5 Tdo 1492/2003
Datum rozhodnutí: 29.01.2004
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1492/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2004 o dovolání podaném obviněným P. G., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 5 To 344/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 144/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst.1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 7. 2002, sp. zn. 2 T 144/2001, byl obviněný P. G. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 12. 5. 2001 přibližně v 16.10 hod. v P., v pasáži S., před prodejnou N. fyzicky napadl policistu poškozeného M. S., který prováděl služební zákrok proti jiné osobě, obviněný chytil policistu zezadu za krk a snažil se ho strhnout na zem, přičemž policistovi způsobil na pravé straně krku povrchní plošné oděrky. Za tento trestný čin mu byl uložen podle § 155 odst. 1 tr. zák., § 45a odst. 1 tr. zák. a § 45a odst. 1 tr. zák. trest obecně prospěšných prací ve výměře 80 hodin. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo dále rozhodnuto o náhradě škody.

O odvolání obviněného rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 5 To 344/2002, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Shora citované usnesení Městského soudu v Praze napadl obviněný P. G. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel vyjádřil přesvědčení, že zákrok policie, při němž mělo dojít k napadení policisty, nebyl v souladu se zákonem a zakročující policisté nejednali v rámci jejich pravomoci, když tuto naopak závažně překročili, a proto nepožívali ochrany veřejného činitele podle § 155 tr. zák. Uvedl, že předmětná petiční akce nemohla naplnit skutkovou podstatu přestupku proti veřejnému pořádku záborem veřejného prostranství podle § 47 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích. Zákrok policie proto nesměřoval k řešení případného přestupku, nýbrž k násilnému a nezákonnému zásahu do výkonu práva petičního, neboť akce požívala ochrany podle zákona o právu petičním a důvod perlustrace ze strany policie tedy nebyl dán. I kdyby se jednalo o veřejné shromáždění občanů ve smyslu zákona o právu shromažďovacím, nebyly ze strany policie splněny podmínky stanovené tímto zákonem pro rozpuštění takového shromáždění. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí nebo aby sám podle § 226 písm. b) tr. ř. rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Uvedla, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn, skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění však obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky přisouzeného trestného činu. V momentu, když byl policista M. S. obviněným napaden, existovalo podle jejího názoru podezření z přestupku a na jednání policisty je proto třeba nazírat jako na oprávněný zákrok. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl podané dovolání a učinil tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Proto bylo dále třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a posoudit opodstatněnost dovolacích námitek.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit.

Jak bylo uvedeno výše, obviněný dovolacími námitkami zpochybnil důvodnost požadavku perlustrace ze strany policie a zákonnost následného zákroku policie, když policisté nejednali v rámci své pravomoci a proto nepožívali ochrany veřejného činitele podle § 155 tr. zák., neboť předmětná petiční akce či veřejné shromáždění občanů (dále jen akce) nemohla naplnit skutkovou podstatu přestupku proti veřejnému pořádku záborem veřejného prostranství podle § 47 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích. Takto formulované dovolací námitky svým obsahem odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud je však shledal neopodstatněnými, jak vyplývá z níže uvedeného.

Podle § 47 odst. 1 písm. g) zák. č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o přestupcích, se přestupku proti veřejnému pořádku dopustí ten, kdo poškodí nebo neoprávněně zabere veřejné prostranství, veřejně přístupný objekt nebo veřejně prospěšné zařízení. Podle § 50 odst. 1 písm. b) téhož zákona se přestupku dopustí ten, kdo úmyslně neoprávněně užívá cizí majetek.

Podle § 13 odst. 2 písm. a) zák. č. 283/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, o Policii České republiky, je policista oprávněn vyzvat osobu přistiženou při jednání, které má znaky přestupku, aby prokázala svou totožnost, přičemž osoba je povinna výzvě vyhovět. Podle § 12 odst. 1 téhož zákona je policista oprávněn požadovat potřebná vysvětlení od osoby, která může přispět k objasnění skutečností důležitých pro odhalení přestupku a tato osoba je podle odst. 2 téhož ustanovení povinna výzvě vyhovět. Podle § 13 odst. 2 písm. b) je policista oprávněn vyzvat osobu, od které je požadováno vysvětlení, aby prokázala svou totožnost. Podle § 7 odst. 1 téhož zákona je policista ve službě povinen v mezích zákona o Policii České republiky provést služební zákrok, služební úkon, popřípadě učinit jiná opatření nezbytná k provedení služebního zákroku nebo služebního úkonu, zejména vyrozumět nejbližší policejní útvar, je-li páchán trestný čin nebo přestupek anebo je-li důvodné podezření z jejich páchání. Podle § 20 cit. zákona, jestliže to vyžaduje účinné zabezpečení plnění úkolů uvedených v tomto zákoně, je policista oprávněn přikázat každému, aby na nezbytně nutnou dobu nevstupoval na určená místa nebo se na nich nezdržoval. Každý je povinen příkazu policisty uposlechnout.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný žalovaného jednání dopustil v pasáži S. před prodejnou N., když fyzicky napadl policistu, který prováděl služební zákrok proti jiné osobě. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, Policie ČR byla na inkriminované místo přivolána ochrankou pasáže, která s konáním akce projevila nesouhlas. Hlídka Policie ČR následně po konzultaci s právním zástupcem majitele pozemku zjistila, že majitel pozemku si nepřeje, aby se v prostorách, jejichž je vlastníkem konala předmětná akce směřující proti praktikám společnosti N.

Z hlediska právní kvalifikace jednání účastníků akce Nejvyšší soud dospěl k závěru, že od okamžiku, kdy účastníci akce byli vyzváni vlastníkem, resp. pronajímatelem, objektu (prostřednictvím členů ochranky jednajících v mezích oprávnění vlastníka /pronajímatele/ objektu zastupovat, neboť to bylo vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé viz § 20 odst. 2 platného občanského zákoníku), aby akce zanechali a prostor opustili, je třeba další pobyt účastníků v tomto soukromém objektu považovat za neoprávněné užívání cizího majetku ve smyslu § 50 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, když o úmyslném zavinění účastníků akce ve vztahu k setrvání v objektu nelze pochybovat, zejména s přihlédnutím k následné dvojí výzvě člena hlídky Policie ČR k účastníkům akce, aby se rozešli (viz. str. 3 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V tomto okamžiku totiž účastníci akce pobývali na soukromém pozemku (v soukromém objektu) bez přivolení vlastníka (pronajímatele) pozemku (objektu), tedy neoprávněně užívali cizí majetek. Hlídka Policie ČR tedy nepochybila v závěru, že účastníci akce se svým jednáním dopouštěli přestupku (přestupek proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. b/ zákona o přestupcích), a podle shora citovaného § 13 odst. 2 písm. a) zák. o Policii České republiky byla oprávněna požadovat po účastnících akce prokázání totožnosti. Skutečnost, zda se jednalo o petiční akci ve smyslu zák. 85/1990 Sb., o právu petičním, či shromáždění ve smyslu zák. č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, zda konání akce bylo nahlášeno úřadu městské části P., ani posouzení, zda účastníci akce svým jednáním naplnili také skutkovou podstatu přestupku proti veřejnému pořádku podle § 47 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích, již nemohly mít vliv na správnost tohoto závěru a zákonnost policejního zákroku.

Dovolateli lze v jeho námitkách přisvědčit do té míry, že pokud se akce konala na soukromém pozemku, byť veřejnosti přístupném, nemohli se její účastníci dopustit záboru veřejného prostranství ve smyslu § 47 odst. 1 písm. g) zák. o přestupcích, citované ustanovení však hovoří také o záboru veřejně přístupného objektu, kterým pasáž nesporně byla. Jak však vyplývá ze shora uvedeného, okolnost, zda účastníci akce svým jednáním naplnili skutkovou podstatu i tohoto přestupku již nemohla mít na zákonnost zákroku Policie ČR vliv, neboť účastníci akce byli beze vší pochybnosti podezřelí ze spáchání přestupku proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích. Opačný výklad by znamenal nepřípustné omezení vlastnického práva v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích lze shrnout, že přivolaní členové hlídky Policie ČR byli podle § 13 odst. 2 písm. a) zák. o Policii České republiky oprávněni vyzvat osoby přistižené při jednání, které mělo znaky přestupku, aby prokázaly svou totožnost, a podle § 7 odst. 1 téhož zákona provést služební zákrok, byl-li páchán přestupek anebo bylo-li důvodné podezření (není tedy třeba jednoznačný závěr o spáchání přestupku) z jeho páchání, jednali tedy v rámci pravomoci svěřené Policii ČR zákonem a jednali tudíž v postavení veřejného činitele podle § 89 odst. 9 tr. zák. Jednání dovolatele popsané ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně proto bylo kvalifikováno jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. v souladu s požadavky platné právní úpravy. Nejvyšší soud tedy námitky dovolatele ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje za nedůvodné.



Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Protože stanovisko dovolatele ohledně zákonnosti zákroku policie a právní kvalifikace jeho jednání je v rozporu s výkladem Nejvyššího soudu, jak je uvedeno shora, Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné a rozhodl tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. ledna 2004

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová