5 Tdo 1546/2012
Datum rozhodnutí: 27.02.2013
Dotčené předpisy: § 248 odst. 1,3 písm. c) tr. zák.



5 Tdo 1546/2012-24


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 2. 2013 o dovolání, které podal F. O. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 8 To 188/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 48/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. 1. 2012, sp. zn. 3 T 48/2011, byl obviněný F. O. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákon), a trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona, a to na podkladě skutkových zjištění uvedených ve výroku rozsudku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zákona za užití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle § 53 odst. 1 tr. zákona byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 200 000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zákona pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené obchodní společnosti Otáhal Transport, s. r. o., se sídlem Rakvice, Nádražní 593, zastoupené insolvenčním správcem JUDr. Daliborem Grůzou, Ph. D., tak, že obviněnému byla uložena povinnost nahradit škodu ve výši 1 466 545,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak byla poškozená obchodní společnost odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Břeclavi podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 8 To 188/2012 tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný F. O. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť podle obviněného napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a přestože byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., odvolací soud zamítl jeho odvolání. V odůvodnění svého odvolání obviněný uvedl, že obchodní společnosti Otáhal Transport, s. r. o., nebyla způsobena žádná škoda, neboť dotčené finanční prostředky převedl z účtu jmenované společnosti na svůj účet fyzické osoby nikoli z důvodu, že by si chtěl přisvojit tyto peněžní prostředky, nýbrž za tím účelem, aby tyto částky převedl jednotlivým věřitelům obchodní společnosti Otáhal Transport, s. r. o. Ohledně trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona obviněný dále uvedl, že se nedopustil ani tohoto trestného činu. Předpokladem trestní odpovědnosti za jeho spáchání je úmyslné zavinění pachatele, který jako dlužník jedná v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení věřitele anebo si je alespoň vědom, že jeho jednání může mít takový následek. Obviněný však nejednal v úmyslu vyhnout se placení dluhů jmenované obchodní společnosti, ale naopak od počátku jednal v úmyslu uhradit její závazky z převedených finančních částek, což také učinil. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi a aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného F. O. se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru dovolací námitky obviněného směřují primárně do oblasti skutkových zjištění, ovšem takové námitky, které mají skutkový charakter, neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému důvodu dovolání. Protože obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by byla relevantní v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle státního zástupce nemůže úspěšně uplatňovat ani dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný F. O. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím své obhájkyně (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.] a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný F. O. opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

V rámci svých dovolacích námitek však obviněný F. O. zpochybnil především správnost rozhodných skutkových zjištění týkajících se objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona a subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona. Podle obviněného obchodní společnosti Otáhal Transport, s. r. o., nebyla způsobena žádná škoda, neboť veškeré prostředky, které si převedl na svůj účet fyzické osoby, použil ve prospěch věřitelů jmenované společnosti a další finanční prostředky předal novému jednateli, svědkovi R. R., jehož povinností bylo uhradit závazky obchodní společnosti Otáhal Transport, s. r. o. Z takto formulované argumentace je zřejmý nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními obou soudů nižších stupňů, když obviněný zároveň předkládá vlastní verzi, podle níž veškeré finanční prostředky, které vyvedl ze jmenované obchodní společnosti na svůj soukromý účet, použil na úhradu závazků této společnosti, přičemž zároveň zpochybnil věrohodnost výpovědi svědka R. R. učiněnou před soudem prvního stupně. Nenaplnění subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona pak obviněný opřel o jeho shora uvedené tvrzení, že pohledávky věřitelů obchodní společnosti Otáhal Transport, s. r. o., uhradil on sám anebo prostřednictvím nového jednatele svědka R. R., jemuž předal potřebnou sumu finančních prostředků.

K těmto vzneseným námitkám ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná apod.) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, případně korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoliv rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř. Bez opětovného provedení důkazů ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnil obviněný F. O., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutků, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů a z námitek o jejich nedostatečnosti, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při použití hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoliv však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř., které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného F. O. to pak znamená, že pro Nejvyšší důvod jsou rozhodná skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaných skutků tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a případně rozvedeno v jeho odůvodnění. Pokud se tedy obviněný dovolával rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 4 Tz 175/2000, vycházel z faktu, že finanční prostředky obchodní společnosti Otáhal Transport, s. r. o., které převedl na svůj osobní účet, použil ve prospěch této společnosti, což však neodpovídá skutkovým závěrům obou soudů nižších stupňů. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně nebyla do výše škody zahrnuta celá částka, kterou obviněný převedl na svůj účet, ale především částka ve výši 1 501 923,- Kč, což byl při součtu všech příjmů a výdajů zůstatek na pokladně obchodní společnosti Otáhal Transport, s. r. o., ke dni, kdy byl obviněný odvolán z funkce jednatele jmenované obchodní společnosti. Zmíněné dovolací námitky obviněného se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, a jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet. Zároveň nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, když první alternativa nepřichází v této věci v úvahu.

Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že neshledal pochybení soudů nižších stupňů, pokud jednání obviněného kvalifikovaly jednak jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona a jednak jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona. Z obecného hlediska je jednočinný souběh obou těchto trestných činů možný. Objektem trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zákona je vlastnictví věci, případně jiné majetkové hodnoty, zatímco v ustanovení § 256 tr. zákona je to majetkové právo věřitele. Jestliže tedy soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, podle něhož obviněný v rámci úmyslného přisvojení si cizí věci a nakládání s ní současně jednal v úmyslu alespoň částečně zmařit uspokojení věřitelů obchodní společnosti, jíž byl jednatelem, správně posoudil jednání obviněného podle obou uvedených ustanovení, aby tak byla vystižena povaha a závažnost jednání obviněného (viz rozhodnutí pod č. 45/2009 Sb. rozh. tr.).

Závěrem lze shrnout, že obviněný F. O. dovozoval nesprávnost právního posouzení skutku z vadného hodnocení důkazů a učiněných skutkových závěrů soudů, přitom své tvrzení nedoložil jedinou konkrétní námitkou k výkladu či použití ustanovení hmotného práva, jak vyžaduje naplnění deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 2. 2013

Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y

Vypracoval:
JUDr. Vilém R a v e k