5 Tdo 1470/2010
Datum rozhodnutí: 15.12.2010
Dotčené předpisy: § 270 odst. 1 tr. zákoník



5 Tdo 1470/2010-19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2010 o dovolání, které podal obviněný A. P. N. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2010, sp. zn. 6 To 406/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 85/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm.b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Obviněný A. P. N. byl rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 1 T 85/2010, uznán vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále jen trestní zákoník ), jehož se měl dopustit v podstatě tím, že dne 24. 1. 2010 kolem 14.00 hodin na tržnici F. K. II v obci F., okres D., v plechovém prodejním stánku C3, kde byly vystaveny a k prodeji určeny CD a DVD nosiče včetně obalů, a to celkem 8.613 kusů, tyto nabízel v zadní místnosti stánku nejméně čtyřem blíže nezjištěným osobám německé národnosti, přičemž se jednalo o pirátské kopie pořízené z originálů a obaly, které byly vyrobeny ofocením z originálních obalů, vše bez udělení oprávnění k užití výrobcem zvukového a zvukově obrazového záznamu v rozporu s ustanoveními § 75 a násl. a § 79 a násl. zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským, autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů. Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle § 270 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon soud podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Současně okresní soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal společnosti Českou protipirátskou unii, Sokolovská 37/24, Praha 8 Karlín (nejedná se však o subjekt, který by mohl vykonávat procesní postavení poškozeného v tomto trestním řízení), a Českou národní skupinu Mezinárodní federace hudebního průmyslu, Na Kozačce 7, Praha 2, s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Citovaný rozsudek Okresního soudu v Domažlicích napadl obviněný A. P. N. odvoláním, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. 8. 2010, sp. zn. 6 To 406/2010, zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.

Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2010, sp. zn. 6 To 406/2010, dovolání, které opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V úvodu svého podání, jež směřovalo proti výroku o vině i o trestu, obviněný předeslal, že se dovolává přezkoumání skutkových zjištění výhradně z toho hlediska, zda rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Dovolatel vyslovil názor, že právní posouzení skutku vychází z neúplných skutkových zjištění, neboť ve věci provedené důkazy byly hodnoceny vadně a některé důkazy nebyly provedeny vůbec. Okresní soud nevyhověl návrhům obhajoby na výslech poškozených, resp. zpracovatelů odborných vyjádření, čímž došlo podle přesvědčení obviněného k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Dále obviněný A. P. N. zpochybnil svědeckou výpověď M. K. a reprodukoval svědectví dalších celníků tak, že žádný z nich neviděl obviněného prodávat nebo nabízet padělané CD nebo DVD nosiče. V souvislosti s tím dovolatel naznačil, že v postupu soudů nižších stupňů by bylo možno spatřovat i svévoli. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný A. P. N. navrhl, aby Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumal napadená rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně a aby rozhodnutí těchto soudů zrušil a poté přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten konstatoval, že dovolatel neuplatnil žádnou námitku, jež by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., včetně dovolacího důvodu pod písmenem g) citovaného ustanovení. Proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Pokud jde o dovolací důvody, obviněný A. P. N. opírá jejich existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je tedy možné aplikovat na případy, kdy skutek, pro který byl obviněný odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jakým byl uznán vinným, případně nemůže být posouzen vůbec jako trestný čin, neboť nenaplňuje znaky žádné ze skutkových podstat uvedených v trestním zákoně. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tam, kde soudy určitou skutkovou okolnost posoudily podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Pro existenci tohoto dovolacího důvodu jsou proto nezbytné takové námitky, které směřují proti aplikaci hmotného práva, tj. trestního zákona na ten skutkový stav, jaký soudy zjistily. Tvrzení dovolatele pak musí být podloženo konkrétními argumenty, jimiž bude podporovat svůj právní názor na vadné právní posouzení skutku soudem. Vytýkaná pochybení proto nemohou spočívat v nedodržení procesních ustanovení, tj. především ustanovení trestního řádu, včetně ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů.

Uvedený výklad pro použití důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný A. P. N. nerespektoval a jeho dovolací námitky tak deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají.

Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný A. P. N. nesouhlasil zejména se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, dokazování nebylo podle jeho přesvědčení provedeno v dostatečném rozsahu a především výpověď svědkyně M. K. soudy řádně nezohlednily. Vyslovil názor, že v trestním řízení nebylo prokázáno, že by nabízel k prodeji později zajištěné nosiče, hlavní svědkyně jej nebyla schopna u hlavního líčení označit jako osobu, která by tak činila, rovněž nebyli ztotožněni německy hovořící občané, kterým měl podle tvrzení jmenované svědkyně CD a DVD nabízet.

Obviněný tak vytýká soudům skutková zjištění, nikoli právní závěry, které z nich soudy vyvodily, a především vznáší připomínky proti způsobu, jakým soudy hodnotily jednotlivé důkazy. Rovněž se ohrazuje proti tomu, že soudy nevyhověly jeho návrhům doplnit dokazování o výslech zpracovatelů odborných vyjádření ohledně původu a charakteru zajištěných zvukových a zvukově obrazových nosičů.

Obecně lze konstatovat, že zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) patří k hlavním zásadám trestního řízení. Orgány činné v trestním řízení podle ní mohou hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Za situace, kdy je třeba vyhodnotit věrohodnost protichůdných výpovědí, je třeba důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, jak vyplývá z ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Jak je patrné z napadených rozhodnutí, soud prvního stupně uvedeným požadavkům na odůvodnění soudního rozhodnutí vyhověl (výpověď svědkyně M. K. zcela zapadala do kontextu ostatních svědeckých výpovědí, odborných vyjádření a souvisejících okolností jako ukrytí padělaných CD a DVD nosičů v utajené místnosti, pronájem stánku C3 na osobu G. V. T., který již několik let nepobýval na území České republiky apod., viz str. 2-5 rozsudku okresního soudu). Soud odvolací se zcela ztotožnil se správnými závěry soudu prvního stupně a je nutné zdůraznit, že již reagoval na naprosto shodné námitky obviněného, které uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku. Přesvědčivým a poměrně vyčerpávajícím způsobem krajský soud zdůvodnil nejen procesní postup okresního soudu, ale i nadbytečnost dalšího doplňování důkazů v dané věci.

K námitce týkající se označení obviněného jako osoby, která měla před stánkem C3 nabízet pirátské CD a DVD nosiče v souvislosti s výpovědí svědkyně M. K. je možné pouze připomenout, že u hlavního líčení tato svědkyně nebyla schopna označit obviněného jako tu osobu, kterou v předmětný den viděla v tržnici nabízet zboží cizím státním příslušníkům. Za daných okolností je však zcela přirozené, že s odstupem času si svědkyně nepamatovala konkrétního podezřelého, navíc je třeba vzít v úvahu, že obviněný je asijské národnosti a v rozhodný den měla svědkyně možnost si jej prohlédnout jen velmi krátce. Společně s kolegou totiž prováděla kontrolní hlídku spočívající v procházení okolo stánků v prostoru tržnice a jejich úkolem bylo především monitorovat případné protiprávní chování trhovců. Současně svědkyně sledovala rozhovor mezi prodejcem a potencionálními zákazníky, který probíhal v německém jazyce. I přesto, že se vše událo v poměrně krátkém časovém úseku, dokázali oba členové hlídky (svědkyně M. K. a svědek J. P.) rozlišitelným způsobem popsat osobu prodejce u stánku C3 (srov. úřední záznam na č. l. 4 trestního spisu). Přivolaným pracovníkům Celního ředitelství Plzeň, oddělení 31, kteří se dostavili do stánku C3, v jehož prostoru odhalili dveře od utajované místnosti, otevřela právě osoba, jejíž popis odpovídal údajům členů kontrolní hlídky. O vzhledu prodejce přitom M. K. kolegy předem po telefonu nevyrozuměla (srov. její výpověď v hlavním líčení, č. l. 175). Podstatné z hlediska možnosti záměny osob vyskytujících se v okolí stánku C3 je také fakt, že k takové skutečnosti nebyl vlastně dán ani žádný časový prostor. V této souvislosti nelze přehlédnout výsledky šetření České obchodní inspekce a Cizinecké policie Plzeň ze dne 18. 11. 2009 a 17. 6. 2010, z nichž vyplývá, že zaměstnanci těchto institucí při dvou kontrolách stánku C3 na tržnici ve F. jednak v době před spácháním tohoto trestného činu ale i po něm, označili právě obviněného, jako osobu prodávající zboží vystavené na daném stánku (srov. č. l. 133, resp. č. l. 186). Nejvyšší soud proto nemá pochyb, že soudy vyhodnotily dostupné důkazy správně, když dospěly ke zjištění, že před stánkem C3 i uvnitř něho komunikovala s německy mluvícími zákazníky jedna a táž osoba obviněný A. P. N., a byl to právě on, kdo fakticky prodával zboží vystavené na stánku včetně jeho oddělené části, v níž se nacházelo padělané zboží.

Pokud dovolatel popřel, že by komukoli nabízel CD nebo DVD nosiče, ale naopak kupce odháněl, je jeho obhajoba vyvrácena samotným průběhem událostí. Nabídku prodeje zaznamenala jako první svědkyně M. K., u níž správně soudy neshledaly žádný důvod pro zpochybnění věrohodnosti jejího tvrzení. Její výpověď je zcela v souladu s tím, že budoucí zákazníci a prodejce následně všichni společně vešli do zadní části stánku C3, v němž se nacházel zakrývaný vchod do prostoru, v němž byly výlučně v regálech umístěné zvukové a obrazové nosiče, jež byly následně obviněným vydány. Nebylo proto skutečně nutné identifikovat německé zákazníky, protože účel jejich přítomnosti v dané místnosti společně s obviněným byl naprosto zřejmý. Přestože tedy svědci M. K. a J. P. neměli žádné tušení o existenci tajné místnosti s CD a DVD nosiči, naprosto správně odhadli jednání obviněného ještě před stánkem C3. Oba tito svědci reagovali adekvátně zjištěné situaci, pokud přivolali další kolegy příslušné k fyzické kontrole stánku právě proto, že vzhledem k chování obviněného měli důvodné podezření na nezákonný prodej.

Dovolacímu důvodu neodpovídá ani výtka obviněného namířená proti zpracovatelům odborných vyjádření. Nejvyšší soud pouze připomíná, že je třeba odlišovat od osoby, od níž se vyžaduje odborné vyjádření, osobu znalce, který musí postupovat v souladu se zákonem č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, který v ustanovení § 11 zakazuje znalci podat posudek, jestliže pro jeho poměr k věci, k orgánům trestního řízení, k účastníkům apod. lze pochybovat o jeho nepodjatosti. Takové omezení se na osobu podávající odborné vyjádření neuplatní, avšak je nutné zvážit, zda osoba, od níž se takové odborné vyjádření požaduje, není podjatá z obdobných důvodů jako připadá v úvahu u znalce (§ 105 odst. 2 tr. ř.). V posuzované věci odstranil jakékoli pochyby o nezaujatosti České národní skupiny Mezinárodní federace hudebního průmyslu a České protipirátské unie, jež poskytly ve věci odborná vyjádření, soud druhého stupně. Ten reagoval na totožnou námitku obviněného a zcela výstižně uvedl, že zpracovatelé odborných vyjádření stěží mohou mít zájem nepravdivě označit svůj vlastní originální a legálně pořízený zvukový či zvukově obrazový záznam za padělek a naopak (viz str. 4 odůvodnění usnesení krajského soudu). Nejvyšší soud pouze doplňuje, že oba citované subjekty nesledují vlastní finanční zájmy, ale jejich posláním je prosazovat společné zájmy výrobců a distributorů zvukových a hudebních zvukově obrazových záznamů, tj. prosazovat práva výrobců a distributorů vyplývající jim ze zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, a z příslušných mezinárodních dokumentů. Za tímto účelem pak kromě dalšího vypracovávají také odborná vyjádření či znalecké posudky (srov. např. Stanovy České národní skupiny Mezinárodní federace hudebního průmyslu, č. l. 65 a násl.), což je v praxi u tohoto typu trestné činnosti poměrně běžným jevem.

Dovolatel dále vznesl námitku proti zamítnutí jeho návrhů na provedení důkazů. V řízení před soudy nižších stupňů požadoval, aby vyslechly zpracovatele odborných vyjádření, čemuž nebylo vyhověno. K tomuto Nejvyšší soud zdůrazňuje, že závisí pouze na úvaze příslušného soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Jak je z uvedeného principu zřejmé, obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 364/05). Není tedy povinností soudu, který rozhoduje v trestním řízení, akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí takové rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit, jak se stalo i v trestní věci dovolatele. Pouze na doplnění může Nejvyšší soud podtrhnout jeden významný fakt, který potvrzuje zcela zřejmý charakter a původ všech zajištění nosičů. Pokud by snad obviněný měl ve stánku, v němž byl zadržen a v němž opakovaně nabízel zboží k prodeji, originální hudební a zvukově obrazové nosiče, které spadají pod ochranu autorského zákona, nemusel by přece takové výrobky ukrývat v běžně nedostupném prostoru stánku. Naopak každý prodejce má zájem vystavit své zboží na nejviditelnější místo tak, aby si je mohlo prohlédnout co nejvíce zákazníků. V posuzované věci se však obviněný choval naprosto opačně, zajištěné zboží, které bylo označeno za padělky, měly možnost shlédnout pouze ty osoby, které on do skrytého prostoru zavedl a umožnil jim tak jeho prohlídku. Naprosto správně tak soudy nevyhověly návrhům obviněného na provedení výslechu zpracovatelů odborných vyjádření, neboť o původu a charakteru nosičů měly dostatečné podklady.

Jak již Nejvyšší soud vyložil, obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze uplatnit na případy, kdy jsou zpochybňována skutková zjištění soudů ve věci rozhodujících, a to včetně otázek hodnocení důkazů a rozsahu dokazování. Dovolání totiž nelze považovat za další odvolání, ale je to mimořádný opravný prostředek určený k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti, úplnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn hodnotit, doplňovat a popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný A. P. N. v dovolání uplatnil námitky, které neodpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému v zákoně uvedenému. Své formální tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku totiž dovozoval z jiného průběhu skutkového stavu, než jaký zjistil soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací. Za této situace obviněný dovodil hmotně právní vadu napadeného rozhodnutí z jemu příznivějšího průběhu skutku, nikoli však z aplikovaného ustanovení trestního zákona. Domáhal se tak změny spočívající ve zproštění viny na podkladě jiného způsobu hodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud neshledal jakoukoli nesrovnalost v hodnotících úvahách soudů obou stupňů, která by mohla svědčit o určité svévoli , jak naznačoval obviněný. Soudy interpretovaly důkazy v souladu s jejich obsahem a závěry, které z důkazů vyvodily, respektují obecně uznávaná pravidla uvažování. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiných než zákonem stanovených důvodů. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud své rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání, aniž byl oprávněn přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. prosince 2010
Předsedkyně senátu: JUDr. Blanka Roušalová