5 Tdo 1656/2008
Datum rozhodnutí: 18.02.2009
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1656/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2009 o dovolání podaném obviněným L. Z. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 6 To 58/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 1/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2008 byl obviněný L. Z. uznán vinným trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle téhož ustanovení a § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 56 tr. zák. k trestu propadnutí věci, a to celkem čtrnácti kusů zubních kartáčků specifikovaných ve výroku o trestu. Dále bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř. tak, že poškozený Ing. F. B. se odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění spáchal uvedený trestný čin obviněný tím, že v době od měsíce března 1999 do listopadu 2002 jako soukromý podnikatel podnikající pod obchodním jménem L. Z. T. , neoprávněně tzv. velkoobchodní a maloobchodní formou nabízel k prodeji a prodal nejméně 32 odběratelům blíže nezjištěné množství zubních kartáčků s identickým zněním nápisů originálních výrobků zn. point , aniž by k užívání předmětné ochranné známky, jež byla k 29. 10. 1998 zapsána v rejstříku ochranných známek u Úřadu průmyslového vlastnictví v Praze s právem přednosti od 14. 5. 2007, měl souhlas jejího majitele společnosti B. GmbH, S. S., S., v Německu, či by k jejímu užívání disponoval potřebnými licenčními právy a ačkoliv majitel ochranné známky své výrobky prostřednictvím výhradního distributora Ing. F. B. do obchodní sítě v České republice dodával již od roku 1994, přičemž svého protiprávního jednání nezanechal ani po urgencích zástupců majitele ochranné známky.

Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně rozhodl rozsudkem ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 6 To 58/2008, kterým z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil v části výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. vrchní soud nově rozhodl tak, že obviněnému L. Z. podle § 150 odst. 1 tr. zák. a § 53 odst. 1 tr. zák. uložil peněžitý trest ve výměře 50 000 Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl trest vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložil obviněnému trest propadnutí věci, a to 14 kusů zubních kartáčků, které tvoří přílohu č. 1 trestního spisu. Současně Vrchní soud v Olomouci podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání podaná obviněným a poškozeným Ing. F. B.

Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl obviněný L. Z. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Mimořádný opravný prostředek dovolatel sice uplatnil výslovně v rozsahu výroku o vině, s ohledem na obsah jeho námitek je však zřejmé, že brojil i proti výroku o trestu. Vadu hmotně právního posouzení skutku spatřoval obviněný v tom, že soudy obou stupňů shledaly naplněnou subjektivní stránku trestného činu porušování práv k obchodní známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 tr. zák. Poukázal přitom na svou obhajobu založenou na tvrzení o nabytí rozlišovací způsobilosti k jím prodávaným výrobkům ve smyslu ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, kterou však podle jeho přesvědčení oba soudy nesprávně odmítly poukazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 9 Ca 110/2003 (dovolatel zřejmě měl na mysli rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 9 Ca 110/2003, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 706, sešit 11, ročník 2005). Obviněný dále vytkl soudům, že se řádně nezabývaly závěry znaleckých posudků ve věci provedených a subjektivní stránku trestného činu hodnotily nesprávným způsobem. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je nutné námitky obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněné, neboť provedené dokazování jednoznačně svědčí o nepřímém úmyslu obviněného distribuovat zboží, o němž věděl, že je chráněno pro jiný subjekt ochrannou známkou s účinkem od 14. 5. 1997. Rozlišovací způsobilost ve smyslu ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 137/1995 Sb. o ochranných známkách v tehdy platném znění, podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství u obviněného nemohla vzniknout z důvodu nesplnění dvouleté lhůty v citovaném ustanovení vyžadované pro užívání zboží před podáním přihlášky ochranné známky. Proto státní zástupce navrhl Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného L. Z. v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu je tudíž možné uplatnit námitky právního charakteru (např. že skutek zjištěný soudem byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo jde o trestný čin, ale jiný apod.), jež jsou však i z faktického hlediska právně relevantní. V tomto smyslu tedy není možno přihlížet k zjevně právní námitce (např. nedostatek úmyslu), k níž dovolatel uvedl argumenty čistě skutkové povahy (např. že nebylo prokázáno určité jednání popsané ve skutkové větě, dokazování bylo neúplné či nepřesvědčivé apod.). Předmětem dovolacího přezkumu nemohou být ani námitky proti způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily jednotlivé důkazy. Z těchto důvodů Nejvyšší soud nemohl přihlížet k té části podaného dovolání, v níž obviněný vytýkal soudům obou stupňů způsob, jakým jednotlivé důkazy ve věci provedené hodnotily. Tento proces nebyl ani zatížen vadami, jež by spočívaly v nesprávné interpretaci obsahu jednotlivých důkazů, soudy na základě svého vnitřního přesvědčení logickým způsobem zdůvodnily, proč nepřijaly obhajobu obviněného a v dostatečném rozsahu a srozumitelně vysvětlily i své právní závěry, jež vedly k uznání viny.

Deklarovanému dovolacímu důvodu tak odpovídala v podstatě pouze námitka týkající se možnosti nabytí rozlišovací způsobilosti ve vztahu k drogistickému zboží opatřenému nápisem point , jenž byl předmětem ochrany pro držitele této známky - společnost B. GmbH, se sídlem v Německé spolkové republice, S. S., S. Uvedenou právní námitku však Nejvyšší soud vyhodnotil jako neopodstatněnou.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, vyplynulo, že německá obchodní společnost B. GmbH prostřednictvím výhradního zástupce Ing. F. B. začala dovážet do České republiky komodity včetně zubních kartáčků mj. označených point již v roce 1994. Sám obviněný nakoupil od poškozeného ve dvou případech takto označené zboží, a rozprodával jej. Následně v červnu roku 1996 si obviněný objednával drogistické zboží, mezi které byly zařazeny i zubní kartáčky, a to od společnosti Y. F. P. F. Ltd. se sídlem v Hongkongu, a pokračoval s dovozem od tohoto dodavatele až do ledna roku 1998. Jak sám obviněný vypověděl, v rámci zadání výroby asijské společnosti sám navrhl obalový design, na němž mimo jiné požadoval uvedení označení point . Podle fotodokumentace založené v trestním spise bylo uvedené slovní logo nejvýraznější součástí obalu jednotlivých výrobků. Z kopií faktur mezi oběma společnostmi je zřejmé, že obviněný odebíral kromě jiného zubní kartáčky z Asie v desítkách, resp. stovkách tisíc kusů. Obviněný tedy nejprve zakoupil zboží s označením point od německého dodavatele, který se pohyboval na českém trhu s drogistickým zbožím již dva roky, přičemž následně, zjevně za účelem nižších vstupních nákladů, sám zadal výrobu stejného druhu zboží asijskému výrobci a nechal je označit stejným slovním popisem. Již takové jednání obviněného svědčí o jeho snaze určitým způsobem parazitovat na zjevně úspěšném distributorovi totožného prodejního sortimentu v České republice.

Německá obchodní společnost B. GmbH podala přihlášku k zápisu slovního označení point k Úřadu průmyslového vlastnictví dne 14. 5. 1997. Zápis uvedené ochranné známky byl proveden dne 29. 10. 1998 s právem přednosti od data podání přihlášky. O existenci ochrany tohoto slovního označení výrobků se obviněný dozvěděl nejpozději koncem března 1999 z dopisu zástupce německé společnosti Ing. J. Ch. Na písemné upozornění o porušování práv k ochranné známce obviněný reagoval pouze telefonicky a podle vyjádření tehdejšího patentového zástupce společnosti B. GmbH obviněný naznačil, že hodlá v distribuci svého zboží pokračovat. Na další písemné upozornění již nereagoval, přičemž poslední dokladovanou dodávku jím dováženého zboží s označením point prodal v listopadu roku 2002. Z uvedených skutkových zjištění proto jednoznačně vyplývá, že obviněný nejméně od konce měsíce března 1999 věděl, že na český trh dodává zboží označené chráněným slovním označením, a v jeho prodeji pokračoval ještě dva a půl roku poté, aniž by vstoupil v jednání s majitelem ochranné známky, event. projevil snahu o eventuelní dohodu, jak situaci vyřešit. Jak správně uvedl odvolací soud, datum podání trestního oznámení v této věci (14. 3. 2001) zástupcem poškozené společnosti svědčí o tom, že obviněnému byl ponechán dostatečný časový prostor k ukončení distribuce zboží, či jiným možnostem legalizovat obchod s uvedeným zbožím, který však nevyužil a pokračoval v protiprávním jednání.

S dovolatelem je možné souhlasit v tom, že soudy odkazem na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 9 Ca 110/2003 (oběma soudy byl uvedený rozsudek nesprávně označen stejně jako v dovolání) odmítly jeho obhajobu založenou na tvrzení, že ještě před zápisem ochranné známky získalo jím dodávané zboží rozlišovací způsobilost ve smyslu ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 137/1995 Sb. o ochranných známkách. Nejvyšší soud dodává, že tento zákon ve znění pozdějších předpisů platil do 31. 3. 2004, poté byl nahrazen zákonem č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Citované rozhodnutí správního soudu se totiž otázkou nabytí rozlišovací způsobilosti zabývalo ve vztahu k řízení o námitkách proti zápisu zveřejněného označení do rejstříku ochranných známek. Obviněný v posuzované trestní věci však nepodal námitky ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 tehdy platného znění zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, (dále jen zákon o ochranných známkách), a do řízení o přihlášce ochranné známky německou společností B. GmbH nevstoupil. Přes uvedené pochybení soudů obou stupňů považuje Nejvyšší soud jejich právní závěr o tom, že obviněný rozlišovací způsobilost k jím distribuovaným výrobkům v rozhodném období nezískal, za správný. Obviněný se totiž domáhal použití ustanovení § 16 odst. 3 zákona o ochranných známkách, jež se netýká samotného řízení o námitkách proti zápisu do rejstříku, přičemž obě citovaná ustanovení zákona obsahují shodný údaj o dvouleté lhůtě, v průběhu níž mohl držitel shodného nebo zaměnitelného označení získat rozlišovací způsobilost. Proto je soudní výklad této lhůty možné použít i pro posuzovaný případ.

Obviněný ve svém dovolání tedy poukazoval na ustanovení § 16 odst. 3 zákona o ochranných známkách, podle něhož je majitel ochranné známky povinen strpět užívání shodného nebo zaměnitelného označení jeho držitelem, jestliže toto označení získalo v České republice v uplynulých dvou letech před podáním přihlášky rozlišovací způsobilost pro stejné nebo podobné výroky nebo služby svého držitele. Za dobu platnosti uvedeného znění zákona o ochranných známkách v části týkající se omezení práv z ochranné známky, se soudní praxe ustálila na takovém výkladu podmínky získání rozlišovací způsobilosti v časovém úseku dvou roků před podáním přihlášky, podle něhož nemusí držitel shodného nebo zaměnitelného označení požívat ochrany práva přednosti po celou v zákoně uvedenou dobu dvou let. K získání rozlišovací způsobilosti tak mohlo dojít kdykoli v průběhu uvedené zákonné lhůty před podáním přihlášky k ochranné známce (srov. např. rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 6 A 21/98 a sp. zn. 6 A 22/98 z téhož dne). Dvouletá lhůta, byť ve vztahu k ustanovení § 9 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách, byla stejným způsobem interpretována i v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 7 A 72/2000, tedy tak, že k získání rozlišovací způsobilosti pro stejné nebo podobné výrobky nebo služby držitelem mohlo dojít nejpozději v průběhu dvou let před podáním přihlášky. Uvedený výklad zákonné lhůty v předcházející právní úpravě, jež platila v době spáchání činu obviněným, byl zákonodárcem akceptován i v novém znění zákona o ochranných známkách č. 441/2003 Sb., v němž není vůbec stanovena doba, která by byla potřebná k získání rozlišovací způsobilosti nezapsaného označení. Z tohoto důvodu není tudíž v předmětné trestní věci rozhodné, zda obviněný uváděl na trh v České republice výrobky se shodným slovním označením jako budoucí držitel ochranné známky po celou dobu dvou roků před podáním přihlášky německou obchodní společností nebo dobu kratší. Je tudíž nutné zkoumat, zda rozlišovací způsobilosti obviněný pro jím distribuované výrobky mohl vůbec nabýt.

Zásadním pro získání rozlišovací způsobilosti, tj. schopnosti individualizovat zboží, bylo vnímání průměrného spotřebitele z hlediska vizuálního, fonetického, významového, porovnáním dominantních prvků tak, že spotřebitel tyto své vjemy spojil právě s výrobcem či distributorem konkrétního zboží (viz článek K aktuálním otázkám judikatury autora JUDr. Davida Rause, Ph.D., uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 3/2006, str. 81-85, vydávaný Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha). Stejný výklad podmínek pro nabytí rozlišovací způsobilosti učinil i Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 15. 2. 2000, sp. zn. 3 Cmo 89/98. I v této věci nebylo sporu o tom, že jednomu z účastníků řízení náležela práva majitele ochranné známky (shodně v dané věci společnosti B. GmbH) vyplývající z ustanovení §§ 14 odst. 1 a 15 odst. 1 zákona o ochranných známkách. Rozpor účastníků však spočíval v tom, zda tato práva musí ustoupit dříve vzniklým právům držitele nezapsaného označení, tudíž zda mu náleží ochrana práv majitele formálně nechráněného označení podle § 16 odst. 3 zákona o ochranných známkách. Soud v dané věci definoval, že pokud dodavatel kdykoli v době dvou roků před podáním přihlášky vstoupí na trh s označením výrobku natolik razantně a v takovém rozsahu své produkce, že označení se stane pro něho příznačným, pozdější přihláška a zápis ochranné známky nemůže bránit tomu, aby nadále své označení užíval. Jedná se o princip zakotvující zásadu dobrých mravů soutěže a soutěžní slušnosti, jež by měla ovládat veškeré podnikání.

V posuzované trestní věci bylo zjištěno, že obviněný uváděl na trh výrobky označené mj. výrazným slovním pojmem point asi rok a půl před podáním přihlášky k zápisu do rejstříku ochranných známek tohoto slovního označení společností B. GmbH, ačkoli ze svých předcházejících obchodních kontaktů věděl o tom, že tato společnost užívá stejné označení pro své zboží stejného druhu. Pro posouzení, zda tak mohl nabýt rozlišovací způsobilost, je však nutné zdůraznit, že jím dodávané výrobky neměly pro spotřebitele nijak specifickou povahu, neboť se jednalo o kartáčky na zuby, na ruce, hřebeny apod., tudíž šlo o předměty běžně používané v domácnostech. Samo slovní označení point nijak běžnému spotřebiteli necharakterizuje tyto výrobky, jedná se o anglický výraz, překládaný např. jako tečka, bod, stanovisko, otázka, okamžik. Nemá tudíž žádnou souvislost s druhem zboží, jež bylo tímto logem označováno. Uvedení vlastních výrobků na trh obviněný nedoprovázel jakoukoli reklamní kampaní, jež by měla za cíl zaujmout spotřebitele k nákupu právě jím distribuovaného zboží a odlišit jej tak od existujícího konkurenta společnosti B. GmbH. O tom, že výrobky dodávané obviněným nevešly v širší známost mezi běžnými spotřebiteli svědčí i vyjádření jednotlivých odběratelů obviněného, např. I. D., V. Z. a H. R. Všichni jmenovaní v podstatě jen potvrdili pravidelný odběr drogistického zboží od obviněného včetně zubních kartáčků, aniž by výběr zboží podmiňovali právě existencí slovního označení výrobků point . Z jejich vysvětlení vyplynulo, že na přijímaných fakturách ani obviněný neuváděl tento slovní výraz u jednotlivých druhů zboží a oni sami nenakupovali od obviněného právě z důvodu, že jím dodávané zboží bylo opatřeno tímto logem. Je tudíž zcela zřejmé, že obviněný svým zbožím nevstoupil na domácí trh razantním způsobem tak, aby zaujal dominantní místo mezi ostatními subjekty s totožným či podobným předmětem podnikání v oboru drogistického zboží a výrazným způsobem ovlivnil vnímání spotřebitele ve svůj prospěch. S ohledem na dobu užívání nezapsaného označení obviněným (cca pouhý jeden rok), jež předcházela podání přihlášky k zápisu ochranné známky, rovněž u obviněného nemohlo dojít k naplnění práva k nezapsanému označení, neboť nebylo dlouhodobé a pro něho jako jediný subjekt příznačné.

Uvedená hlediska, jež byla rozhodující pro posouzení otázky možného nabytí rozlišovací způsobilosti obviněným, tak vylučují, že by obviněný mohl v rozhodné době využít výsady zakotvené v tehdejším znění zákona o ochranných známkách v ustanovení § 16 odst. 3, která omezovala držitele ochranné známky v jeho jinak výsadních právech přiznávaných tímto zákonem. Právní závěr soudů obou stupňů, jež neakceptovaly zmíněnou obhajobu obviněného, je proto správný a v souladu jak s právní úpravou, tak i s výkladem soudní praxe. Nejvyšší soud tak nemá žádné pochybnosti o tom, že obviněný nezískal rozlišovací způsobilost k použití slovního označení point u jím dodávaných výrobků. Obviněný od března roku 1999 věděl, že uvedený slovní výraz je chráněn zápisem v rejstříku ochranných známek pro majitele - německou společnost B. GmbH, a přesto po dobu téměř tří let dovážel a uváděl do oběhu neoprávněně označené zboží. Porušil tak ustanovení § 14 a 15 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, jež vymezují oprávnění držitelů ochranné známky.

Pokud jde o právní námitku obviněného o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 150 odst. 1 tr. zák., již uplatnil ve svém dovolání, posoudil ji Nejvyšší soud jako nedůvodnou. V rámci časového vymezení protiprávního období soudy určily jeho počátek na dobu, kdy obviněný bez jakýchkoli pochybností věděl o získání ochranné známky point německým dodavatelem pro území České republiky, byl mu dán dostatečný prostor pro jednání o vzniklé situaci, držitel ochranné známky nabízel určitou možnost dohody, avšak obviněný nejenže nevstoupil do seriózního vyjednávání s obchodní společností B. GmbH, ale pokračoval v dovozu neoprávněně označeného zboží a v jeho uvádění na trh. Obviněný nečinil ani vážné kroky za účelem jednoznačného zjištění, zda mohl získat rozlišovací způsobilost pro jím distribuované výrobky, a spokojil se zřejmě s pouhým ujištěním o možnosti tento statut nabýt, aniž by však tuto informaci nechal ověřit např. právním rozborem. Obviněný tak věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (práva držitele ochranné známky citovaná výše), a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 tr. zák. je proto nepochybné, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., a jeho požadavek na použití zásad o skutkovém omylu negativním tak není důvodný. Ostatními námitkami uplatněnými obviněným v dovolání se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť neodpovídaly zákonnému vymezení důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného L. Z. proto Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. února 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová