5 Tdo 1799/2016
Datum rozhodnutí: 18.01.2017
Dotčené předpisy: § 252 odst. 1 tr. zákoníku



5 Tdo 1799/2016-41 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 1. 2017 o dovolání, které podal obviněný M. F. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 67 To 278/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 16/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 41 T 16/2016, byl obviněný M. F. uznán vinným přečinem neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle § 252 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce tr. zákoník ), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 252 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, 3 a § 68 odst. 1 tr. zákoníku k samostatnému peněžitému trestu ve výměře 240 denních sazeb s výší jedné denní sazby 200 Kč, tedy celkem ve výměře 48 000 Kč. Pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému stanoven podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 240 dní. Dalším výrokem bylo rozhodnuto podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o zabrání věci, a to výherních hracích přístrojů blíže specifikovaných v tomto výroku a finanční částky ve výši 7 841 Kč, která odpovídá součtu peněz obsažených v zabraných výherních hracích přístrojích.

3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 67 To 278/2016, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

II. Dovolání obviněného
4. Obviněný podal proti citovanému usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle jeho názoru je zde tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a obžalobou, resp. rozhodnutími soudů. Obviněný dále vytkl, že nebyla zachována totožnost skutku, neboť podle obžaloby se obviněný dopustil trestného činu neoprávněným provozováním loterie, zatímco podle rozsudku soudu prvního stupně neoprávněným zprostředkováváním loterie. K tomu se však nevedlo dokazování, takže obviněný se cítí být zkrácen na svých obhajovacích právech. V důsledku toho nemohlo být podle obviněného dostatečně prokázáno, že naplnil skutkovou podstatu daného trestného činu.

5. Jak dále obviněný zdůraznil, soud prvního stupně neprovedl dokazování výslechem jím navrhovaných svědků, takže nebylo prokázáno, že by příslušné výherní hrací přístroje byly funkční a mohl by je kdokoli provozovat, že by se na nich generovala nějaká výhra, ani že by měl obviněný zprostředkovávat nějakou loterii. Podle tvrzení obviněného se soudy nižších stupňů opomněly vypořádat s jeho argumentací, podle níž pobočka spolku fungovala v soukromém prostoru odděleném jak stavebně, tak technicky, a jejím účelem bylo uspokojování hráčské vášně členů spolku, proto zde není možné uplatňovat veřejnoprávní regulaci. Obviněný je přesvědčen, že v řízení byly připuštěny nezákonně pořízené důkazy sloužící k jeho odsouzení, neboť v protokolech o prohlídce jiných prostor a pozemků a o ohledání místa činu chyběly některé náležitosti. Obecně pak podle názoru obviněného bylo hlavní líčení vedeno k újmě jeho obhajovacích práv, nebyla dodržena zásada spravedlivého procesu a v důsledku výše uvedených nedostatků jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nepřezkoumatelná a nezákonná. Podle obviněného i odvolací soud přisvědčil jeho námitce, že soud prvního stupně pouze obecně, nekonkrétně a zčásti jen s použitím dikce zákonného ustanovení konstatoval, čím vším se řídil při úvaze o výši a druhu trestu, avšak neuvedl nic konkrétního ve vztahu k obviněnému, což se snažil odvolací soud zhojit ve svém rozhodnutí.

6. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 67 To 278/2016, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 41 T 16/2016, a aby tomuto soudu přikázal věc k dalšímu řízení.

III. Vyjádření k dovolání
7. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného M. F. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný nevznesl žádnou námitku, která by se týkala nesouladu mezi skutkovými zjištěními vymezenými ve výroku a v odůvodnění rozhodnutí a zákonnými znaky přečinu neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry, nebo nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení. Jediná konkrétní námitka spočívá v nedodržení totožnosti skutku, to je však procesní otázka, a obsahově tedy neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Navíc ani z věcného hlediska není tato námitka podle státního zástupce důvodná, když obviněný patrně zaměňuje totožnost skutku s totožností právní kvalifikace. Jak dále v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, ze srovnání popisu skutku v žalobním návrhu a v odsuzujícím rozsudku vyplývá, že jednání obviněného a další skutkové okolnosti byly vymezeny zcela identicky a jediná dílčí odchylka se týkala otázky, zda obviněný neoprávněně provozoval nebo zprostředkovával loterii, což je posouzení právní, nikoli skutkové. Přitom tato změna, kterou státní zástupce považuje za změnu ve prospěch obviněného, se nijak nedotkla totožnosti skutku.

8. Podle přesvědčení státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani nekonkrétní skutkové a procesní námitky obviněného týkající se rozsahu provedeného dokazování a zkrácení obhajovacích práv obviněného, ani jeho výhrady týkající se nedostatečného odůvodnění výroku o peněžitém trestu, neboť námitky proti druhu a výměře uloženého trestu lze vznášet toliko v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.

9. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. řádu. Obviněný na toto vyjádření státního zástupce, které mu bylo zasláno, nijak nereagoval.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

11. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný M. F. opřel své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

12. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
b) K problematice totožnosti skutku
13. V návaznosti na uvedené závěry k výkladu a použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval v první řadě námitkou obviněného, že nebyla zachována totožnost skutku mezi obžalobou a rozsudkem, neboť podle obžaloby se dopustil trestného činu neoprávněným provozováním loterie, zatímco podle rozsudku soudu prvního stupně neoprávněným zprostředkováváním loterie. Otázka dodržení totožnosti skutku mezi podanou obžalobou a rozsudkem soudu ovšem nemá hmotně právní povahu, ale je typickým procesním institutem, což ostatně vyjadřuje i ustanovení § 220 odst. 1 tr. řádu, které je součástí trestního práva procesního a v němž je zakotven požadavek na dodržení totožnosti skutku. Zachování totožnosti skutku v uvedeném smyslu se tedy samo o sobě nijak netýká právního posouzení skutku ani jiného posouzení podle norem hmotného práva, jak vyplývá i ze vzájemného vztahu ustanovení § 220 odst. 1 tr. řádu a § 220 odst. 3 tr. řádu, v nichž zákon výslovně od sebe odlišuje totožnost skutku na straně jedné (§ 220 odst. 1 tr. řádu) a právní posouzení skutku na straně druhé (§ 220 odst. 3 tr. řádu). Ani případné nedodržení totožnosti skutku tak není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný opřel své dovolání. Nejvyšší soud proto považuje tuto námitku za takovou, která vůbec neodpovídá citovanému dovolacímu důvodu.

14. Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu k výše uvedené námitce obviněného pak Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle § 252 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně provozuje, organizuje, propaguje nebo zprostředkovává loterii nebo podobnou sázkovou hru (nyní hazardní hru). Přitom neoprávněně provozuje loterii nebo podobnou sázkovou hru ten, kdo ji uskutečňuje v rozporu se zákazem uvedeným v zákoně č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, nebo bez příslušného povolení (nyní jde o zákon č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách). Zprostředkováváním loterie nebo podobné sázkové hry (nyní hazardní hry) se pak rozumí jakékoli zajištění kontaktu mezi jednotlivými osobami zabývajícími se organizováním, provozováním, ale i propagací nebo využíváním takové neoprávněně provozované hry. Zpravidla půjde o zprostředkování mezi provozovatelem určité sázkové hry nebo loterie, resp. hazardní hry, a zákazníkem, který je zájemcem o uskutečnění takové hry. Nemusí tomu tak ovšem být vždy, neboť zprostředkováváním je i zajištění kontaktu mezi provozovatelem a osobou, která např. nelegálně obstará výherní hrací přístroj. Může jít o zprostředkovávání i prostřednictvím internetu nebo jiného podobného zařízení nebo komunikačního prostředku. Ten, kdo zprostředkovává, sám loterii nebo podobnou sázkovou hru, resp. hazardní hru neprovozuje ani ji neorganizuje a zpravidla ani nepropaguje (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2569 a 2570).

15. Jak přitom mimo jiné vyplývá z rozhodných skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z jeho následného odůvodnění, obviněný M. F. v době od 1. 5. 2012 do 23. 4. 2013 v P., N. H. p., v restauraci Na Závisti jako jednatel obchodní společnosti MAPET, s. r. o., se sídlem v Praze, poté, co dne 1. 5. 2012 podepsal se spolkem Život je hrou, se sídlem v P., dokument, kterým byla v restauraci Na Závisti zřízena pobočka tohoto spolku a stal se jejím odpovědným vedoucím, souhlasil s umístěním tří kusů výherních hracích přístrojů na pobočce a na těchto začal neoprávněně zprostředkovávat sázkovou hru podle § 2 písm. e) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, tím, že registroval hráče členy spolku, kontroloval vstupující osoby a v případě výhry tuto vyplácel, vedl evidenci vhozených a vyplacených částek a odváděl spolku vhozené finanční prostředky, ačkoli k provozování uvedených výherních hracích přístrojů neměl on ani obchodní společnost MAPET, s. r. o., ani spolek Život je hrou platné oprávnění podle § 4 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů. Obviněný si však byl vědom toho, že provozování výherních hracích přístrojů je tímto oprávněním podmíněno. Na uvedené pobočce pak bylo umožněno hrát na výherních hracích přístrojích jakékoli osobě, která byla formálně zaregistrována a prokázala se členskou legitimací, tedy v podstatě zde mohla hrát jakákoli osoba, přičemž jednotliví hráči na této pobočce sami prováděli vklady finančních prostředků do výherních hracích přístrojů a v případě výhry jim tato byla buď obviněným, nebo jinou obsluhou pobočky vyplacena. Obviněný se také staral o veškerý chod pobočky ve smyslu zajištění vedení prvotní účetní evidence a zabezpečení finanční soběstačnosti pobočky, k čemuž používal vybrané finanční prostředky z uvedených výherních hracích přístrojů.

16. Přestože tvrzení obviněného o nedodržení totožnosti skutku neodpovídá hmotně právní povaze uplatněného dovolacího důvodu, jak již bylo výše vyloženo, Nejvyšší soud po srovnání popisu skutku uvedeného v obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně dospěl k závěru, že skutková zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně a vyjádřil je ve svém rozsudku, jsou totožná se skutkovými zjištěními, která jsou popsána v obžalobě. Jde tedy o jeden a tentýž (totožný) skutek a lze konstatovat naprostou shodu mezi podstatnými, ale i ostatními skutkovými okolnostmi, které mají význam pro hmotně právní posouzení žalovaného skutku. K odlišnosti oproti podané obžalobě došlo fakticky pouze v právní větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, protože tento soud dospěl k závěru, že nebyl naplněn znak objektivní stránky v podobě provozování, ale zprostředkovávání loterie (viz s. 7 jeho rozsudku). Tato změna se tedy nijak nedotkla totožnosti skutku, jak správně konstatoval i státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného.
c) Další námitky neodpovídající dovolacímu důvodu

17. Obviněný M. F. ani v dalších částech svého dovolání nevytkl soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve shora vyloženém smyslu, protože neuvedl, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizoval, které zákonné znaky přečinu neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle § 252 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obviněný totiž nesouhlasí především se skutkovými závěry, k nimž ve věci dospěly soudy nižších stupňů, s provedenými důkazy a jejich hodnocením. Obsahem dovolání obviněného jsou námitky, kterými vytkl to, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy, jak postupoval při dokazování a v jakém rozsahu provedl dokazování, aniž ho doplnil podle návrhů obviněného. O výlučně procesní nikoli hmotně právní povaze jeho námitek ostatně svědčí i tvrzení obviněného, podle něhož nebylo prokázáno, že by dotčené výherní hrací přístroje byly funkční, že by byly kýmkoli provozovány, že by se na nich generovala nějaká výhra, ani že by měl obviněný nějakou loterii zprostředkovávat. Takové námitky se však nijak netýkají právního posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno. Naopak obviněný ve svém dovolání opětovně uvádí argumenty, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení. Byly součástí jeho obhajoby v hlavním líčení i základem jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud je posoudil a náležitě se s nimi vypořádal (viz s. 7 a 8 jeho usnesení). Zároveň obviněný v podstatě požaduje, aby Nejvyšší soud dal soudům nižších stupňů pokyny, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají po takovém hodnocení důkazů dospět. To je ovšem v rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě jen některých procesních a hmotně právních vad výslovně uvedených v § 256b odst. 1 tr. řádu, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání jimi provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhá. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

18. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. F., tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, v němž popírá možnost, že by spáchal jakoukoli trestnou činnost, a namítá, že rozhodná zjištění soudů nemají oporu v opatřených důkazech. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale jen zpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s jejich hodnocením provedených důkazů.

19. Pokud jde o konkrétní dovolací námitky obviněného směřující proti skutkovým zjištěním, kterými obviněný vytkl, že se soudy opomněly vypořádat s jeho argumentací, podle níž pobočka spolku fungovala v soukromém prostoru odděleném jak stavebně, tak technicky, a jejím účelem bylo uspokojování hráčské vášně členů, takže zde není možné uplatňovat veřejnoprávní regulaci, nemohl jim Nejvyšší soud přisvědčit. Soudy nižších stupňů se totiž řádně zabývaly těmito námitkami a beze zbytku se s nimi vypořádaly, což je patrné z odůvodnění jejich rozhodnutí (viz zejména odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na s. 4 až 6 a odůvodnění usnesení odvolacího soudu na s. 6). Stejně tak se odvolací soud v odůvodnění svého usnesení na s. 8 náležitě vypořádal s námitkou procesní nepoužitelnosti důkazů, konkrétně protokolů o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků a o ohledání místa činu a Nejvyšší soud se s jeho argumentací zcela ztotožňuje.

20. Nejvyšší soud dále nad rámec uplatněného dovolacího důvodu zdůrazňuje, že je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a které jednoznačně svědčí o spáchání přečinu neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle § 252 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů. Proto ani v tomto směru nemohlo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ostatně dodržení uvedeného práva obviněného mu nijak nezaručuje takový výsledek trestního stíhání, jaký by si sám přál.

21. Pokud jde o námitku obviněného, v níž poukázal na nesprávný postup v rámci dokazování během řízení před soudem prvního i druhého stupně, protože podle jeho názoru soudy došly k právnímu závěru pouze s přihlédnutím k listinným důkazům a nebraly na zřetel návrhy na provedení dalších důkazů, konkrétně výslechů svědků, kteří měli prokazovat nevinu obviněného, je třeba zdůraznit následující skutečnosti. V trestním řízení podobně jako v jiných typech soudního řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, publikovaný pod č. 40 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Jak mimo jiné vyplývá v posuzované věci z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho s. 6 a 7) a usnesení odvolacího soudu (viz jeho s. 7), oba soudy dostatečně odůvodnily, proč nevyhověly návrhům obviněného na provedení dalších důkazů. Nemohlo tedy ani v tomto směru dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces, jak obecně namítl obviněný ve svém dovolání.

22. Obviněný M. F. v dovolání dále okrajově vytkl nedostatečné odůvodnění výroku o trestu. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není samo o sobě přípustné (§ 265a odst. 4 tr. řádu). Navíc výrok o trestu sice lze napadnout i s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen tehdy, jestliže jeho uložení bylo výsledkem nesprávného hmotně právního posouzení. Ve vztahu k výroku o trestu je pak možno považovat za nesprávné hmotně právní posouzení jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Jde tedy např. o pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takové vady ovšem obviněný nevytkl a ani u něj nepřicházely v úvahu. Případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Navíc Nejvyšší soud zde nemůže soudům nižších stupňů nic vytknout, neboť soud prvního stupně ve svém rozsudku podle § 125 odst. 1 tr. řádu náležitě odůvodnil, jakými hledisky se řídil při ukládání trestu obviněnému (viz jeho s. 7 a 8) a odvolací soud tyto úvahy následně ještě doplnil (viz jeho usnesení na s. 9). Současně v posuzované trestní věci soud prvního stupně neuložil obviněnému nijak nepřiměřeně přísný trest, když mu byl uložen samostatný peněžitý trest v celkové výměře 48 000 Kč.

23. Nejvyšší soud tudíž považuje shora zmíněné námitky za takové, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, takže jejich opodstatněnost nemohl učinit předmětem svého posuzování.

V. Závěrečné shrnutí
24. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. F. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Navíc shodnými námitkami obviněného, jaké uplatnil ve svém dovolání, se již zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly soudy nižších stupňů v podrobném odůvodnění svých rozhodnutí.

25. Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 18. 1. 2017
JUDr. František P ú r y , Ph.D.
předseda senátu