5 Tdo 1475/2008
Datum rozhodnutí: 10.12.2008
Dotčené předpisy: § 128 odst. 2, 3 tr. zák., § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.




5 Tdo 1475/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2008 o dovolání, které podali obvinění Ing. P. M. a Ing. P. M. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 4 To 2/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 5/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných Ing. P. M. a Ing. P. M. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. P. M. byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 16 T 5/2007, uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák. a obviněný Ing. P. M. byl tímto rozsudkem uznán vinným pomocí k témuž trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 128 odst. 2, 3 tr. zák., přičemž obvinění se uvedené trestné činnosti dopustili skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Jeho podstata zkráceně vyjádřeno spočívala v tom, že obviněný Ing. P. M. jako prokurista a obviněný Ing. P. M. jako jednatel obchodní společnosti P.-S., s. r. o., uzavřeli s obchodní společností P. L. C., s. r. o., za kterou jednala jako jednatelka R. M. a v níž působil též jako jediný společník obviněný Ing. P. M., smlouvu o poradenské činnosti ze dne 19. 9. 2003, v které se posledně uvedená obchodní společnost zavázala provádět pro obchodní společnost P.-S., s. r. o., konzultační a poradenskou činnost při přípravě nabídky na výběrové řízení směřující k získání obchodních zakázek, přičemž tato činnost spočívala ve výběru vhodných obchodních partnerů a ve vypracování obchodních záměrů vycházejících z podnikatelského profilu zájemce na předem určenou dobu. Obě jmenované obchodní společnosti měly podobný předmět podnikatelských činností podrobně vyjmenovaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Současně ve stejný den, kdy byla uzavřena uvedená smlouva, došlo mezi oběma obchodními společnostmi k uzavření přílohy č. 1 ke smlouvě o poradenské činnosti se specifikací činnosti získání obchodní zakázky na stavební a zemní práce na rekonstrukci kanalizace v ulici D. v P. s odměnou ve výši 600 000,- Kč plus daň z přidané hodnoty ve výši 132 000,- Kč, přičemž obchodní společnost P. L. C., s. r. o., (nyní X., s. r. o., v likvidaci) takové služby neposkytla, avšak následně tato obchodní společnost prostřednictvím jejího jediného společníka obviněného Ing. P. M. postupně vyfakturovala peněžní částku ve výši 532 000,- Kč, kterou jí obchodní společnost P.-S., s. r. o., postupně uhradila. Popsaným jednáním získala obchodní společnost P. L. C., s. r. o., (nyní X., s. r. o., v likvidaci) díky vzájemné personální propojenosti obou obchodních společností na úkor obchodní společnosti P.-S., s. r. o., neoprávněný prospěch v celkové výši 532 000,- Kč.

Za to byli obvinění odsouzeni podle § 128 odst. 3 tr. zák. každý k trestu odnětí svobody v trvání 2 roky, jehož výkon jim byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen, a to obviněnému Ing. P. M. na zkušební dobu v trvání 3 roky a 6 měsíců a obviněnému Ing. P. M. na zkušební dobu v trvání 2 roky a 9 měsíců. Současně bylo podle § 59 odst. 2 tr. zák. oběma obviněným uloženo, aby ve zkušební době nahradili podle svých sil škodu, kterou způsobili trestným činem. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil soud prvního stupně oběma obviněným, aby společně a nerozdílně uhradili poškozené obchodní společnosti P.-S., s. r. o., částku ve výši 532 000,- Kč.

Odvolání obviněných Ing. P. M. a Ing. P. M. podaná proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 4 To 2/2008, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná.

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podali dne 28. 5. 2008 obvinění Ing. P. M. a Ing. P. M. prostřednictvím své obhájkyně obsahově zcela shodná dovolání, která opřeli o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. Podle názoru obviněných nenaplnili skutkovou podstatu trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák., resp. pomoci k němu ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., přičemž toto své tvrzení obvinění založili zejména na polemice se skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy nižších stupňů. V této souvislosti obvinění poukazují na existenci zjevného rozporu mezi skutkovým podkladem pro právní kvalifikaci a skutečně zjištěným skutkovým stavem , který by neměl vylučovat přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu. Obvinění popírají závěr odvolacího soudu o existenci jejich závazků vůči městu Prachatice. Pokud jde o podnikatelské aktivity obchodní společnosti P.-S., s. r. o., v níž byli oba obvinění činní, podle jejich přesvědčení se zasloužili o její zisk ve výši 400 000,- Kč plynoucí z realizace předmětné obchodní zakázky, přičemž obvinění poukazují na jejich rozpory s ostatními společníky jmenované obchodní společnosti a na její nefunkčnost. Jak dále obvinění zdůraznili, prostřednictvím smlouvy o zprostředkování došlo pouze k uskutečnění jejich práva na odměnu za činnost v obchodní společnosti P. S., s. r. o. Současně obvinění nesouhlasí s trestním postihem svého jednání ani důvodu, že podle jejich názoru skutková podstata zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 tr. zák. postihuje závažnější způsoby porušování zákazu konkurence. V podrobnostech k této otázce pak obvinění odkazují na odůvodnění svých odvolání ze dne 12. 12. 2007.

Závěrem podaných dovolání obvinění Ing. P. M. a Ing. P. M. navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 4 To 2/2008, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 16 T 5/2007. Současně obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovoláním obviněných Ing. P. M. a Ing. P. M. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru námitky obviněných nenaplňují uplatněné dovolací důvody, přičemž v napadených rozhodnutích nelze shledat ani tvrzený zjevný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením. Za nedůvodnou pak státní zástupkyně považuje i námitku obviněných, kterou označili své trestní stíhání pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák., resp. pomoc k němu ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., za projev nadměrné trestní represe. Jak dále v této souvislosti státní zástupkyně zdůraznila, přestože skutečná vůle obviněných nesměřovala ke zhoršení konkurenceschopnosti poškozené obchodní společnosti a ke ztížení její účasti v hospodářské soutěži, naplnilo toto jednání zákonný znak spočívající v uzavření smlouvy na úkor , který je jako jedna z podmínek zakládajících trestní odpovědnost za trestný čin podle § 128 odst. 2 tr. zák. obsažen v použité právní kvalifikaci. Současně je státní zástupkyně přesvědčena, že výstižnějším by bylo posoudit jednání obou obviněných jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku ve smyslu § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., tomu ovšem v dané věci brání zákaz reformationis in peius . Státní zástupkyně tedy považuje právní kvalifikaci skutku spáchaného obviněnými jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák. [v případě obviněného Ing. P. M. pak jako pomoc k tomuto trestném činu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.] za správnou.



Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněných Ing. P. M. a Ing. P. M. jako zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění Ing. P. M. a Ing. P. M. jsou osobami oprávněnými podat dovolání [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], svá dovolání (byť jako jedno společné podání) podali prostřednictvím své obhájkyně (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Obvinění Ing. P. M. a Ing. P. M. opírají svá dovolání o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu spočívá v tom, že v rozhodnutí chybí některý výrok nebo je neúplný.

Nejvyšší soud především považuje za nutné zdůraznit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění Ing. P. M. a Ing. P. M. ve svých dovoláních, je naplněn tehdy, pokud skutek, pro který byli obvinění stíháni a odsouzeni, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Citovaný dovolací důvod tudíž může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Tomuto dovolacímu důvodu (ani žádnému z ostatních dovolacích důvodů podle § 265b tr. řádu) však neodpovídají především ty námitky obviněných Ing. P. M. a Ing. P. M., jimiž zpochybňují některá skutková zjištění soudů nižších stupňů a správnost jimi provedeného dokazování, popřípadě se domáhají takového odchylného skutkového zjištění, které soudy nižších stupňů neučinily a které by bylo ve prospěch obviněných, tj. zejména že peníze zaplacené obchodní společností P.-S., s. r. o., byly vlastně odměnou obviněných za práci pro ni. Tvrzení o neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, případně námitka směřující proti způsobu hodnocení důkazů nespadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byl výše vymezen, protože taková případná vada by mohla být jen procesní povahy, ale nemá charakter vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení (k tomu viz ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu vyjádřenou např. v materiálu publikovaném pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v jeho usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

Stejný závěr platí rovněž ohledně tvrzení obviněných, že zde existuje zjevný rozpor mezi skutkovým podkladem pro právní kvalifikaci a skutečně zjištěným skutkovým stavem , který údajně nevylučuje přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu. Takové námitky by nebylo možno podřadit pod žádný dovolací důvod, ani kdyby tím obvinění mínili existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením. Zmíněné tvrzení obviněných totiž neodpovídá hmotně právní povaze uplatněného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.

Za nedůvodné a neodpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však považuje Nejvyšší soud i ty námitky obviněných Ing. P. M. a Ing. P. M., v nichž vyjádřili nesouhlas s údajnou nadměrnou kriminalizací svého jednání. Prostřednictvím uvedené námitky obvinění v podstatě zpochybňují správnost použití trestního práva jako ultima ratio (tj. nezazšího prostředku ochrany) v této věci, byť se o tom výslovně nezmiňují.

Jak je totiž zřejmé z rozhodných skutkových okolností, čin obviněných vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů, protože se dotkl zájmů jiných osob chráněných trestním zákonem, tedy především poškozené obchodní společnosti P.-S., s. r. o., a jejích věřitelů (viz též s. 16 až 18 rozsudku soudu prvního stupně), takže bylo nezbytné reagovat na něj prostředky trestněprávní represe. Přitom ani princip subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio (tj. nezazšího prostředku ochrany), na který dovolatelé v této věci v podstatě poukazují, nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu též v případě závažného porušení takových povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky. Z výslovné úpravy obsažené v ustanovení § 1 tr. zák. je totiž patrné, že trestní zákon chrání rovněž soukromé zájmy fyzických a právnických osob, a to i takové zájmy, kterým poskytují ochranu rovněž jiná právní odvětví (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitu 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006).

Dále se Nejvyšší soud zabýval tou částí dovolací argumentace obviněných Ing. P. M. a Ing. P. M., v níž zpochybnili opodstatněnost použité právní kvalifikace v posuzované věci. Přestože i tyto námitky jsou podle dovolacího soudu v podstatě založeny především na výhradách obviněných proti správnosti skutkových zjištění, která vzešla z dokazování provedeného soudy nižších stupňů, lze je formálně považovat za částečně odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V uvedeném směru jde pak zejména o tvrzení obviněných, podle něhož svým jednáním neporušili žádný zákon, neboť pouze realizovali závazkový vztah prostřednictvím spřátelené obchodní společnosti.

Ke zmíněné námitce obviněných Nejvyšší soud uvádí následující. O naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. jde mimo jiné tehdy, pokud pachatel jednak buď sám uzavřel určitou smlouvu, nebo dal popud k jejímu uzavření, přičemž taková smlouva je na úkor jednoho z více subjektů, v nichž pachatel zároveň působí. Současně se vyžaduje, aby se pachatel účastnil na podnikání dvou nebo více podnikatelských subjektů, které mají stejný nebo podobný předmět činnosti. K naplnění citované skutkové podstaty ovšem není nutné, aby uzavřená smlouva (na úkor jednoho ze subjektů, v nichž pachatel zároveň působí) byla součástí určité soustavné podnikatelské aktivity, ale postačí i jednorázový obchod. Podle právního názoru zaujatého v soudní praxi, od kterého se ani v této věci Nejvyšší soud nehodlá odchylovat, není ani nutné, aby se smlouva uzavřená na úkor jednoho nebo více podnikatelských subjektů, v nichž pachatel zároveň působí, týkala přímo toho předmětu jejich činnosti, který je jim společný, přičemž může jít o jakoukoli smlouvu, třeba i neplatnou. Smluvní stranou takové smlouvy pak může být i třetí subjekt, na jehož činnosti se pachatel nijak nepodílí (viz rozhodnutí pod č. 36/2000 a č. 39/2006 Sb. rozh. tr.). Jak vyplývá z této judikatury, stejným nebo podobným předmětem činnosti dvou nebo více podnikatelských subjektů může být z hlediska trestní odpovědnosti podle § 128 odst. 2 tr. zák. zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou tyto subjekty oprávněny podnikat, a to bez ohledu na skutečnost, zda v době spáchání trestného činu podle citovaného ustanovení skutečně podnikají právě ve shodném nebo podobném předmětu činnosti a zda jsou v reálném konkurenčním vztahu na trhu (srov. rozhodnutí pod č. 39/2006-II. Sb. rozh. tr.). Z uvedeného závěru mimo jiné vyplývá, že zmíněná skutková podstata zde nerozlišuje mezi závažnějším či méně závažným porušením zákazu konkurence, jak naznačují obvinění ve svém dovolání, protože k naplnění znaku charakterizujícího porušení zákazu konkurence zcela postačí, jestliže se pachatel v určité funkci nebo postavení (jako pracovník, člen orgánu, společník atd.) účastní na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným či podobným předmětem činnosti a v tzv. obohacovacím úmyslu uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. Pokud jde o nevýhodnost smlouvy (vyjádřenou zákonným znakem na úkor jedné nebo více z nich ), Nejvyšší soud připomíná, že může spočívat v jakémkoli znevýhodnění jednoho subjektu vůči jinému subjektu, i když se nemusí nutně jednat jen o ekonomickou výhodu (viz např. rozhodnutí pod č. 21/2002-III. Sb. rozh. tr.).

Skutková zjištění vyjádřená v posuzované trestní věci ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedená v jeho velmi podrobném, vyčerpávajícím a přesvědčivém odůvodnění a v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu spolu s právními závěry zde obsaženými podle názoru Nejvyššího soudu spolehlivě a bez jakýchkoli pochybností potvrzují správnost použité právní kvalifikace, a to u obviněného Ing. P. M. jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák. a u obviněného Ing. P. M. jako pomoci ke spáchání uvedeného trestného činu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 128 odst. 2, 3 tr. zák., protože tento obviněný nebyl osobou současně zúčastněnou na podnikání obou jmenovaných obchodních společností (tj. P.-S., s. r. o., a P. L. C., s. r. o.). Takové právní posouzení tedy odpovídá všem zákonným znakům citovaných skutkových podstat a je v souladu s dosavadní judikaturou, jak byla výše konkretizovaná.

Za popsaných okolností proto posuzovaný čin obviněných Ing. P. M. a Ing. P. M. vykazuje i potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je odůvodněn zejména celkovým vyšším počtem dotčených věřitelů poškozené obchodní společnosti P.-S., s. r. o., jakož i promyšleným způsobem spáchání trestné činnosti a výší dosaženého prospěchu. Pro posouzení materiální stránky činu, pro nějž byli obvinění stíháni a odsouzeni, není zcela bez významu ani okolnost, že jejich jednání se týká jmenované obchodní společnosti, která se podílela na společném podnikatelském projektu s veřejnoprávní korporací (tedy s městem Prachatice). Podle názoru Nejvyššího soudu tak jednání obviněných nepřímo ohrozilo i zmíněný podnikatelský záměr, neboť uzavření předmětné smlouvy na úkor poškozené obchodní společnosti nepochybně oslabovalo její hospodářské možnosti jako účastníka uvedeného záměru, jakož i schopnost této obchodní společnosti řádně plnit své smluvně převzaté závazky. Navíc v případě obviněného Ing. P. M. nelze přehlédnout ani skutečnost, že jako člen zastupitelstva města Prachatice hlasoval dne 15. 12. 2003 (viz č. l. 349 a 352 trestního spisu) pro přijetí rozpočtového opatření na rekonstrukci ulice D. v P., přičemž v této době již věděl o vítězi výběrového řízení na provedení uvedené rekonstrukce. Jak totiž vyplývá ze spisových podkladů (viz zejména č. l. 331 trestního spisu), vítězem tohoto výběrového řízení se stala obchodní společnost Stavební firma H., s. r. o., pro kterou obchodní společnost P.-S., s. r. o., provedla některé subdodavatelské práce (kompletní statické zabezpečení výkopu kanalizace v rámci zmíněné obecní zakázky). Jestliže tedy již dne 15. 12. 2003 obchodní společnost P. L. C., s. r. o., vystavila poškozené obchodní společnosti zálohovou fakturu za údajné zprostředkování téže zakázky na částku 732 000,- Kč včetně daně z přidané hodnoty, byly v této částce zcela nepochybně zahrnuty i peněžní prostředky, které poskytlo na provedení rekonstrukce město Prachatice. Obviněný tedy podle Nejvyššího soudu věděl, že pokud jako zastupitel města Prachatice odhlasuje uvedené rozpočtové opatření, bude zaručen i jeho finanční profit z celé akce, resp. především se mu podaří odčerpat část finančních prostředků z majetku obchodní společnosti P.-S., s. r. o., a získat tím i značný prospěch. Jinými slovy řečeno, bylo v zájmu obviněného Ing. P. M., aby ve funkci zastupitele hlasoval v souladu s navrženým rozpočtovým opatřením, neboť jen takový postup mu ve spojení s dalšími skutkovými okolnostmi umožňoval dokončit jeho původní záměr spočívající v získání značného prospěchu plynoucího z uzavření smlouvy na úkor obchodní společnosti P.-S., s. r. o. V tomto směru tedy dovolací soud považuje závěry vyjádřené jak v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, tak v napadeném usnesení Vrchního soudu v Praze za správné, logické a odpovídající všem zákonným podmínkám včetně těch, které předpokládají potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 3 odst. 1, 2 a § 88 odst. 1 tr. zák.

Ze všech shora konstatovaných důvodů proto Nejvyšší soud shledal dovolací námitky obviněných Ing. P. M. a Ing. P. M., kterými zpochybnili správnost použité právní kvalifikace, jako neopodstatněné.

Pokud jde o další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který obvinění uplatnili ve svých dovoláních a jehož podstata, jak bylo shora uvedeno, spočívá v chybějícím nebo neúplném výroku, obvinění k němu neuvedli žádné dovolací námitky, takže se jím Nejvyšší soud nemohl nijak zabývat. Dovolání obviněných neobsahuje odkaz na žádný výrok, který by snad chyběl nebo byl neúplný jak v napadeném usnesení odvolacího soudu, tak ani v jemu předcházejícím rozsudku soudu prvního stupně. Pod citovaný dovolací důvod pak rozhodně nelze podřadit tvrzení dovolatelů, podle něhož ... v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro zamítnutí odvolání proti prvostupňovému rozsudku ... . Takové konstatování se totiž vůbec netýká úplnosti či neúplnosti výrokových částí rozhodnutí soudů obou nižších stupňů ani jejich konkrétních výroků.

Jestliže obvinění Ing. P. M. a Ing. P. M. v dovoláních odkázali též na obsah svých odvolání ze dne 12. 12. 2007 podaných proti rozsudku soudu prvního stupně, nemohl se Nejvyšší soud těmito námitkami zabývat. Dovolání je totiž samostatným (mimořádným) opravným prostředkem, který musí mít stanovené obsahové náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu), a dovolací soud je vázán rozsahem a důvody uvedenými v dovolání (§ 265i odst. 3 tr. řádu), takže nemůže přihlížet k obsahu jakýchkoli jiných podání ani dřívějších opravných prostředků, o nichž bylo podle zákona rozhodnuto.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění Ing. P. M. a Ing. P. M. podali dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. Protože však jejich dovolání se částečně opírají o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obvinění ve svých dovoláních v podstatě jen opakovali námitky, s nimiž se již zabývaly a náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o podaných dovoláních v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 10. prosince 2008

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y