5 Tdo 1575/2012
Datum rozhodnutí: 13.03.2013
Dotčené předpisy: § 21 odst. 1 písm. a) tr. zákoník, § 240 odst. 1 tr. zákoník, § 240 odst. 3 tr. zákoník



5 Tdo 1575/2012-33

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2013 o dovolání, které podal obviněný R. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 3 To 22/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 11/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í


Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 37 T 11/2010, byl obviněný R. K. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 a § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen tr. zákoník ), a odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen živnostenský zákon ), na dobu 5 roků.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný i státní zástupce krajského státního zastupitelství v Ostravě. Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 3 To 22/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému R. K. uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku odvolací soud uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 8 let. Odvolání obviněného R. K. vrchní soud zamítl podle § 256 tr. ř.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný R. K. dovolání a to prostřednictvím dvou obhájců. První vypracovala JUDr. Věra Ptáčková a druhé JUDr. Petr Stoklasa. Obě podání směřovala proti všem výrokům napadeného rozhodnutí a odkazovala na dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., tedy, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný především namítl, že své rozhodnutí podnikat pečlivě promyslel, zkonzultoval a naplánoval, vypracovaný podnikatelský plán obsahoval podrobnou kalkulaci nákladů i zisků a měl vážný zájem jej zrealizovat. Poukázal na skutečnost, že původní cena užitného vzoru mu nebyla známa a prodejní cena, jakkoli se mohla jevit jako vysoká, byla pouze výsledkem dohody mezi kupující a prodávající stranou. Navíc předmětná kupní smlouva vykazovala všechny potřebné náležitosti. Podnikatelský plán byl podle tvrzení obviněného proveditelný, domáhal se přibrání znalce k určení jeho ceny a také reálnosti jeho naplnění. Závěry soudu o úmyslném podání přiznání k dani z přidané hodnoty v jiné části O. označil za ničím nepodložené domněnky, neboť podání je možné učinit u kteréhokoliv finančního úřadu. Dále pak namítl existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Ohradil se rovněž proti tomu, že nemohl využít institutu tzv. účinné lítosti jen proto, že od finančního úřadu daňový odpočet neobdržel.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 3 To 22/2012, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 37 T 11/2011, a aby sám ve věci rozhodl podle § 265m tr. ř. tak, že odsouzeného zprostí obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Radka Doležela. Nejprve upozornil na to, že obviněný k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. neodkázal na žádnou konkrétní skutečnost uvedenou v § 11 odst. 1 či § 11a tr. ř., s níž zákon spojuje nepřípustnost trestního stíhání, ani neuvedl žádný jiný argument, kterým by její vznik mohl nastat. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství vyslovil přesvědčení, že trestní stíhání obviněného bylo přípustné, neboť žádná ze zákonných překážek nenastala. Nešlo ani o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, neboť soudy provedly dostatečné a úplné dokazování a dospěly ke správným skutkovým závěrům a je tak nutné z nich vycházet. Proto poukázal na skutečnost, že soudy správně dovodily, že ač nelze vyloučit, že obviněný mohl zvažovat výrobu sklenic a obchod s nimi, na uskutečnění jím předloženého podnikatelského plánu neměl vážný zájem. Předmětnou smlouvu o převodu práva k užitnému vzoru tedy podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obviněný sjednal, aby zcela cíleně a záměrně získal neoprávněný odpočet daně z přidané hodnoty. K argumentaci obviněného, jehož podstatou je tvrzení odlišného skutkového stavu, nelze přihlížet. Za hmotně právní argument lze považovat pouze námitku týkající se nevyužití institutu účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku, v čemž obviněnému bránila právní kvalifikace skutku jako nedokonaného trestného činu. Této výhradě dal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za pravdu, ovšem zároveň upozornil, že obviněný mohl využít obdobného institutu zániku trestní odpovědnosti, kterým je upuštění od pokusu podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku, což by však vyžadovalo změnu názorového postoje obviněného v průběhu páchání činu. Podmínkou aplikace ustanovení § 21 odst. 3 písm. a) i b) tr. zákoníku je totiž především dobrovolné upuštění pachatele od dalšího jednání směřujícího ke spáchání trestného činu, přičemž tak může učinit dvěma alternativami, jednak tím, že odstraní nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, anebo učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno. Obviněný ani jednu z obou možností nerealizoval, naopak ještě i v dovolání odmítal protiprávnost svého počínání. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství závěrem shrnul námitky obviněného tak, že se zcela míjí s uplatněnými dovolacími důvody a navrhl je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, v souvislosti s čímž nepovažoval za nutné, aby Nejvyšší soud rozhodoval o odkladu výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný R. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, kdy bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo nepřípustné. Spočívá tudíž v podstatě v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení namísto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2, § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. vydal jiné meritorní rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (např. odsuzující rozsudek). Vzhledem k tomu, že obviněný skutečně v podání sepsaném obhájkyní JUDr. Věrou Ptáčkovou neuvedl vůbec žádný konkrétní argument, kterým by podpořil svou výhradu nepřípustnosti trestního stíhání, nemůže se Nejvyšší soud přezkumem z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. vůbec zabývat. Nepřípustnost trestního stíhání proti obviněnému v daném trestním řízení, jejíž zákonné podmínky jsou vymezeny v ustanovení §11 a § 11a tr. ř., nezakládá ani jediná z dovolacích námitek obviněného.

Obviněný R. K. dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod dispozici normy hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákoníku. V rámci tohoto hmotně právního posouzení skutku nelze zohlednit otázku dodržení procesních ustanovení, tj. zejména trestního řádu, včetně ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjištění skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Případná vadná aplikace těchto procesních norem není obsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětem právního posouzení je tedy skutek v té podobě, v jaké byl zjištěn a popsán soudem. Proto v dovolání podaném z citovaného důvodu nelze namítat vady samotných skutkových zjištění soudů nižšího stupně, vady hodnocení důkazů a skutkových závěrů z nich vyvozených. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí.

Pokud jde o námitky, které obviněný uplatnil v rámci tohoto dovolacího důvodu, lze o nich obecně konstatovat, že mu v převážné míře neodpovídají. Obviněný totiž předložil vlastní verzi skutkového stavu, v podstatě setrval na své dosavadní obhajobě, v rámci níž tvrdil vážný zájem uskutečnit svůj podnikatelský plán. Uvedený záměr však byl v průběhu trestního řízení dostatečným způsobem vyvrácen prakticky všemi ve věci provedenými důkazy. Již soud prvního stupně naprosto srozumitelným a zcela přesvědčivým způsobem vyhodnotil výsledky dokazování a dospěl ke skutkovým závěrům stručně vyjádřeným v popisu skutku ve výroku o vině, který pak rozvedl v rámci hodnotících úvah k jednotlivým důkazům a shrnul je způsobem, který odpovídá základním logickým pravidlům. Odvolací soud rovněž reagoval na obhajovací argumenty obviněného, jejichž základem je však zcela odlišný závěr o účelu obchodní transakce, díky níž obviněný následně uplatnil daňový odpočet. Ani Nejvyšší soud po prostudování trestního spisu nemá pochybnost o správnosti hodnotící činnosti soudů obou stupňů, neboť výsledky dokazování v podstatě jednoznačně vedou k verzi, jež odpovídá skutkovému zjištění vyjádřeném v napadeném rozhodnutí a v jemu předcházejícím rozsudku nalézacího soudu.

Vážný úmysl obviněného vyrábět sklenice podle užitného vzoru zakoupeného za bez nadsázky vysokou cenu neodpovídá jeho skutečné činnosti, kterou bezprostředně po uzavření předmětné obchodní transakce vykonával. Jak vyplývá především z výpovědí svědků (F. B., J. J. a Ing. J. S.), nesnažil se obviněný odpovídající měrou nalézt výrobce, který by byl schopen za co nejnižší cenu sklenice produkovat, od svědka F. B. pouze převzal vzorky od vietnamského výrobce, aniž by vyvinul další aktivitu za účelem realizace výroby. Rovněž jeho snaha obstarat si odbyt skleněných výrobků se dá těžko posoudit jako dostatečná a to především z toho důvodu, že při tak vysoké ceně, kterou společnost Czech Traditional Export, s. r. o., měla uhradit prodávajícímu, potřeboval skutečně rozsáhlou síť odběratelů, aby byl schopen dosáhnout zisku odpovídajícímu dohodnuté částce, a to bez ohledu na podnikatelský zisk, který je smyslem provozování podnikání. Těžko lze uvěřit tvrzení obviněného o reálnosti jeho plánu, pokud vycházíme nejen z objektivních okolností, za nichž došlo ke koupi užitného vzoru, ale také z konkrétních kroků, které obviněný v úmyslu obchodovat se sklem skutečně činil. V tomto ohledu je možné připomenout obsah vlastního projektu obviněného, podle něhož, bez znalosti trhu, by při naplnění svých plánů prodeje získal částku ani nedosahující ceně, za niž užitný vzor zakoupil (a to krátce před uplynutím doby trvání jeho ochrany).

V podrobnostech pak Nejvyšší soud odkazuje na argumenty správce daně vyjádřené na str. 7 rozsudku soudu prvního stupně, z nichž je možné také dovodit protiargument k tvrzení obviněného ohledně daňové povinnosti prodávající společnosti Tančící sklo, s. r. o., zastoupené svědkem Ing. L. R. Cena za prodej užitného vzoru měla být kupující stranou uhrazena až po uplynutí deseti let po převodu vlastnických práv, a první splátka až půl roku po uzavření smlouvy. Také prodávající požádal o odložení úhrady daně z přidané hodnoty, resp. možnosti splátek na sedm let. Argument povinného odvodu kupujícím proto nelze přijmout na podporu tvrzení dovolatele o reálnosti obchodu, protože je zřejmé, že společnost Tančící sklo, s. r. o., nehodlala v běžném období daň odvést a bylo by jen spekulací se domnívat, zda se nechtěla své odvodní povinnosti vyhnout vůbec.

Pokud obviněný v dovolání zpracovaném JUDr. Věrou Ptáčkovou odkazoval na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, je možné stručně shrnout, že se ani v jednom případě nejednalo o věci skutkově srovnatelné s projednávanou věcí. Obviněný např. nebyl pod psychickým tlakem z vydírání, neboť kupní smlouvu uzavřel evidentně po zralém uvážení a vytvoření svého propočtu podnikatelského výsledku, tj. vědom si povinnosti peněžního plnění, k němuž se zavázal. Trestného činu podle § 240 tr. zákoníku je možné se dopustit právě i jen jedinou obchodní transakcí, pokud je prokázána její fiktivnost a účel, jehož měla dosáhnout, spočívající ve zkrácení daňové povinnosti či jejím neodvedení. K případu projednávanému před Evropským soudním dvorem je možné zdůraznit, že soudy ve věci obviněného správně dospěly k závěru, že neměl vážný úmysl uskutečnit svůj podnikatelský plán s výrobou sklenic, ale smyslem převodu vlastnického práva k užitnému vzoru bylo právě vylákání odpočtu daně z přidané hodnoty, a nikoli tedy ekonomická činnost, o níž se jednalo v označených věcech před Evropským soudním dvorem.

Úmysl obviněného spáchat daňový zločin již potvrdil vrchní soud v napadeném rozsudku, přičemž se vypořádal se všemi uplatněnými výhradami, které jej měly podle dovolatele vyvrátit. Nejvyšší soud kromě výše uvedeného neshledal potřebu úvahy soudu druhého stupně doplnit.

Také připomínka ohledně účinné lítosti nemohla nijak zvrátit správnost rozhodnutí v této věci. Využití tohoto institutu způsobujícímu zánik trestní odpovědnosti bránila skutečnost, že nedošlo k dokonání zločinu, nýbrž pouze k jeho pokusu. Vznik škodlivého následku však byl v daném případě odvrácen nikoli přičiněním obviněného, nýbrž kontrolní činností správce daně. Již odvolací soud správně připomněl judikaturu týkající se možnosti zániku trestnosti tzv. ukončeného pokusu, která vychází z definice ustanovení v § 21 odst. 3 písm. a) nebo b) tr. zákoníku za současné změny původního záměru pachatele čin dokonat (srov. např. č. 7/2007, č. 27/1987 Sb. rozh. tr.).

Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného ani jeho předcházející řízení proto nevykazuje žádnou vytýkanou vadu v hmotně právním posouzení skutkových zjištění, jež odpovídají výsledkům provedených důkazů. Obviněný se v podstatě domáhal beztrestnosti, kterou založil na jiných okolnostech žalovaného jednání, než které byly v průběhu trestního řízení zjištěny. Při respektování výkladu dovolacích důvodů nemohl Nejvyšší soud k takovým dovolacím argumentům přihlížet. Také nerozhodoval o návrhu obviněného na odložení výkonu rozhodnutí, neboť obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu. S ohledem na způsob rozhodnutí o dovolání neshledala předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvod pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. března 2013

Předsedkyně senátu: JUDr. Blanka Roušalová