5 Tdo 1529/2016
Datum rozhodnutí: 20.12.2016
Dotčené předpisy: § 220 odst. 1 tr. zákoníku, § 220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku



5 Tdo 1529/2016-34

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2016 o dovolání, které podal Ing. P. S. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 61 To 180/2016, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 117/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného Ing. P. S. odmítá.


Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 21 T 117/2015, byl obviněný Ing. P. S. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, za nějž mu byl uložen podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 2 let. Podle § 228 odst. 1, 3 tr. řádu bylo obviněnému uloženo, aby poškozené obchodní společnosti Timbeum a. s. v likvidaci, IČ: 27899977, se sídlem Praha 1, V Jámě 699/1 (dále jen Timbeum ), na náhradu škody zaplatil 193 244,12 EUR spolu s úroky s prodlení ve výši 619,95 EUR, tj. 7,5 % p. a. za období od 5. 12. 2012 do 29. 12. 2012 z částky 121 013,95 EUR, a dále ve výši 7,5 % p. a. z částky 193 244,12 EUR od 30. 12. 2012 do zaplacení.

2. Proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný Ing. P. S. odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze ve veřejném zasedání rozsudkem ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 61 To 180/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl, že se obviněnému ukládá na náhradu škody poškozené obchodní společnosti Timbeum zaplatit částku 193 244,12 EUR spolu s úroky s prodlení ve výši 7,5 % p. a. od 28. 2. 2016 do zaplacení .
3. Skutek, za který byl obviněný Ing. P. S. v tomto řízení odsouzen, spočíval (zjednodušeně uvedeno) v tom, že jako ředitel a předseda představenstva obchodní společnosti Timbeum úmyslně porušil svou povinnost vykonávat svou působnost při správě cizího majetku s péčí řádného hospodáře, jak vyplývá z § 135 odst. 1, 2 a § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v tehdy účinném znění (dále jen obch. zák. ), navíc současně porušil své povinnosti vyplývající z článků VIII a IX stanov uvedené obchodní společnosti ze dne 3. 11. 2010, podle nichž mohl nakládat s majetkem obchodní společnosti v hodnotě nad 500 000 Kč jen spolu s dalším členem představenstva a s předchozím souhlasem dozorčí rady. Přesto obviněný prodal zásoby zboží v celkové hodnotě 4 882 017,50 Kč obchodní společnosti Hoan SK s. r. o., IČ: 45446890, se sídlem Slovenská republika, Bratislava, Ferienčíkova 18 (dále jen Hoan SK ), a to na podkladě jím vyhotovené antedatované rámcové kupní smlouvy s touto obchodní společností, s níž dosud neobchodovali, neprověřil její solventnost, takže kupující smluvní strana, jíž bylo zboží dodáno, nikdy neuhradila dohodnutou cenu, a nyní je nekontaktní, nemajetná, dlužnou částku nelze vymoci. Tím, že obviněný popsaným způsobem nerespektoval své shora uvedené povinnosti, způsobil poškozené obchodní společnosti Timbeum škodu v celkové výši 193 244,12 EUR.

II. Dovolání obviněného

4. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný Ing. P. S. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jiřího Kokeše dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.

5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku konkrétně uvedl, že soud prvního stupně i soud odvolací nesprávně posoudily otázku existence zavinění ve formě úmyslu s tím, že v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno, že by byl minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním může poškodit obchodní společnost Timbeum.

6. Z provedených důkazů je podle přesvědčení dovolatele naopak zřejmé, že jednal podle pokynů a s vědomím faktického vlastníka obchodní společnosti Timbeum, P. R. a Mgr. D. M. Pravidelně informoval zástupce akcionáře obchodní společnosti, ostatní členy představenstva i členy dozorčí rady o způsobu výprodeje skladových zásob a při samostatném prodeji skladových zásob postupoval v souladu s plánem schváleným akcionářem obchodní společnosti. V dosavadním průběhu řízení bylo naopak prokázáno, že na pravidelných schůzkách s těmito osobami předkládal tzv. likvidační tabulku, z níž bylo zřejmé, jaký je postup při výprodeji skladových zásob. Veškeré faktury z uskutečněných prodejů byly navíc zaneseny do účetního programu, všechny dotčené osoby tedy měly okamžitě možnost zjistit, o jaké smlouvy a faktury se jednalo.

7. Soudy se dále nezabývaly dobytností pohledávky obchodní společnosti Timbeum vůči obchodní společnosti Hoan SK. Odvolací soud podle něj pochybil, pokud nereagoval na námitku, podle níž likvidátorovi obchodní společnosti Timbeum nic nebránilo v tom, aby tuto pohledávku vymáhal všemi právními prostředky. Pouze na základě toho, že se likvidátorovi nepodařilo pohledávku vymoci, nelze obviněného uznat vinným ze spáchání trestného činu.

8. V další částí podaného dovolání obviněný vyjádřil přesvědčení, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu, neboť nebylo vyhověno žádnému z jeho důkazních návrhů. Konkrétně požadoval vyslechnout svědky (blíže neoznačeného) K., Ing. P. D., V. P. a Ing. I. H., kterou soud prvního stupně k hlavnímu líčení původně předvolal, později však na její výslech rezignoval.

9. Závěrem dovolání obvinění navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 61 To 180/2016, zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání a replika

10. Takto podané dovolání bylo zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které se k němu vyjádřilo prostřednictvím státního zástupce JUDr. Jiřího Siegela. Státní zástupce především konstatoval, že formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají námitky dovolatele týkající se skupiny svědků, které navrhoval vyslechnout. Další výhradu o absenci znaku zavinění v příslušné formě lze podle státního zástupce podřadit pod deklarovaný dovolací důvod pouze se značnou dávkou tolerance, neboť dovolatel nevychází ze skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Z nich přitom vyplývá, že dovolatel prodal zboží v hodnotě několika milionů korun zahraniční společnosti, o jejíž bonitě a postavení na trhu neměl žádné informace a u které nijak neověřil její solventnost. Komunikoval s blíže nespecifikovanou osobou, u které ani neověřil její totožnost a oprávnění a vystupovat jménem obchodní společnosti Hoan SK. Navíc prodej zásob v podstatě zatajil před dalšími členy představenstva a dozorčí radou, vyrobil antedatovanou rámcovou kupní smlouvu, která měla doložit ve skutečnosti nikdy neexistující dřívější vztahy mezi obchodními společnostmi Timbeum a Hoan SK. Podle státního zástupce tak lze bezpečně učinit závěr, že záměrem dovolatele bylo realizovat prodej zásob za každou cenu a byl přitom i minimálně srozuměn s tím, že zboží nebude zaplaceno a vznikne tak škoda na majetku obchodní společnosti Timbeum. K námitce týkající se vzniku škody konstatoval, že vznikla již tím, že za zboží nebylo zaplaceno, pokud by se podařilo plnění po obchodní společnosti prostředky civilního práva vymoci, jednalo by se již o náhradu vzniklé škody. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu podle státního zástupce v dané věci není možné uplatnit, neboť odvolací soud rozhodoval v dané věci rozsudkem. Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

11. Toto vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněnému k možné replice, avšak ten do okamžiku konání neveřejného zasedání o dovolání této možnosti nevyužil.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

IV. a) Obecná východiska

12. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

13. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně vyjmenovaných důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly.

14. Jak správně připomněl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, zákon definuje ve dvou alternativách, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Uvedeným způsobem ovšem soud druhého stupně nerozhodl, neboť ve veřejném zasedání napadený rozsudek částečně zrušil a sám rozhodl rozsudkem. Proto nemohl být tento dovolací důvod naplněn.

15. Dále obviněný podal dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je možné uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace hmotněprávních ustanovení na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, § 89 a násl. tr. řádu, § 207 a násl. tr. řádu a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona.

IV. b) Námitky nepřípustné a neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu
IV. b) 1. Námitky skutkové povahy

16. V první řadě je namístě uvést, že prakticky se všemi námitkami, které uplatnil obviněný ve svém dovolání, se již řádně vypořádal soud prvního stupně, byly dokonce i obsahem podaného odvolání a zabýval se jimi i soud odvolací. Jestliže tedy v dovolání obviněný jen opakuje námitky, kterými se snažil zvrátit rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud ho zpravidla odmítne jako dovolání zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

17. S uplatněným dovolacím důvodem, který je hmotněprávní povahy, se zcela míjejí námitky obviněného, podle nichž vše činil s vědomím odpovědných osob. Tímto způsobem totiž obviněný pouze polemizuje se závěry, k nimž dospěly na základě řádně provedeného dokazování soudy nižších stupňů. Tato jeho verze byla spolehlivě vyvrácena výpovědí svědka P. R., která byla dále podpořena výpověďmi svědků K. K., T. P. a P. Š. Z těchto výpovědí a z listinných důkazů přitom jednoznačně vyplynulo, že obviněný při prodeji skladových zásob jednal zcela v rozporu se svými povinnostmi předsedy představenstva, které mu byly uloženy zákonem (zejména ustanovením § 135 odst. 2 a § 194 odst. 5 obch. zák.) a stanovami obchodní společnosti Timbeum. Obviněný fingoval dřívější obchodní spolupráci s Hoan SK tím, že vytvořil antedatovanou rámcovou kupní smlouvu s touto obchodní společností, aby se vyhnul odhalení porušení postupů při jednání za poškozenou obchodní společnost Timbeum, neboť na základě stanov mohli za společnost jednat vždy jen dva členové představenstva a nakládání s majetkem obchodní společnosti v hodnotě nad 500 000 Kč vždy podléhalo souhlasu dozorčí rady. Dovolatel prodal zboží v hodnotě několika milionů Kč zahraniční obchodní společnosti, o jejíž bonitě a postavení neměl žádné relevantní informace, za tuto obchodní společnost jednal s osobou, na jejíž jméno si později ani nebyl schopen vzpomenout ( snad pan K. ), u které navíc vůbec neověřil, zda je oprávněna za tuto obchodní společnost jednat, a to vše za současného zatajení prodeje před dalšími členy představenstva a dozorčí rady.

18. Obviněný se nepřípustně dožadoval aplikovat normy hmotného práva na jiný než soudy nižších stupňů prokázaný skutkový stav. Obviněný totiž i v rámci svého dovolání opakovaně uplatňoval jiný průběh prodeje zboží, než jaký zjistily soudy nižších stupňů, zejména tvrdil, že představenstvo i dozorčí rada byly zcela seznámeny se zamýšleným postupným prodejem zásob, že je pravidelně informoval a předkládal jim tabulkové přehledy o uzavíraných obchodních transakcích apod. Nic z toho provedeným dokazováním nebylo v řízení před soudy nižších stupňů prokázáno, ani to nevyplývá z dalších důkazů před soudy provedenými, naopak výpovědi shora uvedených svědků jsou v tomto ohledu zcela jasné, nikdo z nich verzi předkládanou obviněným nepotvrdil. Skutková zjištění soudů, jak jsou stručně popsána ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, odpovídají obsahu provedených důkazů a nejeví žádný náznak nepřípustné deformace či dezinterpretace.

19. Je třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu zejména samotnou vyslýchanou osobou). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 178 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu, což nachází odraz v latinském přísloví quod non est in foro, non est in mundo (co není před soudem, není na světě), oproti dřívějšímu inkvizičnímu řízení s principem založeným na písemném řízení s vyjádřením quod non est in actis, non est in mundo (co není ve spise, není na světě).

20. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a zásadně nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů, nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu (z mnohých rozhodnutí srov. např. č. 40/2005 Sb. rozh. tr.; z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 432/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 907/2014 ). Takový závěr je podle Nejvyššího soudu i s nejnovější judikaturou Ústavního soudu, podle nějž sice nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, to však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný, neboť je jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (srov. bod 23 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu dále též jen Sb. nál. a usn. ÚS ČR ).


IV. b) 2. Námitky porušení práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces

21. Uplatněnému dovolacímu důvodu konečně neodpovídají ani ty výhrady obviněného, kterými zpochybňoval rozsah provedeného dokazování. Námitky dovolatele, že soudy neprovedly výslech jím navrhnutých svědků, se také míjí s hmotněprávní podstatou deklarovaného dovolacího důvodu, nicméně lze k nim alespoň ve stručnosti uvést následující. Dovolací soud respektuje, že vzhledem k judikatuře Ústavního soudu (zejména k stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14) se i přes omezení spočívající v taxativním výčtu dovolacích důvodů nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášené jako sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. dále jen Úmluva ) a Listinou základních práva a svobod (znovu vyhlášené jako usnesení Předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. dále jen Listina ), musí reagovat i na případné porušení základních práv a svobod zajištěných uvedenými právními normami.

22. Výhrada spočívající v tom, že soudy neprovedly důkaz výslechem svědků v souladu s návrhem dovolatele, svou povahou skutečně odpovídá námitce porušení základních lidských práv, a sice práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces, jak vyplývají především z čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Obviněný vlastně považoval výslechy jím vybraných osob jako svědků, které nebyly soudy nižších stupňů provedeny, za tzv. opomenuté důkazy, o něž ale ve skutečnosti nešlo, neboť jimi nejsou důkazy (důkazní prostředky), jejichž provedení soudy zamítnou a takové rozhodnutí náležitě v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zdůvodní. Problematika tzv. opomenutých důkazům byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (například sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Soud ve svém rozhodování nemá na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, a další).

23. Jedním z takových důvodů pro odmítnutí provedení navrženého důkazu je tedy ve smyslu uvedené judikatury i jeho zjevná nadbytečnost, neboť má prokazovat skutečnost nerozhodnou pro posouzení dané věci, neboli jinak řečeno tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. To platí za dané situace i pro případ zamítnutí provedení důkazu výslechem svědkyně Ing. I. H., zejména vzhledem k tomu, že obviněnému bylo za vinu kladeno pouze porušení povinnosti při správě cizího majetku, nikoli např. zpronevěra, k níž možná otázky policejního komisaře vůči svědkyni v přípravném řízení směřovaly. Soud prvního stupně zamítnutí výslechu této svědkyně odůvodnil též tím, že se pro něj svědkyně stala nedosažitelnou. Prvně uvedený důvod lze akceptovat, neboť důkaz byl důvodně označen za nadbytečný a nepotřebný k prokázání skutkového stavu uvedeného nakonec v rozsudku soudu prvního stupně v tzv. skutkové větě. Nelze však souhlasit se soudem 1. stupně, že by svědkyně byla pro něj nedosažitelná, soud např. nedoručoval předvolání svědkyni na nově sdělenou adresu pro doručování, již uvedla při podání druhého vysvětlení, ani jinak neprověřoval její pobyt. Nicméně její výslech správně soudy obou stupňů posoudily jako nadbytečný důkaz v souladu se shora citovanou soudní judikaturou. Svědkyně totiž nebyla členkou představenstva ani dozorčí rady, nemohla tak potvrdit, zda obviněný porušil své povinnosti či nikoli. Svědkyně ve vztahu k jednání kladenému obviněnému za vinu pouze potvrzovala jinými důkazy spolehlivě prokázanou okolnost, že obchodní společnost Timbeum s obchodní společností Hoan SK dříve nespolupracovala, jen jí odprodala skladové zásoby před vstupem do likvidace. Svědkyně se jednání se zástupci této obchodní společnosti neúčastnila, pouze na základě podkladů od obviněného vystavila a podepsala faktury adresované této obchodní společnosti. Soud prvního stupně se důvody zamítnutí tohoto návrhu na doplnění dokazování zevrubně věnoval na str. 11 odůvodnění svého rozsudku, přičemž jeho odůvodnění odpovídá nárokům plynoucím z judikatury Ústavního soudu.

24. V navazující části odůvodnění svého rozsudku (str. 11) se soud prvního stupně řádně vypořádal i s dalšími návrhy obviněného na doplnění dokazování, jak je namítal i v rámci dovolání, a sice výslechů svědků Ing. P. D., V. P. a blíže neoznačeného svědka K. Výslechy těchto osob, které působily na pozici obchodních zástupců, při znalosti obsahu úředních záznamů o podaných vysvětleních svědky Ing. P. D. č. l. 79 82 trestního spisu) a V. P. (č. l. 75 78 trestního spisu) nepovažoval soud prvního stupně důvodně za potřebné k prokázání skutku, který byl obviněnému kladen za vinu, neboť tito svědci k němu nemohli uvést žádné relevantní informace. Pouze oba shodně potvrzovali jinými důkazy prokázanou skutečnost, že s obchodní společností Hoan SK dříve neobchodovali. Tím, že obviněný uvedeným svědkům nemohl klást otázky, nebyl nijak zkrácen na svých právech na obhajobu, neboť úřední záznamy o podaných vysvětleních není možno bez dalšího v rámci dokazování použít, mají především sloužit soudu, ale i stranám, ke zvážení, nakolik k prokázání skutkového stavu je výslech osoby dříve podávající vysvětlení potřebný. Na základě znalosti těchto úředních záznamů pak soud prvního stupně důvodně vyhodnotil, že výslechy těchto osob není nutné provádět s ohledem na předmět trestního řízení, obviněný ani v průběhu hlavního líčení, popř. poté v rámci odvolacího řízení, neuvedl, co nového dosud neznámého by měli svědci vypovídat o okolnostech, které by se zároveň bezprostředně týkaly žalovaného skutku. Obecně sice obviněný namítal, že svědkům nebyly položeny otázky pro trestní řízení klíčové, ale již nijak nerozvedl, o jaké klíčové otázky se mělo jednat. Proto i soud odvolací oprávněně aproboval postup soudu prvního stupně, který s náležitým odůvodněním odpovídajícím uznávané judikatuře Ústavního soudu, jak byla rozvedena shora, návrhy na doplnění dokazování v uvedeném směru zamítl.

25. Z těchto důvodů lze uzavřít, že soud prvního stupně se náležitě zabýval jednotlivými důkazními návrhy a dospěl ke správné úvaze o nadbytečnosti jejich provedení, což také náležitě a přesvědčivě zdůvodnil (srov. zejména str. 11 12 rozsudku soudu prvního stupně). S takovým postupem souhlasil i soud odvolací a námitek proti němu nemá ani soud dovolací. I ze shora uvedené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že soud nemusí nutně provést každý důkazní prostředek, který strany navrhnou, je to soud, kdo určuje rozsah prováděného dokazování, respektuje-li současně shora vyložené právo stran na spravedlivý proces a právo obviněného na obhajobu.

IV. c) K relevantně uplatněným námitkám nesprávné právní kvalifikace

26. Přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou, pokud tímto činem způsobí škodu značnou, naplní okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v odst. 2 písm. b) téhož ustanovení. Uvedený trestný čin je možno spáchat pouze úmyslně, jak vyplývá z ustanovení § 13 odst. 2 tr. zákoníku. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý, nebo dolus directus), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, neboli dolus eventualis). Srozuměním se podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

27. Již shora bylo rozvedeno, že dovolací soud shledal jako nepřípustné a neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu ty námitky, kterými obviněný uplatňoval jinou verzi skutkového děje, na niž žádal aplikovat normy trestního práva. To se týká i námitek, které směřovaly k zavinění jako obligatorního znaku skutkové podstaty předmětného trestného činu. Lze jen připomenout závěry soudu prvního stupně, který dokazováním zjistil skutkový stav spočívající v tom, že obviněný nerespektoval povinnosti, které pro něj vyplývaly z § 135 odst. 2 a § 194 odst. 5 obch. zák. a ze stanov, když v rozporu s péčí řádného hospodáře a konkrétními články stanov jednal sám bez dalšího člena představenstva obchodní společnosti Timbeum, aniž by měl předchozí souhlas dozorčí rady, fingoval dlouhodobou obchodní spolupráci s obchodní společností Hoan SK, aby tyto své kroky zastřel, následně na ni převedl skladové zásoby v hodnotě téměř desetinásobně převyšující částku (500 000 Kč), do které mohl s majetkem nakládat sám, částka za dodané zboží nebyla nikdy uhrazena, neboť obchodní společnost Hoan SK je nemajetná. Těchto svých povinností si obviněný byl velmi dobře vědom, čemuž také odpovídá jeho snaha zastřít jejich porušení tím, že vytvořil antedatovanou rámcovou kupní smlouvu s Hoan SK, která byla zcela fiktivní, obviněný si tím jen vytvářel alibi pro převod skladových zásob této obchodní společnosti. Obviněný nebyl schopen následně své kroky vysvětlit, ani označit konkrétní osobu, s níž o smlouvě jednal, jak ověřil totožnost této osoby, její oprávnění jednat za obchodní společnost Hoan SK apod. Obviněný zcela vědomě a cíleně tedy porušoval své povinnosti řádného hospodáře, jakož i specifické povinnosti uložené mu stanovami k ochraně majetku poškozené obchodní společnosti. Není ani pravdivá skutková námitka obviněného, že by se obchodní společnost Timbeum nesnažila získat kupní cenu přímo od obchodní společnosti Hoan SK, naopak z trestního spisu je tato snaha patrná, byla prověřována historie této obchodní společnosti, prostřednictvím spolupracujících advokátů na Slovensku bylo pátráno po jejím majetku, avšak žádný nebyl dohledán. Nelze pak vytýkat poškozené obchodní společnosti Timbeum, že rezignovala na marné soudní spory s touto nemajetnou a nekontaktní obchodní společností, které by dále jen finančně zatěžovaly poškozenou bez reálné možnosti vrácení alespoň této investice.

28. Obviněný tak zcela nepochybně velmi dobře věděl, že svým postupem nutně poruší vlastní povinnosti plynoucí mu z výše uvedených ustanovení obchodního zákoníku a stanov. Současně si musel být obviněný vědom možnosti způsobit škodu spočívající v neuhrazení kupní ceny. Obviněný si v tomto směru počínal nejméně velmi ledabyle, ve vztahu k trestněprávně relevantnímu následku lhostejně, pokud neučinil nic, co by vedlo k tomu, aby nároky poškozené Timbeum byly zajištěny a tato obchodní společnost nebyla tímto obchodním jednáním poškozena. Obviněný se totiž nespoléhal na žádnou konkrétní okolnost, pro kterou by nemělo dojít ke vzniku škody. Takto jednal, ač nakládal s cizím majetkem značné hodnoty (dosahující dokonce téměř hodnoty velkého rozsahu), a to navíc za současného porušení vlastních povinností při nakládání s ním, jak bylo uvedeno shora, přesto se vůbec nezajímal o historii obchodní společnosti Hoan SK, její bonitu, o to, zda osoba spolukontrahenta je oprávněna za ni jednat, zda nejde o nezmocněné jednatelství, zda není takové nezmocněné jednatelství jen fingováno apod. V tom všem se projevuje nejméně naprostá lhostejnost obviněného k následku v podobě majetkové škody na straně poškozené Timbeum, která má povahu srozumění ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to přinejmenším ve smyslu smíření podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku. Rozhodně v tomto případě nejde o vědomou nedbalost ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spočívající v tom, že obviněný, ač věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka ve formě alespoň srozumění. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit ani s tím není srozuměn, pouze se bez přiměřených důvodů spoléhá, že následek nezpůsobí. Při posuzování odlišností mezi vědomou nedbalostí a eventuálním úmyslem je třeba hodnotit, zda důvody, pro které se pachatel spoléhá, že trestněprávní následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za něž je možno považovat jen takové, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání na náhodu. Tam, kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, ale s eventuálním úmyslem (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 236). O takové důvody, na které se mohl obviněný oprávněně spolehnout, však v daném případě rozhodně nešlo, dokonce ani žádné takové důvody, o nichž by bylo vůbec možno uvažovat, obviněný po celou dobu řízení nepředložil.

29. Obviněný tak zcela zřejmě porušil svoje povinnosti uložené mu obchodním zákoníkem a stanovami poškozené obchodní společnosti, čímž současně způsobil obchodní společnosti Timbeum škodu v celkové výši 193 244,12 EUR, jednal při tom nejméně s úmyslem nepřímým, jak jej dovodily soudy nižších stupňů. Právní kvalifikace jednání obžalovaného je tak správná a soudům nižších stupňů v tomto směru nelze ničeho vytýkat.
V. Závěrečné shrnutí

30. Nejvyšší soud s ohledem na shora popsaná zjištění a právní závěry uzavřel, že dovolání obviněného Ing. P. S. se sice částečně opírá o námitky, které odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neshledal je ale opodstatněnými, a proto odmítl jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Jde o závěr, který lze učinit pouze na podkladě trestního spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 12. 2016

JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu

Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.