5 Tdo 1565/2006
Datum rozhodnutí: 10.01.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1565/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. ledna 2007 o dovolání obviněných M. H. , a L. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 4 To 140/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 74/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. H. a L. M. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 3 T 74/2005, byli obvinění M. H. a M. M. uznáni vinnými trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a podle § 256 odst. 4 tr. zák. byl obviněnému M. H. uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků s dohledem, a podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu tří roků. Ohledně obviněného L. M. bylo podle § 37 tr. zák. upuštěno od uložení dalšího trestu s ohledem na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 2 T 3/2005, a podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně rozhodl rozsudkem ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 4 To 140/2006, kterým k odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody obviněného M. H. a ve výroku o upuštění od uložení dalšího trestu podle § 37 tr. zák. ohledně obviněného L. M. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že oběma obviněným podle § 256 odst. 4 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byli zařazeni podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Obviněnému L. M. byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu tří roků a podle § 256 tr. ř. byla zamítnuta odvolání M. H. a P. S. , družky obviněného L. M.

Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně napadli obvinění M. H. a L. M. dovoláními podanými prostřednictvím obhájců ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Oba dovolatelé v podáních jako důvod mimořádného opravného prostředku citovali ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podle vyjádření dovolatele M. H. byl nepřípustný postup soudů obou stupňů, které kladly obviněnému za vinu, že kvůli jeho výpovědi nedošlo k trestnímu stíhání dalších osob. Tento postup považoval za uplatňování zásady objektivní trestní odpovědnosti. Právě činnost, resp. odpovědnost jiných neznámých osob musela nutně mít vliv na posouzení společenské nebezpečnosti jednání obviněného, který nebyl hlavní osobou podílející se na vytunelování společnosti. Tuto okolnost však krajský soud nedostatečně vyhodnotil. Soudy obou stupňů se podle názoru odvolatele taktéž opomněly zabývat subjektivní stránkou daného činu. Zavinění přitom nelze vyvozovat pouze z popisu skutku. Také okolnost, zda se obviněný činu dopustil v přímém či nepřímém úmyslu, je při úvahách o společenské nebezpečnosti činu a výměře trestu významná a v tomto smyslu zůstalo soudy učiněné právní posouzení neúplné. Z těchto důvodů dovolatel M. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Dovolatel L. M. ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že v řízení nebylo prokázáno jednání, které by bylo možné kvalifikovat podle § 256 odst. 4 tr. zák., a to ve vztahu ke způsobené škodě. Pochybnosti o její skutečné výši totiž nebyly provedenými důkazy odstraněny a závěry o ní jsou založeny na pouhé domněnce orgánů činných v trestním řízení, jež vychází z nedůvěryhodných účetních dokladů společnosti K. , Ostatní důkazy podporující tvrzení obviněného o nereálnosti zjištěného množství šrotu pak zůstaly ignorovány. K této námitce pak obviněný citoval příslušné pasáže odůvodnění rozsudku městského soudu, ve kterých tento soud sám zpochybnil pravdivost údajů uvedených v účetních dokladech. Za přiléhavou provedeným důkazů považoval proto právní kvalifikaci svého jednání toliko podle § 256 odst. 1 tr. zák., tj. podle základní skutkové podstaty. Zdůraznil dále, že se žalovanou činností neobohatil, neboť veškeré prostředky získané z prodeje šrotu použil na provozní náklady společnosti. Pokud plnil své závazky nerovnoměrně, tak z důvodu nutnosti zachování provozu společnosti. V závěru mimořádného opravného prostředku dovolatel L. M. navrhl, aby Nejvyšší soud ve veřejném zasedání zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby, nebo aby přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jejího názoru nejsou opodstatněné námitky obviněného M. H. poukazující na nedostatek vyjádření subjektivní stránky daného trestného činu a úvahy uvedené v odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně jsou dostačující. Námitky obviněného L. M. pak nelze podřadit uplatněnému dovolacímu důvodu. Proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného L. M. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.



Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., byla podána v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňují náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda formálně citovaný dovolací důvod, oběma dovolateli označený jako důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvod uvedený v tomto ustanovení trestního zákona. Relevantní námitky pak bylo možné věcně přezkoumat.



Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázka dodržení procesních ustanovení, obsažených zejména v trestním řádu, včetně § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nehraje žádnou roli, protože není kritériem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usneseních ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 160/03 a ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05.

Část námitek dovolatele M. H. nebylo možné z hlediska jejich obsahu podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Jednalo se o tvrzení, podle kterých soudy obou stupňů kladly obviněnému za vinu, že kvůli jeho výpovědi nedošlo k trestnímu stíhání dalších osob. Tato okolnost nemá vliv na právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení a v dovolacím řízení se jí nelze zabývat. Stejně tak nelze zhodnotit odpovědnost jiných neznámých osob, neboť tato nemá na právní kvalifikaci jednání obviněného vliv. V rámci rozhodnutí v dané věci soudy hodnotily konkrétní počínání obviněného popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku ve vztahu k zákonným předpokladům jeho trestní odpovědnosti za určitý trestný čin, jehož skutková podstata je obsažena v trestním zákonu. Trestní odpovědnost pachatele, resp. právní posouzení skutkového zjištění nemohla ovlivnit okolnost, zda hlavní osobou jednající ke škodě obchodní společnosti mohl či dokonce byl někdo jiný. Uvedené námitky obviněného tak nevytýkají pochybení v právním posouzení podle předpisů hmotného práva, jak vyžaduje uplatněný dovolací důvod.

V další části svého dovolání obviněný M. H. zpochybnil hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jeho činu při úvahách o výměře trestu ze strany odvolacího soudu. Vzhledem k platné právní úpravě dovolacích důvodů (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) v dovolání úspěšně uplatnit zásadně jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Proto se dovolací soud nemohl hodnocením kritérií rozhodných pro výměru trestu zabývat. Také tato námitka tedy neodpovídá obsahu citovaného dovolacího důvodu a přicházelo by v úvahu její odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Pokud jde o nedostatky napadených rozhodnutí týkající se subjektivní stránky trestného činu, posoudil je Nejvyšší soud jako neopodstatněné.

Trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. se dopustí, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku a způsobí činem škodu velkého rozsahu, tj. škodu dosahující částky nejméně 5.000.000,- Kč (srov. § 89 odst. 11 tr. zák.). Majetkem je přitom třeba rozumět souhrn všech majetkových hodnot (věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných hodnot), z nichž lze dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele. Zcizení spočívá v tom, že pachatel převede svůj majetek nebo jeho část na jinou osobu, např. prodejem, darováním, postoupením pohledávky apod., přičemž dlužník v konečném důsledku za zcizenou majetkovou hodnotu neobdrží do majetku použitelného k uspokojení pohledávky věřitele odpovídající protihodnotu vhodnou k tomuto uspokojení. Naplnění znaků tohoto trestného činu vyžaduje zavinění alespoň v podobě nepřímého úmyslu. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem [úmysl přímý, § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý, § 4 písm. b) tr. zák.]. Uvedené okolnosti subjektivního charakteru (vnitřní psychický stav obviněného k páchání trestné činnosti) lze zpravidla dovodit jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. č. 41/1976 Sb. rozh. tr. a č. 62/1973 Sb. rozh. tr.).

Podle výroku rozsudku městského soudu se dovolatel M. H. trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. dopustil jako předseda představenstva společnosti M. B. , tím, že vybral na různých místech v Brně a v Pardubicích v období od 21. 7. 2000 do 27. 10. 2000 z dvanácti bankovních účtů této společnosti citovaných v rozsudku, ke kterým měl jako jediný dispoziční právo, celkově částku 32.724.749,- Kč, kterou použil k dosud nezjištěnému účelu, nikoli však k úhradě splatných závazků společnosti M. B. , a tuto skutečnost se snažil zastřít tím, že dne 19. 9. 2000 ve S. u B. nechal podepsat jako dosavadní předseda představenstva v pozici prodávajícího Protokol o předání společnosti M. B. , který osvědčoval, že nový předseda představenstva L. M. , téhož dne od něj převzal mimo kompletní povinné firemní agendy včetně účetní dokumentace také finanční hotovost v celkové výši 35.467.945,80 Kč, k čemuž však ve skutečnosti nedošlo, čímž společnost M. B. , přivedl do stavu, že nebyla schopna hradit své splatné závazky a tímto fakticky znemožnil vymožení pohledávek věřitelů této společnosti uvedených v citovaném výroku.

Podle názoru Nejvyššího soudu úmyslné zavinění obviněného lze z popsaných skutkových zjištění jednoznačně dovodit. Samotný výběr peněžních prostředků společnosti z jejích účtů nebyl nikterak v rozporu se zákonem, v daném případě je však nutné posuzovat jednání obviněného jako celek. Výběr prostředků v celkové výši přesahující 32 mil. Kč, jejich použití k neznámému účelu bez poskytnutí jakékoli protihodnoty do majetku společnosti, kterou obviněný zastupoval, je nutné považovat za jednání přímo porušující zájem (objekt trestného činu) chráněný ustanovením § 256 tr. zák. Nelze si představit, že by obviněný mohl nevědět o následku, který odčerpání finančních prostředků bez náhrady bude mít pro věřitele společnosti, resp. možné uspokojení jejich nároků. O subjektivní stránce jednání vypovídá také skutečnost, že se obviněný snažil zastřít okolnost, že majetek společnosti zaznamenal úbytek v podobě zmíněných výběrů hotovostních prostředků, a to sepsáním fiktivního protokolu o předání společnosti včetně finanční hotovosti ve výši cca 35 mil. Kč svému nástupci. K předání peněz však ve skutečnosti nedošlo, obviněný tedy záměrně přivedl společnost M. B. , do stavu insolvence a tímto fakticky znemožnil vymožení pohledávek věřiteli. Vzhledem k popsanému počínání obviněného si nelze představit jiné zavinění činu než přinejmenším nepřímý úmysl ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. Obviněný věděl, že svým jednáním může ohrozit majetková práva věřitelů a způsobit nedobytnost jejich pohledávek, a pro případ, že tento následek způsobí, byl s tím srozuměn. Nebylo možné přisvědčit ani námitce, podle které z rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá konkrétní forma zavinění. Městský soud v Brně na str. 17 rozsudku uvedl, že obvinění způsobili škodu velkého rozsahu a jednali přinejmenším v nepřímém úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožnil, soudy obou stupňů tedy v posouzení subjektivní stránky trestného činu nepochybily a námitku obviněného je třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Dovolatel L. M. spatřoval nedostatek hmotně právního posouzení skutku napadených rozhodnutí v určení výše způsobené škody. Zpochybnil věrohodnost účetních dokladů společnosti K. , a dožadoval se právní kvalifikace skutku pouze podle základní skutkové podstaty trestného činu. Tato námitka zpochybňuje právní posouzení ohledně naplnění jednoho ze zákonných znaků trestného činu a obsahově naplňuje uplatněný dovolací důvod. Nejvyšší soud se však vzhledem k obsahu daného dovolacího důvodu nemohl zabývat námitkami ke způsobu dokazování (prokazování) výše skutečné škody, neboť dokazování není upraveno hmotně právním předpisem a je procesním postupem prováděným podle procesně právních ustanovení trestního řádu.

Podle výroku odsuzujícího rozsudku městského soudu se obviněný L. M. dopustil jednání spočívajícího v tom, že jako předseda představenstva a jediný majitel akcií společnosti M. B. , poté, co 31. 10. 2000 v P. jmenoval předsedou představenstva společnosti M. B. , V. M. , kterému v rozporu s fiktivně sepsaným protokolem o předání společnosti M. B. , nepředal žádnou agendu společnosti ani finanční prostředky a vybaven jeho časově neohraničeným zplnomocněním k zastupování společnosti, rozprodával majetek společnosti M. B. , zejména železný materiál, za který v období od 3. 11. 2000 do 22. 8. 2001, na základě vystavovaných faktur obdržel v hotovosti celkově částku 11.812.723,40 Kč od společnosti K. , kterou nepředal V. M., ale použil k nezjištěnému účelu, nikoli však k úhradě splatných závazků společnosti M. B. , čímž ji přivedl do stavu, že nebyla schopna hradit své splatné závazky a tímto fakticky znemožnil vymožení pohledávek věřitelů společnosti M. B. , ., uvedených v citovaném výroku.

Nejvyšší soud se zabýval právním posouzením znaku škody trestného činu poškozování věřitele spáchaným obviněným L. M. a zjistil, že toto bylo učiněno v souladu s požadavky platné právní úpravy. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku (viz str. 16 a 17) uvedl, že převoz materiálu ze společnosti M. B. , probíhal jednak za použití vozů Č. drah, ale i jiným způsobem, zejména nákladní automobilovou dopravou. Vzhledem k nemožnosti zjištění konečného množství uskutečněných převozů pak soud vyšel z hodnoty kupní ceny zcizeného materiálu uvedené v účetních dokladech společnosti K. , která byla jeho odběratelem (srov. doklady založené ve sv. 2 spisu). Tento postup je možné považovat za odpovídající požadavkům § 89 odst. 12 tr. zák., neboť kupní cenu lze považovat za cenu obstarání totožného materiálu. Pro právní závěry v tomto případě je však základem skutkové zjištění soudu, podle kterého obviněný obdržel za materiál v hotovosti celkově částku 11.812.723,40 Kč od společnosti K. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení povinen vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy nižšího stupně, v daném případě tudíž nemůže pochybovat o skutečnosti, že obviněný uvedenou částku obdržel, nepředal ji V. M. a použil ji k nezjištěnému účelu, nikoli však k úhradě splatných závazků společnosti M. B. K právnímu závěru o poškození věřitelů je tedy relevantní nikoli zjištění o množství, resp. hmotnosti či podobě vyvezeného kovového materiálu, ale zjištění, že obviněný obdržel částku 11.812.723,40 Kč za plnění poskytnuté společností a tuto částku svým počínáním odstranil z jejího majetku. Za normálních okolností, tj. v poctivém obchodním styku, by tato částka sloužila k uspokojení věřitelů společnosti. K tomu však v důsledku inkriminovaného zásahu obviněného nedošlo. Proto o vzniku škodlivého následku nemůže být pochyb a nezbývá než uzavřít, že také obviněný L. M. přímo ohrozil budoucí uspokojení věřitelů společnosti M. B. , a přímo tak porušil objekt chráněný ustanovením § 256 tr. zák. Soudy nižšího stupně tedy v závěru o způsobení škody a její výši nepochybily a námitku obviněného v tomto směru lze taktéž označit za zjevně neopodstatněnou.

Dovolateli lze přisvědčit v konstatování, že městský soud na str. 16 rozsudku připustil možnost nadhodnocení materiálu vyvezeného ze společnosti M. B. K této námitce je však nutno uvést, že ani případné nadhodnocení ceny vyvezeného materiálu společností K. , nemá na výši škody vliv, a to právě s ohledem na fakt, že podle skutkového stavu věci obviněný od této společnosti obdržel finanční hotovost, jejíž vyjmutí (a nikoli předcházející vývoz kovového materiálu) z majetku společnosti způsobilo škodlivý následek. Z tohoto pohledu nemůže zpochybnění ceny vyvezeného materiálu nic změnit na právním posouzení skutku. Navíc odvolací soud (srov. str. 5 rozsudku) konstatoval, že toto nadhodnocení nevyplynulo z žádného z provedených důkazů a úvahy městského soudu nepodpořil.

Obviněný L. M. dále namítl, že se souzeným jednáním neobohatil a prostředky získané z prodeje šrotu použil na provozní náklady společnosti. K této námitce Nejvyššímu soudu nezbývá než uvést, že znakem trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. není obohacení obviněného. Okolnost, zda obviněný prostředky společnosti M. B. ., použil pro svoji potřebu a obohatil se jimi tak nemá na uznání viny daným trestným činem vliv. Navíc je tvrzení odvolatele v ostrém rozporu se skutkovým stavem věci zjištěným soudy procesním postupem, ze kterého vyplývá, že obviněný obdržené prostředky, resp. jejich podstatnou část, na úhradu závazků společnosti, event. v její prospěch, nepoužil. Protože tato námitka nezpochybnila naplnění některého ze zákonných znaků trestného činu a prosazovala změnu učiněných skutkových zjištění, nemohl ji Nejvyšší soud v řízení o dovolání zohlednit.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jedná-li se o dovolání zjevně neopodstatněné. Protože některé námitky obou dovolatelů nebylo možné v dovolacím řízení vůbec zohlednit a ostatní jejich námitky považoval dovolací soud za zjevně neopodstatněné, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o odmítnutí obou podaných dovolání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. ledna 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová