5 Tdo 1541/2006
Datum rozhodnutí: 30.05.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1541/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2007 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného D. G. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 2 To 73/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 1/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 37 T 1/2005, byl obviněný D. G. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárním orgánu obchodní společnosti na dobu pěti roků a podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně rozhodl rozsudkem ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 2 To 73/2006, kterým z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) a f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného D. G. uznal vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení mu uložil trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu tří roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody a podle § 253 odst. 1 tr. ř. bylo zamítnuto odvolání Mgr. J. B., podané za poškozenou společnost, tedy jako odvolání podané osobou neoprávněnou.

Shora citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadla ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. nejvyšší státní zástupkyně dovoláním podaným v neprospěch obviněného z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť v řízení mu předcházejícím byl dán důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Podle názoru dovolatelky měl být skutek kvalifikován jako trestný čin zpronevěry. Jednání obviněného se týkalo cizí svěřené věci, přestože ručitelský závazek nelze považovat za věc v právním smyslu. Tento závazek byl jen způsobem, jakým ve sledu následných událostí došlo k výkonu exekutorského zápisu. Předmětem exekuce byl podnik povinné společnosti jakožto věc hromadná a jeho majetkové hodnoty a předmětem neoprávněné manipulace obviněného se tudíž stala věc v právním smyslu. Paradoxně do uvedeného právního rámce nelze zahrnout zůstatek na účtu, který byl v rámci exekučního řízení jako jediný majetek společnosti, za níž obviněný jednal, použit k uspokojení pohledávky. Obviněný se pokusil o vznik škody na majetku poškozené společnosti, přestože nemohl způsobit škodu v původně přisouzené výši 3 500 000,- Kč. Z výsledků provedeného dokazování je však možné konstatovat, že společnost dosahovala kladných hospodářských výsledků a její čistý obchodní majetek v době posuzovaného jednání dosáhl 484 681,- Kč. Minimálně v této výši se nejednalo o pokus na nezpůsobilém předmětu útoku. Navíc i u pokusu trestného činu na nezpůsobilém předmětu je třeba posuzovat jeho stupeň společenské nebezpečnosti podle § 3 odst. 4 tr. zák. Obviněný měl přehled o stavu hospodaření společnosti a věděl, v jakém rozsahu ji může na majetku zkrátit a že jeho jednání může zasáhnout celý majetek společnosti. Byl tedy srozuměn s odstraněním veškerého zpeněžitelného majetku zastupované společnosti ve prospěch remitenta P. G.

Podle další právní námitky dovolatelky měl obviněný uloženu zvláštní povinnost hájit zájmy poškozené společnosti ve smyslu § 135 odst. 2 obch. zák. a § 194 odst. 5 obch. zák., která byla specifikována ve stanovách společnosti. Jeho povinností bylo informovat majitele společnosti o veškerých obchodních jednáních, zvláště o těch, které by zásadně ovlivnily chod společnosti, současně mu bylo zakázáno vstupovat se společností do obchodních vztahů a byla mu omezena dispozice s firemní hotovostí do částky 20 000,- Kč. Proto lze mít podle nejvyšší státní zástupkyně za to, že obviněný naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Tuto část svého mimořádného opravného prostředku sama dovolatelka označila za významnou v podstatě z judikatorního hlediska, neboť dosavadní soudní praxe i judikatura nezaujala k této otázce dosud jednoznačné stanovisko. Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek vrchního soudu jakož i předcházející rozsudek krajského soudu, aby zrušil i další výroky na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný D. G. využil svého práva vyjádřit se písemně k dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Podle jeho názoru nebyl v průběhu trestního řízení prokázán jeho úmysl přisvojit si cizí věc a nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry. O této právní kvalifikace by bylo možné uvažovat pouze za situace, kdyby obviněný jednal způsobem popsaným ve výroku odsuzujícího rozsudku ve spolupráci s dalšími osobami stojícími mimo poškozenou právnickou osobu, ke kterým tato vystupovala v postavení ručitele. Obviněný však jednal s vědomím, že nemůže zastupované společnosti způsobit jinou škodu, než která odpovídala výši finančních prostředků společnosti, jež byly následně postiženy exekucí. Závěr o nezpůsobilosti předmětu útoku prokázal i výsledek exekučního řízení. Proto navrhl, aby bylo dovolání nejvyšší státní zástupkyně jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., proto je existence zákonem předvídaného důvodu dovolání podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Jako další se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda uplatněné námitky obsahově odpovídají formálně citovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a následně posuzoval jejich důvodnost. Námitky, podle kterých měl být skutek kvalifikován jako trestný čin zpronevěry a předmětem neoprávněné manipulace obviněného se stala věc v právním smyslu vytýkají pochybení v hmotně právním posouzení a Nejvyšší soud se jimi musel zabývat, stejně jako tvrzením, že obviněný měl uloženu zvláštní povinnost hájit zájmy poškozené společnosti ve smyslu § 135 odst. 2 obch. zák. a § 194 odst. 5 obch. zák. Dovolacím námitkám však nebylo možno přisvědčit.

Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému způsobí nikoli malou škodu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatou tohoto trestného činu je jednání, kterým vzniká škoda na cizím majetku, přičemž se nevyžaduje, aby se pachatel obohatil nebo získal jinou výhodu. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. Přitom nemusí být výslovně nazvána či označena jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, může být formulována též jako péče, obhospodařování, nakládání, hospodaření, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním atd. Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek pak spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu dané povinnosti, jak je obsažen v zákonném ustanovení nebo ve smlouvě. Může k němu dojít konáním pachatele (aktivní činností) ale též opomenutím takového konání, k němuž byl povinen.

Podle tzv. skutkové věty výroku rozsudku vrchního soudu se obviněný dopustil jednání spočívajícího v tom, že v době od 23. 4. 2003 do 25. 4. 2003 v Ostravě a jinde jako jednatel obchodní společnosti I. C., s. r. o., porušil svou povinnost vyplývající z ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. v návaznosti na ustanovení § 135 odst. 2 obch. zák., postupovat při výkonu své funkce s péčí řádného hospodáře a zavázal bezdůvodně a bez jakýchkoliv podkladů tuto obchodní společnost k peněžitému plnění ve výši 3.500.000,- Kč, neboť jako jednatel v postavení směnečného ručitele avaloval vlastní směnku výstavce obchodní společnosti A. R. p., s. r. o., zastoupené jednatelem R. R., ze dne 23. 4. 2003 na částku 3.500.000,- Kč, splatnou remitentu P. G., poté dne 25. 4. 2003 v O. sjednal na podkladě této avalované směnky v bodu III. vystaveného exekutorského zápisu č. 1403 soudního exekutora JUDr. B. K. uhrazení této peněžní částky ve výši 3.500.000,- Kč v termínu do 30. 5. 2003 a smluvní pokutu ve výši 1.000,- Kč v případě nezaplacení za každý den prodlení a k uvedeným povinnostem se znovu zavázal v opravném exekutorském zápisu vystaveném dne 25. 4. 2003 v Š., a na tomto podkladě P. K. podal dne 19. 9. 2003 u Okresního soudu v Kladně návrh na provedení exekuce, jež byla nařízena usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 11. 2003, č. j. Nc 5855/2003-12, v návaznosti na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, č. j. 25 Co 413/2004-50, na majetek obchodní společnosti I. C., s. r. o., a exekučním příkazem vydaným dne 12. 11. 2004, č. j. Ex 782/03, na základě usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 11. 2003, č. j. Nc 5855/2003-12, o nařízení exekuce bylo rozhodnuto o provedení exekuce prodejem podniku povinné společnosti I. C., s. r. o., přičemž na základě této exekuce byla dne 15. 2. 2005 převedena z účtu společnosti I. C., s. r. o., vedeného u banky, a. s., zůstávající částka 31.948,65 Kč na účet exekutorského úřadu, čímž způsobil škodu této obchodní společnosti v uvedené výši.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou, podle které byla v daném případě přiléhavá právní kvalifikace skutku jako trestného činu zpronevěry, neboť jednání obviněného se v konečných důsledcích mělo týkat cizí svěřené věci a směnečný závazek byl jen prostředkem vedoucím k exekuci na majetek poškozené společnosti. Předmětem neoprávněné manipulace obviněného se tak podle dovolatelky stala věc v právním smyslu. Čistý obchodní majetek společnosti v době posuzovaného jednání dosáhl 484.681,- Kč a minimálně v této výši chtěl obviněný majetek společnosti zasáhnout.

Především je nutné konstatovat, že stejnou námitku uplatnil ve svém řádném opravném prostředku intervenující státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v rámci odvolacího řízení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 13) vyplývá, že Vrchní soud v Olomouci se neztotožnil s námitkou vrchního státního zástupce, že by jednání obviněného mělo být kvalifikováno jako pokus trestného činu zpronevěry podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Ručitelský závazek, který obviněný poskytl, není podle názoru vrchního soudu věcí a nevztahuje se na něj ustanovení o věcech ve smyslu § 89 odst. 13 věta druhá tr. zák. Protože si obviněný nemohl přisvojit cizí věc, nemohl ani naplnit jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry.

S účinností od 1. 7. 2006 (zák. č. 253/2006 Sb.) došlo ke změně § 248 odst. 1 tr. zák., který nově zní Kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena . Podle aktuálního znění § 89 odst. 13 tr. zák. se věcí rozumí i ovladatelná přírodní síla. Ustanovení o věcech se vztahuje i na cenné papíry a peněžní prostředky na účtu a ustanovení o nemovitostech i na byty a nebytové prostory, pokud z jednotlivých ustanovení nevyplývá něco jiného. Jinou majetkovou hodnotou se rozumí majetkové právo nebo jiná penězi ocenitelná hodnota, která není věcí. Věc nebo jiná majetková hodnota náleží pachateli nebo jiné osobě, jestliže ji v době rozhodnutí o ní vlastní, nebo s ní fakticky jako vlastník nakládá, aniž je oprávněný vlastník nebo držitel takové věci nebo jiné majetkové hodnoty znám.

Jak uvedl v odůvodnění rozsudku krajský soud (str. 10), spočívá podstata protiprávní jednání obviněného v tom, že svévolně jménem obchodní společnosti, jejíž zájmy měl s péčí řádného hospodáře hájit, zavázal tuto společnost k plnění přesahujícímu její finanční možnosti, a to na podkladě přistoupení k závazku jiné osoby ve formě avalování směnky v postavení směnečného ručitele.

Podle § 30 odst. 1 zák. č. 191/50 Sb., zákona směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů může být zaplacení směnky pro celý směnečný peníz nebo pro jeho část zaručeno směnečným rukojemstvím. Podle § 32 odst. 1 téhož zákona je směnečný rukojmí zavázán jako ten, za koho se zaručil. Zaplatí-li směnečný rukojmí směnku, nabývá podle odst. 3 téhož ustanovení práv ze směnky proti tomu, za koho se zaručil, a proti všem, kdož jsou této osobě směnečně zavázáni.

Zásadním hlediskem otázky právního posouzení předmětného skutku je podle Nejvyššího soudu názor, že přijetí závazku samo o sobě nelze považovat za přisvojení si věci, jež se může stát jeho předmětem, a to ve smyslu znaku základní skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. Osobě oprávněné z plnění ze směnky oproti obviněnému tímto jednáním totiž vzniklo majetkové právo - pohledávka na finanční plnění, nikoli však přímé oprávnění k nakládání s určitou movitou věcí, s níž by mohl nakládat jako s věcí vlastní, přičemž teprve taková možnost dispozice s majetkem tvoří obsah pojmu přisvojení věci .

Jak bylo uvedeno, za zpronevěru v době spáchání činu obviněným bylo možné považovat jen přisvojení cizích svěřených věcí, nikoli jiných majetkových hodnot, přesto nelze a priori vyloučit možnost naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry obviněným. K takovému závěru by však ve skutkovém stavu posuzované věci musely být obsaženy skutečnosti vypovídající o zaměření obviněného na přisvojení si určité věci (věcí) z majetku společnosti. Přijetí závazku by mohlo být prostředkem k přisvojení si cizí věci v případě, že by následný řetězec událostí k tomuto účinku (resp. následku trestného činu) vedoucí byl plně závislý na následném jednání, resp.vůli obviněného. Takové skutkové zjištění však soudy nižších stupňů neučinily.

Podle § 258 odst. 2 zák. č. 99/1963, občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen o.s.ř.), se výkon rozhodnutí ukládajícího jinou povinnost než zaplacení peněžité částky řídí povahou uložené povinnosti. Oproti tomu výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky (jako tomu bylo v posuzovaném případě) ve smyslu odst. 1 téhož ustanovení lze provést jedním ze zákonem uvedených způsobů (či více způsoby), který zásadně navrhuje oprávněný a soud je povinen návrh respektovat (mj. prodej movitých věcí, nemovitostí, podniku aj.). Tento princip je modifikován pouze v § 264 o.s.ř., podle kterého může soud nařídit výkon rozhodnutí jiným vhodným způsobem, jestliže je navrhovaný způsob zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu, z něhož má být uspokojení pohledávky dosaženo (zásada vhodnosti). Pouze v tomto případě by způsob výkonu rozhodnutí mohl proběhnout jiným způsobem než odpovídá vůli oprávněného. V posuzovaném případě se předmětem plnění na základě provedené exekuce staly prostředky z prodeje podniku, a způsobilým k realizaci byly toliko pohledávky z vkladů na bankovních účtech ve výši 31.948,65 Kč.

Avalováním směnky se společnost v postavení směnečného ručitele, za níž obviněný jednal, stala subjektem směnečně zavázaným a povinným k plnění směnečné sumy v případě uplatnění tohoto nároku oprávněnou osobou P. G. Obviněný tedy jménem právnické osoby přijal závazek k finančnímu plnění z cenného papíru. Vznik povinnosti plnění z tohoto závazku byl závislý na právním úkonu jiného subjektu výzvě oprávněné osoby, ze které vyplývá i výběr jednoho ze dvou směnečně zavázaných subjektů. V případě poskytnutí jakéhokoli plnění ze směnky však obviněný, resp. jím spravovaná společnost (avalista), vstupoval do postavení oprávněného z práva s totožným obsahem, a to vůči společnosti A. R. p., s. r. o., v jejíž prospěch směnku avaloval (srov. § 32 odst. 3 zák. č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový ve znění pozdějších předpisů dále jen ZSŠ). Směnečný rukojmí avalista má právo na všechno, co ze směnky oprávněně zaplatil, na úroky, na útraty a na provizi ze směnečného penízu ve smyslu ustanovení § 49 ZSŠ.

Dovolatelka ve svém podání vyjádřila stanovisko, že na posuzovaný případ dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 21/2002 Sb. rozh. trestních, avšak odvolací soud závěry z něho plynoucí nerespektoval. K tomu může Nejvyšší soud jen konstatovat, že právní závěry přijaté v uvedeném judikátu prakticky odpovídají situaci, o níž se jedná v trestní věci obviněného, avšak s opačným výsledkem, než jakého se domáhá dovolatelka. U obviněného totiž nedošlo k naplnění znaku přisvojení, proto žalované jednání nebylo možné posoudit jako trestný čin zpronevěry, ale zjištěným okolnostem odpovídá právě naplnění znaků subsidiárního ustanovení, kterým je trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. Oba soudy ve věci rozhodující totiž učinily jednoznačný skutkový závěr, že převzetí rukojemství společnosti I. C., s. r. o., obviněným ke směnečnému závazku společnosti A. R. p., s. r. o., neznamená přisvojení si věci, resp. obchodní společnosti, jejímž statutárním zástupcem byl obviněný, a v takovém úmyslu nejednal. Jestliže tedy soudy dospěly ke skutkovému závěru, že úmyslem obviněného nebylo získat dispozici s celým podnikem, resp. jeho majetkem, je tím dovolací soud vázán, tudíž nemohl takové zjištění měnit ve smyslu požadavku této části dovolání a to v podstatě ze všech shora uvedených důvodů.

Na druhé straně bylo nutné přisvědčit dovolací námitce o nesprávnosti právního názoru odvolacího soudu, který se týkal části napadeného rozhodnutí, v níž zdůvodnil nemožnost použití přísnější kvalifikace ustanovení § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (str. 12 rozsudku). Vrchní soud svůj názor odůvodnil tím, že by se jednalo o pokus na nezpůsobilém předmětu útoku co do rozsahu způsobené škody, kterou obviněný v takové výši objektivně nemohl a zjevně ani neměl v úmyslu způsobit . Již samo toto tvrzení odvolacího soudu je vnitřně rozporné, neboť o nezpůsobilý pokus se může jednat pouze v tom případě, že pachatel měl úmysl předmět útoku (ačkoli tento byl v důsledku omylu pachatele nezpůsobilý) použít ke spáchání trestného činu. Jestliže tedy soud dospěl k názoru, že u obviněného takový úmysl neexistoval, nemohlo být jeho jednání kvalifikováno jako pokus na nezpůsobilém předmětu útoku. Přestože tato vada byla v dovolání vytčena důvodně, nebylo nutné uvažovat o změně napadeného rozhodnutí, neboť zjištěné pochybení nemělo žádný vliv na výrok o vině a trestu obviněného.

Jako další se Nejvyšší soud zabýval tvrzením dovolatelky, podle kterého obviněný měl uloženu zvláštní povinnost hájit zájmy poškozené společnosti ve smyslu § 135 odst. 2 obch. zák. a § 194 odst. 5 obch. zák., neboť tato povinnost byla specifikována ve stanovách společnosti. Přitom poukázala na to, že jeho povinností bylo informovat majitele společnosti o veškerých obchodních jednáních, zvláště o těch, které by zásadně ovlivnily chod společnosti, současně mu bylo zakázáno vstupovat se společností do obchodních vztahů a byla mu omezena dispozice s finanční hotovostí do částky 20 000,- Kč.

Tuto námitku však Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou. Povinnosti uložené jednateli společnosti ve stanovách (č.l. 153) nelze považovat za zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného uvedenou v § 248 odst. 3 písm. a) tr. zák., shodně též v § 255 odst. 2 písm. a) tr. zák. Jedná se o standardní vymezení jednatelských oprávnění a povinností, jež odpovídají běžným opatřením vlastníka právnické osoby směřujícím k ochraně majetku společnosti a rovněž k zachování jeho vlivu na chod společnosti. Pokud jde o omezení dispozice s finanční hotovostí obviněného jako jednatele, týká se výhradně manipulace s hotovými penězi v pokladně, nikoli převzetí finančních závazků, konkrétně v podobě avalování směnky. Do tohoto okruhu jednání obviněného v postavení jednatele spadá pouze povinnost informovat o veškerých obchodních jednáních, zvláště o těch, jež by zásadně ovlivnily chod firmy a její obchodní jméno (stanovy č. l. 153). Je nepochybné, že obviněný tím, že jediné společnici I. C., s. r. o., T. B., nesdělil přistoupení této společnosti ke směnečnému závazku společnosti A. R. p., s. r. o., porušil uvedenou povinnost, jež mu vyplývala ze stanov. Jedná se však pouze o informační povinnost, kterou nelze ztotožnit se zákonným pojmem zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného ve smyslu citovaných ustanovení kvalifikovaných skutkových podstat obou uvedených trestných činů. Povinnost informovat oprávněnou osobu neznamená pro povinného omezení ve smyslu dispozice s majetkem, jak má na mysli tento kvalifikační znak skutkových podstat trestných činů zpronevěry a porušování povinnosti při správě cizího majetku. V této části je možné poukázat i na rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22.3. 2007, sp. zn. 15 Tdo 1316/2006, v němž sice není výslovně řešena otázka této zvlášť uložené povinnosti, ale povinnosti zákonem uložené, odpovídající základní skutkové podstatě trestného činu podle § 255 odst. 1 tr. zák. I tuto povinnost, která je z hlediska osoby, jíž je uložena, podstatně nižší intenzity (není zvlášť uložená), nutno vymezit konkrétně a jednoznačně ve vztahu postavení osoby pachatele k subjektu, jemuž způsobil škodu na majetku.

Nejvyšší soud proto neshledal v napadeném rozhodnutí vadné hmotně právní posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž nebyl dán. Vzhledem k tomu, nemohl být naplněn ani druhý z dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů, tedy § 265b odst. 1 písm. l) alinea druhá. Dospěl tedy k závěru, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je zjevně neopodstatněné, a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. je odmítl, přičemž tak učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. května 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová