5 Tdo 1518/2005
Datum rozhodnutí: 07.12.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1518/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 12. 2005 o dovolání obviněného R. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 3 To 109/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 7/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. N. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 33 T 7/2002, byl obviněný R. N. uznán vinným pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění novely zák. č. 265/2001 Sb., kterého se dopustil tím, že v období od 3. 1. 1995 do 23. 2. 1995 se podílel spolu s již odsouzeným K. F. a dalšími osobami na fiktivních vývozech alkoholických nápojů firmou K. F. se sídlem N. Z., N., S. r., když tato firma kupovala zboží za cenu bez spotřební daně a daně z přidané hodnoty a deklarovala je jako vyvážené z České republiky, ve skutečnosti k vývozu nedošlo a zboží bylo realizováno na trhu v České republice bez zaplacení spotřební daně a daně z přidané hodnoty, obžalovaný R. N. se podílel na organizaci nákupů

a)u obchodní společnosti G. H. D., a. s., D. B., nejméně v deseti případech, při kterých byla zkrácena spotřební daň o 11.962.080,- Kč, a daň z přidané hodnoty o 3.340.180,- Kč

b)u obchodní společnosti A., spol. s r. o., K. Z., nejméně v dvaceti osmi případech, při kterých byla zkrácena spotřební daň o 28.108.080,- Kč a daň z přidané hodnoty o 8.600.631,- Kč

celkem tedy v souvislosti s jeho jednáním byly zkráceny obě daně o 52.010.971,- Kč.



Za tento trestný čin byl obviněný R. N. odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací o odvolání obviněného R. N., podaném proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, rozhodl rozsudkem ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 3 To 109/2004, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného R. N. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o trestu uznal obviněného vinným pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., který obviněný spáchal způsobem, rozvedeným ve skutkové větě výroku o vině shora citovaného rozsudku, s tím, že zde byly konkrétně uvedeny jednotlivé fakturované případy u obchodní společnosti G. H. D., a. s., D. B. a u obchodní společnosti A., spol. s r. o., K. Z.

Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 3 To 109/2004, ve spojení s citovaným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 33 T 7/2002, podal obviněný R. N. prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. K. dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve k dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odkazem již na své odvolání v této trestní věci shrnul závěry odvolacího soudu a k tomuto dodal, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s tak zásadní otázkou, jakou je hodnocení výpovědi spoluobžalovaného T., jak dovolatel ostatně namítal v předmětném odvolání. Následně obviněný dopodrobna rozebral výpovědi dotyčného spoluobviněného učiněné ve dnech 19. 12. 1995, 20. 12. 1995, 10. 1. 1996, 27. 2. 1996, 26. 6. 1996, 14. 11. 1996 a 21. 1. 1997, kdy mělo jít až na poslední výslech o výslechy neprocesní povahy, které ovšem nalézací soud při hlavním líčení dne 13. 5. 2003 přečetl a měl se s nimi též vypořádat, což neučinil. Poté dovolatel tuto část svého dovolání uzavřel s tím, že tyto rozporné výpovědi měli dovolatele usvědčit, ač již první popis jeho osoby panem T. byl v příkrém rozporu s jeho skutečnou vizáží, neboť nikdy nevážil 120 kg, nikdy neměl málo světlé vlasy a je mnohem vyšší než uváděl spoluobviněný T. Pokud tedy soudy obou stupňů opřely své závěry o skutečnosti tak pochybné, jakými jsou nalezení elektronického diáře a výpověď pana T., vypovídajícího navíc v procesním postavení obviněného, pak jejich rozhodnutí nepochybně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Odvolací soud se navíc nevypořádal s námitkami ohledně použití článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dovolatel je přesvědčen, že postoje českých soudů k tomuto článku nejsou správné a že jejich rozhodování se tak dostává do rozporu s komunitárním právem.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky k tomuto dovolání z důvodů v tomto dovolání specifikovaných zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 To 109/2004, ze dne 21. 12. 2004 a rozsudek Vrchního soudu v Plzni, sp. zn. 33 T 7/2002, ze dne 20. 4. 2004, a též vadné řízení jim předcházející a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno dovolání obviněného R. N., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že dovolatel napadenému rozsudku, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání včetně toho, o který obviněný opírá své dovolání, a proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud ČR toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.

Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., i když byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. V tomto případě se však jak vyplývá z toho, co bylo shora uvedeno, celé dovolání obviněného týká nesprávných skutkových zjištění, a nesprávného hodnocení výpovědí spoluobviněného V. T., jakož i ostatních v řízení před soudem provedených důkazů. Z jeho argumentace obsažené v odůvodnění dovolání jednoznačně vyplývá, že vychází převážně z odlišného hodnocení důkazů provedených v předchozím řízení před soudem prvního a následně i druhého stupně a na základě toho vyvozuje nesprávné právní posouzení jeho jednání soudy obou stupňů. Obviněný tedy ve svém dovolání požaduje změnu skutkových zjištění soudu prvního i druhého stupně, a to převážně v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů, a proto jeho námitky, které ve svém mimořádném opravném prostředku formuloval a o něž opřel dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v tomto ohledu nemohou obstát.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v § 265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř. a přiměřeně i např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba také zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn. Zhodnotí-li se však výše uvedeným způsobem formulované námitky obviněného v podaném dovolání, nebyl obviněným materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale obviněným tvrzený důvod byl jiný, a to pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání uveden není, a proto je s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) i l) tr. ř. neslučitelný.

Pod tyto dovolací důvody není podřaditelný ani další důvod, který obviněný R. N. zmínil v závěru svého dovolání, a to, že odvolací soud se navíc nevypořádal s námitkami ohledně použití článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ), když je přesvědčen, že postoje českých soudů k tomuto článku nejsou správné a že jejich rozhodování se tak dostává do rozporu s komunitárním právem. Nehledě k tomu, že tvrzení obviněného neodpovídá obsahu rozsudku odvolacího soudu, který se s námitkami ohledně článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a případného zastavení trestního stíhání s ohledem na délku řízení náležitě vypořádal (viz č. l. 8 až 9 rozsudku), nelze tento důvod, který v dovolání nebyl ani žádným způsobem blíže specifikován, uplatnit v rámci uvedených důvodů dovolání, neboť otázka zastavení trestního stíhání je otázkou procesní a nikoli hmotně právní. Navíc již soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 33 T 7/2002, výslovně uvedl, že právě s ohledem na délku doby od spáchání trestné činnosti, od níž uplynulo již devět roků, uložil obviněnému R. N. trest odnětí svobody v trvání 6 let, který je vyměřen hluboko v dolní polovině trestní sazby vymezené zákonem v rozmezí od pěti do dvanácti roků . S tímto postupem Nejvyšší soud plně souhlasí. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soud ) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů, popřípadě též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce (viz např. rozsudek Eckle proti Německu, 1982; B. proti Rakousku, 1990; Capuano proti Itálii, 1987; Idrocalce proti Itálii, 1992; Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku, 2000; Wloch proti Polsku, 2000, Havala proti Slovensku, 2002). Soud v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, pokud jde o způsob, jakým prostředek nápravy požadovaný čl. 13 Úmluvy poskytnou. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu, tedy zejména konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Dále takovým prostředkem může být i zmírnění trestu, který je v konkrétní věci uložen obviněnému.

Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je Soudem sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (srovnej např. rozsudky Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku, 2001). Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení (srovnej např. rozsudek ve věci Santos proti Portugalsku, 1999, kdy stěžovatel byl poškozený, který podal trestní oznámení a v rámci trestního řízení požadoval i odškodnění ve výši 6 350 000 PTE).

Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud ). V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 215/96, III. ÚS 70/97, II. ÚS 7/03, II. ÚS 32/03, III. ÚS 217/03, IV. ÚS 8/03, III. ÚS 95/04 atd.). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96, II. ÚS 445/98, II. ÚS 7/03). Ani v jednom z případů, v nichž Ústavní soud řešil otázku průtahů v řízení a překročení přiměřené lhůty, nezvolil možnost zastavení trestního stíhání.

Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda úvaha soudu prvního stupně, pokud konstatuje, že došlo k nepřiměřené délce trestního řízení, která porušovala článek 6 odst. 1 Úmluvy, byla dostatečně zohledněna jako významná při rozhodování o trestních následcích, jimiž je třeba na obviněného ke splnění účelu trestu působit, a zda byl touto úvahou dostatečně vyjádřen vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem i s ohledem na délku trestního řízení a zejména na průtahy zaviněné orgány činnými v trestním řízení. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestného činu se totiž oslabuje prvek individuální i generální prevence, který je vyjádřen v § 23 odst. 1 tr. zák. V ústavněprávní rovině pak jde zejména o posouzení vztahu mezi veřejným zájmem na potrestání pachatele trestného činu vymezeným v trestním zákoně a základními právy obviněného z hlediska spravedlivého procesu, zejména jeho právy, aby o jeho vině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a také jeho právy na osobní svobodu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 554/04). Z tohoto hlediska je zejména relevantní judikatura Soudu týkající se možností nápravy při zjištěné nepřiměřené délce řízení tím, že vnitrostátní soudy samotné přihlédnou k nepřiměřené délce trestního řízení při ukládání trestu. Soud vždy konstatoval, že zmírnění délky trestu z důvodu nepřiměřené délky řízení v zásadě nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného ve smyslu článku 34 Úmluvy. Z tohoto obecného pravidla však připouští výjimku tehdy, jestliže vnitrostátní orgány dostatečně srozumitelným způsobem přiznaly porušení požadavku přiměřené lhůty a poskytly stěžovateli náhradu ve formě zmírnění trestu. Toto zmírnění musí být měřitelné a výslovné (viz zejména rozsudek ve věci Eckle proti SRN ze dne 15. července 1982, § 66; srov. i rozsudek ve věci Beck proti Norsku ze dne 26. června 2001, zejména §§ 27-9). Z rozhodnutí soudu ve věci R. E. P. L. proti Nizozemí vyplývá, že tak může postupovat nejen soud prvního stupně, ale i odvolací soud, příp. i Nejvyšší soud, neboť podle tohoto rozhodnutí stěžovatel nemohl být považován za oběť porušení Úmluvy, jestliže odvolací soud v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku mimo jiné uvedl, že trest odnětí svobody je vzhledem k okolnostem případu příliš nízký, přesto však obviněnému neuložil vyšší trest s ohledem na poměrně dlouhou dobu, která uplynula od začátku řízení (srov. k tomu rozhodnutí o přijatelnosti v této věci ze dne 11. ledna 1995; dále viz např. rozhodnutí o přijatelnosti Van Laak proti Nizozemí ze dne 31. března 1993; rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Jansen proti Německu ze dne 12. října 2000 a rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Görges proti Německu ze dne 7. května 2002).

Zváží-li se z tohoto hlediska postup soudu prvního stupně a v návaznosti na to i odvolacího soudu v této věci je třeba konstatovat, že soud prvního stupně a v zásadě i odvolací soud výslovně konstatovaly, že ve věci obviněného R. N. byly zjištěny průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení, s čímž se Nejvyšší soud ztotožňuje. K tomu je třeba dodat, že po provedeném vyhodnocení konkrétních průtahů je třeba konstatovat, že došlo k porušení požadavku přiměřené lhůty ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. Této okolnosti dal pak soud prvního stupně i odvolací soud výraz při ukládání trestu obviněnému R. N. za spáchaný trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., který je velmi závažným trestným činem se sazbou trestu odnětí svobody v rozmezí od 5 do 12 let odnětí svobody. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že bez zvážení uvedených průtahů a nepřiměřené délky trestního řízení by u obviněného přicházelo v úvahu uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání deseti let, a to s přihlédnutím k okolnostem rozhodným z hlediska výměry ukládaného trestu uvedeným již soudem prvního stupně (viz č. l. 39 až 40 rozsudku), s nimiž se plně ztotožnil při ukládání trestu i odvolací soud, když v tomto směru zvláště zdůraznil výši způsobené škody na zkrácených daních, která činila 52.010.971,- Kč, čímž více jak desetinásobně přesáhla škodu velkého rozsahu (nyní 5.000.000,- Kč). Uložil-li pak odvolací soud obviněnému s přihlédnutím k zjištěným průtahům a nepřiměřené délce trestního řízení nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jen šesti let, tedy při spodní hranici trestní sazby, dal tím nepochybně v dostatečné míře výraz těmto okolnostem, a proto je jim tento trest zcela odpovídající, přičemž v souvislosti s tím Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že tím také nepochybně poskytl stěžovateli náhradu za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve formě zmírnění trestu.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného R. N. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. prosince 2005

Předseda senátu:

Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.