5 Tdo 16/2017
Datum rozhodnutí: 23.02.2017
Dotčené předpisy: § 220 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku



5 Tdo 16/2017-40

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2017 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. B., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 7 To 158/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 112/2013, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se z podnětu dovolání obviněného z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 7 To 158/2015, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. 6 T 112/2013.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se z r u š u j í také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Litoměřicích p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný Ing. M. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. 6 T 112/2013, uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, který spočíval v tom, že jako konkursní správce úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, státní podnik v likvidaci, IČ 14868334, ustanovený Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 20. 10. 2000 v konkursním řízení vedeném pod sp. zn. 18 K 124/99, v době od 21. 8. 2008 do 31. 8. 2008 objednal a následně na základě zálohové faktury uhradil společnosti FAB, s. r. o., IČ 27465454 (nyní ASSA ABLOY Czech & Slovakia, s. r. o.) za programovatelné zámky včetně příslušenství pod obchodním názvem FAB Cliq Verso částku 161 604 Kč, kterou dne 25. 8. 2008 zaplatil z prostředků konkursní podstaty (nyní majetkové podstaty) převodem a nákup provedl, ačkoli věděl, že se nejedná o náklad spojený s udržováním a správou konkursní podstaty, neboť v konkursní podstatě nebyly zapsány nemovitosti, které by bylo třeba zabezpečit tímto systémem a úpadce ani neměl žádné zaměstnance, kterým by bylo třeba přidělovat přístupová práva k systému, čímž porušil svou zákonnou povinnost podle § 8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, postupovat při výkonu funkce správce konkursní podstaty s odbornou péčí a uvedeného jednání se dopustil v rámci výkonu funkce správce konkursní podstaty úpadce, na kterého podle § 14 odst. 1 písm. a) a § 14a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání přechází prohlášením konkursu oprávnění nakládat s majetkem podstaty a jehož úlohou je péče o zabezpečování zájmů úpadce a tímto jednáním způsobil škodu na majetku zahrnutém do konkursní podstaty ve výši 161 604 Kč.

2. Okresní soud podle § 44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu s tím, že trest odnětí svobody v trvání tří let podmíněně odložený na zkušební dobu pěti roků a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce správce konkursní podstaty a insolvenčního správce v trvání pěti roků, které byly obviněnému uloženy rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 24 T 102/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 7 To 145/2013, za trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku považoval za dostatečné.

3. Současně Okresní soud v Litoměřicích podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal poškozený podnik Služby pro zemědělství Střížovice, s. p., s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Obviněný Ing. M. B. a poškozený Služby pro zemědělství Střížovice, s. p., napadli uvedený rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích odvoláními, která Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 7 To 158/2015, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná.

II. Dovolání obviněného
5. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný Ing. M. B. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Těmína, Ph. D., dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

6. V úvodu dovolatel namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího pravidla ultima ratio . Podle jeho přesvědčení postačovalo případnou neúčelnost nákupu zámků řešit prostředky civilního práva, konkrétně poukázal na ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, upravující postup, kdy konkursní soud při rozhodování o konečné zprávě posuzuje účelnost výdajů a nákladů vynaložených správcem konkursní podstaty. Případně neschválené výdaje konkurzní soud pak považuje za zálohy vyčerpané na uspokojení odměny správce konkursní podstaty. Své tvrzení opřel o názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 301/2011, jehož opis přiložil k dovolání.

7. Obviněný dále vytkl soudům obou stupňů nesprávné právní posouzení skutku, který nenaplňuje všechny znaky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku, a to především znak škody. I ve vztahu k této námitce vycházela jeho argumentace z již vyřčeného požadavku nutnosti vyčkat rozhodnutí konkursního soudu o schválení konečné zprávy. Pokud by totiž konkursní soud dospěl k názoru, že nákup zámků nebyl účelný, jejich pořizovací cenu by započetl na jeho odměnu za výkon správce konkursní podstaty, pak by nemohla poškozenému Služby pro zemědělství Střížovice, s. p., vzniknout žádná škoda. Svou obhajobu podpořil obviněný odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, (uveřejněný pod č. 22/2014 Sb. rozh. obč.), v němž Nejvyšší soud vyslovil názor, že obecný soud rozhodující spor mezi současným a bývalým správcem konkursní podstaty téhož úpadce není oprávněn posuzovat účelnost vynaložení hotových výdajů a nákladů spojených s udržováním a správou konkursní podstaty, dokud o jejich schválení nerozhodne konkursní soud. Závěrem dovolání ještě k této námitce uvedl, že za vynaložené finanční prostředky byla získána odpovídající protihodnota zámky, jež neopustily majetkovou sféru konkursní podstaty.

8. S tím souvisí další dovolací výhrada namířená proti závěrům soudů, které podle dovolatele nesprávně vyhodnotily pojem konkursní podstata (zákon č. 182/2006, o úpadku a způsobech jeho řešení, insolvenční zákon, nahradil pojem konkursní podstata pojmem majetková podstata ). Podle odvolacího soudu je konkursní podstatou pouze to, co je ve faktickém držení úpadce nebo správce. Správně však podle dovolatele konkursní podstatu představuje ten majetek, který je do konkursní podstaty zapsán správcem bez ohledu na to, zda se nachází ve faktickém držení úpadce nebo správce, někdy ani není známo, kde se zapsané věci vlastně nachází. Obviněný zakoupené zámky pouze svěřil M. K. za účelem jejich opravy, tato okolnost podle něj neměla vliv na to, že nadále tvoří součást konkursní podstaty.

9. Dále se obviněný hájil tvrzením, že předmětný nákup programovatelných zámků byl účelný a hospodárný. Měl zákonnou povinnost opatrovat svěřený majetek úpadce, čímž je třeba rozumět i potřebnou míru zabezpečení ochrany tohoto majetku. Považoval tento způsob ochrany za nejúčelnější, připustil však, že na tuto otázku mohou být i jiné názory. Za kompetentní orgán vyjádřit se na toto téma dovolatel považoval konkursní soud a nikoli soudy rozhodující v trestním řízení, jež je ovládáno jinými zásadami než řízení konkursní.

10. Na závěr svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, současně připojil požadavek na projednání dovolání ve veřejném zasedání.

III. Vyjádření k dovolání

11. Nejvyšší státní zástupce sdělil Nejvyššímu soudu prostřednictvím státní zástupkyně JUDr. Zuzany Sýkorové, že se k dovolání obviněného věcně vyjadřovat nebude, přičemž vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska
8. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného obsahuje zákonné náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci.

9. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod, obviněný Ing. M. B. opřel své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

10. K výkladu uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

11. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu významná jak námitka obviněného, že soudy chybně posoudily rozsah konkursní podstaty, tak jeho nesouhlas se vznikem škody. Protože tedy dovolatel vytýkal soudům vadu v použití ustanovení hmotného práva, mohl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu přezkoumat zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem jakož i řízení, které mu předcházelo, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Při tomto přezkumu shledal, že pro vady v aplikaci hmotného práva (zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a tr. zákoníku) nemohla rozhodnutí soudů nižších stupňů v dovolacím řízení obstát.

b) K rozsahu konkurzní podstaty

12. Nejvyšší soud se nejprve zabýval právní námitkou, zda obviněný v pozici správce konkursní podstaty vydáním zakoupených klíčů do faktické držby M. K. za účelem jejich ať už opravy, promazání nebo vyhodnocení způsobilosti k montáži, zúžil rozsah konkursní podstaty o cenu, kterou vynaložil na pořízení předmětných klíčů. Soudy tuto otázku vyhodnotily kladně a založily na ní své následné úvahy o vzniku a výši způsobené škody. Nejvyšší soud však zjistil, že soudy (resp. pouze odvolací soud, okresní soud se k této otázce stejně jako k dalším znakům skutkové podstaty nevyjádřil buď vůbec! nebo jen velmi stroze) při právním hodnocení majetku (ne)spadajícího do konkursní podstaty pochybily a námitka obviněného je tudíž důvodná.

13. Podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, který bylo třeba v této věci aplikovat s ohledem na přechodné ustanovení § 432 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, tvořil konkursní podstatu majetek podléhající konkursu (§ 6 odst. 1), konkurs se týkal majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a který nabyl během konkursu (§ 6 odst. 2), za podmínek stanovených citovaným zákonem patřil do podstaty také majetek jiných osob, zejména těch, které jej nabyly na základě neúčinných právních úkonů dlužníka (§ 6 odst. 3). Ze skutkových zjištění učiněných soudy v dané věci vyplývá, že programovatelné zámky a jejich příslušenství zakoupil obviněný z peněžních prostředků úpadce za trvání konkursu, zálohová i konečná faktura - dokumenty potvrzující uhrazení kupní ceny byly vloženy do účetní evidence úpadce (srov. např. příloha trestního oznámení konkursního věřitele TOMI-Písek, s. r. o., nebo elektronická korespondence nového správce konkursní podstaty na č. l. 162). Evidentně tudíž bylo předmětné zboží zakoupeno správcem (obviněným) po prohlášení konkursu na majetek úpadce, správce konkursní podstaty je od prodejce fyzicky převzal a po nějaké době složil do rukou zámečníka, který je na výzvu policejního orgánu vydal. Nic nenasvědčuje tomu, že by dovolatel v rozporu se svou povinností spravovat a řádně pečovat o majetek úpadce měl v úmyslu krátit rozsah konkursní podstaty a způsobit tak na majetku úpadce škodu, nebo že by se snad měl dopustit vůči úpadci podvodného jednání, jak naznačoval odvolací soud. Pro takové úvahy však výsledky provedeného dokazování vůbec nesvědčí, nemají v něm žádnou oporu, neboť obviněný nijak nezatajoval pořízení těchto movitých věcí, o jejichž případné (ne)účelnosti bude ještě zmínka, přičemž se, možná ne dost razantně, snažil jednat s prodejcem o vrácení z důvodu jím zjištěných vad.

14. V této souvislosti je zejména nutné odmítnout tvrzení soudů, že sporné movité věci se po jejich předání k opravě třetí osobě ocitly mimo majetek spadající do konkursní podstaty. V jednání, kdy faktickou kontrolu nad majetkem z konkursní podstaty převezme dočasně někdo jiný, nelze totiž spatřovat zmenšování konkursní podstaty, pokud takový majetek (v této věci zámky a jejich příslušenství) byly zapsány do konkursní podstaty. Takový výklad naprosto jednoznačně vyplývá ze samotného znění třetího odstavce § 6 zákona č. 328/1991 Sb., který za stanovených podmínek umožňoval (v současnosti tak v podstatě shodně činí § 205 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, insolvenční zákon) do konkursní podstaty zahrnout mj. i majetek v držení jiných osob, které jej nabyly na základě neúčinných právních úkonů. Rovněž soudní judikatura se k této otázce staví poměrně jednoznačně, dokonce připustila, že nelze vyloučit případy, kdy majetek, na který byl prohlášen konkurs, tvořily jen věci ve vlastnictví třetích osob, které patří do konkursní podstaty v důsledku neúčinných úkonů dlužníka, resp. úpadce (srov. rozhodnutí č. 9/2007 Sb. rozh. obč.). Tím spíše bude součástí konkursní podstaty majetek nabytý do konkursní podstaty na základě platného právního úkonu, ačkoli je taková věc v dočasné držbě jiné osoby.

15. Krajský soud v Ústí nad Labem tedy pochybil, pokud nahlížel na svěření zámků zámečníkovi jako na zmenšení majetku úpadce (nyní dlužníka) a v závislosti na tomto nesprávném právním posouzení poté vyhodnocoval vznik i rozsah škody vzniklé úpadci. Jak bude rozvedeno níže, v otázce výše škody spočívala další vada napadeného usnesení i jemu předcházejícího rozsudku, pokud ovšem vůbec lze v daném případě vůbec uvažovat o existenci škodlivého následku, resp. účinku ve smyslu jednoho z obligatorních znaků skutkové podstaty přečinu podle § 220 tr. zákoníku,.

c) K trestnému činu porušení povinnosti při správě cizího majetku
16. Trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou, přičemž podle odst. 2 písm. a) uvedený trestný čin pachatel spáchá jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Podstatou tohoto trestného činu je tedy jednání (konání nebo opomenutí), kterým vzniká škoda na cizím majetku, ale nevyžaduje se, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Na druhé straně však je nutné, aby bylo učiněno příslušné zjištění o vzniku škody alespoň nikoli malé (podle odst. 1 § 138 tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč), a to v příčinné souvislosti s uvedeným porušením uložené povinnosti.

17. Škodou na cizím majetku, která je znakem objektivní stránky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, se tedy rozumí nejen zmenšení dotčeného opatrovaného nebo spravovaného majetku, ale i nedostatek přírůstku na něm, k němuž by při normálním běhu okolností , tj. nebýt poškozovacího jednání došlo. Podle toho se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk, když za skutečnou škodu, jež v dané věci připadá v úvahu, se považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které je nutno vynaložit, aby došlo k uvedení majetku do předešlého stavu. Ještě konkrétněji řečeno ve vztahu k přečinu podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku se skutečnou škodou rozumí především jakékoli zmenšení hodnoty (užitné i směnné) opatrovaného nebo spravovaného majetku, k němuž by nedošlo, kdyby byl majetek spravován nebo opatrován řádně. Je to zejména úbytek majetkových hodnot spočívající ve zkáze věci v důsledku její nedostatečné údržby, v promlčení pohledávky, v nutnosti zaplacení penále, pokuty, poplatku z prodlení, v poskytnutí plnění bez zajištění jeho návratnosti apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2184-2185 s.).

18. S přihlédnutím k výše uvedenému obecnému výkladu o zákonném znaku škody a také vzhledem k vyloučení zmenšení rozsahu konkurzní podstaty o hodnotu zakoupených zámků (zůstaly součástí majetku úpadce) je zjevné, že právní názor soudů o výši škody odpovídající jejich pořizovací ceně nebylo možno hodnotit jako správný. Nejvyšší soud nemá s ohledem na citovanou zákonnou úpravu pojmu a rozsahu konkursní (nyní majetkové) podstaty a soudní judikaturu týkající se této otázky žádné pochybnosti o tom, že zámky a jejich příslušenství tvořily majetek úpadce, byly tudíž součástí konkursní podstaty, a proto škodu mohl představovat pouze úbytek majetkových hodnot spočívající v jejich případném poškození či ztrátě navíc zaviněné obviněným, jež by bylo třeba odborně vyčíslit. Pořizovací cena zámků by mohla vyjadřovat škodlivý následek jen za předpokladu, že by byly natolik znehodnoceny, že by již nebyly vůbec použitelné ani zpeněžitelné, to vše za předpokladu, že v závadném stavu by se nacházely v důsledku porušení odborné péče správcem konkursní podstaty. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že při zjišťování výše škody způsobené na věci nebo na jiné majetkové hodnotě se vychází z obecných kritérií podle § 137 tr. zákoníku (viz rozhodnutí č. 39/2002 a č. 45/2006 Sb. rozh. tr.). Zbývá také upozornit na nepřiléhavý výklad rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 5 Tz 44/2013, odvolacím soudem na str. 7 napadeného usnesení. V citované věci, v níž Nejvyšší soud rozhodoval o stížnosti pro porušení zákona podané tehdejší ministryní spravedlnosti ve prospěch obviněných, jsou obsaženy obecné úvahy o tom, co je možné považovat za skutečnou škodu u přečinu podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku. Navíc lze připomenout, že ani v projednávaném řízení o dovolání obviněného Ing. M. B. se již vyslovený názor na znak škody nijak neodlišuje [srov.: skutečnou škodou se rozumí především jakékoli zmenšení hodnoty (užitné i směnné) opatrovaného nebo spravovaného majetku, k němuž by nedošlo, kdyby byl majetek spravován nebo opatrován řádně ]. Odvolací soud však nesprávně vycházel z přesvědčení, že obviněný vydal z konkursní podstaty finanční prostředky, za něž zpět nezískal žádnou jinou hodnotu, resp. sporné zámky z konkursní podstaty dokonce odstranil. Jak již bylo shora vysvětleno, taková úvaha není v souladu s právní úpravou, je nesprávná, neboť zámky pořízené za peníze spadající do konkursní podstaty zůstaly její součástí, není pochyb o tom, že měly určitou hodnotu. Jenom z těchto důvodů (kromě dalších) nebylo možné považovat kupní cenu vynaloženou na jejich pořízení za škodu způsobenou žalovaným přečinem. Lze jen spekulovat situaci, kdyby bylo prokázáno případné znehodnocení zakoupeného zboží v příčinné souvislosti s jednáním (opomenutím) obviněného, tak by mohl být škodou rozdíl mezi pořizovací cenou a cenou po jejich vrácení. Nejvyšší soud však poznamenává, že rozdíl mezi kupní cenou a jejich hodnotou po vydání M. K. nebyl soudy zjišťován, protože se (mylně) domnívaly, že tato zjištění nemají vliv na výrok o vině, ale mohou mít význam jen ve vztahu k výroku o náhradě škody (srov. str. 8 rozsudku odvolacího soudu).

19. V trestní věci obviněného Ing. M. B. bude muset soud v opakovaném hlavním líčení zohlednit nespornou skutečnost, že zámky nepřestaly tvořit konkursní podstatu dlužníka. Dále bude jeho úkolem, aby se znovu zabýval otázkou vzniku škodlivého následku, který by byl zapříčiněn jednáním dovolatele, spočívajícím navíc v porušení povinnosti postupovat při výkonu funkce správce konkursní podstaty s odbornou péčí (viz § 8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a popř. vyčíslil škodu v souladu s tím, co bylo ke stanovení její výše uvedeno shora. Navíc v rámci hodnocení účelnosti a hospodárnosti vynaložených výdajů na pořízení sporných zámků se bude soud muset důsledněji zabývat též obhajobou obviněného. Tvrdil, že konkursní podstata měla být rozšířena o další nemovitosti, na něž chtěl zámky také použít, že se snažil nemovitosti pojistit, ale pojišťovací subjekty ho odmítly (je nepřípustné, aby bylo kladeno obviněnému k tíži, že objekty místo nákupu zámků raději nepojistil, jak učinil odvolací soud, když přitom neučinil jakékoli dokazování k vyvrácení této obhajoby). V dané věci lze nalézt nedbalý přístup již orgánů činných v přípravném řízení spočívající mj. v tom, že sice provedly ohledání nemovitostí zapsaných do konkurzní podstaty (viz protokol na č. l. 218), velkou část budov tvořila polorozpadlá hospodářská stavení, ale patřil sem i bytový dům v T., budova v S., v T. objekt používaný někým jiným a ve V. Ú. u B. objekt obývaný nájemníky, a soudy se nevypořádaly s možností použít zakoupené zámky právě u tohoto nemovitého majetku.

20. Obecně k trestnému činu podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku dovolací soud dále podotýká, že porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti. K porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít především konáním pachatele (aktivní činností), zejména takovými dispozicemi s cizím opatrovaným nebo spravovaným majetkem, při kterých pachatel neobdrží do opatrovaného nebo spravovaného majetku odpovídající protihodnotu, k čemuž nákupem zámků s příslušenstvím zcela jistě nedošlo. Obviněný pořizoval věci, které mají souvislost s opatrovaným majetkem, nešlo z jeho strany o žádnou svévoli či nesmyslný nákup věci zcela nepoužitelné v rámci výkonu správce nemovitostí. K porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít též opomenutím takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen, tj. neodůvodněnou nečinností (§ 112). Toto opomenutí pak může spočívat např. v nepožadování úroků za půjčku peněz či cenných papírů, v nedostatečné údržbě a opravách spravované nemovitosti, v nezajištění včasné a řádné sklizně úrody atd. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na důvodnou obavu obviněného, že by mu jeho případná nečinnost ohledně snahy o zabezpečení nemovitostí naopak mohla být přičítána k tíži. Soudní judikatura zná mnoho případů, kdy správce konkursní podstaty byl žalován za porušení své povinnosti postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí, resp. s péčí řádného hospodáře (např. rozhodnutí č. 110/2012 Sb. rozh. obč., kdy se úpadce domáhal na žalovaném správci konkursní podstaty náhrady škody vzniklé na majetku úpadce, ohledně něhož správce nesjednal pojištění). V tomto ohledu lze porozumět obhajobě obviněného, který sice zřejmě nepostupoval v rámci své funkce vždy bezodkladně, důsledně, či se znalostí všech okolností (technické parametry a instalace tohoto typu zámků), nicméně samotné pořízení programovatelných zámků obecně použitelných k ochraně nemovitého majetku, který byl součástí konkursní podstaty, rozhodně nepřekročilo obecný rámec povinností obviněného vyplývajících z jeho funkce správce konkursní podstaty. Správou majetku se totiž mj. rozumí činnost, jež má zabránit znehodnocení konkursní podstaty, jejímu poškození či odcizení majetku ji tvořícím (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 160, r. 2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3037/2008, uveřejněný ve stejném časopise pod č. 26, r. 2011).

21. Na rozdíl od shora uvedených výhrad, nepřiznal Nejvyšší soud důvodnost námitce, jíž obviněný vytýkal soudům obou stupňů, že nevyčkaly rozhodnutí konkursního soudu o přiznání jeho odměny za výkon správce konkursní podstaty, neboť její případné snížení o neúčelně vynaložené výdaje , (pokud by však soud vůbec takový závěr učinil), by mělo vliv na určení rozsahu škodlivého následku, resp. účinku v této trestní věci.

22. Výši škody způsobené trestným činem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku zjišťují orgány činné v trestním řízení samostatně, jedná se o předběžnou otázku týkající se viny obviněného (škoda je znakem již základní skutkové podstaty tohoto činu viz § 9 odst. 1 tr. řádu), proto nebylo nutné čekat na skončení konkursního řízení vedeného na majetek úpadce poškozeného. Případné výsledky konkursního řízení mohou mít význam z hlediska adhezního řízení pro určení povinnosti obviněného nahradit způsobenou škodu (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 5 Tdo 806/2007, uveřejněné pod č. T 1044 v sešitě č. 41 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vydávalo nakladatelství C. H. Beck, Praha). Ačkoli tedy je reálné, aby konkursní soud odměnu správce přiměřeně zvýšil/snížil, jak mu umožňuje ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, resp. aby v souladu s ustanovením § 29 citovaného zákona neschválil vyúčtování hotových výdajů správce, jež dovolatel vyčíslil za roky 2000-2009 v celkové výši přes 1 milion Kč (viz č. l. 124), soudy rozhodující v této trestní věci nemusely vyčkávat na vydání takového rozhodnutí konkursního soudu, jak se obviněný domníval. Současně je však vhodné přiznat určitou důvodnost tomuto tvrzení obviněného, a to nejen pro účely výroku v adhezním řízení, ale též z hlediska důvodnosti konání celého trestního řízení o žalovaném skutku a nutnosti zohlednění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto ohledu nebyla rovněž věc soudy nižších stupňů vůbec zkoumána, byť odvolací soud se na str. 8 napadeného usnesení zmínil o citovaném principu, nicméně učinil tak pouhým odkazem na citované ustanovení trestního zákoníku, aniž by jakkoli vyložil důvody, pro něž shledal nezbytným trestní postih obviněného za čin, pro který byla na něho podána obžaloba. Vyslovení viny obviněného tak vyvolává významné pochybnosti, jak je naznačeno shora, navíc Nejvyšší soud shledal další vadu, dovoláním nevytýkanou.

23. Z hlediska subjektivní stránky se pro trestní odpovědnost za trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 15), přičemž postačí i úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b)], tj. pokud pachatel ví o tom, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a že tím jinému způsobí škodu nikoli malou, a je s tímto následkem (účinkem) srozuměn. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem (účinkem) trestného činu (viz rozhodnutí č. 20/1981 Sb. rozh. tr.). V daném případě se tedy musí úmysl obviněného vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm. Pokud jde o zavinění k okolnosti zvlášť přitěžující, která podmiňuje použití přísnější trestní sazby [zde ve vztahu k pachateli jako osobě, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného podle odst. 2 písm. a) ustanovení § 220 tr. zákoníku], a jde-li o těžší následek postačí že jej pachatel zavinil z nedbalosti viz § 17 písm. a) tr. zákoníku. Přestože dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku nenamítl absenci subjektivní stránky přečinu, jímž byl shledán vinným, vzhledem k jiným oprávněným námitkám, které dovolací soud vedly ke kasačnímu rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí, je na místě upozornit okresní soud na nutnost důsledně se vypořádat i s naplněním subjektivní stránky trestného činu podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně vyhodnotí zavinění obviněného ve vztahu ke všem zákonným znakům, a to i s přihlédnutím k elektronické korespondenci obviněného v době výkonu funkce správce konkursní podstaty se zaměstnanci společnosti FAB, u níž se snažil zámky reklamovat, neboť k těmto důkazům se soudy vůbec nevyjádřily, ačkoli je měly k dispozici (viz č. l. 300-302), a podle zjištění Nejvyššího soudu nelze považovat ani výpovědi slyšených svědků z řad zaměstnanců za příliš spolehlivé, resp. vylučující verzi obhajoby. V této souvislosti dovolací soud podotýká, že, co se týče subjektivní stránky, soud prvního stupně se s ní vůbec nevypořádal, odůvodnění jeho odsuzujícího rozsudku proto neodpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení § 125 tr. řádu. Tento nedostatek nenapravil ani soud druhého stupně, který snad jen nepřímo svými úvahami na str. 7 usnesení o možném podvodném jednání obviněného naznačoval přímý úmysl pachatele, aniž by však náležitě posoudil existenci této formy zavinění na podkladě výsledků dokazování. V novém řízení před okresním soudem bude tento soud pečlivě zkoumat nejprve naplnění znaků charakterizujících objektivní stránku činu, jak uvedeno shora, a rovněž bude třeba posoudit, zda dovolatel skutečně nemohl výdaj na pořízení programovatelných zámků považovat za účelný a hospodárný, a to v návaznosti na jeho obhajobu, že očekával zahrnutí dalších budov do konkursní podstaty, že se mu nepodařilo objekty pojistit, že počítal s případným přeprodáním zámků do dalších konkursních podstat, jež měl spravovat.

24. Pokud snad soudy nižších stupňů pod doplnění dokazování a opětovném a pečlivém vyhodnocení všech zjištěných okolností, znovu dospějí k závěru, že obviněný Ing. M. B. vynaložil finanční prostředky na nákup zámků nadbytečně a že byl minimálně srozuměn se vznikem škodlivého následku na majetku úpadce v důsledku tohoto právního úkonu, bude nutné správně vyčíslit výši způsobené škody, neboť za ni nelze považovat pořizovací cenu zámků, jak již Nejvyšší soud vysvětlil shora. Za účelem zjištění hodnoty pořízených zámků bude zřejmě nezbytné opatřit minimálně odborné vyjádření a za takové situace, kdy kromě toho již byl obviněný Ing. M. B. rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 7 To 145/2013, postižen citelným trestem i ve vztahu ke speciální prevenci (zákaz činnosti spočívající ve výkonu funkce správce konkursní podstaty a insolvenčního správce na dobu pěti roků), je vhodné zvážit, zda pokračování v tomto trestním řízení bude vůbec účelné. Nabízí se totiž otázka, jestli je další objasňování spojené s nezbytnými náklady v relaci k zájmu na postihu obviněného a k naplnění účelu trestního řízení.

V. Závěrečné shrnutí

25. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dal za pravdu dovolateli, pokud namítal, že programovatelné zámky zůstaly součástí konkursní podstaty úpadce, a důvodně tak zpochybnil naplnění znaku škody na spravovaném a opatrovaném majetku. Vzhledem k vadnému právnímu posouzení rozsahu konkursní podstaty poté soudy dospěly také k nesprávnému určení výše škody. Pochybnosti vyvstaly také ohledně naplnění subjektivní stránky, jíž se soudy opomněly zabývat, dále též ohledně soudy přijatém názoru neúčelnosti vynaložených nákladů na nákup předmětných zámků, potřebě konání trestního řízení s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe, případně po zjištění existence naplnění všech zákonných znaků stíhaného přečinu též v potřebě pokračovat v trestním řízení vzhledem k již uloženému trestu obviněnému za sbíhající se trestný čin. Proto Nejvyšší soud shledal napadené usnesení odvolacího soudu vadným, stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině i trestu a ve výroku o náhradě škody. Na podkladě dovolání obviněného Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 7 To 158/2015, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. 6 T 112/2013. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Jelikož zjištěná pochybení měla svůj původ již v rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích, přikázal Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. řádu tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

26. Okresní soud v Litoměřicích tak opětovně projedná trestní věc obviněného Ing. M. B. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom soud prvního stupně nejprve zváží otázku, zda je v souladu s účelem trestního řízení pokračovat v projednání obžaloby. V případě, že bude v trestním řízení pokračovat, opětovně se bude zabývat účelností nákupu zámků, zaviněním a bude nutné doplnit dokazování tak, aby byla bez jakýchkoli pochyb správně stanovena výše škody. V odůvodnění svého rozsudku pak soud v souladu s § 125 tr. řádu pečlivě a srozumitelně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, přičemž se vypořádá se všemi námitkami obhajoby a jí předloženými důkazy.

27. Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr. řádu).

28. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu s ohledem na omezené možnosti provádět dokazování v dovolacím řízení (viz § 265r odst. 7 tr. řádu), rozhodl Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání, což mu citované ustanovení dovoluje i za situace, kdy obviněný Ing. M. B. vyjádřil požadavek na projednání jeho dovolání ve veřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 23. 2. 2017
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu