5 Tdo 1571/2005
Datum rozhodnutí: 28.02.2006
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1571/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. února 2006 o dovoláních, která podal obviněný Ing. M. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 10 To 108/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 40/2002, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 10 To 90/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 40/2002, t a k t o :

I. Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. s e dovolání obviněného Ing. M. V. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 10 To 108/2004, v části, jíž byl potvrzen výrok o vině trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. pod bodem 1) rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 1 T 40/2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 40/2002, o d m í t á .

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného Ing. M. V. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 10 To 90/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 40/2002, o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 1 T 40/2002, byl obviněný Ing. M. V. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. a za tento trestný čin byl odsouzen podle § 255 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu, správce konkursní podstaty a likvidátora na deset let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému JUDr. Z. F., správci konkursní podstaty společnosti B., s. r. o., v likvidaci, se sídlem P., částku 7.832.740,- Kč na náhradu škody způsobené trestným činem. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu obviněný spáchal trestný čin tím, že jako správce konkursní podstaty společnosti B., spol. s r. o., v likvidaci, se sídlem P., dne 2. 6. 1998 uzavřel s B. r. k. se sídlem M. n., B. n. L., smlouvu o zprostředkování na činnost směřující k uzavření kupní smlouvy o prodeji nemovitostí zapsaných pro obec P., k. ú. Z. s kupní cenou ve výši nejméně 15.000.000,- Kč, přičemž na základě této smlouvy vyplatil dne 1. 7. 1998 realitní kanceláři provizi ve výši 450.000, Kč, ačkoliv byl o zájemci o koupi informován a s tímto zájemcem společností Č. V. P., s. r. o., uzavřel již dne 19. 5. 1998 smlouvu o budoucí kupní smlouvě o prodeji těchto nemovitostí,

1)dne 28. 12. 1998 bez vyjádření věřitelského výrobu a bez souhlasu Krajského obchodního soudu v Praze ve smyslu § 27 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, uzavřel se společností Č. V. P., s. r. o., dvě kupní smlouvy o prodeji nemovitostí zapsaných pro obec P., k. ú. Z., a to na předmět koupě nezastavěné pozemky s kupní cenou ve výši 3.663.000,- Kč, přičemž do kupní ceny neoprávněně započetl smluvní pokutu ve výši 1.500.000,- Kč ze smlouvy ze dne 4. 8. 1998 a na předmět koupě průmyslový objekt a související pozemky s kupní cenou ve výši 11.337.000,- Kč, aniž by smlouva obsahovala ustanovení o složení zálohy, přičemž kupní cena uhrazena nebyla a od smlouvy bylo z tohoto důvodu dalším správcem konkursní podstaty odstoupeno, v důsledku čehož se společnost Č. V. P., s. r. o., stala majitelem pouze pozemků za výrazně nižší kupní cenu, a to přesto že dne 4. 8. 1998 se souhlasem Krajského obchodního soudu v Praze se společností Č. V. P., s. r. o., uzavřel kupní smlouvu na všechny shora uvedené nemovitosti za kupní cenu ve výši 15.000.000,- s dohodnutou zálohou ve výši 1.500.000,- Kč, která byla uhrazena a se splatností zbývající části kupní ceny do 30. 9. 1998, aniž by od této smlouvy pro porušení smluvních podmínek odstoupil, a přestože tržní cena všech uvedených nemovitostí činila nejméně 7.278.000,-,

2)dne 30. 12. 1998 uzavřel s J. K., podnikajícím pod obchodním jménem J. K. - A., smlouvu o střežení objektu v P. V Z., a to od 1. 1. 1999 s měsíčním poplatkem ve výši 50.000,- Kč, ačkoliv již ve dnech 4. 8. 1998 a 28. 12. 1998 uzavřel kupní smlouvy o prodeji předmětných nemovitostí, ve kterých bylo výslovně stanoveno, že dnem podpisu kupní smlouvy přechází odpovědnost za škody způsobené na nemovitostech na kupujícího, a vyplatil J. K. A., částku ve výši 830.340,- Kč za situace, když J. K. byl totožnou osobou s jednatelem společnosti Č. V. P., s. r. o., se kterou byly kupní smlouvy uzavřeny, a při jiném způsobu ostrahy činily náklady 50.000,- Kč na pořízení techniky a 1.050,- Kč měsíčně.

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 10 To 108/2004, byl k odvolání obviněného Ing. M. V. podle § 258 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 1 T 40/2002, zrušen ve výroku o vině v bodech 2), 3), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Při nezměněném výroku o vině v bodě 1) napadeného rozsudku byla věc v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 1. 2005, sp. zn. 1 T 40/2002, byl obviněný Ing. M. V. uznán vinným pokračujícím trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., které spáchal jednáním ad 1), jímž byl uznán vinným pod bodem 1) výroku rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 1 T 40/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 10 To 108/2004, a jednáním ad 2), 3) tohoto rozsudku. Podle § 255 odst. 3 tr. zák. byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu, správce konkursní podstaty a likvidátora v trvání deseti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému JUDr. Z. F., správci konkursní podstaty společnosti B., s. r. o., v likvidaci, se sídlem v P., částku 10.573.613,- Kč na náhradu škody. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Praze rozhodl o odvoláních obviněného Ing. M. V. a poškozeného, správce konkursní podstaty úpadce B., s. r. o., v likvidaci, JUDr. Z. F., proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 1. 2005, sp. zn. 1 T 40/2002, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. zák. napadený rozsudek zrušil a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a odsoudil jej podle § 255 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce správce konkursní podstaty a likvidátora za dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému zaplatit poškozenému B., s. r. o., se sídlem P., v likvidaci, k rukám správce konkursní podstaty JUDr. Z. F. částku 2.580.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání poškozeného.

Trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. obviněný spáchal tím, že jako správce konkursní podstaty společnosti B., spol. s r. o., v likvidaci, se sídlem P.

2) ačkoli se souhlasem Krajského obchodního soudu v Praze uzavřel dne 4. 8. 1998 kupní smlouvu se společností Č. V. P., s. r. o., jejímž předmětem byl prodej nemovitostí zapsaných pro obec P., katastrální území Z., pozemků parcelní čísla průmyslového objektu a souvisejících pozemků parcelní čísla za cenu 15.000.000,- Kč, poté, co kupující zaplatil pouze první část kupní ceny ve výši 1.500.000,- Kč a zbytek neuhradil, od smlouvy stanovící pro tento případ nevratnost takto složené zálohy, neodstoupil, a v rozporu s ustanovením § 27 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, bez vyjádření věřitelského výboru a bez souhlasu Krajského obchodního soudu v Praze uzavřel dne 28. 12. 1998 s týmž kupujícím dvě nové kupní smlouvy o prodeji výše uvedených nemovitostí, a to zvlášť na průmyslový objekt se souvisejícími pozemky s kupní cenou 11.337.000,- Kč, která uhrazena nebyla a k prodeji nedošlo, a zvlášť na pozemky parcelní čísla s kupní cenou 3.663.000,- Kč, do níž neoprávněně započetl první částku kupní ceny zaplacené na základě předchozí smlouvy (ze dne 4. 8. 1998) a zkrátil tak konkursní podstatu o částku 1.500.000,- Kč, přičemž společnost Č. V. P., s. r. o., se uhrazením částky 2.163.000,- Kč stala vlastníkem uvedených pozemků, dále,

3) že dne 30. 12. 1998 uzavřel s J. K., podnikajícím pod obchodním jménem J. K. A., jenž byl zároveň jednatelem společnosti Č. V. P., s. r. o., která kupovala nemovitosti popsané v bodě 2) rozsudku, smlouvu o střežení prodávaného průmyslového objektu od 1. 1. 1999, ačkoliv v kupních smlouvách ze dne 4. 8. 1998 a ze dne 28. 12. 1998 bylo výslovně stanoveno, že dnem podpisu smlouvy přechází odpovědnost za škody způsobené na prodávaných nemovitostech na kupujícího, a za období od 1. 1. 1999 do 31. 12. 1999 poté z prostředků konkursní podstaty vyplatil J. K. A., za střežení objektu částku 630.000,- Kč,

tedy jednáním, jímž byl již pravomocně uznán vinným pod bodem 1) výroku rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 1 T 40/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 10 To 108/2004, a jednáním pod body 2) a 3) tohoto rozsudku způsobil na spravovaném majetku konkursní podstaty úpadce B., spol. s r. o., v likvidaci, se sídlem P., škodu ve výši 2.580.000,- Kč.

Obviněný podal dne 26. 7. 2004 prostřednictvím obhájce dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 10 To 108/2004, a to v části, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 1 T 40/2002, ve výroku o vině trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák., a to v bodě 1) tohoto rozsudku, z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Věc byla vedena pod sp. zn. 5 Tdo 1545/2005.

Další dovolání obviněný podal prostřednictvím obhájce dne 5. 10. 2005 proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 10 To 90/2005, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Věc je vedena pod sp. zn. 5 Tdo 1571/2005.

Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1545/2005, byly podle § 23 odst. 3 tr. ř. per analogiam spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 5 Tdo 1545/2005 a 5 Tdo 1571/2005, s tím, že obě věci budou nadále vedeny pod sp. zn. 5 Tdo 1571/2005.

K dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 10 To 108/2004, a to v části, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 1 T 40/2002, ve výroku o vině trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák., a to v bodě 1) tohoto rozsudku.

V takto označeném a vymezeném dovolání, které se opírá o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., obviněný především namítl, že Krajský soud v Praze pochybil, pokud nezaujal stanovisko k jeho odvolání ve vztahu k výroku pod bodem 1) rozsudku Okresního soudu v Příbrami s odkazem na § 12 odst. 12 tr. ř. a § 258 odst. 2 tr. ř. Podle § 258 odst. 2 tr. ř. jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze-li ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části. To krajský soud podle obviněného učinil, měl však také výslovně rozhodnout o odvolání obviněného, které se týkalo části rozhodnutí, která nebyla zrušena. Jestliže tak nerozhodl, je jeho výrok neúplný a je dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

Na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítal, že Krajský soud v Praze pominul řadu důkazů ve prospěch obviněného a neujasnil si ani právní otázky s těmito problémy související, pokud jde o výrok o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně. Podle obviněného měl soud řešit jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř., zda kontaktem s B. r. k. počátkem roku 1998 nebyla uzavřena smlouva o budoucí smlouvě zprostředkovatelské, protože zprostředkovatelská smlouva byla uzavřena až později na základě souhlasu věřitelů a soudu. To podle obviněného potvrdila svědkyně Ing. H. Obviněný dovozuje, že skutečně uzavřel s uvedenou realitní kanceláří smlouvu o smlouvě budoucí, jejímž obsahem bylo uzavření zprostředkovatelské smlouvy, jestliže k takové smlouvě bude dán souhlas soudu. Obsahem takového ujednání byl vázán a nelze mu klást k tíži, že dále jednal podle tohoto ujednání, zvláště, když mu byl realitní kanceláří skutečně zprostředkován kontakt se zájemcem. Podle obviněného krajský soud také nesprávně posoudil výpověď svědkyně JUDr. J. H.

Dále namítl, že jestliže krajský obchodní soud udělil souhlas k tomu, aby jako správce konkursní podstaty prodal mimo dražbu nemovitosti a uzavřel smlouvu s realitní kanceláří, byl obviněný tímto souhlasem vázán ve své smluvní volnosti. Obviněný uvedl, že zcela jistě neměl v ledu 1998, kdy zahájil jednání o zprostředkovatelské smlouvě, úmysl způsobit škodu na svěřeném majetku, který předpokládá ustanovení § 255 odst. 1 tr. zák.

Soud měl podle obviněného zkoumat, zda jednání o zprostředkovatelské smlouvě, které bylo běžnou součástí povinností správce konkursní podstaty (což vyplývá z výpovědi obviněného a svědkyně JUDr. J. H.) mohlo vést ke způsobení škody aspoň z vědomé nedbalosti. Jednání obviněného by tak mohlo naplňovat skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák., avšak tímto trestným činem by obviněný nemohl být uznán vinným, protože skutková podstata uvedeného trestného činu byla zavedena do trestního zákona s účinností od 1. 5. 2000. Dále se obviněný zabýval vztahem uvedených trestných činů s přihlédnutím k zavinění a následku. Protože nebylo podle obviněného prokázáno, zda škoda způsobená útokem pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, byla způsobena úmyslně nebo z nedbalosti, soud podle obviněného porušil hmotné právo v ustanovení § 255 odst. 1 tr. zák. a je dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k a násl. tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 10 To 108/2004 (spisová značka není v dovolání uvedena), v té části, v níž nezměnil výrok o vině v bodě 1) rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 1 T 40/2002, zrušil tento výrok rozsudku Okresního soudu v Příbrami, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné. Dovolání sice napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, které však není rozhodnutím ve věci samé podle § 265a odst. 2 písm. a) h) tr. ř. Jestliže dovolatel napadá rozhodnutím odvolacího soudu potvrzenou část výroku o vině za stavu zrušení jeho zbývajících částí, jakož i navazujících výroků o trestu a o náhradě škody, pak nenapadá rozhodnutí, jímž se jeho trestní stíhání meritorně končí, a takový mimořádný opravný prostředek směřuje proti rozhodnutí mezitímní povahy. Dovolání bylo proto podáno předčasně. Protože dosud nebylo rozhodnuto ve věci samé, pak napadené rozhodnutí nesplňuje podmínky žádného z rozhodnutí, které jsou taxativně uvedeny v § 265a odst. 2 písm. a) h) tr. ř.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a splňuje, kromě neúplností v označení soudů a chybějících údajů, zda jde o ustanovení trestního zákona nebo trestního řádu, náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 písm. f) tr. ř.

Podle § 265a odst. 1 tr. ř. dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. jsou taxativně uvedena rozhodnutí, která jsou rozhodnutími ve věci samé. Je zcela zřejmé, že rozhodnutí napadené dovoláním obviněného není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 tr. ř. Dovolání je nepřípustné, jestliže je jím napadeno jiné rozhodnutí, než je rozhodnutí ve věci samé podle § 265a odst. 2 tr. ř.

Z toho vyplývá, že dovolání není přípustné ani proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž zčásti zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině a v celém výroku o trestu a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Nejde totiž o pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř., přestože část výroku o vině zůstává tímto rozhodnutím nedotčena a nabývá tak právní moci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2003, sp. zn. 6 Tdo 982/2003).

Nejvyšší soud z podnětu dovolání nepřezkoumával napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo a dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., protože dovolání není přípustné.

K dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 10 To 90/2005.

Obviněný opírá dovolání o důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný uvedl, že dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 10 To 108/2004, nebylo přípustné, protože toto usnesení nebylo rozhodnutím ve věci samé, a proto lhůta k podání dovolání je podle něj zachována tím, že je napadán rozsudek Krajského soudu v Praze, který byl ve věci vydán jako poslední. Dovolání opírající se o tento dovolací důvod je v podstatě shodné a uplatňuje stejné argumenty, jako předchozí dovolání, které podle názoru obviněného naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Nejvyšší soud proto pro stručnost odkazuje na obsah předchozího dovolání obviněného. Obviněný především namítl, že výrok o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně byl zřejmě potvrzen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 10 To 108/2004, avšak odvolací soud pochybil, jestliže ve vztahu k této části výroku o vině nezaujal žádné stanovisko k jeho odvolání, ačkoliv v návaznosti na ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř. šlo o samostatný skutek. Výrok rozhodnutí odvolacího soudu je proto neúplný, protože nebylo výslovně rozhodnuto o odvolání obviněného, které se týkalo nezrušené části výroku o vině.

Nesprávnost právního posouzení skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 10 To 108/2004, obviněný namítl v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s poukazem na předchozí závěr odvolacího soudu o nedbalostním zavinění.

Ke skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 10 To 90/2005, obviněný namítl, že soud se měl při stanovení škody zabývat celým komplexem prodeje, když skutečně prodal část pozemků za cenu odpovídající jejich tržní hodnotě, a jejich prodejem nemohla podle obviněného vzniknout konkursní podstatě žádná újma. Poukázal přitom na hierarchii hledisek uvedených v § 89 odst. 12 tr. zák. s tím, že za primární je třeba považovat cenu, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává. Obviněný je přesvědčen, že jeho jednání nemohlo směřovat ke způsobení škody, a to na rozdíl od jednání JUDr. Z. F., který nemovitosti prodal pod cenou. Dále namítl, že jeho jednání se za těchto okolností pohybovalo v rámci hospodářského rizika, přičemž s touto námitkou jako okolností vylučující protiprávnost jednání, se odvolací soud nevypořádal. K tomu, aby jeho jednání mohlo být posouzeno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. chybí podle obviněného jak způsobení škodlivého následku, tak jeho pokrytí úmyslným zaviněním.

K výroku o vině pod bodem 3) napadeného rozsudku obviněný namítl, že soud se nevypořádal s jeho obhajobou, že k naplnění kupní smlouvy se společností Č. V. P., s. r. o., nedošlo, a pokud by tato společnost prováděla střežení objektů na svoje náklady, uplatnila by po zmaření smluv nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Šlo by o nároky za podstatou podle § 31 odst. 2 písm. e) zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, které by se hradily mimo pořadí konkursu. Obviněný je přesvědčen, že udržoval majetek spadající do konkursní podstaty podle § 31 odst. 2 písm. b) cit. zákona, přičemž vynaložené náklady by mohly být považovány za škodu až poté, co by nemovitosti byly skutečně prodány. Jeho základním pochybením bylo neobvyklé vtělení nebezpečí na věci do obsahu kupní smlouvy, a to již okamžikem jejího sepsání , přičemž mu šlo o to, více si zavázat zájemce za lukrativní cenu a nechat hlídat nemovitosti. I takové jednání podle něj spadá do přípustného rizika, když předpokládal, že ke škodě nedojde. Obviněný dovozuje, že jednal nejvýše za podmínek vědomé nedbalosti, jednání však nelze posoudit podle § 255a tr. zák., protože předcházelo účinnosti novely trestního zákona, jíž byl tento trestný čin zakotven v trestním zákoně. Z těchto důvodů je podle obviněného naplněn i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k a násl. tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2004 (sp. zn. 10 To 108/2004 neuvedeno v návrhu obviněného), v té části, kde krajský soud konstatuje, že se nemění výrok o vině v bodě 1) rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 1 T 40/2002, zrušil tento výrok citovaného rozsudku okresního soudu, aby zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 10 To 90/2005, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že námitka chybějícího výroku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. směřuje proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 10 To 108/2004, které bylo předmětem jeho dovolání ze dne 26. 7. 2004, k jehož nepřípustnosti bylo podáno vyjádření ze dne 27. 8. 2004 pod sp. zn. 1 NZo 775/2004. Nad rámec námitky a pro úplnost poznamenala, že námitka by ani po věcné stránce nemohla obstát, protože v daném případě šlo převážně o rozhodnutí kasační povahy vydané z podnětu jediného odvolatele, o jehož odvolání jako celku tak nemohlo být rozhodnuto zamítavým způsobem. Pro případ, že dovolání v této části napadá konečný odsuzující rozsudek, je třeba dovolací námitku formálně připustit. Věcně jí však nelze přisvědčit, neboť není důvodu spatřovat pochybení odvolacího soudu v tom, že své rozhodnutí nevztáhl na pravomocnou část výroku o vině obviněného a když vzal v úvahu celý rozsah viny a uložil mu trest.

Nejvyšší státní zástupkyně odmítla námitku obviněného týkající se nesprávného právního posouzení prvého skutku výroku o vině. Připomněla přitom, že je nutno striktně vycházet ze zjištěného skutkového stavu věci, podle kterého obviněný jako správce konkursní podstaty společnosti B., s. r. o., v likvidaci, a tedy jako osoba se zvlášť uloženou povinností hájit zájmy poškozeného při správě jeho majetku vynaložil z jeho majetku finanční prostředky za výkon zprostředkovatelské činnosti B. r. k., na základě smlouvy, která byla podepsána až poté, co zprostředkovatelských služeb nebylo zapotřebí, protože obviněný již předtím uzavřel písemnou smlouvu o budoucí kupní smlouvě se zájemcem o koupi pozemků, a to se společností Č. V. P., s. r. o. Vzhledem k těmto skutkovým zjištěním není pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného rozhodné, že písemnou smlouvu o zprostředkování ze dne 2. 6. 1998 uzavřel až po rozhodnutí konkursního soudu ve smyslu § 27 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, vydaného dne 25. 5. 1998, protože v té době již věděl, že nebude třeba využívat služeb realitní kanceláře. Ze skutkových okolností není pochyb o tom, že obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu. Pokud obviněný v této souvislosti poukazuje na ústně sjednanou smlouvu o budoucí zprostředkovatelské smlouvě z ledna 1998, jde o námitku skutkovou, která není způsobilá k věcnému projednání v řízení o dovolání.

V návaznosti na výše uvedené nelze obviněnému přisvědčit ani v tom, že při naplnění základní skutkové podstaty trestného činu podle § 255 tr. zák. tímto dílčím skutkem jednal pouze za podmínek vědomé nedbalosti. Není ani místa pro další úvahy obviněného, kterými vylučuje správnost právního závěru o své trestní odpovědnosti za těžší následek ve smyslu § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť takový závěr byl dovozen při zohlednění celkové výše škody způsobené všemi skutky. Vzhledem k dalším námitkám obviněného uvedla, že subjektivní podmínky trestnosti pachatele za způsobení těžšího následku se nezměnily poté, co se nedbalostní varianta trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku stala ve znění skutkové podstaty uvedené v § 255a tr. zák. součástí trestního zákona. Proto při zjištění úmyslného jednání obviněného není dán jediný reálný důvod k úvahám obviněného o časové působnosti trestního zákona podle § 16 odst. 1 tr. zák. a o použitelnosti pozdější právní úpravy.

K námitkám obviněného ke skutku ad 2) výroku o vině napadeného rozsudku nejvyšší státní zástupkyně připomněla, že obviněný při jejich uplatnění nevychází z popisu skutku, který obsahuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 10 To 90/2005. O úmyslném jednání obviněného není důvodu pochybovat. Obviněný jako správce konkursní podstaty při nesplnění povinností kupujícího neodstoupil od původní kupní smlouvy, ale neoprávněně odčerpal propadlou zálohu kupní ceny, aby provedl její zápočet pro tentýž účel ve prospěch téhož smluvního partnera, a to na podkladě nového smluvního ujednání o témže předmětu koupě. Přitom je podle nejvyšší státní zástupkyně zřejmé, že postupoval zcela v rozporu s omezením své smluvní volnosti podle § 27 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a i za cenu zkrácení majetku úpadce jednal evidentně v zájmu prodeje lukrativních pozemků právě tomuto původnímu zájemci.

Ve prospěch tohoto subjektu bylo zaměřeno i jeho jednání pod bodem 3) výroku o vině napadeného rozsudku, když obviněný v témže postavení neoprávněně proplácel finanční částky z majetku konkursní podstaty úpadce za ostrahu prodávaného průmyslového objektu, a to v době, kdy odpovědnost za škody na objektu byla od okamžiku podpisu kupní smlouvy převedena na kupujícího. Za tohoto právního stavu věci neměl obviněný jakýkoliv právní podklad k uvedenému jednání. Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného není rozhodné, do jaké míry byla předmětná kupní smlouva kupujícím naplněna. Obviněný tímto způsobem neoprávněného odčerpání finančních prostředků na úkor konkursní podstaty úpadce porušil nejen svoji zákonnou povinnost spravovat cizí majetek, ale jednal ve speciálním postavení pachatele trestného činu. Nejvyšší státní zástupkyně zdůraznila, že obviněný ve všech případech zkrátil majetek úpadce ve prospěch společnosti Č. V. P., s. r. o., zcela promyšleným a programovým způsobem. O úmyslné formě zavinění nelze pochybovat, když ve vztahu ke způsobení těžšího škodlivého následku byly splněny podmínky § 6 písm. a) tr. zák. Vzhledem k povaze a rozsahu všech jeho obchodních transakcí s uvedeným obchodním partnerem, resp. osobou jeho jednatele J. K., je zcela vyloučena úvaha obviněného o jeho jednání za podmínek přípustného hospodářského rizika. Dodala, že správnost právního posouzení podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. naprosto vylučuje možnost řešení jeho neoprávněných výdajů ze spravovaného majetku pouze cestou občanskoprávního institutu o bezdůvodném obohacení.

Ze všech shora uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného Ing. M. V. odmítl podle § 265i písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupně, a že dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení trestního řádu plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 249/2005).

Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívající v tom, že výrok napadeného rozhodnutí usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 10 To 108/2004, je neúplný, není dán. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal jen obviněný a odvolací soud při respektování zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§ 254 tr. ř.) a které jsou obsahem ustanovení § 258 odst. 1, 2 tr. ř. a § 256 tr. ř., rozhodl tak, že částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod body 2) a 3) rozsudku, dále ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle § 256 tr. ř. postupuje odvolací soud jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu. Tak tomu v daném případě nebylo a odvolací soud nemohl při respektování ustanovení trestního řádu rozhodnout o odvolání tak, že by mu zčásti vyhověl a zčásti odvolání zamítl, jak se obviněný mylně domnívá. Částečné zamítnuté odvolání totiž nepřichází v úvahu.

Dovolání je zjevně neopodstatněné, pokud namítá nesprávné právní posouzení skutku pod bodem 1) rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 1 T 40/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 10 To 108/2004. Bylo již zmíněno, že dovolací soud musí vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, popř. druhého stupně, a že skutkové námitky nenaplňují uvedený dovolací důvod. Z popisu skutku i odůvodnění usnesení soudu druhého stupně je zcela zřejmé, že na základě skutkových zjištění učinil právní názor o tom, že obviněný jako správce konkursní podstaty vyplatil z konkursní podstaty částku 450.000,- Kč jako provizi realitní kanceláři, přestože věděl, že tato kancelář žádnou zprostředkovatelskou službu ve prospěch jím spravovaného majetku neprovedla a tímto jednáním protiprávně zkrátil konkursní podstatu o uvedenou částku. Námitkou skutkovou je také námitka, že soud nesprávně hodnotil výpověď svědkyně JUDr. J. H., i námitka, že obviněný měl s B. r. k. navázat kontakt již počátkem roku 1998. Těmito námitkami se Nejvyšší soud vzhledem k jejich obsahu nezabýval.

Stejně tak je dovolání zjevně neopodstatněné pokud jde o skutek ad 2) napadeného rozsudku. Obviněný v dovolání opakuje námitky, které uplatnil již v odvolání. S těmito námitkami se odvolací soud v souladu se zákonem vypořádal. I v tomto případě musel dovolací soud vycházet z učiněných skutkových zjištění. Nejvyšší soud pro stručnost poukazuje na odůvodnění napadeného rozsudku týkající se uvedeného skutku (č. l. 778 až 779 spisu). Odvolací soud vzal za prokázáno, že jednání obviněného v souvislosti s prodejem části nemovitého majetku vznikla na konkursní podstatě škoda tím, že obviněný na konci roku 1998 započetl do kupní ceny částku 1.500.000,- Kč složenou jako zálohu, resp. část kupní ceny při podpisu kupní smlouvy v srpnu 1998. Podle názoru odvolacího soudu není důvodu pochybovat o tom, že rozdělení původní smlouvy o prodeji nemovitostí bylo vedeno úmyslem kupujícího, aby výhodně získal budoucí stavební pozemky, protože pozemky byly dlouhodobě určeny k rozšíření zástavby města, a šlo o lukrativní pozemky, jejichž cena prudce poroste, k čemuž také došlo. Odvolací soud považoval též za nepochybné, že obviněný si byl vědom této situace a vědomě jednal proti zájmům majetku, který mu byl svěřen, jestliže neodstoupil od původně uzavřené smlouvy o prodeji nemovitostí, když nebyla zaplacena celá kupní cena a neponechal v majetku konkursní podstaty zálohu ve výši 1.500.000,- Kč. Za těchto okolností nešlo o žádné jednání za podmínek přípustného rizika a vzhledem k době spáchání skutku nelze přisvědčit ani spekulacím obviněného o případné jiné kvalifikaci skutku.

Krajský soud v Praze ke skutku ad 3) rozsudku uvedl, že obviněný tento skutek spáchal nedůvodným proplácením vysokých částek za ostrahu objektu továrny, přestože za škody odpovídal podle kupní smlouvy dnem jejího podpisu kupující. Přiléhavě také poukázal na to, že společnost, s níž byla uzavřena kupní smlouva, byla zastoupena jednatelem J. K., který byl zároveň podnikatelem, který zajišťoval ostrahu budov. Za této situace obviněný vlastně vracel prostředky, které získal od společnosti Č. V. P., s. r. o., jejímž jednatelem byl také J. K., témuž podnikateli, byť šlo formálně o různé subjekty. Obviněný tak podle odvolacího soudu v rozporu s ustanovením smlouvy, kterou uzavřel, vydal z majetku konkursní podstaty částky čtvrtletně účtované, a to za delší období, než bylo uvedeno v napadeném rozsudku, přičemž odvolací soud při respektování zákazu reformace in peius vycházel jen z částky 630.000,- Kč jako nejnižší možné částky jako souhrnu plateb uhrazených za ostrahu objektu v r. 1999. Vzhledem ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu neobstojí ani námitka obviněného, že zajišťoval ostrahu majetku, který spadal do konkursní podstaty, a že tímto způsobem si chtěl více navázat zájemce o nemovitosti za lukrativní cenu. S výše uvedenými právními závěry se dovolací soud ztotožnil.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. února 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jindřich Urbánek