5 Tdo 1473/2012
Datum rozhodnutí: 23.01.2013
Dotčené předpisy: § 125 odst. 1 tr. zák., § 125 odst. 3 tr. zák.



5 Tdo 1473/2012-19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. ledna 2013 o dovolání, které podal obviněný M. P. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 67 To 32/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 25/2009, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 67 To 32/2012, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 25 T 25/2009.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 25 T 25/2009, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 alinea první, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009, (dále jen tr. zákon). Tento trestný čin spáchal tím, že nejméně v letech 2005 až 2006, v P, v sídle společnosti PVS, s. r. o., jako jednatel nevedl žádné účetní doklady tak, jak mu ukládá zákon o účetnictví č. 563/91 Sb., ve znění pozdějších předpisů, provozoval podnikatelskou činnost, nepodával daňová přiznání Finančnímu úřadu pro Prahu 6 k dani z příjmů právnických osob ani k dani z přidané hodnoty přesto, že byl registrován jako plátce daně z přidané hodnoty, vystavoval faktury včetně daně z přidané hodnoty společnosti ANES Consulting, s. r. o., se sídlem Příkop 6, Brno, Finančnímu úřadu pro Prahu 6 na základě těchto faktur neodvedl daň z přidané hodnoty ve výši nejméně 531.939,- Kč, přičemž v důsledku neexistence účetnictví nemohl finanční úřad vyměřit daň z příjmů právnických osob.

Za tento trestný čin byl obviněný M. P. odsouzen podle § 125 odst. 3 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 20 měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně byly podle § 35 odst. 2 tr. zákona zrušeny výroky o trestech uložené jednak trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 28. 12. 2007, sp. zn. 95 T 307/2007, jednak rozsudkem téhož soudu ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 9 T 143/2008, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný M. P. a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 podali proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 67 To 32/2012. Podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněný M. P. byl podle § 125 odst. 3 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, správně však § 35 odst. 2 tr. zákona) odsouzen za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, 3 tr. zákona vyslovený napadeným rozsudkem a za sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 133/2010, ze dne 21. 12. 2010, k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Odvolací soud také uložil obviněnému peněžitý trest, přičemž opět nesprávně aplikoval shora označený trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3, 4, 5 tr. zákoníku a to v počtu 20 denních sazeb ve výši 500,- Kč s tím, že peněžitý trest bude zaplacen v přiměřených měsíčních splátkách, a to částkami 2.500,- Kč ve čtyřech po sobě jdoucích měsících po právní moci rozsudku. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku (opět správně podle § 35 odst. 2 tr. zák.) byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 133/2010, ze dne 21. 12. 2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále městský soud zamítl podle § 256 tr. řádu odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný v zákonné lhůtě dovolání prostřednictvím svého obhájce. Napadl jím všechny výroky kromě výroku, kterým bylo zamítnuto odvolání státního zástupce. V dovolání obviněný použil dovolací důvody uvedené v § 265 odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. řádu, tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Druhý z dovolacích důvodů byl podle obviněného naplněn v jeho druhé alternativě, která směřuje na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k), v dané věci konkrétně důvod podle písm. g).

V rámci odůvodnění dovolání obviněný uvedl konkrétní výhrady proti právní kvalifikaci jednání, za něž byl odsouzen. Soudům vytkl aplikaci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, 3 tr. zákona, vyslovil názor, že mohl naplnit pouze znaky základní skutkové podstaty tohoto trestného činu. V průběhu trestního stíhání totiž nebylo prokázáno způsobení značné škody na cizím majetku v souvislosti s jednáním obviněného, nedošlo tudíž k naplnění tohoto znaku odstavce 3 ustanovení § 125 tr. zákona. Z výroku o vině ani z odůvodnění rozhodnutí soudů první a druhé instance není zřejmé, v čem je škoda spatřována, natož aby se soudy vypořádaly s výslovnými a konkrétními námitkami, které byly vzneseny již v odporu proti trestnímu příkazu. Jediné místo, kde je zmiňována částka, která by hypoteticky mohla být značnou škodou, je nezaplacení daně z přidané hodnoty ve výši 531.939,- Kč, navíc je to jediná konkrétní částka v celém výroku. V popisu skutku samotném není však soudy formulována gramatická ani logická vazba této nezaplacené daně na znaky objektivní stránky skutkové podstaty, tj. nevedení účetnictví. Pokud soud prvního stupně pouze konstatoval, že daň z přidané hodnoty nebyla odvedena, pak pominul, že nezaplacení daně samo o sobě není trestné, nehledě na to, že by se soudy musely zabývat i platební neschopností společnosti PVS, s. r. o., což byla hlavní příčina nehrazení daně. Naproti tomu obvodní soud ve výroku o vině vytvořil zjevnou gramatickou i logickou vazbu mezi nemožností vyměřit daň z příjmů a nevedením účetnictví. Nikde však není uvedeno, že by se daň z příjmů byť i jen z projednávaných transakcí vůbec mohla blížit značné škodě. Správné právní posouzení zjištěného skutku tak podle dovolatele odpovídá výlučně základní skutkové podstatě trestného činu podle § 125 odst. 1 tr. zákona, resp. s ohledem na příznivější novou právní úpravu pak podle § 254 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze v napadených výrocích zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného M. P. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. řádu, se k němu vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve zdůraznila, že obviněný byl jediným jednatelem obchodní společnosti PVS, s. r. o., která se v posuzovaném období zabývala mezinárodní kamionovou dopravou a byla zaregistrována u Finančního úřadu v Praze 6 jako plátce daně z přidané hodnoty. V prvním čtvrtletí roku 2005 podal obviněný daňové přiznání s nárokem na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 139.155,- Kč. V té souvislosti jej finanční úřad vyzval, aby předložil faktury, které uvedený nárok prokazují, na což obviněný nereagoval. Vlastním šetřením pak finanční úřad zjistil, že obviněný vystavoval faktury, které svědčí o podnikatelské činnosti v předmětném období, a to včetně daně z přidané hodnoty. Z faktur, které obviněný vystavil včetně daně z přidané hodnoty, finanční úřad vyčíslil za období roku 2005 neodvedení daně z přidané hodnoty ve výši 497.739,- Kč a za rok 2006 ve výši 34.200,- Kč. Uvedeným skutkovým zjištěním potom ale podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství neodpovídalo právní posouzení skutku pouze jako ohrožovacího deliktu, který by, nebýt samostatné trestnosti takového jednání, mohl být právně posouzen pouze jako příprava k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zákona. Dojde li totiž skutečně ke zkrácení daně, skutek se posoudí pouze jako poruchový trestný čin podle § 148 odst. 1 tr. zákona, resp. podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku a nikoliv též jako ohrožovací trestný čin podle § 125 odst. 1 tr. zákona (nyní podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku). Dále státní zástupkyně poukázala na zásadu zákazu změny k horšímu, která brání kvalifikovat skutek podle přísnější trestní sazby § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, přestože došlo ke způsobení značné škody. Nicméně navázala, že uvedený zákaz reformationis in peius se vztahuje na výsledek řízení, nikoli na samotné řízení, tudíž by bylo možné zvažovat jinou, přísnější právní kvalifikaci jednání, zejména v situaci, kdy existují pochybnosti o naplnění znaků trestného činu, pro který byl obviněný odsouzen. Zároveň státní zástupkyně upozornila na pochybení odvolacího soudu, který ukládal trest podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., ale o uložení souhrnného trestu a peněžitého trestu rozhodl podle trestního zákoníku, což odporuje zásadám o časové působnosti trestněprávních předpisů, neboť trestnost činu lze posuzovat pouze podle jednoho souhrnu trestněprávních norem. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 67 To 32/2012, tak i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 25 T 25/2009, a aby Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.), řádně a včas (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl v souvislosti s ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu uplatněn důvodně.

Jak správně uvedl obviněný ve svém dovolání, nelze prostřednictvím dovolacích důvodů zásadně brojit proti nesprávnému skutkovému zjištění, které se stalo podkladem výroku o vině napadených rozhodnutí. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v hmotně právním posouzení skutku zjištěného soudy nižších stupňů. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek není trestným činem, jakým jej kvalifikovaly soudy, nýbrž jiným trestným činem, event. nevykazuje znaky vůbec žádného trestného činu vyjmenovaného ve zvláštní části trestního zákona. Také lze vytýkat vadu v jiném hmotně právním posouzení, tj. když jiná skutková okolnost byla posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni skutečně bylo možné aplikovat.

Obviněný M. P. vznesl v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu právně relevantní námitky, neboť tvrdil, že nemohlo dojít k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty při nezjištěné škodě na dani z příjmů, a také že z popisu skutku není zřejmá souvislost nezaplacení daně z přidané hodnoty ve výši zjištěné na podkladě faktur se skutečností, že nebylo vedeno účetnictví.

Trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 alinea první tr. zákona spáchá ten, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku, nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Pokud pak tímto jednáním způsobí značnou škodu na cizím majetku nebo jiný zvlášť závažný následek, je naplněn zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty podle § 125 odst. 3 tr. zákona. Skutková podstata každého trestného činu je charakterizována mj. objektivní stránkou, jejíž obligatorní znaky tvoří jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem, který navíc musí být pokryt zaviněním. Každý následek (i účinek) je příčinou jednání, přičemž kauzální význam má nejen konání, ale i opomenutí. Příčinný vztah však musí být i mezi jednáním a těžším následkem, tj. podmínkou použití vyšší trestní sazby.

Aplikujeme-li tyto zjednodušeně připomenuté základy trestní odpovědnosti na posuzovaný případ, můžeme v podstatě z pouhého popisu skutkových okolností ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně rozeznat zřejmé vady, které citovaným podmínkám trestnosti neodpovídají. Skutek je totiž v podstatě založen na tom, že obviněný jako odpovědná osoba (jednatel společnosti s ručením omezeným) nerespektoval svou zákonnou povinnost vést řádným způsobem účetnictví této obchodní společnosti, a v důsledku neexistence účetnictví nemohl finanční úřad vyměřit daň z příjmů právnických osob. Součástí popisu skutku je ale také zjištění, že vystavoval faktury včetně DPH společnosti ANES Consulting, s. r. o., . Finančnímu úřadu pro Prahu 6 na základě těchto faktur neodvedl DPH ve výši nejméně 531.939,- Kč . Skutek tak v sobě zahrnuje dvě základní protichůdná tvrzení ohledně tzv. nevedení účetnictví. Jestliže obviněný vystavoval faktury včetně daně z přidané hodnoty, předložil je příslušnému správci daně, aniž by splnil svou daňovou povinnost ve vztahu k tomuto druhu daně, neuhradil ji a ve výši přesahující částku 500.000,- Kč, tj. ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zákona způsobil značnou škodu. Z popisu skutku je sice zřejmá příčinná souvislost mezi nepodáním daňového přiznání k dani z přidané hodnoty, v jehož důsledku nebyla ve stanovené lhůtě odvedena na dani z přidané hodnoty částka 531.939,- Kč, ale nikoliv souvislost mezi nevedením účetnictví a neodvedením daně z přidané hodnoty.

Pro vyměření daně z přidané hodnoty jsou především rozhodující daňové doklady, které jsou uvedeny v ustanoveních § 26 35 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce zákona o DPH ), přičemž jde o doklady, které jsou zároveň součástí účetnictví ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Při dodání zboží nebo poskytnutí služby se jedná o běžný daňový doklad, který musí obsahovat náležitosti uvedené v § 28 odst. 2 zákona o DPH. Takovýmto daňovým dokladem je zpravidla faktura. Skutkový závěr soudu prvního stupně, že obviněný vystavoval faktury daňové doklady podle citovaných ustanovení zákona o DPH, se opírá mimo jiné o výpověď svědka M. O., který potvrdil, že faktury, které v B. a v B. společnost PVS, s. r. o., přijímala, se zakládaly do šanonů společně s objednávkami a měly číselnou řadu. Soud prvního stupně tak ve vztahu k dani z přidané hodnoty uvedl vzájemně si odporující skutkové závěry, když na jedné straně obviněnému kladl za vinu, že nevedl řádné účetní doklady, a následně konstatoval, že obviněný faktury vystavoval a to včetně příslušné daně z přidané hodnoty, kterou neodvedl, přičemž dokonce vyčíslil výši nesplněné daňové povinnosti. Jako přípravné jednání, jež je postihováno podle § 125 tr. zákona, tak soud posoudil již skutek, jímž došlo ke způsobení poruchy, jakou předpokládá ustanovení § 148 tr. zákona. Trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění je totiž subsidiární skutkovou podstatou vůči primárnímu trestnému činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 148 tr. zákona (srov. č. 57/2003 Sb. rozh. tr.). Další nesprávnost, na níž také dovolatel poukázal, se týká chybějícího zjištění o výši daně z příjmů, kterou byl obviněný jako statutární orgán právnické osoby povinen odvádět v rozhodném období, což je v rozporu se závěrem soudů, že byl naplněn znak značné škody odpovídající aplikované právní kvalifikaci skutku podle § 125 odst. 1, 3 tr. zákona. Soudy sice zjevně vycházely z částky 531.939,- Kč, jež ale odpovídá neodvedené dani z přidané hodnoty, tudíž jí není možné současně považovat za škodu ve vztahu k dani z příjmů. Nemohlo proto dojít k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle odstavce 3 § 125 tr. zákona za situace, kdy chybí jakékoli zjištění o výši tohoto druhu daňové povinnosti.

Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu a jemu předcházejícího řízení včetně rozsudku soudu nalézacího podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve spojení s důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je naplněn, neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, který je předmětem trestního stíhání obviněného. Dovolací námitky uplatnil obviněný důvodně, ve věci bylo soudem prvního stupně nesprávně aplikováno hmotně právní ustanovení § 125 odst. 1, 3 tr. zákona. Ačkoli již v odvolání obviněný vytýkal shodné vady, odvolací soud nenapravil pochybení soudu prvního stupně a odmítl se argumenty obviněného zabývat.

Nejvyšší soud proto na podkladě podaného dovolání obviněného podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 67 To 32/2012, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 25 T 25/2009. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytčených vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.

Jak již Nejvyšší soud uvedl, soud prvního stupně kvantifikoval způsobenou značnou škodu tak, že obviněný neodvedl na dani z přidané hodnoty 531.939,- Kč, byť vystavoval faktury včetně daně z přidané hodnoty. Takový skutkový závěr ohledně nesplnění daňové povinnosti ve vztahu k dani z přidané hodnoty odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, tj. včetně znaku značné škody (§ 89 odst. 11 tr. zákona). V novém projednání této věci tak bude na soudu prvního stupně, aby na podkladě provedeného, event. doplněného dokazování v novém hlavním líčení, učinil jasná zjištění ohledně činnosti obviněného ve vztahu k jeho povinnosti vést účetnictví v rozhodném období, a k tomu, zda a jakým způsobem jednal vůči správci daně, případně v jakém rozsahu svou daňovou povinnost jménem jím zastupovaného povinného subjektu neplnil. Jak již bylo naznačeno, pokud setrvají skutková zjištění na okolnostech, z nichž dosud vyplývá, že obviněný vystavoval faktury společnosti ANES Consulting, s. r. o., včetně daně z přidané hodnoty, která však nebyla správci daně obviněným úmyslně odváděna, bude nezbytné kvalifikovat takové jednání (za splnění všech dalších zákonných podmínek) jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zákona. Užití přísnější trestní sazby, byť formálně k jejímu naplnění došlo, brání zásada zákazu změny k horšímu (srov. § 265s odst. 2 tr. řádu), neboť Nejvyšší soud rozhoduje výlučně na podkladě dovolání obviněného.

Ve vztahu k dani z příjmů právnických osob byla sice soudem prvního stupně příčinná souvislost s tím, že obviněný nevedl účetnictví, vyjádřena, ale nebyla specifikována konkrétní škoda, která by odůvodňovala použití přísnější právní kvalifikace podle § 125 odst. 3 tr. zákona. Pokud v novém řízení bude moci nalézací soud učinit jasný skutkový závěr o tom, že obviněný úmyslně nevedl účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, a současně tak ohrozí majetková práva jiného resp. včasné a řádné vyměření daně, teprve potom může kvalifikovat takový skutek jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zákona. Rovněž u tohoto trestného činu však nemůže dojít ke zhoršení postavení obviněného, za něž by bylo např. nutné považovat i neodvedení daně z příjmů ve výši odpovídající značné škodě podle odst. 3 citovaného ustanovení (srov. především č. 41/2007 Sb. rozh. tr.). Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je totiž nutno považovat jakoukoliv změnu, pokud zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 57/98, ze dne 1. 7. 1998).

V novém řízení tak bude povinností soudu prvního stupně, aby jednoznačně popsal skutkové okolnosti v souladu s obsahem skutkových zjištění, a také aby zákonným, logickým a přesvědčivým způsobem vysvětlil právní posouzení, k němuž po důkladném hodnocení důkazů dospěje. Obviněnému pak bude umožněno uplatnit svá obhajovací práva v souladu s § 2 odst. 13 tr. řádu včetně práva navrhovat nové důkazy a reagovat na případné změny v právní kvalifikaci skutkových zjištění. Jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, jak již bylo uvedeno, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius). Nejvyšší soud pouze upozorňuje, že nelze zcela vyloučit, aby jednání obviněného bylo kvalifikováno ve vztahu k neodvedení daně z přidané hodnoty ve výši 531.939,- Kč jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zákona a ve vztahu k nevyměření daně z příjmu právnických osob jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb. ve znění pozdějších předpisů a to vzhledem k tomu, že tato pozdější zákonná úprava je pro obviněného příznivější (§ 2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. § 16 odst. 1 tr. zákona). Podmínkou pro tento právní závěr však musí být dostatečné skutkové podklady, jež budou odpovídat výsledkům provedeného dokazování.

Při novém ukládání trestu obviněnému pak bude nutné respektovat platnou judikaturu ohledně užití trestního zákona jako celku, neboť ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. § 16 odst. 1 tr. zák. o časové působnosti trestního zákona, je nutné vykládat tak, že trestnost činu se posuzuje podle pozdějšího zákona jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější, přitom však je třeba vždy hodnotit celkový výsledek řízení (srov. přiměřeně č. 11/1991 a č. 48/2011-II. Sb. rozh. tr.). S výjimkami podle § 16 odst. 2, 3 tr. zákona, resp. § 3 tr. zákoníku je třeba užít právní úpravu jako celek srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1430/2010, publikované pod č. T 1349 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, v sešitě 72, ročník 2011, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství tak ve svém vyjádření správně poukázala na chybný postup odvolacího soudu, který v dané věci obviněnému ukládal trest podle § 125 odst. 3 tr. zákona, přitom trest souhrnný podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku , jeho výkon podmíněně odložil podle §§ 58 odst. 1 a 59 odst. 1 tr. zákona. Pro uložení peněžitého trestu pak opětovně užil později účinný trestný zákoník. Další nesoulad je mezi výrokem o vině a odůvodněním napadeného rozsudku ohledně označení sbíhajícího se přečinu, za něž byl obviněný M. P. odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 11 T 133/2010. (Výrok o vině nesprávně uvádí přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, avšak na str. 6 rozsudku soudu druhého stupně je uvedeno odsouzení tímtéž rozsudkem za přečin zpronevěry podle § 296 odst. 1 tr. zákoníku.) Bude proto nutné znovu si opatřit spis Městského soudu v Brně vedený pod sp. zn. 11 T 133/2010 a při vyslovení souhrnného trestu poté odpovídajícím způsobem označit trestný čin, jímž byl v této trestní věci uznán vinným, pokud budou nadále shledány podmínky předpokládané v ustanovení § 35 odst. 2 tr. zákona.

Pro úplnost je dále třeba uvést, že při novém projednání a rozhodnutí věci je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. ledna 2013

Předsedkyně senátu: JUDr. Blanka Roušalová

Vypracoval:
JUDr. Vilém Ravek