhodně investovat a dosáhnout tak v konečném důsledku zlepšení hospodářského stavu nejen obchodní společnosti PZ Invest, s. r. o., ale i samotného družstva. Skutečnost, že na majetek PZ Invest, s. r. o., byl prohlášen konkurs, podle jeho názoru není v rozporu s jím předkládanou verzí obhajoby.

Těmito námitkami obviněný P. Z. v podstatě vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, čímž především zpochybnil výsledky dokazování a shledal existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu krajského a vrchního soudu. Předpoklady pro jiné právní posouzení stíhaných skutků tak obviněný dovodil nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké se staly podkladem odsuzujících rozhodnutí napadených dovoláním.

V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že, jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Právní úprava tak ani neumožňuje podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání, dovolací soud tak není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech namítaných vad. Proces dokazování je zákonem soustředěn na řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Nejvyšší soud jako soud dovolací tak zásadně musí vycházet z těch skutkových zjištění, jaká na podkladě provedených důkazů učiní soudy prvního či druhého stupně a není oprávněn se bez dalšího odchýlit od skutku soudy zjištěného.

Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z námitek zaměřených proti rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Svými konkrétními výtkami tak dovolatel v rozsahu shora zmíněných námitek ve skutečnosti nevytýkal nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení a v uvedeném rozsahu proto podal dovolání z jiných důvodů, než které odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení § 265b tr. ř.

Nad rámec dovolání Nejvyšší soud pouze v krátkosti shrnuje, že ani námitky, jež měly čistě skutkový charakter, nevyvracely správnost jak skutkových závěrů, tak právního posouzení jednání obviněného v bodech I.b) a II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. O naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu přímého ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, resp. § 4 písm. a) tr. zák. nelze pochybovat již vzhledem k jednoznačným skutkovým okolnostem vyjádřeným v popisu skutků. Pokud soudy dospěly ke zjištění, že obviněný z pokladny družstva vybral nejméně 1.039.848,- Kč, s nimiž naložil nikoli ve prospěch jejich vlastníka bytového družstva, ani tuto částku nepředal správci konkursní podstaty úpadce družstva [bod I.b) výroku o vině], a současně již v bodě I.a) výroku o vině soud vyjádřil postavení obviněného v družstvu, je zcela evidentní, že si musel být vědom toho, že odčerpává peněžní prostředky patřící do družstevního majetku zcela bezdůvodně, ba přímo s úmyslem s nimi naložit podle svého vlastního uvážení a ke škodě družstva. Stejně tak je zcela nepochybné, že právě s ohledem na své postavení společníka a jednatele obchodní společnosti PZ Invest, s. r. o., nelze mít při zkoumání existence subjektivní stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák. jakoukoli pochybnost o tom, že obviněný při znalosti ekonomického stavu této obchodní společnosti musel být srozuměn s možností, že vložené peníze neodvrátí úpadkový stav, což se nakonec i potvrdilo prohlášením konkursu na majetek PZ Invest, s. r. o. Tvrdil-li obviněný, že hodlal půjčené finanční prostředky výhodně investovat, je nutné posoudit tuto jeho obhajobu jako zcela neschopnou zvrátit správnou úvahu soudů, že se jednalo o hypotetickou představu obviněného, která neměla své reálné opodstatnění. Nakonec ani sám obviněný ve svém dovolání neuvádí jakýkoli konkrétní argument, jímž by mohl vyvrátit zcela logické zhodnocení důkazní situace soudy k této otázce. Proto i námitka týkající se nedostatku zavinění nemohla být dovolacím soudem akceptována, navíc byla založena výlučně na vadách, které měly svůj původ ve skutkových zjištěních.

Nejvyšší soud tedy část obviněným uplatněných námitek, které byly podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posoudil jako nedůvodné. Ostatními námitkami, jež překročily rozsah možného přezkumu v dovolacím řízení, se Nejvyšší soud zabývat nemohl. Napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení tedy nebylo zatíženo vadami v hmotně právním posouzení skutku a Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného P. Z. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. S ohledem na způsob rozhodnutí dovolací soud nerozhodoval o přerušení výkonu trestu obviněnému ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř., neboť neshledal zákonné podmínky.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. března 2011
Předsedkyně senátu: JUDr. Blanka Roušalová