5 Tdo 1550/2006
Datum rozhodnutí: 03.01.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1550/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 1. 2007 o dovoláních obviněných R. S. , a J . V. , podaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 1 To 57/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 12/2001, a o dovolání obviněného D. V. , podaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 1 To 26/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 12/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R. S. , J. V. a D. V. o d m í t a j í .

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2005, sp. zn. 35 T 12/2001, byli společně s dalšími spolupachateli B. A. , J. M. , L. M. , M. P. , V. S. a L. Ž. , kteří dovolání nepodali, uznáni vinnými

- obviněný R. S. trestným činem porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., trestným činem porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 148a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a návodem k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k § 158 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 písm. c) tr. zák.,

- obviněný J. V. pomocí k trestnému činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 124 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., pomocí k trestnému činu porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 148a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 písm. a), c) tr. zák.,

- obviněný D. V. pomocí k trestnému činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 124 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. a trestným činem porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 148a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.

Za uvedené trestné činy byl obviněný R. S. podle § 158 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků a 9 měsíců nepodmíněně se zařazením podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. b), c) tr. zák. mu byl uložen též trest propadnutí věci, a to peněžní částky 24.035 DEM, uložené na účtu Krajského státního zastupitelství v O. u K. b. , p. O.

Obviněný J. V. byl za jím spáchané trestné činy podle § 158 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 2 písm. a) a § 54 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen též peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání celníka a zaměstnání, povolání či funkce v orgánech státní správy a dalších státních orgánech, které jsou spojeny s podílem na plnění úkolů společnosti a státu a s použitím pravomoci, která by mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena na dobu 5 roků.

Obviněný D. V. byl za shora uvedené jím spáchané trestné činy odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 3 měsíců nepodmíněně a pro výkon tohoto trestu byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 písm. a) a § 54 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen též peněžitý trest ve výši 300.000,- Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců.

Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací projednal ve veřejném zasedání dne 4. 5. 2006 odvolání státního zástupce a spolu s odvoláními dalších obviněných projednal i odvolání obviněných D. V. , R. S. a J. V. , podaná proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě a po té, co vyloučil trestní věc obviněného D. V. k samostatnému projednání a rozhodnutí, rozhodl rozsudkem ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 1 To 57/2005, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek kromě jiných i ohledně obviněných J. V. a R. S. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného R. S. uznal vinným trestným činem porušení (správně porušování) předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., trestným činem porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 148a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a návodem k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 10 odst. 1 písm. b), § 158 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 písm. c) tr. zák., obviněného J. V. uznal vinným pomocí k trestnému činu porušení (správně porušování) předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 10 odst. 1 písm. c), § 124 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c), § 148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., pomocí k trestnému činu porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 10 odst. 1 písm. c), § 148a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 písm. c) tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný R. S. podle § 158 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. b), c) tr. zák. mu byl uložen též trest propadnutí věci, a to peněžní částky 24.035 DEM, uložené na účtu Krajského státního zastupitelství v Ostravě u K. b. , pobočka O. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému dále uložen i trest propadnutí věci mobilního telefonu zn. S., mobilního telefonu zn. A., a mobilního telefonu zn. D., uložených v úschově u Krajského státního zastupitelství v O. Obviněný J. V. byl za jím spáchané trestné činy podle § 158 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců se zařazením podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. pro jeho výkon do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen též peněžitý trest ve výši 50.000, Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl mu uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání celníka a zaměstnání, povolání či funkce v orgánech státní správy a dalších státních orgánech, které jsou spojeny s podílem na plnění úkolů společnosti a státu a s použitím pravomoci, která by mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena na dobu 5 roků. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl tomuto obviněnému dále uložen i trest propadnutí věci mobilního telefonu zn. A., uloženého v úschově u Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Podle § 226 písm. a) tr. ř. byl obviněný R. S. zproštěn obžaloby pro skutek specifikovaný pod bodem III. výroku o vině tohoto rozsudku, ve kterém byl spatřován dílčí útok pokračujících trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c), § 148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., porušení (správně porušování) předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a organizátorství a návodu k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 10 odst. 1 písm. a), b), § 158 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 písm. a), c) tr. zák.

Následně Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací projednal v samostatném veřejném zasedání dne 25. 5. 2006 odvolání státního zástupce a obviněného D. V., podané proti témuž rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2005, sp. zn. 35 T 12/2001, a rozhodl rozsudkem ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 1 To 26/2006, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve všech výrocích týkajících obviněného D. V. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného D. V. uznal vinným pomocí k trestnému činu porušení (správně porušování) předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 10 odst. 1 písm. c), § 124 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c), § 148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. a trestným činem porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 148a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy mu uložil podle § 148 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 3 měsíců a pro výkon tohoto trestu ho zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen též peněžitý trest ve výši 400.000,- Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen i trest propadnutí věci mobilního telefonu zn. N., uloženého v úschově u Krajského státního zastupitelství v O. Podle § 226 písm. a) tr. ř. byl obviněný D. V. zproštěn obžaloby pro skutek specifikovaný pod bodem III. výroku o vině tohoto rozsudku, ve kterém bylo obžalobou spatřováno organizátorství trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. a), § 148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. a organizátorství trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 10 odst. 1 písm. a), § 124 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. (dílčí útok pokračujícího trestného činu).

Proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 1 To 57/2005, ve spojení s citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2005, sp. zn. 35 T 12/2001, podali dovolání obvinění R. S. a J. V. , a proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 1 To 26/2006, též ve spojení s citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2005, sp. zn. 35 T 12/2001, pak podal dovolání obviněný D. V.

Obviněný R. S. prostřednictvím svého obhájce JUDr. T. Ch. v odůvodnění dovolání, opřeného o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V odůvodnění dále rozvedl, že celé řízení mělo nestandardní průběh již od přípravné fáze, a na podložení svého tvrzení zrekapituloval dosavadní průběh řízení a poukázal na údajný nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení zejména při zajišťování a provádění důkazů, a to jak ve fázi přípravného řízení, tak i v řízení před soudem. Dále dovolatel podrobně rozebral soudem učiněná hodnocení důkazů, konkrétně zpochybnil výpovědi některých odsouzených, kteří se doznali k vědomé účasti na trestné činnosti a výpovědi dalších svědků a spoluobviněných dovolatel sám zhodnotil ze svého hlediska. Soudům obou stupňů vytkl, že nebraly v potaz výhrady těch obviněných, kteří svou vinu popřeli, protože podle jeho názoru nebyl důvod o pravdivosti jejich výpovědí pochybovat. Dále se obviněný obšírně věnoval poznámkám v sešitě, který byl zajištěn v nemovitosti patřící jeho osobě a dovodil, že poznámky v sešitě obsažené s ohledem na různé možnosti jejich interpretace nejsou způsobilé cokoli prokázat. Pro tvrzení, která z těchto poznámek vyvozuje soud, pak nelze v tomto sešitě nalézt opodstatnění. Následně obviněný zpochybnil správnou interpretaci ve věci provedených odposlechů telefonních hovorů, protože tyto záznamy policie převedla do písemné podoby a nikdo se nepozastavoval nad tím, že pro policii nebyl problém přepsat mluvu v jazyce českém, polském, v místním nářečí a též i ve vietnamštině. Obviněný k tomu též podotkl, že soud sice pustil záznam odposlechů v soudní síni při jednání, nicméně tak učinil na počítačových bedýnkách, přičemž záznam nebyl způsobilý pro rozpoznání autora či obsahu hovoru. Poté dovolatel zmínil i závěry znalce kriminalistického ústavu, a následně také znalkyně PhDr. M. S. , v jejíž výpovědi spatřuje obviněný značné rozpory a uzavírá, že díky jejímu kulatému razítku byl do té doby nepoužitelný záznam zvuku povýšen na zdánlivě neotřesitelný důkaz. Dovolatel sám zhodnotil provedený zvukový záznam z hlediska fonetiky, možné citlivosti lidského ucha a kvality mikrofonu v používaných telefonech v předmětné době a shrnul, že za základ svého rozhodování o vině soudy obou stupňů vzaly spojení výpovědí některých obviněných v přípravném řízení i před soudem, nejednoznačné poznámky v poznámkovém bloku dovolatele a nepřezkoumatelné odposlechy telefonních hovorů, s čímž dovolatel nesouhlasí. Dále dovolatel odkázal výslovně na ustanovení § 2 odst. 1, 5, 6, 11, 12 tr. ř. a namítl, že ani on ani ostatní spoluobvinění nebyli stíháni způsobem, který stanoví zákon, v průběhu celého řízení byly zjišťovány pouze okolnosti svědčící v neprospěch obviněných, a stejně tak byla zaměřena i jejich interpretace. Závěrem dovolatel shrnul, jaká skutková zjištění skutečně podle jeho názoru byla učiněna, a poté dovodil, že vše ostatní bylo výsledkem činnosti soudu, která mu nepříslušela a která je výslovně zakázána, protože samotná možnost volného hodnocení důkazů nezakládá právo tyto dodatečně vytvářet, a proto obviněného nelze na základě těchto důkazů odsoudit.

V závěru dovolání obviněný R. S. s ohledem na shora uvedené důvody navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 2006, č. j. (správně sp. zn.) 1 To 57/2005, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2005, č. j. (správně sp. zn.) 35 T 12/2001, protože posouzení skutků neodpovídá zákonnému principu této země.

Obviněný J. V. v odůvodnění svého dovolání prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. G. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které má podstatný vliv na rozhodnutí ve věci a dále uložení tohoto trestu neodpovídá stupni společenské nebezpečnosti jednání. Dále dovolatel namítl, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil výši škody, když u obviněného snížil tuto škodu o 50 kartonů cigaret, protože k takovým úpravám neměl žádné podklady. Ve věci byl sice vypracován znalecký posudek na zavazadlové prostory vozidla, který však obviněný neakceptuje a tvrdí, že se v daném případě mělo při posuzování vycházet z jednotlivých výpovědí obviněných, neboť výše škody je kvalifikačním momentem a při vyjití z údajů poskytnutých obviněnými by došlo k naplnění skutkových podstat souzených trestných činů jen v prvním odstavci. Toto by mělo vliv i na úvahu o trestu. Na nesprávné vyhodnocení škody pak dovolatel navázal nesprávnou právní kvalifikaci a rozvedl, že výše škody nebyla prokázána ani deníkem v zelených složkách, který nesplňuje podmínku použitelného důkazu. Dovolatel též poukázal na nepoužitelnost důkazu odposlechu telefonních hovorů, když protokol o odposleších nemá náležitosti podle trestního řádu, tudíž musí být hodnocen jako nepoužitelný, a to s odkazem na ustanovení § 55 až § 56 a § 88 odst. 4 tr. ř. Pokud soud vyhodnotil osobu, o které se hovoří v odposleších jako o J. či J. , jako osobu obviněného, pak s tímto dovolatel nesouhlasí.

V závěru dovolání obviněný J. V. s ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání vyhověl a zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 2006, č. j. (správně sp. zn.) 1 To 57/2005, a přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný D. V. své dovolání podané prostřednictvím obhájce JUDr. J. D. opřel o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že ve vztahu k jeho osobě bylo dokazování neúplné, což mělo za následek chybné závěry nalézacího soudu o vině dovolatele. Neúplnými důkazy má dovolatel konkrétně na mysli závěry znaleckého posudku PhDr. M. S., který kromě výroku, že všechny hovory označené mluvčím M., byly vedeny toutéž osobou, nepřinesl žádný poznatek k potvrzení či vyloučení obviněného jako mluvčího. Z toho důvodu obviněný poukázal v dovolání na jím zadaný znalecký posudek vyhotovený PaedDr. I. K., znalkyní z oboru zdravotnictví, specializace klinická logopedie, která obdržela nahrávky odposlechů. Ty soubory, které se jí podařilo otevřít a kde měl hovořit obviněný se spoluobviněným S., tyto podrobila zkoumání a dospěla k závěru, že na nahrávce není hlas obviněného a mluvčí označený jako M. není totožný s osobou obviněného. Dovolatel v této souvislosti podotkl, že požádal též Krajský soud v Ostravě o obnovu řízení. Má za to, že ve vztahu k nově předloženému důkazu o vyloučení jeho jako mluvčího v telefonickém hovoru se S. lze dovodit, že obviněný neobjednával cigarety ani je nedistribuoval po České republice. Přestože odvolacímu soudu shora uvedený důkaz nebyl znám, mohl si jej obstarat sám, mohl si pořídit novou a kvalitní nahrávku hlasu obviněného a mohl rozhodnout o vině obviněného negativně. V tomto spatřuje obviněný nesprávné právní posouzení a proto podal dovolání k jeho nápravě.

Na závěr svého dovolání obviněný D. V. požádal, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil podle § 265k tr. ř. a podle § 265l tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, kterému byla ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. dovolání všech tří dovolatelů doručena, se k nim vyjádřila v tom smyslu, že lze konstatovat, že obvinění sice formálně deklarují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný J. V. též i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně všechny jimi uplatněné námitky stojí mimo rámec jak těchto dovolacích důvodů, tak i ostatních dovolacích důvodů, neboť v posuzované trestní věci neexistuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Ani námitky obviněného J. V. týkající se výroku o trestu nenaplňují zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, taxativně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Poněkud nekonzistentně vzhledem k obsahu svého vyjádření však státní zástupkyně v závěru navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání obviněného S. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a dovolání obviněných V. a V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dále se vyjádřila, aby tak dovolací soud učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) s ohledem na splnění podmínek pro spojení dosud samostatně vedených věcí pod sp. zn. 5 Tdo 1550/2006 a sp. zn. 5 Tdo 1551/2006 podle § 23 odst. 3 tr. ř. per analogiam usnesením ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1551/2006, z důvodu hospodárnosti řízení spojil věc obviněných R. S. a J. V. vedenou pod sp. zn. 5 Tdo 1550/2006 s trestní věcí obviněného D. V. vedenou pod sp. zn. 5 Tdo 1551/2006, a to s tím, že nadále bude věc vedena pod sp. zn. 5 Tdo 1550/2006.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci jsou dovolání přípustná, byla podána v zákonné lhůtě, oprávněnými osobami a na místě, kde lze jejich podání učinit. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle § 265b odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.

Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaných dovolání, všichni tři obvinění této povinnosti v podaných dovolání formálně dostáli, neboť obviněný R. S. i obviněný D. V. uvedli shodně důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný J. V. důvody dovolání spatřoval v naplnění dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což ovšem obvinění R. S., J. V. a D. V. ve svých shora citovaných dovoláních fakticky požadují.

V souladu s ustanovením § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o které dále opřel své dovolání obviněný J. V. lze dovolání podat jen tehdy, když byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Nad rámec těchto obecných úvah o důvodech dovolání a pro úplnost k tomu Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že pokud obviněný R. S. namítá, že nalézací soud měl uvěřit tvrzením některých spoluobviněných včetně jeho vlastní, že se na trestné činnosti nepodíleli, pak je třeba zdůraznit, že tato otázka se týká čistě jen provedeného hodnocení důkazů, přičemž z odůvodnění rozsudků nalézacího i odvolacího soudu vyplynulo, že dovolatelem namítané výpovědi svědků či obviněných hodnotily oba soudy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., zejména s ohledem na další v řízení provedené důkazy, kterými jsou například odposlechy telefonních hovorů, výpovědi svědků z řad spolupracovníků obviněných celníků, i výpovědi některých spoluobviněných, jakož i s přihlédnutím k výsledkům provedených domovních prohlídek zejména u obviněného R. S. , kde byl nalezen sešit s denními záznamy o převozech zboží, a u obviněného D. V. (srov. např. str. 31 až 33 rozhodnutí soudu první instance). Hodnotí-li se tyto důkazy v souladu se zákonem jednotlivě i ve vzájemném souhrnu, jak učinily oba soudy, je třeba konstatovat, že jejich závěry, z nichž vyplývá, že se obviněný R. S. předmětné trestné činnosti účastnil přinejmenším v rozsahu, jak zjistily soudy nižších stupňů, odpovídají provedeným důkazům a nejsou v žádném směru v rozporu s obsahem spisu, který Nejvyšší soud přezkoumal mimo jiné i z hledisek případného extrémního rozporu zjištěného skutkového stavu s použitou právní kvalifikací.

Pokud dále obviněný R. S. namítl, že poznámky v sešitě, který byl nalezen při domovní prohlídce u něj v bytě a který soud považoval za jeden ze stěžejních důkazů, nejsou způsobilé cokoli trestného prokázat, pak Nejvyšší soud opět jen stručně odkazuje na závěry plynoucí z dokazování, kde spolu s dalšími v řízení provedenými důkazy byl tento sešit hodnocen nalézacím soudem na straně 32 až 36 rozsudku, který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že tento sešit obsahuje podrobnou dokumentaci k trestné činnosti obviněného S. a dalších osob , přitom správně v něm uvedené poznámky hodnotil ve spojitosti s ostatními ve věci provedenými důkazy ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., neboť nelze vycházet jen z hodnocení jednotlivých a osamocených důkazů jak požaduje v odůvodnění dovolání obviněný R. S. (viz např. jeho tvrzení: zápisky samy o sobě s ohledem na různé možnosti interpretace jejich významu v důsledku používání zkratek a přezdívek nejsou dle odsouzených způsobilé prokázat vůbec nic , bez napojení na doznání jednotlivých aktérů a na telefonní odposlechy však zaujímají nicotné postavení atd.). Soud dále uvedl, že výrok rozsudku týkající se konkrétních dnů přepravy, dále přepravovaného zboží a přepravujících osob, je založen především na vzájemném souladu údajů získaných vedle denních záznamů obviněného R. S. též i z přehledů směn jednotlivých celníků a odposlechů a záznamů telefonních hovorů, přičemž soud výslovně uvedl, že nepřihlížel k úředním záznamům orgánů celní pátrací služby. K dovolatelem namítaným nedostatkům u odposlechů a záznamů telefonních hovorů lze odkázat na stranu 36 rozsudku soudu prvního stupně, kde mimo jiné uvádí, že tyto odposlechy a záznamy telefonních hovorů, jimž se podrobně věnuje na straně 29 až 32 svého rozsudku, jsou důkazem sice významným, avšak nikoli jediným, přičemž korespondují s důkazy dalšími, příkladmo zmiňuje nalézací soud realizované domovní prohlídky, a věci při nich zajištěné. Pokud dovolatel sám provedl hodnocení odposlechů z hlediska fonetického a jazykového a dospěl na základě toho ke zcela opačným závěrům než soud nalézací, pak jde jen o jeho názor, který uplatnil v rámci zvolené obhajoby a podaného dovolání, ale který zcela zjevně neodpovídá dalším ve věci provedeným důkazům, zejména výpovědím spoluobviněných, svědků, zjištěním z pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, listinným důkazům a konečně i znaleckým posudkům, které vypracovaly osoby s potřebnou odbornou způsobilostí v daném oboru. Navíc tyto znalecké posudky soud prvního stupně a v návaznosti na něj i odvolací soud hodnotily v návaznosti na ostatní ve věci provedené důkazy a toto hodnocení nevykazuje žádných vad (srov. str. 45 a násl. rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 1 To 57/2005). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumávaném spisovém materiálu, nelze učinit. V žádném případě nelze na základě přezkoumání obsahu spisu zjistit, že by soudy prvního či druhého stupně vytvářely důkazy , anebo že by byly zjišťovány pouze okolnosti svědčící v neprospěch obviněných a stejně tak by byla zaměřena i jejich interpretace, když je možno poukázat i na rozhodnutí odvolacího soudu, který postupoval ve prospěch obviněného R. S. i dalších spoluobviněných přinejmenším při zjišťování výše způsobené škody, kde použil zásadu in dubio pro reo , tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného (viz str. 7 a 51 a násl. rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 1 To 57/2005).

Obviněný J. V. sice v odůvodnění svého dovolání namítl, že soud nesprávně zjistil výši škody, nicméně dále uvedl, že toto údajné pochybení spařuje ve snížení škody o 50 kartonů cigaret odvolacím soudem, když tento k tomu neměl podklady. Nejvyšší soud jen stručně podotýká, že dovolatel, pokud by tomu tak i skutečně bylo, namítá pochybení skutkové povahy a navíc ještě, tak jak je formulováno i ve svůj neprospěch. Nicméně odvolací soud mimo jiné právě z důvodu správného stanovení výše škody zrušil rozsudek soudu první instance a touto skutečností se dále podrobně zabýval prakticky v převážné části odůvodnění svého rozsudku (viz str. 51 a násl. rozsudku soudu druhého stupně ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 1 To 57/2005), přičemž jeho zjištění i podle názoru Nejvyššího soudu odpovídají provedeným důkazům, když správně vycházel i ze zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). K námitkám obviněného, týkajícím se deníku v zelených složkách a odposlechu telefonních hovorů, je možno odkázat na to, co bylo již v tomto směru uvedeno ohledně dovolání obviněného R. S. V této souvislosti je třeba i ve vztahu k dovolání obviněného J. V. zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry (viz např. již shora citovaný nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků (zejména odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně) a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumávaném spisovém materiálu, nelze učinit.

K dovolatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v rámci nějž obviněný uvedl, že výše škody je kvalifikačním momentem a při vyjití z údajů poskytnutých obviněnými by došlo k naplnění skutkových podstat souzených trestných činů jen v prvním odstavci, což by mělo vliv i na úvahu o trestu, neboť za stávající situace uložený trest neodpovídá stupni společenské nebezpečnosti jednání obviněného, dovolací soud považuje za nutné uvést, že obviněný prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu namítá jen nepřiměřenost jemu uloženého trestu. Jak již bylo uvedeno výše, pod dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze zahrnout jen uložení nesprávného druhu trestu, který zákon v konkrétním posuzovaném případě nepřipouští, anebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. O takové pochybení se však v případě obviněného J. V. , kterému byl uložen úhrnný trest podle § 158 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák., nejedná, a to ani pokud jde o nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, ani v případě uložení peněžitého trestu ve výši 50.000,- Kč, včetně stanoveného náhradního trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců, ale ani v případě trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu zaměstnání celníka a zaměstnání, povolání či funkce v orgánech státní správy a dalších státních orgánech, které jsou spojeny s podílem na plnění úkolů společnosti a státu a s použitím pravomoci, která by mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena na dobu 5 roků, a nakonec ani u trestu propadnutí věci mobilního telefonu. Všechny tyto tresty však odpovídají podmínkám uvedeným v příslušných zákonných ustanoveních a v případě dovolatele byly uloženy správně, a to jak co do druhu konkrétně vyměřeného jednotlivého trestu, tak i co do jeho výměry.

Obviněný D. V. své námitky vztáhl především k jím zadanému znaleckému posudku, který byl vyhotoven PaedDr. I. K. , a poukázal na svou žádost o obnovu řízení ve vztahu k tomuto novému důkazu. Zpochybnil jen tu skutečnost, že by na nahrávkách byl mluvčí označený jako M., totožný s jeho osobou, a v závislosti na tom uzavřel, že toto skutkové zjištění soudu je tedy nesprávné. Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumávaném spisovém materiálu, nelze učinit.

Dovolací soud především stručně konstatuje, že dovolatelova námitka nekoresponduje s deklarovaným dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když pouze zpochybňuje jednotlivé skutkové zjištění soudu prvního stupně. Toto skutkové zjištění nalézacího soudu však odpovídá dalším v řízení provedeným důkazům, které všechny ve vzájemném souhrnu usvědčují obviněného D. V., že právě on byl tou osobou, která v telefonním hovoru vystupovala pod jménem M. a objednávala předmětné zboží s cílem distribuovat je na území ČR. Vzhledem k tomu ani u tohoto obviněného Nejvyšší soud neshledal extrémní nesoulad mezi shora uvedenými skutkovými zjištěními a použitou právní kvalifikací (viz např. již shora citovaný nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94). Tímto svým závěrem však dovolací soud v žádném směru nepředjímá výsledek případného řízení o podaném návrhu obviněného D. V. na povolení obnovy ve smyslu § 277 a násl. tr. ř.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné opětovně zdůraznit, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v § 265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). Zásah do skutkových zjištění lze ve výjimečném případě připustit v rámci řízení o dovolání pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními plynoucími z dokazování před soudem a právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. V tomto případě však výše uvedené nepřipadá v úvahu, neboť žádný obviněný v podaném dovolání takový extrémní nesoulad výslovně nenamítl a celé dovolání všech tří obviněných se týká jen z jejich hlediska údajně nesprávných skutkových zjištění a nesprávného hodnocení důkazů oběma soudy v jednotlivých dílčích otázkách, což navíc jak bylo již shora uvedeno ani neodpovídá náležitě vyhodnocenému obsahu spisového materiálu.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněných R. S., J. V. a D. V. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. ledna 2007

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.