5 Tdo 1529/2006
Datum rozhodnutí: 24.01.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1529/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. ledna 2007 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněných J. L., J. T., a M. T., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 17. 8. 2006, sp. zn. 14 To 200/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 2 T 129/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 2 T 129/2005, byli obvinění J. L., J. T. a M. T. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek popsaný ve výroku rozsudku, ve kterém obžaloba shledávala v případě obviněného J. L. trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. a trestný čin pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a v případě obviněných J. T. a M. T. pomoc podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k oběma uvedeným trestným činům. Současně bylo podle § 229 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.

Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, jako soud druhého stupně rozhodl usnesením ze dne 17. 8. 2006, sp. zn. 14 To 200/2006, kterým podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání státní zástupkyně proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově.

Shora citované usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, napadla ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. nejvyšší státní zástupkyně dovoláním podaným v neprospěch všech obviněných z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoli rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Podle názoru dovolatelky byl soudem prvního stupně nepřiléhavě aplikován důvod zproštění podle § 226 písm. a) tr. ř., a to za situace, kdy soudy považovaly za neprokázané pouze některé dílčí okolnosti uvedené v žalobním návrhu. Úvahy soudů přitom směřovaly evidentně k důvodu uvedenému v § 226 písm. b) tr. ř. Užití ustanovení § 226 písm. a) tr. ř. tak bylo v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nejvyšší státní zástupkyně se rovněž neztotožnila se závěry soudů obou stupňů, podle nichž předmětné jednání nenaplňovalo zákonné znaky trestného činu porušování pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. Vedoucí referátu bývalého okresního úřadu byl veřejným činitelem a uvedeného trestného činu se může dopustit i veřejný činitel, který v rámci rozhodovacího procesu připravuje kvalifikované podklady pro rozhodnutí, které je v konečné fázi učiněno jiným veřejným činitelem. Obviněný J. L. tedy byl osobou nadanou pravomocí rozhodovat o právech a povinnostech občanů a jednal v postavení veřejného činitele. Oběma soudům vytkla, že se nezabývaly otázkou, zda se obviněný nemohl dopustit trestného činu podle § 158 tr. zák. samotným prodejem, resp. přípravou prodeje rekreačního střediska za nápadně nevýhodných podmínek pro stát. V extrémním rozporu s vykonanými důkazy je podle jejího názoru také závěr, podle kterého prodejní cena rekreačního střediska byla zhruba správná. Tento závěr soud učinil výlučně na podkladě vlastní úvahy, v rámci které se věnoval ryze odborným otázkám oceňování nemovitostí a zcela pominul listinné důkazy založené na č.l. 814-816 spisu, podle nichž cena nemovitostí činila cca 6 mil. Kč. Podle § 47 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl obviněný povinen provádět svěřenou činnost s odbornou péčí a proto byl mj. povinen při převodu nemovitostí sjednat cenu nejméně ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá. Teprve poté, kdy by byla provedeným dokazováním zjištěna skutečná tržní cena rekreačního střediska a náležitě posouzena odpovědnost obviněného J. L., bylo by možné posuzovat otázku možného účastenství spoluobviněných. Závěrem mimořádného opravného prostředku dovolatelka nevyloučila ani trestní odpovědnost obviněného J. L. trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák. Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, rozsudek soudu prvního stupně jakož i další výroky na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Pelhřimově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný J. L. využil svého práva vyjádřit se písemně k dovolání a učinil tak prostřednictvím obhájce. Podle jeho názoru neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu námitka dovolatelky požadující užití odlišného důvodu zproštění obžaloby. Obdobně závěr, podle kterého obviněný naplnil znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele vychází z argumentů, které nemají oporu ve skutkových zjištěních soudů. Soudy vyšly ze skutečnosti, že prodejní cena nemovitostí byla adekvátní a námitky dovolatelky proti tomuto zjištění spočívají v polemice s provedenými důkazy. Dovolání tak částečně neodpovídá obsahu uplatněného dovolacího důvodu a částečně je zjevně neopodstatněné. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., případně je zamítl podle § 265j tr. ř.

Také obvinění J. T. a M. T. se prostřednictvím svého obhájce vyjádřili k podanému dovolání. Podle jejich názoru jsou závěry soudů obou stupňů přesvědčivé a správné. Obvinění neovlivnili výběr znalce a je logické, že jako zaměstnanci pracující v rekreačním středisku projevili o jeho koupi zájem. Nedopustili se protiprávního jednání, a proto nepřicházel v úvahu jiný důvod zproštění obžaloby, než který užily soudy.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., proto je existence zákonem předvídaného důvodu dovolání podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Jako další se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda uplatněné námitky obsahově odpovídají formálně citovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a následně posuzoval jejich důvodnost.



Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázka dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nehraje žádnou roli, protože není kritériem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. V dovolání je totiž možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout primárně změny ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usneseních ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 160/03 a ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05.

Uplatněnému dovolacímu důvodu tak odpovídá námitka, jíž se dovolatelka domáhala posouzení jednání obviněného J. L. podle § 158 tr. zák., event. podle § 255a tr. zák. Nebylo však možné přezkoumávat hodnocení důkazů především ve vztahu k ocenění rekreačního střediska, tedy znaleckých posudků či vyjádření realitního makléře, neboť toto hodnocení není možno zaměnit s právním posouzením podle předpisu hmotného práva ve smyslu citovaného dovolacího důvodu.

Svůj názor o správnosti aplikace ustanovení § 158 tr. zák. v předmětné věci nejvyšší státní zástupkyně opřela především o funkční zařazení obviněného J. L. u tehdejšího zaměstnavatele s tím, že jako vedoucí referátu bývalého okresního úřadu byl veřejným činitelem. Tento názor dovolatelky obecně nelze vyloučit. Pro trestní odpovědnost pachatele za trestný čin podle § 158 tr. zák. je podstatné, aby ve své funkci či pracovním zařazení byl vybaven rozhodovací pravomocí, kterou zneužil jedním ze způsobů uvedených pod písmeny a) až c) odstavce 1 citovaného ustanovení v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě či jinému neoprávněný prospěch. Tyto zákonné podmínky však v případě obviněného J. L. splněny nebyly.

Na obviněného J. L. byla podána obžaloba pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. Toho se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Veřejným činitelem byl podle § 89 odst. 9 trestního zákona účinného v době jednání popsaného v obžalobě volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu, pokud se podílel na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Při výkonu oprávnění a pravomocí podle zvláštních právních předpisů byla veřejným činitelem také fyzická osoba, která byla ustanovena lesní stráží, vodní stráží, stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží. K trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení tohoto zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností. Pod pojem výkon pravomoci se rozumí zejména rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob podle konkrétního zákona nebo právní normy na jeho podkladě vydané. Výkon pravomoci může spočívat jak v řešení konkrétních (individuálních) případů, tak ve vydávání obecně závazných právních aktů (srov. např. rozh. č. 48/1972 Sb. r.ozh. tr. a č. 18/1981 Sb. r. rozh. tr.). Samotná pravomoc přitom vždy obsahuje jak prvek moci, tak prvek rozhodování. Jejím výkonem dochází k vydání individuálního právního aktu v podobě rozhodnutí vydaného ve správním či jiném řízení či normativního právního aktu v podobě obecně závazného právního předpisu, kterými jsou zakládána, měněna nebo rušena práva a povinnosti subjektů práva nebo kterými je autoritativně určeno, zda tato práva existují.

Jednání popsaného v obžalobě se měl obviněný J. L. dopustit v postavení vedoucího referátu vnitřních věcí bývalého Okresního úřadu P. v souvislosti s prodejem rekreačního střediska. Jak zjistil Nejvyšší soud ze skutkového stavu věci konstatovaného soudy nižšího stupně nevyplývá, že by náplní činnosti obviněného bylo vydání individuálního (tím méně normativního) právního aktu v podobě správního rozhodnutí, na základě kterého došlo k převodu vlastnického práva k rekreačnímu středisku. Ze svědeckých výpovědí (zejména výpovědi Ing. M. G., přednosty okresního úřadu, č.l. 821) soudy neučinily skutkové zjištění, že by úkolem obviněného bylo rozhodnout o prodeji rekreačního střediska, tedy kterým osobám a za jakou cenu bude objekt prodán, ale toliko provést přípravné úkony související s následným prodejem nemovitosti (zadání ocenění střediska, zveřejnění záměru prodeje, zjištění zájemců apod.), přičemž vydání rozhodnutí bylo ponecháno v pravomoci přednosty okresního úřadu, který za tímto účelem zřídil i poradní komisi. Obviněný J. L. členem této komise nebyl. Z obsahu pracovní náplně založeného na č.l. 616 ani z pověření přednosty okresního úřadu (č.l. 619) nevyplývá delegace rozhodovací pravomoci přednosty okresního úřadu na obviněného J. L. při prodeji majetku, svěřeného Okresnímu úřadu P. Činnost takového charakteru, tedy dispozice, resp. prodej majetku, není referátu vnitřních věcí vymezena ani zákonným či podzákonným předpisem (srov. též. § 12 odst. 1 zák. č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů).

Nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání vytkla soudům nižších stupňů, že se nezabývaly otázkou, zda se trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele nemohl obviněný dopustit již přípravou prodeje rekreačního střediska manželům T. za nápadně nevýhodných podmínek pro stát. Odkázala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 371/99, v němž tento soud rozhodoval ve věci jednání stěžovatelky v postavení daňové kontrolorky, která nepravdivě informovala zástupce kontrolované firmy o závažných nedostatcích, aby si tak vynutila úplatek pro případ, že vydá pozitivní a nikoliv negativní kontrolní zprávu. V tomto případě Ústavní soud rozhodl, že i daňový kontrolor, jako pracovník územního finančního orgánu, je veřejným činitelem ve smyslu trestního zákona. Tento status přiznal daňovému kontrolorovi na základě toho, že je mu svěřena kvalifikovaná příprava rozhodnutí, jež následně vydává správce daně, přičemž vlastní rozhodnutí správce daně a jeho následný výkon je přímo závislý právě na kvalitě jeho přípravy. Z uvedeného je tedy zjevné, že posuzovaný případ není přímo srovnatelný s tím, který projednával Ústavní soud a to především z toho důvodu, že soudy nižších stupňů učinily ve věci obviněného jednoznačný skutkový závěr, že obviněný v rámci přípravy prodeje majetku nejednal v rozporu se svým pověřením, tj. nemanipuloval s obálkami a neovlivňoval znalce.

Pokud jde o prodej školicího střediska, bylo o něm rozhodnuto na poradě vedení bývalého Okresního úřadu P., v jehož čele stál přednosta svědek Ing. M. G. Přípravou prodeje pověřil jednak obviněného J. L. jako vedoucího referátu vnitřních věcí jednak svědka L. B., vedoucího finančního referátu. Tento svědek komunikoval s příslušným odborem ministerstva financí a činil kroky nezbytné pro dispozici s majetkem státu (tj. např. vyhotovil nabídku nemovitosti jiným organizačním složkám státu, vypracoval návrh ministerstvu financí na schválení převodu nemovitosti). Obviněný J. L. zajistil uveřejnění inzerátu v celostátním tisku informující o zamýšleném prodeji, rozhodl o použití tzv. obálkové nabídky a určil znalce, kterého pověřil zpracováním znaleckého posudku o hodnotě předmětné nemovitosti. Tyto všechny úkony spadající do stadia přípravy prodeje probíhaly v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích v tehdy platném znění, a rovněž podle vyhlášky ministerstva financí č. 62/2001 Sb., o hospodaření organizačních složek státu a stáních organizací s majetkem státu v platném znění. I citovaná vyhláška v § 22 odst. 2 stanoví, že prvním nebo jediným kriteriem při prodeji věci způsobilé ke komerčnímu využití je výše kupní ceny. Jestliže soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že obviněný J. L. žádným způsobem neovlivňoval určeného znalce, který stanovil cenu nemovitostí, a rovněž nevypracoval sám ve prospěch spoluobviněných manželů T. nejvyšší nabídku, pak jeho konkrétním jednáním v rámci přípravy prodeje popsaným shora, nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu podle § 158 tr. zák. Dovolatelka totiž v rozporu se skutkovými zjištěními soudů charakterizovala činnost obviněného tak, že jednal za nápadně nevýhodných podmínek pro stát , aniž by ji však podložila výsledky provedeného dokazování. Nejvyšší soud z obsahu spisu nezjistil žádné okolnosti, které by svědčily o tom, že obviněný J. L. minimálně přehlédl jakoukoli skutečnost, která by v něm měla vzbudit pochybnosti o správnosti ceny nemovitosti stanovené znalcem Ing. J. J. Znalecký posudek vypracovaný tímto znalcem byl navíc součástí podkladů, které za účelem schválení prodeje úřad předkládal ministerstvu financí. Nelze ani přehlédnout fakt, že předmětné školicí středisko bylo postaveno v roce 1970 a na jeho údržbu nebyly vynakládány vyšší finanční prostředky. V tomto ohledu se i Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, že cena prodávané nemovitosti stanovená znalcem, kterého určil obviněný, nebyla výrazně nižší, než se dalo obecně očekávat. I svědkyně M. M. S., tehdejší zaměstnankyně majetkoprávního oddělení ministerstva financí, vypověděla, že kdyby znalecký posudek jevil známky nějakých pochybností o správnosti, byla by žádost o schválení prodeje úřadu vrácena k přepracování. Konečně i zpráva ředitele odboru cenové politiky ministerstva financí, kterou zpracoval na žádost orgánů činných v přípravném řízení (č.l. 602-605 spisu), vyznívá ve prospěch obviněného. Přestože obsahuje výtky ke způsobu stanovení ceny znalcem Ing. J. J., v závěru je konstatováno, že obviněnému nelze vytknout, pokud vycházel z ceny určené tímto znalcem. Navíc sjednal prodejní cenu vyšší a při srovnání s náklady na další provoz nemovitosti, režii s tím spojenou a fakt, že předmětem prodeje nebyly jednotlivé parcely a chaty, nýbrž celý areál, je možné považovat rozhodnutí o úplatném převodu v dané situaci za ekonomické. Požadavek dovolatelky na doplnění dokazování za účelem nového určení tržní ceny převáděné nemovitosti v době spáchání činu je tedy z hlediska posouzení trestní odpovědnosti obviněného J. L. za trestný čin podle § 158 tr. zák. zcela nadbytečným.

Skutkové závěry, které se staly podkladem napadeného rozhodnutí tak podle názoru Nejvyššího soudu nevypovídají o tom, že by v rámci přípravy prodeje svěřeného majetku obviněný J. L. porušil nějakou povinnost, stanovenou zákonem či překročil své pověření vymezené přednostou bývalého okresního úřadu. Z provedených důkazů ani nevyplývá, že by se v daném případě podílel na výkonu pravomoci veřejného činitele, když jeho konkrétní činnost v této věci nespočívala v uplatnění pravomoci rozhodovat o samotném prodeji. Takové rozhodnutí učinil svědek Ing. M. G. jako přednosta bývalého úřadu, který si sám zvolil za tímto účelem poradní orgán komisi, jež vyhodnocovala jednotlivé nabídky na koupi nemovitosti a jejímž členem obviněný J. L. ani nebyl. Nejednalo se ani o případ, kdy by přednosta úřadu svou rozhodovací pravomoc na obviněného delegoval.

Pokud dovolatelka v mimořádném opravném prostředku poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 963/2003, pak je třeba konstatovat, že závěry tohoto rozhodnutí nejsou v rozporu s výše uvedeným názorem. Je nesporné, že za určitých okolností může být zaměstnanec organizační složky státu ve funkci vedoucího referátu pachatelem trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, v daném případě však takové okolnosti nenastaly a obviněný J. L. pravomocí veřejného činitele nedisponoval.

Ze shora uvedených důvodů byla vyloučena právní kvalifikace žalovaného jednání jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. Nehledě na závěr o postavení a obsahu oprávnění obviněného však ze skutkového stavu věci nevyplývají zjištění ani o protiprávnosti počínání obviněného i ve vztahu k eventuální trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák., jak naznačila dovolatelka. V obou případech platí, že skutkový stav věci neumožňuje závěr o porušení právní povinnosti ze strany obviněného a námitky dovolatelky spočívají v polemice se skutkovými zjištěními soudů, resp. s hodnocením důkazů.

Další námitkou, která podle dovolatelky naplnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo použití nesprávného důvodu zproštění podle § 226 písm. a) tr. ř., a to za situace, kdy soudy považovaly za neprokázané pouze některé dílčí skutkové okolnosti uvedené v žalobním návrhu.

Podle § 226 písm. a) tr. ř. soud obžalovaného zprostí obžaloby, pokud nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán. Podle písm. b) téhož ustanovení tak učiní, když v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Protože v daném případě soudy některá (shora citovaná) významná skutková zjištění obžaloby nepovažovaly za prokázané, jedná se podle názoru Nejvyššího soudu o poněkud hraniční případ, ve kterém nelze vyloučit úvahy podporující závěr o naplnění každého z uvedených důvodů zproštění obžaloby. Přesto se přiléhavým výsledkům provedeného dokazování i rozsahu žalobního návrhu jeví důvod zproštění uvedený v § 226 písm. b) tr. ř. Soudy sice učinily závěr, že se podstatné okolnosti, na nichž byla založena protiprávnost a tím i trestnost jednání obviněných, nestaly, nesporným ale zůstal samotný akt prodeje předmětné nemovitosti, jakož i určitá část jednání tomuto prodeji předcházející. Jak již judikoval Nejvyšší soud (viz č. 40/2005 Sb. rozh. tr.) nelze vyloučit, aby se obviněný prostřednictvím dovolání domáhal zproštění obžaloby z důvodu, který je pro něj příznivější. Mimo rámec důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však požadavek dovolatele, kterým se domáhá důvodu zproštění podle § 226 písm. a) tr. ř. za situace, kdy napadeným rozhodnutím byl použit důvod podle písm. b) citovaného ustanovení. O tentýž případ jde i v opaku, neboť v takovém případě jsou ve skutečnosti napadána soudy učiněná skutková zjištění (soudy rozhodly, že se skutek nestal, dovolání tvrdí, že se stal, byť není trestným činem). Navíc eventuelní změna důvodu zproštění, jíž se domáhá dovolatelka, jakkoli by byla zřejmě správná, by v dané věci pro postavení obviněných ani rozhodnutí dovolacího soudu neměla žádný význam.

Protože námitkám dovolatelky nebylo možné přisvědčit, Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné, a rozhodl tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. ledna 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová