5 Tdo 1573/2006
Datum rozhodnutí: 17.01.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1573/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. ledna 2007 o dovoláních, která podali obvinění J. T., a J. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 4 To 90/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 21 T 54/2003, t a k t o :

Dovolání obviněných J. T. a J. T. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Obvinění J. T. a J. T. byli rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 21 T 54/2003, uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Citovaným rozsudkem byl dále obviněný J. T. uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. a obviněný J. T. návodem k trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k § 125 odst. 1 tr. zák. Těchto trestných činů se dopustili jednáním konkretizovaným ve výroku o vině shora uvedeného rozsudku.

Za výše uvedené trestné činy byli obviněným uloženy následující tresty. Obviněný J. T. byl citovaným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roky, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky a 6 měsíců. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl jmenovanému obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu hospodářských funkcí spojených s hmotnou odpovědností v trvání 3 roky. Obviněnému J. T. byl podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen zmíněným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu hospodářských funkcí spojených s hmotnou odpovědností v trvání 2 roky.

Současně bylo rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto podle 228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti obviněných zaplatit S. s. společně a nerozdílně na náhradě škody částku ve výši 393 047,- Kč.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 4 To 90/2006, vydaným z podnětu odvolání obou obviněných byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu v celém rozsahu zrušen napadený rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud znovu ve věci rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. řádu tak, že obvinění J. T. a J. T. byli uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), jehož se dopustili tím, že po předchozí dohodě a za vzájemné součinnosti obviněný J. T. jako jednatel obchodní společnosti R.-T., s. r. o., nechal na základě rámcové objednávky ze dne 11. 12. 2000 vystavit na S. a ú. s., státní příspěvková organizace, kterou v inkriminované době zastupoval obviněný J. T. jako její ředitel, za přepravu škváry z areálu obchodní společnosti E. T., a. s., v K. do objektu S. a ú. s. v O. faktury konkretizované ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně. Předmětné faktury byly přitom zpracovány na podkladě záznamů o provozu vozidel nákladní dopravy A., které vyplnili řidiči nákladních vozidel R. T., P. T., J. F. a L. Z. na základě opakovaných požadavků obou obviněných na neoprávněné navýšení počtu ujetých kilometrů oproti skutečnému stavu, čímž došlo k neoprávněné fakturaci nenajetých 12 441 km. Výše popsaným jednáním obvinění způsobili Č. r., která jednotlivé faktury s vědomím obviněného J. T. proplatila obchodní společnosti R.-T., s. r. o., prostřednictvím S. a ú. s., státní příspěvková organizace, škodu v celkové výši 393 047,20 Kč (z toho daň z přidané hodnoty ve výši 70 877,40 Kč).

Za tento trestný čin byl obviněný J. T. odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání statutárního zástupce v rozpočtové a příspěvkové organizaci a povolání se samostatnou dispozicí s finančními prostředky v rozpočtové a příspěvkové organizaci a v obecně prospěšných společnostech, církvích, případně v jiných právnických osobách a rovněž u podnikatelů fyzických osob na dobu 3 roky. Obviněný J. T. byl za uvedený trestný čin odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 2 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru silniční motorová doprava nákladní na dobu 2 roky.

Citovaným rozsudkem bylo též rozhodnuto podle 228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti obviněných zaplatit S. s., příspěvkové organizaci, společně a nerozdílně na náhradě škody částku ve výši 393 047,- Kč.

Obvinění J. T. a J. T. napadli výše zmíněný rozsudek Krajského soudu v Ostravě dovoláními podanými prostřednictvím svých obhájců. Obviněný J. T. tak učinil dne 13. 9. 2006 a své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zejména namítá, že nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť svým jednáním nezpůsobil žádnou škodu. Tuto argumentaci obviněný opírá především o tvrzení, podle něhož soudy nižších stupňů neprokázaly existenci závazkového vztahu mezi obchodní společností R.-T., s. r. o., a S. a ú. s., státní příspěvková organizace. Prokázání této skutečnosti je přitom podle obviněného nezbytným předpokladem pro závěr o vzniku škody, která je zákonným znakem trestného činu podvodu. Současně se obviněný J. T. domnívá, že pokud údajně neexistoval mezi výše uvedenými subjekty žádný smluvní vztah, nemohlo tedy dojít ani ke sjednání úplaty za poskytnuté plnění, tj. sjednání výše částky za jeden ujetý kilometr. Proto se podle názoru tohoto obviněného v posuzované věci nejednalo o tzv. neoprávněnou fakturaci, jak konstatoval odvolací soud ve výroku o vině v napadeném rozsudku, neboť obchodní společnost R.-T., s. r. o., mohla fakturovat částky za uskutečněnou přepravu bez bližší specifikace. Jak dále uvádí obviněný J. T., jeho jednání mohlo být posouzeno nejvýše v soukromoprávních intencích jako bezdůvodné obohacení, které však není možné ztotožňovat s pojmem škoda ve smyslu trestního zákona. Obviněný rovněž zpochybňuje závěry odvolacího soudu, pokud jde o neoprávněné vystavení faktur. V této souvislosti obviněný především namítá, že pojem faktura není v našem právním řádu vymezen a že odvolací soud ani neuvedl, v rozporu s jakým právním předpisem bylo neoprávněně fakturováno.

Závěrem svého dovolání obviněný J. T. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný J. T. podal dovolání dne 5. 9. 2006 a opřel ho o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pokud jde o způsob a rozsah fakturace mezi obchodní společností R.-T., s. r. o., a S. a ú. s., státní příspěvková organizace, považuje obviněný za nesprávný závěr odvolacího soudu o její neoprávněnosti. Jak dále obviněný uvádí, neexistuje žádný právní předpis, který by vymezoval pojem faktura, případně stanovoval její obsahové náležitosti. Obviněný J. T. je proto přesvědčen, že zmíněná fakturace není důkazem vypovídajícím o existenci škody. Jestliže totiž neexistoval mezi shora uvedenými subjekty smluvní vztah, mohlo by se podle obviněného jednat toliko o bezdůvodné obohacení. Obviněný se domnívá, že se nemohl dopustit trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným, neboť svým jednáním nezpůsobil žádnou škodu.

Závěrem svého dovolání obviněný J. T. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby mu přikázal tuto věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovoláním obviněných J. T. a J. T. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky obviněných nejsou důvodné, neboť ustanovení § 250 tr. zák. není právní normou s tzv. blanketní dispozicí, a proto se pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu nevyžaduje, aby pachatel (tj. obvinění) svým jednáním porušoval ustanovení jiného právního předpisu. Proto podle státního zástupce nemá posouzení právního vztahu mezi obchodní společností R.-T., s. r. o., a S. a ú. s., státní příspěvková organizace, žádný zásadní význam, jak namítají dovolatelé. Pokud jde o zákonný znak spočívající ve způsobení škody, je státní zástupce toho názoru, že obvinění svým jednáním tento znak naplnili, neboť poškozený subjekt zaplatil i za neposkytnuté přepravní služby.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných J. T. a J. T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění J. T. a J. T. podali dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obvinění J. T. a J. T. opírají jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

K dovolacímu důvodu obsaženému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obvinění J. T. a J. T. shodně konkretizovali dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve svých dovoláních tím, že podle jejich názoru soudy nižších stupňů nesprávně posoudily zákonný znak spočívající ve způsobení škody obsažený v ustanovení § 250 odst. 1 tr. zák. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že za škodu na cizím majetku ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona se považuje újma majetkové povahy. O škodě na cizím majetku lze proto uvažovat pouze tehdy, je-li jednáním pachatele zasažena majetková sféra poškozeného, přičemž újma vzešlá z takového jednání se může projevit jednak jako zmenšení majetku, tj. úbytek hospodářské hodnoty (tzv. skutečná škoda), jednak jako ztráta toho, o co by byl majetek poškozeného oprávněně zvětšen, pokud by nedošlo k protiprávnímu jednání pachatele, tj. k trestnému činu (tzv. ušlý zisk). Obsahem toho, co tvoří škodu, pak může být plnění spočívající v poskytnutí věci, peněžité částky, ale i určité konání nebo opomenutí, které má majetkovou hodnotu (obdobně viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1471). Dovolací soud dále zdůrazňuje, že pro naplnění zákonného znaku spočívajícího ve způsobení škody se nevyžaduje, aby mezi poškozenou osobou na straně jedné a pachatelem, resp. obohacenou osobou na straně druhé existoval závazkový právní vztah. Navíc ve smyslu § 489 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, závazky mohou vzniknout z právních úkonů, ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení, jakož i z jiných právních skutečností uvedených v zákoně (např. při porušení smlouvy prodlením). Pokud tedy obvinění namítají, že mezi S. a ú. s., státní příspěvkovou organizací, a obchodní společností R.-T., s. r. o., nebyla uzavřena žádná smlouva a že si tyto subjekty mezi sebou nesjednaly ani úplatu za přepravní služby, nemůže podle dovolacího soudu uvedená dovolací námitka obstát. Jak je totiž zřejmé ze skutkových zjištění, která Nejvyšší soud v dovolacím řízení respektuje, mezi zmíněnými subjekty docházelo k opakovanému a vzájemnému faktickému plnění, přičemž S. a ú. s., státní příspěvková organizace, si dne 15. 12. 1999 objednala u obchodní společnosti R.-T., s. r. o., celoroční dopravu sypkých hmot na rok 2000 (viz č. l. 1657 trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 21 T 54/2003). Na základě této objednávky pak posledně jmenovaná obchodní společnost uskutečňovala pro objednatele S. a ú. s., státní příspěvkovou organizaci, požadované služby s tím, že uvedený objednatel za tyto služby odváděl poskytovateli služby protiplnění ve formě peněžité úplaty. Proto podle názoru dovolacího soudu oba subjekty jednoznačně projevily svobodnou a vážnou vůli realizovat popsaný právní vztah vzájemným plněním, což také v praxi uskutečnily, když z takového projevu vůle není naopak možné dovodit nic, co by jejich jednání zpochybňovalo.

Závěry soudů obou stupňů spočívající v posouzení vzniku a rozsahu škody nemůže podle dovolacího soudu zpochybnit ani tvrzení obviněných, že se v posuzované věci mohlo jednat o toliko bezdůvodné obohacení, které ovšem podle jejich názoru není možné ztotožňovat s pojmem škody v trestněprávním pojetí. Již výše dovolací soud uvedl, že zákonný znak spočívající ve způsobení škody obsažený ve skutkové podstatě trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. je naplněn tehdy, pokud jednáním pachatele došlo k újmě na cizím majetku, a škodou se zde rozumí též poskytnutí finančních prostředků bez toho, aby za ně poškozený obdržel věc, službu nebo jiné plnění odpovídající protihodnoty. V posuzované věci přitom dospěly soudy nižších stupňů ke skutkovému závěru, podle něhož počet vykázaných kilometrů za přepravní služby, které obchodní společnost R.-T., s. r. o., jejímž jménem jednal obviněný J. T., poskytla S. a ú. s., státní příspěvkové organizaci, jejímž jménem jednal obviněný J. T., byl vyšší, než odpovídalo skutečnosti (celkem o 12 441 km), takže tato státní příspěvková organizace jednáním obou obviněných popsaným ve výroku o vině v napadeném rozsudku uhradila navíc částku 393 047,20 Kč, s nimiž nakládala podle § 53 a násl. zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů. Takový závěr potvrzuje správné právní posouzení zákonného znaku spočívajícího ve způsobení škody podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť škodou je zde úbytek na majetku Č. r. spočívající v zaplacení ceny za přepravní služby v tom rozsahu, v jakém ve skutečnosti nebyly provedeny ve prospěch S. a ú. s., státní příspěvkové organizace, přičemž tato cena byla na podkladě příslušných faktur uplatněna a následně zaplacena.

V uvedeném směru není rozhodující, jakým způsobem byla smluvena cena za poskytované přepravní služby a v jaké výši, tj. zda se tak stalo jen na podkladě rámcové objednávky a jejího následného faktického plnění, jak namítají obvinění ve svých dovoláních. Oba obvinění totiž nebyli odsouzeni za tzv. předražování poskytnutých služeb, kde by měla význam otázka přiměřenosti jejich ceny, ale za to, že Č. r. vynaložila peněžní prostředky v určité výši (v částce 393 047,20 Kč) za přepravní služby, které v tomto rozsahu nebyly vůbec poskytnuty S. a ú. s., státní příspěvkové organizaci. Tento závěr nemůže zpochybnit ani terminologie použitá v popisu skutku v napadeném rozsudku, pokud se opírá mimo jiné o pojmy faktura a fakturace . Neoprávněností fakturace tedy odvolací soud vyjádřil v napadeném rozsudku pouze tolik, že na podkladě faktur bylo požadováno a následně poskytnuto finanční plnění i za přepravní služby, které ve skutečnosti nebyly poskytnuty, resp. nebyly poskytnuty v celém vykázaném rozsahu.

K tomu dále Nejvyšší soud připomíná, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jehož spácháním byli obvinění J. T. a J. T. uznáni vinnými, se mimo jiné vyžaduje, aby pachatel svým jednáním způsobil na cizím majetku škodu nikoli malou. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002 se za škodu nikoli malou považuje škoda dosahující částky nejméně 25 000,- Kč. Tuto hranici obvinění překročili více než patnáctinásobně. Proto podle názoru Nejvyššího soudu v případě obviněných soudy nižších stupňů správně a bez jakýchkoli vad právně posoudily zákonný znak spočívající ve způsobení škody. Námitka obviněných zpochybňující toto posouzení je tedy zjevně neopodstatněná.

Argumentují-li obvinění v této souvislosti bezdůvodným obohacením jako institutem odlišným od škody jako znaku trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., lze s nimi souhlasit potud, že o bezdůvodné obohacení skutečně šlo na straně obchodní společnosti R.-T., s. r. o., která jednáním obou obviněných získala prospěch ve výši 393 047,20 Kč. Ten je ovšem jiným zákonným znakem trestného činu podvodu, a to obohacením, jehož uvedená společnost dosáhla na úkor majetku Č. r. ve výši, odpovídající výši způsobené škody.

V souvislosti s dovolacími námitkami obviněných J. T. a J. T., kterými brojí proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů, Nejvyšší soud poznamenává, že důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné či neúplné skutkové zjištění, neboť takový důvod není zahrnut v ustanovení § 265b tr. řádu o důvodech dovolání. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých, výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání jakýchkoli rozhodnutí soudů druhého stupně a z hlediska všech namítaných vad. Nejvyšší soud nemůže posuzovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět, jak je patrné z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění J. T. a J. T., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy oba obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovali též z námitek proti hodnocení důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].

Proto při posuzování opodstatněnosti tvrzení dovolatelů o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněných J. T. a J. T. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obvinění dopustili skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně. Zmíněné dovolací námitky obviněných, jež se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu při dokazování, který k nim vedl, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění J. T. a J. T. podali svá dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jejich dovolání byla částečně opřena o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl obě dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovoláních v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 17. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y