5 Tdo 174/2009
Datum rozhodnutí: 25.02.2009
Dotčené předpisy:




5 Tdo 174/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2009 o dovolání, které podal obviněný R. H. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 30. 5. 2008, sp. zn. 55 To 149/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 211/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný R. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. 6 T 211/2007, uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době po dni 21. 6. 2005 jako jednatel obchodní společnosti R. J., s. r. o., zničil či ukryl veškeré účetní knihy, zápisy a jiné doklady této obchodní společnosti sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, které byl jako jednatel povinen vést a archivovat. Tyto doklady měl obviněný jako jednatel ve svém držení, přičemž povinnost řádného vedení účetnictví mu vyplývala zejména z ustanovení § 135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce obch. zák. ), ve spojení s ustanoveními § 4 odst. 1, § 5, § 6 odst. 2, § 8 odst. 1 a § 13 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Popsaným jednáním obviněný znemožnil řádné vyměření daně z přidané hodnoty za období let 2002 až 2006 a daně z příjmů právnických osob za období let 2002 a 2003, neboť poté, co Finanční úřad v Olomouci jako správce daně zahájil ohledně těchto daní daňovou kontrolu u obchodní společnosti R. J., s. r. o., a vytýkací řízení a vyzval obviněného také k odstranění pochybností k podaným daňovým přiznáním za měsíce leden, únor a březen 2006, obviněný zajistil účelové převedení obchodních podílů ve jmenované obchodní společnosti. Konkrétně obviněný zajistil, aby byl dne 3. 3. 2006 převeden obchodní podíl v obchodní společnosti R. J., s. r. o., ve výši 100 % z jeho bratra J. H. na M. V., kterého obviněný vůbec neznal a s nímž se nikdy nesetkal. Následně dne 30. 8. 2006 se obviněný nechal odvolat z funkce jednatele jmenované obchodní společnosti, přičemž novému jednateli M. V. fakticky nepředal žádné účetní doklady této obchodní společnosti. Tím obviněný znepřístupnil účetnictví obchodní společnosti R. J., s. r. o., a zabránil tak Finančnímu úřadu v Olomouci zjistit v rámci daňových řízení skutečný skutkový stav.

Za to byl obviněný R. H. odsouzen podle § 125 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 2 roků.

Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Olomouci podal obviněný R. H. odvolání, které Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci usnesením ze dne 30. 5. 2008, sp. zn. 55 To 149/2008, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci podal obviněný R. H. dne 15. 9. 2008, resp. i dne 12. 1. 2009 prostřednictvím svých obhájců dovolání, které opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Obviněný především zpochybňuje skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, a popírá, že by svým jednáním naplnil zákonné znaky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., jehož spácháním byl uznán vinným. Podle obviněného soudy nižších stupňů neopatřily dostatečné důkazy k prokázání jeho viny, zejména pokud jde o dobu, kdy došlo ke ztrátě občanského průkazu svědka M. V. Z provedeného dokazování je podle názoru obviněného patrné, že nemohl naplnit subjektivní stránku zmíněného trestného činu a že jednal pouze z nedbalosti. Jak dále obviněný zdůraznil, skutková věta ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nemá oporu v provedeném dokazování, přičemž obviněný údajně předal novému jednateli veškeré účetní doklady. Obviněný rovněž vytkl, že v téže skutkové větě jsou vyjádřeny dvě alternativy objektivní stránky trestného činu ve formě zničení či ukrytí účetních zápisů a že jsou nesprávné i závěry soudů obou stupňů o jeho motivu ke spáchání posuzovaného skutku.

Závěrem podaného dovolání obviněný R. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 30. 5. 2008, sp. zn. 55 To 149/2008, a aby přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout. V podání ze dne 12. 1. 2009, které obviněný učinil prostřednictvím své další obhájkyně, pak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci, jakož i jemu přecházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. 6 T 211/2007, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k podanému dovolání obviněného R. H. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obviněný uplatnil ve svém dovolání námitky, které jsou založeny pouze na polemice se skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy. Jak dále uvádí státní zástupkyně, takové dovolací námitky nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který použil obviněný. Citovanému dovolacímu důvodu ovšem podle názoru státní zástupkyně neodpovídají ani námitky obviněného, jimiž zpochybnil existenci svého zavinění. Státní zástupkyně je totiž přesvědčena, že obviněný těmito námitkami brojí toliko proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy nižších stupňů vycházely při hodnocení subjektivní stránky trestného činu, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen. Proto závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný R. H. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvody, obviněný R. H. opírá jejich existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že může naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

V rámci svých dovolacích námitek však obviněný R. H. především předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci a nesouhlasí se závěry provedeného dokazování. Podle obviněného důkazy provedené ve věci neumožňují učinit závěr o naplnění znaků trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. Jak dále obviněný namítá, soudy nižších stupňů mu neprokázaly ani zavinění ve formě úmyslu a neobjasnily jeho motiv. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy obviněný v uvedených směrech shledává existenci uplatněných dovolacích důvodů v tom, že soudy obou stupňů údajně dospěly k chybným skutkovým zjištěním, a to na základě vadně provedeného dokazování a nesprávného hodnocení důkazů. Předpoklady pro jiné právní posouzení stíhaného skutku tak obviněný dovozuje ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace, která by mohla odůvodnit odlišnou právní kvalifikaci skutku, ale obviněný se domáhá změny právního posouzení skutku především s poukazem jednak na jiné (a pro něj příznivější) skutkové okolnosti, než jaké se staly podkladem pro rozhodnutí soudů nižších stupňů, a jednak na odlišné závěry učiněné z provedených důkazů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vadný způsob hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů, a není tedy oprávněn ani vycházet z jiných skutkových zjištění, na která dovolatel poukazuje.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný R. H., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného R. H. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění. Podle nich obviněný zatajil účetnictví obchodní společnosti R. J., s. r. o., čímž zabránil Finančnímu úřadu v Olomouci zjistit skutkový stav v daňových řízeních, a ohrozil tak včasné a řádné vyměření daně z přidané hodnoty a daně z příjmů za období vymezená ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část dovolací argumentace obviněného R. H., v jejímž rámci zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. Jak v této souvislosti obviněný namítá, v posuzované věci mohl jednat jen z nedbalosti, nikoli úmyslně. Takové tvrzení obviněného sice formálně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud je považuje za nedůvodné.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pro spáchání trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. se mimo jiné vyžaduje, aby pachatel zničil, poškodil, učinil neupotřebitelnými nebo zatajil účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole a aby tím ohrozil majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Současně si však pachatel musí být vědom možnosti vyvolání zmíněného ohrožovacího následku a pro případ jeho způsobení být s ním alespoň srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.], tj. jednat přinejmenším v nepřímém úmyslu. Jak dále vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). Na srozumění se způsobením následku lze usuzovat z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit tomuto následku, jehož vznik si pachatel představoval jako možný (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52).

Jak je v posuzované věci patrné z popisu skutku uvedeného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s jeho odůvodněním a s odůvodněním napadeného usnesení odvolacího soudu, u obviněného R. H. lze spolehlivě dovodit jeho úmysl zatajit příslušné účetní doklady, a ohrozit tím včasné a řádné vyměření daně, což správně učinily soudy nižších stupňů. Závěr o naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu zde totiž vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě ohrožení řádného a včasného vyměření daně, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal, když z důvodu nedostupných účetních dokladů nemohla být spolehlivě a věrohodně zjištěna výše daňové povinnosti zatěžující obchodní společnost R. J., s. r. o. O úmyslu obviněného zatajit účetnictví jmenované obchodní společnosti tedy svědčí jak jeho jednání spočívající v zajištění převodu obchodního podílu jeho bratra v uvedené obchodní společnosti na svědka M. V. bez toho, aby mu obviněný řádně předal účetnictví, tak i další kroky obviněného směřující k ukončení funkce jednatele. Proto zde neobstojí ani tvrzení obviněného o tom, že u něj může jít o zavinění jen z nedbalosti, které nepostačuje ke spáchání posuzovaného trestného činu. Svými námitkami zpochybňujícími naplnění jeho subjektivní stránky navíc obviněný částečně popírá i uvedená rozhodná skutková zjištění, a tím se dostává mimo hmotně právní povahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byla výše vymezena.

Podle názoru Nejvyššího soudu se obviněný R. H. dopustil posuzovaným skutkem trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., jak správně rozhodl Okresní soud v Olomouci ve svém odsuzujícím rozsudku i Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci v usnesení napadeném dovoláním. Dovolací námitky obviněného, jimiž částečně zpochybnil tuto právní kvalifikaci z hlediska zavinění, jsou proto neopodstatněné.

Nejvyšší soud nad rámec dovolacích námitek zdůrazňuje, že pro závěr o naplnění subjektivní stránky spáchaného trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. mělo v posuzované věci význam i postavení obviněného R. H., od kterého se odvíjely zvláštní povinnosti, jejichž porušení odůvodňuje závěr o jeho úmyslném zavinění. Obviněný totiž vystupoval až do dne 30. 8. 2006 ve funkci jednatele obchodní společnosti R. J., s. r. o., a jako její statutární orgán byl povinen postupovat zejména v souladu s ustanovením § 135 odst. 1 obch. zák. To mimo jiné znamená, že obviněný jako jednatel měl zákonnou povinnost zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vést seznam společníků a informovat společníky o záležitostech společnosti s ručením omezeným. Byl-li jednatel odvolán z této funkce, je povinen předat nebo zajistit předání účetnictví společnosti s ručením omezeným novému jednateli nebo jinému jednateli, měla¨-li dosud společnost více jednatelů. Přitom účetnictví společnosti s ručením omezeným je třeba považovat za její majetek, takže po odvolání z funkce pozbývá bývalý jednatel oprávnění nakládat s tímto majetkem, neboť mu již nepřísluší obchodní vedení společnosti ve smyslu § 134 obch. zák. ani vedení předepsané evidence a účetnictví ve smyslu § 135 odst. 1 obch. zák. Povinnost bývalého člena statutárního orgánu (jednatele) vrátit účetnictví obchodní společnosti, které měl k dispozici, lze dovodit též z ustanovení § 66 odst. 2 a § 569 obch. zák., podle nichž se vztah mezi obchodní společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu společnosti, při zařizování záležitostí společnosti řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, přičemž mandatář (v jehož postavení je statutární orgán nebo člen statutárního orgánu) je mimo jiné povinen předat bez zbytečného odkladu mandantovi (v jehož postavení je obchodní společnost) věci, které za něho převzal při vyřizování záležitosti.

Nejvyšší soud pak neakceptoval ani dovolací námitku obviněného R. H., v níž naznačuje určitý nesoulad mezi skutkovou větou a jejím právním posouzením, pokud jde o vyjádření alternativních způsobů jednání pachatele stanovených ve skutkové podstatě trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. Jak je přitom zřejmé z formulace zmíněné skutkové věty, obviněný zničil či ukryl veškeré účetní knihy, zápisy a jiné doklady , což soudy obou stupňů právně posoudily jako zatajení účetnictví. Takový právní závěr je podle názoru Nejvyššího soudu v souladu se zněním příslušné skutkové věty, neboť výrazu ukryl zde použitému odpovídá znak objektivní stránky posuzovaného trestného činu v podobě zatajení . Tím se rozumí jednání pachatele (tedy obviněného), kterým vůči kontrolním nebo daňovým orgánům předstírá, že vůbec anebo zčásti nemá k dispozici účetnictví či jiné obdobné doklady. Proto Nejvyšší soud považuje i námitku obviněného, kterou brojí proti správnosti těchto závěrů soudů obou stupňů, za neopodstatněnou.

Obviněný R. H. dále uplatnil ve svém dovolání důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného R. H. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.

Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný R. H. pak shledával v předcházejícím řízení existenci dovolacího důvodu obsaženého v již zmíněném ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto důvodu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o jeho naplnění, protože právní posouzení skutku je správné a nevykazuje vady namítané v dovolání.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. H. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaných zákonných ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 25. února 2009

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y