5 Tdo 1489/2014
Datum rozhodnutí: 29.04.2015
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1,2 písm. a) tr. zákoník, § 240 odst. 3 tr. zákoník



5 Tdo 1489/2014-86

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2015 o dovolání, které podal obviněný J. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 6 To 77/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 32/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. M. byl (společně s dalšími spoluobviněnými) rozsudkem Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. 61 T 32/2012, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce tr. zákoník ), kterého se dopustil ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku skutky podrobně popsanými pod body I. a II./1. až II./7. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev v trvání 10 let. Dále soud prvního stupně uložil tomuto obviněnému podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 tr. zákoníku i peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, tedy celkem ve výměře 1 000 000 Kč. Pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 200 dnů. Týmž rozsudkem rozhodl soud prvního stupně také o vině a trestu dalších spoluobviněných.

Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 6 To 77/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody. V ostatních částech zůstal rozsudek soudu prvního stupně ohledně tohoto obviněného nedotčen.

Obviněný J. M. podal proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu. Obviněný přitom ve svém dovolání výslovně nerozlišil námitky k jednotlivým dovolacím důvodům, ovšem z kontextu dovolání lze dovodit, že většinu svých dovolacích námitek opírá o dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zejména nesouhlasí s tím, jak byla vyčíslena výše škody u zločinu, jímž byl uznán vinným, neboť podle jeho názoru nebylo prokázáno, jaké zboží bylo dovezeno ze zahraničí bez zaplacení daně z přidané hodnoty a v jaké výši měla být zaplacena tato daň. V uvedené souvislosti obviněný popírá, že by obchodní společnost ESB Euro Scarrabeus, a. s., za kterou jednal v postavení předsedy jejího představenstva, neodvedla daň z přidané hodnoty. Jak dále obviněný zdůraznil, soud prvního stupně se důkladně nezabýval jednotlivými obchodními případy a pečlivěji nezkoumal vystavené faktury, zejména pak to, s jakým zbožím, v jakém rozsahu a za jaké ceny se obchodovalo v rámci řetězců jednotlivých obchodních společností a kterým z nich vznikla povinnost přiznat a zaplatit daň z přidané hodnoty. Obviněný zaměřil své výhrady i proti způsobu hodnocení důkazů, který je podle jeho přesvědčení v rozporu s jeho ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, a to především ve vztahu k výpovědi spoluobviněného J. Š., k výpovědi svědkyně E. H. a k obsahu záznamu telekomunikačního provozu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů neprovedly některé jím navržené důkazy, přičemž popsaný skutek údajně nenaplňuje znaky trestného činu. Obviněný nesouhlasí s posouzením svého jednání jako spolupachatelství, neboť z jednotlivých důkazů nelze dovodit společnou dohodu spolupachatelů na spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Zmíněné závěry soudů nižších stupňů jsou podle mínění obviněného v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obviněný je rovněž přesvědčen, že ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá ani naplnění subjektivní stránky zločinu, jímž byl uznán vinným, přičemž podle názoru obviněného soudy nižších stupňů vystavěly své závěry k tomuto znaku toliko na výpovědi hlavního pachatele, tedy spoluobviněného J. Š., a na nesprávně vyhodnocené výpovědi svědkyně E. H.. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil jak napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, tak i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc tomuto soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby mu předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. řádu odložil nebo přerušil výkon trestu odnětí svobody do doby rozhodnutí o dovolání.

K dovolání obviněného J. M. (a též ostatních spoluobviněných, jejichž trestní věc byla projednána samostatně) se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nenaplňují námitky, které se týkají rozsahu provedeného dokazování a hodnocení důkazů. Pokud jde o námitky zpochybňující rozsah zkrácené daně, státní zástupkyně je nepovažuje za důvodné. Jak zde zdůraznila, posuzovaná trestná činnost byla založena na principu tzv. karuselových obchodů, které spočívaly ve zkrácení daně z přidané hodnoty již při nákupu dále obchodovaného zboží od zahraničního dodavatele s tím, že tato daň nebude v souvislosti s uskutečněnými obchody na území České republiky zaplacena. Rozhodujícími důkazy pro závěr o zkrácení uvedeného druhu daně byly přitom ty faktury, které se týkaly výchozího nákupu zboží ze zahraničí. Podle státní zástupkyně v daném případě nenastala ani situace, kdy by se obecné soudy nezabývaly uplatněnými důkazními návrhy, jak tvrdí obviněný a někteří další dovolatelé. Státní zástupkyně nesouhlasí ani s námitkami zpochybňujícími správnost závěru o spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Podle jejího názoru se obvinění podíleli na projednávané trestné činnosti za splnění podmínek spolupachatelství a naplnili společný záměr, když se dílčí jednání každého z nich stalo objektivně a subjektivně složkou skutkového děje. Jak dále uvádí státní zástupkyně, jediným účelem popsaných obchodů bylo zkrátit daň z přidané hodnoty u prvního článku obchodního řetězce (tzv. ztraceného obchodníka), který pořizoval zboží od dodavatele z Evropské unie bez daně z přidané hodnoty, zatímco další obchodní společnosti zařazené do řetězce již prodávaly takto obchodované zboží s uvedenou daní a plnily funkci tzv. nárazníkových společností. Přitom obvinění nejednali s cílem uskutečňovat hospodářskou činnost, ale sledovali zkrácení daně. Státní zástupkyně je proto přesvědčena, že popis skutku odpovídá znakům skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Pokud jde o úmyslné zavinění, které obviněný rovněž zpochybnil, má státní zástupkyně za to, že právní závěr soudů o přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vyplývá nejen z popisu skutku vtěleného do výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z provedených důkazů, ale je v souladu též s dosavadní judikaturou. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pak obviněný neuplatnil žádné relevantní námitky. Státní zástupkyně proto závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvody, obviněný J. M. opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu. První z těchto dovolacích důvodů je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je dán tehdy, když obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Konečně dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu lze dovodit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

K výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací důvod je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný J. M. ovšem v podstatné části svého dovolání nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, jehož spácháním byl uznán vinným, ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve výše uvedeném smyslu, zejména pokud soudům nižších stupňů vytkl nedostatečný rozsah dokazování a nesprávné hodnocení provedených důkazů, z nichž dovodily výši zkrácené daně i úmyslné zavinění obviněného. Obviněný zde zpochybnil především ty skutkové závěry, které se týkaly okolností vyhotovování daňových dokladů zahrnujících daň z přidané hodnoty a dalších údajů významných pro zkrácení uvedené daně. O výlučně procesní nikoli hmotněprávní povaze těchto jeho námitek ostatně svědčí i poukaz obviněného na to, že soudy nižších stupňů se opíraly především o výpověď spoluobviněného J. Š., o výpověď svědkyně E. H. a o obsah záznamu telekomunikačního provozu, přičemž soudy údajně hodnotily zmíněné důkazy nesprávně, a to pokud jde o jejich obsah či věrohodnost. Podle názoru obviněného soud prvního stupně interpretoval provedené důkazy pouze v jeho neprospěch v usvědčující rovině a rezignoval na interpretaci důkazů i v rovině ospravedlňující . Zároveň se obviněný v této souvislosti odvolává na tzv. opomenuté důkazy (např. vytkl nevyslechnutí navrhovaného svědka V. B., nevypracování znaleckého posudku k rozsahu zkrácené daně) a na porušení zásady in dubio pro reo .

Zmíněné námitky nemohou bez dalšího naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože z nich nevyplývá, v čem je nesoulad právních závěrů soudu prvního stupně a odvolacího soudu s rozhodnými skutkovými okolnostmi vyjádřenými zejména v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně, které zákonné znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku nebyly naplněny, jakou normu hmotného práva soudy nižších stupňů nesprávně použily nebo vyložily, jakou jinou právní normu nebo které její ustanovení měly použít, kterou otázku hmotného práva nesprávně posoudily a jak měla být správně posouzena apod.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. M., totiž znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, v kterém popírá možnost, že by spáchal jakoukoli trestnou činnost, a namítá, že rozhodná zjištění soudů nemají oporu v opatřených důkazech. Taková argumentace se vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obviněný jejím prostřednictvím jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Přitom obviněný v dovolání předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje, a to na podkladě svých hodnotících úvah týkajících se zejména některých výpovědí (spoluobviněného J. Š. a svědkyně E. H.) a dalších důkazů (např. odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu).

Totéž platí o námitce obviněného, podle které mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy existuje tzv. extrémní nesoulad. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotněprávní povaze dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. jeho usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvod odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá zejména Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, v rámci které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.

Jak je patrné z povahy a již zmíněného výkladu hmotněprávního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neodpovídá mu ani námitka obviněného, v níž vytkl odvolacímu soudu, že nevyhověl jeho důkazním návrhům. Nejvyšší soud k tomu navíc zdůrazňuje, že pokud jde o rozsah dokazování, závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) . Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V trestní věci obviněného J. M. se tak stalo, protože odvolací soud (viz s. 31 až 33 jeho usnesení) podrobně odůvodnil, proč nevyhověl návrhu obviněného na provedení dalších důkazů.

Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného, jejímž prostřednictvím vytýká porušení pravidla in dubio pro reo , tj. postupu v pochybnostech ve prospěch obviněného. I v tomto případě jde o institut trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedeného pravidla není způsobilé založit existenci hmotněprávního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání. Navíc soudy nižších stupňů neměly pochybnosti o vině obviněného a přesvědčivě vyložily, proč je ani nemohly mít, takže nebyl důvod, aby postupovaly ve prospěch obviněného.

V návaznosti na výše uvedený výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval ostatními námitkami obviněného J. M., které sice odpovídají citovanému dovolacímu důvodu, ale nejsou opodstatněné. Jde zejména o tvrzení obviněného, podle nichž nenaplnil znak zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spočívající v jeho spáchání ve velkém rozsahu a nejednal v úmyslu potřebném ke spáchání tohoto zločinu ani jako jeho spolupachatel.

Nejvyšší soud k tomu připomíná, že zmíněného zločinu se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb a spáchá tento čin nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu. Pokud jde o zkrácení daně z přidané hodnoty, o které šlo v nyní posuzované věci, Nejvyšší soud s odkazem svou judikaturu (viz přiměřeně např. rozhodnutí pod č. 55/2012 Sb. rozh. tr.) zdůrazňuje, že jím je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je plátci nebo poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena a jím zaplacena nižší daň z přidané hodnoty, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření a zaplacení této daně vůbec nedojde, ač se tak podle zákona mělo stát.

V nyní posuzované trestní věci spočívala podstata skutku vyjádřeného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně v tom, že obviněný J. M. společně s dalšími osobami a v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty vytvořili z obchodních společností Full Power, s. r. o., Javagate, s. r. o., Bladewell, s. r. o., Comercio Zlín, a. s., ESB Euro Scarrabeus, a. s., S. H. V. Metal Steel UG GmbH, Robko, s. r. o., Slovak metal Trading, s. r. o., Mondal, s. r. o., Sporthouse CZ Corporations, s. r. o., ThyssenKrupp Metallurgie GmbH, TSR Czech Republic, s. r. o., a z dalších obchodních společností účelové obchodní řetězce, v rámci kterých pak realizovali spekulativní nákupy barevných a jiných kovů. Přitom jediným účelem těchto obchodů bylo zkrátit daň z přidané hodnoty u prvního článku obchodního řetězce tzv. ztraceného obchodníka, který pořizoval zboží od dodavatele z Evropské unie bez daně z přidané hodnoty, zatímco další obchodní společnosti zařazené do řetězce již prodávaly takto obchodované zboží s uvedenou daní a plnily funkci tzv. nárazníkových společností, když nákupy a prodeje v rámci těchto řetězců účelově realizovaly, a to nikoliv s cílem uskutečňovat hospodářskou činnost, ale se záměrem spáchat daňový podvod a tuto protizákonnou činnost zastíraly zdánlivě řádnou obchodní činností. Obvinění pak operativně a účelově obměňovali zapojení jednotlivých obchodních společností a jejich pořadí ve vytvořených obchodních řetězcích, a to způsobem, který je dále podrobně konkretizován pod body I. a II./1. až II./7. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jak je tedy zřejmé z uvedených skutkových okolností, ve věci nešlo o standardní obchodování se zbožím mezi více subjekty, ale o vysoce promyšlenou a organizovanou trestnou činnost směřující ke zkrácení daně z přidané hodnoty. Z hlediska naplnění zákonných znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku pak mají význam především tzv. schémata fungování jednotlivých obchodních řetězců podrobně popsaná v rámci skutkových zjištění pod jednotlivými body výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Z nich je dostatečně zřejmé, v jaké výši měly dotčené obchodní společnosti na počátku přiznat a zaplatit daň z přidané hodnoty a jakým mechanizmem dosáhly nelegálního snížení či zatajení uvedené daňové povinnosti.

Pokud jde o rozsah spáchání posuzovaného zločinu, soudy nižších stupňů dospěly k závěru, podle něhož se obviněný J. M. podílel na zkrácení daně z přidané hodnoty celkem ve výši 87 547 431,46 Kč. Takový rozsah zkrácení daně odpovídá spáchání činu ve velkém rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1, 2 a § 240 odst. 3 tr. zákoníku. Přitom výše daně z přidané hodnoty se vypočítává ze základu daně, kterým je podle § 36 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, vše, co jako úplatu obdržel nebo má obdržet plátce za uskutečněné zdanitelné plnění, včetně částky na úhradu spotřební daně od osoby, pro kterou je zdanitelné plnění uskutečněno, nebo od třetí osoby, bez daně za toto zdanitelné plnění. Dále mimo jiné platí, že zdanitelným plněním je plnění, které je předmětem daně z přidané hodnoty a není osvobozeno od daně, přičemž předmětem této daně je též dodání zboží za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku [§ 2 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů]. V souvislosti se stanovením rozsahu trestného činu pak soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela respektovaly citovaná zákonná ustanovení a nepochybily při jejich výkladu a použití. Nejvyšší soud tedy považuje námitky obviněného, jimiž zpochybnil rozsah zkrácené daně, za nedůvodné.

Dále se Nejvyšší soud zabýval subjektivní stránkou zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jejíž naplnění obviněný v podaném dovolání rovněž zpochybnil, a to i v souvislosti s námitkami ohledně rozsahu zkrácené daně. Úmyslné zavinění zde v podstatě spočívalo v tom, že obviněný J. M. a další jeho spoluobvinění věděli o účelovosti obchodování s kovovým odpadem a o zaměření těchto fiktivních obchodů na zkrácení daně z přidané hodnoty. Soudy nižších stupňů pak vycházely ze skutkového závěru, podle něhož ve věci nešlo o standardní obchodování se zbožím mezi více subjekty, ale o promyšlenou a organizovanou trestnou činnost, jejímž důsledkem byl velký rozsah daňového úniku. Právní závěry soudů obou stupňů, které vyvodily z rozhodných skutkových okolností vyjádřených v popisu skutku, pak Nejvyšší soud považuje za správné a odpovídající zákonu.

V trestní věci obviněného J. M. neexistují žádné pochybnosti ani o tom, jakým mechanizmem došlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty. Účelové opakované prodeje zboží, resp. předstírání neexistující skutečnosti, že daňový subjekt provedl určité obchody, ačkoli to neodpovídalo realitě, za daných skutkových okolností svědčí o zkrácení daně z přidané hodnoty. Takový závěr je odůvodněn v posuzovaném případě i tím, že obvinění manipulovali s daní z přidané hodnoty na vstupu nebo na výstupu, zejména když předstírali zdanitelné plnění s cílem nezákonně snížit vlastní daňovou povinnost.

Z hlediska naplnění subjektivní stránky má rovněž význam tzv. schéma fungování řetězce obchodních společností popsané v rámci skutkových zjištění ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jak již Nejvyšší soud uvedl shora v souvislosti s posouzením rozsahu zkrácení daně, je zde dostatečně zřejmé, v jaké výši došlo k uvedeným manipulacím s daní z přidané hodnoty a jakým mechanizmem dotčená obchodní společnost dosáhla nelegálního snížení uvedené daňové povinnosti. Ze zmíněného schématu také nepochybně vyplývá, že ke zcizení předmětného zboží docházelo na území České republiky jen fiktivně. Proto jednal-li obviněný J. M. způsobem, který mu byl kladen za vinu, nevznikají žádné pochybnosti nejen o úmyslu tohoto obviněného zkrátit daň z přidané hodnoty, ale ani o naplnění ostatních zákonných znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.

Závěr o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto zločinu zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného J. M. popsaného v příslušné skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku (resp. účinku) v podobě majetkové újmy státu na dani z přidané hodnoty, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.

Ostatně obviněný ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě jím zpochybněného úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Stejně tak obviněný neuvádí, proč ve vztahu ke způsobení velkého rozsahu zkrácení daně (§ 240 odst. 3 tr. zákoníku) není dáno jeho zavinění ani ve formě nedbalosti, které zde zásadně postačuje [§ 17 písm. a) tr. zákoníku].

V další části svého dovolání obviněný J. M. zpochybnil i závěr soudů nižších stupňů o tom, že spáchal zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Třebaže i tyto námitky obviněný převážně založil na výhradách zaměřených proti skutkovým zjištěním a hodnocení provedených důkazů, odpovídají částečně dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud však nepovažuje tyto námitky za důvodné a uvádí k nim následující.

O spolupachatelství trestného činu jde tehdy, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob. V takovém případě odpovídá každá z nich, jako by spáchala trestný čin sama (viz § 23 tr. zákoníku). O spáchání trestného činu společným jednáním (v rámci společného naplnění zákonných znaků skutkové podstaty určitého trestného činu) jde podle první alternativy tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného v určitém ustanovení ve zvláštní části trestního zákoníku. Druhá alternativa společného jednání přichází v úvahu v případě, když každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v tomto ustanovení. Konečně třetí alternativu společného jednání lze dovodit za situace, pokud jednotlivé složky společné trestné činnosti spolupachatelů sice samy o sobě nenaplňují znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, ale všechna dílčí jednání každého ze spolupachatelů ve svém souhrnu představují jednání popsané v tomto ustanovení zvláštní části trestního zákoníku (viz přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 15/1967 Sb. rozh. tr. v odůvodnění). Posléze uvedená třetí alternativa spolupachatelství je tedy dána i tehdy, když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň tzv. článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti spolupachatelů jako články řetězu působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti, směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku naplňují jeho skutkovou podstatu (viz přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1973 Sb. rozh. tr. v odůvodnění). O takový případ šlo právě u obviněného J. M., jehož jednání jako předsedy představenstva obchodní společnosti ESB Euro Scarrabeus, a. s., bylo nezbytným článkem řetězu společného jednání, přičemž v souhrnu s jednáním ostatních spolupachatelů a v souladu s jejich společně pojatým úmyslem vedlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty, a tím i k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Ostatně právě proto byl vytvořen celý systém obchodních řetězců, aby bylo možné dílčími aktivitami jednotlivých obchodních společností jednak zastřít skutečný cíl prováděných a navenek deklarovaných činností a jednak eliminovat podezření z možných daňových úniků. Vzhledem k tomu nemá žádný význam ani tvrzení obviněného, podle něhož obchodní společnost ESB Euro Scarrabeus, a. s., za kterou jednal jako člen jejího statutárního orgánu, nebyla tím subjektem, který neodvedl daň z přidané hodnoty.

Podle názoru Nejvyššího soudu tedy rozhodná skutková zjištění v nyní posuzované trestní věci obsažená ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedená v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jednoznačně svědčí o tom, že obviněný J. M. byl spolupachatelem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Podrobnou konkretizaci společného jednání všech spoluobviněných jako spolupachatelů i jejich společného úmyslu pak obsahuje nejen tzv. uvozovací věta v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně před výroky o vině pod body I. a II., ale též další formulace uvedené v těchto výrocích, a to včetně podílu jednotlivých obviněných. Obecné námitky obviněného J. M., jimiž ve svém dovolání zpochybnil správnost závěru o spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku, jsou proto nedůvodné. Navíc v nich obviněný do značné míry popírá právě ty skutkové okolnosti a výsledky provedených důkazů, které dostatečně odůvodňují jeho spolupachatelství.

Obviněný ve svém dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněnému J. M. ovšem byly uloženy takové druhy trestů v podobě odnětí svobody a zákazu činnosti, které zákon připouští, přičemž jejich výměra je v rámci zákonné trestní sazby dané ustanoveními § 73 odst. 1 a § 240 odst. 3 tr. zákoníku. Jiná případná (vytýkaná) pochybení soudu spočívající ve vadném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím výše citovaného ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ostatně obviněný nijak blíže nevysvětlil, v čem by měl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ale odkázal na něj jen zcela obecně.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný J. M. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody, přičemž ve zbytku neshledal odvolání obviněného důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v jeho přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohl být ani naplněn zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě.

Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný ve svém dovolání namítl existenci dovolacího důvodu v předcházejícím řízení podle již zmíněných ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. K těmto důvodům dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž zjistil, že obviněný uplatnil námitky, které jim zčásti neodpovídají a ve zbytku nejsou opodstatněné.

Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný J. M. podal proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu [nikoli dalšímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu], ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání zčásti jen opakoval námitky, s nimiž se již náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Pokud jde o podnět obviněného J. M., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 29. 4. 2015
JUDr. František P ú r y předseda senátu