5 Tdo 1541/2008
Datum rozhodnutí: 28.01.2009
Dotčené předpisy: § 126 odst. 2 tr. zák., § 256c odst. 2, 3 tr. zák.




5 Tdo 1541/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2009 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného J. Z. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 6. 2008, sp. zn. 3 To 231/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 169/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 1 T 169/2007, byl obviněný J. Z. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby kladoucí mu za vinu spáchání trestných činů porušení povinnosti v řízení o konkursu a předlužení podle § 126 odst. 2 a § 256c odst. 2, 3 tr. zák., jichž se měl dopustit jednáním spočívajícím v tom, že

1. jako jednatel společnosti A., s. r. o., se sídlem S., T., ačkoliv věděl již na základě účetní závěrky za r. 2003, že celkové závazky společnosti jsou vyšší než celkový majetek, když špatná finanční situace se ještě v roce 2004 zhoršila tím, že společnost nevytvářela dostatek zdrojů na krytí osobních nákladů zaměstnanců a neměla ani dostatek finančních prostředků na ostatní provozní náklady, a tudíž se k 31. 12. 2004 ocitla ve stavu úpadku formou předlužení, tak obviněný v rozporu se zákonem o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb., a to konkrétně v rozporu s ustanovením § 3 tohoto zákona nepodal na tuto společnost návrh na prohlášení konkursu, a to nejpozději ke dni 31. 12. 2004,

2. poté, kdy nejpozději k datu 31. 12. 2004 jako jednatel společnosti A., s. r. o., se sídlem S., věděl, že se tato společnost ocitla v úpadku ve formě předlužení, tak na tuto společnost úmyslně přijímal další závazky, a to ve formě odběru zboží, služeb či finančních prostředků, ačkoliv věděl, že nebude schopen za toto zboží a služby zaplatit či finanční prostředky vrátit, a tak

a) od podnikatele M. H., J. H., odebral dne 28. 11. 2005 materiál, na který byla vystavena faktura na částku 118.112,- Kč se splatností do 25. 12. 2005, ze které uhradil až po době splatnosti v létě r. 2006, a to i po vzájemném zápočtu, pouze 84.482,- Kč, dále dne 22. 3. 2006 odebral materiál, na který byla vystavena faktura na částku 47.637,- Kč se splatností do 31. 3. 2006, kterou do současné doby neuhradil, dne 14. 8. 2006 odebral materiál, na který byla vystavena faktura na částku 27.930,- Kč se splatností do 28. 8. 2006, kterou do současné doby neuhradil, a tak způsobil M. H. škodu nejméně 109.187,- Kč,

b) od VOD J, se sídlem S. si objednal na 23. 3. 2006 autodopravu, kdy na tuto službu mu byla vystavena faktura ze dne 6. 4. 2006 na částku 6.473,50 Kč se splatností do 20. 4. 2006, kterou do současné doby nezaplatil, a dále od této společnosti měl v pronájmu nebytové prostory, a to ve S., T., kdy na nájemné mu byly vystaveny faktury od měsíce května 2006 do měsíce října 2006 ze dne 3. 5. 2006 na částku 22.015,- Kč, faktura splatná do 17. 5. 2006, dále faktura vystavená dne 7. 6. 2006 na částku 22.015,- Kč, splatná do 21. 6. 2006, faktura vystavená dne 4. 7. 2006 na částku 22.015,- Kč, splatná do 18. 7. 2006, faktura vystavená dne 7. 8. 2006 na částku 22.015,- Kč, splatná do 21. 8. 2006, faktura vystavená dne 4. 9. 2006 na částku 22.015,- Kč, splatná do 18. 9. 2006, a faktura vystavená dne 3. 10. 2006 na částku 22.015,- Kč, splatná do 17. 10. 2006, za toto nájemné do současné doby nezaplatil, a tak způsobil VOD J. S. škodu ve výši 138.563,50 Kč,

c) na základě smlouvy uzavřené dne 14. 10. 2005 se společností O. O. se sídlem P. mu byla vystavena faktura za telefonické hovory a internet za měsíc srpen 2006, a to faktura ze dne 11. 9. 2006 na částku 796,50 Kč se splatností do 25. 9. 2006, kterou neuhradil,

d) za užívání tří rozhlasových přijímačů v období od ledna 2005 do září 2006, útvaru rozhlasových poplatků Český rozhlas se sídlem Praha 2 neuhradil částku 1.926,- Kč, když z předepsaných plateb za toto období ve výši 2.231,- Kč uhradil pouze dne 5. 5. 2006 částku 405,- Kč

e) od společnosti I.B.C. se sídlem V., převzal v P., okr. P., zálohy na zboží, a to dne 29. 7. 2005 ve výši 300.000,- Kč, 1. 8. 2005 ve výši 200.000,- Kč, 31. 8. 2005 ve výši 200.000,- Kč, 2. 9. 2005 ve výši 300.000,- Kč, toto zboží však nedodal a až po urgencích dne 21. 8. 2006 vrátil 220.000,- Kč, kdy do současné doby tyto zálohy této společnosti nevrátil a dále dne 28. 2. 2006 od této společnosti odebral 2 rošty, na které mu byla vystavena faktura ze dne 24. 2. 2006 na 3.570,- Kč se splatností do 14. 3. 2006, kterou do současné doby neuhradil, a tak způsobil společnosti I.B.C škodu ve výši nejméně 783.570,- Kč,

f) od společnosti A. P., s. r. o., se sídlem D., si pronajal láhve s dusíkem, na což mu byla vystavena faktura dne 8. 6. 2006 na částku 166,60 Kč splatná do 22. 6. 2006, dále faktura vystavená dne 8. 9. 2006 na částku 366,60 Kč splatná do 22. 9. 2006 a faktura vystavená dne 9. 10. 2006 na částku 366,60 Kč splatná do 23. 10 2006, a tyto faktury do současné doby neuhradil a způsobil tak společnosti A. P., s. r. o., škodu ve výši 899,80 Kč,

g) na základě smlouvy uzavřené se společností T-M. C. R., a. s., se sídlem v P., mu byla za telefonní služby vystavena faktura na částku 4.130,50 Kč splatná do 12. 9. 2006, a faktura na částku 1.546,10 Kč splatná do 13. 10. 2006, tyto služby neuhradil, a tak způsobil této společnosti škodu ve výši 5.676,60 Kč,

neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem.

Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byli poškození V. o. d. J. se sídlem ve S., zastoupené zmocněncem JUDr. R. P., advokátem AK S., D.; Český rozhlas, Útvar rozhlasových poplatků, Vinohradská 12, Praha 2; I.B.C., a. s., P., Ž.; T-M. C. R., a. s., se sídlem v P., T., odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tento rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci napadla státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 23. 6. 2008, sp. zn. 3 To 231/2008, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 23. 6. 2008, sp. zn. 3 To 231/2008, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 1 T 169/2007, podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného J. Z. dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť je přesvědčena, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že tato vada byla přítomna již v řízení o odvolání a odvolací soud ji přesto neodstranil, v důsledku čehož je dán i dovolací důvod uvedený ve druhé alternativě § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 1 písm. b) tr. ř., ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatelka nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení vedeného vůči obviněnému a posléze namítla, že soudy obou stupňů neučinily správný právní závěr pokud jde o trestný čin předlužení podle § 256c odst. 2, odst. 3 tr. zák. V podrobnostech dále státní zástupkyně rozvedla, že prvé dva z argumentů obou soudů, týkající se reálné možnosti obviněného posoudit, kdy nastal stav předlužení, a zda mohl mít obviněný v úmyslu skutečně společnost revitalizovat, jsou vyvráceny znaleckým posudkem. Soudy totiž opomenuly zejména zjištění znalce z oboru ekonomiky, jenž dospěl k závěru, že společnost A., s. r. o., měla na základě účetní závěrky za rok 2003 vyšší celkové závazky než celkový majetek (pasiva převyšovala aktiva). V roce 2004 však došlo poprvé k situaci, kdy společnost nevytvářela dostatek zdrojů na krytí osobních nákladů zaměstnanců ani na ostatní provozní náklady nutné k odvrácení úpadkového stavu, čímž došlo k předlužení a splatné závazky byly vyšší než majetek společnosti. Společnost A., s. r. o., se tak dostala do úpadku k 31. 12. 2004. Dále znalec konstatoval, že z důvodu propadu výnosů z podnikatelské činnosti v následujících letech (2005, 2006) a tím záporného hospodářského výsledku nebylo možné očekávat výnos převyšující náklady, což znamená, že obviněný neměl žádný zdroj k odvrácení úpadku své společnosti. Kdyby znalec vycházel pouze z účetního stavu, pak by konstatoval předlužení již k 31. 12. 2003, kdy pasiva společnosti přesáhla její aktiva. Znalec však konstatoval předlužení až k datu 31. 12. 2004, kdy se projevila další fáze úpadku v tom, že přidaná hodnota produkce společnosti nedosáhla výše osobních nákladů, takže společnost již nebyla schopna vytvořit dostatečné zdroje pro financování svých podnikatelských aktivit a nebyla schopna se vlastní činností revitalizovat. Tato nepříznivá tendence dále pokračovala i v letech 2005 a 2006. Znalec posuzoval ekonomickou situaci společnosti A., s. r. o., komplexně a z hlediska dlouhodobého vývoje, což soudy vůbec nevzaly na zřetel. Námitka, že podnikatel poctivě usiloval o záchranu společnosti a stále doufal v obrat k lepšímu, je z hlediska objektivní ekonomické situace dané společnosti irelevantní, zvláště když u tohoto trestného činu postačuje i zavinění z vědomé nedbalosti, a proto je trestně odpovědný podle předmětného ustanovení trestního zákona i ten podnikatel, který sice věřil v možnost zlepšení ekonomické situace společnosti, avšak jeho úsudek nebyl přiměřený objektivním okolnostem.

Soudy dále argumentovaly zjištěním, že poškození M. H. a předseda představenstva I. B. C., a. s., V., V. V. si byli podle vlastního vyjádření vědomi špatné ekonomické situace společnosti A., s. r. o., ale i přesto obžalovanému dodali zboží (M. H.) či vyplatili zálohy na dodávku zboží (I. B. C., a. s., V.). Z povědomí těchto dvou svědků o ekonomických problémech obviněného však nelze vyvozovat, že by znali finanční situaci společnosti A., s. r. o., natolik dobře, aby si byli vědomi míry jejího předlužení. Restriktivní výklad ustanovení § 256c tr. zák., k němuž se oba soudy uchýlily, nemá oporu v trestním zákoně. Podmínkou trestnosti jednání pachatele tohoto trestného činu není uvádění obchodních partnerů v omyl o solventnosti subjektu, za který jednají. Pokud by poškození o špatné finanční situaci společnosti A., s. r. o., nevěděli a obviněný by ji při sjednávání kontraktu zatajil, pak by bylo trestní stíhání vedeno pro trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. Proto je závěr soudů, že povědomí obchodních partnerů o špatné finanční situaci obžalovaného vylučuje jeho trestní odpovědnost podle § 256c tr. zák., zcela nesprávný. Ustanovení § 256c tr. zák. je sice určeno především k ochraně věřitelů, což však nevylučuje poskytnutí zákonné ochrany i takovému věřiteli, který při vědomí špatné finanční situace obžalovaného mu poskytne určité plnění, byť třeba i lehkovážně.

Z těchto východisek měl věc posuzovat již soud prvního stupně a rozhodovat v souladu s výsledky dokazování, jinak řečeno v závislosti na skutečném obsahu podstatných důkazů. Okresní soud v Jindřichově Hradci namísto toho dospěl k právním závěrům, jež se dostaly do extrémního nesouladu s obsahem provedených důkazů. Jeho rozhodnutí ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 1 T 169/2007, o zproštění obviněného obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin předlužení podle § 256c odst. 2, odst. 3 tr. zák. neodpovídá výsledkům důkazního řízení a je tedy vadné ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž nalézací soud nesprávně právně posoudil skutek, který byl předmětem obžaloby. Na toto pochybení nalézacího soudu soud druhého stupně navzdory odvolání státní zástupkyně nereagoval, vytčenou vadu svým rozhodnutím nenapravil a naopak zamítl řádný opravný prostředek státní zástupkyně podaný v neprospěch obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci. Tímto postupem usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 8. 2007 (správně 23. 6. 2008), sp. zn. 3 To 231/2008, samo trpí vadou, která zakládá důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř.

Naopak lze souhlasit se stanoviskem obou soudů v tom směru, že za přijetí nového závazku ve smyslu § 256c odst. 2 tr. zák. nelze zřejmě považovat trvání nájmu nebytových prostor od společnosti VOD J., když nájemní smlouva byla uzavřena ještě před vznikem předlužení. Z téhož důvodu nelze za přijetí nového závazku považovat ani užívání rozhlasových přijímačů. Rovněž lze souhlasit s tím, že do jednání naplňujícího zákonné znaky trestného činu podle § 256c tr. zák. by nemělo být zahrnováno přijetí bagatelních závazků, například uzavření smlouvy se společností O. O. či pronájem láhví s dusíkem, neboť takové závazky nemohly významnějším způsobem ovlivnit stav zadlužení společnosti A., s. r. o.

V závěru dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 6. 2008, sp. zn. 3 To 231/2008, a aby zrušil i další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Obviněný J. Z. se k podanému dovolání nejvyšší státní zástupkyně do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky naplňují jí tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší státní zástupkyně uplatnila jako první dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.

První právně relevantní námitka dovolatelky spočívala v tom, že obviněný neměl ke dni 31. 12. 2004 žádný zdroj k odvrácení úpadku své společnosti, k tomuto datu nejpozději musel obviněný zjistit, že jeho společnost je předlužena, neboť právě v tomto roce došlo poprvé k situaci, kdy společnost nevytvářela dostatek zdrojů na krytí osobních nákladů zaměstnanců ani na ostatní provozní náklady nutné k odvrácení úpadkového stavu, a splatné závazky byly vyšší než majetek společnosti. Jak dále vyplynulo ze znaleckého posudku, jehož některé závěry soudy podle dovolatelky opomenuly, z důvodu propadu výnosů z podnikatelské činnosti v následujících letech (2005, 2006) a tím záporného hospodářského výsledku nebylo možné očekávat výnos převyšující náklady, což znamená, že obviněný neměl žádný zdroj k odvrácení úpadku své společnosti. Znalec tedy konstatoval předlužení až k datu 31. 12. 2004, kdy se projevila další fáze úpadku v tom, že přidaná hodnota produkce společnosti nedosáhla výše osobních nákladů, takže společnost již nebyla schopna vytvořit dostatečné zdroje pro financování svých podnikatelských aktivit a nebyla schopna se vlastní činností revitalizovat. Tato nepříznivá tendence dále pokračovala i v letech 2005 a 2006. Znalec posuzoval ekonomickou situaci společnosti A., s. r. o., S., komplexně a z hlediska dlouhodobého vývoje, což soudy vůbec nevzaly na zřetel, a proto jejich závěry ohledně nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu předlužení nejsou podle nejvyšší státní zástupkyně správné.

Trestný čin předlužení podle § 256c odst. 2 tr. zák. spáchá ten, kdo byť i z vědomé nedbalosti ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák., ač ví, že je předlužen, přijme nový závazek nebo zřídí zástavu. Trestný čin předlužení podle § 256c patří mezi tzv. úpadkové delikty. Jeho objektem je ochrana majetkových práv věřitelů. V tomto případě je poskytována trestněprávní ochrana před potenciálním nebezpečím vyplývajícím ze stavu předlužení dlužníka, v němž hrozí, že bude zmařeno uspokojení pohledávek věřitelů. Podle § 256c odst. 2 tr. zák. pachatel jedná za stavu, kdy už je předlužen, přičemž nerozhoduje, jak se do tohoto stavu dostal. I když to zákon výslovně neuvádí, podstatné je, aby takový závazek významnějším způsobem negativně ovlivnil majetkovou situaci dlužníka, který je předlužen, tak, aby byl dán i potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2, 4 tr. zák.

Vědomostí obviněného J. Z. o možném předlužení společnosti A., s. r. o., jejímž byl jednatelem, se zabýval již soud prvního stupně, který na straně 5 svého rozhodnutí uvedl, že z hlediska ustanovení § 256c tr. zák. je možno vyjít ze znaleckého posudku z oboru ekonomiky, zpracovaného znalcem Ing. Z. Z. především na podkladě účetních dokladů společnosti, které byly shromážděny ještě před zahájením trestního stíhání. Z posudku vyplynulo, že společnost se již k datu 31. 12. 2004 dostala do situace, kdy nevytvářela zdroje na krytí svých závazků a zdroje pro financování podnikatelských aktivit, splatné závazky byly vyšší než majetek společnosti, obchodní jmění mělo pasivní hodnotu. K dalšímu zhoršení ekonomické situace došlo v následujícím roce 2005. Obdobně k datu prohlášení konkurzu na majetek společnosti dne 4. 9. 2006 za tuto odpovídající část roku 2006 představovala hospodářský výsledek společnosti ztráta ve výši 1.214.000,- Kč. Obviněný J. Z. přiznával, že s finanční situací byl průběžně seznamován už proto, že společnost prakticky jako jediná osoba řídil a průběžně měl k dispozici veškeré doklady. V podnikání ale pokračoval a nepochybně v důsledku toho na sebe společnost zejména ve druhé polovině a ke konci roku 2005 a poté i v roce 2006 do doby podání návrhu na konkurs brala závazky, uvedené ve výroku o vině pod bodem 2). Obviněný také uvedl, že v tomto rozhodném období přijala společnost řadu nových závazků, které nejsou obžalobou vůbec zmíněny a které společnost plnila beze zbytku. Nalézací soud k tomu však dále zdůraznil, že pro naplnění trestného činu předlužení není rozhodující, jak k předlužení došlo, ale to, že dlužník ve stavu předlužení, kterého si je vědom, přijímá nové závazky, čímž způsobí značnou škodu.

Odvolací soud, který zamítl odvolání státní zástupkyně proti zprošťujícímu výroku soudu prvního stupně, v odůvodnění svého rozhodnutí ve stručnosti na straně 4 a 5 poznamenal, že není sporu o tom, že obviněný dílem po formální stránce skutkovou podstatu tohoto trestného činu naplnil, neboť bylo prokázáno, že v době, kdy byla jeho společnost v předlužení, vstoupil obviněný do několika nových závazků. Skutečnosti ohledně prokázaného stavu předlužení a vstup obviněného do nových závazků však v této věci ještě nemohou odůvodňovat naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu ve všech jejích znacích, formálních i materiálních. Podstatou je totiž to, aby takovýto nový závazek významnějším způsobem negativně ovlivnil majetkovou situaci dlužníka, který je předlužen. Dále odkázal odvolací soud na závěry soudu první instance a zopakoval, že je nutné nový závazek posuzovat z hlediska širších ekonomických souvislostí. Lze přitom přisvědčit obhajobě, že se obviněný dostával v různých obdobích do rozličných hospodářských výsledků, a přesto to neznamenalo, že by nutně musel svou činnost ukončit konkurzem. Za významné považuje odvolací soud také to, že řada závazků obviněného, zmiňovaných obžalobou, vznikla v situaci, kdy věřitelé o stavu předlužení společnosti A., s. r. o., S., věděli, a přesto do shora uvedených obchodně právních vztahů vstoupili. Takovéto zjištění je třeba posuzovat vzhledem k objektu trestného činu předlužení podle § 256c tr. zák., kterým je zájem společnosti na ochraně věřitelů v obchodních vztazích před jednáním dlužníků, kteří jsou předluženi a berou na sebe další závazky. V souvislosti s tím odvolací soud v návaznosti na závěry nalézacího soudu zdůraznil, že za takové situace mají prostředky trestního práva výlučně pomocnou úlohu a zasahování státu do takovýchto klasicky obchodních vztahů nemá své místo . Odvolací soud v souladu se závěry soudu prvního stupně také přisvědčil tomu, že z výpovědi řady svědků, zejména M. H. a V. V., bylo zjištěno, že v době vzniku těchto závazků bylo možné očekávat vytvoření příznivějších podmínek k postupnému odstranění stavu předlužení a k vypořádání závazků vůči věřitelům. Jestliže obviněný vstupoval do těchto závazkových vztahů s tímto záměrem, jakkoli tato očekávání nakonec naplněna nebyla, nelze dospět k závěru, že nejednáním obviněného byl porušen objekt trestného činu předlužení podle § 256c odst. 2 tr. zák. v takovém rozsahu, aby po materiální stránce byl naplněn žalovaný trestný čin.

Nejvyšší soud se v plném rozsahu ztotožňuje s již vyslovenými závěry nalézacího i odvolacího soudu. Nevznikají sice pochybnosti o tom, jak uvádí nejvyšší státní zástupkyně, že obviněný musel vědět o tom, že se minimálně od 31. 12. 2004 nachází v úpadkovém stavu ve formě předlužení. Obviněný nakonec tuto skutečnost ani nepopírá, když ve svých výpovědích v průběhu trestního řízení sám uváděl, že začal v určité době registrovat, že společnost A., s. r. o., S., má finanční problémy a jelikož se staral ve společnosti o většinu věcí, je také správný závěr v tom směru, že předlužení si musel být vědom a že přesto dál pokračoval v podnikání a v rámci něj přijímal i další závazky, z nichž některé zůstaly k datu prohlášení konkursu neuhrazeny. Tato zjištění také plně korespondují se závěry znaleckého posudku z oboru ekonomiky, zpracovaného znalcem Ing. Z. Z. Pokud tedy nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání tvrdí, že oba soudy opomněly zjištění znalce z oboru ekonomiky, jenž dospěl k závěru, že společnost A., s. r. o., měla na základě účetní závěrky za rok 2003 vyšší celkové závazky než celkový majetek (pasiva převyšovala aktiva), neodpovídá to závěrům obou soudů obsaženým v jejich napadených rozhodnutích, které byly shora citovány, když oba soudy nezpochybňují tyto závěry ani naplnění formálních znaků trestného činu předlužení podle § 256c tr. zák., ale zprošťující výrok opírají o materiální znak tohoto trestného činu a zejména o princip ultima ratio . Tento svůj závěr odůvodňují zvláště pak svědeckými výpověďmi M. H. a V. V., vystupujícími za majoritní věřitele společnosti A., s. r. o., jejímž byl obviněný jednatelem, neboť z jejich výpovědí zcela jasně vyplynulo, že se společností obviněného obchodovali velmi dlouhou dobu. Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné v této souvislosti podotknout, že jejich vztahy s obviněným z roviny obchodně profesionální přerostly do jisté míry i do roviny osobní v tom smyslu, že si navzájem v minulosti několikráte pomohli v době, kdy některý z nich, resp. společnost, v níž působil, měla finanční problémy, a díky takové vzájemné pomoci tyto problémy v minulosti vždy překlenuly. Za tohoto vědomí a za situace, kdy obchodní činnost byla velmi úzce provázána jak s podnikatelem M. H., od něhož odebíral materiál pro své výrobky, tak i se společností I.B.C., a. s., P., pro kterou obviněný předmětné zboží vyráběl, se pak obviněný snažil udržet výrobu v chodu, byť věděl o předlužení, ve kterém se společnost nachází. Pro svědka M. H. byla společnost A., s. r. o., hlavním odběratelem a pro společnost I.B.C., a. s., zase hlavním dodavatelem již vyrobeného zboží. Tato skutečnost je pak podstatná pro pochopení, jaký byl skutečný úmysl obviněného při přijímání nových závazků ve stavu předlužení, přičemž soudy ji také takto správně hodnotily. Oba uvedení svědkové totiž potvrdili, že jejich podnikání bylo vzájemně provázané a do značné míry i závislé na prodeji a vývozu konečného produktu do S. r. N. V návaznosti na to je také důležité, že v rozhodném období předmětné vyvážené zboží nemělo v N. požadovaný certifikát a bylo o něj potřeba znovu zažádat a vytvořit podmínky pro jeho opětovné získání, v důsledku čehož se začala situace ve společnosti A., s. r. o., rapidně zhoršovat. Vzhledem k zmíněné provázanosti všech tří zainteresovaných obchodních subjektů a značné závislosti na vývozu vyráběného zboží do N., byl za této situace na obviněného vyvíjen jak svědkem M. H., tak i ze strany společnosti I.B.C., a. s., svědkem V. V. určitý tlak, aby dále vyráběl předmětné zboží a tím pádem i odebíral materiál pro výrobu od podnikatele M. H., neboť zejména svědek V. V., předseda představenstva I.B.C., a. s., v zásadě shodně s obviněným vypověděl, že pevně věřili, že tento certifikát dostanou a poté se prodej zboží a přísun financí od kupujících opět dá do pohybu a finanční situace se opět srovná. Nelze proto dát za pravdu dovolatelce, že by výše jmenovaní svědkové jednali pouze lehkovážně bez jakýchkoli dalších znalostí situace. Je sice pravdou, že oba svědkové zřejmě při sjednávání dalších obchodů se společností A., s. r. o., za vědomí špatné hospodářské situace v této společnosti v konečném důsledku zřejmě nepočítali s tím, že by jejich pohledávky nebyly nakonec vůbec uhrazeny, ale s tím zjevně nekalkuloval ani obviněný a žádný v řízení provedený důkaz tomu také nenasvědčuje. Naopak, pokud se obviněný spoléhal na to, že odběratel jím vyráběného zboží, společnost I.B.C., a. s., v budoucnu získá německou stranou vyžadovaný certifikát, nebyla tato okolnost zcela nereálná a v případě jeho včasného vyřízení a pokračování v obchodování mohli jak obviněný, tak i svědkové M. H. a V. V., jako předseda představenstva spornosti I.B.C., a. s., očekávat podstatné zlepšení finanční situace ve společnosti A., s. r. o. Rozhodně nelze takovou skutečnost hodnotit tak, jak naznačuje ve své námitce nejvyšší státní zástupkyně, tedy že obviněný neměl žádný potenciální zdroj k odvrácení úpadku své společnosti. Naopak, soudy právě s ohledem nikoli jen na stávající situaci, ale také i z hlediska dlouhodobého vývoje, na který poukazuje konečně i nejvyšší státní zástupkyně v dovolání, hodnotily nejen okolnosti vyplývající a zjištěné znaleckým zkoumáním, ale také právě skutečnosti týkající se možnosti opětovného vývozu zboží odebíraného společností I.B.C., a. s., do S. r. N.

Další výhrady nejvyšší státní zástupkyně směřovala do zjištění soudů, že obviněný jako podnikatel poctivě usiloval o záchranu společnosti a stále doufal v obrat k lepšímu. Státní zástupkyně namítla, že obviněný jednal přinejmenším ve vědomé nedbalosti, neboť, již s ohledem na dovolatelkou zmiňovaný znalecký posudek z oboru ekonomika, neměl žádný reálný zdroj k odvrácení úpadku a jeho úsudek nebyl přiměřený objektivním okolnostem. S tím souvisí velmi úzce i další námitka, že ačkoli M. H. a předseda představenstva I. B. C., a. s., V. V. si byli podle vlastního vyjádření vědomi špatné ekonomické situace společnosti A. s. r. o., přesto této společnosti dodali zboží (M. H.) či vyplatili zálohy na dodávku zboží (I. B. C., a. s., V.), přičemž nelze z povědomí těchto dvou svědků o ekonomických problémech obviněného vyvozovat, že by znali finanční situaci společnosti A., s. r. o., natolik dobře, aby si byli vědomi míry jejího předlužení. Podle názoru dovolatelky restriktivní výklad ustanovení § 256c tr. zák., k němuž se oba soudy uchýlily, nemá oporu v trestním zákoně, a proto je závěr soudů, že povědomí obchodních partnerů o špatné finanční situaci obžalovaného vylučuje jeho trestní odpovědnost podle § 256c tr. zák., zcela nesprávný. Ustanovení § 256c tr. zák. je sice určeno především k ochraně věřitelů, což však nevylučuje poskytnutí zákonné ochrany i takovému věřiteli, který při vědomí špatné finanční situace společnosti jí poskytne určité plnění, byť třeba i lehkovážně.

Nalézací soud se k této otázce vyjadřoval na straně 6 a 7 odůvodnění svého rozsudku a konstatoval, že jak svědek M. H., tak i V. V. předseda představenstva společnost I.B.C., a. s., P., od obviněného věděli, že společnost A., s. r. o., je fakticky v předlužení a jaká rizika na sebe berou. Přesto prováděli dodávky zboží, eventuálně společnosti A., s. r. o., jejímž jednatelem byl obviněný, poskytli zálohu na budoucí plnění z její strany. K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že svědek M. H. potvrdil obhajobu obviněného v plném rozsahu, svého partnera dobře znal a věděl, že pokud mu zboží dodává, je zde riziko, že pro něho půjde o obchod ztrátový. Činil tak však i přesto, a to z důvodu, že se společností A., s. r. o., obchodoval řadu let, obchodní vztahy procházely výkyvy, pokud on sám potřeboval pomoc, tak mu obviněný také moc pomohl (viz č. l. 335 spisu), v rozhodné době tomu bylo naopak. Taktéž svědek V. V., předseda představenstva společnosti I.B.C., a. s., P., uvedl, že obchodní spolupráce se společností obviněného byla mnohaletá a ve výsledku pro oba podnikatelské subjekty prospěšná, přičemž spolupracovali až do poslední chvíle a neměli mezi sebou žádné problémy. Ke zlomu došlo asi v roce 2003, kdy měli velkou zakázku do N., ale příjem dodávek jim kvůli neuznanému certifikátu zastavili, přičemž však společnost I.B.C., a. s., P., začala jednat o poskytnutí nových certifikátů, přičemž tato jednání se protahovala. Svědek V. V. stále očekával, že příslušné certifikáty dostanou a bude moci znovu zboží do N. vyvážet. Společnost A., s. r. o., S., byla subdodavatelem společnosti I.B.C., a. s., P., a při uvedených problémech nechtěla o tohoto osvědčeného odběratele přijít v očekávání obnovení vývozu zboží do S. r. N., což byl vlastní důvod dohody o vystavování předmětných zálohových faktur. Společnost I.B.C., a. s., tak vlastně poskytla společnosti obviněného úvěr k překonání finančních potíží v období, kdy došlo k přerušení dodávek zboží. O správnosti těchto závěrů svědčí svědecká výpověď V. V., který v hlavním líčení dne 29. 1. 2008 uvedl, že byli domluveni s obviněným J. Z., že až se to rozjede, tak si od něj zase odeberou různé věci. Obviněný (resp. přesně jeho společnost A., s. r. o.) jim stále dodával a mezitím ho úvěrovali. K dotazu co by se stalo, kdybychom certifikát v N. nedostali, uvedl, že toto si vůbec nepřipouštěli, to prostě nejde, to by nemohli vůbec podnikat. Ke konci to ale došlo tak daleko, že pan Z. (resp. přesně jeho společnost A., s. r. o.) nebyl schopen dál vyrábět, přičemž si myslí, že místo toho aby lidi propustil, tak on jim platil výplatu do poslední chvíle, což byl asi jeho problém (srov. č. l. 336 spisu).

S ohledem na tyto konkrétní okolnosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že soud první instance správně konstatoval, že u obviněného se tak nejedná o jednání trestně právně postižitelné, neboť v podmínkách právního státu má trestní represe výlučně pomocnou úlohu a zasahování státu mocenskými prostředky do ryze obchodních vztahů zde nemá místo. Nalézací soud v těchto souvislostech zhodnotil nově přijaté závazky i z pohledu jejich celkového ovlivnění majetkové situace. V tomto smyslu také uvedl, že obviněného kroky směřovaly jednoznačně k revitalizaci společnosti, není zde ani náznak podezření, že z prostředků společnosti jakékoli prostředky odčerpával ve svůj prospěch či ve prospěch jiných, jakkoli spřízněných osob. Z tohoto pohledu soud hodnotil nejen zmiňované největší závazky vůči podnikateli M. H. a společnosti I.B.C., a. s., P., ale i další nově přijaté závazky obžalobou pokládané za dílčí útoky pokračujícího trestného činu předlužení. Nalézací soud tedy shrnul, že v předmětném případě nebyly obžalobou předloženy ani navrženy k provedení žádné důkazy, které by svědčily o tom, že by obviněný jednal v jiném úmyslu, než finanční a ekonomickou situaci své společnosti pozvednout tak, aby se mohl vyrovnat i s případnými předchozími neuhrazenými závazky. Odvolací soud se i v této otázce ve svém napadeném usnesení naprosto ztotožnil s uvedenými závěry nalézacího soudu.

Nejvyšší soud k výše uvedenému shrnutí závěrů soudů obou instancí uvádí, že k závěrům soudů obou stupňů, rozhodujících ve věci, již prakticky nemá, co by dodal, a jen pro úplnost zdůrazňuje, že ustanovení § 256c odst. 2 tr. zák. má chránit jak již existující věřitele před dalším zhoršováním majetkových poměrů předluženého dlužníka, což by mohlo ohrozit plnění jeho stávajících závazků, přičemž za stavu předlužení je pak také ohroženo uspokojení nových věřitelů, resp. zástavních věřitelů z nově přijatých závazků. Z tohoto hlediska je třeba posuzovat též okolnost, jaký efekt (zejména finanční, resp. celkově ekonomický) mělo přijetí nového závazku dlužníkem, tj. zda přijetí záloh na ještě nedodané zboží od společnosti I.B.C. umožnilo či mohlo společnosti A., s. r. o., v níž byl obviněný činný jako jednatel, vytvořit příznivé podmínky k postupnému odstranění stavu předlužení a k vypořádání závazků vůči všem věřitelům, anebo zda jde naopak o investici, která znamená jen účelový přesun majetku, a to případně i na úkor věřitelů, a která dále zhoršuje majetkovou bilanci předluženého dlužníka. Jak obviněný, tak i dovolatelkou zmiňovaní svědkové věděli v rozhodné době nejen to, že společnost A., s. r. o., je prakticky v úpadkovém stavu, ale také to, že pokud obviněný udrží výrobu ve své obchodní společnosti a společnost I.B.C., a. s., získá předmětný certifikát, znovu se jim otevře cesta k německým odběratelům jejich zboží. Vzhledem k tomu, že v minulosti podle výpovědí předmětných svědků i obviněného byla společnost A., s. r. o., na prodeji zboží do N. existenčně závislá, je pochopitelné, že zachování výroby a s tím související nové závazky, které bral na společnost obviněný, mohly v případě včasného získání požadovaného certifikátu umožnit obnovení původních obchodních kontaktů a tím také zlepšování finanční situace ve společnosti A., s. r. o., byť se tak nakonec pro objektivní důvody nestalo a tato společnost skončila v konkursu.

Pokud pak jde o další závazky, uvedla již Nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání, že lze souhlasit se stanoviskem obou soudů, že za přijetí nového závazku ve smyslu § 256c odst. 2 tr. zák. nelze zřejmě považovat trvání nájmu nebytových prostor od společnosti VOD J., S., když nájemní smlouva byla uzavřena ještě před vznikem předlužení. Z téhož důvodu nelze za přijetí nového závazku považovat ani užívání rozhlasových přijímačů. Rovněž je třeba souhlasit s tím, že do jednání naplňujícího zákonné znaky trestného činu podle § 256c tr. zák. by nemělo být zahrnováno přijetí bagatelních závazků, např. uzavření smlouvy se společností O. O. či pronájem láhví s dusíkem, neboť takové závazky nemohly významnějším způsobem ovlivnit stav zadlužení společnosti A., s. r. o. S těmito závěry se Nejvyšší soud také plně ztotožňuje (srov. body 2. b., c., d., f. a g. obžaloby i zprošťujícího výroku rozsudku nalézacího soudu).

Stejně tak je třeba souhlasit i se závěry Nejvyšší státní zástupkyně, že při zproštění obviněného J. Z. obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák. mělo být správně užito ustanovení § 226 písm. e) tr. ř. oproti použitému § 226 písm. b) tr. ř., neboť zanikla trestnost činu s ohledem na novelu trestního zákona provedenou zákonem č. 269/2007 Sb. s účinností od 1. 1. 2008, která zrušila skutkovou podstatu uvedeného trestného činu podle § 126 odst. 2 tr. zák. Popsanou vadu však již nelze napravit v řízení o dovolání, neboť s ohledem na podané odvolání státní zástupkyně proti rozsudku nalézacího soudu nebyl tento výrok předmětem přezkumu v odvolacím řízení, a proto nabyl právní moci již v řízení před soudem prvního stupně (srov. § 265a odst. 1 tr. ř.).

Nejvyšší soud proto s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 6. 2008, sp. zn. 3 To 231/2008, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 1 T 169/2007, nevykazují takové vady, pro které by je bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) či l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění, na základě kterého pak v souladu se zákonem obviněného J. Z. zprostil obžaloby z trestných činů porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák., byť s nenapravitelným formálním pochybením v citaci zákonného ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. v dovolacím řízení, a předlužení podle § 256c odst. 2, 3 tr. zák., a s jeho skutkovými i právními závěry se pak ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu po skutkové i právní stránce a v rozsahu vymezeném odvoláním státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními námitkami státní zástupkyně uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Nejvyšší soud k tomu pak pro úplnost ještě dodává, že v právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů, a proto, pokud jde o naplnění objektivních i subjektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku ultima ratio nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci (srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01 atd.). Zásada subsidiarity trestní represe totiž vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání Nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného J. Z. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. ledna 2009

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.