5 Tdo 1620/2014
Datum rozhodnutí: 26.08.2015
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1,2 písm. c) tr. zákoník



5 Tdo 1620/2014-25

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2015 o dovolání obviněného M. I. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 61 To 225/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 67/2013, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 61 To 225/2014, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 1 T 67/2013, a vadné řízení mu předcházející až do nařízení a konání neveřejného zasedání dne 16. 1. 2014 před odvolacím soudem, a to včetně usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 61 To 1/2014; řízení předcházející nařízení neveřejného zasedání konaného dne 16. 1. 2014 zůstává nedotčeno.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc obviněného M. I. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Podle § 265 l odst. 3 tr. ř. se Městskému soudu v Praze n a ř i z u j e , aby věc obviněného M. I. projednal a rozhodl v jiném složení senátu.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 1 T 67/2013, byl obviněný M. I. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zákoník ), kterého se měl dopustit tím, že dne 16. 8. 2013 v P. , Letiště V. H. , přijal leteckou zásilku ze Spojených arabských emirátů obsahující 252 kg tabáku do vodních dýmek zn. AL FAKHER TOBACCO FACTORY vedenou pod číslem leteckého nákladového listu AWB: 176-54213073, přičemž obsah zásilky úmyslně deklaroval Celnímu úřadu Praha Ruzyně jako prací prášek zn. Trade, neboť si byl vědom, že tento nepodléhá spotřební dani, čímž způsobil České republice škodu ve formě úniku na cle ve výši 35 368 Kč, na spotřební dani 412 020 Kč a DPH 103 867,70 Kč, celkem 551 255,68 Kč.

Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen se stanovením zkušební doby v trvání 5 (pěti) let. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění ve výměře 10 (deseti) let. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 252 ks á 1 000 g tabáku do vodních dýmek značky Al Fakher, a to v celkové hmotnosti 252 kg.

Městský soud v Praze, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného M. I. , rozhodl usnesením ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 61 To 225/2014, tak, že podle § 256 trestního řádu (zák. č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. ř. ) odvolání obviněného M. I. jako nedůvodné zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 61 To 225/2014, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 1 T 67/2013, podal obviněný M. I. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Bracha dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění svého dovolání obviněný uvedl, že v řízení před odvolacím soudem byly porušeny zásady spravedlivého procesu, když nebyla dodržena ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se zásadou in dubio pro reo zakotvenou v § 2 odst. 2 tr. ř. a v čl. 40 Listiny základních práv a svobod (ústavního zákona č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základnách práv a svobod, dále jen Listina ).

Obviněný ve svém dovolání poukazuje na to, že odvolací soud ve svém prvním zrušovacím usnesení vytýká soudu prvního stupně, že veškeré důkazy jsou hodnoceny pouze ve prospěch obviněného, když potom sám skutkový děj převypráví tak, že důkazy jsou hodnoceny naopak pouze v jeho neprospěch. Dále odvolací soud v posledně jmenovaném usnesení dochází k závěru, že obviněný je osobou nevěrohodnou, k čemuž soud dospěl na základě nesrovnalostí v jeho výpovědi, k tomu obviněný v dovolání uvádí, že se jeho výpovědi lišily v několika detailech, navíc se mohl splést. Odvolacímu soudu je vytýkáno, že na základě závěru o nevěrohodnosti obviněného činí nevěrohodnou i jeho verzi popisu skutkového děje, v důsledku čehož je odvolacím soudem plně uvěřeno verzi obžaloby.

Dovolatel rovněž odvolacímu soudu vytýká, že ve svém zrušujícím usnesení nenavrhuje soudu prvního stupně postup k opatření nových důkazů, zprošťující rozsudek nalézacího soudu pouze ruší a věc mu vrací k dalšímu řízení. Obviněný v dovolání dále poukazuje na skutečnost, že odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení překročil své pravomoci, když se vyjadřoval o vině a trestu, obviněného tak prakticky odsoudil v odůvodnění tohoto usnesení. Nalézací soud pak svým odsuzujícím rozsudkem, vázán závazným právním názorem soudu odvolacího, obviněného shledává vinným výše uvedeným zločinem, přitom ve svém odůvodnění v podstatě odkazuje na zrušující usnesení soudu odvolacího a s vlastními závěry nepřichází.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž uvádí, že nalézací soud nesprávně posoudil subjektivní stránku trestného činu, konkrétně otázku zavinění, která podle názoru obviněného nebyla prokázána. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení nijak nepodložil myšlenku nepřímého úmyslu, který podle odvolacího soudu postačí pro naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, přitom se jím neměl soud prvního stupně ve zprošťujícím rozsudku zabývat, proto odvolací soud uzavřel, že jako zprošťující důvod neobstojí absence subjektivní stránky. S tímto závěrem odvolacího soudu obviněný nesouhlasí, svůj názor podporuje nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, podle kterého úmysl pachatele nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 99/2011, ze kterého vyplývá, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Dále k tomu dovolatel doplňuje, že úmysl, byť i nepřímý, nelze dokazovat nepřímými důkazy, ale naopak důkazy přímými, k čemuž v daném řízení nedošlo. K této poslední námitce dovolatel doplňuje, že státní zástupce byl v průběhu celého trestního řízení značně pasivní, dokázáním zavinění se podle názoru obviněného příliš nezabýval, neboť pro všechny v této věci rozhodující soudy byla věc zcela jasná .

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud vydal rozsudek, ve kterém usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 61 To 225/2014, zruší, a věc přikáže soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 6) k dalšímu projednání a rozhodnutí. Dovolatel pak vyslovil souhlas, aby dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 61 To 225/2014, bylo projednáno v neveřejném zasedání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného M. I. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu věcně nevyjádřil, uvedl však, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř., a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

Obviněný M. I. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného M. I. , a to zejména z hlediska posouzení, zda se skutečně v jeho případě jedná o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí s přihlédnutím k zásadám vymezeným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a zda subjektivní stránka zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku byla spolehlivě zjištěna a prokázána.

Obviněný M. I. ve svém dovolání předně namítal, že nalézací soud ve svém odsuzujícím rozsudku vychází ze závazného právního názoru soudu odvolacího, který ve svém zrušujícím usnesení vyslovil závazný právní názor nepřiměřeně extenzivně a nalézacímu soudu neponechal prostor pro vlastní úvahy o vině a trestu, když ho svým právním názorem zavázal. Podle jeho názoru odvolací soud na základě nedůvěryhodnosti obviněného, kterou dovodil pouze ze dvou nesrovnalostí v jeho výpovědi, nesprávně uzavřel, že obviněný musel být minimálně srozuměn s možným nelegálním využitím zásilky k pašování zboží.

Nejvyšší soud považuje za nutné z hlediska uvedených dovolacích námitek obviněného M. I. především uvést, že výše uvedeným rozhodnutím soudů nižších stupňů předcházel rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 1 T 67/2013, jímž byl obviněný M. I. zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 16. 8. 2013 v P. , Letiště V. H. , přijal leteckou zásilku ze Spojených arabských emirátů obsahující 252 kg tabáku do vodních dýmek zn. AL FAKHER TOBACCO FACTORY vedenou pod číslem leteckého nákladového listu AWB: 176-54213073, přičemž obsah zásilky úmyslně deklaroval Celnímu úřadu Praha Ruzyně jako prací prášek zn. Trade, neboť si byl vědom, že tento nepodléhá spotřební dani, čímž způsobil České republice škodu ve formě úniku na cle ve výši 35 368 Kč, na spotřební dani 412 020 Kč a DPH 103 867,70 Kč, celkem 551 255,68 Kč, čímž měl spáchat zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 61 To 1/2014, byl posledně uvedený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen a věc byla v souladu s § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

Ve smyslu ustanovení § 245 odst. 1, § 246, § 247, § 254 a § 258 tr. ř. ve spojení s § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř. je v trestním řízení možné na základě podaného odvolání státního zástupce jako orgánu veřejné žaloby podaného v neprospěch obviněného (srov. § 249 odst. 2 tr. ř.), zrušit rozhodnutím odvolacího soudu (soudu druhé instance) nepravomocný zprošťující rozsudek soudu prvního stupně. V posuzované věci odvolací soud použil v uvedeném zrušujícím rozhodnutí ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého odvolací soud zruší napadený rozsudek pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Vadami rozsudku jsou takové vady, jimiž trpí sám rozsudek. Tyto vady způsobují, že v odvolacím řízení buď vůbec nelze přezkoumat správnost napadeného rozsudku, anebo že by odvolací soud musel sám vytvářet skutková zjištění v rozsahu přesahujícím apelační rámec jeho rozhodování, a nahrazoval by tak vlastně činnost soudu prvního stupně. Ke zrušení rozsudku nebo jeho části dojde jen tam, kde odvolací soud shledá vadné skutkové závěry soudu prvního stupně, zejména když se zjištěná vada vyskytne přímo ve výroku rozsudku. Vadami rozsudku se rozumí též nedodržení předpisů o jeho odůvodnění. Přestože odvoláním může být napaden pouze výrok rozsudku, je nezbytné, aby každý výrok byl náležitě odůvodněn a aby odvolací soud mohl napadený rozsudek v rámci své přezkumné povinnosti vymezené zásadně odvoláním náležitě přezkoumat ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř.

Odvolací soud nemůže shledat a vytknout vady rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Odvolací soud nemůže v takovém případě zrušit napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. jen proto, že sám na základě vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy, aniž by je sám provedl nebo zopakoval (srov. § 263 odst. 6, 7 tr. ř.), s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 11 Tz 53/1991 publikovaný pod č. 53/1992-I. Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96, publikovaný pod č. 20/1997 Sb. rozh. tr., dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2001, sp. zn. 7 Tz 276/2001 , apod.).

Pokud odvolací soud považuje rozsah dokazování před soudem prvního stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže toto své hodnocení vyjádřit bez dalšího ve svém rozhodnutí, pokud tyto důkazy přímo neprovedl v rámci veřejného zasedání. Jestliže se například odvolací soud neztotožní s hodnocením výpovědi určitého svědka nebo obviněného a se závěrem učiněným z jejího obsahu, měl by sám takového svědka nebo obviněného vyslechnout, aby si tím vytvořil dostatečný podklad pro odchylné hodnocení i pro změnu skutkových závěrů, které z toho vyplývají. Postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů ( § 263 odst. 7 tr. ř.) je projevem zásady přímosti ( § 2 odst. 11 tr. ř.) a zásady bezprostřednosti ( § 2 odst. 12 tr. ř.), které náležejí mezi stěžejní principy pro dokazování v trestním řízení. I za této situace, když byly před soudem prvního stupně provedeny všechny relevantní důkazy, však odvolací soud musí zvážit, zda by opakované provádění důkazů ve veřejném zasedání neodporovalo povaze odvolacího řízení a nepřekračovalo by meze pravomocí odvolacího soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2726/14).

Základní podmínky pro rozhodování odvolacího soudu stanoví ustanovení § 259 tr. ř. Podle ustanovení § 259 odst. 1 tr. ř., je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně, jen jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání. Podle § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř. však přitom odvolací soud nemůže sám uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn. Z dikce ustanovení § 259 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že odvolací soud může vrátit věc soudu prvního stupně, aby ji projednal jen v potřebném rozsahu, a proto soud prvního stupně nemusí ve všech případech po vrácení věci odvolacím soudem provádět znovu celé hlavní líčení. Je tedy důležité, aby odvolací soud při vrácení věci přesně vymezil rozsah potřebného projednání, popřípadě vyslovil svůj právní názor (§ 264 odst. 1 tr. ř.). Potřebný rozsah je tedy přímo závislý na zjištění vad ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., které by měly být v rozhodnutí odvolacího soudu přesně označeny a novým rozhodnutím soudu prvního stupně odstraněny.

V rozsahu těchto požadavků, které trestní řád klade na postup odvolacího soudu, Nejvyšší soud přezkoumal v rámci řízení předcházejícího dovoláním napadenému rozhodnutí i odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 61 To 1/2014. Odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 61 To 1/2014, konkrétně uvedl, že dospěl na základě nesrovnalostí ve výpovědi obviněného (rozpory ohledně výše příjmů jeho rodiny, velikost očekávaného daru) k závěru o jeho nepravdomluvnosti, navíc se mu jeví pochybná konstrukce skutkového děje v obhajobě obviněného, kdy není zřejmé, proč z Německa jede opakovanou cestou do P. a zpět vzdálenost přesahující 1000 km v očekávání daru představujícího prací prášek o objemu jedné igelitové tašky, přesto když následně zjistí, že dárek váží skoro 4 metráky , přijme jej. Odvolací soud poukazuje na další nesrovnalosti, jako že zásilka je označena jako předmět úplatného obchodu, nikoliv jako dar, odesílatel zásilky není Ch. , od kterého podle svých slov obviněný dar očekává, ale pro obviněného neznámá právnická osoba. Když měl být obviněnému zaslán darem prací prášek, není zřejmé, proč by neznámý dobrodinec vkládal do zásilky rovněž tabák do vodní dýmky. Vysvětlení soudu prvního stupně, že by byl následně obviněný kontaktován třetí osobou k jeho vydání, považuje soud odvolací za absurdní. Odvolací soud tedy ve svém zrušujícím usnesení na podkladě těchto vlastních úvah uzavírá, že verze obviněného je zcela nevěrohodná, naopak jako zcela věrohodnou se jeví verze obžaloby, kdy obviněný v důsledku toho, jak věc probíhala ..., musel být minimálně srozuměn s možným nelegálním využitím zásilky k pašování zboží, když ovšem logika věci nasvědčuje ..., že bez dohody odesílatele s obviněným (a jeho plné znalosti věci) záležitost mohla těžko proběhnout (srov. str. 3 4 odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014. sp. zn. 61 To 1/2014, tj. č. l. 253 254 spisu).

K těmto závěrům odvolacího soudu považuje za nutné Nejvyšší soud zdůraznit, že ve své ustálené judikatuře opakovaně vyjádřil, že pokud odvolací soud vytýká soudu prvního stupně porušení zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., musí se jednat o zásadní a závažné vybočení z logiky hodnocení důkazů v projednávané věci. Musí také zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory a vadné hodnocení. Pouhý obecný poukaz na porušení této zásady na základě vlastních důkazně dostatečně nepodložených úvah či odvolacím soudem tvrzené nelogičnosti jednání obviněného je pro zrušení rozhodnutí nedostačující. Lze tedy shrnout, že jestliže se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. Přitom současně může ve svém zrušujícím rozhodnutí podle § 259 odst. 1 tr. ř., jímž věc vrací soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, tento soud jen upozornit, čím je třeba se znovu zabývat, nesmí mu však udělovat závazné pokyny ke způsobu hodnocení důkazů či dokonce uvádět k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96, publikovaný pod č. 20/1997 Sb. rozh. tr.).

Odvolací soud, ač upozornil na některé nesrovnalosti, kterými podle jeho názoru trpěl napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 1 T 67/2013, současně také uzavřel, že verze obviněného je zcela nevěrohodná, kdy naopak zcela věrohodná je verze obžaloby, kdy obviněný v důsledku toho, jak věc probíhala, musel být minimálně srozuměn s možným nelegálním využitím zásilky k pašování zboží, když logika věci nasvědčuje, že bez dohody odesílatele s obviněným (a jeho plné znalosti věci) záležitost mohla těžko proběhnout (konkrétně srov. str. 4 odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014. sp. zn. 61 To 1/2014). Odvolací soud se tak svým postupem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž v případě, že má odvolací soud právem za to, že soud prvního stupně správně nehodnotil důkazy (či některý nebo některé z nich) z pohledu ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž právě toto pochybení vedlo k nesprávnému zjištění skutkového stavu, napadený rozsudek tohoto soudu podle § 258 odst. 1 tr. ř. sice zruší, nesmí však ke konkrétnímu způsobu hodnocení těchto důkazů udělovat nalézacímu soudu závazné pokyny; může ovšem soud prvního stupně upozornit, v kterých směrech má být řízení doplněno anebo čím je třeba, a z jakých důvodů, se znovu zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 1997, sp. zn. 1 Tzn 7/97, publikované pod č. 93/1997 v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997). Zároveň se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu také v tom, pokud k závěru o nutnosti zrušit osvobozující rozsudek odvolacího soudu dospěl především na základě nevěrohodnosti výpovědi obviněného za současného jiného celkového zhodnocení důkazů, než jak ho provedl nalézací soud v rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 1 T 67/2013. Nadto je třeba k námitce dovolatele o překročení rozsahu závazného právního názoru ve zrušujícím usnesení uvést, že odvolací soud sice může vyslovit závazný právní názor i v otázkách provádění důkazů, není však oprávněn sám činit o důkazech odchylné závěry od závěrů obsažených v napadeném rozsudku ani nařizovat soudu prvního stupně, jak má hodnotit provedené důkazy a k jakým závěrům má po provedení a zhodnocení důkazů dospět (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1967, sp. zn. 9 Tz 78/67, publikovaný pod č. 36/1968 Sb. rozh. tr., a opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/1996, publikovaný pod č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), jak naopak odvolací soud postupoval v citovaném usnesení ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 61 To 1/2014. Navíc v situaci, kdy byly prvostupňovým soudem v hlavním líčení provedeny všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně byly vyhodnoceny samostatně i v souhrnu v odůvodnění zprošťujícího rozsudku. Za takového stavu hodnocení důkazů může odvolací soud zprošťující rozsudek zrušit jenom v případech, kdy jsou přijaté skutkové závěry a na nich založené právní posouzení v zásadním nesouladu s výslednou důkazní situací a nemají v ní oporu. Je nedostatečné, pokud má odvolací soud na dílčí skutkové otázky (typicky pravdivost, spolehlivost či věrohodnost důkazů) jiný názor a při vlastním posouzení skutkového stavu dospěje k závěru o vině obžalovaného. Zasáhnout může pouze tehdy, když závěr soudu prvního stupně nemůže pro svou vadnost obstát (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2726/14).

Obviněný M. I. ve svém mimořádném opravném prostředku dále namítal, že nalézací soud, respektive soud odvolací, nesprávně posoudil subjektivní stránku trestného činu, tj. otázku zavinění. Podle obviněného před těmito soudy nebyla subjektivní stránka trestného činu vůbec prokázána. Dále k tomu dovolatel doplňuje, že úmysl, byť i nepřímý, nelze dokazovat nepřímými důkazy, ale naopak důkazy přímými, k čemuž v daném řízení nedošlo.

Obviněný M. I. byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že zkrátil daň a clo a takový čin spáchal ve značném rozsahu. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným, přičemž obecně postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé konkrétní formy jeho jednání v posuzovaném případě, způsob uchovávání dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. Pokud jde o značný rozsah zkrácení daně nebo jiné povinné platby a vylákané výhody na některé z těchto povinných plateb, pak ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost.

Nalézací soud ve svém odsuzujícím rozsudku na základě závazného právního názoru odvolacího soudu dospěl k závěru, že obviněný musel vědět o tom, že je zaslána zásilka, která obsahuje předmětný tabák, a učinil tedy vše pro to, aby Českou republiku poškodil ve formě úniku na cle, na spotřební dani a na dani z přidané hodnoty, tedy svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (srov. str. 10 odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 1 T 67/2013). Nalézací soud přitom při hodnocení subjektivní stránky v zásadě pouze odkázal na rozhodnutí odvolacího soudu, když uvedl, že vázán závazným právním názorem odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř. zjištěné důkazy posuzoval právě ve smyslu onoho závazného právního názoru odvolacího soudu, tj., že v řízení bylo prokázáno, a to z nákladového listu, že v podstatě pro obviněného neznámá společnost AL TAAWON TRADING AND DISTRIBUTING EST. zaslala na letiště R. obviněnému předmětnou zásilku. Z výpovědi svědkyně H. V. bylo zjištěno, že tato sdělila obviněnému, že nelze tuto zásilku na celnici vyřešit převzetím fyzickou osobou, a proto tedy obviněný odjel zpět do Německa, kde si u osoby A. , nazývaný též A. A. , zajistil příslušné požadované listiny, které následně odvezl zpět na letiště R. (konkrétně udělenou plnou moc v němčině, firemní údaje osoby pana A. , výpis z živnostenského rejstříku potvrzení). Tyto dokumenty z B. předal v P. příslušnému oddělení spolu se svým dokladem totožnosti. Jak bylo zjištěno ze zprávy německé policie, osoba M. A. je známá v SRN, jedná se o osobu s kriminální minulostí (srov. str. 9 odůvodnění odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu). Na to nalézací soud navázal konstatováním, že jak uvedl Městský soud v Praze v odůvodnění svého zrušujícího rozhodnutí, obviněný musel být minimálně srozuměn s možným ilegálním využitím zásilky k pašování zboží, kdy logika věci nasvědčuje, že bez dohody odesílatele s obviněným a jeho plné znalosti věci záležitost těžko mohla proběhnout. Městský soud v Praze poukazuje na skutečnost, že v rámci hlavního líčení obviněný uvedl, že pracuje jako pomocná síla, pobírá 200 EUR měsíčně, jeho manželka nepracuje a dostávají přídavky od státu ve výši 500 až 600 EUR měsíčně. Naopak manželka obviněného uvedla, že jejich rodina má příjem asi 3 600 EUR měsíčně a je tedy nepochybné, že obviněný neuváděl pravdu ohledně svých měsíčních příjmů a sociální situace rodiny proto nebyla tak špatná, aby musel přijmout pomoc spočívající v zaslání pracího prášku ze Saudské Arábie, přičemž pro tuto zásilku musel ujet dvě cesty, celkem 1 400 km. Obviněný též uváděl odlišné informace stran množství prostředků, pro který si podle svého přesvědčení jel, když nejprve uvedl, že cestu vážil pro tašku čisticího prostředku, následně sdělil, že byl přesvědčen, že se jedná o 60 až 70 kg prášku a nakonec převzal 373 kg prášku. Je též s podivem, že manželka obviněného nevěděla o tom, že by obviněnému někdo zaslal nějaký prací prášek a nikdo z rodiny nezná Ch. Obviněný též po celou dobu nesdělil bližší údaje umožňující osobu Ch. ztotožnit (srov. rovněž str. 9 odůvodnění odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu).

V usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 61 To 225/2014, tento poukazuje na skutečnost, že soud nalézací se řídil jeho předchozím zrušujícím usnesením, dále doplňuje, že odvolací soud ve zrušujícím usnesení nevyslovil vinu ani ve výroku, ani v odůvodnění, pouze poukázal na chybné hodnocení důkazů a z nich zjištěných skutečností, na základě jejichž správného posouzení lze dojít i k závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Opětovně se zde odvolací soud vyjadřuje k pravdomluvnosti obviněného, stejně jako k pochybné konstrukci skutkového děje, přitom mimo skutečností uvedených ve zrušujícím usnesení uvádí ještě to, že obviněný není samozřejmě povinen pomáhat orgánům činným v trestním řízení při ztotožnění odesílatele zásilky ze Saudské Arábie, na druhé straně nemůže očekávat, že každý, kdo si vymyslí osobu, která ho měla údajně zneužít při páchání své vlastní trestné činnosti, bude zbaven trestní odpovědnosti. Dále odvolací soud poukazuje na nepřesvědčivost tvrzení týkající se motivů dárce, a to, že podle Koránu je povinností muslimů dávat z toho, co je mu dáváno . Odvolací soud znovu dochází k závěru, že verze obviněného je zcela nevěrohodná a že musel být minimálně srozuměn s možným nelegálním využitím zásilky k pašování zboží (srov. str. 2 4 odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 61 To 225/2014).

Nejvyšší soud k těmto předestřeným závěrům soudů nižších stupňů uvádí následující. Předně z odůvodnění odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že tento soud v podstatě jen odkázal na předcházející rozhodnutí odvolacího soudu, avšak z tohoto jeho postupu a navazujícího způsobu odůvodnění v důsledku, že se cítil vázán názorem odvolacího soudu, a to i s přihlédnutím k shora uvedenému hodnocení postupu, jakým odvolací soud k tomuto závaznému právnímu názoru dospěl, nemůže Nejvyšší soud považovat závěry nalézacího soudu ohledně subjektivní stránky jednání obviněného M. I. za dostatečně relevantní. Odvolací soud potom, aniž by se blíže zabýval námitkami obviněného M. I. uplatněnými v jeho řádném opravném prostředku, staví jeho zavinění zejména na jeho vlastní nevěrohodnosti. Nejvyšší soud však zdůrazňuje, že na úmysl obviněného není možné usuzovat pouze na základě jeho nevěrohodnosti, ke které primárně dospěl shora uvedeným nezákonným postupem odvolací soud. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud nemůže dospět k přesvědčivému závěru, že by soudy nižších stupňů na základě provedených důkazů zjistily naplnění subjektivní stránky jednání obviněného M. I. ve vztahu k zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a náležitě ji ve světle provedených důkazů v souladu se zákonem zhodnotily. Odvolací soud, stejně jako jakýkoliv jiný orgán činný v trestním řízení, může svá skutková zjištění, která jsou podkladem pro jeho rozhodnutí, opřít o důkazy, které jsou přímým poznatkem získaným ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. orgánem činným v trestním řízení o existenci či neexistenci určité okolnosti, která se má dokazovat (o předmětu dokazování). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu úmysl pachatele nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/2009).

Nejvyšší soud k otázce nesprávného posouzení subjektivní stránky trestného činu dále podotýká, že závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 28/70-III., publikované pod č. 19/1971 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek), jedná se přitom o závěr právní. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. V projednávané trestní věci však byl závěr o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty daného trestného čin nalézacím soudem učiněn v podstatě jen odkazem na závazný právní názor uvedený ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu, subjektivní stránka tedy nebyla náležitě zhodnocena a s ohledem na postup nižších soudů z provedených důkazů zatím ani jednoznačně nevyplývá. Odkaz na rozhodnutí odvolacího soudu nemůže nahradit skutková zjištění, která mají vyplynout z provedeného dokazování. Ze samotné skutečnosti, že obviněný se odvolacímu soudu jeví jako osoba nevěrohodná, potom nemůže vyplynout závěr, že tato osoba měla úmysl, ať už přímý nebo nepřímý, spáchat trestný čin. Nevěrohodnost obviněného zde lze použít jako nepřímý důkaz, ten však sám o sobě nemůže stačit k prokázání dokazované skutečnosti, a to ani ve spojení s uvedeným závěrem odvolacího soudu vycházejícím z nelogičnosti jednání obviněného, byť by tento dílčí závěr mohl mít své opodstatnění. K prokázání úmyslu obviněného spáchat daný trestný čin je tedy třeba provést další důkazy, protože nepřímý důkaz má svoji důkazní hodnotu pouze ve spojení s jinými (byť rovněž nepřímými) důkazy (k tomu dále viz níže).

Obviněný M. I. ve svém dovolání rovněž namítal, že i nepřímý úmysl je třeba prokázat důkazy přímými, k čemuž v daném trestním řízení nedošlo. K námitce dovolatele o nutnosti prokázat nepřímý úmysl přímými důkazy Nejvyšší soud především považuje za nutné zdůraznit, že přímým důkazem je takový důkaz, jenž umožňuje učinit přímý poznatek o dokazované skutečnosti, tj. o tom, zda se stala, popřípadě existuje, nebo se nestala či neexistuje. Přímý důkaz tedy přímo potvrzuje nebo vyvrací dokazovanou skutečnost. Důkaz nepřímý potvrzuje nebo vyvrací existenci určité dokazované skutečnosti pomocí skutečnosti jiné, která souvisí s dokazovanou skutečností jen nepřímo. Stupeň vzdálenosti nepřímého důkazu od dokazované skutečnosti může být různý. Posouzení, zda je určitý důkaz přímým nebo nepřímým, záleží na jeho vztahu k dokazované skutečnosti, přičemž toto posouzení není rozhodné z hlediska použitelnosti tohoto důkazu před soudem. Dokazování nepřímými důkazy není v zásadě vyloučeno ani ohledně subjektivní stránky, je ovšem obtížnější a složitější než dokazování přímými důkazy. Nejvyšší soud k tomu dále poznamenává, že okolnosti subjektivního charakteru, mezi které úmysl pachatele, ať už přímý nebo nepřímý, bezpochyby patří, lze navíc zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. č. 62/1973 Sb. rozh. tr., str. 272, a č. 41/1976 Sb. rozh. tr., str. 212). Tato skutečnost vyplývá z toho, že jde o dokazování a hodnocení skutečností vnitřního života pachatele, které jiné osoby nemohou pozorovat, přímým důkazem tak může být pouze doznání pachatele. Pokud však nepřímé důkazy tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, které vcelku shodně a spolehlivě dokazují určitou skutečnost a které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 1968, sp. zn. 7 Tz 11/1968, publikovaný pod č. 38/1968-IV. Sb. rozh. tr., a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1970, sp. zn. 7 Tz 84/1969, publikované pod č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.), je použití těchto nepřímých důkazů dostačující k prokázání oné skutečnosti, tedy i subjektivní stránky trestného činu, konkrétně nepřímého úmyslu obviněného. Nejvyšší soud tak této námitce dovolatele nemohl přisvědčit, neboť k prokázání úmyslu jsou dostačující i nepřímé důkazy, pokud jsou ovšem z okolností objektivní povahy skutečně dovoditelné. Nejvyšší soud však musí současně opětovně poznamenat, že v projednávané trestní věci obviněného M. I. dosud provedené dokazování a odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů není dostatečné z hlediska jednoznačného závěru, že by zde byly takové nepřímé důkazy, které by bez jakýchkoliv pochybností svědčily o minimálním srozumění dovolatele s možným nelegálním využitím jím přijaté zásilky k pašování zboží, jak uvedl ovšem bez konkrétního poukazu na důkazy zhodnocené ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. odvolací soud (srov. str. 4 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 61 To 225/2014).

Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadený rozsudek odvolacího soudu v návaznosti na odsuzující rozsudek nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud k podanému dovolání obviněného M. I. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 61 To 225/2014, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 1 T 67/2013. Vzhledem k zjištěnému vadnému postupu odvolacího soudu, v jehož důsledku byla zrušena tato napadená rozhodnutí, zrušil podle § 265k odst. 1 i. f. tr. ř. i vadné řízení mu předcházející až do nařízení a konání neveřejného zasedání dne 16. 1. 2014 před odvolacím soudem, a to včetně usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 61 To 1/2014, přičemž řízení předcházející nařízení neveřejného zasedání konaného dne 16. 1. 2014, byť toto nařízení bylo učiněno zřejmě jen ústně, neboť jeho písemnou podobu spis pod sp. zn. 1 T 67/2013 neobsahuje (srov. č. l. 248 250), zůstává nedotčeno. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V návaznosti na to přikázal Nejvyšší soud nové projednání a rozhodnutí věci odvolacímu Městskému soudu v Praze, neboť podstata pochybení spočívala právě v jeho postupu. Zároveň v souladu s § 265 l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby Městský soud v Praze věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu, než jak ve věci rozhodoval v předcházejícím řízení. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.

K odůvodnění posledně uvedeného výroku nařizujícího projednání a rozhodnutí této trestní věci v jiném složení senátu Nejvyšší soud uvádí, že poprvé o odvolání v dané věci rozhodoval senát Městského soudu v Praze 61 To, kterému předsedala JUDr. Jarmila Löffelmannová a jehož členy byli JUDr. Alena Makovcová a JUDr. Václav Kašík (referent), o druhém odvolání pak rozhodoval senát 61 To, kterému tentokrát předsedala JUDr. Alena Makovcová a jeho členy byli JUDr. Jana Ťoupalíková a opět JUDr. Václav Kašík (referent). Je zřejmé, že při rozhodování o prvním odvolání výše uvedený senát postupoval v rozporu s trestním řádem a ustálenou judikaturou, když hodnotil důkazy, aniž by je provedl, a nad míru přiměřenou zavázal soud prvního stupně svým právním názorem, když uzavřel, že obviněný musel být minimálně srozuměn s možným nelegálním využitím zásilky. Při rozhodování o druhém odvolání výše uvedený senát odvolacího soudu, byť v částečně jiném složení, tyto chyby nenapravil, naopak ve svých úvahách vycházel z již dříve nezákonně uděleného závazného právního názoru. S ohledem na skutečnost, že senát 61 To rozhodoval ve složení, kdy dva členové byli vždy stejní, a tento senát se v průběhu dosavadního řízení neodchýlil od svého právního názoru, není zde záruka, že by se od tohoto názoru v dalším řízení odchýlit dokázal a že by věc posoudil bez zaujetí svým předchozím postupem. Nejvyšší soud tak rozhodl proto, aby se senát Městského soudu v Praze v jiném složení vyvaroval procesních pochybení popsaných shora a posoudil námitky obviněného uvedené v jeho prvním odvolání v souladu s judikaturou, jak na ni bylo Nejvyšším soudem shora poukázáno. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud rozhodl, aby věc v dalším řízení projednával jiný senát odvolacího soudu.

V novém řízení se jiný senát Městského soudu v Praze bude znovu zabývat odvoláním státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 podaným v neprospěch obviněného M. I. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 1 T 67/2013, jímž byl obviněný M. I. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 1 ZT 320/2013, a to ve smyslu shora uvedených pokynů a právních názorů Nejvyššího soudu, přičemž je třeba, aby se vyvaroval všech podrobně uvedených pochybení, kterých se dopustil senát 61 To.

Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozhodnutí je třeba postupovat důsledně v souladu se zákonem. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6, a současně rozhodnutí Městského soudu v Praze, byla zrušena jen v důsledku dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 26. srpna 2015


Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. předseda senátu