5 Tdo 179/2011
Datum rozhodnutí: 28.06.2011
Dotčené předpisy: § 148 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák., § 148 odst. 4 tr. zák., § 8 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 148 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák., § 148 odst. 4 tr. zák., § 240 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoník, § 240 odst. 3 tr. zákoník



5 Tdo 179/2011-160

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2011 o dovoláních, která podali obvinění B. F. , A. G. , Ing. M. K. , M. K. , V. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2010, sp. zn. 4 To 95/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 8/2007, a uprchlý obviněný Ing. S. G. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 4 To 27/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 8/2007, t a k t o :

I. Dovolání obviněných B. F. , Ing. M. K. a Ing. S. G. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t a j í .

II. Dovolání obviněných M. K. , A. G. a V. S. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Obvinění M. K. , A. G. a V. S. byli rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 5 T 8/2007, uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce tr. zák. ), dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustili ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. skutky konkretizovanými pod příslušnými body ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Týmž rozsudkem uznal soud prvního stupně vinnými obviněné B. F. a Ing. M. K. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zák., dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák., jichž se obviněný B. F. dopustil skutky podrobně popsanými pod body 32. a 37. a obviněný Ing. M. K. pod body 5., 23. a 34. ve výroku o vině. Citovaným rozsudkem byl uznán vinným rovněž obviněný Ing. S. G. , a to trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. skutky konkretizovanými pod příslušnými body ve výroku o vině.

Za tyto trestné činy byli obviněným uloženy následující tresty. Obviněný B. F. byl odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 300 000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a výkonu prokury v obchodní společnosti nebo družstvu v trvání 5 let. Obviněnému A. G. byl uložen podle § 148 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 1 000 000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a výkonu prokury v obchodní společnosti nebo družstvu v trvání 10 let. Obviněný Ing. M. K. byl podle § 148 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Současně byl tomuto obviněnému podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen i peněžitý trest ve výměře 500 000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Dále byl obviněnému podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a výkonu prokury v obchodní společnosti nebo družstvu v trvání 5 let. Obviněný M. K. byl podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl tomuto obviněnému podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a výkonu prokury v obchodní společnosti nebo družstvu v trvání 10 let. Současně soud prvního stupně zrušil výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 2 T 5/2006, a to v části, která se týkala obviněného M. K. Byla zrušena i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část posledně citovaného rozsudku, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný V. S. byl odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl tomuto obviněnému podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen i peněžitý trest ve výměře 500 000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Dále byl obviněnému podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a výkonu prokury v obchodní společnosti nebo družstvu v trvání 7 let. Obviněný Ing. S. G. byl odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a výkonu prokury v obchodní společnosti nebo družstvu v trvání 10 let. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen rovněž trest vyhoštění na dobu 10 let.

Týmž rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o vině a trestu u dalších obviněných a někteří obvinění byli zproštěni obžaloby.

K odvolání obviněných A. G. , M. K. , V. S. , B. F. a Ing. M. K. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2010, sp. zn. 4 To 95/2009, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) a e) tr. řádu zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně jednak ve výroku o vině a trestu ve vztahu k obviněným A. G. , M. K. a V. S. , jednak ve výroku o trestu ve vztahu k obviněným B. F. a Ing. M. K. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl ve věci a obviněné A. G. , M. K. a V. S. uznal vinnými spácháním zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále jen ve zkratce tr. zákoník ), dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustili skutky podrobně popsanými ve výroku o vině pod body 1. až 44. rozsudku. Těmto obviněným, jakož i obviněným B. F. a Ing. M. K. , u nichž odvolací soud ponechal nedotčený výrok o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zák., dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák., pak uložil následující tresty.

Obviněný A. G. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odvolací soud uložil tomuto obviněnému peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba byla stanovena ve výši 1 000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody na 10 měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a výkonu prokury v obchodní společnosti nebo družstvu na dobu 5 let. Obviněnému M. K. uložil odvolací soud podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 let, k jehož výkonu byl zařazen podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a výkonu prokury v obchodní společnosti nebo družstvu na dobu 5 let. Současně odvolací soud zrušil výrok o trestu v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 2 T 5/2006, ohledně tohoto obviněného, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný V. S. byl rozsudkem odvolacího soudu odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odvolací soud uložil tomuto obviněnému i peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000,- Kč a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a výkonu prokury v obchodní společnosti nebo družstvu na dobu 4 roků. Obviněný B. F. byl odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen i peněžitý trest ve výši 30 000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Obviněnému byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a výkonu prokury v obchodní společnosti nebo družstvu na dobu 2 roků. Obviněný Ing. M. K. byl odsouzen podle § 148 odst. odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen i peněžitý trest ve výši 50 000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Obviněnému byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a výkonu prokury v obchodní společnosti nebo družstvu na dobu 2 roků.

Pokud jde o obviněného Ing. S. G. , v řízení před Vrchním soudem v Praze vedeném proti všem jmenovaným obviněným odvolací soud podle § 23 tr. řádu vyloučil věc tohoto obviněného ze společného řízení a současně podle § 302 tr. řádu rozhodl, že ohledně něj bude konat řízení proti uprchlému. Rozsudkem ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 4 To 27/2010, odvolací soud z podnětu odvolání obviněného Ing. S. G. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celé odsuzující části, která se týká tohoto obviněného. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se obviněný dopustil skutky konkretizovanými pod body 1. až 40. ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tento zločin odvolací soud uložil obviněnému podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a výkonu prokury v obchodní společnosti nebo družstvu na dobu 5 let. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest vyhoštění na dobu 10 let.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2010, sp. zn. 4 To 95/2009, podali obvinění B. F. , A. G. , Ing. M. K. , M. K. a V. S. prostřednictvím svých obhájců dovolání. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 4 To 27/2010, podal prostřednictvím svého obhájce dovolání uprchlý obviněný Ing. S. G.

Obviněný B. F. podal své dovolání dne 4. 10. 2010 a opřel ho o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů porušily zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo . Obviněný dále zpochybnil naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu, pro který byl stíhán a odsouzen, a v této souvislosti shledal v rozhodnutích soudů obou stupňů extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry. Obviněný nesouhlasí s tím, že bylo zpochybněno uskutečnění jednotlivých prodejů zboží, a popřel svůj úmysl vylákat od státu vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Pokud jde o zavinění, podle obviněného soudy důsledně neodlišily úmysl zkrátit daň a vylákat výhodu na příslušné dani. Obviněný vznesl rovněž námitky proti formulaci tzv. skutkové věty, která podle jeho názoru neuvádí všechny důležité okolnosti významné pro použitou právní kvalifikaci a která ani není v souladu s tzv. právní větou. Podle názoru obviněného rovněž nebyl pečlivě neobjasněn pojem fiktivní obchodování , který se používá v popisu skutku. Obviněný dále soudům nižších stupňů vytkl, že se důsledně nezabývaly spolupachatelstvím na posuzovaném trestném činu. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2010, sp. zn. 4 To 95/2009, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 5 T 8/2007, a aby podle § 265l tr. řádu přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný A. G. podal své dovolání dne 16. 11. 2010 a opřel ho o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného má posuzovaná trestní věc soukromoprávní základ a k závěru o trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby chybí konkrétní důkazy. V této souvislosti obviněný považuje za nesprávné závěry znaleckého posudku, z něhož vycházely soudy obou stupňů, a zpochybňuje i výpovědi některých svědků. Dále obviněný nesouhlasí s výpočtem výše škody, která měla být způsobena jeho jednáním. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2010, sp. zn. 4 To 95/2009, a aby ho podle § 265m tr. řádu sám zprostil obžaloby, anebo aby Nejvyšší soud po zrušení rozsudku přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný doplnil své dovolání podáním ze dne 10. 2. 2011, k němuž však nebylo možné přihlížet (byť se s jeho obsahem Nejvyšší soud seznámil), neboť obviněnému ve smyslu § 265e odst. 1 tr. řádu již předtím uplynula lhůta dvou měsíců, v níž lze podat dovolání, případně v něm provádět další relevantní změny a doplnění.

Obviněný Ing. M. K. podal dovolání dne 1. 10. 2010 a opřel ho o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle přesvědčení obviněného soudy nižších stupňů nesprávně použily ustanovení § 148 tr. zák., protože se nedopustil žádného podvodného jednání vůči státu, když řádně podal příslušná daňová přiznání a uplatnil odpočet daně z přidané hodnoty. Přitom obviněný odkázal na závěry učiněné v daňovém řízení, které byly přezkoumány i v rámci správního soudnictví. Jak dále obviněný zdůraznil, odběratel měl reálnou možnost nakládat s prodaným zbožím, což podle názoru obviněného dokazuje existenci zdanitelného plnění. Obviněný popřel i to, že by věděl o podrobnostech každého obchodního případu. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný M. K. podal dovolání dne 27. 9. 2010, přičemž v něm výslovně neuvedl žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. řádu. Z obsahu dovolání lze však usuzovat, že obviněný měl patrně v úmyslu opřít své námitky o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (viz slovní formulace nesprávné právní posouzení skutku uvedená pod bodem II. dovolání). Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů náležitě neobjasnily výši škody. Jak dále je obviněný zdůraznil, v řízení nebyla prokázána jeho vina ani to, že by byl spolupachatelem posuzovaného trestného činu. Obviněný vznesl námitky i proti výši uloženého trestu. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a případně přikázal věc k novému projednání.

Obviněný V. S. podal dovolání dne 23. 11. 2010 a odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především nesouhlasí s popisem skutku, který podle jeho názoru nezohledňuje výsledky provedeného dokazování. V této souvislosti obviněný namítl, že v popisu skutku nejsou uvedeny konkrétní částky za zdanitelná plnění a chybí zde označení zboží, které mělo být předmětem daně na vstupu. Jak dále obviněný zdůraznil, označení zboží má význam i z hlediska úvah o jeho nadhodnocení. Obviněný vytkl soudům obou stupňů i jejich postup při hodnocení jednotlivých důkazů a namítl neúplné skutkové závěry ohledně dalšího nakládání s obchodovaným zbožím po jeho vývozu do zahraničí. Podle názoru obviněného je totiž pro závěr o jeho trestní odpovědnosti také významné, v jakém právním režimu se zboží ocitlo v zahraničí, zejména pak za situace, když bylo darováno na dobročinné účely. Soudy nižších stupňů však podle obviněného pochybily též v tom, že nezjišťovaly průměrnou cenu zboží, a za nedostatečné považuje obviněný i závěry soudů ke způsobu celní kontroly předmětného zboží. V další části svého dovolání pak obviněný nesouhlasí s výší uloženého trestu odnětí svobody, který považuje za nepřiměřeně přísný. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. řádu zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby ho podle § 265m tr. řádu sám zprostil obžaloby, anebo aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozsudku přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný Ing. S. G. podal dne 27. 9. 2010 prostřednictvím svého obhájce dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 4 To 27/2010, a uplatnil v něm dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. Pokud jde o první z nich, podle názoru obviněného v této trestní věci nebyly splněny podmínky pro vedení řízení proti uprchlému ve smyslu § 302 tr. řádu. Jestliže se totiž obviněný po skončení svého podnikání vrátil do domovského státu, nelze takové jednání považovat za vyhýbání se trestnímu řízení. Obviněný zpochybnil i postup soudů nižších stupňů při doručování některých písemností, z něhož nevyplývají důvody nedosažitelnosti obviněného. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle obviněného doposud opatřené důkazy nesvědčí o jeho protiprávním jednání, přičemž obviněný zpochybnil i závěry soudů nižších stupňů o fiktivnosti jednotlivých obchodů. Obviněný pak nesouhlasí ani s výší uloženého trestu odnětí svobody. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. řádu zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby podle § 265m tr. řádu sám obviněného zprostil obžaloby, anebo aby po zrušení napadeného rozsudku přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila ke všem dovoláním obviněných prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolání obviněného B. F. , podle státního zástupce tento obviněný ve svém dovolání zpochybnil především procesní postup soudů nižších stupňů a jejich skutková zjištění, přičemž příslušné skutkové věty ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obsahují popis zákonných znaků trestného činu (včetně zkrácení daně a vylákání výhody na dani), pro který byl obviněný stíhán a odsouzen. Z tohoto popisu pak vyplývá i závěr o fiktivním obchodování. Podle názoru státního zástupce nevznikly pochybnosti o výši škody, kterou obviněný způsobil spáchaným trestným činem, ani ohledně zavinění a otázky spolupachatelství, neboť na trestném činu se podílelo více osob, které jednaly společně či v návaznosti na sebe a jejich postupy směřovaly k uskutečnění společného záměru.

K dovolání obviněného A. G. státní zástupce uvádí, že zde nedošlo k namítanému porušení zásady ultima ratio , jak tvrdí obviněný ve svém dovolání, ale byli potrestáni pachatelé trestné činnosti. Postup obviněných pak nelze považovat za daňovou optimalizaci. Mimo uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jsou podle státního zástupce námitky obviněného, jimiž zpochybňuje skutková zjištění.

Pokud jde o dovolání obviněného Ing. M. K. , podle názoru státního zástupce jeho první část vychází z tvrzení o existenci odlišného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů. Státní zástupce ovšem nesouhlasí ani s námitkami tohoto obviněného, jimiž zpochybnil postup soudů nižších stupňů ve vztahu k závěrům daňových orgánů. K tomu státní zástupce připomíná, že trestní odpovědnost za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby není založena na souladu výsledků daňového a trestního řízení. Státní zástupce považuje za nedůvodné i námitky obviněného, jimiž zpochybnil správnost posouzení otázky spolupachatelství, protože s ohledem na fiktivnost obchodů je zmíněný právní závěr správný, když všichni obvinění museli jednat ve vzájemné součinnosti a rovněž ve společném úmyslu.

Státní zástupce se vyjádřil rovněž k dovolání obviněného M. K. Námitky tohoto obviněného, jimiž zpochybnil rozsah dokazování a nesprávné hodnocení důkazů, považuje státní zástupce za nezpůsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Žádné pochybnosti pak nejsou ani stran otázek zavinění, spolupachatelství a způsobené škody. Podle názoru státního zástupce obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, což je patrné zejména z příslušných skutkových vět uvedených ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. K obecnému tvrzení obviněného, jímž označil trestní řízení proti jeho osobě za nepřípustné, státní zástupce upozornil, že obviněný ve svém dovolání neodkázal na žádnou z okolností uvedených v § 11 odst. 1 tr. řádu. Pokud jde o nepřiměřenost trestu, podle státního zástupce je to otázka, kterou s ohledem na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu nelze v dovolacím řízení dále řešit. Státní zástupce proto označil námitky obviněného za nezpůsobilé naplnit dovolací důvody uvedené v § 265b tr. řádu.

Ve vyjádření k dovolání obviněného V. S. považuje státní zástupce popis skutkového děje zpochybněný obviněným za dostatečně konkrétní. Podle státního zástupce by podrobná specifikace zboží v popisu skutku neměla žádný podstatný význam pro posouzení trestné činnosti obviněných, přičemž zcela postačuje přesnější vyjádření v odůvodnění rozsudku. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nenaplňují ani námitky obviněného, jimiž zpochybnil rozsah dokazování a hodnocení provedených důkazů. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami obviněného, v nichž poukazuje na délku trestního stíhání a dobu, která uplynula od spáchání posuzované trestné činnosti, neboť šlo o rozsáhlou, závažnou a sofistikovanou trestnou činnost více obviněných, což vyžadovalo poněkud delší dobu k projednání věci.

Pokud jde o dovolání obviněného Ing. S. G. , podle názoru státního zástupce v posuzované věci nebyl naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, neboť nedošlo k porušení ustanovení o přítomnosti tohoto obviněného u veřejného zasedání odvolacího soudu. Jak dále státní zástupce zdůraznil, v řízení před odvolacím soudem byly splněny i podmínky pro konání řízení proti uprchlému podle § 302 tr. řádu. Obviněný se totiž od počátku trestního stíhání zdržoval na neznámém místě a komunikoval se soudem prvního stupně pouze prostřednictvím jiných osob, přičemž po doručení (odsuzujícího) rozsudku Krajského soudu v Praze s nimi přerušil další kontakty. Podle státního zástupce se tedy obviněný začal trestnímu řízení vyhýbat tím, že se skrýval, a navíc s ohledem na nestandardní chování obviněného u hlavního líčení lze předpokládat, že se připravoval na to, aby se skrýval, neboť komunikací se soudem jen za pomoci prostředníků v podstatě dlouhodobě umožnil stav, v němž nebylo orgánům činným v trestním řízení známo, kde se nachází. Ohledně námitek obviněného, které uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, státní zástupce odkázal na své vyjádření k dovolání obviněného A. G.

Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření k dovoláním obviněných navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněných B. F. , A. G. , Ing. M. K. a Ing. S. G. , neboť jsou zjevně neopodstatněná. Pokud jde o dovolání obviněných M. K. a V. S. , státní zástupce navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. řádu odmítl, anebo kdyby byla doplněna odkazem na některé důvody podle § 265b tr. řádu bez potřebné konkrétní argumentace aby je podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl jako podaná z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že všichni obvinění, kteří podali dovolání, tak učinili jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], a to prostřednictvím svých obhájců (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutím, proti nimž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Poslední podmínku sice zcela nesplňovalo dovolání obviněného M. K. , neboť v něm výslovně neuvedl dovolací důvod odkazem na ustanovení § 265b tr. řádu, avšak z jeho obsahu a kontextu vyplynulo, že ho založil na námitkách vytýkajících nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Věc obviněného Ing. S. G. , která byla u Nejvyššího soudu původně vedena pod sp. zn. 5 Tdo 183/2011, Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 2. 2011 podle § 23 odst. 3 tr. řádu per analogiam spojil ke společném projednání a rozhodnutí s věcí zde vedenou pod sp. zn. 5 Tdo 179/2011, která se týká dovolání ostatních obviněných.

Pokud jde o dovolací důvody, všichni jmenovaní obvinění opírají jejich existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný Ing. M. K. a obviněný Ing. S. G. dále uplatnili ve svých dovoláních též dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, resp. posledně jmenovaný obviněný uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, tedy že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který ve svých dovoláních uplatnili všichni dovolatelé, Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro nějž byli obvinění stíháni a odsouzeni, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

K tomu Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze opírat jen o právní (nikoli skutkovou) vadu, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Jestliže ovšem obvinění ve svých dovoláních pouze v obecné rovině zpochybnili použitou právní kvalifikaci a zjištěné skutkové okolnosti, resp. vytkli nesprávnost provedeného dokazování či jeho neúplnost, jde o námitky, jež nemohou založit existenci uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu ani vyvolat pochybnosti o správnosti právní kvalifikace posuzovaných skutků jako trestných činů podle shora citovaných ustanovení. Obvinění totiž uvedeným obecným tvrzením nikterak nekonkretizovali, v čem je vadné toto hmotně právní posouzení, resp. podle jakého jiného ustanovení hmotného práva měly být posouzeny spáchané skutky či které znaky skutkových podstat zmíněných trestných činů nenaplňují.

Totéž platí o námitce obviněného B. F. , v níž poukazuje na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v posledně citovaném ustanovení. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr., nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.

Obdobné konstatování platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného B. F. , jejímž prostřednictvím vytkl nedodržení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo . I v tomto případě jde o instituty procesního práva, jejichž případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opřel své dovolání. Nejvyšší soud tudíž považuje i zmíněnou námitku za takovou, která neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, takže ji nemohl učinit předmětem svého posuzování.

Stejnou povahu, která se vymyká dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, mají rovněž výtky obviněných M. K. , V. S. a Ing. S. G. směřující proti výši jim uloženého trestu. Jak totiž vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy pouze tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jmenovaným obviněným byl ovšem uložen přípustný druh trestu a ve výměře, jež ničím nepřesahuje hranice příslušné trestní sazby. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií obsažených v ustanoveních § 31 až § 34 tr. zák. (resp. § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně citovaného ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu; tento dovolací důvod může být naplněn např. pochybením soudu v právním závěru o otázce, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Takové námitky ovšem obvinění neuplatnili a ani neměli důvod uplatnit, proto se Nejvyšší soud nemohl zabývat jejich výhradami zaměřenými proti uloženým trestům.

V návaznosti na výše uvedené závěry k výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu proto Nejvyšší soud shledal dovolání obviněných M. K. , A. G. a V. S. jako podaná z jiného důvodu, než které jsou uvedeny v ustanovení 265b tr. řádu, neboť námitky těchto obviněných neodpovídají jak uplatněnému dovolacímu důvodu, tak ani žádnému jinému důvodu dovolání. Obvinění totiž nesouhlasí s učiněnými skutkovými (nikoli právními) závěry, když podle jejich názoru soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily důkazy provedené ve věci. Existenci dovolacího důvodu tak obvinění podle názoru Nejvyššího soudu shledávají v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů spočívajícím v nesprávném hodnocení důkazů a v nedostatečném rozsahu provedeného dokazování, přičemž z toho obvinění vyvozují i nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy jmenovaní obvinění dovozují nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale jen z jiných (pro obviněné příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu. Obvinění tak svými dovolacími námitkami nezpochybnili právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřili výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutků, resp. proti hodnocení provedených důkazů a rozsahu dokazování. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.

Na podkladě těchto skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění M. K. , A. G. a V. S. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podali dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl jejich dovolání, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.

Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněných B. F. , Ing. M. K. a Ing. S. G. , jimiž s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnili naplnění některých znaků objektivní stránky a znaků subjektivní stránky trestných činů, kterými byli uznáni vinnými. Tyto námitky sice lze podřadit pod citovaný dovolací důvod, třebaže je obvinění z podstatné části rovněž založili na polemice se skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Nejvyšší soud je však nepovažuje za důvodné.

K trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zák., jehož se dopustili obvinění B. F. a Ing. M. K. , Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že ho spáchal ten, kdo úmyslně ve větším rozsahu zkrátil daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou platbu, nebo vylákal výhodu na takové platbě, přičemž čin spáchal nejméně se dvěma osobami a tímto činem způsobil značnou škodu. Z hlediska zavinění musel pachatel jednat úmyslně, byť postačoval i nepřímý úmysl [§ 4 písm. b) tr. zák.], přičemž způsobení škody ve výši, která dosahuje značné škody ve smyslu § 89 odst. 11 a § 148 odst. 3 písm. c) tr. zák. (tj. škody ve výši nejméně 500 000,- Kč), muselo být pokryto zaviněním alespoň z nedbalosti [§ 5 a § 6 písm. a) tr. zák.].

Pokud jde o trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, který spáchal obviněný Ing. S. G. , Nejvyšší soud zde připomíná, že se ho dopustí ten, kdo úmyslně ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou platbu, anebo vyláká výhodu na některé z těchto plateb, přičemž čin spáchá nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu. Pokud jde o zavinění, platí zde stejná pravidla jako u trestného činu podle § 148 tr. zák.

Zkrácením se pak podle obou trestněprávních úprav rozumí jakékoli jednání pachatele, kterým způsobí, že jemu nebo jinému poplatníkovi (plátci) je vyměřena nižší daň nebo podobná povinná platba, anebo že k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Při zkrácení daně nebo podobné povinné platby jde zpravidla o zvláštní případ podvodného jednání, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová či obdobná platební povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy zfalšuje příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených povinných plateb, nepořídí je, úmyslně je zkreslí nebo je vůbec nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně či podobné platby nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou nebo jinou podobnou povinnost. Vylákáním výhody na dani nebo některé jiné povinné platbě ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák. a § 240 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí předstírání okolností, na základě kterých vzniká povinnost státu (nebo jiného subjektu) poskytnout plnění tomu, kdo podle zákona nemá nárok na takové plnění nebo kdo vůbec není plátcem či poplatníkem určité povinné platby, ve vztahu k níž se výhoda poskytuje (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1 vydání. Praha: C. H. Beck, Praha, 2010, s. 2203).

Jak je v posuzované věci zřejmé z popisu rozhodných skutkových okolností uvedených pod příslušnými body ve výroku o vině v obou rozsudcích soudů nižších stupňů, obvinění B. F. , Ing. M. K. , Ing. S. G. a další spoluobvinění se dopouštěli jednak zkrácení daně z přidané hodnoty, jednak vylákání výhody na této dani. Přitom šlo dílem o pokus trestných činů, dílem o jejich dokonání. V případě všech žalovaných skutků popsaných ve výrocích o vině v rozsudku soudu prvního stupně (obvinění B. F. a Ing. M. K. ) a v rozsudku odvolacího soudu (obviněný Ing. S. G. ) pak podstata uvedených trestných činů spočívala zkráceně vyjádřeno v tom, že se obvinění zapojili do tzv. fiktivního obchodování se zbožím, jež bylo nebo mělo být vyvezeno do zahraničí, když již na začátku tohoto obchodování bylo záměrem obviněných, aby konkrétní obchodní společnost neoprávněně uplatnila daň z přidané hodnoty na vstupu za zboží, jehož cena byla mnohonásobně nadhodnocena v průběhu fiktivního obchodování mezi jednotlivými subjekty, v nichž působili také někteří z obviněných. Následně pak došlo (nebo mělo dojít) k vývozu zboží do zahraničí s cílem vyhnout se povinnosti uplatnit daň z přidané hodnoty na výstupu a ovlivnit výsledek celkové daňové povinnosti. Popsané jednání obviněných přitom jednak bezprostředně směřovalo ke zkrácení vlastní daňové povinnosti, jednak k vylákání výhody na této dani v podobě vyplacení (vrácení) nadměrného odpočtu. V některých případech přitom došlo k dokonání činu jak zkrácením daně z přidané hodnoty, tak i vylákáním zmíněného nadměrného odpočtu této daně v podobě jeho vratitelného přeplatku. Z popisů skutků je pak zřejmé i to, kdo z obviněných podával u příslušného správce daně jednotlivá daňová přiznání.

Z příslušných výroků o vině v rozsudcích soudů nižších stupňů je tedy dostatečně patrné, jak soudy dospěly k výsledné výši zkrácení daně z přidané hodnoty a vylákané výhody na této dani, jejímiž plátci byly určité fyzické osoby či obchodní společnosti, jejichž jménem jednali konkrétní obvinění, a to na podkladě závěrů o tom, jakou výši daně z přidané hodnoty měly jednotlivé subjekty zaplatit, v jaké výši obvinění v přiznáních k dani z přidané hodnoty neoprávněně uplatnili tuto daň na vstupu a v jakém rozsahu požadovali vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Přitom soudy obou stupňů popsaly i mechanizmus, jímž došlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty a vylákání výhody na této dani, a jak dospěly k výši způsobené škody, resp. rozsahu zkrácené daně a vylákané výhody. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že výše zkrácené daně z přidané hodnoty a vylákané výhody na této dani je v popisu skutku vyjádřena konkrétní částkou, která zcela odpovídá použité právní kvalifikaci. Jak přitom vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr.), jestliže pachatel v příslušném zdaňovacím období jednak zkrátí skutečně existující daňovou povinnost plátce (poplatníka) určité daně ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zák. a současně od státu (správce daně) vyláká neoprávněnou daňovou výhodu ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák., pak není vyloučeno posoudit takové jednání jako jednočinný souběh trestných činů podle obou citovaných ustanovení. Jde-li o daň z přidané hodnoty, může být tento souběh namístě, pokud pachatel např. uplatněním odpočtu neoprávněně sníží příslušný základ daně a vedle toho ještě dosáhne vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Závěr o jednočinném souběhu podle obou zmíněných ustanovení se již neuplatní u trestného činu podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným Ing. S. G. , neboť zkrácení daně a vylákání výhody na dani jako alternativy jednání pachatele jsou součástí jedné a téže skutkové podstaty.

Pokud jde o zmíněnou výši zkrácení daně z přidané hodnoty, resp. vylákané výhody na této dani, ke které dospěly u jednotlivých dílčích útoků obviněných soudy nižších stupňů, není třeba ji v popisu skutku zvlášť uvádět jednak ve vztahu ke zkrácení uvedené daně, jednak ve vztahu k vylákání výhody na dani, ale postačí jejich výši sečíst a takto výslednou souhrnnou částku vyjádřit v popisu skutku. Ostatně tento postup zvolily soudy i v nyní posuzované věci a Nejvyšší soud ho nepovažuje za odporující zákonu ani respektované judikatuře. Ze soudní praxe přitom vyplývá (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 7 Tdo 819/2005, publikované pod č. T 827. v sešitě 19 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2005), že ustanovení § 148 odst. 1 tr. zák. se vztahuje na jednání, jímž je dotčeno plnění poplatníka (plátce) vůči státu nebo jinému příjemci povinné platby a které vede k tomu, že poplatník (plátce) neodvede daň nebo jinou povinnou platbu ve výši, ke které byl povinen podle příslušného zákona. Naproti tomu jednání pachatele ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák. nesměřuje k tomu, aby snížil rozsah plnění poplatníka (plátce) vůči státu nebo vůči jinému příjemci povinné platby, ale k tomu, aby naopak stát nebo jiný subjekt poskytl peněžní plnění poplatníkovi (plátci). K námitkám, které v tomto směru uplatnil zejména obviněný Ing. M. K. , pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že vylákal-li pachatel výhodu na dani ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák. v podobě fiktivně uplatněného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, není z hlediska zákonných znaků tohoto trestného činu rozhodné, jaká byla vlastní daňová povinnost plátce uvedené daně [např. podle § 2 odst. 2 písm. g), i) zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, resp. podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů]. V posuzované věci proto z hlediska trestní odpovědnosti obviněných nebylo rozhodující zjištění o jejich skutečné daňové povinnosti, jak naznačuje především jmenovaný obviněný ve svém dovolání, neboť soudy učinily jednoznačné skutkové zjištění o fiktivním obchodování s předmětným zbožím.

Popsaný způsob spáchání uvedené trestné činnosti tak jednoznačně svědčí o tom, že obvinění jednak zkrátili (resp. pokusili se zkrátit) daň z přidané hodnoty, jednak vylákali (resp. pokusili se vylákat) výhodu na této dani. Přitom obvinění naplnili zmíněné zákonné znaky jednak nelegálním snížením zákonné výměry daně z přidané hodnoty uplatněním neoprávněného odpočtu této daně na vstupu a jednak tím, že vylákali vyplacení vratitelného přeplatku nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve smyslu § 2 odst. 2 písm. h) a § 37a zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 30. 4. 2004, resp. nyní ve smyslu § 4 odst. 1 písm. e) a § 105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud proto považuje právní kvalifikaci skutků jako trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle shora citovaných ustanovení za správnou a odpovídající zákonu. Přitom jednání obviněných svým provedením odpovídá běžným případům daňové trestné činnosti. V uvedených případech totiž pachatel zkrátí daň např. tím, že předstírá vývoz zboží do zahraničí, zastírá nebo předstírá existující zdanitelné plnění, neoprávněně uplatňuje nebo zvyšuje nárok na odpočet daně apod. Jak je v posuzované věci z popsaných skutkových okolností zřejmé, obvinění předstírali zdanitelné plnění manipulacemi s daní na vstupu, přičemž fiktivní vývoz zboží do zahraničí měl odůvodnit zákonnost úkonu v podobě vyplacení vratitelného přeplatku nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty na výstupu.

Nejvyšší soud tedy neakceptoval ani námitky obviněného Ing. M. K. , který zpochybnil naplnění znaku vyláká výhodu na takové platbě ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák. Podle obviněného totiž soudy nižších stupňů v podstatě nevzaly v úvahu výsledky daňového řízení. Pokud jde o zjištění okolností významných pro vylákání výhody na dani či jiné povinné platbě, Nejvyšší soud dále připomíná, že v trestním řízení se tato okolnost posuzuje samostatně jako předběžná otázka (§ 9 odst. 1 tr. řádu), a proto orgány činné v trestním řízení nejsou vázány ani případným pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného správce daně o výši daně a o jejím případném doměření. Na druhé straně se soud musí v trestním řízení vypořádat s obsahem spisového materiálu shromážděného příslušným finančním úřadem v daňovém řízení, přičemž ho hodnotí jako kterýkoli jiný důkaz postupem podle § 2 odst. 6 tr. řádu. Jak je patrné v posuzované trestní věci z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména jeho s. 30 až 34), tento soud vyhodnotil všechny provedené důkazy a uvedl, na základě kterých skutečností dospěl k závěru o rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty, k němuž došlo spáchaným trestným činem. Soud prvního stupně tedy postupoval v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 tr. řádu, přičemž své úvahy o naplnění znaku objektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) a c) tr. zák. spočívajícího ve vylákání výhody na dani z přidané hodnoty opřel o odpovídající skutkové a právní závěry. Námitka obviněného, v níž tvrdil opak, je proto nedůvodná. Přitom závěr o rozsahu zkrácení daně není v rozporu ani s dosavadní judikaturou vyjádřenou např. v rozhodnutí pod č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr., podle které výsledky, k nimž v otázce rozsahu daňové povinnosti a jejího nesplnění (zkrácení) dospěl v daňovém řízení správce daně (příslušný finanční úřad), nelze bez dalšího přejímat do trestního řízení a toliko na jejich podkladě není možné činit závěr o existenci či neexistenci trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. Navíc tvrzení jmenovaného obviněného o přezkumu rozhodnutí příslušných správců daně v rámci správního soudnictví je nekonkrétní, nehledě již k tomu, že tyto soudy nejsou oprávněny přezkoumávat otázky, které se týkají případné trestní odpovědnosti.

V návaznosti na shora uvedenou argumentaci proto Nejvyšší soud neakceptoval ani námitky obviněných B. F. a Ing. M. K. , jimiž popřeli svůj úmysl zkrátit daň z přidané hodnoty a vylákat výhodu na této dani.

Jak je v posuzované věci zřejmé z popisu rozhodných skutkových okolností uvedených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obvinění B. F. a Ing. M. K. společně s dalšími spoluobviněnými cílevědomě postupovali tak, aby popsaným způsobem jednak nelegálně snížili daň z přidané hodnoty, která měla být přiznána a zaplacena, a jednak vylákali vratitelný přeplatek nadměrného odpočtu této daně. Taková skutková zjištění podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně svědčí nejen o naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) a c) tr. zák., kterou obvinění zpochybnili, nýbrž nelze mít žádné pochybnosti ani o naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu, včetně jejího znaku spočívajícího ve způsobení značné škody.

Ostatně obvinění B. F. a Ing. M. K. v dovoláních nijak blíže nekonkretizovali, zda v případě tvrzeného nedostatku jejich úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Stejně tak obvinění neuvádějí, proč ve vztahu ke způsobení značné škody [§ 148 odst. 3 písm. c) tr. zák.] není dáno jejich zavinění ani ve formě nedbalosti, které by zásadně postačovalo [§ 5 a § 6 písm. a) tr. zák.].

Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) a c) tr. zák. tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněných B. F. a Ing. M. K. popsaného ve skutkových větách ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě zkrácení daně z přidané hodnoty a vylákání výhody na této dani, jejichž výše odpovídá značné škodě, s nímž obvinění museli počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.

Přitom Nejvyšší soud nepovažuje za důvodnou námitku obviněného B. F. , pokud soudům nižších stupňů vytkl, že nerozlišily formu zavinění u trestných činů podle § 148 odst. 1 a 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným. Třebaže si lze jistě představit poněkud výstižnější popis subjektivní stránky, je ze všech rozhodných skutkových okolností ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně zřejmý úmysl tohoto obviněného zkrátit daň z přidané hodnoty, resp. vylákat výhodu na této dani.

Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněných B. F. a Ing. M. K. zpochybňující naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu za nedůvodné.

Pokud jde o obviněného Ing. M. K. , který uplatnil výhrady i proti výši způsobené škody, popis rozhodných skutkových okolností podle názoru Nejvyššího soudu odůvodňuje závěr o rozsahu škody ve shora uvedené výši, která představuje značnou škodu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 148 odst. 3 písm. c) tr. zák. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a § 379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Za skutečnou škodu se pak považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, ušlým ziskem je nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat kdyby zde nebylo škodné události s ohledem na pravidelný běh věcí (viz přiměřeně stanovisko pod č. 55/1971, s. 151 až 153, Sb. rozh. obč. a zhodnocení praxe soudů pod č. III/1967, s. 51, Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem škoda pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání (viz rozhodnutí pod č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.).

Jak přitom vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (přiměřeně viz rozhodnutí pod č. 22/2005-II.), částka, o kterou pachatel zkrátil daň z přidané hodnoty ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zák., nebo kterou vylákal jako daňovou výhodu ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák., představuje škodu způsobenou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle těchto alternativ [pro účely přísnější právní kvalifikace uvedené v ustanoveních § 148 odst. 3 písm. c), odst. 4 tr. zák.]. V případě zkrácení daně tedy škoda představuje nedostatek přírůstku na majetku státu či jiného příjemce daně, který bylo možné důvodně očekávat, kdyby pachatel řádně přiznal a zaplatil daň v zákonem stanovené výši a nezatajil existenci daňové povinnosti či nezkreslil její výši. Jde-li o vylákání daňové výhody, pak lze škodu spatřovat v majetkovém plnění, kterého se neoprávněně dostalo pachateli či jiné osobě od státu nebo od jiného subjektu v souvislosti s určitou daní či podobnou platbou jako její přeplatek, nadměrný odpočet apod.

V trestní věci obviněného Ing. M. K. přitom soudy nižších stupňů postupovaly správně a zcela v intencích výše uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o tom, jakou škodu a v jaké výši obviněný způsobil na majetku státu skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže tedy obviněný jednal způsobem vyjádřeným ve skutkové větě a zkrátil daň z přidané hodnoty, resp. vylákal výhodu na této dani společně s dalšími obviněnými ve výši uvedené pod body 5., 23. a 34. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vznikla zde činem obviněného škoda v takové výši, která je bez jakýchkoli pochybností značnou škodou ve smyslu § 89 odst. 11 a § 148 odst. 3 písm. c) tr. zák., jak správně uzavřely soudy nižších stupňů. Jejich zjištění je v tomto směru zcela v souladu s citovanou dosavadní judikaturou a Nejvyšší soud nezjistil žádné nedostatky v použité právní kvalifikaci, pokud jde o posouzení výše škody způsobené obviněným. Totéž se ostatně týká i všech dalších obviněných, kteří ve svých dovoláních výslovně nezpochybnili závěry o výši způsobené škody nebo tak sice učinili, ale jen skutkovými námitkami neodpovídajícími hmotně právní povaze uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, což platí zejména ve vztahu k obviněnému M. K. ).

Škoda ani její konkrétní výše sice už není znakem skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jímž byli uznáni vinnými A. G. , M. K. a V. S. , protože zde je nutný velký rozsah zkrácení daně nebo jiné povinné platby, resp. vylákané výhody na této platbě. Uvedený rozsah je však daný tím, v jaké výši byla zkrácena příslušná daň či jiná povinná platba, tj. rozdílem mezi výší skutečně přiznané a zaplacené daně nebo jiné povinné platby a její výší, v které měla být podle zákona přiznána a zaplacena, a dále vyplývá z výše vylákané výhody na dani nebo podobné platbě. Daň či jiná podobná platba se totiž vyměřuje a platí v penězích, takže jiná než finanční hlediska se při určování rozsahu nemohou uplatnit.

Nejvyšší soud nepovažuje za důvodné ani námitky obviněného B. F. , v nichž vyjádřil nesouhlas se závěrem soudů nižších stupňů o spáchání posuzovaných skutků ve spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., resp. § 23 tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že spolupachatelství předpokládá úmyslné společné jednání dvou nebo více trestně odpovědných osob a jejich úmysl směřující ke spáchání trestného činu tímto společným jednáním. V obecné rovině se za společné jednání považuje především situace, když každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky příslušné skutkové podstaty spáchaného trestného činu. Dále může jít o případ, pokud každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků určitého trestného činu, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje všechny znaky jeho skutkové podstaty obsažené v trestním zákoně. Konečně je spolupachatelstvím i alternativa, jestliže počínání každého ze spolupachatelů sice samo o sobě nenaplňuje žádný ze znaků skutkové podstaty určitého trestného činu, ale ty jsou naplněny až souhrnem jednání všech spolupachatelů (viz dosud použitelná rozhodnutí pod č. 15/1967 a č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.). Přitom shodný (společný) úmysl spolupachatelů nelze ztotožňovat s jejich výslovnou dohodou, protože ke spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., resp. § 23 tr. zákoníku postačí, aby společný úmysl spolupachatelů vyplýval alespoň z jejich konkludentní dohody (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 269). Z popisu rozhodných skutkových okolností vtělených do výroku o vině i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu pak nepochybně vyplývá shodný (společný) úmysl jednotlivých obviněných (dovolatelů), protože každý z nich si musel být vědom toho, že uvedenými manipulacemi s daní z přidané hodnoty na vstupu a výstupu dojde k jejímu zkrácení, resp. k vylákání výhody na této dani a jejich koordinovaná činnost k tomu jednoznačně směřovala. Ostatně konkrétní obvinění podávali u příslušných správců daně přiznání k dani z přidané hodnoty, v nichž neoprávněně uplatnili daň na vstupu, takže museli vědět o všech rozhodných okolnostech týkajících se fiktivních obchodů a z toho vyplývajících daňových souvislostí. Nejvyšší soud proto odmítl uvedené námitky obviněného jako neopodstatněné.

Obviněný Ing. S. G. dále s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu zpochybnil zákonnost postupu odvolacího soudu, který rozhodl o vedení řízení proti tomuto obviněnému jako uprchlému ve smyslu § 302 a násl. tr. řádu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že řízení proti uprchlému může být vedeno proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Jak bylo ohledně jmenovaného obviněného zjištěno (viz zejména s. 48 a 49 napadeného rozsudku odvolacího soudu), zdržoval se na neznámém místě, se soudem komunikoval jen přes prostředníky a po doručení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně přerušil všechny kontakty nejen se soudy, ale i se svým obhájcem. Přitom obviněný neoznámil soudu novou adresu svého pobytu v České republice, přestože na původní tuzemské adrese, kterou sám označil pro účely doručování, se nezdržoval. Odvolací soud prověřil v rámci mezinárodní právní pomoci i adresu bydliště obviněného v jeho domovském státě (Arménské republice) a v této souvislosti zjistil, že adresa jeho trvalého pobytu v Arménské republice není správná. Odvolací soud proto dospěl k závěru, podle něhož se obviněný Ing. S. G. vyhýbá trestnímu řízení tím, že se skrývá. Nejvyšší soud považuje takový závěr za správný a odpovídající zákonu. Obviněný totiž sdělil soudům nižších stupňů takové adresy svého pobytu, které vylučovaly možnost jeho zajištění, a tím se stal zejména pro odvolací soud nekontaktní osobou. Proto bylo namístě zajistit obhajovací práva tohoto obviněného způsobem, který předpokládá ustanovení § 304 tr. řádu. Jak navíc odvolací soud na s. 49 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, veřejné zasedání konané o odvolání jmenovaného obviněného konal v jeho nepřítomnosti také z důvodu, že nepovažoval jeho účast za nutnou. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na svou dosavadní judikaturu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 38/2003-I. Sb. rozh. tr.), podle které se obviněný předvolává k veřejnému zasedání o odvolání ve smyslu § 233 odst. 1 tr. řádu tehdy, jestliže je nutná jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání, a to zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné vyslechnout obviněného, vyzvat ho k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, resp. o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný pouze vyrozumí o tomto veřejném zasedání, a to jako osoba, která svým návrhem dala podnět k veřejnému zasedání, resp. jako osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání. Přitom odvolací soud nepovažoval účast obviněného Ing. S. G. u veřejného zasedání v posuzované věci za nutnou (viz s. 49 jeho rozsudku). Navíc obhájce tohoto obviněného sdělil odvolacímu soudu, že obviněný ho v den konání veřejného zasedání vyrozuměl o svém pobytu mimo území Arménské republiky. Nejvyšší soud se tak ztotožňuje s úvahou odvolacího soudu, podle které byl obviněný informován o konání veřejného zasedání, takže jeho námitky v uvedeném směru pokládá za neopodstatněné.

Pokud jde o námitky obviněného Ing. S. G. , jimiž s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnil právní kvalifikaci skutku jako zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, obviněný je založil na takových skutečnostech, které neodpovídají hmotně právní povaze citovaného dovolacího důvodu, jak již bylo shora vyloženo. Obviněný totiž vytýkal nedostatky ve skutkových zjištěních a při hodnocení provedených důkazů.

Dále se Nejvyšší soud zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který ve svém dovolání uplatnil obviněný Ing. M. K. K tomuto dovolacímu důvodu Nejvyšší soud nejprve připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo, neboť odvolání jmenovaného obviněného bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud postupem podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. řádu rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl o uložení trestu. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.

Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledávat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný Ing. M. K. ve svém dovolání namítl existenci dovolacího důvodu v předcházejícím řízení podle již zmíněného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal ho opodstatněným, protože nebyly zjištěny takové okolnosti, které by ho naplňovaly.

V důsledku všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění B. F. , Ing. M. K. a Ing. S. G. podali dovolání proti rozhodnutím, jimiž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. řádu. Protože však jejich dovolání se částečně opírají o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání jmenovaných obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obvinění ve svých dovoláních zčásti jen opakovali námitky, s nimiž se již náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o všech dovoláních v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 28. 6. 2011
Předseda senátu: JUDr. František P ú r y