5 Tdo 1510/2006
Datum rozhodnutí: 16.05.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1510/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2007 o dovolání, které podal obviněný Ing. F. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 55 To 200/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 158/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. F. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 4 T 158/2005, uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že v době od 10. 7. 2000 do 25. 11. 2000 jako vedoucí závodu obchodní společnosti I. P., s. r. o., ačkoli se podle pracovní smlouvy zavázal, že bude přidělenou práci vykonávat svědomitě a řádně podle svých nejlepších schopností a znalostí a při tom se bude řídit pokyny svých vedoucích, celkem v 80 případech prodal zboží obchodní společnosti U. CH., s. r. o., v celkové hodnotě 8 658 302,- Kč, ačkoli podle nařízení vedení obchodní společnosti I. P., s. r. o., mohl obchodovat s obchodní společností U. CH., s. r. o., z důvodu její předešlé špatné platební morálky pouze za hotové peníze. Popsaným jednáním tedy obviněný porušil jemu uloženou povinnost, když obchodní společnost U. CH., s. r. o., neuhradila za dodané a vyfakturované zboží ke škodě obchodní společnosti I. P., s. r. o., částku ve výši 8 339 566,70 Kč.



Za výše uvedený trestný čin byl obviněnému Ing. F. M. uložen podle § 255a odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na dobu 2 roky.



Citovaný rozsudek Okresního soudu v Přerově napadl obviněný Ing. F. M. odvoláním, které Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci usnesením ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 55 To 200/2006, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému a jeho obhájkyni doručen dne 15. 9. 2006 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 13. 9. 2006.



Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci podal obviněný Ing. F. M. prostřednictvím své obhájkyně dne 15. 11. 2006 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soud prvního stupně nekonkretizoval ve výroku o vině důležitou povinnost, kterou měl svým jednáním porušit. Jestliže soudy nižších stupňů považovaly za porušení této povinnosti pouze všeobecné ujednání v pracovní smlouvě, které spočívá v řádném plnění povinností a dodržování pokynů zaměstnavatele, je takové hodnocení podle obviněného nesprávné. V této souvislosti se obviněný domnívá, že ústní pokyn zaměstnavatele, z něhož vycházely soudy obou stupňů při hodnocení jeho jednání, nebyl konkrétní a určitý, což údajně vyplývá i z provedeného dokazování. Jak dále obviněný zdůraznil, zásadní odpovědnost za chod obchodní společnosti I. P., s. r. o., měl její jednatel, který mohl s ohledem na příslušné informace o jejím hospodaření zamezit dalšímu obchodování, a tím i vzniku škody. Obviněný považuje přístup jednatele uvedené obchodní společnosti v otázce vymáhání dluhu od obchodní společnosti U. CH., s. r. o., za velmi liknavý, a proto nelze tuto skutečnost vykládat k tíži obviněného.

Závěrem svého dovolání obviněný Ing. F. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci, ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 55 To 200/2006, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 4 T 158/2005.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného Ing. F. M. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru vycházejí námitky obviněného především z odlišného skutkového základu. Dále státní zástupce zdůrazňuje, že obviněný svým jednáním nepochybně porušil jednak smluvní povinnost, která pro něho vyplývala z pracovní smlouvy, jednak zákonnou povinnost podle ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Svou argumentaci státní zástupce založil především na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1102/2006, z něhož vyplývá, že při posuzování formální stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku je nerozhodné, v jakém zákoně je uvedena povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Takový výklad podle státního zástupce dopadá i na posuzovanou věc.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Ing. F. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. F. M. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. F. M. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn pouze tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Jak uvádí obviněný Ing. F. M. ve svém dovolání, soudy nižších stupňů údajně nedostatečně posoudily povinnost, kterou měl svým jednáním porušit. Podle názoru obviněného mu jeho zaměstnavatel neuložil žádnou konkrétní smluvní povinnost, neboť se v posuzovaném případě jednalo pouze o neurčitý a nekonkrétní pokyn nadřízeného.

S tímto názorem obviněného se Nejvyšší soud neztotožňuje. V obecné rovině je třeba připomenout, že trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jehož spácháním byl obviněný Ing. F. M. uznán vinným, se dopustí ten, kdo z vědomé nedbalosti způsobí jinému škodu velkého rozsahu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku. Opatrováním cizího majetku se zde rozumí taková míra ochrany cizího majetku, která zamezuje jeho částečnému nebo úplnému znehodnocení. Naproti tomu povinnost spravovat cizí majetek v sobě zahrnuje aktivní přístup správce v péči o cizí majetek, který ovšem nesmí vést ke stavu, jehož výsledkem by bylo znehodnocení či zcizení tohoto majetku. Důležitá povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, jejíž porušení je trestným činem podle § 255a tr. zák., může být pachateli uložena zákonem nebo ji může převzít smlouvou. V obecné rovině se za povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, která je uložena podle zákona, považuje povinnost vyplývající přímo z určitého zákonného ustanovení, např. povinnost rodičů ve vztahu k majetku jejich dětí podle § 37a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, povinnost člena představenstva akciové společnosti ve vztahu k majetku této společnosti podle § 192 odst. 1 a § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (viz k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006, publikované pod č. T 964. v sešitu 33 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007) nebo povinnost uložená zaměstnanci ve vztahu k majetku jeho zaměstnavatele podle § 73 odst. 1 písm. d), resp. § 74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (platného do 31. 12. 2006), a podle § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (účinného od 1. 1. 2007). Pokud jde o smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, její vznik je podmíněn existencí smlouvy mezi pachatelem a druhou smluvní stranou, přičemž podkladem takové smlouvy zpravidla bývá rovněž příslušné zákonné ustanovení, z něhož vyplývá důležitá smluvní povinnost. Pro obě alternativy pak platí, že k trestní odpovědnosti se podle § 255a odst. 1 tr. zák. vyžaduje, aby porušená zákonem uložená nebo smluvně převzatá povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek byla povinností důležitou.

K tomu, kdy jde o důležitou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, však trestní zákon neposkytuje žádné bližší směrnice a pro rozlišení, kdy se jedná o důležitou povinnost a kdy nikoli, je vždy rozhodující individuální posouzení určité povinnosti v každém konkrétním případě. Nestačí tedy porušení jakékoli povinnosti, i když se týká opatrování nebo správy cizího majetku (jako je tomu v ustanovení § 255 odst. 1 tr. zák.), ale musí jít o povinnost, která je z tohoto hlediska významnější. Za důležitou povinnost bude proto třeba považovat takovou povinnost, jejíž porušení je s ohledem na charakter a význam povinnosti zpravidla spojeno s nebezpečím vzniku citelných škod na cizím opatrovaném nebo spravovaném majetku, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k uvedenému škodlivému následku. Mohlo by jít o povinnost směřující přímo k tomu, aby se předešlo vzniku škody na cizím opatrovaném nebo spravovaném majetku, např. povinnost zabezpečit ochranu majetku před jeho poškozením, znehodnocením či odcizením, povinnost obezřetně nakládat se svěřeným majetkem, povinnost učinit včas vhodná opatření ke zhodnocení majetku apod. Není vyloučeno, aby byla taková povinnost součástí širšího okruhu povinností spojených s hospodařením či nakládáním s cizím majetkem. Důležitost povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku ve smyslu § 255a odst. 1 tr. zák. pak může vyplývat i z toho, zda a jaká práva a povinnosti k témuž majetku vykonávaly nebo měly vykonávat jiné osoby a jaký význam pro způsobení škody mělo případné porušení jejich povinností.

V posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů k závěru, podle něhož obviněný Ing. F. M. porušil povinnost konkretizovanou ústním pokynem svého zaměstnavatele, tj. obchodní společnosti I. P., s. r. o., a spočívající v tom, aby dále obchodoval s dlužníkem svého zaměstnavatele, tj. s obchodní společností U. CH., s. r. o., pouze na základě hotovostního platebního styku, přičemž v důsledku porušení této povinnosti obviněným vznikla na majetku jeho zaměstnavatele škoda ve výši přesahující 8 milionů Kč, protože za zboží z majetku obchodní společnosti I. P., s. r. o., které byl obviněný jinak oprávněn prodávat, obchodní společnost U. CH., s. r. o., nezaplatila kupní cenu v uvedené výši. K tomu Nejvyšší soud připomíná závěry vyplývající z jeho judikatury k ustanovení § 255 odst. 1 tr. zák., podle nichž zákonný znak trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku obsažený v citovaném ustanovení a spočívající v tom, že pachatel poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek , lze naplnit i porušením povinností obsažených v ustanoveních § 73 odst. 1 písm. d) a § 74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, resp. s účinností od 1. 1. 2007 v ustanoveních § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Tuto obecnou povinnost zaměstnance (popřípadě vedoucího zaměstnance) při ochraně majetku zaměstnavatele a hospodaření s ním je však třeba vždy posuzovat na základě jeho postavení vyplývajícího z pracovní smlouvy či z jiného právního aktu, neboť nelze dovodit, že by zákoník práce z hlediska uvedeného zákonného znaku dopadal obecně na všechny zaměstnance a na veškerý majetek zaměstnavatele, s nímž přicházejí do styku. Jestliže je pachatel povinen a oprávněn pečovat o určitý majetek zaměstnavatele a nakládat se svěřenými hodnotami (např. uzavírat obchodní smlouvy), pak se jeho povinnost podle § 73 odst. 1 písm. d), případně též podle § 74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, [resp. s účinností od 1. 1. 2007 podle § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb.] stává konkrétní povinností, jejíž porušení zakládá výše uvedený zákonný znak trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 15 Tdo 1316/2006, publikované pod č. T 986. v sešitu 35 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007).

Uvedené závěry dopadají i na posuzovaný skutek obviněného Ing. F. M., protože je nepochybné, že obviněný měl zákonem uloženu i smluvně převzatu povinnost spravovat majetek obchodní společnosti I. P., s. r. o., jako svého zaměstnavatele. Tato povinnost vyplývala jednak z již citovaných ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) a § 74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (platného do 31. 12. 2006), a jednak z pracovní smlouvy obviněného uzavřené s tímto zaměstnavatelem. Jak je totiž zřejmé z obsahu trestného spisu vedeného u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 158/2005 (viz jeho č. l. 39), obviněný uzavřel dne 29. 4. 1996 pracovní smlouvu s obchodní společností I. P., s. r. o., v níž se mimo jiné zavázal (viz čl. II. odst. 1 této smlouvy), že se při výkonu sjednaného druhu práce bude řídit pokyny svých vedoucích. Toto smluvní ujednání přitom vyplývalo z ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (platného do 31. 12. 2006), podle něhož jsou zaměstnanci povinni zejména pracovat svědomitě a řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a dodržovat zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci. Zmíněným ústním pokynem, který se vztahoval k hospodaření s majetkem poškozené obchodní společnosti, tj. k prodeji jejího zboží jen za hotové peníze, byly obviněnému jen konkretizovány uvedené povinnosti vyplývající jak přímo ze zákoníku práce, tak i z uzavřené pracovní smlouvy. Na podkladě tohoto závěru lze tedy konstatovat, že pokud obviněný vykonával funkci vedoucího závodu obchodní společnosti I. P., s. r. o., a z tohoto důvodu byl oprávněn činit obchodněprávní úkony, a nakládat tak se zbožím uvedené obchodní společnosti, měl tím uloženu povinnost spravovat cizí majetek, tedy majetek jmenované obchodní společnosti.

Nejvyšší soud nemá pochybnosti ani o tom, zda povinnost, jejíž porušení bylo obviněnému Ing. F. M. kladeno za vinu, je důležitou povinností ve smyslu § 255a odst. 1 tr. zák. Povinnost obviněného konkretizovaná ústním pokynem statutárního orgánu jeho zaměstnavatele, aby obviněný prodával zboží z majetku obchodní společnosti I. P., s. r. o., kupující obchodní společnosti U. CH., s. r. o., jen za hotové peníze, primárně směřovala právě k tomu, aby se zabránilo vzniku škody na majetku prodávající obchodní společnosti, vůči níž měla kupující obchodní společnost značné nezaplacené dluhy z dřívějšího obchodního styku (ve výši přesahující 5 milionů Kč), takže bezprostředně hrozilo další prohlubování tohoto stavu. K tomu také velmi snadno došlo, když obviněný bezdůvodně nerespektoval uvedenou povinnost, jejíž význam byl zcela zřejmý a klíčový pro vznik škody velkého rozsahu na majetku poškozené obchodní společnosti. Navíc nikdo další neměl obdobnou povinnost, která měla zabránit vzniku škody, takže to bylo jedině porušení povinnosti obviněného, jež je hlavní příčinou způsobené škody, protože kdyby prodával zboží obchodní společnosti U. CH., s. r. o., jen za hotové peníze, poškozená obchodní společnost I. P., s. r. o., by obdržela do svého majetku odpovídající protihodnotu za prodané zboží, resp. toto zboží by neprodala a ponechala si ho ve svém majetku nebo by ho prodala jinému kupujícímu způsobilému zaplatit kupní cenu. Je tedy zřejmé, že v posuzované věci obviněný porušil důležitou povinnost při správě cizího majetku a neučinil taková opatření, jimiž by se zamezilo vzniku škody na tomto cizím majetku.

Na výše uvedeném závěru nemění nic ani skutečnost, jestliže pokyn, na jehož základě byla obviněnému konkretizována povinnost dále obchodovat s určitým dlužníkem svého zaměstnavatele pouze na základě hotovostního platebního styku, učinil zaměstnavatel v ústní formě. Nejvyšší soud proto neakceptoval ani námitku obviněného Ing. F. M., podle které tento ústní pokyn údajně nebyl dostatečně konkrétní. Jak vyplývá z obsahu tohoto právního úkonu, zcela vyhovuje ustanovení § 240 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (platného do 31. 12. 2006), protože z něj bylo jednoznačně patrné, co se obviněnému přikazuje a proč a na jaké případy se tento příkaz vztahuje.

Nejvyšší soud rovněž neakceptoval další dovolací námitku obviněného Ing. F. M., podle které měl zásadní odpovědnost za chod obchodní společnosti I. P., s. r. o., její jednatel, jehož údajnou nečinnost nelze přičítat k tíži obviněného. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pachatelem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák. může být také osoba, která je v pracovněprávním vztahu k poškozenému a jejíž povinnost opatrovat nebo spravovat majetek zaměstnavatele vyplývá z pracovní smlouvy, z manažerské smlouvy apod. Pokud tedy soudy nižších stupňů vyvodily na základě jimi zjištěného skutkového stavu trestní odpovědnost pouze ve vztahu k obviněnému, nelze tento závěr zpochybnit toliko s poukazem na odpovědnost statutárního orgánu jmenované obchodní společnosti, jak to ve svém dovolání učinil obviněný. Statutární orgán obchodní společnosti, tj. konkrétně jednatel společnosti s ručením omezeným, sice má obecně také povinnost opatrovat a spravovat majetek této obchodní společnosti (viz zejména § 134, § 135 odst. 2 a § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů), ale rozhodně nemůže nést odpovědnost za jakékoli porušení stejné povinnosti, jejímž nositelem jsou jiné osoby, zejména pokud jim statutární orgán konkretizoval jejich povinnost tak, aby nevznikla škoda. Navíc, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho str. 6), zabýval se tento soud i odpovědností jednatele obchodní společnosti I. P., s. r. o., Ing. J. K. za obchodování s obchodní společností U. CH., s. r. o., a dokonce dovodil i jeho spoluzavinění za způsobený škodlivý následek a přihlédl k němu. Přitom ani spoluodpovědnost jiné osoby nevylučuje trestní odpovědnost obviněného, a to bez ohledu na skutečnost, zda taková jiná osoba byla rovněž trestně stíhána či nikoli. O trestní odpovědnosti Ing. J. K. však soudy nižších stupňů v souladu s obžalovací zásadou (§ 2 odst. 8, § 220 odst. 1 tr. řádu) nemohly rozhodovat, protože nebyl obžalován, takže ani Nejvyšší soud nemohl tuto otázku učinit předmětem svého posouzení v dovolacím řízení.

Nejvyšší soud tak konstatuje, že obviněný Ing. F. M. se posuzovaným skutkem dopustil trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jak správně rozhodl Okresní soud v Přerově, a s jeho závěry se důvodně ztotožnil i Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci, proti jehož usnesení směřuje dovolání obviněného. Podané dovolání je proto zjevně neopodstatněné.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. F. M. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného Ing. F. M. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 16. května 2007

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y