5 Tdo 1605/2015
Datum rozhodnutí: 03.02.2016
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., § 233 odst. 2 bod 2 tr. zákoník



5 Tdo 1605/2015-18

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 2. 2016 o dovolání, které podal obviněný R. N. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 6 To 218/2015, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 3 T 194/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. N. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. 3. 2015, sp. zn. 3 T 194/2012, byl obviněný R. N. uznán vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ), za nějž mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Uvedeného trestného činu se dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že dne 18. 6. 2012 předal celkem 32 ks padělaných bankovek v nominální hodnotě 50 Euro, jež si předtím neznámým způsobem opatřil, M. M., který bankovky Euro dosud neviděl, a proto nerozpoznal, že jde o padělky, přijal je jako pravé za účelem zaplacení nákladů na účast v šachovém turnaji a následně je spolu se svou babičkou odnesl do banky, jejíž pracovníci ihned rozpoznali, že jde o padělky a bankovky zajistili.

Proti shora uvedenému odsuzujícímu rozsudku podal obviněný R. N. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni ve veřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2015 usnesením pod sp. zn. 6 To 218/2015 tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný R. N. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění dovolání se obviněný domáhá přezkumu výroku o vině a trestu. Dále sám uvádí, že si je vědom, že Nejvyšší soud není povolán k úplnému přezkumu napadeného rozhodnutí jako soud třetího stupně, že dovolání je možné podat jen z některého z taxativně vymezených důvodů, na který nelze jen formálně odkázat. Dále připouští, že soudy prvního i druhého stupně provedly všechny dostupné důkazy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle něj naplněn, neboť skutek zjištěný v původním řízení byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv se o trestný čin vůbec nejednalo. Odkazoval tím zřejmě na první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. 8. 2013, kterým byl obviněný zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., avšak tento rozsudek byl odvolacím soudem k odvolání státního zástupce zrušen a posléze byl obviněný R. N. v tomtéž řízení soudem prvního stupně shora uvedeným rozsudkem ze dne 20. 3. 2015 uznán vinným a jeho odvolání bylo jako nedůvodné zamítnuto usnesením soudu odvolacího, jež nyní napadá dovoláním. Dále obviněný na jedné straně tvrdí, že se nedomáhá přezkumu skutkových zjištění, zároveň ale shledává nesprávné právní posouzení skutku v tom, že nejde o trestný čin, protože nevěděl, že bankovky jsou padělky, že je nepředal M. M., ale P. P., a to navíc na nátlak R. M. V další části svého dovolání obviněný opakuje svou argumentaci a uvádí, že soudy prvního i druhého stupně vycházely z nesprávných skutkových zjištění v uvedeném směru, která nemohly na základě provedených důkazů učinit, proto pak následně nesprávně právně kvalifikovaly takto vadně zjištěný skutek jako trestný čin. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyššímu státnímu zastupitelství bylo dovolání obviněného zasláno k vyjádření, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství však sdělila, že nevyužívá svého práva se k dovolání vyjádřit, pouze souhlasila s rozhodnutím v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.

Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pro který lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace hmotněprávních norem na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Jak správně podotkl sám obviněný, Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V daném případě se obviněný v rámci svého dovolání domáhal přezkumu soudem dovolacím, přičemž žádal aplikovat normy hmotného práva na jiný, než soudy prvního a druhého stupně zjištěný skutek. Domáhal se přitom vlastně jiného hodnocení důkazů, než jaké učinily soudy nižších stupňů, žádal aplikovat hmotné právo na skutek spočívající v tom, že nepředal padělané peníze M. M., ale jiné osobě (P. P.), a to navíc pod nátlakem další osoby (R. M.), a zejména že nevěděl o tom, že nejde o bankovky pravé, nýbrž o padělky. Z takto formulovaných výhrad je naprosto zřejmé, že dovolatel nesouhlasí s dvěma pro věc zásadními zjištěními soudů, a použití hmotněprávní normy (resp. jejího nepoužití) požadoval na jím prezentovaný skutkový stav. Předně pokud by obviněný R. N. nevěděl, že bankovky jsou padělky, pak by se nemohl dopustit úmyslného trestného činu padělání a pozměnění peněz podle § 233 tr. zákoníku (v jakékoliv variantě) pro negativní skutkový omyl o okolnosti zakládající trestní odpovědnost (§ 18 odst. 1 tr. zákoníku); dále pokud by soudy zjistily, že obviněný R. N. jednal pod nátlakem R. M., zřejmě by podle názoru dovolatele nešlo o trestný čin, a to pravděpodobně pro krajní nouzi, byť to výslovně obviněný neuvádí. Jinými slovy se obviněný dovolává aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily, což samo nenaplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (podobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014) .

Nad rámec dovolacího přezkumu lze uvést, že obhajobou obviněného se v obou naznačených směrech velmi podrobně zabývaly soudy prvního i druhého stupně. Soudy podrobně v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, proč svědkovi P. P. neuvěřily, proč vycházely z verze, že obviněný R. N. peníze předal svědkovi M. M. Svědek M. M. byl v dané věci klíčovým svědkem, jeho tvrzení hodnotily oba soudy velmi obezřetně, byly si dobře vědomy určitých rozporů v jeho výpovědích z různých období, což bylo zapříčiněno především osobností samotného svědka, jenž je submisivní, poddajný, s nedostatečným smyslem pro realitu, jak plyne z provedeného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie. Soudy obou stupňů také obezřetně přistupovaly k hodnocení výpovědi svědka P. P., kterého nepovažovaly za důvěryhodného, podobně jako dalšího svědka R. M. V rámci tohoto hodnocení provedených důkazů soudy přiléhavě poukázaly na další trestní věci, jež se těchto dvou svědků týkaly, oba při své výpovědi byli motivováni vlastními zájmy, s čímž se soudy dostatečným způsobem v rámci svých úvah vypořádaly. Soudy veškeré provedené důkazy hodnotily nejen jednotlivě, ale i ve vzájemné spojitosti, souhrnně. Rozhodně není vadou postupu při hodnocení důkazů, že soudy přikládaly velký význam skutečnosti, že na více zajištěných bankovkách byly nalezeny otisky prstů obviněného R. N., což vyvracelo jeho obhajobu, a zároveň to ve spojitosti s kvalitou padělků prokazuje jeho vědomost jako osoby žijící v Německu, kde se těmito bankovkami běžně platí, o tom, že nešlo o pravé bankovky, ale o jejich padělky. V průběhu řízení před soudy prvního i druhého stupně byla obviněnému poskytnuta možnost uplatnit svou obhajobu. Totožné námitky, jaké obviněný uvedl v dovolání, byly součástí jeho řádného opravného prostředku, přičemž soud druhého stupně se jimi dostatečně zabýval, dokonce doplnil dokazování a skutkové závěry soudu prvního stupně jako správné potvrdil. To se týká jak námitky ohledně nevědomosti obviněného o tom, že bankovky jsou padělky, tak i tvrzení o nátlaku na obviněného svědkem R. M., který by rozhodně nemohl naplnit znaky okolnosti vylučující protiprávnost v podobě krajní nouze. Kromě toho soudy obou stupňů vycházely z jiné verze skutkového stavu (bylo sice prokázáno, že obviněný R. N. byl svědkovi R. M. dlužen a že tento svědek úhradu dluhu požadoval, nebylo ale prokázáno, že by svědek obviněnému předal padělané bankovky, aby si jejich prostřednictvím obviněný opatřil pravé peníze, jimiž by uhradil dluh vůči svědkovi R. M.).

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak byl uplatněn jen formálně, ve skutečnosti nelze obsahově uplatněné dovolací námitky podřadit pod žádný dovolací důvod, neboť směřovaly výlučně proti skutkovým zjištěním a nikoli proti právnímu posouzení činu.

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu). V Brně dne 3. února 2016
JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.