5 Tdo 178/2007
Datum rozhodnutí: 04.04.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 178/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. dubna 2007 o dovolání obviněného S. Ž., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 10 To 348/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 14/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 5. 2006 pod č. j. 2 T 14/2005-294, byl obviněný S. Ž. uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák., za který mu byl uložen podle § 126 odst. 1 tr. zák., za použití § 45 odst. 1 tr. zák., § 45a odst. 1 tr. zák. trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin.

Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně rozhodl usnesením ze dne 17. 10. 2006 pod sp. zn. 10 To 348/2006, kterým odvolání obviněného směřující proti výše uvedenému rozsudku podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obě citovaná rozhodnutí napadl obviněný S. Ž. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce JUDr. Z. K., CSc., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř., z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Namítl nesprávnost použité právní kvalifikace skutku jako trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. jak z hlediska objektivní tak i subjektivní stránky. Podle obviněného z výroku rozsudku ani z jeho odůvodnění nevyplývá, že by znaky objektivní stránky tohoto trestného činu spočívající v maření nebo hrubém stěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty byly naplněny. Není zřejmé, jakými právními úvahami se soudy při svých rozhodnutích řídily, když ve výroku rozsudku soudu prvního stupně konstatovaná porušení povinnosti podřadily pod znak maření výkonu funkce správce konkursní podstaty. Dovolatel měl za to, že tento znak maření je naplněn tehdy, jestliže pachatel vyvíjí činnost směřující ke znemožnění výkonu funkce správce konkursní podstaty. Podstatné je, aby v důsledku takové činnosti došlo k ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty v tom směru, že tyto úkony ve stanovené době nelze vykonat. Tato nezbytně nutná skutečnost v konkrétní situaci nenastala. Dovolatel dále odmítl, že by byla naplněna subjektivní stránka citovaného trestného činu. Nezpochybňoval samotné splnění podmínek k prohlášení konkursu na jeho osobu a majetek, ale své námitky směřoval proti osobě správce konkursní podstaty, neboť byl přesvědčen o jeho nekvalifikovanosti. Dále opakoval, již v průběhu celého řízení vznášené tvrzení, o nějž svoji obhajobu opíral, že o námitce vznesené vůči osobě ustanoveného správce konkursní podstaty v rámci konkursního řízení mělo být rozhodnuto v souladu se závazným názorem citovaným v odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 Ko 88/2002, ze dne 24. 6. 2002, vyneseným na podkladě odvolání obviněného, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 36 K 39/2001-63 ze dne 15. 2. 2002, jímž byl prohlášen konkurs na majetek obviněného a současně byl ustanoven správcem konkursní podstaty Mgr. P. M. V dalším řízení nebyl předepsaný postup respektován a o námitce podjatosti nebylo v souladu se zákonem rozhodnuto. O dalším postupu soudu prvního stupně v rámci konkursního řízení k této otázce nebyl uvědoměn a žádné rozhodnutí mu doručeno nebylo. Soudy obou stupňů při posuzování viny nehodnotily jeho činnost v tom směru, že očekával rozhodnutí soudu o osobě správce konkursní podstaty. Proto do vydání očekávaného rozhodnutí soudu nebyl logicky správci konkursní podstaty nápomocen. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že při rozhodování o jeho vině došlo k jednostrannému účelovému výkladu práva a soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích v podstatě neřešily závažný nedostatek rozhodování soudce o osobě správce konkursní podstaty. Obviněný žil v přesvědčení, že o osobě správce bude rozhodnuto v intencích odvolacího soudu v rámci konkursního řízení, a že o tom bude náležitě vyrozuměn, což se nestalo.

Dále obviněný namítl, že trestný čin porušování povinnosti řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. předpokládá existenci následku spočívajícím v ohrožení řádného výkonu funkce správce konkursní podstaty a tím i zájmu na konečném uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. V tomto směru poukázal na názor soudu prvního stupně, že charakter činnosti jednání obviněného nevykazuje příliš vysoký stupeň společenské nebezpečnosti. Obviněný tvrdil, že nikdy nepopíral důvody uvalení konkursu, ale pouze vznesl námitku vůči osobě správce konkursní podstaty. Vzhledem k ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. proto jeho jednání v daném případě nenaplňuje stupeň nebezpečnosti pro společnost do té míry, aby byl vyšší než nepatrný. I v případě, že by byly shledány formální znaky skutkové podstaty trestného činu, jeho jednání by nemohlo být posouzeno jako trestný čin pro nedostatek materiální stránky.

Na závěr konstatoval, že z rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá jakým konkrétním jednáním měl obviněný stěžovat či mařit činnost správce konkursní podstaty a s ohledem na názor publikovaný v usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 105/2005, by tato nedostatečná konkretizace činnosti pachatele mohla být pochybením ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V návaznosti na to namítl, že je samozřejmé, že správce konkursní podstaty vypovídá vždy ve svůj prospěch.

Na závěr navrhl, aby po přezkoumání dovolacích důvodů Nejvyšší soud podle § 256k odst. 1 tr. zák. zrušil rozsudek a usnesení obou soudů a přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Vyjádřila přesvědčení, že v dané věci byla naplněna objektivní stránka trestného činu, pro nějž byl obviněný odsouzen. Na rozdíl od konkrétně tvrzených námitek směřujících k variantě trestního jednání maření výkonu funkce správce konkursní podstaty, obviněný byl rozsudkem soudu prvního stupně, který byl potvrzen odvolacím soudem, uznán vinným za hrubé ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty. Takovým jednáním se rozumí omezení jednotlivých úkonů správce konkursní podstaty v řízení o konkursu podstatným způsobem. Na rozdíl od maření výkonu funkce správce konkursní podstaty není způsobilé zcela zabránit zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty a jeho zpeněžení. Poté státní zástupkyně podrobněji rozebrala konkrétní okolnosti průběhu konkursního řízení prohlášeného vůči majetku obviněného s tím, že usnesení o prohlášení konkursu se stalo vykonatelným, jakmile bylo doručeno obviněnému, tedy dne 19. 3. 2002. Za podstatné je nutno považovat, že obviněný nereagoval na výzvy správce konkursní podstaty poté, co nastaly účinky prohlášení konkursu, o nichž obviněný věděl a byl seznámen i s tím, že toto usnesení nabylo právní moci, když nebylo vyhověno odvolání, které obviněný podal, rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2006, sp. zn. 2 Ko 88/2002. Obviněný byl povinen poskytnout potřebnou součinnost ustanovenému správci konkursní podstaty, a to i za situace, pokud by vůči němu měl výhrady, jestliže příslušným rozhodnutím nebylo o změně správce konkursní podstaty rozhodnuto. Je třeba také zdůraznit, že soud obviněného opakovaně předvolával a vyzýval, aby správci poskytl veškerou potřebnou součinnost, ovšem obviněný poštu nepřebíral. Soud se obviněnému pokusil dne 27. 3. 2003 sdělit svůj závěr, že neshledal důvod ke změně správce, avšak obviněný si takovou zásilku nepřevzal. Jeho jednání je nutno považovat ze obstrukční, vyhýbající se nepříznivým účinkům konkursu, když zcela hrubě ztěžoval výkon funkce správce konkursní podstaty, jestliže mu nepředal potřebné materiály ke zjištění svého majetku a neumožnil přístup do nemovitosti za účelem jejího ohodnocení. Z tohoto pohledu jednání obviněného uvedené ve výroku rozsudku je nutno považovat za dostatečně konkretizované a specifikované.

Státní zástupkyně také konstatovala, že závěr soudu o prokázaném úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. ve vztahu k jednání obviněného není třeba v dovolacím řízení žádným způsobem korigovat, když obviněný se snažil účelově uplatněnou námitku vůči osobě správce konkursní podstaty jen ztížit výkon funkce tohoto správce, a ničím neodůvodněné námitky vůči správci konkursní podstaty se staly podstatou jeho tvrzení, že s tímto v rámci konkursního řízení nemusí spolupracovat.

Za nepřípadný shledala státní zástupkyně názor obviněného, že jeho jednání nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti, aby mohlo být posouzeno jako trestné. Úsudek o nižším stupni společenské nebezpečnosti jednání obviněného by se mohl týkat jen případu, kdy posuzovaný čin nevykazuje ani nejnižší úroveň společenské nebezpečnosti u běžně vyskytujících se trestných činů dané skutkové podstaty, ve smyslu rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. V konkrétním případě nebylo zjištěno nic, co by mohlo přesvědčivě odůvodnit úvahu o nepatrném stupni nebezpečnosti činu pro společnost, když společenská nebezpečnost jednání obviněného není ničím snižována, aby se vymykala z rámce běžně se vyskytujících trestných činů porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. Naopak ze strany obviněného šlo o promyšlené, taktické jednání, jemuž se snažil dát i legální právní rámec a po dobu několika let zcela odmítal poskytnout správci konkursní podstaty jakoukoli součinnost.

Za této situace státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal dovolání přípustným podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovením hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázka dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánu činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nehraje žádnou roli, protože není kritériem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání je totiž možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout primárně změny skutkových zjištění, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jim byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se tímto výkladem ztotožnil, např. v usnesení ze dne 26. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 160/03, a ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05. Z výše uvedeného závěru vyplývá, že dovolací soud neměl možnost v dané věci se zabývat přezkumem skutkového stavu věci a námitkami dovolatelem uváděného nesprávného skutkového zjištění, stejně tak jako tvrzením, jež zpochybňovalo řádné hodnocení obsahu svědecké výpovědi správce konkursní podstaty Mgr. P. M. Pokud jde o další námitky, jež formálně odpovídaly uplatněnému důvodu dovolání, shledal je Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.

Podle výroku rozsudku Okresního soudu Praha-západ se obviněný S. Ž. trestného činu porušování povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že v době od 19. 3. 2002 do 23. 9. 2004 po prohlášení konkursu na majetek obviněného, podnikajícího pod obchodním jménem S. Ž. a. S., usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2002, sp. zn. 36 K 39/2001, v místě svého bydliště ani jinde nepředal ustanovenému správci konkursní podstaty Mgr. P. M. účetnictví, seznam majetku a závazků, neumožnil za účelem vypracování znaleckého posudku přístup k nemovitosti, zahrnuté do konkursní podstaty, čímž ohrozil správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty a tím ztížil uspokojení svých věřitelů. Z právní věty tohoto rozsudku i závěrů obsažených, jak ve skutkových zjištěních, tak v odůvodnění obou napadených rozhodnutí vyplývá, že v tomto jednání bylo shledáno hrubé ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty, které obviněný učinil po prohlášení konkursu, jímž ohrozil úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty. Je tudíž zcela mimo obsah napadených rozhodnutí dovolatelovo tvrzení o nesplnění znaku maření výkonu funkce správce konkursní podstaty. Znění právní věty výroku odsuzujícího rozsudku je zcela jednoznačné a nevyvolává pochybnosti o tom, že soud prvního stupně a následně i odvolací soud, posoudily žalované jednání obviněného podle druhé alternativy jednání, které je znakem dané skutkové podstaty (hrubě ztěžuje výkon funkce správce konkursní podstaty). V tomto smyslu tedy tvrzení obviněného není v souladu s právním závěrem soudů nižších stupňů.

Z obsahu skutkových zjištění, které jsou obsaženy jak v samotném výroku rozsudku soudu prvního stupně tak v jeho odůvodnění a jsou patrny i ze závěrů napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, je zcela zřejmá konkrétní činnost obviněného, jíž se po prohlášení konkursu na jeho majetek dopouštěl hrubého ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty Mgr. P. M. tím, že nepředal po značně dlouhou dobu účetnictví, seznam majetku a závazků a neumožnil za účelem vypracování znaleckého posudku přístup k nemovitosti, zahrnuté do konkursní podstaty a jednal tak v rozporu se zákonnými povinnostmi podle § 17 a násl. zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o konkursu a vyrovnání). Takto úmyslně nespolupracoval se správcem konkursní podstaty až do 23. 9. 2004, tedy po dobu více než 2,5 roku. Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že obviněný tímto ohrozil úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty, když v době řízení před soudem prvního stupně nebyl konkurs ukončen. Z obsahu konkursního spisu vedeného pod sp. zn. 36 K 39/2001 u Krajského soudu v Praze dovolací soud zjistil, že teprve dne 17. 1. 2007 tento soud vydal rozvrhové usnesení, které obviněnému opakovaně nebylo možno doručit a převzal jej až od soudního doručovatele dne 13. 2. 2007. Z tohoto pohledu nelze shledat námitku obviněného stran nedostatečné konkretizace činnosti pachatele při ztěžování výkonu funkce konkursní podstaty, jakož i námitku ohledně nesplnění dalších podstatných znaků objektivní stránky trestného činu za odůvodněné.

Pokud se jedná o výhradu odvolatele týkající se subjektivní stránky trestného činu, je nutno konstatovat, že jak soud prvního stupně tak i soud odvolací se konkrétními shodně uvedenými námitkami obviněného ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly. Dovolací soud se s těmito závěry, které jsou podrobně uvedeny v odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Praze (na str. 2 až 3) zcela ztotožňuje.

Je nutno konstatovat, že Krajský soud v Praze poprvé rozhodl o prohlášení konkursu na majetek obviněného S. Ž. usnesením ze dne 9. 10. 2001 pod č. j. 36 K 39/2001-21, jímž současně pod bodem II. ustanovil správcem konkursní podstaty Mgr. P. M., advokáta. Z obsahu konkursního spisu, jakož i z obsahu kopií jednotlivých dokladů, jež jsou založeny v trestním spisu, je zřejmé, že obviněný od počátku nespolupracoval se správcem konkursní podstaty a nepředložil na jeho výzvu všechny potřebné doklady. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2001 bylo uvedené usnesení o prohlášení konkursu z 9. 10. 2001 zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Fakticky bezprostředně poté, usnesením č. j. 36 K 39/2001-63, ze dne 15. 2. 2002, byl opětovně na majetek obviněného prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl znovu ustanoven Mgr. P. M. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání dne 29. 3. 2002 (č. l. 81 konkursního spisu), v němž namítl nesprávnost rozhodnutí ve vztahu k samotnému prohlášení konkursu a jen v závěru tohoto opravného prostředku uvedl, že se odvolává i proti ustanovení osoby správce konkursní podstaty z důvodu podjatosti. O tomto odvolání bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 Ko 88/2002-89, ze dne 24. 6. 2002, jímž bylo usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 36 K 39/2001-63, ze dne 15. 2. 2002, potvrzeno, tedy včetně části, jež se týkala osoby ustanoveného správce konkursní podstaty. Toliko v samotném závěru odůvodnění tohoto usnesení bylo stanoveno soudu prvního stupně, aby se podle § 8 zákona o konkursu a vyrovnání dále zabýval odvolatelem vznesenou námitkou vůči osobě správce konkursní podstaty. Z obsahu záznamu na str. 99 verte konkursního spisu je pak zřejmé, že soud prvního stupně neshledal podmínek, a to i vzhledem k vyjádření správce konkursní podstaty k uvedené námitce jeho podjatosti, aby správce funkce zprostil. Z obsahu dalších jednotlivých úkonů, zaznamenaných v konkursním spise vyplývá, že obviněnému byla v průběhu řízení opakovaně doručována jednotlivá rozhodnutí a výzvy ke spolupráci, přičemž tyto zásilky v podstatné míře obviněný nepřebíral a svůj přístup k probíhajícímu řízení vyjádřil podaným dovoláním dne 1. 10. 2002 (č. l. 105), o němž bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Odo 609/2003, ze dne 24. 9. 2003, tak, že bylo dovolací řízení zastaveno. Obsah konkursního spisu dále dokumentuje zjištění, že obviněný se nikdy k žádnému z úkonů nařízených soudem v průběhu několika let konkursního řízení nedostavil a fakticky jakoukoli součinnost správci konkursní podstaty neposkytl. Vzhledem k výše uvedenému je zcela zřejmé, že citovaným rozhodnutím bylo pravomocně potvrzeno usnesení Krajského soudu v Praze o prohlášení konkursu i v bodu II. jeho výrokové části, jímž byl Mgr. P. M. ustanoven správcem konkursní podstaty. Celé rozhodnutí se stalo vykonatelným okamžikem jeho vyvěšení na úřední desku dne 15. 2. 2002 a ve vztahu k obviněnému nastala vykonatelnost nejpozději okamžikem doručení usnesení soudem prvního stupně, tj. dne 19. 3. 2002.

Pro účely dovolacího řízení v dané trestní věci je podstatné, že obviněný podjatost ustanoveného správce konkursní podstaty Mgr. P. M. nijak nedoložil a své námitky proti jeho osobě neopřel o žádnou konkrétní skutečnost, z níž by podjatost mohla vyplývat. Podle § 8 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání se mohou věřitelé usnést na návrhu, aby správce konkursní podstaty byl zproštěn a byl ustanoven správce nový. Soud může takový návrh zamítnout jen tehdy, má-li o změně v osobě správce závažné pochybnosti. V předmětném konkursním řízení se věřitelé na takovém postupu neusnesli. Podle § 8 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání z důležitých důvodů může soud na návrh některého z účastníků nebo správce anebo i bez návrhu zprostit správce konkursní podstaty funkce. Zprostí-li soud správce jeho funkce, ustanoví nového správce. Obviněný takovýto návrh v průběhu konkursního řízení nepodal. Jestliže soudce Krajského soudu v Praze respektujíc pokyn odvolacího soudu ke zvážení námitky úpadce, v rámci aplikace uvedených ustanovení § 8 zákona o konkursu a vyrovnání neshledal důležité důvody k rozhodnutí o zproštění správce konkursní podstaty bez návrhu a jen ve spise učinil o tom záznam, nelze shledat takovýto postup nezákonným. Protože rozhodování o této problematice nebylo podloženo řádným návrhem, nebylo důvodů vydávat zamítavé rozhodnutí. Je zcela zřejmé, že úpadce zcela nepokrytě ignoroval jakékoliv výzvy nejenom ustanoveného správce konkursní podstaty o spolupráci, ale i výzvy soudu a jeho jednání lze hodnotit jako obstrukční, opírající se o účelově vykonstruovaný důvod nerozhodnutí o jeho námitce vznesené v odvolání, o němž bylo řádně rozhodnuto. Snaha obviněného nespolupracovat se soudem i se správcem konkursní podstaty byla zjevně úmyslná, dlouhodobá a účelová a jím zvolená obhajoba jej nemůže zbavit viny v rámci trestního řízení. Je třeba připomenout, že ani řádně podaný návrh úpadce jako účastníka řízení ke zproštění funkce správce konkursní podstaty ve smyslu § 8 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání nemá odkladný účinek. Nemohl by proto vést obviněného k závěru o možnosti ignorovat osobu takového správce a jeho pokyny k poskytnutí potřebných podkladů pro výkon této funkce.

Podle názoru dovolacího soudu z obsahu konkursního spisu a činnosti správce konkursní podstaty nevyplývají žádné skutečnosti, jež byl mohly vést k závěru o jeho podjatosti. Přestože nemá oporu v obsahu konkursního spisu závěr odvolacího soudu, o pokusu o doručení obviněnému dne 27. 3. 2003 sdělení informace Krajského soudu v Praze, že neshledal důvod ke změně správce, je zřejmé, že obviněný zaujal v konkursním řízení zcela pasivní roli a na četná předvolání soudu k projednání jednotlivých úkonů konkursního řízení se nikdy nedostavil a sám se ani nepokusil seznámit se stanoviskem soudu k jím namítanému postupu nahlédnutím do spisu. Obviněný si byl nepochybně vědom, že Mgr. P. M. vykonává jednotlivé úkony jako řádně ustanovený správce konkursní podstaty a úmyslně jak s ním, tak i se soudem odmítal spolupracovat a splnit povinnosti vedoucí k úplnému a správnému zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty podle § 17 a násl. zákona o konkursu a vyrovnání. Z těchto důvodů byl shledán zcela správným závěr, rozvedený v obou napadených rozhodnutích, že obviněný spáchal trestný čin ve formě úmyslu přímého ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák.

Dovolací soud se také neztotožnil s námitkou obviněného o sníženém stupni společenské nebezpečnosti jeho činu oproti typové společenské nebezpečnosti činu, jež je dána již naplněním formálních znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Tato je formálně vyjádřena již trestní sazbou, kterou trestní zákon za uvedený čin stanoví. Pachateli tohoto trestného činu podle § 126 odst. 1 tr. zák. hrozí uložení trestu odnětí svobody v trestní sazbě od 6 měsíců do 3 let, případně uložení trestu zákazu činnosti nebo peněžitého trestu, tedy rozsah trestů, jež patří k mírnějším. Jestliže soud prvního stupně ve svém hodnocení zjištěných podmínek pro uložení trestu obviněného vyjádřil názor, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného není příliš vysoký, měl nepochybně na mysli skutečnost, že tento trestný čin obsahuje i společensky nebezpečnější alternativu jednání, které může vést k úplnému zmaření konkursního řízení. Na druhé straně bylo nutno vzít v úvahu skutečnost, že obviněný se spolupráci s konkursním správcem a soudem vyhýbal skutečně dlouhou dobu 2,5 let a činil tak i v době, kdy proti němu bylo vedeno další trestní stíhání pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., za nějž byl následně rozsudkem ze dne 20. 10. 2003 pod sp. zn. 2 T 64/2002 Obvodního soudu pro Prahu 4 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků s podmíněným odkladem do 5. 2. 2005. Všechny tyto skutečnosti umožňovaly závěr, že stupeň nebezpečnosti jednání obviněného byl vyšší než nepatrný ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák. a materiální stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným byla splněna. Tuto část dovolacích námitek proto Nejvyšší soud posoudil rovněž jako nedůvodnou.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jedná-li se o dovolání zjevně neopodstatněné. Protože některé námitky dovolatele nebylo možno v dovolacím řízení vůbec zohlednit a zbývající námitky považoval dovolací soud za zjevně neopodstatněné, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. tak, že podané dovolání obviněného S. Ž. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. dubna 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová

Vypracoval:

JUDr. Libor Losa