5 Tdo 156/2005
Datum rozhodnutí: 12.04.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 156/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. dubna 2005 o dovolání obviněného P. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 9 To 189/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 134/2003, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 9 To 189/2004, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 1 T 134/2003.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 1 T 134/2003, byl obviněný P. M. uznán vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v průběhu roku 2001 a v průběhu roku 2002 až do 15. 2. 2002 v H. u. B., okres B., v době, kdy byl pro veřejnost otevřen klub "N. H.", provozoval veřejné produkce zvukových záznamů české i zahraniční hudby ze zajištěných nosičů CD bez souhlasu a svolení kolektivních správců práv podle autorského zákona - O. s. a. p. p. d. h., P. tř. Č., a I., n. s. v. u. v. z. z. o. z., P., N. P., a narušil tak zákonem stanovenou ochranu práv autorů, výkonných umělců i výrobců zvukových záznamů. Za tento trestný čin byl obviněný P. M. odsouzen podle § 152 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.

Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Břeclavi podal obviněný P. M. odvolání, o kterém Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 9 To 189/2004, rozhodl tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Uvedené usnesení Krajského soudu v Brně, ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 1 T 134/2003, napadl obviněný dovoláním, které podal prostřednictvím obhájce prof. JUDr. I. T., CSc., s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Obviněný v rámci tohoto mimořádného opravného prostředku ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání i přesto, že rozsudek nalézacího soudu měl být zrušen již proto, že výrok neobsahuje odkaz na konkrétní ustanovení zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen "autorský zákon"), která měl obviněný údajně porušit, neboť v případě trestného činu porušování autorského práva jde o blanketní normu, u níž musí být uvedeno porušení odkazovaného zákona včetně příslušných paragrafů přímo ve výroku.

K dalšímu použitému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vznesl k předchozím rozhodnutím nalézacího i odvolacího soudu následující námitky:

Obviněný vykonával svou činnost nevýdělečně, poněvadž nebylo vybíráno žádné vstupné na dotčené produkce, a tato skutečnost má vliv na okolnosti případu. Dále dovolatel též namítl, že nalézací soud odmítl obhajobou navrhované důkazy, a to přibrání znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, který měl posoudit, zda poškozenými O. s. a. a I. navrhované odměny jsou obvyklé z hlediska dotčených způsobů užití, a pokud ano, pak zda jsou přiměřené. Tato věc má podle dovolatele vliv přinejmenším na posouzení stupně společenské nebezpečnosti činu a nelze přijmout závěr soudu prvního stupně, který se v tomto směru pouze ztotožnil se stanovisky obou poškozených a navíc odmítl i obhajobou navrhované přibrání znalce z oboru právní vztahy k cizině, jenž se měl vyjádřit ke skutečnosti, zda dotčené předměty jsou na území České republiky chráněny podle § 107 autorského zákona či nikoliv. Také v tomto směru soud vycházel jen z tvrzení obou poškozených, že dotčené majitele práv zastupují. Přitom smluvní zastoupení osoby není totéž, co legální ochrana předmětu, u něhož stát dal najevo, že nehodlá chránit kterýkoli takový zahraniční předmět. Proto nelze vyloučit, že některé předměty eventuálně chráněny byly, zatímco jiné nikoli, což má vliv na množství dotčených práv a tím i na kvalifikaci činu. Dovolatel dále vytkl soudu, že se nedostatečně zabýval materiální stránkou trestného činu z hlediska posouzení, zda se v daném případě jednalo o trestný čin podle § 152 tr. zák. anebo pouze o přestupek podle § 32 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti obviněný uvedl, že jednal o uzavření smlouvy, a proto zde chyběl úmysl porušit práva chráněná zákonem. Další pochybení spatřoval dovolatel v tom, že soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že nevyloučil M. f. f. p. České republiky z postavení poškozeného jak s právem na náhradu škody, tak i s procesními právy, neboť tato je pouze zájmovým sdružením. Nalézací soud se taktéž nevypořádal s vyčíslením údajné škody ve výši nejméně 12.500,- Kč, která měla vzniknout výše zmiňovanému zájmovému sdružení, a ani nevyjasnil, o jakou škodu by mělo jít, když toto zájmové sdružení nemá oprávnění Ministerstva kultury k výkonu kolektivní správy práv podle autorského zákona. U výše škod, které se objevily ve spise, namítl dovolatel ve všech případech jejich neurčitost a taktéž tu skutečnost, že nejde o škodu, ale o bezdůvodné obohacení při nelicencovaném užití chráněných předmětů. Toto pochybení je podle dovolatele důležité pro posouzení materiální stránky činu, a to i v poměření přestupku nebo trestného činu. V další námitce obviněný poukázal na podrobný obsah návrhu obhajoby na předběžné projednání obžaloby ze dne 8. 4. 2003, a uvedl k tomu, že tento návrh obsahuje řadu podrobností, které nebyly v průběhu hlavního líčení dostatečně objasněny. Následující pochybení soudu je obviněným spatřováno v tom, že soud sice vzal v úvahu, že obviněný se předmětnou činností (uváděním diskoték) zabýval již delší dobu, ale nevzal v potaz, že dovolatel započal s uváděním diskoték již před rokem 1990, kdy absolvoval vzdělávací kurzy tehdejších okresních či krajských kulturních středisek a byl seznámen s jejich pojetím veřejných diskotékových produkcí ve smyslu instrukce Ministerstva kultury ČSR č. 22/1984 Věst. vl. ČSR pro národní výbory ze dne 11. 7. 1984. Ve smyslu této instrukce byl pak ovlivněn v chápání pojmu diskotéka, a proto mezi ním a poškozenými existoval soukromoprávní spor o tom, jak tento vícevýznamový pojem chápat z hlediska honorářových smluvních tarifů. V této souvislosti soud též neobjasnil, zda jiné honorářové zařazení by mohlo snížit stupeň společenské nebezpečnosti činu a bylo by tak ve prospěch obviněného. Dovolatel také uvedl, že se nemůže ztotožnit s právním názorem, že O. s. a. a I. mají ze zákona příslušné právo kolektivních správců posuzovat, zda bude dán souhlas s užitím a pokud bude, aby byla stanovena odměna podle jejich tarifů, včetně posouzení, pod jakou kategorii je třeba příslušnou produkci zařadit a jaká za ni tedy přísluší odměna. Dovolatel v této souvislosti totiž podotkl, že z ustanovení § 100 odst. 1 autorského zákona nic takového nevyplývá a jedná se pouze o běžné smluvní vyjednávání. Pokud by tomu bylo naopak, jednalo by se o dominantní postavení blížící se monopolu, u něhož by soud musel posoudit, zda došlo či nedošlo ke zneužití takového postavení. Navíc práva ve smyslu § 100 odst. 1 autorského zákona mají O. S. A. a I. na základě oprávnění uděleného Ministerstvem kultury a nikoli na základě zákona, což je podstatný rozdíl. Dále obviněný v dovolání uvedl, že je sice pravdou, že obviněný neměl příslušné svolení k užití chráněných předmětů, čímž by mohl naplnit formální znaky trestného činu, pro nějž je stíhán, nicméně se tak stalo nikoli z toho důvodu, že by nechtěl mít příslušné svolení. Obžalovaný vícekrát jednal s kolektivními správci O. S. A. a I. a chtěl s nimi příslušné smlouvy uzavřít. Poškození však uzavření smlouvy odmítali, aniž k tomu měli zákonný důvod. Proto je třeba se i z tohoto hlediska vypořádat se stupněm společenské nebezpečnosti činu. Pokud jde o tzv. zákaz užití chráněných předmětů, byla již jeho právní povaha dostatečně obecně doktrinárně a judiciálně rozporována s tím, že v daném případě neměl právní význam.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí nalézacího soudu.

K předmětnému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, které bylo podle § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno dovolání obviněného P. M. V tomto vyjádření státní zástupkyně ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně i rozsudek Okresního soudu v Břeclavi a tomuto soudu podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.

Obviněným uplatněný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), tedy v tomto konkrétním případě namítaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud neodmítl dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po přezkoumání shledal, že podané dovolání je důvodné. Přitom vycházel z následujících skutečností:

V souvislosti s obviněným uplatněnými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. je třeba zdůraznit, že trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo neoprávněně zasáhne do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi. K neoprávněnému zásahu do autorského práva a do dalších souvisejících práv chráněných ustanovením § 152 odst. 1 tr. zák. může podle ustálené judikatury dojít též provozováním veřejných hudebních produkcí formou tzv. diskoték, v jejichž rámci byla účastníkům z nosičů zvukových záznamů reprodukována taneční hudba. To platí za předpokladu, že nosiče zvuku obsahovaly záznam chráněných hudebních děl a výkonů výkonných umělců, přičemž k reprodukci došlo bez souhlasu nositelů uvedených práv, resp. institucí vykonávajících správu těchto práv. Právy autorů zůstávají nedotčena jak práva výkonných umělců, kteří provádějí literární a umělecká díla autorů, tak i práva výrobců zvukových záznamů, kteří zaznamenávají umělecké výkony výkonných umělců. Jinak řečeno, ochrana práv autorů, výkonných umělců i výrobců zvukových záznamů se uplatňuje vedle sebe a za určitých okolností může pachatel jedním jednáním porušovat práva náležející všem třem skupinám jejich nositelů (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. T 198 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 7/2001 a pod č. T 557 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 24/2003).

Ustanovení § 152 tr. zák. je tzv. normou blanketní, která odkazuje na předpisy o právu autorském. Z hlediska posuzování subjektivní stránky jednání pachatele tohoto trestného činu proto platí, že neznalost autorského zákona se posuzuje stejně jako neznalost normy trestní, a pachatele proto nevyviňuje (srov. č. 9/1997 Sb. rozh. tr.).

Ve skutkové větě výroku o vině ani v odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Břeclavi není uvedeno žádné konkrétní ustanovení autorského zákona, které měl obviněný svým jednáním kladeným mu v tomto rozsudku za vinu porušit. Takové ustanovení není uvedeno ani v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Za této situace pak nezbývá, než konstatovat, že nebyly naplněny všechny předpoklady aplikace § 152 odst. 1 tr. zák., neboť nelze shledat naplněnou minimálně objektivní stránku daného trestného činu, pokud není alespoň odkazem na příslušné ustanovení autorského zákona uvedeno, která práva v tomto konkrétním případě obviněný svým jednáním porušil.

Trestný čin podle § 152 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmyslnou formu zavinění, přičemž úmysl se musí vztahovat i na vědomí pachatele, že jde o dílo jako výsledek tvůrčí činnosti autora, jako duševní výtvor spočívající v individuálním ztvárnění myšlenky nebo že obdobně jde o umělecký výkon výkonného umělce, zvukový nebo zvukově obrazový záznam anebo o rozhlasové nebo televizní vysílání či databázi. Přitom postačí, že pachatel si je alespoň v hrubých rysech vědom toho, že nakládá s výše uvedenými statky. Zavinění musí zahrnovat skutkové okolnosti odůvodňující protiprávnost, a proto se musí vztahovat i na neoprávněnost zásahu do zákonem chráněných práv. Tímto neoprávněným zásahem je mimo jiné i zásah do zákonem chráněných práv autorů, výkonných umělců i výrobců zvukových záznamů. Jde o práva osobnostní a majetková k nehmotným statkům. Předmětem práv autorů jsou díla ve smyslu § 2 odst. 1 autorského zákona, tedy literární a jiné dílo umělecké či dílo vědecké (v příkladném výčtu lze nalézt i díla hudební, kterými jsou díla vytvořená spojením a sledem hudebních tónů podle pravidel hudebního umění, přičemž nezáleží na tom, zda jde o díla s textem či bez textu.). S těmito právy pak velmi úzce věcně souvisí práva výkonných umělců k uměleckému výkonu a práva výrobců zvukových záznamů (srov. Šámal P., Púry F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 981 až 982).

V případě dovolatele by připadal v úvahu zásah do majetkové sféry těchto práv, neboť obsahem práv autorů i práv výkonných umělců mohou být kromě nich ještě i práva osobnostní, která však jednáním obviněného, tak jak bylo zjištěno, porušena nebyla.

Soud prvního stupně ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 1 T 134/2003, uvedl, že obviněný provozoval veřejné produkce zvukových záznamů české i zahraniční hudby bez souhlasu a svolení kolektivních správců práv podle autorského zákona. Kolektivní správce je ten, kdo získá oprávnění k výkonu kolektivní správy, jež podle § 95 odst. 2 autorského zákona obnáší zastupování většího počtu osob, jimž přísluší

a) majetkové právo autorské nebo majetkové právo související s právem autorským,

b) ze zákona oprávnění k výkonu majetkových práv k dílu (§ 58 autorského zákona), nebo

c) ze smlouvy výhradní oprávnění k výkonu práva kolektivně spravovaného pro celou dobu trvání majetkových práv a alespoň pro území České republiky s právem poskytnout podlicenci

k jejich společnému prospěchu, a to při výkonu jejich majetkových práv ke zveřejněným nebo ke zveřejnění nabídnutým dílům, uměleckým výkonům, zvukovým a zvukově obrazovým záznamům (dále jen "předměty ochrany"), pokud jiný než kolektivní výkon těchto práv je nedovolený (§ 96 autorského zákona) nebo neúčelný.

Kolektivní správci, v tomto případě O. S. A. - O. s. a. p. p. d. h. se sídlem v P., tř. Č. (dále jen "O. S. A."), a I., n. s. v. u. v. z . z. o. z. se sídlem v P., N. P. (dále jen "I."), vykonávali kolektivní správu nejen práv autorů, ale i práv výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů. Jestliže tedy obviněný v průběhu roku 2001 a v průběhu roku 2002 až do 15. 2. 2002 v H. u. B., okres B., v době, kdy byl pro veřejnost otevřen klub "N. H.", provozoval veřejné produkce zvukových záznamů české i zahraniční hudby ze zajištěných nosičů CD bez souhlasu a svolení kolektivních správců práv podle autorského zákona, a to O. S. A. a I. (přesněji "bez oprávnění k výkonu práva užít předměty ochrany"), přichází v úvahu u autorů jeho odpovědnost za porušení ustanovení § 12 a násl. autorského zákona [konkrétně zejména § 12 odst. 1, 4 písm. f) bod 1, § 18 odst. 1 a § 20 autorského zákona], u práv výkonných umělců jeho odpovědnost za porušení § 71 a násl. autorského zákona [konkrétně zejména § 71 odst. 1, 2 písm. g) autorského zákona] a u práv výrobců zvukového záznamu jeho odpovědnost za porušení ustanovení § 76 a násl. autorského zákona [konkrétně zejména § 76 odst. 1, 2 písm. e) autorského zákona].

Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil pak dovolatel několik dalších právně relevantních námitek. V první řadě vytkl nalézacímu soudu, že obhajoba se neztotožňuje s právním názorem soudu o tom, že O. S. A. a I. mají ze zákona příslušná práva, neboť tato práva nemají v daném případě ze zákona, ale na základě oprávnění uděleného Ministerstvem kultury, což je podstatný rozdíl.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 1 T 134/2003, uvedl, že autorský zákon právě kolektivním správcům, tedy O. S. A. a I., ukládá jednak povinnosti a jednak práva, které uvedení kolektivní správci mají k zastupování autorů, výkonných umělců či výrobců zvukových záznamů, a mezi ně patří mimo jiné uzavírat smlouvy se zájemci o užívání hudby a vybírat od nich odměny za jejich užití, což se děje na základě sazebníků autorských odměn, které uvedení kolektivní správci vydávají, což je jejich oprávnění podle autorského zákona (srov. str. 14 rozsudku).

K tomuto považuje Nejvyšší soud za nutné především uvést, že sice podle § 98 odst. 1 autorského zákona o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy rozhoduje na základě písemné žádosti Ministerstvo kultury, avšak poté, co je oprávnění již Ministerstvem kultury uděleno, jako tomu bylo v posuzovaném případě u O. S. A. a I., vykonávají takto určené subjekty práva a povinnosti kolektivního správce ve smyslu § 100 a násl. autorského zákona. Z toho vyplývá, že obsah kolektivní správy a práva a povinnosti kolektivního správce, kterému bylo uděleno oprávnění Ministerstvem kultury podle § 98 odst. 1 autorského zákona, jsou tedy uvedeny v samotném autorském zákoně a právě z těchto zákonných ustanovení příslušná oprávnění a povinnosti pro kolektivního správce vyplývají. Je tedy třeba uzavřít, že soud prvního stupně se dopustil v odůvodnění napadeného rozsudku určité nepřesnosti, když neuvedl přesně tyto okolnosti, ale tato nepřesnost nemá zásadní význam, poněvadž je to autorský zákon, který kolektivním správcům, jímž bylo uděleno oprávnění Ministerstvem kultury podle § 98 odst. 1 autorského zákona (tedy i O. S. A. a I.), ukládá jednak povinnosti a jednak práva, které kolektivní správci vykonávají ve smyslu § 100 odst. 1 autorského zákona s péčí řádného hospodáře, odborně a v rozsahu uděleného oprávnění.

V souvislosti s tím dovolatel pak také uvedl, že se nelze ztotožnit s právním názorem soudu, že z § 100 odst. 1 autorského zákona vyplývá právo kolektivních správců posuzovat, zda bude dán souhlas s užitím, a pokud bude, aby byla stanovena odměna podle jejich tarifů včetně posouzení, pod jakou kategorii je třeba příslušnou produkci zařadit a jaká za ni přísluší odměna. Dovolatel k tomu namítá, že toto z předmětného ustanovení nevyplývá, neboť se jedná o běžné smluvní vyjednávání, přičemž z § 100 odst. 1 písm. h) autorského zákona vyplývá kontraktační povinnost kolektivního správce i vůči obviněnému. Pokud při zařazení produkce obviněného pod příslušný honorářový tarif a při následném stanovení výše odměny za užití použil kolektivní správce pojem "diskotéka", který byl pojmově nejasný a vedl k více významům, měla tato nejasnost jít nikoli k tíži obviněného, ale naopak k tíži kolektivního správce.

Nejvyšší soud v tomto směru považuje za nutné zdůraznit, že ustanovení § 100 odst. 1 autorského zákona upravuje vztahy kolektivního správce k zastupovaným nositelům práv a k uživatelům předmětů ochrany. Podle § 100 odst. 1 písm. h) autorského zákona je kolektivní správce povinen s péčí řádného hospodáře, odborně a v rozsahu uděleného oprávnění mimo jiné uzavírat s uživateli předmětů ochrany nebo s osobami oprávněnými hájit zájmy v nich sdružených uživatelů, kteří užívají předměty ochrany týmž nebo podobným způsobem, nebo s osobami povinnými platit odměny podle tohoto zákona, za přiměřených a rovných podmínek smlouvy, kterými se pro uživatele

1. poskytuje oprávnění k výkonu práva užít předměty ochrany, k nimž takové právo kolektivně spravují,

2. stanovuje výše a způsob placení odměn podle § 96 odst. 1 písm. a) bodů 1 a 2 a písm. b) a sleduje jejich plnění,

3. stanovuje výše a způsob placení odměn podle § 19 odst. 1 a 2, a to na základě počtu osob, kterým je dílo sděleno,

4. určuje způsob placení odměn stanovených tímto zákonem.

Z toho vyplývá, že v tomto ustanovení jde skutečně především o stanovení kontraktační povinnosti kolektivnímu správci, neboť podle § 100 odst. 1 písm. h) autorského zákona je příslušný kolektivní správce (v této věci O. S. A. a I.) povinen mimo jiné uzavírat s uživateli předmětů ochrany, nebo s osobami povinnými platit odměny podle tohoto zákona, za přiměřených a rovných podmínek shora uvedené smlouvy. V tomto směru je tedy námitka dovolatele důvodná, neboť nejde o jednostranný akt ze strany příslušného kolektivního správce, jak by se mohlo jevit na podkladě uvedeného výroku o vině i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ale o smlouvu uzavíranou na základě citovaného zákonného ustanovení. Na druhé straně je třeba si však uvědomit, že uvedená kontraktační povinnost příslušného kolektivního správce je obecně a tedy i ve vztahu k obviněnému omezena zejména tím, že tyto smlouvy musí být uzavírány kolektivním správcem "s péčí řádného hospodáře, odborně a v rozsahu uděleného oprávnění" a také "za přiměřených a rovných podmínek", přičemž touto smlouvou se poskytuje podle bodu 1 § 100 odst. 1 písm. h) autorského zákona i vlastní oprávnění k výkonu práva užít předměty ochrany, k nimž takové právo správce kolektivně spravuje. Vzhledem k tomu je třeba dospět k jednoznačnému závěru, že jestliže obviněný P. M. neměl v rozhodném období takové smlouvy ohledně konkrétních předmětů ochrany uzavřeny a přesto v době, kdy byl pro veřejnost otevřen klub "N. H.", zde provozoval veřejné produkce zvukových záznamů české i zahraniční hudby ze zajištěných nosičů CD, porušoval shora citovaná ustanovení autorského zákona, neboť tak postupoval aniž měl na základě smlouvy s příslušným kolektivním správcem "oprávnění k výkonu práva užít předmětů ochrany", k nimž uvedení kolektivní správci "takové právo kolektivně spravují" (nikoli jak nepřesně soud prvního stupně ve výroku svého rozsudku i v jeho odůvodnění uvádí "bez souhlasu a svolení" - tyto pojmy citovaný autorský zákon neužívá).

V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že nelze také přehlédnout jednání obviněného P. M. ve vztahu k "oprávnění k výkonu práva užít předmětů ochrany", a to v době předcházející v obžalobě vymezenému období spáchání skutku v letech 2001 a 2002 až do 15. 2. 2002, jak vyplynulo ze spisu i ze skutkových zjištění soudu prvního stupně obsažených v rozsudku ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 1 T 134/2003. Skutkové zjištění soudu prvního stupně v tomto směru vyplývá zejména ze svědecké výpovědi JUDr. J. K. podrobně citované v odůvodnění rozsudku, podle níž byl obviněný ze strany odpovědných pracovníků O. S. A. hodnocen jako osoba patřící k těm pořadatelům, kteří se nepřihlásili k platbě honorářů podle autorského zákona, poněvadž nejprve provozoval bez příslušného oprávnění hudební produkce, následně po provedených kontrolách ze strany O. S. A. sice podal žádost o uzavření smlouvy k získání oprávnění k užití předmětů ochrany, avšak nehradil poplatky z dřívější doby, když mu byly O. S. A. zaslány faktury za užívání hudby, a poté byl obviněnému vydán i zákaz užití chráněné hudby, který obviněný několikrát porušil (srov. č. l. 137 spisu). Obdobně tomu bylo i u kolektivního správce - nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů I., kde měl obviněný problémy při plnění smlouvy ohledně užívání zvukového zařízení v letech 1997 až 1999, která nebyla obviněným plněna, což bylo bariérou pro uzavření nového vztahu. Podle zjištění soudu prvního stupně opírajícího se o svědeckou výpověď PhDr. V. N. společnost I. postupuje tak, že pokud někdo neplní smluvní povinnosti, je vyzván k zaplacení pohledávek, nereaguje-li, je vysloven zákaz a ten platí do doby, než jsou všechny pohledávky vyrovnány. Pokud při takovém zákon jednoznačně porušujícím jednání ze strany obviněného kolektivní správci O. S. A. a I. uplatnili vůči němu postup s péčí řádného hospodáře a požadovali dříve než s ním uzavřou příslušné smlouvy úhradu předchozích faktur za užívání hudby, resp. řádné plnění předchozí smlouvy, přičemž v zásadě postupovali stejným způsobem i u dalších potenciálních žadatelů jako v případě obviněného, nelze než konstatovat, že tento postup je nutno považovat za odpovídající přiměřeným a rovným podmínkám. Z těchto důvodů je nutné, aby se soud prvního stupně odpovídajícím způsobem touto otázkou v dalším řízení dostatečně zabýval a vypořádal se s ní i z hlediska potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 3 odst. 2, 4 tr. zák. Na základě těchto zákonných předpokladů "péče řádného hospodáře" a "rovných a přiměřených podmínek" totiž kolektivní správce podle výše citovaného ustanovení následně také stanovuje pro uživatele výše a způsob placení odměn a sleduje jejich plnění. Výše zmíněnou kontraktační povinnost [§ 100 odst. 1 písm. h) autorského zákona] kolektivní správce nemá, bylo-li by podle ustanovení § 101 odst. 3 autorského zákona uzavření smlouvy v rozporu s oprávněnými společnými zájmy nositelů práv, nebo jde-li o návrh na uzavření smlouvy, kterou má být poskytnuto oprávnění vztahující se k předmětu ochrany jednotlivě určenému, bylo-li by uzavření smlouvy v rozporu s oprávněnými zájmy nositele práv k takovému předmětu ochrany. Toto ustanovení se vztahuje samozřejmě i na posuzovaný případ obviněného P. M., když z jeho předchozího jednání bylo patrno, že neustává v porušování práv nositelů práv k již uvedeným předmětům ochrany podle autorského zákona, a smlouva s ním uzavřená by se mohla jevit v rozporu s oprávněnými zájmy nositele práv k takovému předmětu ochrany ve smyslu podmínky, podle níž je kolektivní správce povinen postupovat s péčí řádného hospodáře, odborně a v rozsahu uděleného oprávnění [§ 100 odst. 1 písm. h) autorského zákona].

Pokud pak jde o právní význam zákazu užití chráněných předmětů vyslovený kolektivním správcem práv (O. S. A. a I.) vůči obviněnému, je třeba v zásadě souhlasit s námitkou obviněného, byť formulovanou jen ve zcela obecné poloze, která byla obsažena v dovolání, neboť z hlediska neoprávněného zásahu do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu či zvukovému záznamu je podstatné nikoli vydání takového zákazu, ale to, co již bylo výše zdůrazněno, tedy zda obviněný nakládal s předměty ochrany takovým způsobem, který přísluší jen oprávněným nositelům těchto práv, resp. konkrétně vyjádřeno, zda provozoval veřejné produkce zvukových záznamů české i zahraniční hudby ze zajištěných nosičů CD bez oprávnění k výkonu práva užít předměty ochrany, k nimž uvedení správci takové právo kolektivně spravují. Z tohoto hlediska je uvedený zákaz pro případný trestní postih trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák. irelevantní, a to i přesto, že podle § 100 odst. 1 písm. i) autorského zákona je příslušný kolektivní správce povinen s péčí řádného hospodáře, odborně a v rozsahu uděleného oprávnění domáhat se vlastním jménem také nároku na zdržení se neoprávněného výkonu kolektivně spravovaného práva, ledaže se nositel práva, je-li k tomu oprávněn, takového nároku domáhá sám nebo je to nehospodárné.

Obviněný v dovolání také uvedl, že pokud jde o osobu obviněného, soud vzal v úvahu, že předmětnou činností se zabýval již delší dobu, nicméně nevzal při svém rozhodování v potaz tu skutečnost, že obviněný započal s uváděním diskoték již před rokem 1990 a absolvoval v této souvislosti i vzdělávací kurzy, přičemž v posouzení pojmu "diskotéka" byl ovlivněn ve smyslu instrukce Ministerstva kultury ČSR č. 22/1984 Věst. vl. ČSR pro národní výbory ze dne 11. 7. 1984, a takto tento pojem také chápal. Jeho spor s poškozenými O. S. A. a I. se týkal právě tohoto pojmu, neboť je vícevýznamový, s čímž poté souvisí i nejednoznačné zařazení určité hudební produkce pod příslušnou platbu odměny podle honorářových smluvních tarifů. V této souvislosti soud podle názoru dovolatele dosud neobjasnil též skutečnost, zda jiné honorářové zařazení by bylo ve prospěch obviněného.

Po důkladném posouzení této otázky při studiu spisu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitka dovolatele je důvodná minimálně v té části, ve které obviněný poukazuje na vícevýznamový charakter sporného pojmu "diskotéka" a v souvislosti s tímto poté i na nejednoznačné zařazení takové veřejné hudební produkce v Sazebníku autorských odměn za užití repertoáru O. S. A. a v Sazebníku společnosti I., který stanovuje odměny za užití snímků při veřejných produkcích. Vyjasnění pojmu "diskotéka" sice nelze považovat za otázku zásadního právního významu v obecné rovině pro naplnění formálních znaků trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák., jejichž naplnění obviněný ani nepopírá (viz bod 9 na str. 5 dovolání), avšak na druhé straně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, kdy právě tento pojem byl rozhodující pro tarifní posouzení podle sazebníků odměn obou uvedených kolektivních správců, což bylo předmětem sporu mezi nimi a obviněným P. M., je třeba se této otázce věnovat z důvodu možného vlivu na stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost z hlediska posouzení toho, zda je třeba jednání obviněného s ohledem na jeho materiální stránku posoudit jako trestný čin, případně jaký druh trestu a jeho výměru je třeba mu uložit. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soud prvního stupně se dosud tímto problémem nezabýval ve všech naznačených souvislostech, když v odůvodnění svého rozhodnutí pouze shrnul obsah výpovědí svědků JUDr. J. K., I. F.a M. F., zaměstnanců společnosti O. S. A., PhDr. V. N. a Mgr. A. R., zaměstnanců společnosti I., ze kterých vzal za prokázané (viz str. 5, 6 a 8 rozsudku Okresního soudu v Břeclavi), že při vyřešení sporu, co lze považovat za diskotéku a co za pouhou reprodukovanou hudbu sloužící jen ke zpříjemnění prostředí, se oba správci kolektivně spravovaných práv řídili vymezením těchto dvou odlišných veřejných hudebních produkcí v jejich sazebnících odměn, a na základě toho uzavřel, že pokud jde o vymezení pojmu diskotéka, mají na základě § 100 odst. 1 autorského zákona mimo jiné i právo k posouzení pod jakou kategorii je třeba příslušnou veřejnou hudební produkci zařadit a jaká za uvedenou kategorii přísluší odměna (viz str. 14 rozsudku). S tím však nelze souhlasit z důvodů, které již Nejvyšší soud uvedl shora k výkladu ustanovení § 100 odst. 1 autorského zákona.

Proto je třeba se blíže vymezením veřejné hudební produkce (Sazebník autorských odměn O. S. A.), resp. veřejné produkce (Sazebník odměn I.), a navazujícím pojmem "diskotéka" blíže zabývat. Z obsahu spisu Nejvyšší soud v tomto směru zjistil, že pokud se porovnají výpovědi výše uvedených svědků, zaměstnanců správců kolektivně spravovaných práv, s rozlišením předmětných sporných pojmů v jimi uvedených sazebnících odměn daných kolektivních správců, pak je nutno dospět k závěru, že vymezení pojmu "diskotéka" podle výpovědí výše zmíněných svědků neodpovídá zcela znění těchto sazebníků. Sazebník autorských odměn za užití repertoáru O. S. A. (č. l. 165 až 169 spisu) totiž pouze vymezuje veřejné hudební produkce a pravidla pro stanovení autorské odměny při běžném užití a zvláštním užití, přičemž pod běžné užití řadí mimo koncertní, taneční a ostatní živé hudby též diskotéky, které blíže upřesňuje pouze tak, že jde o veřejné hudební produkce a dále již jen uvádí způsob výpočtu odměny, a to s přihlédnutím ke kapacitě sálu (prostranství) a k tomu, zda je vybíráno vstupné a v jaké výši, anebo naopak vstupné není vybíráno či je dobrovolné, libovolné nebo nižší než 20 Kč.

Sazebník společnosti I., stanovující odměny za užití snímků při veřejných produkcích, sice blíže upřesňuje typy těchto produkcí, avšak pokud svědkyně Mgr. A. R. vypověděla, že diskotéky zařazuje tato společnost pod tarif C, pak je zde tento pojem specifikován pouze tak, že jde o " veškeré veřejné produkce, kde je užití snímků nedílnou součástí, a veřejné produkce typu A, kde je vybíráno vstupné", přičemž například jsou zde uvedeny diskotéky, módní přehlídky, herny a kasina se vstupným apod. Za veřejné produkce typu A výše uvedený sazebník společnosti I. pak považuje " veškeré produkce, kde užití snímků slouží jako "kulisa", a není vybíráno vstupné, např. restaurace, bary, herny, obchody, provozovny služeb, dopravní prostředky apod. Z toho se naznačuje, že rozhodující u restaurací, barů, klubů apod. by mohlo tedy být placení vstupného (srov. č. l. 171 až 174 spisu).

Vzhledem k tomuto vymezení veřejných hudebních produkcí, resp. veřejných produkcí, do kterých jsou zařazovány i diskotéky, a s přihlédnutím k obecnému výkladu pojmu diskotéka, jíž se v tomto smyslu rozumí buď veřejná komentovaná přehrávka desek, popř. zvukových záznamů, nebo zábava mladé generace spojená s tancem při reprodukované hudbě (srov. Petráčková, V., Kraus, J. a kol. Akademický slovník cizích slov, Praha: Academia 1995, s. 169), je třeba, aby se soud zcela jednoznačně vyjádřil, jaký typ takové produkce je diskotéka, a zda pod takový pojem spadala i veřejná hudební produkce provozovaná obviněným P. M., a to při posouzení konkrétních způsobů užití předmětů ochrany v klubu "N. H." v H. v průběhu roků 2001 a 2002 až do 15. 2. 2002.

Další pochybení spatřuje dovolatel zřejmě v nedostatku subjektivní stránky daného trestného činu, když uvádí, že sice neměl příslušné povolení k užití chráněných předmětů, avšak stalo se tak nikoli proto, že by toto povolení nechtěl získat, ale proto, že i přes vícero jednání s poškozenými, kdy s nimi obviněný chtěl příslušné smlouvy uzavřít, k tomuto nedošlo, protože poškození to odmítali, aniž k tomu měli zákonný důvod, a tím sami porušili zákon. Dovolatel zdůraznil, že tato skutečnost by měla mít mimo jiné též vliv na stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání, s čímž se ovšem soud nevypořádal.

Nejvyšší soud v této souvislosti dospěl k závěru, že tato výhrada dovolatele je neopodstatněná, protože po zevrubném prostudování spisového materiálu je nutno konstatovat, že obviněný jak na základě svědeckých výpovědí JUDr. J. K.(č. l. 137 až 142 spisu), Mgr. A. R. (č. l. 142 až 148 spisu), PhDr. V. N. (č. l. 177 až 180 spisu) a I. F: (č. l. 180 až 183 spisu), minimálně již od roku 1997, kdy mu byl společností I. uložen první zákaz užití chráněných předmětů autorského práva, věděl, že potřebuje k příslušným produkcím, které pořádal, mít uzavřenou příslušnou smlouvu s kolektivními správci (O. S. A. a I.), kterou se poskytuje oprávnění k výkonu práva užít předměty ochrany, k nimž takové právo kolektivně spravují. Z výše zmíněných výpovědí i z vlastního vyjádření obviněného P. M. (viz č. l. 133 spisu) v průběhu soudního řízení je nutno vyvodit závěr, že obviněný se sice formálně snažil o získání předmětného oprávnění k výkonu práva užít takové předměty ochrany, avšak v okamžiku, kdy mělo dojít z jeho strany k odstranění závadného stavu a měl hradit na základě upomínek příslušné odměny nositelům příslušných práv, tyto nehradil a přel se o pojem "diskotéka", jelikož nesouhlasil s tím, že takto byly kvalifikovány jeho hudební produkce, které pořádal v klubu "N. H.". Pokud by tento spor vedl v době, kdy by o souhlas pouze žádal, pak proti jeho názoru nelze nic namítat. Obviněný však i v rozhodné době, zcela si vědom toho, že jedná bez příslušného oprávnění k výkonu práva užít předměty ochrany, dále provozoval ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu specifikované produkce a úmyslně takto porušoval ustanovení autorského zákona, čímž nepochybně naplnil z hlediska formálních znaků skutkovou podstatu trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle ustanovení § 152 tr. zák. Toto nakonec v dovolání ani nepopírá (srov. bod 9 na str. 5 dovolání). Společenskou nebezpečnost jeho jednání však nelze posoudit do té doby, než si soud prvního stupně při novém projednání věci ujasní formy a zejména rozsah jeho neoprávněného zásahu do práv chráněných ustanovením § 152 odst. 1 tr. zák., a to i vzhledem k shora zmíněným nejasnostem ohledně výkladu pojmu "diskotéka", a v tzv. skutkové větě vyjádří konkrétní ustanovení autorského zákona obviněným porušená a náležitě i jeho jednání, kterým k tomu došlo.

Další námitky dovolatele, týkající se pochybení soudu, pokud tento nepřibral během trestního řízení na návrh obhajoby znalce z oboru právní vztahy k cizině, aby bylo možno zjistit, zda jsou dotčené předměty zahraničního původu na území ČR chráněny podle § 107 autorského zákona, dále neurčitosti výše škod, tak jak byly zaznamenány ve spise, neboť z právního hlediska jde o bezdůvodného obohacení, jehož náhrada nemůže být předmětem adhezního řízení, jakož poukaz na skutečnost, že nebylo možno se vyvarovat omylu o ochraně zahraničních předmětů, neboť tyto nejsou na území ČR úředně zveřejňovány, mají svůj základ ve skutkových zjištěních, a to i přesto, že v souhrnu poukazují na nedostatečné či úplně chybějící posouzení materiální stránky souzeného trestného činu soudem prvního i druhého stupně, což je právní otázkou, anebo obsahují pouhá konstatování určitých skutečností, jejichž prostřednictvím však nemohlo být namítnuto jakékoliv pochybení.

Pouze pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že pokud jde o namítaný právní omyl o ochraně zahraničních předmětů, je třeba uplatnit již shora zmíněnou zásadu, že ustanovení § 152 tr. zák. je tzv. normou blanketní, která odkazuje na předpisy o právu autorském, a proto z hlediska posuzování subjektivní stránky jednání pachatele tohoto trestného činu platí, že neznalost autorského zákona se posuzuje stejně jako neznalost normy trestní, a pachatele proto nevyviňuje (srov. č. 9/1997 Sb. rozh. tr.).

K námitce, že se soud prvního stupně nedostatečně vypořádal se škodami vyčíslenými kolektivními správci O. S. A. a I., které nemají postavení poškozených s právem na náhradu škody, když nejde o škodu, a to ani formou ušlého zisku, nýbrž o bezdůvodné obohacení při nelicencovaném užití chráněných předmětů, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že soud prvního stupně se v tomto směru nedopustil žádného pochybení, neboť jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 1 T 134/2003, soud oba tyto kolektivní správce nepřipustil ve smyslu ustanovení § 206 odst. 3 tr. ř. k hlavnímu líčení s nárokem na náhradu škody, neboť oba požívají toliko práv uvedených v § 43 odst. 1 tr. ř., poněvadž požadují jako náhradu škody úhradu odměn za užití děl, která požívají ochrany podle práva autorského nebo práv související s právem autorským, přičemž se nejedná o škodu, se kterou by se mohly poškozené subjekty připojit k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody (srov. č. l. 131 p. v. spisu). Tento postup byl zcela správný, a byť soud prvního stupně neuvedl, že jde o bezdůvodné obohacení [viz § 100 odst. 1 písm. i) autorského zákona], z uvedeného rozsudku vyplývá, že v žádném směru nehodnotil "vyčíslené škody" (či bezdůvodné obohacení) v neprospěch obviněného, a to ani z hlediska namítaného stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Naopak výslovně hodnotil v jeho prospěch, jako polehčující okolnost, že obžalovaný zaplatil kolektivnímu správci O. S. A. v průběhu řízení před soudem dne 10. 4. 2003 třikrát částku 1.080,- Kč (srov. str. 16 rozsudku). Obdobně tomu je i s "vyčíslením škody" M. f. f. p. České republiky (IFPI ČR), kterou soud prvního stupně správně nepovažoval za poškozenou v trestním řízení, jak to vyplývá z nařízení hlavního líčení (byla vyškrtnuta a nebyla vyrozuměna o hlavním líčení - viz č. l. 106 spisu) i z odůvodnění uvedeného rozsudku, kde se o této organizaci, ani o jejím nároku na náhradu škody, a to na rozdíl od nároků kolektivních správců O. S. A. a I., vůbec nezmiňuje. Soud prvního stupně zde formálně nerozhodl ve smyslu § 206 odst. 3 tr. ř. s poukazem na § 43 odst. 1, 2 tr. ř., neboť M. f. f. p. České republiky (IFPI ČR) podávala ve věci odborné vyjádření založené na č. l. 68 až 71 spisu, v tomto odborném vyjádření sice vyčíslila škodu ve výši 12.500,- Kč, o které uvedla, že se s ní "připojí k řízení jako strana poškozená s požadavkem na náhradu vyčíslené škody", ale podle obsahu spisu tak neučinila, jako poškozená v přípravném řízení, ani v řízení před soudem nevystupovala, a proto nebyl důvod rozhodovat ve smyslu § 206 odst. 3 tr. ř.

V souvislosti s namítaným nedostatkem materiální stránky souzeného trestného činu Nejvyšší soud podotýká, že za situace, kdy se nalézací soud neřídil povinností vyplývající z charakteru ustanovení § 152 tr. zák. jako právní normy s blanketní dispozicí a nezabýval se v podrobnostech otázkou, do kterých práv chráněných autorským zákonem a v jakém rozsahu obviněný svým jednáním zasáhl a která ustanovení příslušného zákona takto porušil, nemohl se Nejvyšší soud vyjádřit k společenské nebezpečnosti jednání obviněného P. M., jejíž stupeň je závislý na odpovědném a konkrétním posouzení všech skutkových okolností podřaditelných zákonným kritériím, které jsou v obecné rovině vymezeny v § 3 odst. 4 tr. zák.

Jak již bylo uvedeno s výjimkou namítaného stupně nebezpečnosti činu pro společnost se tyto námitky týkají nesprávných skutkových zjištění, provedených důkazů a jejich nesprávného hodnocení soudem, a proto vzhledem k uplatněným dovolacím důvodům v tomto ohledu nemohou obstát a Nejvyšší soud k nim nemohl z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. přihlížet. Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. totiž vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Nejvyšší soud je totiž zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, příp. upřesněné nebo doplněné odvolacím soudem, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř. a přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba také zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Okresní soud v Břeclavi, stejně jako i Krajský soud v Brně, jenž zamítl odvolání obviněného pro jeho nedůvodnost, přičemž se řádně nevypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v odvolání, které byly do značné míry totožné s dovolacími námitkami, pochybil, když dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním spáchal trestný čin podle ustanovení § 152 odst. 1 tr. zák., a při tomto zjištění neuvedl ve skutkové větě výroku svého rozsudku ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 1 T 134/2003, která ustanovení autorského zákona obviněný porušil a jakým konkrétním svým jednáním (§ 120 odst. 3 tr. ř.), a dostatečně se nevypořádal se všemi shora uvedenými právními otázkami. Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci zjistil, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, který je předmětem trestního stíhání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je proto naplněn, stejně tak jako důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného podle § 256 tr. ř., aniž byly splněny pro takové rozhodnutí zákonné podmínky.

Na základě těchto závěrů Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je důvodné, a proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 9 To 189/2004, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 1 T 134/2003. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednání a rozhodnutí věci je tento soud vázán právním názorem, který v tomto svém rozhodnutí Nejvyšší soud vyslovil, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Soud prvního stupně při novém projednání věci si ujasní formy možného neoprávněného zásahu obviněného do práv chráněných ustanovením § 152 odst. 1 tr. zák. a v tzv. skutkové větě výroku o vině uvede, která ustanovení autorského zákona obviněný porušil a jakým svým konkrétním jednáním (§ 120 odst. 3 tr. ř.), neboť nestačí jen poukaz na porušení zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona, ve znění pozdějších předpisů. Náležitě popíše ve skutkové větě výroku o vině také skutkové okolnosti vztahující se k zavinění obviněného. Nové rozhodnutí soud prvního stupně odůvodní v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., zejména uvede, jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu, neboť původní rozhodnutí postrádalo zákonné náležitosti odůvodnění rozsudku vyplývající z uvedeného ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Dále vyřeší všechny shora naznačené otázky, přičemž pokud jde o pojmy "veřejné hudební produkce", resp. "veřejné produkce" a v návaznosti na to i "diskotéka" doplní dokazování opětovným výslechem svědků JUDr. J. K., I. F. a M. F., kteří by se měli vyjádřit k obsahu těchto pojmů v návaznosti na Sazebník autorských odměn O. S. A., a svědků PhDr. V. N. a Mgr. A. R:, kteří by tak měli učinit pokud jde o Sazebník odměn I.. Podle obsahu jejich výpovědí bude třeba zvážit, zda k těmto otázkám nebude třeba vyžádat i stanoviska O. s. a. p. d. h.,, P., tř. Č. a., a I., n. s. v. u. v. z. z. o. z., P., N. P. V neposlední řadě se Okresní soud v Břeclavi vypořádá i se všemi rozhodnými skutečnostmi z hlediska namítaného nedostatku materiální stránky posuzovaného trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle ustanovení § 152 tr. zák., tedy konkrétním stupněm jeho nebezpečnosti pro společnost ve smyslu § 3 odst. 1, 2 a 4 tr. zák. V této souvislosti je třeba uvést, že skutková podstata tohoto trestného činu nevyžaduje přesnou kvantifikaci neoprávněných zásahů do práv chráněných tímto ustanovením (např. zjištění přesného počtu neoprávněně veřejně přehraných nosičů ? kompaktních disků s hudebními díly), ale postačuje zjištění těch skutkových okolností, z nichž bylo patrné, že k zásahu do chráněných autorských a s nimi souvisejících práv došlo alespoň v takovém minimálním rozsahu, že je dán i potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 3 odst. 2 a 4 tr. zák. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. T 557 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 24/2003).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. dubna 2005

Předseda senátu:

Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.