5 Tdo 1509/2010
Datum rozhodnutí: 30.03.2011
Dotčené předpisy: § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 256 odst. 2 písm. a) tr. zák., § 256 odst. 4 tr. zák.



5 Tdo 1509/2010-105

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2011 o dovoláních, která podali obvinění RNDr. J. M. a A. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 7 To 129/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 3/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný RNDr. J. M. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 50 T 3/2009, uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce tr. zák. ). Týmž rozsudkem byla uznána vinnou trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. i obviněná A. M. Oba obvinění se dopustili těchto trestných činů ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a to skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za to byli obvinění odsouzeni k následujícím trestům. Obviněný RNDr. J. M. byl za trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a za sbíhající se trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 21 T 25/2007, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 5 To 330/2009, podle § 256 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 5 let. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 5 To 330/2009, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Obviněné A. M. byl podle § 256 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Obviněné byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 2 let. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto též o nárocích na náhradu škody, které uplatnili jednotliví poškození.

O odvoláních obou obviněných rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 7 To 129/2010, tak, že obě odvolání podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

Obvinění RNDr. J. M. a A. M. podali dne 7. 9. 2010 prostřednictvím svého společného obhájce proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, která opřeli o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Z kontextu obou dovolání lze přitom dovodit, že většina námitek se vztahuje především k osobě obviněného RNDr. J. M. Podle jeho názoru se soudy nižších stupňů nesprávně vypořádaly s právní kvalifikací skutku, pokud ho posoudily jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Obvinění dále spatřují pochybení též v tom, že z napadených rozhodnutí není zřejmé, zda trestné činy, jimiž je soudy uznaly vinnými, byly dokonány, anebo zda zůstaly ve stadiu pokusu. Podle obviněných jsou nesprávné i závěry o výši způsobené škody. V dalších námitkách obvinění zpochybnili naplnění subjektivní stránky a materiální stránky trestného činu poškozování věřitele, pro který byli stíháni a odsouzeni.

Uvedené námitky pak oba obvinění podrobně konkretizují ve svých dovoláních. Podle přesvědčení obviněného RNDr. J. M. rozhodné skutkové okolnosti popsané ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně by za určitých okolností mohly odůvodnit právní kvalifikaci spáchaného skutku jako trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák. V této souvislosti však obvinění zpochybnili i skutkové závěry, k nimž v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů. Obvinění zde zejména namítli nesprávnost závěru soudů obou stupňů, podle kterého nebyl prokázán závazkový vztah mezi obchodními společnostmi Encyklopedia Publishing House Ltd. (resp. Windsor Holdings, s. r. o.) a Diderot, s. r. o. Za nesmyslnou přitom obvinění považují úvahu soudu prvního stupně, že pokud nebylo prokázáno postoupení pohledávky mezi výše označenými subjekty, byla taková pohledávka fiktivní. Rozhodné skutkové okolnosti tedy podle názoru obviněného nesvědčí o naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele nejen v alternativě uvedené v § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák., ale ani v alternativě uvedené v § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to již jen z toho důvodu, že kupní cena, za kterou obchodní společnost Diderot, s. r. o., prodala část svého majetku, by musela být příliš nízká . Jak bylo ovšem podle obviněných prokázáno, v důsledku zápočtu pohledávek došlo ke snížení pasiv obchodní společnosti Diderot, s. r. o., a tento právní úkon byl proveden v souladu se zákonem a ve vztahu k nejstaršímu závazku evidovaného jmenovanou obchodní společností jako dlužníkem.

Podle názoru obviněných se soudy nižších stupňů nezabývaly ani otázkou, v jakém rozsahu zůstali neuspokojeni věřitelé obchodní společnosti Diderot, s. r. o., za situace, kdy ohledně majetku tohoto dlužníka probíhá konkursní řízení. Význam zmíněného posouzení spatřují obvinění především v tom, že na jeho podkladě bylo možné učinit závěr o dokonání či o pokusu trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými.

Pokud jde o výši způsobené škody, podle obviněných cena, za kterou byl prodán majetek obchodní společnosti Diderot, s. r. o., není obvyklou cenou ve smyslu § 89 odst. 12 tr. zák. Jak dále obvinění v této souvislosti zdůraznili, soudy nižších stupňů se měly zabývat skutečnou hodnotou předmětného majetku a navíc ani není zřejmé, jaká část majetku zmíněného dlužníka byla způsobilá k uspokojení pohledávek jednotlivých věřitelů a zda v takovém případě mohla vzniknout na jejich majetku nějaká škoda, případně v jaké výši. Obvinění zpochybnili též správnost postupu správce konkursní podstaty při soupisu a zpeněžování majetku úpadce (tj. obchodní společnosti Diderot, s. r. o.). V této souvislosti obvinění vytkli, že správce konkursní podstaty měl k dispozici část majetku úpadce, kterou mohl zpeněžit, ale neučinil tak, proto ve vztahu k uvedené části majetku nemohlo dojít k dokonání trestného činu. Podle přesvědčení obviněných by jejich jednáním mohla vzniknout škoda nanejvýš v částce 874 000,- Kč, když současně snížili hodnotu pasiv jmenovaného úpadce o částku ve výši 27 754 354,- Kč.

Podle názoru obviněných soudy nižších stupňů porušily i zásadu subsidiarity trestní represe, neboť nezohlednily obchodněprávní rozměr věci a některé otázky spojené s konkursním právem, přičemž zde odkázali na příslušnou judikaturu Ústavního soudu.

Závěrem svých dovolání obvinění RNDr. J. M. a A. M. navrhli, aby Nejvyšší soud na základě § 266k tr. řádu zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 7 To 129/2010, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 50 T 3/2009, aniž by obvinění navrhli další konkrétní postup ve věci.

Obvinění doplnili svá dovolání podáními ze dne 10. 10. 2010, resp. ze dne 5. 1. 2011, ke kterým však nebylo možné přihlížet (byť se s jejich obsahem Nejvyšší soud seznámil), neboť oběma obviněným ve smyslu § 265e odst. 1 tr. řádu již uplynula lhůta dvou měsíců, v níž je možno podat dovolání, případně v něm provádět další relevantní změny a doplnění.

Nejvyšší státní zástupkyně se do dne vydání tohoto usnesení k dovoláním obviněných RNDr. J. M. a A. M. nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění RNDr. J. M. a A. M. podali svá dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím svého společného obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obvinění RNDr. J. M. a A. M. opírají jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

V rámci svých dovolacích námitek však obvinění RNDr. J. M. a A. M. zpochybnili i správnost rozhodných skutkových zjištění týkajících se zejména existence závazkových vztahů obchodní společnosti Diderot, s. r. o., a dalších zde jmenovaných subjektů, dále výše škody způsobené poškozeným věřitelům a rovněž vytkli nedostatečný rozsah dokazování u odvolacího soudu. Obvinění založili tyto námitky především na tvrzení, podle něhož vyčíslení způsobené škody neodpovídá skutečnosti. Navíc podle názoru obviněného RNDr. J. M. odvolací soud odmítl jím předložené důkazy, ačkoli měl postupovat podle § 263 odst. 1 a 6 tr. řádu.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud se nemůže zabývat správností skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávnost právního posouzení skutku či jiného hmotně právního posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění RNDr. J. M. a A. M., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovali ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů a z jimi tvrzené neúplnosti dokazování, pak nevytýkali soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatelů o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněných RNDr. J. M. a A. M. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obvinění dopustili stíhaného skutku tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění a v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Zmíněné dovolací námitky obviněných, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu při dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Nejvyšší soud neakceptoval ani námitku obviněného RNDr. J. M., v níž poukázal na nutnost použití zásady subsidiarity trestní represe (nyní ve smyslu § 12 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku). Jak totiž vyplývá z dosavadní a stále použitelné judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností stanovených jinými právními normami, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chránil jak výslovně vyplývá z ustanovení § 1 tr. zák. též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod č. T 1151. v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2009). Jak je přitom v nyní posuzované věci zcela zřejmé, oba obvinění výrazným způsobem zasáhli do majetkových práv značného počtu subjektů soukromého práva (poškodili celkem 300 věřitelů obchodní společnosti Diderot, s. r. o.), a to činem který nejenže nevylučoval, ale dokonce vyžadoval i použití prostředků trestního práva. S ohledem na výměru trestů uložených obviněným a trestní sazbu, podle níž jim byly stanoveny, pak rozhodně nelze dospět k závěru o přepínání trestní represe v jejich případě.

Pokud jde o námitku obviněného RNDr. J. M., v níž soudům nižších stupňů vytkl neakceptování některých jeho důkazních návrhů, Nejvyšší soud uvádí následující. I v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (viz k tomu nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh stran trestního řízení včetně obviněného. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V trestní věci obviněných RNDr. J. M. a A. M. se tak stalo, protože jak soud prvního stupně (viz s. 19 jeho rozsudku), tak odvolací soud (viz s. 13 jeho usnesení) odůvodnily, proč nevyhověly návrhům obviněného na provedení dalších důkazů.

Vzhledem ke shora uvedenému výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nemohl Nejvyšší soud akceptovat ani žádost obviněného RNDr. J. M. vyjádřenou na s. 22 doplnění jeho dovolání ze dne 10. 10. 2010, které navíc obviněný podal až po lhůtě k podání dovolání ve smyslu § 265e odst. 1 tr. řádu. V této žádosti se obviněný domáhal, aby Nejvyšší soud zajistil kompletní účetní a smluvní dokumentaci od správce konkursní podstaty k prokázání některých skutkových tvrzení obviněného. Podle § 265r odst. 7 tr. řádu totiž může Nejvyšší soud doplnit řízení jen důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl rozhodnout o podaném dovolání. Jde ovšem o zcela výjimečný postup, jímž nelze zásadně měnit nebo nahrazovat rozhodná skutková zjištění, z kterých vycházely soudy nižších stupňů, protože jak již Nejvyšší soud výše zdůraznil v řízení o dovolání nepřezkoumává samotnou správnost a úplnost skutkového stavu, takže tímto způsobem se nelze domáhat odstranění namítaných nedostatků ve skutkových zjištěních (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 2187).

V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněných RNDr. J. M. a A. M., v jejímž rámci zpochybnili naplnění subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., resp. podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že spáchání trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 tr. zák. bylo podmíněno úmyslným zaviněním pachatele ve smyslu § 4 písm. a) nebo b) tr. zák. Jak přitom vyplývá ze skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů a která nelze v dovolacím řízení zpochybňovat, obviněný RNDr. J. M. věděl o nepříznivém hospodářském stavu obchodní společnosti Diderot, s. r. o., resp. o tom, že měla více věřitelů a dlouhodobě nebyla schopna plnit své splatné závazky. Přesto za popsaného stavu převedl z majetku jmenované obchodní společnosti různé věci v celkové hodnotě 27 754 354,- Kč do majetku obchodní společnosti Windsdor Holdings, s. r. o., jejímž jménem v inkriminované době jednala obviněná A. M., čímž na majetku konkrétních věřitelů prvně jmenované společnosti způsobili škodu v uvedené výši. Obviněný RNDr. J. M. přitom učinil popsané jednání na základě vzájemné dohody s obviněnou A. M., jejímž výsledkem bylo vytvoření fiktivního obchodního případu a k tomu se vztahující smluvní dokumentace, která měla umožnit zmíněný převod majetkových hodnot z obchodní společnosti Diderot, s. r. o., na jiný subjekt. Oba obvinění rovněž věděli o tom, že takto vytvořenou neexistující pohledávku uplatní obchodní společnost Windsdor Holdings, s. r. o., a cílem jednání obviněných tedy bylo zcizení části majetku dlužníka (tj. obchodní společnosti Diderot, s. r. o.). Obvinění přitom museli počítat i s tím, že za stavu, když obchodní společnost Diderot, s. r. o., neměla žádný jiný likvidní majetek, převodem určitých, ve spise konkretizovaných majetkových hodnot zmaří alespoň poměrné a rovnoměrné uspokojení řady pohledávek velkého počtu věřitelů jmenované obchodní společnosti a současně jim způsobí škodu ve shora uvedené výši. Takové jednání obviněných tedy jednoznačně svědčí o zavinění obou obviněných ve formě přímého úmyslu [viz § 4 písm. a) tr. zák.], jak správně uzavřel odvolací soud (viz s. 20 jeho usnesení).

Tyto závěry lze tudíž vztáhnout i na obviněnou A. M., která se spáchaným skutkem dopustila trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák.

Ze shora uvedených důvodů proto bylo vyloučeno, aby oba obvinění v postavení statutárních orgánů jmenovaných obchodních společností uzavřeli dohodu o započtení pohledávek mezi obchodními společnostmi Diderot, s. r. o., a Windsdor Holdings, s. r. o. Přitom uzavření takové dohody nebylo možné již jen z toho důvodu, že jak ostatně vyplynulo i z provedeného dokazování nedošlo k žádnému předchozímu postoupení pohledávek z obchodní společnosti Nakladatelský dům OP, s. r. o., na obchodní společnost Encyklopedia Publishing, Ltd., ani následně z ní na další obchodní společnost Windsor Holdings, s. r. o. (viz zejména s. 16 rozsudku soudu prvního stupně). Fiktivnost zmíněných právních úkonů nemůže být zpochybněna ani tvrzením obviněných, v němž poukázali na existenci pohledávky obchodní společnosti Nakladatelský dům OP, s. r. o., vůči obchodní společnosti Diderot, s. r. o., za užívání databáze. Skutečnost, že mezi posledně jmenovanými podnikatelskými subjekty existoval závazkový vztah, totiž sama o sobě nevylučuje závěr, ke kterému dospěly soudy obou stupňů a podle něhož obvinění vytvořili popsanou fiktivní smluvní dokumentaci. Soudy zde totiž nezpochybnily existenci předmětného primárního závazkového vztahu (tedy závazkového vztahu mezi obchodními společnostmi Nakladatelský dům OP, s. r. o., a Diderot, s. r. o.), ale konstatovaly neexistenci úkonu spočívajícího v postoupení pohledávky mimo jiné mezi obchodními společnostmi Encyklopedia Publishing, Ltd., a Windsor Holdings, s. r. o. Obvinění pouze využili skutečnosti, že obchodní společnost Diderot, s. r. o., je dlužníkem obchodní společnosti Nakladatelský dům OP, s. r. o., přičemž byli motivováni snahou udržet zbývající majetek uvedeného dlužníka (obchodní společnosti Diderot, s. r. o.) pod svou kontrolou. K tomu potřebovali vytvořit závazkový vztah mezi obchodními společnostmi Diderot, s. r. o., a Encyklopedia Publishing, Ltd., přičemž od tohoto fiktivního závazku odvozovali i zmíněné započtení pohledávky mezi obchodními společnostmi Diderot, s. r. o., a Windsor Holdings, s. r. o. Podle názoru Nejvyššího soudu oba obvinění měli v posuzované věci dostatečné informace, na základě kterých rozhodovali o jednotlivých navazujících úkonech, takže nelze mít žádné pochybnosti o tom, že si byli vědomi negativních důsledků provedených úkonů a dalších rozhodných okolností zakládajících spáchání trestného činu poškozování věřitele.

V souvislosti s opakovanými námitkami obviněných (viz zejména s. 5, 6 a 15 jejich dovolání), jimiž i ve vztahu k posouzení otázky zavinění zpochybnili fiktivnost předmětného závazku, na jehož podkladě došlo k převodu majetku a následnému započtení pohledávek mezi obchodními společnostmi Diderot, s. r. o., a Windsor Holdings, s. r. o., Nejvyšší soud uvádí následující. Protože jde o otázku viny, posuzují ji orgány činné v trestním řízení vždy samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. řádu (viz přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/2009 Sb. rozh. tr.). Jestliže tedy soudy nižších stupňů v nyní posuzované věci dospěly na podkladě provedeného dokazování (zejména po vyhodnocení účetnictví obchodní společnosti Diderot, s. r. o., a znaleckého posudku, který zpracoval znalecký ústav VOX Consult, s. r. o.) k závěru o neexistenci zmíněného závazkového vztahu, nelze jim nic vytknout ohledně právního posouzení skutku a navíc Nejvyšší soud v řízení o dovolání není oprávněn nijak přehodnocovat zmíněný skutkový závěr o neexistenci důvodu k započtení pohledávek, neboť by to bylo v rozporu s ustáleným výkladem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatněného obviněnými.

Ostatně obvinění RNDr. J. M. a A. M. ve svých dovoláních nijak blíže nekonkretizovali, zda v případě tvrzeného nedostatku jejich úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň.

Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., resp. podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněných RNDr. J. M. a A. M. popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak ze záměru obviněných a z neodvratnosti následku v podobě porušení majetkových práv věřitelů obchodní společnosti Diderot, s. r. o., jejímž jménem v době spáchání posuzovaného činu jednal obviněný RNDr. J. M. (viz § 90 odst. 2 tr. zák.), přičemž na tomto následku se jako spolupachatel podílela i obviněná A. M. jako jednatelka společnosti Windsor Holdings, s. r. o. Jde o následek, s nímž obvinění museli počítat jako s následkem, který za dané situace nevyhnutně nastane a k němuž také došlo. Přitom není zřejmé, jak obvinění mohli popsaným převodem předmětných věcí z majetku obchodní společnosti Diderot, s. r. o., do majetku obchodní společnosti Windsor Holdings, s. r. o., snížit pasiva dotyčného dlužníka (tj. prvně jmenované obchodní společnosti) o částku ve výši 27 754 354,- Kč, resp. přispět k záchraně podnikatelského projektu Velké národní všeobecné encyklopedie Diderot, když tím naopak oslabili jeho majetkovou základnu a zmařili uspokojení značného počtu pohledávek jednotlivých věřitelů uvedených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Proto se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit s námitkou obviněného RNDr. J. M., kterou zpochybnil své úmyslné zavinění, a to i ve vztahu k výši způsobené škody, jak se o tom Nejvyšší soud podrobněji zmiňuje na jiném místě tohoto usnesení.

Pro posouzení subjektivní stránky spáchaného trestného činu má dále význam rovněž postavení obviněných RNDr. J. M. a A. M., od kterého se odvíjí i závěr o jejich úmyslném zavinění. Obvinění zde totiž vystupovali ve funkci statutárních orgánů (obviněný RNDr. J. M. jako jednatel obchodní společnosti Diderot, s. r. o., a obviněná A. M. jako jednatelka obchodní společnosti Windsor Holdings, s. r. o.). V těchto funkcích tedy byli povinni v rámci obchodního vedení společností znát stav hospodaření jmenovaných obchodních společností (viz zejména § 134 a § 135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále ve zkratce obch. zák. ). Obviněný RNDr. J. M. proto musel vědět i o tom, že obchodní společnost Diderot, s. r. o., se v inkriminované době ocitla v nepříznivé hospodářské situaci, jež vykazovala všechny znaky úpadku, který zde vyústil v prohlášení konkursu na její majetek. Pokud obviněný za popsaného stavu převedl předmětné movité věci z majetku této obchodní společnosti do majetku obchodní společnosti Windsor Holdings, s. r. o., ačkoli zde existovali početní věřitelé prvně jmenované obchodní společnosti se splatnými pohledávkami, které nebylo možné uspokojit z jiného jejího majetku, svědčí takové jednání obviněného o jeho zavinění ve formě přímého úmyslu [§ 4 písm. a) tr. zák.]. Ve vztahu k obviněné A. M. pak platí, že z pozice jednatelky obchodní společnosti Windsor Holdings, s. r. o., na kterou byl tento majetek účelově převeden, a v postavení osoby blízké obviněnému RNDr. J. M. bezpochyby měla takové informace, na základě kterých musela vědět o nepříznivém hospodářském stavu obchodní společnosti Diderot, s. r. o., zejména když byla v rozhodné době jejím společníkem.

Závěr o naplnění subjektivní stránky posuzovaných trestných činů nemůže být zpochybněn ani tvrzením obviněných, že oba osobně ručili za závazky obchodní společnosti Diderot, s. r. o. Zajištění závazku institutem ručení (§ 303 a násl. obch. zák., resp. § 546 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále ve zkratce obč. zák. ) totiž nevylučuje spáchání trestného činu poškozování věřitele za okolností, které byly zjištěny v nyní projednávané trestní věci. Navíc, pro uvedený druh kriminality je typické, že pachatel uskuteční i takové (právní) úkony, které při jejich izolovaném posuzování jsou z hlediska soukromého práva dovolené, avšak v celém svém souhrnu a ve spojení s dalšími konkrétními okolnostmi zakládají trestní odpovědnost.

Ze všech shora konstatovaných důvodů Nejvyšší soud považuje námitku obviněných RNDr. J. M. a A. M., jejímž prostřednictvím zpochybnili naplnění subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., pro který byli stíháni a odsouzeni, za neopodstatněnou.

Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného RNDr. J. M., v kterých vytkl nesprávnost právní kvalifikace skutku jako trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., třebaže i tyto námitky obviněný částečně založil na polemice se skutkovými zjištěními, zejména pokud poukazoval na některé okolnosti související se závazky obchodní společnosti Diderot, s. r. o., vůči jejím věřitelům.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. se dopustil ten, kdo i jen částečně zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zničil, poškodil, zatajil, zcizil, učinil neupotřebitelnou nebo odstranil část svého majetku, a způsobil tím škodu velkého rozsahu. Zmíněné alternativy jednání představují zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by věřitel mohl uspokojit svou pohledávku. Pohledávka věřitele tak v důsledku jednání pachatele zůstane neuspokojena zcela nebo jen částečně, takže věřitel neobdrží od dlužníka plnění, na které by jinak měl nárok, pokud by pachatel nejednal některým ze zmíněných způsobů. Úplné zmaření uspokojení pohledávky věřitele spočívá ve vyvolání takového stavu, v němž věřitel nemůže ani zčásti dosáhnout uspokojení své pohledávky za dlužníkem z jeho majetku. K částečnému zmaření uspokojení věřitele pak může dojít tehdy, pokud dlužník toliko omezí možnost věřitele domoci se svého práva na uspokojení pohledávky z majetku dlužníka, který je použitelný k takovému uspokojení.

Podle rozhodných skutkových zjištění v nyní posuzované věci vyjádřených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný RNDr. J. M. odprodal majetek obchodní společnosti Diderot, s. r. o., jeho převodem na obchodní společnost Windsor Holdings, s. r. o., a to za stavu, kdy obchodní společnost Diderot, s. r. o., nebyla po delší dobu schopna hradit své splatné závazky, jejichž výše činila nejméně 64 716 229,49 Kč. Takové jednání obviněného tedy podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně svědčí o naplnění všech zákonných znaků objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to včetně znaku, kterým je zde zcizení části svého majetku . Obviněný totiž zmenšil aktiva majetku dlužníka obchodní společnosti Diderot, s. r. o., za kterou jednal ve smyslu § 90 odst. 2 tr. zák. Ani okolnost, že tak učinil způsobem, který vycházel z předstírání některých neexistujících skutečností (tedy zejména z dodatečně uzavřené trojstranné smlouvy mezi výše označenými obchodními společnostmi), bez dalšího neznamená naplnění znaku vyjádřeného pojmem předstírá neexistující právo nebo závazek ve smyslu § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák., jak namítá obviněný ve svém dovolání, protože nedošlo jen k fiktivnímu (tj. předstíranému) úbytku na majetku jmenovaného dlužníka, ale ke skutečnému převodu majetkových hodnot na jiný podnikatelský subjekt a mimo dosah věřitelů. Takový postup zcela odpovídá alternativě podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., tj. zcizení majetku.

V uvedených souvislostech se Nejvyšší soud zabýval i námitkou obviněných, v níž poukázali na údajný rozpor mezi skutkovou větou a právní větou ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Podle obviněných tzv. skutková věta popisuje předmět útoku jako součást pasiv obchodní společnosti Diderot, s. r. o., zatímco tzv. právní věta odpovídá zcizení aktiv této společnosti.

S uvedenou námitkou se Nejvyšší soud neztotožňuje. Jak totiž jednoznačně vyplývá z popisu rozhodných skutkových zjištění, obchodní společnost Diderot, s. r. o., měla ve svém majetku mimo jiné věci v hodnotě 27 754 354,- Kč. Šlo přitom o majetkové hodnoty, které mohla jmenovaná obchodní společnost využít v rámci svého podnikání a po jejich zpeněžení i k úhradě závazků, takže uvedený majetek představoval aktiva obchodní společnosti. Jestliže obvinění vytvořili fiktivní závazek, na jehož podkladě byly zmíněné majetkové hodnoty převedeny na jinou obchodní společnost, neznamená to, že se tento majetek změnil v pasiva obchodní společnosti Diderot, s. r. o., jak oba obvinění naznačují ve svých dovoláních. Navíc je bez významu, zda je takový vlastní majetek z nějakého důvodu vykazován v účetnictví na straně pasiv, neboť podstatná je jen okolnost, zda konkrétní dlužník může nakládat s tímto majetkem jako s vlastním a zda ho může (po jeho prodeji) použít k uspokojení svých věřitelů. Navíc obvinění si byli vědomi toho, že vytvořením fiktivního závazku obchodní společnosti Diderot, s. r. o., jen usnadňují vyvedení předmětných majetkových hodnot z vlastnictví jmenované obchodní společnosti jako dlužníka a že tak činí na úkor jejích věřitelů. Jak již v jiné souvislosti Nejvyšší soud uvedl, polemika obviněného RNDr. J. M. se skutkovými závěry soudů obou stupňů stran fiktivnosti pohledávky obchodní společnosti Windsor Holdings, s. r. o., vůči společnosti Diderot, s. r. o., nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který obviněný uplatnil ve svém dovolání. Popsanému zcizení části majetku jmenovaného dlužníka pak odpovídají i příslušné právní věty použité ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. K námitkám obviněných lze proto uzavřít, že předmětem útoku zde byl majetek obchodní společnosti Diderot, s. r. o., jako dlužníka ve výši 27 754 354,- Kč, přičemž Nejvyšší soud považuje slovní vyjádření uvedené v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně za logické a v souladu s použitou právní kvalifikací vyjádřenou v tzv. právních větách. Tvrzení obviněných založená na opačném názoru jsou proto nedůvodná, takže nebylo možné akceptovat ani úvahy obviněných o možnosti naplnění alternativy podle § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák.

Obviněný RNDr. J. M. rovněž s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnil výši způsobené škody. Uvedené námitky obviněného byť je částečně založil též na polemice se skutkovými zjištěními sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud je považuje za neopodstatněné.

Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, v řízení o dovolání je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jen v návaznosti na jimi konstituovaný skutkový stav může zvažovat jeho hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud se přitom opíral nejen o skutkovou větu výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž i o jeho odůvodnění a odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Z těchto rozhodných skutkových zjištění je mimo jiné patrné, že obviněný RNDr. J. M. jako jednatel obchodní společnosti Diderot, s. r. o., po prohlášení konkursu na její majetek vytvořil společně s obviněnou A. M. účelovou obchodní dokumentaci k neexistujícímu obchodnímu případu tím, že podepsali trojstrannou smlouvu mezi obchodními společnostmi Nakladatelský dům OP, s. r. o., Diderot, s. r. o., a Encyklopedia Publishing House Ltd. Z této smlouvy přitom vyplývalo, že obviněný RNDr. J. M. jako jednatel obchodní společnosti Diderot, s. r. o., odprodal obchodní společnosti Windsor Holding, s. r. o., za niž jednala obviněná A. M., majetek v hodnotě 27 754 354,- Kč. Výše této částky vyplývá z faktur specifikovaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a byla stanovena samotnými obviněnými, přičemž její úhrada byla údajně provedena na základě dohody o vzájemném vypořádání pohledávek a závazků ve stejné výši, kterou uplatnila obchodní společnost Windsor Holding, s. r. o., na základě postoupené pohledávky od obchodní společnosti Encyklopedia Publishing House Ltd. Podle rozhodných skutkových zjištění pak pohledávka obchodní společnosti Windsor Holding, s. r. o., vyplynula až z dodatečně vytvořených smluv. Vytvořením fiktivního závazku tedy obvinění odstranili větší část majetku dlužníka obchodní společnosti Diderot, s. r. o., ve výši 27 754 354,- Kč, přičemž tato obchodní společnost jako dlužník nebyla schopna po delší dobu hradit své splatné finanční závazky dosahující výše nejméně 64 716 229,49 Kč. Popsaným jednáním obvinění způsobili věřitelům uvedeným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně škodu ve výši 27 754 354,- Kč.

Popis zmíněných skutkových okolností tak podle Nejvyššího soudu odůvodňuje závěr o způsobení škody v uvedené výši, která přitom v posuzované věci představuje škodu velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 256 odst. 4 tr. zák. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz § 442 odst. 1 obč. zák. a § 379 obch. zák.). Za skutečnou škodu se pak považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, ušlým ziskem je nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno kdyby zde nebylo škodné události důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko pod č. 55/1971, s. 151 až 153 Sb. rozh. obč. a zhodnocení praxe soudů pod č. III/1967, s. 51 Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem škoda pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání (viz rozhodnutí pod č. 34/2010 Sb. rozh. tr.).

V trestní věci obviněných RNDr. J. M. a A. M. přitom soudy obou stupňů postupovaly správně a zcela v intencích výše uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o tom, jakou škodu a v jaké výši způsobili obvinění RNDr. J. M. a A. M. na majetku označených věřitelů skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže tedy po odčerpání majetku v hodnotě 27 754 354,- Kč obviněnými již v podstatě neexistoval další majetek dlužníka obchodní společnosti Diderot, s. r. o., z něhož by mohly být uspokojeny existující a splatné pohledávky věřitelů jmenované obchodní společnosti, jejichž výše dosahovala částky 64 716 229,49 Kč, vznikla zde činem obviněných škoda ve výši 27 754 354,- Kč, která byla škodou velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 256 odst. 4 tr. zák., jak správně uzavřely soudy nižších stupňů (viz s. 20 rozsudku soudu prvního stupně, resp. s. 11 a 12 usnesení odvolacího soudu). Jejich zjištění je v tomto směru zcela v souladu s dosavadní judikaturou vyjádřenou např. v rozhodnutí pod č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr. Jak z této judikatury mimo jiné vyplývá, pokud jde o výši škody způsobené trestným činem poškozování věřitele, představuje ji hodnota zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného neupotřebitelným nebo odstraněného majetku dlužníka, který by bylo možné použít k uspokojení pohledávek jeho věřitelů, kdyby si dlužník nepočínal způsobem uvedeným v ustanovení § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Tato škoda odpovídá výši zmařených pohledávek jen tehdy, je-li hodnota uvedeného majetku dlužníka stejná nebo vyšší (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr.). Přitom hodnotu zcizeného majetku obchodní společnosti Diderot, s. r. o., určily soudy nižších stupňů v nyní posuzovaném případě na podkladě listinných důkazů a zpráv správce konkursní podstaty Vítězslava Prila zařazených ve spise, tato hodnota zcela odpovídá druhu, povaze a množství prodaných věcí (navíc byla stanovena samotnými obviněnými v příloze kupní smlouvy) a žádné pochybnosti nevznikly ani o celkové výši pohledávek poškozených věřitelů.

Na základě takto učiněné argumentace považuje Nejvyšší soud za správnou použitou právní kvalifikaci i z hlediska výše škody způsobené obviněnými.

Nejvyšší soud neshledal důvodnými ani námitky obviněných RNDr. J. M. a A. M., že posuzované trestné činy nemohly být dokonány, ale zůstaly jen ve stadiu pokusu. Tuto námitku obvinění založili v podstatě na tvrzení, podle něhož soudy nižších stupňů nezohlednily výsledky probíhajícího konkursního řízení.

Nejvyšší soud v obecné rovině nejprve připomíná, že jedním z předpokladů dokonání trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., resp. § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák., byla okolnost, aby pohledávka věřitele již byla splatná. Pokusem tohoto trestného činu (§ 8 odst. 1 tr. zák.) nebo přípravou (§ 7 odst. 1 tr. zák.) k trestnému činu kvalifikovanému podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. pak mohlo být jednání pachatele způsobem uvedeným v § 256 odst. 1 tr. zák. před splatností pohledávky věřitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007, uveřejněné pod č. T 1014. v sešitě 38 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007). Oba obvinění ovšem jednali v době již po splatnosti pohledávek poškozených věřitelů obchodní společnosti Diderot, s. r. o., takže z tohoto hlediska nejsou pochybnosti o dokonání trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými. Nejvyšší soud pak neakceptoval ani námitku obviněného RNDr. J. M. o nutnosti vyčkat výsledků konkursního řízení, což mělo mít podle jeho názoru význam pro úvahu o dokonání trestného činu. Nejvyšší soud zde odkazuje na své judikatorní závěry, ke kterým dospěl sice v souvislosti s trestným činem předlužení podle § 256c tr. zák., ale které jsou použitelné i ve vztahu k trestnému činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. Jak vyplývá z uvedených závěrů (viz přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 39/2008 Sb. rozh. tr.), v trestním řízení není nutné vyčkávat na dokončení konkursního řízení, byl-li na majetek dlužníka prohlášen konkurs, neboť stanovení výše škody způsobené trestným činem předlužení (v nyní posuzovaném případě trestným činem poškozování věřitele) je předběžnou otázkou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. řádu, která se týká viny obviněného. Výsledky řízení o konkursu tedy mohou mít význam jen z hlediska rozhodnutí o výši náhrady škody jednotlivým poškozeným věřitelům (§ 228 a § 229 tr. řádu). Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že konkursní řízení vedené ohledně majetku obchodní společnosti Diderot, s. r. o., jako úpadce u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 77 K 82/2002 není doposud pravomocně skončeno, takže ani soudy rozhodující v tomto trestním řízení nemohly vycházet z výsledků konkursního řízení, jak se toho domáhal obviněný na s. 17 svého dovolání.

Pokud jde o námitku obviněného RNDr. J. M., kterou zpochybnil naplnění materiální stránky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., Nejvyšší soud zdůrazňuje následující skutečnosti. Při hodnocení materiální stránky trestného činu se soud řídil kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Trestným činem u pachatele staršího 18 let byl pak jen skutek, který s ohledem na uvedená kritéria dosahoval stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, při úvahách, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda jím spáchaný čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, bylo třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládal, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nesplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatnil jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhl stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).

Podle názoru Nejvyššího soudu jsou skutkové okolnosti, ke kterým v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem i pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu obviněného RNDr. J. M. Na základě popsaných skutkových okolností je totiž zřejmé, že vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost (ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák.) je odůvodněn zejména rozsahem spáchané trestné činnosti, počtem dotčených věřitelů, výší jejich pohledávek, rozsahem zmaření jejich uspokojení, výší způsobené škody a promyšleným způsobem spáchání této trestné činnosti. Na druhé straně nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by mohlo i přes zmíněné skutečnosti odůvodnit závěr, že posuzovaný skutek spáchaný obviněným RNDr. J. M. (a obviněnou A. M.) neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., resp. podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. Námitka obviněných založená na opačném tvrzení je tedy neopodstatněná. Navíc všechny okolnosti svědčící ve prospěch obviněných a snižující stupeň nebezpečnosti jejich činů pro společnost soudy nižších stupňů náležitě zohlednily v uložených trestech.

Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obvinění RNDr. J. M. a A. M. podali proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, která sice částečně vycházela z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 30. 3. 2011 Předseda senátu: JUDr. František P ú r y