5 Tdo 1572/2008
Datum rozhodnutí: 13.01.2009
Dotčené předpisy: § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., § 8 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 256 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 256 odst. 4 písm. c) tr. zák.




5 Tdo 1572/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 1. 2009 o dovolání obviněného Ing. Z. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 4 To 256/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 2 T 117/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Z. Z. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 2 T 117/2003, byl obviněný Ing. Z. Z. uznán vinným pod bodem I. trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. účinného od 1. 1. 2002, a pod bodem II. trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že

I. ač věděl, že společnost W., J. není vlastníkem strojního zařízení na kompletaci autobaterií, a to na lepení vík k nádobám a na svaření mezistěn článků baterie, neboť toto zařízení měla společnost v pronájmu od společnosti A., a. s., P., na základě leasingové smlouvy uzavřené dne 31. října 1995, a ke dni 20. července 1998 dlužila na úhradě leasingových splátek částku 2.117.828,60 Kč, přesto dne 20. září 1998 v J. jako statutární orgán společnosti W., J., půjčil na základě smlouvy o výpůjčce toto strojní zařízení za úplatu 1.190.306,50 Kč společnosti A., J., jejímž statutárním zástupcem rovněž byl, a na základě další smlouvy o výpůjčce ze dne 20. srpna 1999 jako statutární zástupce společnosti A., J. , půjčil předmětné strojní zařízení firmě O. se sídlem v M., kam bylo odvezeno, čímž společnosti A., a. s., P., způsobil škodu ve výši 820.116,80 Kč,

II. ačkoli dne 7. ledna 1994 jako vkladatel písemně prohlásil, že vložil nemovitosti zapsané na L. V. 514 pro k. ú. H. K. do majetku společnosti W., v. o. s., dále písemnými prohlášeními v zástavních smlouvách ze dne 13. října 1995 a 28. března 1997 potvrdil, že společnost W., v. o. s., je výlučným vlastníkem těchto nemovitostí a navíc dne 2. července 1996 notářským zápisem potvrdil, že tyto nemovitosti vložil dne 7. ledna 1994 do obchodního majetku společnosti W., v. o. s., a zahrnul je i do účetní evidence společnosti W., v. o. s.,

a s vědomím, že společnost W., v. o. s., má v roce 2000 více věřitelů a již není schopna splácet své splatné závazky ve výši asi 75.000.000,- Kč a byl na ni ze strany věřitelů podán dne 12. května 1999 návrh na prohlášení konkursu, když jediným majetkem společnosti jsou nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 514 pro obec J. v k. ú. H. K.,

s poukazem na nesprávný postup Katastrálního úřadu v J. v roce 1995 při zápisu vlastnických práv k uvedeným nemovitostem, a se zjevným úmyslem zmařit i částečné uspokojení pohledávek celkem 26 věřitelů z majetku společnosti W., v. o. s., ve výši 6.457.976,75 Kč, zcela účelově v J.

 dne 15. srpna 2000 učinil notářské prohlášení, že nikdy nebylo skutečnou vůlí vložit nemovitosti zapsané na L. V. č. 514 pro k. ú. H. K. , do obchodní společnosti W., v. o. s., a změna vlastníka nemovitostí na uvedenou společnost byla provedena pouze v důsledku zásahu Katastrálního úřadu v J., přičemž na základě tohoto prohlášení a návrhu na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí ze dne 6. září 2000, Katastrální úřad v J. dne 3. října 2000 zapsal jako vlastníka těchto nemovitostí Ing. Z. Z., a poté

 ve dnech 10. října 2000 12. října 2000 jako vlastník nemovitostí zapsaných na L. V. 514 pro k. ú. H. K., uzavřel smlouvy o zřízení zástavních práv ohledně těchto nemovitostí

ve prospěch JUDr. M. Z. k zajištění závazku obchodní společnosti A. E., s. r. o., ve výši 1.064.318,30 Kč,

ve prospěch Ing. M. F. k zajištění závazků obchodní společnosti W., ve výši 2.642.000,- Kč,

ve prospěch Ing. P. V. k zajištění závazků obžalovaného Ing. Z. Z. ve výši 4.000.000,- Kč, a

dne 9. listopadu 2000 u Okresního soudu v Jihlavě podal žalobu na určení neexistence zástavního práva váznoucího na předmětných nemovitostech ve prospěch tehdy I. v důsledku úvěru poskytnutého společnosti W., ve výši 25.000.000,- Kč s odůvodněním, že tato společnost nikdy nebyla vlastníkem nemovitostí zapsaných na L. V. 514 pro k. ú. H. K. ,

přičemž ke zmaření částečného uspokojení věřitelů zatím nedošlo, neboť pro prohlášení konkursu správce konkursní podstaty předmětné nemovitosti zahrnul do konkursní podstaty.



Za tyto trestné činy a za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. srpna 2005, č. j. 13 T 181/2005 30, který mu byl doručen dne 8. září 2005, byl obviněnému Ing. Z. Z. uložen podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tři a půl roku. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl také zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. srpna 2005, č. j. 13 T 181/2005 30, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození,

 Č. p. , se sídlem S., P.,

 V. B., se sídlem B., V. ,

 J. e. , se sídlem B., L. ,

 Č. T. , se sídlem P. , O. ,

 G. Z. , se sídlem Z. , H. ,

 S. & C. , reklamní společnost, se sídlem B. , Š. ,

 Č. k. a. , se sídlem P. , J. ,

 M. & P. , se sídlem P. , H. ,

 A. R. , se sídlem P. , D. ,

se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Dále byl obviněný Ing. Z. Z. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, spočívající v tom, že poté, co byl na společnost W. , pravomocným usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 22. prosince 2000, č. j. 38 K 19/99 107, prohlášen konkurs a správce konkursní podstaty shora označené nemovitosti zahrnul do majetku náležejícího do konkursní podstaty, s vědomím o učiněných prohlášeních a skutečností uvedených shora,

dne 6. dubna 2001 podal u Krajského soudu v Brně žalobu na vyloučení nemovitostí zapsaných na LV 514 pro k. ú. H. K. ze soupisu majetku konkursní podstaty,

dne 21. února 2003 u Okresního soudu v Jihlavě podal žalobu na určení neexistence zástavního práva váznoucího na nemovitostech zapsaných na L.V. 514 pro k. ú. H. K. ve prospěch Finančního úřadu v J. , V. z. p. O. p. v J. a O. s. s. z. v J. , v důsledku čehož nutí správce konkursní podstaty k dalším úkonům a výdajům, když do současné doby musel psát písemná vyjádření k žalobám, zúčastnit se řady soudních jednání, přičemž nepřiměřená délka konkursního řízení vede ke znehodnocení majetku konkursní podstaty,

neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.



Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Jihlavě podal obviněný Ing. Z. Z. odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 4 To 256/2008, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 4 To 256/2008, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 2 T 117/2003, podal obviněný Ing. Z. Z. prostřednictvím obhájce Mgr. M. A. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť odvolací soud zamítl jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání záležející v tom, že rozsudek Okresního soudu v Jihlavě spočíval na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V podrobnostech dovolatel s odkazem na znění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. uvedl, že soudy ohledně přisvojení si cizí věci u obviněného prostřednictvím zapůjčení strojního zařízení cizozemskému podnikateli vycházely pouze z toho, že Ing. Z. Z. uzavřel za vypůjčitele smlouvy o výpůjčce, avšak takto zjištěný skutkový stav neodpovídá vyjádření jednání pachatele ve skutkové podstatě, neboť s ohledem na reálnou povahu takového závazku bylo zapotřebí k jeho naplnění i převzetí věci. Soudy pominuly skutková zjištění o tom, zda vůbec došlo v souladu se smlouvou o výpůjčce k odevzdání strojního zařízení a zda se na tom jako statutární orgán společnosti W. , podílel Ing. Z. Z. , dále pak absentují i skutková zjištění ohledně podílu obviněného jako statutárního orgánu společnosti A. , na vývozu předmětného zařízení podle druhé smlouvy o výpůjčce do R. Jejich závěry jsou proto nesprávné, resp. přinejmenším předčasné.

Další námitka dovolatele směřovala proti trestnosti dalšího jednání obviněného Ing. Z. Z. popsaného pod bodem II. výroku o vině, a to z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. c) tr. zák. Dovolatel k tomu uvedl, že s ohledem na skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. c) tr. zák. se pod pojmem majetek, kterého se týkají dispozice dlužníka, rozumí souhrn všech majetkových hodnot, z nichž lze dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele, přičemž jde o majetek patřící pachateli, který je jeho vlastníkem. V posuzovaném případě se oba soudy dostatečně nezabývaly významem a rozsahem zástavních práv zřízených k nemovitostem, ačkoli tak měly učinit, aby zde byl dostatečný skutkový základ pro právní závěr, zda a v jakém rozsahu byly nemovitosti (resp. výtěžek jejich zpeněžení) použitelné k uspokojení pohledávek 26 věřitelů společnosti W. Jednání obviněného by totiž mělo trestněprávní význam pouze v případě, kdyby ke dni změny vlastnictví k nemovitostem ze společnosti W. na obviněného provedené na základě notářského prohlášení ze dne 15. 8. 2000 neexistovala žádná zástavní práva k nemovitostem zajišťující pohledávky zástavních věřitelů a zakládající právo těchto věřitelů na přednostní uspokojení jejich pohledávek za společností W. ze zpeněžení nemovitosti jako zástavy. Soudy však učinily taková skutková zjištění, že nemovitosti byly v době převodu vlastnictví zpět na obviněného zatíženy přinejmenším zástavním právem zřízeným k zajištění peněžité pohledávky za společností W. ve výši 25.000.000,- Kč zástavního věřitele, kterým byla původně I. (podání žaloby na určení neexistence tohoto zástavního práva je v popisu skutku uváděno jako jeden z projevů zdánlivého zmenšování majetku společnosti W.), a přesto byl obviněný uznán vinným, že jeho jednání bezprostředně směřovalo ke zmaření uspokojení pohledávek věřitelů společnosti W. z majetku představovaného obvyklou cenou nemovitostí v rozhodné době. Tato skutečnost má význam také z hlediska naplnění materiálního znaku předmětné skutkové podstaty.

V závěru dovolání pak obviněný Ing. Z. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl tak, že se podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušuje napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 4 To 256/2008, a dále v rozsahu výroku, kterým byl Ing. Z. Z. uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, a trestného činu poškozování věřitele podle ustanovení § 256 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zák. ukončeného ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., a ve výroku o trestu i rozsudek Okresního soudu v Jihlavě z 21. 5. 2008, č. j. 2 T 117/2003-1402, a v tomto rozsahu se podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jihlavě přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl. S ohledem na obsah a význam uplatněných dovolacích námitek dovolatel současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky ve smyslu ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon rozhodnutí, proti kterému se podává toto dovolání.

Nejvyšší státní zástupkyně, jíž bylo dovolání obviněného Ing. Z. Z. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat zejména z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného, zejména pokud měl obviněný za to, že není dostatečně zjištěný skutkový stav. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že rozhodně nelze konstatovat, že by nalézací soud činil zjištění, která by neměla oporu v provedeném dokazování, anebo že by některá skutková zjištění vůbec neučinil. Naopak je to odvolatel, který ve svém mimořádném opravném prostředku opomíjí řadu skutkových zjištění, která jsou dokonce vyjádřena již ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, na který pak navazuje jeho odůvodnění.

Navíc nalézací soud při zjišťování skutkového stavu postupoval správně, když jeho závěry mají oporu v provedeném dokazování, přičemž jeho postup náležitě přezkoumal již soud odvolací, který tyto jeho výše uvedené závěry svým zamítavým usnesením potvrdil. V tomto směru byla skutková zjištění soudů obou předchozích instancí správná a zároveň i úplná a Nejvyšší soud se s jejich hodnocením zcela ztotožňuje. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.

V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný Ing. Z. Z. vznesl ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání ve výše uvedeném směru i několik právně relevantních námitek. První výhrada spočívala v tom, že nalézací i následně odvolací soud nesprávně právně posoudil jeho jednání, protože v dané věci nedošlo k přisvojení si cizí věci. Obviněný jako statutární orgán společností W. , a zároveň i A. , uzavřel pouze smlouvy o výpůjčkách, soudy však pominuly, že výpůjčka je reálný a nikoli konsensuální závazek a k jeho naplnění dojde až teprve předáním věci. Soudy se konkrétně nezabývaly tím, zda vůbec došlo k odevzdání zařízení společnosti A. a posléze k vývozu předmětného zařízení do R. , a zda se vůbec na tom podílel obviněný jako statutární zástupce obou zmiňovaných společností.

Pokud jde o tyto námitky právní povahy je třeba především uvést, že trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle odstavce 3 písm. c) téhož ustanovení pak bude postižen ten, kdo způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Soud prvního stupně k naplnění zákonného znaku přisvojení si cizí věci uvedl na straně 6 a 7 odůvodnění svého rozsudku, že kromě jiného rozhodoval o věci již podruhé a v souladu s předchozím zrušujícím usnesením Krajského soudu v Brně, ve kterém vyslovil odvolací soud právní názor, že je trestné až jednání obviněného spočívající v zapůjčení strojů do R. firmě O. , neboť obviněný v rozporu se smlouvou o pronájmu stroje poslal předmětné strojní zařízení do značně vzdáleného místa, které bylo jak mimo dosah jeho, tak i mimo dosah vlastníka strojů. Dále nalézací soud poukázal na to, že nelze podle předmětné leasingové smlouvy uzavřít, že by mohl obviněný jménem společnosti W., nakládat s věcmi tak, jako by tato společnost byla jejich vlastníkem, protože příslušné ustanovení článku 4.2 leasingové smlouvy, na které poukázal v tomto směru obviněný ve své obhajobě, je dále ve smlouvě konkretizováno v dalších ustanoveních, z nichž rozhodně nevyplývá, že by s věcmi mohl nájemce nakládat tak, aby to odporovalo samotnému účelu smlouvy. Jedná se totiž o smlouvu o koupi najaté věci ve smyslu ustanovení obchodního zákoníku, což vyplývá z článku 8 bod 3 smlouvy, kde je sjednáno, že až po řádném ukončení leasingu prodá pronajímatel nájemci předmět leasingu za zůstatkovou cenu 1.000,- Kč, a to ve stavu, v jakém bude předmět smlouvy v době skončení pronájmu, což je základní ustanovení pro úpravu leasingové smlouvy podle obchodního zákoníku. Z toho pak jednoznačně vyplývá, že obviněný nebyl v průběhu trvání leasingové smlouvy a před jejím ukončením prodejem za zůstatkovou hodnotu oprávněn část výrobní linky zapůjčit ani společnosti A. , ale ani společnosti O. do M. , které pak je rozhodující z hlediska trestních následků, konkrétně posouzení jeho jednání jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. účinného od 1. 1. 2002.

Odvolací soud se, pokud jde o tyto závěry, naprosto ztotožnil se soudem prvního stupně, přičemž pouze obecně k tomu s ohledem na své předchozí zrušující usnesení ze dne 29. května 2007, sp. zn. 4 To 168/2007, shrnul, že po předchozím zrušení původního odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu ze dne 13. 2. 2007, č. j. 2 T 117/2003-1277, odvolacím soudem doplnil soud prvního stupně dokazování v naznačeném směru a plně respektoval právní názor odvolacího soudu. Úmyslem obviněného bylo zařízení na kompletaci autobaterií, které společnost W. , užívala na základě leasingové smlouvy, odejmout z dispozice vlastníka tohoto zařízení, jímž byla společnost A. , P. Odvolací soud konstatoval, že nelze nade všechny pochybnosti obviněnému prokázat, že s tímto úmyslem uzavíral již první smlouvu o výpůjčce zařízení společnosti A. , rozhodně však lze již jeho úmysl jednoznačně dovodit z uzavření další smlouvy o výpůjčce předmětného zařízení společnosti O. do M. a z vývozu tohoto zařízení v roce 2000.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla tato věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, např. znemožňuje svěřiteli trvale navrátit věc jejímu původnímu určení, a přitom sobě nebo jinému zpravidla obstará z věci trvalý prospěch. Přisvojením věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti takové dispozice s věcí, která zároveň znamená vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Pokud jde o právní povahu leasingové smlouvy podle předpisů obchodního, popř. občanského práva, pak z pohledu smluvního typu leasingová smlouva může spočívat v kombinaci smlouvy o nájmu věci se smlouvou o budoucí smlouvě smlouvě kupní. Pojem leasingová smlouva však obchodní zákoník, občanský zákoník ani trestní zákon neznají. Proto i když patrně převládá určitá představa o charakteru takové smlouvy, pro spolehlivé závěry o vině pachatele je nutné argumentovat jejím konkrétním textem a právními závěry z něj vyplývajícími. Podstatou leasingu je však zásadně skutečnost, že nájemce získává takovou smlouvou do své dispozice předmět leasingu, tj. zpravidla určitou movitou věc, kterou může užívat, brát z ní užitky a do jisté míry s ní disponovat, a však tato dispozice je podstatně omezena tím, že po dobu trvání nájemního vztahu není jejím vlastníkem. Tím se může nájemce stát až po splnění konkrétních smluvních podmínek, pokud leasingová smlouva s převodem vlastnického práva na nájemce počítá, resp. pokud je v návaznosti na ukončení nájmu uzavřena kupní smlouva, nájemce využije tzv. práva opce nebo po skončení nájmu dojde k automatickému přechodu vlastnictví. Trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. se může dopustit pachatel i v případě, jestliže byla věc na podkladě leasingové smlouvy předána do nájmu právnické osobě, neboť ani tato skutečnost nevylučuje trestní odpovědnost fyzické osoby, která si přisvojí najatou věc v rozporu s leasingovou smlouvou (srov. přiměřeně i nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. I. ÚS 38/98, uveřejněn pod č. 153 ve sv. 12 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu ČR).

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné dodat, že jak správně v nyní probíhajícím trestním řízení uvedly oba soudy, leasingová smlouva, založená na č. l. 150 až 155 spojeného spisu (původně sp. zn. 2 T 166/2002), primárně nezakazovala obviněnému jako statutárnímu zástupci společnosti nájemce předmět pronájmu dále pronajmout či zapůjčit, tudíž nelze říci, že již pouhou samotnou smlouvou o výpůjčce týkající se předmětného strojního zařízení ve prospěch společnosti A. , už obviněný nutně musel naplnit znaky trestného činu zpronevěry, neboť uzavřená leasingová smlouva sama o sobě nezakazovala předmět leasingu dále zapůjčit. Naproti tomu však výslovně v článku 7 bod 7.2. stanovila, že bez souhlasu lessora společnosti A. , nebyl nájemce oprávněn měnit umístění předmětu leasingu (viz č. l. 151 p. v. tohoto spisu). Proto další jednání, spočívající v tom, že jako statutární zástupce právě společnosti A. , uzavřel další smlouvu o výpůjčce a předmětné strojní zařízení podle listinných důkazů zapůjčil společnosti O. se sídlem v M. , kam bylo posléze, byť s určitou časovou prodlevou, odvezeno, již tuto smlouvu jednoznačně porušovalo. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na ustanovení leasingové smlouvy v článku 3 bod 3.4, na č. l. 150 p. v. tohoto spisu, kde je mimo jiné uvedeno, že předmět leasingu bude umístěn (trvalé stanoviště) ve společnosti W. (správně W. ), R. , J. , přičemž změna umístění je možná jen po předchozím oznámení lessorovi a jeho souhlasu. Právě na skutečnost, že strojní zařízení se nachází na smluveném místě, jsou navázána další oprávnění lessora jako vlastníka předmětného zařízení, kdy z předmětné leasingové smlouvy vyplývá jeho vůle mít pro případ kontroly či sankcí v případě neplnění smlouvy ze strany nájemce k pronajaté věci přístup (srov. např. článku 13 bod 13.1. této smlouvy). Jak již bylo v obecných intencích uvedeno výše, tím, že obviněný jako statutární orgán společnosti W. , J. , půjčil na základě smlouvy o výpůjčce toto strojní zařízení za úplatu 1.190.306,50 Kč společnosti A. , J. , jejímž statutárním zástupcem (správně orgánem) rovněž byl, a na základě další smlouvy o výpůjčce ze dne 20. srpna 1999 jako statutární zástupce (správně orgán) společnosti A. , J. , půjčil předmětné strojní zařízení firmě O. se sídlem v M. , kam bylo odvezeno, nejenže znemožnil jeho vlastníkovi jakkoli fakticky s věcí nakládat, například v případě uplatnění sjednaných sankcí vůči nájemci v případě neplnění povinností vyplývajících z leasingové smlouvy, neboť předmětné zařízení se nachází na území jiného státu, ale zároveň si přisvojil tuto věc, která mu byla na základě uvedené leasingové smlouvy svěřena, neboť s ní nakládal jako s vlastní a zároveň tím vyloučil jejího vlastníka z nakládání s touto věcí a v podstatě mu znemožnil vykonávat jeho vlastnická práva, a to za situace, kdy leasingová smlouva nebyla ze strany nájemce lessee plněna. Přitom není podstatné, že k vývozu zařízení podle uvedené smlouvy došlo již za součinnosti jiných osob, neboť je nepochybně zjištěno, že šlo již jen o realizaci uvedené další smlouvy o výpůjčce ze dne 20. srpna 1999 ve prospěch společnosti O. se sídlem v M. , kam bylo zařízení skutečně také v návaznosti na uvedenou smlouvu ze dne 20. srpna 1999 (srov. její článek 3 bod 1.), kterou uzavřel za společnost A. , jako její jednatel obviněný Ing. Z. Z. (srov. č. l. 22 až 26 spojeného spisu původně sp. zn. 2 T 166/2002). S přihlédnutím k tomu jsou námitky uvedené v dovolání obviněného zcela nedůvodné a jeho jednání nepochybně naplňuje znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. účinného od 1. 1. 2002, jak bylo správně oběma soudy právně kvalifikováno.

Další námitka dovolatele týkající se bodu II. výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Jihlavě, kvalifikovaného jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., spočívala v tom, že oba soudy se nezabývaly povahou a rozsahem zástavních práv, zřízených na nemovitosti již dříve, v době před pokusem o převod vlastnictví k uvedeným nemovitostem zpět na osobu obviněného. Dovolatel se domnívá, že tato skutečnost je rozhodná právě pro právní závěr, zda a v jakém rozsahu byly nemovitosti či výtěžek z jejich zpeněžení použitelné k uspokojení pohledávek 26 věřitelů společnosti W. Jednání obviněného by proto mohlo mít trestněprávně relevantní význam pouze za situace, kdy by na předmětné nemovitosti nevázla před změnou zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí na základě notářsky ověřeného prohlášení obviněného žádná zástavní práva. Taková situace však nenastala a proto dovolatel dovozuje, že jednak jeho jednání nemohlo zmařit uspokojení soudem uvedených věřitelů a jednak nemohla též být naplněna ani materiální stránka trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák.

Trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. c) tr. zák. spáchá ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že svůj majetek zdánlivě zmenšuje. Ve stadiu pokusu je trestný čin spáchán tehdy, jestliže pachatelovo jednání bylo pro společnost nebezpečné a bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a pachatel se jej dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání takového trestného činu nedošlo.

Jednáním pod písm. c) ustanovení § 256 odst. 1 tr. zák. se rozumí fingování pasiv, která mají fiktivně snížit hodnotu dlužníkova majetku oproti skutečnému stavu. Zdánlivě zmenšuje svůj majetek ve smyslu § 256 odst. 1 písm. c) tr. zák. pachatel tehdy, jestliže předstírá v rozporu se skutečností, že došlo k úbytku jeho majetkových hodnot, a to případně i za součinnosti s dalšími osobami, s nimiž pachatel uzavře v tomto konkrétním případě zástavní smlouvy k zajištění jejich pohledávek vůči osobě pachatele. Toto ustanovení tak dopadá na ty případy záměrného snižování hodnoty majetku dlužníka, jimiž dochází nebo má dojít k úbytku právě takových majetkových hodnot, které jsou použitelné k uspokojení věřitelů. Jde o postižení úmyslného způsobení insolventnosti podnikatelského subjektu, ztráty jeho likvidity, tedy schopnosti transformováním jiných majetkových hodnot získat peníze či další majetkové hodnoty potřebné k úhradě závazků.

K právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., se vyjádřil již nalézací soud, který v odůvodnění svého ve věci již druhého rozsudku na straně 8, 9 a 10 uvedl, že z důkazů vyplynulo, že obviněný ve skutečnosti chtěl vložit předmětné nemovitosti do veřejné obchodní společnosti, když v následujících právních vztazích, které vznikaly mezi společností W. , a dalšími subjekty vždy uváděl, že tento majetek je vlastnictvím této veřejné obchodní společnosti. Jde o úvěrové smlouvy, kdy vždy W., zastoupená obviněným vystupovala jako vlastník těchto nemovitostí. Tato společnost potřebovala vlastnit nemovitosti, protože chtěla získat úvěry, které by bez takového majetku nezískala. Obviněný posléze v době, kdy již byl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí na základě notářsky ověřeného prohlášení o nevážnosti jeho vůle vložit výše specifikované nemovitosti do obchodní společnosti W. , uzavřel zástavní smlouvy ve prospěch JUDr. M. Z. , Ing. M. F. a Ing. P. V. Těmito zástavními smlouvami mimo jiné umožnil zajistit pohledávky věřitelů, za které byl alespoň zčásti sám jako fyzická osoba odpovědný. Ve vztahu k pohledávce JUDr. M. Z. za společností A. , obviněný sám uzavřel závazek o tom, že pokud tyto závazky společnost neuhradí sama, uhradí je on jako fyzická osoba. Stejně tak tomu bylo i u Ing. P. V. Z těchto úkonů obviněného je tedy zřejmé, že mu šlo především o to, aby byly chráněny jeho osobní zájmy a nikoliv o to, aby v rámci konkursního řízení byly vypořádány pohledávky podle ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. Jeho zájem na tom je možný i z titulu zákonného ručení podle § 86 obchodního zákoníku, podle nějž veřejná obchodní společnost odpovídá za své závazky celým svým majetkem a společníci ručí za závazky společnosti veškerým svým majetkem společně a nerozdílně. Jak vyplynulo také z výpovědi svědka Ing. A. U. , správce konkursní podstaty, tak právě existence zástavních práv je důvodem, proč byly nemovitosti, byť jsou zapsány na listu vlastnictví pro obviněného jako fyzickou osobu, zahrnuty do konkursní podstaty. Zástavní smlouvy ve prospěch orgánů státní správy velmi úzce souvisí se zápisem předmětných nemovitostí do konkursní podstaty.

Odvolací soud se zcela ztotožnil s právními i skutkovými závěry soudu nalézacího i v otázce právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. a stejně jako v předchozím případě jen na straně 5 odůvodnění svého usnesení stručně uvedl, že smyslem jednání obviněného bylo tzv. vyvést nemovitosti z majetku společnosti W. , na kterou byl dne 12. 5. 1999 podán návrh na prohlášení konkursu, aby nedošlo ani k částečnému uspokojení jejích věřitelů. V tomto smyslu poukázal soud druhého stupně zejména na výpověď svědka Ing. A. U. založenou na č. l. 1205 ve spise, kdy tento jako správce konkursní podstaty vypověděl, že s obviněným ohledně předmětného majetku jednal, ale obviněný Ing. Z. Z. mu řekl, že jeho právník mu poradil, jak majetek pro jeho osobu zachránit a proto jednal tak, jak je popsáno ve výroku rozsudku.

Nejvyšší soud s odkazem na již shora shrnuté závěry soudů obou stupňů zdůrazňuje, že trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. písm. c) tr. zák. nebyl dokonán a jednalo se pouze o pokus ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák. V daném případě totiž vlastnictví k předmětným nemovitostem bylo převedeno v souladu se zákonem v rámci předchozí dispozice z obviněného na obchodní společnost W. , a jeho pokus o pozdější anulaci tohoto svého úkonu z důvodu údajné nevážnosti vůle převést tyto nemovitosti na společnost, byl soudem v občanskoprávním i trestním řízení shledán z hlediska práva bez jakýchkoli účinků, neboť obviněný se v minulosti zcela jasně vyjadřoval při jednáních s třetími osobami i v písemných dokladech tak, že nemovitosti jsou bez jakýchkoli pochyb ve vlastnictví obchodní společnosti W. Pokud obviněný namítá, že se soudy nezabývaly významem a rozsahem zástavních práv zřízených k nemovitostem, pak Nejvyšší soud nemůže s takovou výtkou souhlasit, neboť s ohledem na výše uvedené je zjevné, že oba soudy tuto otázku řešily a správně uvedly, jaká byla výše původního úvěru zajištěného zástavním právem na předmětných nemovitostech ve prospěch tehdy I. , i nově zajišťovaných pohledávek, kdo byli věřitelé a že tyto pohledávky velmi úzce souvisely se zavázáním se obviněného těmto věřitelům, že v případě, že nedosáhnou uspokojení svých pohledávek vůči společnosti W. , splatí jim dlužnou částku sám obviněný jako fyzická osoba a za tímto účelem, tedy převážně jen ve svůj prospěch (ve prospěch svých věřitelů) se obviněný pokusil zřídit na předmětných nemovitostech další zástavní práva. Správně pak dokonce nalézací soud ve skutkové větě pod bodem II. výroku o vině svého rozsudku ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 2 T 117/2003, výslovně uvedl jako součást zde popsaného jednání obviněného Ing. Z. Z., že dne 9. listopadu 2000 u Okresního soudu v Jihlavě podal žalobu na určení neexistence zástavního práva váznoucího na předmětných nemovitostech ve prospěch tehdy I. , v důsledku úvěru poskytnutého společnosti W. ., ve výši 25.000.000,- Kč s odůvodněním, že tato společnost nikdy nebyla vlastníkem nemovitostí zapsaných na L. V. 514 pro k. ú. H. K. Navíc pak bez pochyby toto jednání souviselo s povahou ručení veřejné obchodní společnosti za své závazky, jak je upravuje obchodní zákoník.

Jak také soudy správně podotkly, všechny tyto jeho aktivity měly za účel výše specifikované nemovitosti vyvést z majetku společnosti a v konečném důsledku i odstranit na nich váznoucí zástavní právo ve prospěch I., v důsledku úvěru poskytnutého společnosti W. , ve výši 25.000.000,- Kč. Není tedy důvodná dovolací námitka obviněného, že oba soudy se nezabývaly povahou a rozsahem zástavních práv, zřízených na nemovitosti již dříve, v době před pokusem o převod vlastnictví k uvedeným nemovitostem zpět na osobu obviněného. Přitom považuje Nejvyšší soud za nutné v tomto směru zdůraznit, že podání uvedené žaloby se snahou odstranit uvedené zástavní právo ve prospěch I. , bylo jak vyplývá z uvedeného výroku o vině rozsudku nalézacího soudu součástí jeho jednání popsaného pod bodem II. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu v konečném důsledku správně právně kvalifikovaného jako pokus trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 k § 256 odst. písm. c), odst. 4 tr. zák.

Nejvyšší soud proto s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 4 To 256/2008, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 2 T 117/2003, nevykazují takové vady, pro které by je bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění pod body I. a II. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, které pak v souladu se zákonem právně kvalifikoval, a s jeho skutkovými i právními závěry se pak ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu po skutkové i právní stránce a v rozsahu vymezeném odvoláním obžalovaného toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl, přičemž se bez pochybností a logicky, byť poměrně stručně, vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v průběhu řízení před soudem prvního stupně i v řízení o odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádaly oba soudy, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Ing. Z. Z. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. ledna 2009

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.