5 Tdo 1629/2010
Datum rozhodnutí: 09.03.2011
Dotčené předpisy: § 255a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák.



5 Tdo 1629/2010-35

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. března 2011 o dovolání, které podal obviněný Ing. E. Ch. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 4 To 695/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 174/2006, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 4 To 695/2009, a to ve výrocích pod body II., III. a IV., jimiž bylo jednak rozhodnuto o náhradě škody, jednak bylo zamítnuto odvolání obviněného Ing. E. Ch. , a zůstal nedotčen napadený rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 2 T 174/2006.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 2 T 174/2006, byl obviněný Ing. E. Ch. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1, 2 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), kterého se dopustil ve stručnosti tím, že

v postavení místopředsedy představenstva a ředitele Stavebního bytového družstva Strakonice, se sídlem Hejdukova 116, Strakonice, jako osoba zastávající funkci, kdy její výkon upravoval zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník a stanovy Stavebního bytového družstva Strakonice platné v roce 2004, v jejichž mezích měl hospodařit se svěřeným majetkem Stavebního bytového družstva Strakonice, uzavřel,
1. dne 10. 12. 2004 příkazní smlouvu mezi Stavebním bytovým družstvem Strakonice a společností Pre Invest, s. r. o., kterou podepsal jako místopředseda představenstva a za společnost Pre Invest, s. r. o., její jednatel P. N. , přičemž na základě této smlouvy bylo z účtu vedeného u ČSOB, a. s., pobočka Strakonice, pro majitele Stavební bytové družstvo Strakonice, převedeno příkazem provedeným druhým místopředsedou představenstva Ing. J. K. , celkem 5 000 000,- Kč, na účet vedený u Komerční banky, a. s., pobočka Olomouc, pro majitele společnost Pre Invest, s. r. o., tyto finanční prostředky byly poté prostřednictvím společnosti Exchange, s. r. o., směněny v aktuálním kurzu na měnovou jednotku Evropské unie, EUR, za účelem jejich investování na zahraničních kapitálových trzích prostřednictvím rakouské společnosti P. I. Lopar KEG, se sídlem Klagenfurt, Rakousko,
2. dne 20. 12. 2004 příkazní smlouvu mezi Stavebním bytovým družstvem Strakonice a společností Pre Invest, s. r. o., kterou podepsal jako místopředseda představenstva a za společnost Pre Invest, s. r. o., její jednatel P. N. , a na jejím základě byla z účtu vedeného u ČSOB, a. s., pobočka Strakonice, pro majitele Stavební bytové družstvo Strakonice, převedena na účet vedený u Komerční banky, a. s., pobočka Olomouc, pro majitele Pre Invest, s. r. o., částka 5 000 000,- Kč, která byla prostřednictvím společnosti Exchange, s. r. o., směněna v aktuálním kurzu na měnovou jednotku Evropské unie, EUR, za účelem jejich investování na zahraničních kapitálových trzích prostřednictvím rakouské společnosti P. I. Lopar KEG, Klagenfurt, Rakousko,

přestože vzhledem ke svému postavení věděl, že podle ustanovení § 239 odst. 4 písm. h) zákona č. 513/1991 Sb., jde o významnou majetkovou investici, k níž je podle článku 72 odst. 2 písm. l) stanov Stavebního bytového družstva zapotřebí souhlasu Shromáždění delegátů Stavebního bytového družstva Strakonice, jako nejvyššího rozhodovacího orgánu družstva, přičemž bezdůvodně spoléhal, že investice na kapitálových trzích ve výši 10 000 000,- Kč nejsou investicemi s vyšší mírou rizika, když tyto skončily finanční ztrátou, čímž na majetku Stavebního bytového družstva Strakonice způsobil škodu ve výši nejméně 10 000 000,- Kč.

Za tuto trestnou činnost byl obviněný Ing. E. Ch. odsouzen podle § 255a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon soud podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří a půl roku. Současně okresní soud obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích ze skutku, v němž obžaloba spatřovala dílčí útok pokračujícího trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. O náhradě škody rozhodl okresní soud tak, že podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené Stavební bytové družstvo Strakonice se sídlem ve Strakonicích, Heydukova 116, s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný a poškozené Stavební bytové družstvo Strakonice. Krajský soud v Českých Budějovicích o odvoláních rozhodl rozsudkem ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 4 To 695/2009. Nejprve nařídil podle § 131 odst. 1 tr. ř. opravu písemného vyhotovení napadeného rozsudku okresního soudu způsobem specifikovaným pod bodem I. výrokové části rozsudku krajského soudu, z podnětu odvolání poškozeného částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku, jímž byl poškozený se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, a nově podle § 259 odst. 3 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozenému částku 10.000.000,- Kč z titulu škody způsobené uzavřením příkazních smluv z 10. 12. 2004 a z 20. 12. 2004 a ohledně náhrady škody, jež měla být způsobena uzavřením příkazní smlouvy z 10. 6. 2004 odkázal poškozené Stavební bytové družstvo Strakonice s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (bod II. výroku). Odvolání obviněného Ing. E. Ch. krajský soud zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné (bod III. výroku) a pod bodem IV. vyslovil odvolací soud, že jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen .

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný Ing. E. Ch. dovolání prostřednictvím obhájkyně, které opřel o důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř., tedy proto, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud připomíná, že ačkoli obviněný podal své dovolání k Okresnímu soudu v Písku již dne 17. 12. 2009, byla věc předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o tomto dovolání až dne 29. 12. 2010.

Dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku vyjádřil nejprve k důvodu uvedenému pod písmenem l) odst. 1 § 265b tr. ř. Jeho naplnění však spatřoval v podstatě ve způsobu, jakým odvolací soud opakovaně rozhodoval v předmětné trestní věci, kdy soud prvního stupně dvakrát obviněného zprostil obžaloby a až po druhém zrušení svého rozhodnutí odvolacím soudem, rozhodl o odsouzení obviněného, přičemž byl vázán právním názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích. Obviněný tím zřejmě vyjádřil svůj nesouhlas s postupem odvolacího soudu, který bez dalšího doplňování důkazů v podstatě přikázal soudu prvního stupně uznat obviněného vinným v souladu s obžalobou. V této skutečnosti obviněný spatřoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., přičemž slovně (byť nepřesně) poukázal na první alternativu tohoto dovolacího důvodu, která se týká případů, kdy mj. bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí. Zásadní význam zde má okolnost, zda odvolací soud přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně po věcné stránce. Tato první alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. totiž dopadá na situace, kdy soud druhého stupně rozsudek odmítl nebo zamítl (podle § 253 tr. ř.), aniž se jím meritorně zabýval, přičemž procesní podmínky pro takový postup nebyly dány. Zamítavé usnesení ve věci obviněného Ing. E. Ch. však bylo vydáno podle § 256 tr. ř., tedy až poté, co soud druhé instance v rámci své přezkumné činnosti dospěl k závěru, že odvolání obviněného nebylo důvodné. Za této situace mohl dovolatel úspěšně uplatnit deklarovaný důvod výhradně v jeho druhé alternativě, tj. že v řízení předcházejícím uvedenému zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Obviněný v dané věci nakonec současně uplatnil i důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a ačkoli jej ve svém podání označil pouze v jeho úvodu, konkrétními námitkami, resp. jejich podstatnou částí, fakticky vytýkal odvolacímu soudu, že v napadeném rozhodnutí i v předcházejícím řízení nesprávně hmotně právně posoudil skutek.

Obviněný Ing. E. Ch. nejprve připustil, že podepsal předmětné příkazní smlouvy, na jejichž základě byly finanční prostředky investovány na zahraničních kapitálových trzích. Spornou nebyla ani skutečnost, že tak učinil v době, kdy společnost Pre Invest, s. r. o., nebyla držitelem příslušné licence k provádění takových obchodů, ani fakt, že k podpisu neměl souhlas shromáždění delegátů jako nejvyššího orgánu Stavebního bytového družstva Strakonice. V době, kdy uvedené smlouvy podepisoval však podle jeho přesvědčení nebyla otázka nutného souhlasu shromáždění delegátů k takovým úkonům jasná a takový výklad podal svědek JUDr. B. až v polovině roku 2005. Běžná a dlouholetá praxe nakládání s finančními prostředky v rámci bytového družstva byla založena na projednání investic v představenstvu a to ještě nikoli ve všech případech. Pokud jde o licenci společnosti Pre Invest, s. r. o., i přes existující pochybnosti v rozhodné době, bylo až po podpisu poslední příkazní smlouvy najisto zjištěno, že uvedená obchodní společnost není oprávněna k obchodování na zahraničních finančních trzích. Navíc byl ujišťován druhým místopředsedou družstva, svědkem Ing. J. K. , který byl ekonomicky vzdělán, že žádnou licenci k provádění tohoto typu obchodů ani společnost Pre Invest, s. r. o., mít nemusí. Rovněž ze strany zástupců této obchodní společnosti byl opakovaně ujišťován, že investované peněžní prostředky jsou pojištěny, a v rozhodné době tedy neměl důvod pochybovat o věrohodnosti takových tvrzení. Podle názoru obviněného tak nemohl při uzavírání příkazních smluv vědět o tom, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, neboť veškeré informace, které z dnešního pohledu vypovídají o opaku, vyšly najevo až v době následující po uzavření předmětných příkazních smluv. Vyslovil proto právní námitku týkající se subjektivní stránky trestného činu, která právě s poukazem na zjištěné skutečnosti nemohla být naplněna. Pokud odvolací soud (na jeho závazný pokyn nakonec i soud prvního stupně) rozhodl tak, že obviněný jednal z vědomé nedbalosti ve smyslu ustanovení § 5 písm. a) tr. zák., dopustil se podle dovolatele nesprávného hmotně právního posouzení skutku. Obviněný se ohradil i proti výroku o náhradě škody, přičemž vytkl soudu druhého stupně, že neprovedl nové důkazy, a přesto mu uložil povinnost nahradit poškozenému Stavebnímu a bytovému družstvu Strakonice škodu ve výši 10.000.000,- Kč. K takovému rozhodnutí podle obviněného však nebyly dány předpoklady, zejména nebylo zkoumáno, jaké bylo postavení obviněného v době uzavření smlouvy, rovněž nebylo přihlíženo k úmyslnému protiprávnímu jednání svědka P. N. , který si svěřené finanční prostředky neoprávněně přisvojil. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a aby přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného Ing. E. Ch. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který za právní námitku považoval pouze námitku proti naplnění subjektivní stránky, s níž se však neztotožnil. Uvedl, že závěr o zavinění obviněného ve formě vědomé nedbalosti byl prokázán výsledky dokazování. Především obviněný věděl o tom, že není oprávněn rozhodovat o předmětných investicích bez součinnosti s dalšími orgány družstva, měl povědomí o rizikovosti obchodního partnera a musel si tedy být vědom i toho, že jde o investici se spekulativním výnosem a mohou se tak naplnit předvídatelná rizika ve formě způsobení značné škody. Ostatní námitky včetně výhrad proti výroku o náhradě škody podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství neodpovídaly deklarovaným dovolacím důvodům, neboť směřují do oblasti hodnocení důkazů. Proto Nejvyššímu soudu navrhl odmítnout dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 89 a násl. tr. ř., § 207 a násl. tr. ř. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Podobně nelze s odkazem na dotčený důvod dovolání namítat ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod. Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotně právní charakter. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona.

Obviněný ve svém dovolání uplatnil konkrétní výhrady proti právnímu posouzení subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným napadeným rozsudkem, proto Nejvyšší soud mohl rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející řízení přezkoumat podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Přitom shledal, že dovolání je důvodné.

Úvodem Nejvyšší soud připomíná, že o vině a trestu obviněného Ing. E. Ch. bylo před soudy nižších stupňů rozhodováno celkem třikrát. Poprvé se tak stalo rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 2 T 174/2006, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. K odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Písku Krajský soud v Českých Budějovicích zrušil tento rozsudek usnesením ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 4 To 614/2008, a věc vrátil soudu prvního stupně. Tento soud po novém projednání věci rozhodl znovu zprošťujícím rozsudkem ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 2 T 174/2006. Odvolací soud opětovně z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného tento rozsudek zrušil usnesením ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 4 To 199/2009, a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Následoval již v úvodu tohoto usnesení citovaný odsuzující rozsudek, jímž Okresní soud v Písku uznal obviněného vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák.

Rozdílnost v právním posouzení zjištěných skutkových okolností mezi soudy prvního a druhého stupně v podstatě vždy spočívala v nesouladném hodnocení vědomí obviněného ohledně serióznosti smluvního partnera obchodní společnosti Pre Invest, s. r. o., v době předcházející podpisu obou příkazních smluv v prosinci roku 2004. Určitý důraz byl zejména odvolacím soudem kladen i na okolnosti týkající se komunikace uvnitř bytového družstva, resp. nerespektování povinnosti obviněného ponechat rozhodnutí o finanční investici na představenstvu družstva, event. shromáždění delegátů. Krajský soud v Českých Budějovicích dvakrát vyjádřil naprostý nesouhlas s vyhodnocením subjektivní stránky soudem prvního stupně, který opakovaně posoudil zavinění obviněného jako nevědomou nedbalost. Odvolací soud přitom vyslovil jasný názor, že obviněný při podepisování dvou příkazních smluv v rozhodné době jednal z vědomé nedbalosti, a nevzniká tak jakákoli pochybnost o tom, že naplnil skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku v jeho nedbalostní alternativě. Na tomto místě Nejvyšší soud předesílá, že jiným znakům skutkové podstaty tohoto trestného činu a to ani těm, které zakládají přísnější právní kvalifikaci tohoto trestného činu, nebyla ze strany odvolacího soudu věnována v podstatě žádná pozornost, zásadně se jimi nezabýval ani soud prvního stupně, a odůvodnění odsuzujících rozhodnutí pak postrádají jakékoli argumenty na podporu vyslovené viny ve vztahu ke všem znakům ať již základní či kvalifikované skutkové podstaty trestného činu.

Trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. spáchal ten, kdo z vědomé nedbalosti [§ 5 písm. a) tr. zák.] jinému způsobil značnou škodu tím, že porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku. Zákonný znak uvedený v § 255 odst. 2 písm. a) tr. zák. naplnil pachatel, který spáchal čin uvedený v odstavci 1 jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, a znak způsobení škody velkého rozsahu podle § 255 odst. 2 písm. b) tr. zák. byl naplněn při škodě dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč (§ 89 odst. 11 tr. zák.). Pokud jde o zavinění, k němuž vznesl dovolatel hlavní námitky, jednalo se o trestný čin nedbalostní, k trestnosti pak byla z hlediska subjektivní stránky nutná vědomá nedbalost. (Spáchání tohoto trestného činu z nevědomé nedbalosti nebylo podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2009 postižitelné podle trestního zákona č. 140/1961 Sb.) Vědomá nedbalost byla definována v ustanovení § 5 písm. a) tr. zák. tak, že pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Nevědomá nedbalost ve smyslu § 5 písm. b) tr. zák. předpokládala stav, kdy pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

Z uvedené definice je tedy zřejmé, že oba druhy nedbalostí se od sebe odlišují ve způsobu uplatnění složky vědění, kdy složka vůle chybí u obou. Pro zjištění, zda a o jakou nedbalost jde, ale nestačí zkoumat jen psychický vztah pachatele k zákonným znakům trestného činu. Musí být zjištěno, zda v dané věci byly přiměřené důvody u vědomé nedbalosti či zda pachatel podle okolností a svých osobních poměrů vědět měl a mohl u nedbalosti nevědomé. Trestní zákon však již neobsahoval (stejně tak zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.) jasná kritéria pro hodnocení přiměřenosti a posouzení možnosti pachatele vědět . Uvedené vymezení je pak ponecháno právní nauce a praxi. Ty potom vysvětlují, že míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního vymezení a jejich vzájemným vztahem (viz Solnař, V., Základy trestní odpovědnosti, 1. vydání, Academia, Praha 1972, str. 237). Objektivní porušení určité míry opatrnosti zpravidla žádá od každého stejnou míru opatrnosti, výjimečně vyšší např. u osob vykonávajících určité povolání (např. lékař, řidič). Měřítko povinné opatrnosti určují jednak zvláštní předpisy, jednak je určeno obecně. Ke stanovení nedbalosti však musí ještě přistoupit tzv. subjektivní vymezení, které značí míru opatrnosti, jakou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Objektivní hledisko doplněné subjektivním hlediskem platí tedy pro vymezení obou druhů nedbalosti. Přiměřenost důvodů, z nichž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení chráněného zájmu [§ 5 písm. a) tr. zák.] je vždy třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli a to nejen z hlediska jeho znalostí a zkušeností, ale i vzhledem k vnějším okolnostem konkrétního případu. (Srov. Trestní právo hmotné I. obecná část, Oto Novotný, Adolf Dolenský, Jiří Jelínek, Marie Vanduchová, 3. přepracované vydání, vydáno nakladatelstvím CODEX, Praha, 1997, s. 117-122, Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné, 1. vydání, Praha: Leges, 2009, 221-228.)

V rámci odůvodnění svých rozhodnutí, z nichž první dvě zrušovala zprošťující rozsudky soudu prvního stupně v této trestní věci, se k otázce zavinění obviněného vyjadřoval odvolací soud v podstatě pouze ve vztahu k jeho vědomí o tom, že není oprávněn sám rozhodnout o dalších investicích majetku družstva prostřednictvím obchodní společnosti Pre Invest, s. r. o. Vycházel přitom z usnesení představenstva družstva č. 54/03 z 19. 3. 2003 (ukládalo vedení družstva navrhnout peněžní ústavy, do nichž budou peněžní vklady rozděleny) a především pak z usnesení představenstva družstva č. 95/04 z 15. 9. 2004, které konstatovalo nutnost většího dohledu případně analýzy finančních investic u společnosti Pre Invest, s. r. o., a navrhlo vedení družstva zvážit využití služeb finančního poradce (č. l. 309 trestního spisu). V rámci další schůze představenstva konané dne 13. 10. 2004 při vyhodnocování plnění tohoto zadání obviněný informoval o výběru poradce J. Č. , jemuž připadl úkol jednak co nejefektivněji zhodnotit finanční prostředky družstva, jednak zjistit informace o portfoliu Pre Investu, s. r. o., s tím, že na podkladě jeho zprávy bude představenstvo rozhodovat o dalších investicích. Podle názoru Krajského soudu v Českých Budějovicích si proto obviněný nemohl vykládat citované požadavky vyplývající z jednání představenstva družstva jako pokyn k podpisu dalších příkazních smluv a to především poté, co právě od finančního poradce J. Č. (společně s Ing. J. K. ) měl již informace o rizikovosti obchodní společnosti Pre Invest, s. r. o. Tento názor vyslovil odvolací soud s tím, že nepovažuje již za rozhodné, jestli obviněný věděl o tom, že předmětné příkazní smlouvy představují tzv. významnou majetkovou dispozici, jejíž schválení spadalo podle stanov družstva do kompetence shromáždění delegátů a rozhodnutí o ní nepříslušelo tedy ani představenstvu. Obviněný tedy podle přesvědčení odvolacího soudu přinejmenším věděl, že to není on sám, kdo může rozhodnout o provedení majetkové dispozice v takové výši (vždy 5 milionů Kč), navíc se jednalo o nezanedbatelnou část veškerých aktiv bytového družstva (srov. str. 3 a 4 usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. l. 800 trestního spisu). Ve svém posledním odvolacím rozhodnutí potom krajský soud doplnil shora uvedené argumenty tak, že připustil podvodné jednání, jehož se na obviněném dopustil jednatel obchodní společnosti Pre Invest, s. r. o., P. N. , přesto dovodil odpovědnost obviněného za způsobení škody na majetku družstva, k níž došlo právě tím, že sám rozhodl o provedení dvou investic v prosinci roku 2004, aniž by rozhodnutí o nich ponechal na představenstvu družstva popř. shromáždění delegátů. Soud pak v podstatě prezumoval, že tyto kolektivní orgány družstva by nejednaly stejně jako obviněný, nedaly by souhlas k uzavření příkazních smluv a škodlivý následek by nenastal (ačkoli soud současně připustil spoluodpovědnost P. N. na vzniku škody).

Je tedy zřejmé, že odvolací soud vycházel při hodnocení subjektivní stránky trestného činu především z objektivního hlediska nedbalosti (tedy zachování povinné míry opatrnosti), které však založil v podstatě na porušení představenstvem družstva stanoveného pravidla ponechat rozhodnutí o finančních investicích v takovém rozsahu na kolektivním orgánu družstva, o kterém obviněný věděl. Dále pak soud přijal v podstatě spekulativní závěr, že by respektování vůle představenstva zabránilo vzniku škody (tedy jen za situace, kdy by takový orgán o uzavření shodných příkazních smluv nerozhodl). Tento svůj závěr (výrazně zjednodušený) pak soud podpořil tou částí výpovědí svědka J. Č. , v níž se vyjadřoval zdrženlivě k rozhodné době, kdy údajně naznačoval zúčastněným osobám (obviněnému a svědkovi Ing. J. K. , případně Ing. J. Ž. ) nejasné okolnosti fungování společnosti Pre Invest, s. r. o., a nabádal k velké ostražitosti. V rámci svého hodnocení provedených důkazů se však odvolací soud nevypořádal se všemi skutečnostmi, které vyplynuly z obsahu jednotlivých důkazů, především pak ze svědeckých výpovědí včetně zmíněného J. Č. V rámci hodnocení zavinění obviněného pak odvolací soud prakticky pominul již citované tzv. subjektivní porušení povinné míry opatrnosti, tedy míru opatrnosti, kterou je pachatel v konkrétním případě schopen vynaložit.

Především je nutné připomenout, že poté, co představenstvo bytového družstva rozhodlo o přijetí finančního poradce jednak k otázkám obecného nakládání s volnými peněžními prostředky, jednak k opatření bližších informací o společnosti Pre Invest, s. r. o., byl vybrán právě svědek J. Č. , který do této doby působil jako zástupce další investiční společnosti, s níž družstvo spolupracovalo, ČP Invest, a. s. Začátkem listopadu 2004 tento svědek informoval vedení družstva včetně předsedy představenstva Ing. J. Ž. a obviněného, že společnost Pre Invest, s. r. o., nemá licenci k provozování činnosti na finančních a investičních trzích. K tomu svědek Ing. J. K. , ekonom bytového družstva, zaujal poměrně jasný názor, že z důvodu členství České republiky v Evropské unii takové povolení není potřebné, což opakovaně potvrzovala i zástupkyně uvedené společnosti PaeDr. M. Z. , s tím, že licence byla udělena v Rakousku a platí tak ve všech členských státech Evropské unie. Finanční poradce svědek J. Č. poté instruoval zástupce družstva, aby provedli jakýsi kontrolní výběr vložených peněz a prověřili tak serióznost společnosti Pre Invest, s. r. o. Koncem listopadu 2004 proto předseda představenstva Ing. J. Ž. požádal společnost o vrácení části investovaných finančních prostředků ve výši 100 000,- EUR, které bylo prakticky obratem vyhověno. Tímto postupem, který vedení družstva navrhl finanční poradce, vlastně mj. i obviněný respektoval doporučení přizvaného odborníka a společně s dalšími členy vedení družstva proto mohl nabýt přesvědčení o bezpečnosti vložených peněz a o bezproblémovém fungování investiční společnosti Pre Invest, s. r. o. Prakticky týden po vrácení vyžádané částky pak obviněný podepsal novou příkazní smlouvu ( 10. 12. 2004) a z důvodu dalších volných prostředků na účtu družstva, samozřejmě též z důvodu výhodnosti investování právě u této společnosti, krátce nato ještě další smlouvu a to dne 20. 12. 2004.

Nejvyšší soud tak nemá nejmenších pochybností o tom, že obviněný obě smlouvy uzavřel s přesvědčením, že tak činí v zájmu péče o majetek družstva, a ve víře v co nejlepší zhodnocení svěřených financí. Na tomto místě je možné připomenout, že tehdejší vedení družstva nemělo jakoukoli zkušenost s nakládáním s volnými peněžními prostředky. Poměrně značné částky totiž družstvo získávalo od svých členů až od počátku roku 2004, kdy bylo rozhodnuto o vytvoření fondu oprav, a, jak vypověděl svědek Ing. J. Ž. , v podstatě každý měsíc tak mělo družstvo k dispozici kolem sedmi milionů Kč, s nimiž mělo být hospodařeno. Proto nelze vedení družstva včetně obviněného zásadně vytýkat, že určitým způsobem spoléhalo na informace předkládané jim mj. i zástupci finančních společností, kteří nabízeli zhodnocování investic. Nakonec i svědek J. Č. připustil, že pokud vyjadřoval určité pochybnosti o charakteru společnosti Pre Invest, s. r. o., mohlo je vedení družstva chápat jako vedené snahou odstranit konkurenta, neboť tento svědek byl současně zástupcem jiné investiční společnosti - ČP Invest, a. s., které družstvo svěřovalo rovněž nemalé finanční částky za účelem jejich zhodnocení. V této souvislosti je možné zdůraznit, že soudy se vůbec nezabývaly tím, jak a kým bylo např. rozhodováno o investování do posledně jmenované akciové společnosti, když podle zprávy založené na č. l. 340 trestního spisu, bylo k 31. 12. 2004 ve fondech spravovaných společností ČP Invest, a. s., vloženo přes 27 milionů Kč. (Celkový objem finančních investic družstva činil k tomuto datu téměř 80 milionů Kč, takže předmětných 10 milionů Kč netvoří podstatnou část majetku družstva, jak se vyjádřil odvolací soud, byť Nejvyšší soud nebagatelizuje výši škody, k níž nakonec došlo).

Ohledně konkrétního jednání spočívajícího v podpisu obou příkazních smluv, které jsou předmětem odsuzujícího rozsudku, považuje Nejvyšší soud za významný zejména fakt, že v rozhodné době družstvo investovalo i do jiných produktů u různých finančních institucí (viz uvedená zpráva na č. l. 340 trestního spisu), čímž bylo snižováno riziko případné ztráty či dokonce škody na majetku družstva. K dalšímu využití investičních služeb nabízených společností Pre Invest, s. r. o., se obviněný rozhodl až poté, co realizoval doporučení finančního poradce o provedení výběru již vložených peněz, který proběhl bez jakýchkoli potíží a v poměrně krátké době byla vyžádaná částka družstvu zaslána. V podstatě tak obviněný jednal v intencích pokynů představenstva družstva, respektoval doporučení finančního poradce, učinil opatření k prověření spolehlivosti investiční společnosti Pre Invest, s. r. o., čímž podle názoru Nejvyššího soudu zachoval dostatečnou míru opatrnosti, kterou na něm bylo možné vzhledem ke všem okolnostem požadovat. Je pravdou, že mohl vyčkat případného dalšího zasedání představenstva a ponechat tak rozhodnutí o další spolupráci s touto společností na tomto kolektivním orgánu, avšak jak vyplývá ze spisu, mohl se domnívat, že tak činit nemusí nejen proto, že se s dalšími členy vedení družstva přesvědčil o bezpečné investici poté, co byly požadované peníze vráceny zpět. Nelze totiž pominout ani výpovědi svědků J. K. , J. L. , Ing. M. K. (č. l. 636 641 trestního spisu), kteří jako členové představenstva věděli o předmětných investicích a nenaznačili, že by oni či kontrolní komise družstva odmítli další využití služeb firmy Pre Invest, s. r. o. Dá se proto konstatovat, že obviněný mohl být při podpisu obou příkazních smluv přesvědčen, že učinil vše pro to, aby ochránil majetek družstva, a zacházel s ním výlučně ve prospěch jeho zachování resp. zhodnocení.

Odvolací soud tak nehodnotil některé z provedených důkazů vůbec, případně zdůraznil pouze část důkazu, kdy např. u výpovědi svědka J. Č. pominul jeho vyjádření ohledně poskytnuté rady vedení družstva k prověření společnosti Pre Invest, s. r. o., jak je citována shora. Krajský soud se tak nevypořádal se všemi provedenými důkazy v dané věci. Při hodnocení subjektivní stránky činu se soustředil na otázku oprávněnosti obviněného rozhodnout o podepsání předmětných příkazních smluv a to víceméně pouze z formálního hlediska (vytkl obviněnému, že rozhodnutí neponechal na představenstvu či shromáždění delegátů) a otázku zavinění nakonec soud založil na zjevně hypotetické možnosti, že by se uvedené orgány družstva rozhodly již více nevyužít služeb společnosti Pre Invest, s. r. o. Dokonce pak soud připustil, že na vzniku škody se podílel svým protiprávním jednáním jednatel jmenované investiční společnosti P. N. a obviněný se stal obětí podvodníka . Za této situace, kdy naprosto evidentně došlo k úmyslnému přisvojení si svěřených peněz jinou osobou, bylo velmi důležité pečlivě posoudit všechny okolnosti, za kterých obviněný Ing. E. Ch. jednal, a důsledně zhodnotit vše, co má význam při určování druhu zavinění.

Jak již bylo uvedeno, obviněný věděl o kladném výsledku tzv. kontrolního výběru , jímž bylo respektováno doporučení finančního poradce družstva, také další již uvedené skutečnosti svědčí o tom, že obviněný nespoléhal bez přiměřených důvodů, že nezpůsobí škodlivý následek na majetku družstva. Z dosud zjištěných okolností nebyla zřejmá ani schopnost obviněného rozpoznat nebezpečí spočívající v nespolehlivosti finanční investice prostřednictvím společnosti Pre Invest, s. r. o., zhodnotit je tak, aby již nebylo služeb této společnosti využíváno a to především poté, co bylo vyhověno žádosti předsedy představenstva Ing. J. Ž. o vrácení části vložených peněz. Z těchto důvodů je více než pochybné, zda obviněný věděl, že podpisem dvou příkazních smluv (bez konkrétního souhlasu představenstva či shromáždění delegátů) může způsobit škodu na majetku družstva, tj. že vložené peníze již nebudou vráceny zpět (k zavinění srov. č. 14/2009 Sb. rozh. tr.). V dosavadním řízení tak nebylo najisto postaveno, zda obviněný nedodržel potřebnou míru opatrnosti, k níž byl v rámci svého postavení v družstvu povinen a jíž byl se znalostí všech významných skutečností a podle svých možností schopen. V dané věci, zejména při vědomí zřejmé trestné činnosti P. N. , bylo proto obzvlášť důležité vyhodnotit otázku subjektivního porušení povinné míry opatrnosti, jež je k odpovědnosti za nedbalost vyžadováno.

Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu vadným. Na podkladě dovolání obviněného proto rozhodl dovolací soud o zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, a to v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě škody a v níž bylo zamítnuto odvolání obviněného. Věc se tak vrací do stadia odvolacího řízení, krajský soud ji znovu projedná a rozhodne o obou podaných odvoláních (obviněného a poškozeného Stavebního bytového družstva Strakonice).

V rámci nového projednání věci bude nutné pečlivě hodnotit v š e c h n y významné dosud zjištěné skutkové okolnosti, které budou podkladem pro právní posouzení subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Nejvyšší soud připomíná, že zavinění není jediným znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu, přičemž soudy se doposud v rámci odůvodnění svých rozhodnutí v podstatě nezabývaly zejména splněním znaku podle zákona uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek . O její existenci sice nevyvstávají výraznější pochybnosti, ale je nutné alespoň stručně vyložit, v čem v konkrétním případě spočívala. Jestliže však by mělo dojít k opětovnému odsouzení obviněného a to i podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 255 odst. 2 písm. a) tr. zák., bude nezbytné řádně odůvodnit skutečnosti, na jejichž podkladě soud takovou právní kvalifikaci shledá. V napadeném rozhodnutí totiž Nejvyšší soud zcela postrádá výklad odvolacího soudu týkající se splnění zákonných podmínek pro použití přísnější právní kvalifikace a to nejen z formálního hlediska [§ 255 odst. 2 písm. a), b) tr. zák.], ale i materiálního předpokladu ve smyslu ustanovení 88 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud pouze připomíná, že dosavadní soudní praxe vykládá pojem zvlášť uložená povinnost , který je znakem jedné alternativy pod písm. a) ustanovení § 255 odst. 2 tr. zák., tak, že takové povinnosti neodpovídá např. pouhý výkon funkce statutárního orgánu či ředitele obchodní společnosti, byť mohou zakládat důležitou povinnost. Specifická povinnost mohla vyplývat z právního předpisu nebo ze smlouvy, ale nemohla jí být obecná povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, jak postačovalo u právní kvalifikace podle § 255 odst. 1 tr. zák. Osoba, která má zvlášť uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, musí mít určité zvláštní postavení a vztah k cizímu majetku, v jehož rámci budou opatrování či správa majetku prvořadým či jediným úzce vymezeným okruhem činnosti, kterou bude mít taková osoba za úkol vykonávat. (Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1454/2003, publikované pod č. T 688. v sešitě 5 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1480/2008, publikované pod č. T 1157. v sešitě 52 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2009.)

Závěrem považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit, že při hodnocení skutečnosti, zda jde vůbec o trestný čin, bude třeba zvážit důkladně otázku časové působnosti trestního zákona s ohledem na novou právní úpravu, k níž došlo přijetím zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., s účinností od 1. 1. 2010 (dále jen trestní zákoník ). Krajský soud bude muset posoudit, zda nová právní úprava trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti v § 221 trestního zákoníku obsahuje některé změny, které mohou mít podstatný význam při úvaze o právním posouzení skutku, jež je předmětem obžaloby v této věci. Na jedné straně totiž zužuje okruh případů nedbalé správy cizího majetku tím, že na straně pachatele vyžaduje tzv. hrubou nedbalost, avšak současně postihuje i jednání z nevědomé nedbalosti. Bude proto záležet na vyhodnocení všech okolností, které mají význam pro právní kvalifikaci skutkových zjištění v dané věci, a pečlivě rozlišit v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 trestního zákoníku, resp. § 16 odst. 1 tr. zák., zda je nový zákon pro obviněného příznivější (např. při závěru o spáchání činu z vědomé i nevědomé nedbalosti bez naplnění znaku hrubá nedbalost ), eventuelně bude věc třeba posuzovat podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, což připadá v úvahu tehdy, pokud soud vyhodnotí důkazní situaci tak, že obviněný jednal z nevědomé nedbalosti. Všechny své právní závěry soud následně přesvědčivě zdůvodní a to s ohledem na obsah jednotlivých důkazů tak, jak vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je současně povinen respektovat zákaz reformationis in peius podle § 265s odst. 2 tr. ř.

Vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit v případném veřejném zasedání, proto bylo rozhodnuto o dovolání obviněného Ing. E. Ch. v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. března 2011


Předsedkyně senátu: JUDr. Blanka Roušalová