5 Tdo 1645/2014
Datum rozhodnutí: 19.11.2015
Dotčené předpisy: § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 256 odst. 4 tr. zák., § 8 odst. 1 tr. zák.



5 Tdo 1645/2014-77

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2015 o dovolání obviněných J. H. , a Ing. V. H. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 8 To 21/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 119/2011, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j e rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 8 To 21/2012.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc obviněných J. H. a Ing. V. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, byli obvinění J. H. a Ing. V. H. uznáni vinnými trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b), odst. 4 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů dále jen tr. zák. ), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin byli oba obvinění odsouzeni podle § 256 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. b) za použití § 39 odst. 3 tr. zák. byli obvinění pro výkon tohoto trestu zařazeni do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti Alia Trade, s. r. o., se sídlem Praha 1, Jánský vršek 311/6, TST Real, s. r. o., se sídlem Praha 1, Dlážděná 1586/4, odkázány s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Městský soud v Praze, který projednal jako soud odvolací odvolání obviněných J. H., Ing. V. H., státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 podaného v neprospěch obviněných, a poškozené společnosti Apston Capital Ltd., rozhodl rozsudkem ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek pouze ve výrocích o způsobu výkonu trestů odnětí svobody u obou obviněných, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obvinění J. H. a Ing. V. H., při nezměněných výrocích o vině trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., trestech odnětí svobody a náhradě škody z napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2011, č. j. 6 T 119/2011-1737, zařazují pro výkony trestů odnětí svobody ve výměře 30 měsíců podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce zamítnuto. Podle § 253 odst. 1 tr. ř. bylo odvolání poškozené společnosti Apston Capital Ltd., IČ 408579, se sídlem 4th Floor, Hannover Building, Windmill Lane, Dublin 2, Irsko, zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve výrocích o vině, výměře trestů a náhradě škody).

Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, podali obvinění J. H. a Ing. V. H. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. Františka Fíly, Ph.D. dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O tomto jejich dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 700/2013-I., tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc obviněných J. H. a Ing. V. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V návaznosti na zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu po projednání uvedených odvolání ve veřejném zasedání rozhodl Městský soud v Praze opětovně rozsudkem ze dne 17. 6. 20174, sp. zn. 8 To 21/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2011, č. j. 6 T 119/2011-1737, v celém rozsahu, a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné J. H. a Ing. V. H. uznal vinnými trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., kterého se měli dopustit tím, že ačkoli jako výluční majitelé nemovitosti na adrese P., V. ....., pronajímali část této budovy Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 376/1, za měsíční nájemné ve výši 413 388 Kč do března 2007 včetně, po předchozí společné dohodě se společností Alter Ego H+H, s. r. o., se sídlem Praha 2, Vyšehradská 1446/53, jejímž jediným jednatelem byl obviněný J. H. a společníky obvinění J. H. a V. H. a syn obviněných J. H., uzavřeli dne 26. 3. 2007 nájemní smlouvu, kterou této společnosti celou nemovitost pronajali a zároveň jí udělili souhlas k tomu, aby totožné prostory opětovně pronajímala Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky, se kterým dne 6. 4. 2007 uzavřeli dohodu o ukončení původních nájemních smluv s účinností ke dni 15. 4. 2007, přičemž současně dne 6. 4. 2007 společnost Alter Ego H+H, s. r. o., uzavřela s Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky podnájemní smlouvu s účinností od 16. 4. 2007 za měsíční podnájemné ve výši 364 833,50 Kč, v období od listopadu 2007 do května 2008 pouze ve výši 336 682 Kč, jenž mělo být hrazeno na bankovní účet společnosti č. ......., avšak již dne 18. 6. 2007 oznámila společnost Alter Ego H+H, s. r. o., Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky, že tohoto dne uzavřela smlouvu o půjčce s J. H., ......., jakožto věřitelem, jemuž jako zajištění půjčky mají sloužit pohledávky vyplývající z podnájemní smlouvy ze dne 6. 4. 2007, na základě čehož bylo Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky vyzváno, aby měsíční podnájemné v období od července 2007 do června 2010 zasílalo na bankovní účet J. H. č. ........, s nímž fakticky disponovali obvinění, přičemž na tento účet byly takto poukázány finanční prostředky za období od září 2007 do února 2009 a za květen 2009 v celkové výši 6 734 776 Kč, zatímco za březen a duben 2009 a za období od června 2009 dále byly finanční prostředky zasílány na účet soudního exekutora Mgr. Jozefa Višvadera č. ......, a to jednak cestou soudní úschovy na základě usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 13 C 11/2009, jednak na základě exekučního příkazu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 100 EX 1935/07, a to v celkové výši 6 399 230 Kč, a tohoto jednání se obvinění dopustili přesto, že si byli vědomi existence svých splatných závazků, četných pravomocných a vykonatelných exekučních titulů na základě soudních či správních rozhodnutí, jakož i generálního zákazu (inhibitoria) nakládat s veškerým svým majetkem včetně nemovitostí patřícím do společného jmění manželů pod sankcí neplatnosti právních úkonů poté, co obviněné H. bylo dne 1. 2. 2007 doručeno usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 12. 2006, č. j. 13 Nc 3984/2006-3, kterým byla nařízena exekuce na majetek obviněné, o čemž obviněný H. věděl, neboť dne 30. 1. 2007 proti tomuto usnesení podal odvolání, v důsledku čehož byly nájemní smlouva z 26. 3. 2007 a podnájemní smlouva z 6. 4. 2007 neplatné, přičemž podnájemné zasílané Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky na účet J. H. bylo z tohoto účtu vybíráno obviněnými, vkládáno jako vklad J. H. do pokladny společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., a z pokladny této společnosti vzápětí vypláceno obviněným jako nájemné z titulu předmětné nájemní smlouvy, čímž obvinění v úmyslu částečně zmařit uspokojení svých věřitelů fakticky odstranili část svého majetku spočívajícího v pravidelném měsíčním nájemném v nezanedbatelné výši, které jim jako vlastníkům předmětné nemovitosti zasílalo Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky na jejich účty postižitelné exekucí, neboť ten se stal v důsledku uvedeného zcela účelového jednání obviněných pro věřitele nedostupným, čímž v částce 6 734 776 Kč částečně zmařili a v částce 5 107 669 Kč se pokusili částečně zmařit uspokojení těchto věřitelů:
1) Ing. J. K., bytem J., Š. ...., s pohledávkou v základní výši 100 000 Kč,
2) Architektonického ateliéru Beta, s. p., v likvidaci, nyní se sídlem Praha 5, Seydlerova 2152/1 (nyní vydražitelky J. Š.), s pohledávkou v základní výši 355 000 Kč,
3) GTS Czech, s. r. o., dříve GTS Novera, s. r. o., se sídlem Praha 3, Přemyslovská 2845/43, s pohledávkou v základní výši 39 805,50 Kč, přičemž ke dni 6. 5. 2014 byla exekučně vymožena částka 36 193,40 Kč,
4) D&I Consulting Limited, se sídlem Juliana Close 29, Londýn N2 0TJ, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, s pohledávkou v základní výši 18 610 Kč,
5) Ing. P. D., trvale bytem B., H. ...., s pohledávkou v základní výši 5 000 000 Kč,
6) Okresní správy sociálního zabezpečení Praha-západ, se sídlem Praha 9, Sokolovská 855/225, s pohledávkou v základní výši 379 728,97 Kč,
7) Apston Capital Limited, se sídlem 4th floor, Hanover building, Windmill Lane, Dublin 2, Irsko (nyní CASPER CONSULTING, a. s.), s pohledávkou v základní výši 5 000 000 Kč,
8) Creatis, a. s., se sídlem Praha 1, Jánský vršek 311/6, s pohledávkou v základní výši 46 939 734 Kč.

Za tento trestný čin byl každý z obou obviněných odsouzen podle § 256 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří (3) let. Podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. byl oběma obviněným výkon trestů podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti (5) let) za současného vyslovení dohledu nad nimi. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. byla obviněným uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti Alia Trade, s. r. o., se sídlem Praha 1, Jánský vršek 311/6, a TST Real, s. r. o., se sídlem Praha 1, Dlážděná 1586/4, odkázány s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce zamítnuto. Podle § 253 odst. 1 tr. ř. bylo odvolání poškozené společnosti Apston Capital Ltd., IČ 408579, se sídlem 4th Floor, Hannover Building, Windmill Lane, Dublin 2, Irsko, zamítnuto.

Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 8 To 21/2012, podali obvinění J. H. a Ing. V. H. prostřednictvím obhájce JUDr. Ing. Františka Fíly, Ph.D., dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve kterém konkrétně namítli, že v novém řízení se Městský soud v Praze opětovně nevypořádal se všemi pro rozhodnutí podstatnými skutečnostmi. Podle dovolatelů se soud druhého stupně neřídil ustanovením § 265s odst. 1 tr. ř., když se necítil vázán právními názory Nejvyššího soudu a neprovedl doplnění a úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Při posuzování viny obviněných vůbec nehodnotil existenci závazkově právního stavu (pozn. správně vztahu) mezi tvrzenými dlužníky a domnělými věřiteli, přičemž právě existence takového závazkově právního vztahu je obligatorním znakem použité skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud dostatečným a přezkoumatelným způsobem u každého domnělého věřitele nehodnotil a nezkoumal jeho pohledávky vůči tvrzeným dlužníkům co do základu, vzniku, popř. výše, a vůbec se nezaobíral jejich splatností. Odvolacímu soudu znovu postačovalo pro shledání trestní odpovědnosti dovolatelů prosté konstatování věřitele, že existuje pohledávka za tvrzenými dlužníky. Pohledávky nebyly osvědčeny předložením potřebných dokladů a údajní věřitelé nebyli soudem ani vyslechnuti a konfrontováni dotazy odsouzených osob. Argument dovolatelů, že jako vlastníci a pronajímatelé nemovitosti nebyli v žádném právním vztahu k podnájemci, tj. Ministerstvu práce a sociálních věcí, a že případní (domnělí) věřitelé se mohli uspokojit na příjmech z pronájmu přímo u společnosti Alter Ego H+H, s. r. o. (nájemce), nebyl vzat soudem vůbec logicky v úvahu. Odvolací soud také vůbec nevyhodnotil a nevzal v úvahu závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3505/2010, a Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 13 C 43/2009.

Dovolatelé dále uvedli, že nový rozsudek odvolacího soudu je napadán zejména s ohledem na tzv. opomenuté důkazy a extrémní nesoulad mezi důkazy a skutkovými závěry. Soud nevzal v úvahu provedené důkazy svědčící ve prospěch obviněných osob. O některé důkazy svědčící v podstatě v jejich prospěch soud nelogicky opírá své odsuzující rozhodnutí a dále odmítl navržené důkazy, aniž by řádně jejich nadbytečnost odůvodnil.

Skutek, jak je uveden ve výroku rozsudku odvolacího soudu podle dovolatelů nenaplňuje znaky skutkové podstaty podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., znaky této skutkové podstaty dokonce nejsou ani ve výroku napadeného rozsudku popsány, a to ani v jeho odůvodnění. Skutkový děj zjištěný odvolacím soudem v trestním procesu neobsahuje subjektivní stránku, ve vztahu k napadenému výroku chybí i objektivní stránka, a tyto znaky nelze dovodit ani z právní věty výroků, ani z odůvodnění obou rozsudků. K tomu dovolatelé zopakovali, že v celém trestním řízení nebylo rozumně zjištěno a nijak ověřeno, zda oba obvinění byli v rozhodné době ve vztahu dlužníka k tvrzeným věřitelům, tedy zda vůbec existovaly nějaké osoby, které měly vůči nim právo na plnění na základě existujícího závazkového právního vztahu. Dále se soud vůbec nezabýval zásadní skutečností, co mělo být důvodem vzniku předpokládaného závazkového právního vztahu mezi domnělými dlužníky a tvrzenými věřiteli. Oba obvinění pevně stojí na stanovisku, že v rozhodné době nebyli nikterak právně povinni plnit peněžní prostředky ve prospěch věřitelů, když mezi nimi a jejich věřiteli neexistoval takový žádný závazkově právní vztah. Potencionální splatností jakéhokoliv závazku dlužníků vůči věřitelům se soud také zhusta nezaobíral, přičemž právě splatnost pohledávky je určujícím faktorem při posuzování jakékoliv případné právní odpovědnosti. K vyvození trestní odpovědnosti nestačí, je-li dlužníkem oddáleno či ztíženo uspokojení věřitele, pokud věřitel má možnost uspokojit svou pohledávku z jiného dlužníkova majetku. Soud se také nezabýval otázkou, zda věřitelé měli své pohledávky zajištěny a nemohli tak své pohledávky uspokojit na základě existujících zajišťovacích institutů a proč tak nečinili. Pokud soud kvalifikoval deliktní jednání obou obviněných také podle odstavce 4 skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., musel se zabývat otázkou způsobené škody. Nicméně i v tomto ohledu potřebné úvahy soudu absentují, přičemž není zřejmé, v jaké určité nominální hodnotě vzniklo poškození věřitelů, zda vzniklo konkrétně vyčíslitelné obohacení obviněných osob a jakým mechanismem se tak stalo. K subjektivní stránce spáchaného trestného činu se dovolatelé vrátili v další části svého dovolání, kde uvedli, že je zcela zřetelná zejména absence jejich úmyslného poškozovacího jednání vůči domnělým věřitelům. V rozhodné době, tj. od března 2007 do června 2009 neexistovali (soudem shledaní) věřitelé, tedy osoby, který by měly vůči nim právo na plnění na základě existujícího závazkového právního vztahu. Soudy se také nezabývaly důvodem vzniku takových pohledávek, jejich existencí a splatností. Pokud by soudy reálně uvažovaly o jejich poškozujícím jednání vůči pohledávkám jejich domnělých věřitelů před termínem splatnosti, je nutné uvést, že tehdy (a také v současnosti) disponovali majetkovými hodnotami, které násobně převyšují soudem zjištěné dobové závazky vůči těmto věřitelům, jak se zjišťuje ze znaleckého posudku Ing. Václava Myslíka o stanovení obvyklé ceny nemovitostí. Dovolatelé rovněž poznamenali, že jejich nemovitý majetek byl (a je i v současné době) velmi snadno zpeněžitelný a žádná překážka nebránila potencionálním věřitelům civilním právem srozumitelně předpokládaným způsobem uspokojit své existující a splatné pohledávky právě na takovémto jejich majetku. K přítomnosti trestní odpovědnosti také nestačí, pokud je dlužníkem jen oddáleno, popř. ztíženo uspokojení věřitelů, pokud věřitelé mají možnost uspokojit své pohledávky z jiného majetku dlužníka. Rozsah poškození domnělých věřitelů také nebyl předmětem úvah soudu, přičemž tento aspekt má významný vliv na hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jejich jednání.

Podle dovolatelů použití trestní represe vůči účastníkům civilně právního vztahu zde není namístě, neboť nedošlo k porušení zájmu chráněného trestním zákonem jako veřejnou právní normou. Předmětný případ měl do značné míry charakter spíše občanskoprávní, resp. obchodněprávní, tedy zásadně civilní. Dovolatelé jsou plně přesvědčeni, že takovýto spor o prokázání finančních toků, které měly být užity k uspokojení jejich domnělých věřitelů, mohl být snadno vyřešen v řízení občanskoprávním.

Městský soud při novém projednání také porušil ústavní zásadu předvídatelnosti výsledku soudního rozhodnutí. Odvolací soud v novém řízení interpretoval a aplikoval závazná ustanovení zákona, která přesně upravovala jeho další postup zcela nepředvídatelně, přičemž takový svůj názorový posun a nekorektní procesní postup přezkoumatelně neodůvodnil. Městský soud v Praze změnil dříve užitou právní kvalifikaci jednání obviněných, přičemž taková i drobná změna právní kvalifikace přináší vždy nutnost doplnit dokazování. Právní kvalifikace stíhaného skutku jednoznačně ovlivňuje směr dokazování a má tak nezpochybnitelný význam pro zajištění uplatnění práva obviněných na obhajobu. Pokud se odvolací soud domníval, že již není dalších důkazů třeba, měl tento svůj závěr jasně a dostatečně odůvodnit.

Obhajoba předložila ve fázi nového odvolacího řízení Městskému sodu v Praze jako odvolací instanci důkazní návrhy, které nebyly soudem vůbec akceptovány, a to bez zjevného důvodu a logického vysvětlení. Dovolatelé se proto domnívají, že postupem odvolacího soudu jim bylo výrazně zkráceno právo na obhajobu, neboť v odvolacím řízení nemohli presentovat důkazy svědčící jejich obhajobě. Důkazní návrhy obhajoby vycházely zcela a konkrétně z požadavků Nejvyššího soudu, které byly vtěleny do usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 700/2013. Odvolací soud se podle názoru dovolatelů nevypořádal s podstatou jejich námitek uplatněných v rámci opravného řízení v písemném odvolání. Zcela jednoznačně však odvolací soud rezignoval na důkazní materiály předložené jimi v odvolacím řízení, čímž vykročil ze svých zákonných limitů a porušil právo obviněných na obhajobu v trestním řízení.

Dovolatelé k procesnímu postupu odvolacího soudu také zkonstatovali, že informace získané z obchodního rejstříku nelze považovat za skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti. Pokud z těchto informací soud vychází ve svém rozhodnutí, je pro naplnění práva účastníků řízení na spravedlivý proces nutno řádně provést důkaz výpisem z tohoto rejstříku a účastníkům musí být poskytnuta možnost se k takovému důkazu vyjádřit. Tak tomu ovšem v případě dovolatelů, zejména u tvrzených věřitelů, nebylo, a toto porušení práva na spravedlivý proces odvolací soud nenapravil. Tímto postupem založil odvolací soud zjevné procesní pochybení a zasáhl do práva dovolatelů na spravedlivý proces.

Dovolatelé dále uvedli, že došlo k pochybení u označení rozsudku na první straně vpravo nahoře. Spisová značka a k ní připojené číslo listu písemnosti nebo vyhotoveného rozhodnutí tvoří jednací číslo. Je-li písemnost nebo vyhotovení rozhodnutí obsáhlejší (obsahuje-li více čísel listů) jednací číslo se vyznačí jen na přední straně prvního listu. Jednací číslo rozsudku je uvedeno neúplně.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 8 To 21/2012, opětovně zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně žádali, aby Nejvyšší soud zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 8 To 21/2012, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhli, aby Nejvyšší soud nařídil podle § 256 1 odst. 3 tr. ř. odvolacímu soudu projednat a rozhodnout věc v jiném složení senátu.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněných J. H. a Ing. V. H. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila s tím, že obvinění i v tomto případě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnili právně relevantními námitkami, neboť tvrdí, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Naplnění objektivní stránky předmětného trestného činu podle názoru obviněných brání okolnost, že disponovali majetkem, ze kterého mohli plnit svým věřitelům. Výhrady obvinění vznesli i vůči okruhu v rozsudečném výroku vyjmenovaných věřitelů s tím, že některé pohledávky označili za neexistující. Podle představ obviněných je kriminalizace jejich jednání v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio z ní vyplývajícím, a to mimo jiné i s ohledem na absenci materiálního znaku trestného činu, jímž byli uznáni vinnými. Státní zástupkyně poté zrekapitulovala důkazy, jimiž odvolací soud doplnil dokazování, a poznamenala, že odvolací soud uzavřel, že pohledávky všech vyjmenovaných věřitelů existovaly a nebyly promlčeny. Byly upřesněny dlužné částky a k určité korekci došlo i v rámci specifikace osob jednotlivých věřitelů. Na základě provedeného dokazování byl korigován i závěr o tom, že smlouva uzavřená dne 18. 6. 2007 mezi společností Alter Ego H+H, s. r. o., a synem obviněných J. H. o půjčce byla fiktivní. Odvolací soud zjistil, že J. H. do pokladny společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., vkládal částky odpovídající předmětnému pronájmu od Ministerstva práce a sociálních věcí a dalších nájemníků, a že tyto byly vzápětí vypláceny obviněným, resp. obviněnému J. H. jako pohledávka obviněných vůči společnosti z titulu nájemní smlouvy ze dne 26. 3. 2007. Z pokladních dokladů odvolací soud zjistil, že vklad J. H. do pokladny společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., činil od 30. 9. 2007 do 10. 3. 2009 celkem 8 054 653,50 Kč, výdej z pokladny obviněným jako jejich pohledávka z nájemní smlouvy vůči této společnosti činil od 30. 4. 2007 do 31. 3. 2009 celkem částku 9 583 420 Kč. Proto byl ze skutkových zjištění ve výroku rozsudku vypuštěn údaj o tom, že dohoda o půjčce mezi obviněnými, respektive jejich společností Alter Ego H+H, s. r. o., a J. H. byla fiktivní. I na podkladě takto pozměněných skutkových zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že obvinění jednali účelově pokud uzavřeli nájemní smlouvu ohledně předmětné nemovitosti se společností Alter Ego H+H, s. r. o., kterou pověřili k uzavření podnájemní smlouvy ohledně týchž nebytových prostor v domě, který vlastnili, s Ministerstvem práce a sociálních věcí, kdy následně tato společnost, kterou vlastnili, uzavřela smlouvu o půjčce s dalším vlastníkem společnosti a synem obviněných a byl dán pokyn Ministerstvu práce a sociálních věcí, aby podnájemné z tohoto důvodu bylo zasíláno na účet J. H., neboť právě uvedeným jednáním se snažili částečně zmařit uspokojení v té době splatných a existujících pohledávek věřitelů odstraněním pravidelného a vysokého příjmu. V důsledku uzavření nájemní smlouvy mezi obviněnými a společností Alter Ego H+H, s. r. o., a v důsledku uzavření smlouvy o půjčce mezi společností Alter Ego H+H, s. r. o., a synem obviněných J. H. došlo k situaci, kdy nešly příjmy z nájemného na účty obviněných, které byly obstaveny exekucemi, přičemž se však neobjevily ani na účtu společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., neboť byly formálně vkládány do pokladny společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., jako vklad společníka J. H., přičemž vzápětí byly v hotovosti vypláceny jako nájemné obviněným. V uvedeném směru je třeba negovat obhajobu obviněných, že uvedené příjmy mohli věřitelé postihnout u společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., neboť finanční prostředky se na účtu této společnosti vůbec neobjevily a nebylo je proto možné postihnout exekucí.

Odvolací soud se vypořádal i se závěry, které vyplynuly z řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 43/2009, tedy že podnájemní smlouva jako neplatný právní úkon s sebou nese důsledky bezdůvodného obohacení pouze mezi jejími účastníky, z čehož vyplývá, že pohledávka Alter Ego H+H, s. r. o., z titulu bezdůvodného obohacení nemohla být postižena exekucí vedenou proti povinným manželům H. Odvolací soud konstatoval, že jednání obviněných bylo plánovité, neboť na základě neplatné nájemní a následně též neplatné podnájemní smlouvy vzniklo ministerstvu bezdůvodné obohacení v ceně obvyklého nájemného, které po něm může požadovat společnost Alter Ego H+H, s. r. o., nikoli obvinění, a tedy i věřitelé. Věřitelé se ze zákona nemohli uspokojit ani postižením majetku společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., stejně tak nebyla při neexistenci rozhodnutí civilního soudu o poddlužnické žalobě postižitelná pohledávka obviněných vůči této společnosti z titulu nájemného, které se fakticky na účtu společnosti jako podnájemné ani neobjevilo. K uvedenému je možné pouze dodat, že pokud skutek spočívá v operaci, jejíž součástí je i nějaký právní úkon, není posouzení skutku jako trestného činu zásadně vázáno na otázku, zda právní úkon je platný či neplatný a jaké důsledky z případné neplatnosti plynou. Z uvedeného hlediska je totiž podstatné to, co bylo právním úkonem zamýšleno, co bylo jeho cílem, k čemu směřoval, za jakých okolností a v jakých souvislostech byl učiněn a podobně (k tomu viz přiměřeně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, a navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1170/10). Apriorně totiž nelze vyloučit spáchání trestného činu ani prostřednictvím právního úkonu, u něhož byla autoritativně zjištěna neplatnost. Právě o posuzovanou situaci se v této trestní věci jednalo, neboť obvinění vědomi si neplatnosti uvedených smluv jednali v rozsudečném výroku popsaným způsobem na úkor svých věřitelů ve snaze znemožnit uspokojení jejich existujících splatných pohledávek.

V předmětné trestní věci nedošlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe, neboť zde nebylo možné požadovat zdrženlivé uplatňování trestního práva. V tomto případě došlo k dotčení elementárních právních hodnot a neexistuje tudíž jiné řešení než trestně právní. Obvinění mohli v době, kdy se dopouštěli trestného jednání, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného zákona, neboť museli vědět, že nehrazením pohledávek svých věřitelů naplňují znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoně v ustanovení § 256 tr. zák. Celý skutek obviněných vykazuje známky trestné činnosti proti majetku, kdy došlo k zásahu do majetkových práv věřitelů. Podstatou případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněných, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky nebezpečným, že bylo třeba na ně v každém případě reagovat prostředky trestního práva. Uplatnění trestní represe je v této věci proporcionálním zásahem do základních práv obviněných. Na uvedené rozhodnutí nelze v žádném ohledu nazírat ani jako na rozhodnutí překvapivé, neboť co se týče překvapivosti rozhodnutí tento pojem je užívaný v rozhodovací praxi Ústavního soudu a odpovídá situacím, kdy odvolací soud změní meritum věci a odchýlí se od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, aniž by opakoval důkazy nebo provedl nové. V takových případech Ústavní soud označuje nové rozhodnutí ve věci za nečekaně pozměněné a přiznává stěžovateli porušení jeho práva efektivně se bránit. V rámci nového vymezení skutku ve výroku o vině nedošlo k porušení zásady totožnosti skutku a rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nelze v žádném ohledu nazírat jako překvapivé. V žádném ohledu nelze v posuzované trestní věci hovořit ani o tzv. extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze je jasné, logické a přesvědčivé, neboť byl náležitě zjištěn skutkový stav věci a byly z něj vyvozeny odpovídající právní závěry. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi připomínkami Nejvyššího soudu a vyhověl veškerým jeho požadavkům popsaným v kasačním rozhodnutí. V předmětné trestní věci není možné zaznamenat ani kategorii opomenutých důkazů, neboť pokud odvolací soud odmítl provést dokazování navržené obviněnými, řádně v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč tak neučinil.

Závěrem svého vyjádření tak státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud zaslal s ohledem na judikaturu Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15) obhájci obviněných J. H. a Ing. V. H. k replice vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Obvinění ve své replice sdělili, že tato státní zástupkyně zcela pominula, že obvinění měli ve sledovaném období (tj. od září 2007 do února 2009) příjem z pronájmu nemovitostí v ul. V., P., od společnosti Alter Ego H+H, s. r. o, který zcela jistě mohl postačovat k uspokojení exekuovaných pohledávek, přičemž tato skutečnost byla prokazatelně věřitelům a exekutorům známa. O tom, že se jedná o veřejně známou skutečnost, svědčí samotný popis skutku v napadeném trestním rozsudku, kde je uvedeno nejenom datum uzavření smlouvy o nájmu nemovitosti mezi obviněnými a společností Alter Ego H+H, s. r. o., ale je zde uvedena i výše nájemného, které platila měsíčně společnost Alter Ego H+H, s. r. o., obviněným. To znamená, že obvinění své příjmy nikterak nezastírali a tyto byly exekucí postižitelné. Tvrzení věřitelé mohli postihnout právě tuto pohledávku obviněných za společností Alter Ego H+H, s. r. o., v souladu s ustanovením § 320 odst. 2 občanského soudního řádu, ať už se jednalo o nájemné či bezdůvodné obohacení (viz ustanovení § 457 občanského zákoníku).

Obvinění dále namítali, že státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 21. 1. 2015 nesprávně dovodila, že pohledávky s příslušenstvím, které věřitelé uplatňují, v současné době hodnotu nemovitostí ve vlastnictví obviněných převyšují, neboť jen společnost Alia Trade, s. r. o., resp. Creatis, a. s., uplatnila v novém konkursním řízení vedeném na majetek obviněné Ing. V. H. pohledávku ve výši 200 000 000 Kč. Podle dovolatelů se soud nesprávně vypořádal s otázkou vlastnictví této tvrzené pohledávky a její existence. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, č. j. 51 Cm 42/97-649, je zřejmé, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 2. 1. 2002 byla shledána neplatnou pro nedodržení ustanovení § 196a obchodního zákoníku (zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen obchodní zákoník ). To znamená, že od 15. 12. 2004 v řízení vystupovala na straně žalobce společnost Alia Trade, s. r. o., která nebyla po právu vlastníkem vymáhané pohledávky. Společnost Creatis, a. s., naopak v řízení od 15. 12. 2004 nevystupuje, neboť k tomuto dni nabylo právní moci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2004, č. j. 51 Cm 42/97-207, kterým soud připustil záměnu účastníka řízení na straně žalobce. Od tohoto dne lze namítat, že počala opětovně běžet promlčecí doba, která počala svůj běh dne 26. 4. 1996 (odstoupení od úvěrové smlouvy ze strany IPB, a. s.), následně byla promlčecí doba přerušena podáním žalobního návrhu, které učinila IPB, a. s., dne 12. 2. 1997. IPB, a. s., následně svou pohledávku postoupila na společnost Creatis, a. s., která v řízení pokračovala až do 15. 12. 2004, kdy z řízení vystoupila. Promlčecí doba je 4letá (§ 397 obchodního zákoníku) a skončila svůj běh nejpozději ke dni 15. 12. 2008. Společnost Creatis, a. s. (10%), a A. T. (90%) svou pohledávku vůči obviněným uplatnily poprvé po ukončení své účasti v řízení sp. zn. 51 Cm 42/97 až dne 18. 6. 2012, a to přihláškami v insolvenčním řízení sp. zn. KSPH 36 INS 8444/2010, avšak v té době byly jejich pohledávky promlčeny. Tato problematika je projednávána doposud Městským soudem v Praze a před vydáním pravomocného rozhodnutí nelze činit závěry o civilních právech a povinnostech účastníků tohoto řízení, a z tohoto vyvozovat závěry pro řízení trestněprávní. Společnost Alia Trade, s. r. o., podala dne 9. 2. 2010 insolvenční návrh, kterým se domáhala prohlášení konkurzu na majetek obviněného, které bylo vedeno u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 38 INS 1163/2010. Insolvenční návrh byl zamítnut s tím, že pohledávka společnosti Alia Trade, s. r. o., za obviněnými je sporná. Trestní soud se, stejně jako státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, s touto skutečností ani neseznámil a nevyvodil z ní patřičné závěry. Městský soud v Praze i přes pokyny, které mu byly uděleny Nejvyšším soudem v jeho usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 700/2013, zkonstatoval, že konkurzní řízení bylo zrušeno z formálních důvodů, a námitku promlčení odmítl s tím, že řízení o pohledávce bylo zahájeno a stále běží. Z trestního spisu lze zjistit, že s námitkou promlčení tvrzené pohledávky společnosti Alia Trade, s. r. o., se Městský soud v Praze vypořádával tak, že vyzval společnost Creatis, a. s., a společnost Alia Trade, s. r. o., aby sdělila soudu, zda pohledávka, kterou uplatňuje vůči obviněným, je promlčená. Tento postup soudu je naprosto bezprecedentní, neboť ať by byla odpověď společnosti Creatis, a. s., či společnosti Alia Trade, s. r. o., jakákoliv, nemá pro trestní řízení žádný právní význam.

Dovolatelé k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství dále namítali, že tato dospěla rovněž k nesprávnému závěru o neprodejnosti nemovitostí ve vlastnictví obviněných, který neodpovídá závěrům znaleckého posudku znalkyně Ing. Věry Kadlecové (oceňování nemovitostí) a její výpovědi. Sama znalkyně ve své výpovědi při hlavním líčení dne 22. 8. 2011 uvedla, že vždy vedle sebe stojí hodnota, resp. obvyklá cena domu a pak hodnota věcného břemene, přičemž z obvyklé ceny se hodnota věcného břemene neodečítá. Rozhodně závěr státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství o bezcennosti nemovitostí ve vlastnictví obviněných pro tvrzenou neprodejnost nemá podklady v provedeném dokazování. Obvinění k prokázání oprávněnosti svých tvrzení požádali soudního znalce Ing. Václava Myslíka o zpracování znaleckého posudku a k důkazu také předložili soudu jeho posudek ze dne 10. 9. 2012, č. 7490/2012, ve kterém znalec konstatuje, že uvedená omezení vlastnického práva nesnižují znalcem zjištěnou hodnotu oceňovaných nemovitostí z pohledu potencionálních věřitelů pro případ nuceného prodeje nemovitostí za účelem uspokojení pohledávek věřitelů.

Dovolatelé konečně také vyjádřili svůj nesouhlas s tvrzením státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství o tom, že nedošlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe. Obvinění k tomu namítli, že soud a následně i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství naprosto přehlíželi tvrzení obviněných o tom, že s věřiteli, kteří jsou v rozsudku uvedeni jako poškození věřitelé, vedli či stále ještě vedou o neexistenci těchto pohledávek soudní spory. Jediným věřitelem obviněných, jehož pohledávku obvinění nezpochybňuji, je Okresní správa sociálního zabezpečení Praha-západ, jejíž pohledávka je splácena, a která měla a stále má svou pohledávku zajištěnou zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví obviněných.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

Obvinění J. H. a Ing. V. H. uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel, jako je tomu i v případě obviněných H., extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných J. H. a Ing. V. H..

Nejvy šší soud již jednou rozhodoval v této trestní věci obviněných J. H. a Ing. V. H., a to usnesením ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 700/2013, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc obviněných J. H. a Ing. V. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto svého zrušující rozhodnutí Městskému soudu v Praze uložil, aby zohlednil závěry plynoucí z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3505/2010, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 13 C 43/2009, které mají přímý vliv na obhajobu obviněných, kteří namítali, že jako vlastníci a současně pronajímatelé nemovitosti na adrese V. ....., P., nejsou v žádném právním vztahu k podnájemci, tj. Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky, a že případní věřitelé dovolatelů tedy mohli postihnout příjem z pronájmu přímo u společnosti Alter Ego H+H, s. r. o. K tomu Nejvyšší soud poznamenal, podle odůvodnění uvedených rozsudků vlastníci a pronajímatelé nemovitosti na adrese P., V. ......, tj. manželé H., nejsou v právním vztahu k podnájemci, tj. Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky. Pohledávka Alter Ego H+H, s. r. o., nemohla být postižena exekucí vedenou proti manželům H. (§ 267 odst. 1 o. s. ř.). Nemovitost pronajali manželé H. nájemní smlouvou ze dne 26. 3. 2007 společnosti Alter Ego, s. r. o., která přenechala určité nebytové prostory do užívání Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky, a to na základě podnájemní smlouvy ze dne 6. 4. 2007. Obě smlouvy byly uzavřeny v době, kdy na majetek manželů H. byla nařízena exekuce a kdy tedy manželé H. nesměli s majetkem nakládat. Podnájemní smlouvu ze dne 6. 4. 2007 je tak nutno považovat za neplatný právní úkon. Manželé H. tedy nemají vůči ministerstvu žádnou pohledávku, kterou by bylo možno postihnout exekucí. Odvolací soud tak měl na základě těchto skutečností upravit skutková zjištění učiněná v projednávané trestní věci. Civilními soudy bylo dovozeno, že uzavřená podnájemní smlouva ze dne 6. 4. 2007 byla neplatná, s čímž se odvolací soud v návaznosti na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, až do prvního rozhodnutí Nejvyššího soudu nevypořádal. Nejvyšší soud dále poznamenal, že jestliže byla za této situace vedena exekuce na majetek J. H. a Ing. V. H. (přitom je třeba zvážit, zda pokud by byla vedena exekuce proti Alter Ego H+H, s. r. o., by se věřitelé nemohli domoci svých pohledávek), je nutné zabývat se otázkou, zda je v tomto případě možné dovodit trestní odpovědnost obou obviněných, a pokud ano, v jakém rozsahu. Kromě toho odvolací soud měl doplnit dokazování, a to jednak o odborné vyjádření Ing. Ivo Strejce, zažurnalizované na č. l. 2211 a násl. spisu, a znalecký posudek č. 156/2012 téhož znalce, vložený v deskách na č. l. 2231 spisu, který si vyžádali J. H. a Ing. V. H., a náležitě se vypořádat s jeho závěry, přičemž měl zvážit, zda je nutno v návaznosti na tyto závěry znovu vyslechnout i znalkyni Ing. Evu Klapuchovou. Dále si odvolací soud měl opatřit spisový materiál týkající se konkursu, kterému podléhá majetek Ing. V. H., vedený Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 36 INS 8444/2010, v jehož rámci údajně byly podány přihlášky pohledávek mimo jiné i v trestním řízení projednávané pohledávky společnosti Apston Capital Ltd. a dále pohledávka opírající se o stejné právní důvody přihlášená třemi subjekty, a to A. T. (ponížená o 10 %), společností Creatis, a. s., v likvidaci, a společností Alia Trade, s. r. o., a dále i pohledávka Ing. D. Obě rovněž projednávané v tomto trestním řízení. Zvláště když podle tvrzení JUDr. J. D. (srov. č. l. 2051 a násl. spisu) byla již v současné době popřena správkyní konkurzní podstaty co do pravosti a výše z důvodu promlčení pohledávka A. T. (jedná se o pohledávku, která je v trestním řízení prezentována jako pohledávka Alia Trade, s. r. o.). Jak také vyplývá z přípisu JUDr. J. D., měla být popřena správkyní konkurzní podstaty také pohledávka společnosti Apston Capital Ltd., která je rovněž předmětem trestního řízení. Za tohoto stavu podle JUDr. J. D. rozhodně nelze považovat pohledávky údajných poškozených v trestním řízení za existující a považovat je za základ trestní odpovědnosti obviněných. Také těmito skutečnostmi se měl odvolací soud ve svém novém rozhodnutí zabývat a náležitě se s nimi vypořádat. Dále měl odvolací soud u každého věřitele uvést, jaké konkrétní dluhy vůči nim mají dlužníci, tj. obviněný J. H. a obviněná Ing. V. H., a rozvést, na základě jakých skutečností tyto dluhy vznikly. Stejně tak se měl zabývat i jejich splatností. Každá pohledávka měla být konkrétně prokázána předložením dokladů a její oprávněnost rozvedena v odůvodnění rozsudku. V neposlední řadě Nejvyšší soud považoval za nutné v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu zdůraznit, že s ohledem na charakter této trestní věci je nutné, aby se odvolací soud rovněž zabýval zásadou subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícím principem ultima ratio .

Městský soud Praze v návaznosti na toto usnesení Nejvyššího soudu opětovně projednal věc obviněných J. H. a Ing. V. H., a rozhodl, jak bylo uvedeno shora, tak, že obviněného J. H. a Ing. V. H. uznal vinnými trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud přezkoumal odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a dospěl k následujícím zjištěním. Soud druhého stupně doplnil dokazování ve značném rozsahu, a to v zásadě tak, jak mu bylo Nejvyšším soudem uloženo, tj. vyslechl znalce Ing. Ivo Strejce k jeho znaleckému posudku č. 156/2012, vyslechl znovu i znalkyni Ing. Evu Klapuchovou, provedl důkaz spisovým materiálem týkajícím se konkursu na majetek obviněné Ing. V. H., vedeným u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 INS 8444/2010, resp. sp. zn. 36 INS 28162/2012, provedl důkaz usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3505/2010, jeho závěry hodnotil a promítl do upravených skutkových zjištění, dále provedl důkaz spisem Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 43/2009, spisem Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 Nc 3894/2006. Následně odvolací soud doplnil dokazování listinnými důkazy, které vyžádal od jednotlivých věřitelů za účelem posouzení jako otázky předběžné ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., zda pohledávky věřitelů uvedené v obžalobě v době spáchání činu existovaly, zda byly splatné, jaké konkrétní závazky vůči nim dlužníci (obvinění) měli a na základě jakých skutečností vznikly a zda nebyly promlčeny (v podrobnostech k rozsahu doplněného dokazování a jednotlivým důkazům srov. zejména č. l. 2570 a násl. spisu).

Jak již bylo shora zmíněno, odvolací soud měl k pokynu Nejvyššího soudu doplnit dokazování mj. o odborné vyjádření Ing. Ivo Strejce, zažurnalizované na č. l. 2211 a násl. spisu, a znalecký posudek č. 156/2012 téhož znalce, vložený v deskách na č. l. 2231 spisu, který si vyžádali obvinění J. H. a Ing. V. H., a náležitě se vypořádat s jeho závěry, přičemž měl zvážit, zda je nutno v návaznosti na tyto závěry znovu vyslechnout i znalkyni Ing. Evu Klapuchovou.

Odvolací soud splnil tento pokyn Nejvyššího soudu, když doplnil dokazování o výslech znalce Ing. Ivo Strejce (srov. č. l. 2934 a násl. spisu) k jeho znaleckému posudku č. 156/2012, a dále znovu vyslechl znalkyni Ing. Evu Klapuchovou (srov. č. l. 2938 a násl. spisu). Po zhodnocení doplněných důkazů odvolací soud uvedl, že skutková zjištění obvodního soudu uvedená v napadeném rozsudku nemohou zčásti obstát, a to pokud jde o zjištění, že obvinění jednali v úmyslu částečně zkrátit své věřitele při uspokojení jejich pohledávek vůči obviněným tím, že společnost Alter Ego H+H, s. r. o., uzavřela dne 18. 6. 2007 se synem obviněných J. H. fiktivní smlouvu o půjčce. Ačkoli tato smlouva nebyla zavedena do účetnictví uvedené společnosti, jak je prokázáno výpovědí svědkyně M. B. a výpovědí znalkyně Ing. E. K., jednalo se podle vyjádření obviněných učiněným v jejich podáních, o smlouvu ústní. Obhajoba obviněných, že se nejednalo o smlouvu fiktivní, nebyla nově provedenými důkazy vyvrácena. Nejen ze znaleckého posudku Ing. Ivo Strejce, který znalec stvrdil při výslechu u veřejného odvolacího zasedání, ale rovněž ze znaleckého posudku Ing. Evy Klapuchové a z její výpovědi u veřejného zasedání u odvolacího soudu vyplývá, že společnost Alter Ego H+H, s. r. o., vykazovala v pokladní knize příjmy (byť formou vkladu syna obviněných J. H.) a výdaje (tj. vyplácení finančních částek obviněným, které odpovídaly výši nájemného, tj. jejich pohledávce vůči společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., z titulu nájemní smlouvy uzavřené dne 26. 3. 2007 ohledně předmětných nebytových prostor (podnájemné od Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky, jakož i dalších podnájemníků, což nebylo předmětem obžaloby). Obvinění u veřejného odvolacího zasedání předložili originály příjmových a výdajových pokladních dokladů (srov. účetní doklady předložené v kopii obviněnou Ing. V. H. dne 27. 5. 2014 na č. l. 2953 3039 spisu, jež byly podle § 213 odst. 1 tr. ř. předloženy stranám k nahlédnutí srov. č. l. 3136 spisu), ze kterých odvolací soud ve shodě se závěry znalce Ing. Ivo Strejce zjistil, že syn J. H. do pokladny společnosti vkládal částky odpovídající předmětnému pronájmu od Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky a dalších nájemníků, a že tyto byly vzápětí vypláceny obviněným, resp. obviněnému J. H. jako pohledávka obviněných vůči společnosti z titulu nájemní smlouvy z 26. 3. 2007. Z těchto pokladních dokladů odvolací soud zjistil, že vklady J. H. do pokladny společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., činily od 30. 9. 2007 do 10. 3. 2009 celkem 8 054 653,50 Kč, výdej z pokladny obviněným jako jejich pohledávka z nájemní smlouvy vůči této společnosti činil od 30. 4. 2007 do 31. 3. 2009 celkem částku 9 583 420 Kč. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že provedenými důkazy, a to i ve světle závěrů znaleckého posudku Ing. Ivo Strejce, kterého odvolací soud v rámci veřejného zasedání v souladu se závazným pokynem Nejvyššího soudu vyslechl k jeho znaleckému posudku, nebylo bezpečně prokázáno, že dohoda o půjčce mezi obviněnými, resp. společností Alter Ego H+H, s. r. o., a synem J. H. byla fiktivní. Odvolací soud shledal na základě doplněného dokazování toto původní zjištění Obvodního soudu pro Prahu 2 za vadné, a proto je ze skutkových zjištění vypustil (srov. str. 26 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud vzhledem k těmto závěrům odvolacího soudu nemá zásadních připomínek, a proto v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu,

Obvinění J. H. a Ing. V. H. v novém dovolání především namítli, že Městský soud při novém projednání porušil ústavní zásadu předvídatelnosti výsledku soudního rozhodnutí. Odvolací soud v novém řízení interpretoval a aplikoval závazná ustanovení zákona, která přesně upravovala jeho další postup zcela nepředvídatelně, přičemž takový svůj názorový posun a nekorektní procesní postup přezkoumatelně neodůvodnil. Městský soud v Praze změnil dříve užitou právní kvalifikaci jednání obviněných, přičemž taková i drobná změna právní kvalifikace přináší vždy nutnost doplnit dokazování. Současně oba dovolatelé ve svém mimořádném opravném prostředku také namítali, že právní kvalifikace stíhaného skutku jednoznačně ovlivňuje směr dokazování a má tak nezpochybnitelný význam pro zajištění uplatnění práva obviněných na obhajobu.

Co se týče překvapivosti rozhodnutí, tento pojem užívaný v rozhodovací praxi Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu, odpovídá situacím, kdy odvolací soud změní meritum věci a odchýlí se od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, aniž by opakoval důkazy nebo provedl nové (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, anebo ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06) a v důsledku toho změní právní kvalifikaci stíhaného trestného činu. V takových případech Ústavní soud označuje nové rozhodnutí ve věci za nečekaně (překvapivě) pozměněné a přiznává stěžovateli porušení jeho práva efektivně se hájit. Ústavní soud k otázce tzv. překvapivosti rozhodnutí rovněž judikoval, že se jedná o překvapivost rozhodnutí tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. Tak je tomu podle Ústavního soudu i tehdy, kdy odvolací soud se odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvého stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil. Jinými slovy, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvého stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů, z těchto zjištění vycházejících, a (rozhodl) sám bez jakéhokoli dokazování, aniž by jakýmkoli způsobem umožnil obviněnému se vyjádřit k jím nově nastolenému, meritu věci, odepřel mu tímto postupem právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) [k tomu srov. nález ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, uveřejněn pod č. 109 ve sv. 15 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; obdobně např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, uveřejněn pod č. 80 ve sv. 14 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].

Z předloženého spisového materiálu a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplynulo, že bylo v rámci nového řízení před soudem druhého stupně podstatně doplněno dokazování, a to mj. na základě materiálu, který předložila sama obviněná Ing. V. H. Na základě takto doplněného dokazování odvolací soud uzavřel, že dohoda o půjčce mezi obviněnými, resp. jejich společností Alter Ego H+H, s. r. o., a synem J. H. nebyla fiktivní, a proto nemohla nadále obstát původní právní kvalifikace podle ustanovení § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák., spočívající v tom, že stíhaného trestného činu se dopustí, kdo částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek . Odvolací soud tedy vyhověl uvedené judikatuře ohledně překvapivého rozhodnutí, pokud jde o doplnění a provedení dokazování ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Na základě tohoto provedeného dokazování však dále zaměnil alternativní znak neexistujícího závazku podle § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák. za znak odstranění části majetku podle § 265 odst. 1 písm. a) tr. zák. Jinými slovy korekce odvolacího soudu spočívala na základě výsledků dokazování před odvolacím soudem v záměně alternativního znaku u trestného činu poškozování věřitele a v důsledku toho ve změně právní kvalifikace podle § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák. na poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť odvolací soud dovodil naplnění znaku odstranění části majetku , přičemž podstata jednání dovolatelů zůstala nezměněná. S ohledem na to nelze souhlasit s námitkou dovolatelů, podle něhož odvolací soud ke změně právní kvalifikace nedoplnil dokazování, když právě na základě shora uvedeného předchozího zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu a požadavku obviněných na doplnění dokazování a jimi předložených dokladů učinil závěr o nefiktivnosti předmětné půjčky. Obvinění se navíc osobně zúčastnili všech veřejných zasedání a mohli tak sledovat vývoj dokazování a také s k němu vyjadřovat (srov. č. l. 2619 a násl. spisu, 2933 a násl. spisu a 3134 a násl. spisu).

Nejvyšší soud k tomu dále považuje za nutné zdůraznit, že obhajoba měla možnost seznámit se s právním názorem Nejvyššího soudu stran fiktivnosti uváděné půjčky již z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 700/2013, kde bylo Nejvyšším soudem vytýkáno odvolacímu soudu pochybení spočívající v tom, že, ačkoliv byl na to obviněnými opakovaně upozorňován (srov. č. l. 1985 a násl., č. l. 2021 a násl., č. l. 2044 a č. l. 2085 a násl. spisu), nevyčkal a neprovedl dokazování odborným vyjádřením č. 155/2012 znalce Ing. Iva Strejce (č. l. 2143 a násl. spisu), které si vyžádali J. H. a Ing. V. H. a které svými závěry zpochybňuje skutečnost, že by půjčka ze dne 18. 6. 2007, uzavřená mezi společností Alter Ego H+H, s. r. o., a J. H. byla fiktivní, což má význam z hlediska naplnění znaku trestného činu podle § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák. předstírá neexistující závazek , a současně rozporuje znalecký posudek soudní znalkyně Ing. Evy Klapuchové ze dne 22. 5. 2009, č. 257/22/2009, když výslovně uvádí, že nelze hovořit o tom, že by ze žádných listin nevyplývalo, že by půjčka J. H. byla poskytnuta, jak se o tom vyjadřuje Ing. Eva Klapuchová ve svém znaleckém posudku č. 357/22/2009 na straně 13 a dokládá to některými dále v odborném vyjádření uvedenými doklady (srov. č. l. 2156 až 2160 spisu). Vzhledem k tomu, že v tomto směru učinil Nejvyšší soud ve svém uvedeném rozhodnutí příslušné pokyny a odvolací soud byl ve svém postupu na základě ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a byl povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, bylo jasné, že na tento pokyn bude ve veřejném zasedání obžaloba a odvolací soud příslušným způsobem reagovat. Nemohl tedy být tento postup pro obviněné ani jejich obhájce překvapivý, pokud jde o dokazování vztahující se k uvedeným otázkám. Naproti tomu je třeba přisvědčit obviněným, že překvapivý mohl být v rozhodnutí odvolacího soudu postup, v rámci něhož použil odvolací soud právní kvalifikaci trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. s ohledem na naplnění znaku odstranění části majetku , k čemuž se nemohli obvinění, byť se nejednalo o přísnější právní kvalifikaci, v řízení před odvolacím soudem vyjádřit. Pro úplnost k tomu Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že s přihlédnutím k tomu, že tímto rozhodnutím je, a to zejména vzhledem k dále uvedeným důvodům, napadené usnesení zrušováno, je třeba za uvedené upozornění považovat již toto rozhodnutí (srov. přiměřeně č. 4/2007 Sb. rozh. tr.) a je nyní na obviněných, aby se k této změně právní kvalifikace v dalším řízení před odvolacím soudem vyjádřili (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/2003, uveřejněn pod č. 102 ve sv. 34 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, uveřejněn pod č. 80 ve sv. 14 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí zejména uložil odvolacímu soudu, aby zohlednil závěry plynoucí z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3505/2010, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 13 C 43/2009, které mají přímý vliv na obhajobu obviněných, kteří namítali, že jako vlastníci a současně pronajímatelé nemovitosti na adrese V. ...., P., nejsou v žádném právním vztahu k podnájemci, tj. Ministerstvu práce a sociálních věcí, a že případní věřitelé dovolatelů tedy mohli postihnout příjem z pronájmu přímo u společnosti Alter Ego H+H, s. r. o. K tomu Nejvyšší soud poznamenal, že podle odůvodnění uvedených rozsudků vlastníci a pronajímatelé nemovitosti na adrese P., V. ....., tj. manželé H., nejsou v právním vztahu k podnájemci, tj. Ministerstvu práce a sociálních věcí. Pohledávka Alter Ego H+H, s. r. o., nemohla být postižena exekucí vedenou proti manželům H. (§ 267 odst. 1 o. s. ř.). Nemovitost pronajali manželé H. nájemní smlouvou ze dne 26. 3. 2007 společnosti Alter Ego, s. r. o., která přenechala určité nebytové prostory do užívání Ministerstvu práce a sociálních věcí, a to na základě podnájemní smlouvy ze dne 6. 4. 2007. Obě smlouvy byly uzavřeny v době, kdy na majetek manželů H. byla nařízena exekuce a kdy tedy manželé H. nesměli s majetkem nakládat. Podnájemní smlouvu ze dne 6. 4. 2007 je tak nutno považovat za neplatný právní úkon. Manželé H. tedy nemají vůči ministerstvu žádnou pohledávku, kterou by bylo možno postihnout exekucí. Nejvyšší soud dále poznamenal, že jestliže byla za této situace vedena exekuce na majetek J. H. a Ing. V. H. (přitom je třeba zvážit, zda pokud by byla vedena exekuce proti Alter Ego H+H, s. r. o., by se věřitelé nemohli domoci svých pohledávek), je nutné zabývat se otázkou, zda je v tomto případě možné dovodit trestní odpovědnost obou obviněných, a pokud ano, v jakém rozsahu. K této argumentaci Nejvyššího soudu se připojili rovněž obvinění v rámci svého nového dovolání.

Odvolací soud se velmi podrobně zabýval těmito okolnostmi případu, přičemž uvedl, že jak vyplynulo z listinných důkazů, nájemní smlouva mezi obviněnými a společností Alter Ego H+H, s. r. o., kterou společně se svým synem J. H. vlastnili (přesněji byli ve vztahu k ní společníky), byla neplatná, neboť byla uzavřena v době, kdy Okresní soud Praha-západ usnesením sp. zn. 13 Nc 3984/2006 nařídil exekuci na majetek obviněné Ing. V. H. Obviněné Ing. V. H. bylo toto usnesení, které obsahuje výslovné poučení o tom, že od doručení usnesení nesmí se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku ve společném jmění manželů nakládat, doručeno dne 19. 1. 2007. Usnesení o nařízení exekuce na majetek jeho manželky obviněného Ing. V. H. bylo obviněnému J. H. doručeno sice až dne 11. 6. 2007, tj. po uzavření nájemních a podnájemní smlouvy, pro posouzení subjektivní stránky obviněného je však podstatné, že již dne 30. 1. 2007 datoval odvolání proti němu, které došlo soudu dne 1. 2. 2007 (srov. str. 27 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud dále uvedl, že obvinění jako jediní vlastníci domu č. p. ..... ve V. ulici v P. uzavřeli dne 27. 3. 2007 nájemní smlouvu ohledně této nemovitosti se společností Alter Ego H+H, s. r. o. (jejímž jediným jednatelem byl obviněný J. H. a společníky oba obvinění a jejich syn J. H.), současně dohodou ze dne 6. 4. 2007 (č. l. 371 372) ukončili nájemní vztah s Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky a jménem společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., uzavřeli s Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky novou podnájemní smlouvu dne 6. 4. 2007 (č. l. 373 378), kterou uzavřel obviněný J. H. jako jediný jednatel uvedené společnosti. Již toto jednání bylo vedeno úmyslem obviněných zmařit uspokojení pohledávek svých věřitelů odstraněním části svého majetku, konkrétně příjmu z nájmu uvedené nemovitosti, který byl postižitelný exekucemi přikázáním pohledávky z jejich účtu. Následné zaslání písemného oznámení (č. l. 380) o zřízení zástavního práva k budoucím pohledávkám na základě smlouvy o půjčce mezi společností Alter Ego H+H, s. r. o., a J. H., které zaslal ministerstvu obviněný jako jednatel společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., v němž bylo ministerstvo vyzváno, aby nájemné od července 2007 do června 2010 zasílalo na bankovní účet J. H., bylo již jen logickým krokem celého snažení obviněných vedeného úmyslem částečně zmařit uspokojení pohledávek svých věřitelů, které začalo právě ukončením nájemního vztahu s Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky a pronajmutím nemovitosti společnosti Alter Ego H+H, s. r. o. V důsledku tohoto jednání nešly příjmy z nájemného v nemalé měsíční výši na účty obviněných, které byly obstaveny exekucemi, jak vyplývá ze svědecké výpovědi exekutora Mgr. Krále a z listinných důkazů, ani na účet společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., který byl postižitelný exekucí podáním poddlužnické žaloby, ale na účet J. H., ze kterého si obvinění tyto peníze v hotovosti vybírali, jak bylo prokázáno příslušnými listinami. Tyto finanční prostředky pak byly formálně vkládány do pokladny společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., jako vklad (půjčka) společníka J. H. a vzápětí v hotovosti vypláceny jako nájemné obviněným, kteří s nimi naložili nezjištěným a těžko zjistitelným způsobem. Každopádně nebyly tyto finanční prostředky použity alespoň k částečnému uspokojení jejich věřitelů. Tyto skutečnosti byly prokázány výpisy z bankovních účtů společnosti Alter Ego H+H, s. r. o (č. l. 482 494), a J. H., výběrovými doklady z účtu J. H. (č. l. 422 480), znaleckými posudky Ing. Evy Klapuchové a Ing. Ivo Strejce, jakož i z dodatečně v rámci odvolacího řízení předloženými příjmovými a výdajovými pokladními doklady společnosti Alter Ego H+H, s. r. o. Obhajoba obviněných vyplývající z jejich podání, že tyto příjmy mohli věřitelé postihnout u společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., je proto účelová, neboť finanční prostředky se na účtu společnosti vůbec neobjevily a nebylo je proto možné postihnout exekucí. Jediná dočasně úspěšná snaha exekutora Višvadera, který však finanční prostředky vymožené pro věřitele Architektonický atelier Beta, s. p., v likvidaci, přímo od Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky zřejmě zpronevěřil a je proto trestně stíhán, jak vyplývá z vyjádření JUDr. M. L., skončila rozhodnutím Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 43/2009. Tento soud rozhodl shora citovaným pravomocným usnesením, že finanční prostředky z titulu podnájemní smlouvy z 6. 4. 2007 se z výkonu rozhodnutí vylučují, neboť tyto pohledávky z důvodu neplatnosti nájemní a podnájemní smlouvy pro porušení generálního inhibitoria nemohly být postiženy exekucí vedenou na majetek obviněných, tj. obvinění jako povinní neměli vůči ministerstvu žádnou pohledávku, kterou by bylo možno exekucí postihnout. Z uvedeného je zřejmé, jak úspěšné bylo plánovité jednání obviněných v úmyslu zmařit uspokojení svých věřitelů, neboť na základě neplatné nájemní a následně též neplatné podnájemní smlouvy vzniklo uvedenému ministerstvu bezdůvodné obohacení v ceně obvyklého nájemného, které po něm může požadovat společnost Alter Ego H+H, s. r. o., a nikoli obvinění, a tedy ani věřitelé. Věřitelé se ze zákona nemohli uspokojit ani postižením majetku společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., stejně tak nebyla, při neexistenci rozhodnutí civilního soudu o poddlužnické žalobě, postižitelná pohledávka obviněných vůči této společnosti z titulu nájemného, které se fakticky na účtu společnosti jako podnájemné ani neobjevilo, neboť formálně proteklo pokladnou společnosti jako vklad J. H. a bylo vzápětí vyplaceno obviněným (srov. str. 29 30 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

S ohledem na shora předestřené závěry odvolacího soudu má tak Nejvyšší soud na základě dosud provedeného dokazování za účelovou obhajobu obou dovolatelů, uplatněnou v jejich replice k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, v níž konstatují, že měli ve sledovaném období (tj. od září 2007 do února 2009) příjem z pronájmu nemovitostí v ulici V., P., od společnosti Alter Ego H+H, s. r. o, který zcela jistě mohl postačovat k uspokojení exekvovaných pohledávek, přičemž tato skutečnost byla prokazatelně věřitelům a exekutorům známa. O tom, že se jedná o veřejně známou skutečnost, svědčí podle dovolatelů samotný popis skutku v napadeném trestním rozsudku. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje na základě dosud provedeného dokazování za potřebné zdůraznit, že okolnosti případu vyplývající ze znění skutkové věty výroku rozsudku odvolacího soudu jsou výsledkem skutkových zjištění, jež vyplynuly z provedeného vyšetřování a následně provedeného důkazního řízení soudy nižších stupňů, a proto ve vztahu k době jednání obviněných, které je jim kladeno za vinu, nelze bez dalšího ze skutkové věty napadeného rozsudku dovozovat, že se jednalo o veřejně známou skutečnost. V rozporu s tvrzením dovolatelů, že měli příjem z pronájmu nemovitostí, který mohl postačovat k uspokojení exekvovaných pohledávek, je potom na základě dosud provedeného dokazování ta část jejich prokázaného jednání, jež spočívalo v tom, že nejprve ukončili nájemní vztah s Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky a jménem společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., uzavřeli s Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky novou podnájemní smlouvu, poté zaslali ministerstvu písemné oznámení o zřízení zástavního práva k budoucím pohledávkám na základě smlouvy o půjčce mezi spol. Alter Ego H+H, s. r. o., a J. H., v němž bylo ministerstvo vyzváno, aby nájemné od července 2007 do června 2010 zasílalo na bankovní účet J. H., přičemž tyto právní úkony dovolatelů způsobily, že příjmy z nájemného nešly na obstavené účty obviněných, ani na účet společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., který byl postižitelný exekucí podáním poddlužnické žaloby, ale na účet J. H., z něhož obvinění tyto peníze v hotovosti vybírali, a ačkoliv tyto finanční prostředky formálně vložili do pokladny společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., následně je v hotovosti zase vybrali.

Nejvyšší soud rovněž na základě dosud provedeného dokazování poznamenává, že obvinění J. H. a Ing. V. H. byli uznáni vinnými trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterého se měli dopustit tak, že částečně zmařili uspokojení svého věřitele tím, že odstranili část svého majetku, a způsobili takovým činem škodu velkého rozsahu. Dlužník zmaří uspokojení svého věřitele tím, že jednáním vůči svému majetku některou z forem podle § 256 odst. 1 tr. zák. způsobí stav, kdy věřitel nemůže ani částečně dosáhnout uspokojení své pohledávky. Uspokojení je částečně zmařeno, jestliže dlužník takovým jednáním jen omezí tuto možnost a věřitel v důsledku toho nedosáhne úplného uspokojení své pohledávky, kterého by jinak dosáhl. Trestný čin podle § 256 odst. 1 tr. zák. je dokonán, tedy uspokojení věřitele je alespoň částečně zmařeno, jestliže dlužník v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v § 256 odst. 1 tr. zák. již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již nemá vliv ani na to, aby byl jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku. Odstraněním se rozumí ukrytí majetku nebo jeho části, přičemž si pachatel uchová nadále možnost s takovým majetkem disponovat a případně ho i využívat (např. přemístěním na neznámé místo, uschováním u jiné osoby, popř. jinou manipulací, na základě níž je majetek pro věřitele nedosažitelný, apod.). Může to spočívat i v převedení peněz nebo zaknihovaných cenných papírů z účtu dlužníka (pachatele) na účet jiné osoby, pokud si dlužník ponechá možnost získat převedené hodnoty zpět. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění. Dlužník tedy jedná v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení věřitele, případně činí určité skutečné či fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít tento následek, a pro případ, že jej způsobí, je s ním srozuměn. Na srozumění pachatele v tomto smyslu lze usuzovat z jeho konkrétních kroků, pokud jednal např. s vědomím existence četných dluhů, své neschopnosti hradit je a podaného návrhu na prohlášení konkursu na jeho majetek. Nejvyšší soud potom v návaznosti na shora citované úvahy odvolacího soudu poukazuje na jeho závěry, pokud odvolací soud na základě dosud provedeného dokazování dospěl i s přihlédnutím k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3505/2010, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 13 C 43/2009, ke zjištění, že obvinění částečně zmařili uspokojení svého věřitele tím, že odstranili část svého majetku. Odvolací soud popsal sled událostí, které měly souvislost s následným odstraňováním majetku, za něž považoval jednotlivé výběry pokladní hotovosti z účtu J. H., které sice obvinění formálně vkládali do pokladny společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., avšak vzápětí si je vypláceli, a to tak, aby nefigurovaly na účtech společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., čímž znemožnili svým věřitelům jejich postižení. Pojem odstranění se chápe jako ukrytí majetku, při kterém si pachatel uchová nadále reálnou možnost s ním disponovat. Ukrytí majetku také vyžaduje, aby věřitel nevěděl, kde se tento majetek momentálně nachází (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1472/2006). Tak tomu bylo podle odvolacího soudu i v právě projednávané trestní věci. Znak odstraní část svého majetku ve smyslu § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. tedy může spočívat např. v některých pochybných převodech majetku nebo v jiných dispozicích, které se navenek mohou jevit jako provedené v souladu s pravidly hospodaření a nelze je bez dalšího považovat za protiprávní, ale ve svém důsledku poškozují majetek dlužníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 65/2012). Z hlediska formálních znaků stíhaného trestného činu je rozhodující skutečnost, že v souvislosti s jednáním dovolatelů byla odstraněna částka odpovídající příjmům z nájemného z majetku společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., přičemž příčinná souvislost mezi odstraněním částek z nájemného placeného Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky a nemožností uspokojit alespoň z části nároky věřitelů je přitom evidentní. Odvolací soud se rovněž vypořádal s obhajobou obviněných vyplývající z jejich podání, že tyto příjmy mohli věřitelé postihnout u společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., tím, že uvedl, že finanční prostředky se na účtu společnosti vůbec neobjevily, a proto je nebylo možné postihnout exekucí. Ačkoliv je tedy pravdou, že věřitelé dovolatelů měli možnost postihnout příjmy z nájmu od Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky u společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., fakticky nebylo co postihovat, když se tyto peníze nepromítly na účtu společnosti a nebylo je tak možné postihnout exekucí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu.

Dovolatelé ve svém mimořádném opravném prostředku také namítali, že pokud by soudy reálně uvažovaly o jejich poškozujícím jednání vůči pohledávkám jejich domnělých věřitelů před termínem splatnosti, je nutné uvést, že tehdy (a také v současnosti) disponovali majetkovými hodnotami, které násobně převyšují soudem zjištěné dobové závazky vůči těmto věřitelům, jak se zjišťuje ze znaleckého posudku Ing. Václava Myslíka o stanovení obvyklé ceny nemovitostí. Dovolatelé k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství dále ve své replice namítali, že tato dospěla k nesprávnému závěru o neprodejnosti nemovitostí ve vlastnictví obviněných, který neodpovídá závěrům znaleckého posudku znalkyně Ing. Věry Kadlecové (oceňování nemovitostí) a její výpovědi. Sama znalkyně ve své výpovědi při hlavním líčení dne 22. 8. 2011 uvedla, že vždy vedle sebe stojí hodnota, resp. obvyklá cena domu a pak hodnota věcného břemene, přičemž z obvyklé ceny se hodnota věcného břemene neodečítá. Z těchto důvodů podle obou dovolatelů závěr státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství o bezcennosti nemovitostí ve vlastnictví obviněných pro tvrzenou neprodejnost nemá podklady v provedeném dokazování.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku předně poznamenal, že rozsah nemovitého majetku obviněných s ohledem na způsob provedení trestného činu není relevantní (srov. str. 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále k situaci obviněných H. uvedl, že o úspěšné snaze obviněných zmařit uspokojení svých věřitelů svědčí snaha soudního exekutora Mgr. Jiřího Krále, který byl soudem pověřen k vymožení pohledávky ve výši 5 mil. Kč s příslušenstvím pro oprávněného Ing. P. D., neboť veškeré jím nařízené exekuční příkazy z 4. 5. 2007, sp. zn. 043 EX 395/2007 (č. l. 761 778), tj. nařízené prodeje nemovitostí ve vlastnictví obviněných ve V. Ú. v J., na H. N. S., ve V. u., 2/3 nemovitosti na S., nařízené srážky ze mzdy obou obviněných, postižení majetkových práv (podílu obviněných ve společnosti Nakladatelství H+H Vyšehradská a společnosti Alter Ego H+H, s. r. o.), přikázání pohledávky z účtů obviněných u bank, prodej movitých věcí obviněných, vedly k vymožení zanedbatelné finanční částky. Stejně skončila snaha pověřeného soudního exekutora Kociána k uspokojení věřitele obviněných D&H Consulting Limited, jehož snaha o vymožení pohledávky exekučními příkazy z 6. 3. 2008, sp. zn. 37 Ex 12140/07 (č. l. 913 915) prodejem nemovitostí obviněných ve S., J., V. Ú., byla bez úspěchu. Subjektivní stránka trestného jednání obviněných vyplývá i z dalších listinných důkazů. Těmito je prokázáno, že obvinění zakládali různé společnosti, fingovali prodej podniku a přestože byl soudem prohlášen za neplatný, jsou nadále podnik a s ním spojené nemovitosti předmětem dražby nerealizované více než 10 let, jak bylo prokázáno též výpovědí svědka Ing. J. K., jak také správně uzavřel již Obvodní soud pro Prahu 2. Odvolací soud nepochybuje, že tato nedobrovolná dražba má sloužit k blokaci nemovitostí vůči ostatním věřitelům a možnosti vymožení jejich pohledávek. Uspokojení věřitelů nebylo možné ani prodejem nemovitostí ve vlastnictví obviněných, které byly Ing. Věrou Kadlecovou, znalkyní z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady nemovitostí ohodnoceny obvyklou (tržní) cenou k 18. 3. 2007 v celkové výši 152 470 000 Kč. K znemožnění snahy řady exekutorů o vymožení pohledávek jednotlivých věřitelů, jak je shora uvedeno, směřovaly též snahy obviněných zřídit na nemovitostech v P. věcná břemena pro Nakladatelství H+H, což se jim podařilo jen u nemovitosti N. S. díky čemuž je podle znalkyně tato nemovitost těžko prodejná (srov. str. 31 32 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud k těmto závěrům odvolacího soudu doplňuje, že pokud se týká výpovědi znalkyně Ing. Věry Kadlecové, ta ve své výpovědi v rámci hlavního líčení konaného dne 22. 8. 2011 konkrétně uvedla, že věcné břemeno může do jisté míry ovlivnit hodnotu nemovitosti. U nemovitosti v P. p. S. se jednalo o oprávnění sousedních nemovitostí využívat čističku odpadních vod a připojení na rozvody. Hodnota tohoto věcného břemene je pouze v tisícikorunách, a proto jej znalkyně neoceňovala. Pokud se týká nemovitosti H. N. s., zde se ve výpise objevovalo břemeno užívání, přičemž znalkyně došla ke zjištění, že celý dům může mít v užívaní Nakladatelství H+H (srov. č. l. 1547 spisu). K tomu dodala, že nemovitost, která by byla celá takto zatížena věcným břemenem, by byla obtížně prodatelná. Ačkoliv hodnota nemovitosti zůstává zachována, věcná břemena mohou zasáhnout do vhodnosti nebo nevhodnosti prodeje (srov. č. l. 1548 spisu). Znalkyně závěrem své výpovědi uvedla, že podle metodik se věcná břemena neodečítají z obvyklé ceny, ale staví se vedle sebe, protože i při prodeji se dá jednat o odstranění věcného břemene (srov. č. l. 1549 spisu). Ačkoliv se tedy podle znalkyně z obvyklé ceny hodnota věcného břemene neodečítá, je třeba podle Nejvyššího soudu rovněž brát v potaz i další část její výpovědi, v níž uvedla, že samotná existence věcného břemene se promítá do faktické prodejnosti nemovitosti. Pokud se týká ocenění jednotlivých nemovitostí, Ing. Věra Kadlecová ocenila rodinný dům č. p. ... na pozemku parc. č. .... s příslušenstvím a s pozemky parc. č. ....., parc. č. .... a parc. č. ....., vše k. ú. J., obec J., okres P.-z. na 7 100 000 Kč (č. l. 168 193 spisu), pozemky parc. č. ..... a parc. č. ..... s vedlejší stavbou, k. ú. J., obec J., okres P.-z. na 3 170 000 Kč (č. l. 194 217 spisu), podíl 2/3 rodinného domu č. p. .... na pozemku parc. č. st. ... s příslušenstvím a s pozemky parc. č. st. ... a parc. č. ....., vše k. ú. S. n. V., obec S., okres P.-z. na 1 200 000 Kč (č. l. 218 244 spisu), rodinný dům č. p. .... na pozemku parc. č. st. .... s příslušenstvím a s pozemky parc. č. st. .... a parc. č. ...., vše k. ú. V. Ú. .., obec P. p. S., okres T. na 3 500 000 Kč (č. l. 245 272 spisu), dům č. p. .... na pozemku parc. č. .... s příslušenstvím a s pozemkem parc. č. ......, k. ú. H., ulice N. S. č. .., obec P., okres H. m. P. na 42 500 000 Kč (č. l. 273 299 spisu), a dům č. p. ..... na pozemku parc. č. .... s příslušenstvím a s pozemky parc. č. ..... a parc. č. ....., k. ú. N. M., V. č. ..., obec P., okres H. m. P. na 95 000 000 Kč (č. l. 300 329 spisu), to vše v celkové výši 152 470 000 Kč.

Vzhledem k tomu, že k ocenění nemovitostí a k prokázání oprávněnosti svých tvrzení obvinění J. H. a Ing. V. H. předložili soudu znalecký posudek Ing. Václava Myslíka ze dne 10. 9. 2012, č. 7490/2012, ve kterém znalec podle jejich tvrzení konstatuje, že uvedená omezení vlastnického práva nesnižují znalcem zjištěnou hodnotu oceňovaných nemovitostí z pohledu potencionálních věřitelů pro případ nuceného prodeje nemovitostí za účelem uspokojení pohledávek věřitelů, Nejvyšší soud dodává, že bude potřebné, aby Městský soud v Praze ve svém novém řízení provedl důkaz znaleckým posudkem č. 7490/2012 Ing. Václava Myslíka, znalce z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí, neboť jen tak se může s tímto znaleckým posudkem odpovědně vypořádat. Znalec Ing. Václav Myslík ocenil budovu č. p. .... na pozemku parc. č. ..... v k. ú. N. M., h. m. P. na 94 000 000 Kč, bytový dům č. p. postavený na pozemku parc.č. ..... v k. ú. H., h. m. P. na 47 000 000 Kč, rodinný dům č. p. .... postavený na pozemku parc. č. ..... v k. ú. J., P.-z. na 13 600 000 Kč, rekreační chalupu č. p. ...., postavenou na pozemku parc. č. .... v k. ú. V. Ú., obec P. p. S., okres T. na 4 200 000 Kč, a rodinný dům č. p. ...., postavený na pozemku parc. č. ..... v k. ú. S. n. V., obec S., okres P. z. na 1 900 000 Kč, přičemž celková hodnota nemovitostí činila 160 700 000 Kč (srov. str. 44 posudku). Znalec dále uvedl, že oceňované nemovitosti jsou zatíženy exekučním příkazem k prodeji nemovitosti, věcným břemenem užívání, věcným břemenem chůze (u pozemku parc. č. ....., k. ú. H.), zástavním právem exekutorským, zástavním právem smluvním, zástavním právem soudcovským a zástavním právem z rozhodnutí správního orgánu, nařízením výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti. Uvedené nemovitosti jsou prodejné v případě, že věřitel dá souhlas k vymazání omezení vlastnického práva z jednotlivých listů vlastnictví tak, aby byla finančně uspokojena jeho pohledávka. To neplatí jen u věcného břemene chůze u pozemku parc. č. .... v k. ú. H., neboť toto věcné břemeno umožňuje sousední nemovitosti průchod přes pozemek. Uvedená omezení vlastnického práva nesnižují znalcem zjištěnou hodnotu oceňovaných nemovitostí z pohledu potencionálních věřitelů pro případ nuceného prodeje nemovitosti za účelem uspokojení pohledávek věřitelů (srov. str. 45 posudku). Odvolací soud se tedy ve svém novém rozhodnutí bude zabývat i okolnostmi, které vyplynuly ze znaleckého posudku Ing. Václava Myslíka v porovnání se závěry znalkyně Ing. Věry Kadlecové.

Dovolatelé ve svém mimořádném opravném prostředku také namítali, že nový rozsudek odvolacího soudu je napadán zejména s ohledem na tzv. opomenuté důkazy. Tomuto jejich argumentu na základě dosud provedeného dokazování s výhradou shora rozebranou, týkající se znaleckého posudku Ing. Václava Myslíka, u něhož odvolací soud postupoval paušálně a dostatečně nevysvětlil, proč uvedený důkaz neprovedl, však Nejvyšší soud nemůže přisvědčit. Odvolací soud ve svém novém rozhodnutí po zrušení předchozího rozhodnutí Nejvyšším soudem se zabýval dalšími návrhy obviněných na doplnění dokazování, které byly obviněnými nově uplatněny, přičemž jim zčásti vyhověl a ve zbytku je zamítl. Odvolací soud považoval za nadbytečné provádět znovu výslechy svědků Ing. J. K., J. T., zástupce poškozené společnosti Apston Capital Ltd., Mgr. J. K., Ing. P. D., a výslech znalkyně Ing. Věry Kadlecové, neboť tito byli slyšeni v hlavním líčení obvodním soudem a odvolací soud neshledal důvody pro opakování výslechu těchto osob. Za společnost Apston Capital Limited byl vyslechnut v hlavním líčení svědek Mgr. M. S. (č. l. 1625 1628). Obdobný závěr platí ohledně návrhu obviněných na doplnění dokazování výslechem svědka E. Š. k otázce existence či neexistence a popř. titulu a výše pohledávky za obviněnými, neboť za poškozenou společnost Architektonický atelier Beta, s. p., v likvidaci, byla v hlavním líčení vyslechnuta svědkyně L. Obdobný závěr platí také ohledně návrhu obviněných na doplnění dokazování výslechem svědka D. Š. ze společnosti GTS Czech, s. r. o., zástupce společnosti D&I Consulting Ltd. a ČSSZ Praha-západ k týmž skutečnostem, neboť odvolací soud měl k dispozici listinné důkazy, jimiž dokazování doplnil, které existenci pohledávek těchto společností bezpečně prokazují, přičemž tyto pohledávky až dosud obvinění ani nezpochybňovali (pouze ohledně společnosti Architektonický atelier Beta, s. p., v likvidaci namítli, že pohledávka byla uhrazena). Jako nadbytečný shledal odvolací soud návrh na výslech svědka V. S. za společnost Alia Trade, s. r. o., neboť ke zjištění potřebného ohledně tohoto nároku poškozeného postačovala výpověď jednatele J. T. a množství listinných důkazů, kterými odvolací soud doplnil dokazování (řada z nich byla jen opakováním důkazů provedených již soudem prvního stupně). Z důvodu nadbytečnosti zamítl odvolací soud též návrh na výslech M. B., neboť tato byla rovněž v hlavním líčení jako svědkyně vyslechnuta. Odvolací soud dále zamítl návrh obhájce obviněných na výslech licitátora Ing. V. V. a nového nabyvatele pohledávky Architektonického atelieru Beta, s. p., v likvidaci (Š.). Vydražení této pohledávky nemá vliv na závěry o vině obviněných, neboť v době trestného jednání existovala v uvedené výši (výše pohledávky je v popise skutku uvedena ve výši odpovídající jistině, nikoli též úrokům z prodlení). Odvolací soud konečně zamítl jako nadbytečný nový návrh obviněných na provedení videozáznamu z prohlídky jiných prostor společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., neboť ze skutkových zjištění v jejich prospěch vypustil původní zjištění obvodního soudu, že smlouva o půjčce uzavřená mezi společností Alter Ego H+H, s. r. o., a J. H. byla fiktivní. S otázkou závěrů znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, odvětví ručního písma ohledně podpisů obviněných na směnce (pohledávka Ing. D.) se odvolací soud již vypořádal v předchozím svém rozhodnutí, na které pro stručnost odkázal. Odvolací soud neshledal jakýkoli důvod cokoli na svých předchozích závěrech měnit či doplnit dokazování o výslech znalce Milana Nouzovského a znalce PhDr. Jiřího Valešky, a proto i tento opakující se návrh na doplnění dokazování zamítl. K návrhu obviněných ze dne 20. 5. 2013 (správně 2014) na čtení listinných důkazů odvolací soud doplnil dokazování čtením znaleckého posudku MUDr. Vernera, usnesení Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 1 Ko 3/2014, rozsudku Městského soudu v Praze pod č. j. 51 Cm 42/97-649, smlouvy o postoupení pohledávky z 2. 1. 2002 uzavřené mezi společností Creatis, a. s., a společností Alia Trade, s. r. o., jakož i další listiny, které v rámci odvolacího řízení předložili. Návrh na čtení usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 20 Cdo 3505/2010 byl irelevantní, neboť toto usnesení již bylo stranám předloženo k nahlédnutí u veřejného zasedání dne 30. 4. 2014 a strany jeho čtení nežádaly. Odvolací soud jen pro úplnost dodal, že není povinností soudů provádět všechny důkazy navržené stranami, v případě nevyhovění těmto návrhům však toto musí odůvodnit. Nadto odvolací soud provedl důkazy tak, jak mu ve zrušujícím usnesení uložil Nejvyšší soud, které sám považoval za dostačující pro rozhodnutí ve věci (v podrobnostech srov. str. 17 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Problematika tzv. opomenutých důkazům, kterou ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatelé v tomto směru namítali, byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). Odvolací soud dospěl ve svých úvahách a vyhodnotil některé dovolateli navrhované důkazy jako nadbytečné, přičemž dostatečně ve smyslu uvedené judikatury odůvodnil tyto své závěry (s výjimkou již shora uvedeného znaleckého posudku Ing. Václava Myslíka), ostatním návrhům, včetně těch, na jejichž provedení trval Nejvyšší soud ve svém zrušovacím usnesení, vyhověl a požadované důkazy provedl. S výhradou důkazů, jejichž doplnění nebo aktualizaci Nejvyšší soud nařídil v tomto zrušovacím rozhodnutí, dospěl i Nejvyšší soud na základě dosud provedených důkazů k závěru, že v případě ostatních důkazů navrhovaných obviněnými, se jedná o důkazy nadbytečné, neboť tyto důkazy byly již v převážném rozsahu v řízení provedeny a rozhodné skutečnosti, které jimi dovolatelé chtěli prokázat, již byly dostatečně prokázány v řízení před nalézacím soudem a následně i před odvolacím soudem a obhajoba obviněných, k jejímuž ověření, resp. potvrzení byly důkazy navrhovány, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) vyvrácena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Z těchto důvodů nejde o dovolateli namítané zkrácení práva na obhajobu.

Dovolatelé ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž namítali, že skutek, jak je uveden ve výroku rozsudku odvolacího soudu, nenaplňuje znaky skutkové podstaty podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., kdy znaky této skutkové podstaty dokonce nejsou ani ve výroku napadeného rozsudku popsány, a to ani v jeho odůvodnění. Skutkový děj zjištěný odvolacím soudem v trestním procesu podle dovolatelů neobsahuje subjektivní stránku, ve vztahu k napadenému výroku chybí i objektivní stránka, a tyto znaky nelze dovodit ani z právní věty výroků, ani z odůvodnění obou rozsudků.

Odvolací soud ve vztahu k subjektivní a objektivní stránce jednání obviněných J. H. a Ing. V. H. dovodil, že jejich jednání spočívající v tom, že uzavřeli nájemní smlouvu ohledně předmětné nemovitosti se společností Alter Ego H+H, s. r. o., kterou pověřili k uzavření podnájemní smlouvy ohledně týchž nebytových prostor v domě, který vlastnili, s Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky, a následně tato společnost, kterou vlastnili, uzavřela smlouvu o půjčce s dalším vlastníkem společnosti a synem obviněných J. H. a byl dán pokyn Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky, aby podnájemné z tohoto důvodu bylo zasíláno na jeho účet, nebylo pouhou snahou spravovat svůj majetek, ale bylo činěno v přímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. částečně zmařit uspokojení v té době splatných a existujících pohledávek věřitelů obviněných odstraněním tohoto pravidelného a vysokého příjmu. Jak vyplynulo z listinných důkazů, nájemní smlouva mezi obviněnými a společností Alter Ego H+H, s. r. o., kterou společně se svým synem J. H. vlastnili, byla neplatná, neboť byla uzavřena v době, kdy Okresní soud Praha-západ usnesením sp. zn. 13 Nc 3984/2006 nařídil exekuci na majetek obviněné Ing. V. H.. Obviněné Ing. V. H. bylo toto usnesení, které obsahuje výslovné poučení o tom, že od doručení usnesení nesmí se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku ve společném jmění manželů nakládat, doručeno dne 19. 1. 2007. Usnesení o nařízení exekuce na majetek jeho manželky obviněné H. bylo obviněnému J. H. doručeno sice až dne 11. 6. 2007, tj. po uzavření uvedených nájemních a podnájemní smlouvy, pro posouzení subjektivní stránky obviněného je však podstatné, že již dne 30. 1. 2007 datoval odvolání proti němu (soudu došlo 1. 2. 2007). Jak obviněná Ing. V. H., tak obviněný J. H. tedy v době uzavření předmětných smluv nepochybně věděli, že nesmí se svým majetkem ve společném jmění manželů nakládat pod sankcí neplatnosti právního úkonu. Tímto promyšleným a cíleně vedeným jednáním obvinění odstranili část svého majetku spočívajícího v pravidelných měsíčních příjmech od Ministerstva práce a sociálních věcí, plynoucí z původní nájemní smlouvy (srov. str. 27 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud tedy v odůvodnění svého rozsudku na základě dosud provedeného dokazování popsal jednotlivé skutečnosti a okolnosti případu svědčící o naplnění znaků objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle ustanovení § 256 tr. zák., přičemž ve vztahu k nim rovněž přesvědčivě dovodil i úmyslné zavinění obviněných J. H. a Ing. V. H. Nejvyšší soud s přihlédnutím k dosud provedenému dokazování dále poznamenává, že i samotná skutková věta výroku rozsudku odvolacího soudu dostatečně popisuje znaky objektivní, ale i subjektivní stránky stíhaného trestného jednání. Konkrétně úmysl obviněných je ve skutkové větě vyjádřen tím, že dovolatelé se souzeného trestného jednání dopustili přesto, že si byli vědomi existence svých splatných závazků, četných pravomocných a vykonatelných exekučních titulů na základě soudních či správních rozhodnutí, jakož i generálního zákazu (inhibitoria) nakládat s veškerým svým majetkem včetně nemovitostí patřícím do společného jmění manželů pod sankcí neplatnosti právních úkonů, a dále, že dovolatelé v úmyslu částečně zmařit uspokojení svých věřitelů fakticky odstranili část svého majetku spočívajícího v pravidelném měsíčním nájemném v nezanedbatelné výši, které jim jako vlastníkům předmětné nemovitosti zasílalo Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky na jejich účty postižitelné exekucí, neboť ten se stal v důsledku uvedeného zcela účelového jednání obviněných pro věřitele nedostupným.

Nejvyšší soud se v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné se také vyjádřit k námitce dovolatelů spočívající v tom, že pokud soud kvalifikoval jejich deliktní jednání také podle odstavce 4 skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., musel se zabývat otázkou způsobené škody. Nicméně podle dovolatelů v tomto ohledu potřebné úvahy soudu absentují, přičemž není zřejmé, v jaké určité nominální hodnotě vzniklo poškození věřitelů, zda vzniklo konkrétně vyčíslitelné obohacení obviněných osob a jakým mechanismem se tak stalo.

Odvolací soud na základě dosud provedeného dokazování v podrobnostech a do detailu u každého jednotlivého věřitele rozebral, na základě jakých okolnosti došlo ke vzniku té které pohledávky, zda tato pohledávka existuje, přičemž odvolací soud se rovněž zabýval jejich splatností a promlčením. Konkrétně tak u pohledávky Ing. J. K. se jedná o pohledávku vzniklou na základě ústní smlouvy o půjčce ze dne 1. 8. 2006 mezi věřitelem Ing. J. K. a povinnou obviněnou Ing. V. H. na částku 100 000 Kč, v případě Architektonického atelieru Beta, s. p., v likvidaci se jedná o vymožení základní pohledávky ve výši 355 000 Kč (nedoplatek na jistině v roce 2008), v případě společnosti GTS Czech, s. r. o., dříve GTS Novera, a. s., výše pohledávky tohoto věřitele činila v době trestného jednání obviněných částku 39 805,50 Kč, když odvolací soud upravil skutková zjištění v tom směru, že snížil výši dosud neuhrazené částky na 3 612,10 Kč, která ke dni 6. 5. 2014 nebyla uhrazena, jak vyplývá z vyjádření společnosti GTS Czech, s. r. o. (č. l. 2625 2627 spisu). U společnosti D & I Consulting Limited, dříve Corfina, a. s., se jedná o pohledávku v základní výši 18 610 Kč, pohledávka Ing. P. D. v základní výši 5 000 000 Kč vyplývá ze směnky ze dne 14. 7. 1997, vystavené spol. Nakladatelství H & H, a. s., kterou se obvinění zaručili jako avalové. Pohledávka Okresní správy sociálního zabezpečení Praha-západ činí v základní výši 379 728,97 Kč (dluh obviněné H. jako OSVČ za roky 2007 2009 činil na pojistném 126 493 Kč a dluh jako zaměstnavatele částku 38 453 Kč poslední úhrada 5. 4. 2007; dluh obviněného H. jako OSVČ za roky 2007 2009 činil na pojistném 161 609 Kč, dlužné pojistné jako zaměstnavatele činilo 53 173,97 Kč do celkové částky nebylo započítáno penále u obviněného ve výši 518 223 Kč). U pohledávky společnosti Apston Capital Ltd. (nyní CASPER CONSULTING, a. s.) se jedná o pohledávku v základní výši 5 mil. Kč, kdy dne 11. 6. 1996 vystavilo Nakladatelství H &H, a. s., vlastní směnku znějící na řad na směnečnou sumu 5 mil. Kč, splatnou na viděnou, za jejíž zaplacení převzali směnečné rukojemství (avalovali) obvinění (v podrobnostech srov. str. 18 25 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). U těchto věřitelů tedy podle Nejvyššího soudu nevznikají na základě dosud provedeného dokazování pochybnosti o existenci, platnosti, nepromlčenosti a výši těchto pohledávek. Pokud se však týká pohledávky společnosti Creatis, a. s., dříve Alia Trade, s. r. o., s pohledávkou v základní výši 46 939 734 Kč, zde bude třeba, aby odvolací soud svá skutková zjištění případně upravil s ohledem na závěry, které učiní ve vztahu k promlčení této pohledávky, jak bude rozebráno v následujících pasážích tohoto rozhodnutí.

Problematika existence, platnosti, promlčení a výše pohledávek jednotlivých věřitelů se ovšem nedotýká výše částky, v níž dovolatelé podle závěru odvolacího soudu zmařili uspokojení svých věřitelů a částky, o kterou se pokusili zmařit uspokojení svých věřitelů, jestliže výše jejich pohledávek převyšuje výši těchto částek. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, podle konstantní judikatury je škoda způsobená trestným činem podle § 256 tr. zák. hodnota zmařené pohledávky věřitele, případně její neuspokojené části, kterou by bylo možno uspokojit, pokud by obvinění nejednali způsobem uvedeným v § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Obvodní soud správně zjistil, že obvinění částečně zmařili uspokojení svých věřitelů v částce 6 734 776 Kč, kterou zaslalo Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky na účet J. H. a kterou obvinění obdrželi formálním tokem přes pokladnu společnosti Alter Ego H+H, s. r. o. Další částkou ve výši 5 107 669 Kč se obvinění pokusili uspokojení svých věřitelů zmařit, přičemž k dokonání díky aktivitě exekutora Višvadera nedošlo [jedná se o nájemné za měsíce březen 2009 až červen 2010 (s výjimkou května 2009)], jak byl dán společností Alter Ego H+H, s. r. o., pokyn tomuto ministerstvu, které začalo nájemné na účet J. H. zasílat až v září 2007. Na základě shora uvedeného pak odvolací soud trestné jednání obviněných právně kvalifikoval jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., zčásti ve stadiu pokusu. Obvinění tím, že společným jednáním a ve společném úmyslu částečně zmařili uspokojení svých věřitelů tím, že záměrně odstranili část svých příjmů, tj. nájemné od Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky ve výši výrazně převyšující částku 5 mil. Kč, kdy se podle § 89 odst. 11 tr. zák. jedná o škodu velkého rozsahu, naplnili po objektivní a subjektivní stránce zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., zčásti dokonaného, zčásti ve stadiu pokusu, a to jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. (srov. str. 34 35 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Dovolatelé taktéž ve svém dovolání namítali, že informace získané z obchodního rejstříku nelze považovat za skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti. Pokud z těchto informací soud vychází ve svém rozhodnutí, je pro naplnění práva účastníků řízení na spravedlivý proces nutno řádně provést důkaz výpisem z tohoto rejstříku a účastníkům musí být poskytnuta možnost se k takovému důkazu vyjádřit. Tak tomu ovšem v případě dovolatelů, zejména u tvrzených věřitelů, nebylo. Tímto postupem založil podle odvolatelů odvolací soud zjevné procesní pochybení a zasáhl do práva dovolatelů na spravedlivý proces. K této námitce dovolatelů Nejvyšší soud poznamenává, že z dovolateli napadaného rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, že by tento soud ve svých úvahách při hodnocení provedených důkazů vycházel z informací získaných z obchodního rejstříku. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud v žádné jeho části nezmiňuje o informacích pramenících z obchodního rejstříku. Navíc dovolatelé tuto svou obecnou námitku nedoprovodili žádným konkrétním odkazem na takový namítaný postup odvolacího soudu, a proto Nejvyšší soud s přihlédnutím k § 265i odst. 3 tr. ř. neshledal tuto námitku obviněných H. za relevantní.

Pokud se týká dovolací námitky obviněných J. a V. H., že došlo k pochybení u označení rozsudku na první straně vpravo nahoře, ani tuto námitku neshledal Nejvyšší soud důvodnou. Dovolatelé odkázali na instrukci Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, která v ustanovení § 169 stanoví, že spisová značka a k ní připojené číslo listu písemnosti nebo vyhotoveného rozhodnutí tvoří jednací číslo (např. 1 T 14/2014-325, 138 C 12/2014-4, 0 Nt 12/2014-12, 7 Co 17/2014-9). Je-li písemnost nebo vyhotovení rozhodnutí obsáhlejší (obsahuje-li více čísel listů) jednací číslo se vyznačí jen na přední straně prvního listu. V souladu s touto instrukcí je na rozsudku Městského soudu v Praze uvedena spisová značka 8 To 21/2012 a k ní je připojeno číslo listu 3145, které tvoří číslo jednací 8 To 21/2012 3145.

Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí Městskému soudu v Praze uložil, aby u každého věřitele uvedl, jaké konkrétní dluhy vůči nim mají dlužníci, tj. obviněný J. H. a obviněná Ing. V. H., a aby rozvedl, na základě jakých skutečností tyto dluhy vznikly. Stejně tak se měl zabývat i jejich splatností. Každá pohledávka měla být konkrétně prokázána předložením dokladů a její oprávněnost rozvedena v odůvodnění rozsudku.

Odvolací soud tak učinil na stranách 18 26 odůvodnění svého rozsudku, kde se konkrétně a v podrobnostech zabýval pohledávkami Ing. J. K., Architektonického atelieru Beta, s. p., v likvidaci, GTS Czech, s. r. o. (dříve GTS Novera, a. s.), D & I Consulting Limited (dříve Corfina, a. s.), Ing. P. D., Okresní správy sociálního zabezpečení Praha-západ, Apston Capital Ltd. (nyní CASPER CONSULTING, a. s.) a konečně také pohledávkou společnosti Creatis, a. s., dříve Alia Trade, s. r. o. Pokud jde o posledně jmenovanou pohledávku, tj. pohledávku společnosti Creatis, a. s., odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž reagoval na námitku obviněných, že pohledávka společnosti Alia Trade, s. r. o., není oprávněná, neboť smlouva o postoupení pohledávky od spol. Creatis, a. s., není platná (smlouva o postoupení pohledávky mezi IPB, a. s., a Creatis, a. s., a smlouva o postoupení pohledávky mezi Creatis, a. s., a Alia Trade, s. r. o. viz č. l. 846 856). Odvolací soud konkrétně uvedl, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 51 Cm 42/1997 (č. l. 1902 1905), byla žaloba Alia Trade, s. r. o., proti žalovaným J. H., V. H. a Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o., o zaplacení částky 60 935 046 Kč s příslušenstvím zamítnuta. Nalézací soud žalobu zamítl s odůvodněním, že smlouvy o převodu pohledávek mezi společností Creatis, a. s., a A. T. ze dne 30. 12. 1999 a Creatis, a. s., a Alia Trade, s. r. o., ze dne 2. 1. 2002 jsou neplatné pro nedodržení ustanovení § 196a odst. 1, 3 obchodního zákoníku. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 12. 2012, č. j. 9 Cm 339/2012-788, byl do tohoto civilního řízení připuštěn vstup společnosti Creatis, a. s., a A. T. Odvolací soud rovněž uvedl, že v současné době rozhoduje Nejvyšší soud o dovolání v této věci. Z uvedeného je podle odvolacího soudu nepochybné, že předmětná pohledávka vůči obviněným trvá. Vzhledem k možné neplatnosti převodu pohledávky, jak vyplývá z citovaného civilního rozhodnutí, odvolací soud změnil osobu věřitele uvedené pohledávky a ve skutkových zjištěních uvedl společnost Creatis, a. s., neboť o platnosti postoupení pohledávky této společnosti od IPB, a. s., není pochyb (srov. str. 25 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku na základě dosud provedeného dokazování rovněž zabýval promlčením této pohledávky, přičemž námitku promlčení uplatnili dovolatelé i ve své replice k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Odvolací soud dospěl k závěru, že pohledávka není promlčena, neboť původní věřitel IPB, a. s., podal dne 11. 2. 1997 u Krajského soudu v Praze žalobu. Žaloba byla tedy podána v zákonné čtyřleté promlčecí lhůtě stanovené v obchodním zákoníku (§ 397 obchodního zákoníku), neboť podle § 402 obchodního zákoníku platného v době činu přestane běžet promlčecí doba od okamžiku, kdy věřitelé za účelem uspokojení nebo určení svého práva učinili jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení. Vzhledem k probíhajícímu civilnímu sporu oprávněného věřitele s obviněnými, který začal podáním žaloby IPB, a. s., u soudu již v roce 1997, když soud v rámci tohoto řízení připustil záměnu na straně žalobce z IPB, a. s., na spol. Creatis, a. s., a následně rozhodl, že nadále bude jednat s nástupcem Alia Trade, s. r. o., není pochyb o tom, že předmětná pohledávka z úvěrových smluv a poskytnutých úvěrů obviněným jako fyzickým osobám (a manželům) IPB, a. s., v letech 1993, 1994 není promlčena. Včasným uplatněním tohoto práva u soudu došlo ke stavení promlčení, tedy promlčecí doba neběžela, přičemž z listinných důkazů a četných soudních rozhodnutí je zřejmé, že věřitelé, kterým byla pohledávka postupována (Creatis, a. s., Alia Trade, s. r. o., A. T.) v takto včas zahájeném řízení řádně pokračují (srov. str. 25 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Jak již bylo shora zmíněno, obvinění J. H. a Ing. V. H. opětovně poukazovali na námitky neplatnosti a promlčení pohledávky společnosti Creatis, a. s., ve své replice k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Dovolatelé konkrétně uvedli, že soud se nesprávně vypořádal s otázkou vlastnictví pohledávky společnosti Creatis a. s., a její existencí, neboť z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, č. j. 51 Cm 42/97-649, je zřejmé, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 2. 1. 2002 byla shledána neplatnou pro nedodržení ustanovení § 196a obchodního zákoníku. Na tomto místě Nejvyšší soud poznamenává, že jak vyplynulo z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3276/2015, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, č. j. 51 Cm 42/97-649, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 60 935 046 Kč s příslušenstvím, byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2014, č. j. 9 Cmo 3/2013, zrušen, a to k odvolání žalobců, tj. společnosti Alia Trade, s. r. o., Creatis, a. s., a A. T., a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelé ve své replice k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství dále uvedli, že od 15. 12. 2004 v řízení vystupovala na straně žalobce společnost Alia Trade, s. r. o., která nebyla po právu vlastníkem vymáhané pohledávky. Společnost Creatis, a. s., naopak v řízení od 15. 12. 2004 nevystupuje, neboť k tomuto dni nabylo právní moci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2004, č. j. 51 Cm 42/97-207, kterým soud připustil záměnu účastníka řízení na straně žalobce. Od tohoto dne lze namítat, že počala opětovně běžet promlčecí doba, která počala svůj běh dne 26. 4. 1996 (odstoupení od úvěrové smlouvy ze strany IPB, a. s.), následně byla promlčecí doba přerušena podáním žalobního návrhu, které učinila IPB, a. s., dne 12. 2. 1997. Společnost IPB, a. s., následně svou pohledávku postoupila na společnost Creatis, a. s., která v řízení pokračovala až do 15. 12. 2004, kdy z řízení vystoupila. Promlčecí doba je čtyřletá (§ 397 obchodního zákoníku) a skončila svůj běh nejpozději ke dni 15. 12. 2008. Společnost Creatis, a. s. (10%), a A. T. (90%) svou pohledávku vůči obviněným uplatnily poprvé po ukončení své účasti v řízení vedeném pod sp. zn. 51 Cm 42/97 až dne 18. 6. 2012, a to přihláškami v insolvečním řízení pod sp. zn. KSPH 36 INS 8444/2010, avšak v té době byly jejich pohledávky promlčeny.

Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ve svém zrušujícím rozhodnutí uložil odvolacímu soudu, aby si opatřil spisový materiál týkající se konkursu, kterému podléhá majetek Ing. V. H., vedený Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 36 INS 8444/2010, v jehož rámci byly podány přihlášky pohledávek mimo jiné i v trestním řízení projednávané pohledávky přihlášené třemi subjekty, a to A. T. (ponížená o 10%), společností Creatis, a. s., v likvidaci, a společností Alia Trade, s. r. o. Zvláště když podle tvrzení JUDr. J. D. (srov. č. l. 2051 a násl. spisu) již měla být v současné době popřena správkyní konkurzní podstaty co do pravosti a výše z důvodu promlčení pohledávka A. T. (jedná se o pohledávku, která je v trestním řízení prezentována jako pohledávka Alia Trade, s. r. o.).

V době rozhodování odvolacího soudu probíhalo ve věci pohledávky společnosti Alia Trade, a. s., u Nejvyššího soudu civilní dovolací řízení, které bylo skončeno rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3389/2013. Senát 5 Tdo tak doplnil dokazování mj. o zmiňované rozhodnutí, z nějž zjistil, že v právní věci žalobkyně Alia Trade, s. r. o., proti žalovaným 1) J. H., 2) Ing. V. H., a 3) Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o., o zaplacení částky 60 935 046 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 42/1997, bylo dovolání žalovaných 1) J. H., 2) Ing. V. H., a 3) Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 12. 2012, č. j. 9 Cmo 339/2012-788, zamítnuto s následujícím odůvodněním. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 4. 2012, č. j. 51 Cm 42/1997-765, opětovně nepřipustil, aby do řízení jako další žalobkyně přistoupily společnost Creatis, a. s., a A. T.. Nepřipuštění vstupu navržených účastnic do řízení na straně žalobkyně soud prvního stupně odůvodnil tím, že přistoupení dalších účastníků by bylo nehospodárné a vyvolalo by potřebu dalšího dokazování. Přitom ve věci samé již soud prvního stupně rozhodl dosud nepravomocným rozsudkem ze dne 20. 4. 2010, č. j. 51 Cm 42/1997-649, tak, že žalobu zamítl (pozn. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, č. j. 51 Cm 42/97-649, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 60 935 046 Kč s příslušenstvím, byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2014, č. j. 9 Cmo 3/2013, zrušen, a to k odvolání žalobkyně, tj. společnosti Alia Trade, s. r. o., Creatis, a. s., a A. T., a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3276/2015). K odvolání žalobkyně Alia Trade, s. r. o., Vrchní soud v Praze změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že vstup dalších žalobkyň do řízení, a to společnosti Creatis, a. s., a A. T., připustil. Poukaz soudu prvního stupně na jím již vydaný rozsudek ve věci samé nepovažoval za relevantní, neboť ve věci nemělo být meritorně rozhodnuto, jestliže běžela lhůta pro podání dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2011, č. j. 9 Cmo 43/2010-726, kterou žalobkyně využila a dovolání skutečně podala. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali všichni žalovaní dovolání. Dovolateli zpochybněný právní závěr, který odvolací soud učinil při posouzení důvodnosti návrhu žalobkyně na přistoupení účastníků do řízení podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud již v této civilní věci podrobně zodpověděl (byť k dovolání žalobkyně) v usnesení ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4531/2011, v němž uzavřel, že důvodem návrhu na přistoupení nebyla nejistota žalobkyně o tom, zda nastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva, když žalobkyně žádnou takovou skutečnost netvrdila, ale okolnost, že žalovaní zpochybnili platnost smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností a žalobkyní. Platí-li podle ustálené soudní praxe, že soud se při rozhodování o návrhu podle ustanovení § 107a o. s. ř. platností smlouvy o postoupení pohledávky nezabývá, pak platnost postupní smlouvy může být zpochybněna i poté, kdy se žalobcem stal postupník. Za této situace, kdy nelze učinit jednoznačný závěr, že žalobkyně je věřitelkou pohledávek na základě postupní smlouvy a tedy že má věcnou legitimaci, může být tento nedostatek věcné legitimace žalobkyně, který tu byl již v době, kdy se stala žalobkyní, odstraněn přistoupením dalších účastníků na straně žalobkyně do řízení. Přitom není ani zřejmé (nepochybné), že by žalobkyně nebyla v době, kdy se stala žalobkyní, věcně legitimována a byly by tak dány podmínky nikoliv pro přistoupení dalších účastníků do řízení podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř., ale pro záměnu podle ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. Od svých závěrů dovolací soud neměl důvod se odchýlit ani nyní a odvolací soud se tímto závazným názorem dovolacího soudu správně řídil. Jelikož se dovolatelům správnost rozhodnutí odvolacího soudu uplatněnými námitkami zpochybnit nepodařilo a vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nebyly dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl (v podrobnostech srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3389/2013).

Nejvyšší soud nemá k dispozici spis Městského soudu v Praze sp. zn. 51 Cm 42/1997, v němž je vedeno řízení o zaplacení částky 60 935 046 Kč s příslušenstvím. V této věci Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2010 zamítl žalobu pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně společnosti Alia Trade, s. r. o., když dospěl k závěru, že smlouvy o postoupení pohledávek jsou neplatné. Otázkou promlčení pohledávky se soud prvního stupně nezabýval a neposuzoval ji. Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu procesního pochybení. V tomto odvolacím řízení už byly na straně žalující tři subjekty, a to Alia Trade, s. r. o., Creatis, a. s., a A. T.. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2015, č. j. 32 Cdo 3276/2015-93, odmítnuto. Pokud se týká uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3276/2015, z jeho odůvodnění se podává, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 12. 2014, č. j. 9 Cmo 3/2013-889, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, č. j. 51 Cm 42/1997-649, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu žalobkyně, tj. společnosti Alia Trade, s. r. o., Creatis, a. s., a A. T., o zaplacení částky 60 935 046 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o svědečném (výrok III.), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. To znamená, že otázkou promlčení se v civilním řízení soudy dosud nezabývaly. Přesto je možné v obecné rovině konstatovat následující. Předně je třeba poznamenat, že pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uváděl, že ve věci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 51 Cm 42/1997, v současné době rozhoduje Nejvyšší soud o dovolání v této věci, na základě doplněných zjištění Nejvyššího soudu bylo upřesněno, že konstatovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 51 Cm 42/1997, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2014, č. j. 9 Cmo 3/2013-889, což bylo potvrzeno odmítavým usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2015, č. j. 32 Cdo 3276/2015-93. Odvolací soud s ohledem na tyto nové okolnosti bude muset zvážit, zda je možné trvat na jím uplatněném postupu, spočívajícím v tom, že vzhledem k možné neplatnosti převodu pohledávky mezi společností Creatis, a. s., a A. T. ze dne 30. 12. 1999, a Creatis, a. s., a Alia Trade, s. r. o., ze dne 2. 1. 2002, změnil osobu věřitele uvedené pohledávky a ve skutkových zjištěních uvedl společnost Creatis, a. s., neboť o platnosti postoupení pohledávky této společnosti od IPB, a. s., není pochyb (srov. str. 25 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud dále uvádí, že podle § 392 odst. 1 obchodního zákoníku u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti). Podle § 397 obchodního zákoníku nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky. Podle § 402 obchodního zákoníku promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení svého nebo určení práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení. Podle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty. Podle § 400 obchodního zákoníku změna v osobě dlužníka nebo věřitele nemá vliv na běh promlčecí doby. Podle § 107a odst. 2 věty druhé o. s. ř. právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány. Podle § 107a odst. 3 o. s. ř. ustanovení § 107 odst. 4 o. s. ř. platní obdobně. Z ustanovení § 107 odst. 4 o. s. ř. vyplývá, že ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení. Podstatné tedy je, že jestliže pohledávky byly postoupeny smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou podle § 524 občanského zákoníku (pozn. zák. č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů), došlo ke změně v osobě věřitele a ta nemá vliv podle § 400 obchodního zákoníku na běh promlčecí doby a postupníkovi, tj. novému věřiteli, podle § 107a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř. zůstaly zachovány účinky spojené s podáním žaloby (došlo ke stavení promlčecí doby již podanou žalobou) a postupník přijímá stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení. To se týká společnosti Alia Trade, s. r. o. Proti této společnosti by pohledávka neměla být promlčená. Jiná je situace u společnosti Creatis, a. s., protože ta vstoupila do řízení bez dalšího (tj. bez rozhodnutí podle § 107a o. s. ř., poněvadž se tak stalo podle občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2000) na místo IPB, a. s., na základě smlouvy o postoupení pohledávky a byla účastníkem řízení po určitou dobu. Po tuto dobu by pro ni platilo to, co pro Alia Trade, s. r. o. Bez předmětného spisu však není zřejmé od kdy do kdy tomu tak bylo. Její nástupkyní (společnosti Creatis, a. s.) podle smlouvy o postoupení pohledávky se stala společnost Alia Trade, s. r. o. Znovu se Creatis, a. s., a nově i A. T. staly účastnicemi řízení na straně žalující až na základě rozhodnutí o návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř. doručeném soudu 6. 10. 2009. U přistoupení dalšího účastníka do řízení se běh promlčecí doby staví doručením návrhu podle § 92 odst. 1 o. s. ř. soudu. Vzhledem k tomu, že Creatis, a. s., byla po určitou dobu účastníkem řízení a pak se jí znovu sice stala, ale až po uplynutí určité doby, mohla by být pohledávka proti ní promlčena, stejně jako proti A. T., jejíž pohledávka ale již podle tvrzení JUDr. J. D. (srov. č. l. 2051 a násl. spisu) údajně měla být popřena správkyní konkurzní podstaty (viz shora), s čímž se však odvolací soud ve svém rozhodnutí nevypořádal, ač mu to bylo Nejvyšším soudem v jeho prvním zrušujícím rozhodnutí uloženo (srov. str. 23 odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 700/2013). Uvedené závěry však nelze učinit bez konkrétních skutečností, které mají vliv pro vyřešení otázky promlčení, kterou je třeba řešit jako předběžnou otázku podle § 9 tr. ř.

Vzhledem k těmto okolnostem případu bude potřeba, aby Městský soud v Praze postupoval v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 tr. ř., podle nějž orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného, jako tomu je v posuzovaném případě. Z těchto důvodů bude muset odvolací soud nejprve vyřešit jako předběžnou otázku možnost promlčení pohledávky společnosti Creatis, a. s. Závěr odvolacího soudu, který učiní na podkladě ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. musí být jednoznačný, nikoliv podmíněný, jako tomu bylo v jeho posledním napadeném rozhodnutí, v němž uvedl, že vzhledem k možné neplatnosti převodu pohledávky od společnosti Creatis, a. s., změnil osobu věřitele a ve skutkových zjištěních uvedl namísto společnosti Alia Trade, s. r. o., společnost Creatis, a. s., neboť o platnosti postoupení pohledávky této společnosti od IPB, a. s., není pochyb (srov. str. 25 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pokud by tedy odvolací soud ve svém novém rozhodnutí opětovně dospěl k závěru, že poškozeným věřitelem pod bodem 8) je společnost Creatis, a. s., potom musí vyřešit i případné promlčení předmětné pohledávky ve vztahu k této společnosti. V návaznosti na tato zjištění bude třeba vyřešit i otázku, zda se v této části jednání dovolatelů, tj. ve vztahu ke společnosti Creatis, a. s., i přes případné promlčení uvedené pohledávky nejednalo také v této části přinejmenším o pokus poškozování tohoto věřitele (odvolací soud posuzoval poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. jako dílem dokonané, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. již ve vztahu k částce v částce 5 107 669 Kč), a to i s přihlédnutím k popsanému jednání obviněných J. H. a Ing. V. H. a dále k tomu, zda k případnému promlčení došlo k době páchání předmětného jednání obviněných nebo později, poněvadž nelze přehlédnout, že obvinění se podle závěru odvolacího soudu ve výroku o vině v napadeném rozsudku dopouštěli jednání, jež je jim kladeno za vinu, v období od března 2007 do června 2010, a k tomuto období je třeba vztáhnout nově učiněné závěry o promlčení, když tyto skutečnosti začali obvinění, jak vyplývá z dosud provedeného dokazování, namítat podstatně později.

Odvolací soud proto opětovně doplní dokazování spisovým materiálem týkajícím se konkursu na majetek obviněné Ing. V. H., který byl veden u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 INS 8444/2010. Odvolací soud ve svém posledním rozhodnutí uvedl, že jak bylo zjištěno z uváděného insolvenčního spisu, návrh byl podán dne 27. 7. 2010 společností Creatis, a. s. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2012, sp. zn. KSPH 36 INS 8444/2010-A-70 (č. l. 2676-2685), že se zjišťuje úpadek dlužnice Ing. V. H. a na její majetek se prohlašuje konkurs a že se návrh společnosti Alia Trade, s. r. o., odmítá, bylo změněno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2012, sp. zn. KSPH 36 INS 8444/2010, 1 VSPH 895/2012 (č. l. 2575-2581), kterým bylo řízení ve vztahu ke společnosti Creatis, a. s., zastaveno pro formální vady (podpis J. T. na návrhu navrhovatele společnosti Creatis, a. s., nebyl ověřen), přičemž byl potvrzen výrok o odmítnutí návrhu insolvenčního navrhovatele Alia Trade, s. r. o. Na základě tohoto výsledku řízení byl dne 12. 11. 2012 podán nový návrh na zahájení insolvenčního řízení na dlužníka Ing. V. H. (č. l. 2570-2573), které je vedeno u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 INS 28162/2012. Navrhovatelem je opět společnost Creatis, a. s., jako věřitel, zastoupená J. T.. Pohledávka byla k 16. 5. 2012 vyčíslena částkou 205 080 953 Kč. K tomuto insolvenčnímu řízení dosud přihlásili pohledávky Finanční úřad pro Středočeský kraj, který vyčíslil dluhy obžalované k 21. 11. 2013 částkou 1 899 812,29 Kč, Okresní správa sociálního zabezpečení Praha-západ přihlásila pohledávku ve výši 293 289 Kč, Architektonický atelier Beta, s. p., v likvidaci, navrhl prohlášení konkursu na majetek H., Ing. P. D. přihlásil pohledávku ve výši 8 857 319,67 Kč, a společnost Alia Trade, s. r. o., přihlásila pohledávku k 11. 12. 2013 ve výši 210 524 767 Kč. Jak ale současně poznamenal odvolací soud, v této věci nebylo dosud rozhodnuto (v podrobnostech srov. str. 14 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud tedy zaktualizuje svá zjištění stran vývoje předmětného insolvenčního řízení, v němž insolvenční návrh podala společnost Creatis, a. s., na dlužníka Ing. V. H.. Dále odvolací soud vyžádá spis Městského soudu v Praze sp. zn. 51 Cm 42/1997, v němž je vedeno řízení o zaplacení částky 60 935 046 Kč s příslušenstvím, a posoudí jako předběžnou otázku podle § 9 tr. ř. otázku promlčení pohledávky společnosti Creatis, a. s. Závěr odvolacího soudu, který učiní na podkladě ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. musí být jednoznačný, aby bylo možno učinit jednoznačný závěr ohledně v úvahu přicházející právní kvalifikace jednání obviněných J. H. a Ing. V. H. jako trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., ve smyslu shora uvedených úvah a právních závěrů Nejvyššího soudu.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu v návaznosti na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, spočívá, na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Proto Nejvyšší soud k podanému dovolání obviněných J. H. a Ing. V. H. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 8 To 21/2012, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc obviněných J. H. a Ing. V. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souvislosti s tím s ohledem na shora uvedené důvody zrušení napadeného rozhodnutí neshledal opodstatnění pro postup podle § 265 l odst. 3 věta první tr. ř., neboť takový postup je spíše výjimečný a musí k němu být podstatné a závažné důvody, které dovolatelé při svém návrhu konkrétně ani nespecifikovali. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.

V novém řízení se Městský soud v Praze vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal, zejména se bude zabývat i okolnostmi, které vyplynuly ze znaleckého posudku Ing. Václava Myslíka v porovnání se závěry znalkyně Ing. Věry Kadlecové. Odvolací soud musí rovněž podle § 9 odst. 1 tr. ř. vyřešit jako předběžnou otázku, kdo je vlastně poškozenou společností v bodě 8) výroku o vině v napadeném rozsudku. Jak již v odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, pokud by odvolací soud ve svém novém rozhodnutí opětovně dospěl k závěru, že poškozeným věřitelem pod bodem 8) je společnost Creatis, a. s., potom se musí zabývat i promlčení pohledávky ve vztahu k této společnosti. V návaznosti na tato zjištění bude vzhledem k shora uvedeným závěrům a právním názorům potřeba vyřešit i otázku, zda se v této části jednání dovolatelů, tj. ve vztahu ke společnosti Creatis, a. s., nejedná o pokus poškozování tohoto věřitele. Odvolací soud následně doplní i svá zjištění týkající se vývoje insolvenčního řízení, v němž insolvenční návrh podala společnost Creatis, a. s., na dlužníka Ing. V. H..

Po doplnění dokazování odvolací soud také znovu zváží aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio . K tomu Nejvyšší soud dále poznamenává, že zásadu subsidiarity trestní represe vyjádřenou v ustanovení § 12 odst. 2 tr. ř. nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání. V úvahu tedy obecně přichází souběžné nastoupení trestní odpovědnosti spolu s dalším druhem odpovědnosti [shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 1148/09, uveřejněný pod č. 133 ve sv. 66 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. naplnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13).

Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud, vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. V neposlední řadě je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování nového rozhodnutí je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Z rozhodnutí odvolacího soudu musí být také zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněnými (popř. i dalšími odvolateli) v odůvodnění podaného opravného prostředku ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. listopadu 2015

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. předseda senátu