5 Tdo 1466/2008
Datum rozhodnutí: 26.11.2008
Dotčené předpisy: § 255a odst. 1 tr. zák.




5 Tdo 1466/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2008 o dovolání, které podal obviněný P. S. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2008, sp. zn. 23 To 104/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 89/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný P. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 1 T 89/2002, uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle 255a odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil se spoluobviněným M. S. tím, že nejméně v době od 12. 6. 2000 do 5. 12. 2000 v Č. B. jako zaměstnanec obchodní společnosti 3. A. A. A. , s. r. o., se sídlem v Ř., H., s místem výkonu práce v prodejně této obchodní společnosti v K. u. v Č. B. a se sjednanou hmotnou odpovědností převzal k prodeji z majetku obchodní společnosti 3. A. A. A., s. r. o., různé zboží jako mobilní telefony, příslušenství k mobilním telefonům a další zboží v celkové hodnotě nejméně 593 903,- Kč uvedené na převodkách a toto zboží po jeho převzetí nezanesl do skladové evidence prodejny a následně převzaté zboží nevyúčtoval ani nepředal zaměstnavateli, čímž způsobil obchodní společnosti 3. A. A. A., s. r. o., celkovou škodu ve výši nejméně 593 903,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněnému P. S. uložen podle § 255a odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto též o nároku poškozené obchodní společnosti 3. A. A. A. , s. r. o., na náhradu škody. Soud prvního stupně rozhodl rovněž o vině a trestu spoluobviněného M. S.

Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný P. S. a poškozená obchodní společnost odvoláními, o nichž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne ze dne 18. 4. 2008, sp. zn. 23 To 104/2008, tak, že obě odvolání podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

Obviněný P. S. podal prostřednictvím svého obhájce dne 9. 7. 2008 proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného se soudy nižších stupňů nevypořádaly správně s posouzením formy zavinění ve vztahu k jeho jednání, když své závěry ohledně subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák. soudy učinily jen ve vztahu k vzniklé škodě. Jak dále obviněný zdůraznil, citované ustanovení trestního zákona spojuje nedbalostní zavinění pouze se způsobeným následkem v podobě značné škody, přičemž ohledně jednání, které vedlo ke vzniku tohoto následku, musí být u pachatele zavinění ve formě úmyslu. Obviněný rovněž vytýká soudům obou stupňů, že popis rozhodných skutkových okolností ve skutkové větě obsažené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně neumožňuje závěr o naplnění znaků objektivní stránky zmíněného trestného činu, přičemž na jejich podkladě nelze dovodit ani příčinnou souvislost popsaného jednání se způsobenou škodou. Podle obviněného tyto nedostatky v posouzení objektivní stránky trestného činu v podstatě neumožňují zjistit, zda obviněný svým jednáním porušil též důležitou povinnost ve smyslu § 255a odst. 1 tr. zák. anebo jen obyčejnou povinnost. Obviněný zaměřil své výhrady také proti závěru soudů nižších stupňů, které údajně posoudily jeho čin jako spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., ač to je možné jen u úmyslných trestných činů. Přitom rozsudek soudu prvního stupně fakticky vychází pouze z tzv. souběžného pachatelství, jemuž ovšem neodpovídá skutečnost, že oběma obviněným je kladeno za vinu způsobení škody v celé zjištěné výši. Obviněný pak částečně zpochybnil i skutkové závěry týkající se škody na majetku poškozené obchodní společnosti, protože podle jeho názoru znalec z oboru elektroniky, odvětví výpočetní techniky, nevyloučil následnou manipulaci s daty v počítači, do kterého obviněný vkládal údaje ze skladové evidence.

Závěrem svého dovolání obviněný P. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2008, sp. zn. 23 To 104/2008, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 1 T 89/2002, a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného P. S. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru je zásadním nedostatkem výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně skutečnost, že vychází ze spolupachatelství obou obviněných, ačkoli byli uznáni vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák., u něhož je taková forma trestné součinnosti vyloučena. Proto státní zástupkyně přisvědčila tvrzení obviněného, podle něhož odůvodnění (ve skutečnosti ovšem obviněný ve svém dovolání poukazuje na tzv. skutkovou větu) odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně vychází ze souběžného pachatelství, ovšem argumenty v něm vyjádřené neumožňují přijmout takový závěr. Státní zástupkyně totiž s odkazem na konstatování v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, že přes všechny provedené důkazy se nepodařilo objasnit, jakou měrou se mohl každý z obviněných podílet na spáchaném trestném činu, považuje za vyloučené, aby mohl být skutek kvalifikován jako nedbalostní trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák.

Podle názoru státní zástupkyně jsou skutková zjištění v posuzované věci vnitřně rozporná, neodpovídají právním závěrům vyjádřeným v rozsudku soudu prvního stupně a neposkytují dostatečný podklad ani pro rozhodnutí o zproštění obžaloby obou obviněných postupem podle § 226 písm. b) tr. řádu. Jak dále státní zástupkyně zdůraznila, pro závěr o souběžném pachatelství je třeba opatřit další důkazy, na jejichž základě by bylo možné rozlišit podíl obou obviněných na trestném následku způsobeném jejich jednáním. Za takový důkaz přitom státní zástupkyně považuje zejména zjištění, kdo z obviněných a v jakém rozsahu fyzicky přebíral zboží specifikované ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a pokud takto převzaté zboží kterýkoliv z obviněných nezanesl do počítačové účetní evidence, pak pouze ve vztahu k tomuto zboží měl povinnost je vyúčtovat a předat svému zaměstnavateli.

Tímto způsobem doplněná rozhodná skutková zjištění by podle státní zástupkyně s ohledem na celkovou výši způsobené škody mohla vést k závěru, že nebyl naplněn zákonný znak spočívající ve způsobení značné škody obsažený ve skutkové podstatě trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku ve smyslu § 255a odst. 1 tr. zák., takže by přicházelo v úvahu vydání zprošťujícího rozsudku postupem podle § 226 písm. b) tr. řádu. Podle názoru státní zástupkyně lze stejné závěry vztáhnout i na obviněného M. S. , neboť mu prospívá tzv. beneficium cohaesionis ve smyslu § 261 tr. řádu.

Proto závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného P. S. důvodným, aby podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil v celém rozsahu napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí jemu předcházející, a to s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. řádu i ve vztahu k obviněnému M. S., a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný P. S. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný P. S. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

V rámci svých dovolacích námitek však obviněný P. S. částečně zpochybnil správnost a úplnost rozhodných skutkových zjištění týkajících se následku jeho trestného činu, resp. celkové výše způsobené škody. Tyto pochybnosti obviněný dovodil zejména ze skutečnosti, že znalec z oboru elektroniky, odvětví výpočetní techniky, nevyloučil následnou manipulaci s daty v počítači, do kterého obviněný vkládal údaje ze skladové evidence. Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ovšem může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Jestliže tedy obviněný ve svém dovolání v uvedeném směru poukazoval na nesprávné hodnocení některých důkazů nebo na odlišné skutečnosti, jež z nich vyvozoval, jde o námitku, která nemůže založit existenci citovaného hmotně právního dovolacího důvodu ani zpochybnit správnost právní kvalifikace posuzovaného skutku jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák. (k tomu viz ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu vyjádřenou např. v materiálu publikovaném pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v jeho usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikované pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Proto Nejvyšší soud nemohl nijak přihlížet k uvedeným výhradám obviněného.

Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami obviněného P. S., které sice již odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak jsou neopodstatněné. Obviněný zpochybnil správnost právní kvalifikace jím spáchaného skutku posouzeného jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák., přičemž podle jeho názoru soudy nižších stupňů neučinily správné závěry ohledně subjektivní a objektivní stránky tohoto trestného činu.

Nejvyšší soud především neshledal důvodnou námitku obviněného P. S. , pokud se domnívá, že ustanovení § 255a odst. 1 tr. zák. spojuje nedbalostní zavinění pouze se způsobením následku (účinku) v podobě značné škody na cizím majetku, přičemž ohledně jednání, které vedlo k tomuto následku (účinku), musí být dáno u pachatele zavinění ve formě úmyslu. Tento názor obviněného sice vychází z odborné literatury, v níž se ovšem poukazuje na problematickou formulaci citovaného ustanovení, která by mohla nasvědčovat uvedenému výkladu, nicméně závěr o nutnosti úmyslného porušení důležité povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek je v literatuře vyjádřen jen s určitou mírou pochybností, nikoli snad kategoricky (srov. Š. , P., P., F., R., S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1542, kde se mimo jiné konstatuje: ... by zde proto trestnost měla být podmíněna úmyslným porušením uvedené povinnosti ... ). V soudní praxi však nyní převládl právní názor, podle něhož u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle 255a odst. 1 tr. zák. se zavinění z vědomé nedbalosti [§ 5 písm. a) tr. zák.] vztahuje nejen k následku, resp. k účinku spočívajícímu ve způsobení značné škody, ale i k jednání pachatele včetně porušení důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku uložené pachateli podle zákona nebo jím smluvně převzaté (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 747/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008). Zmíněný závěr se přitom opírá o gramatický, logický, historický a teleologický výklad citovaného ustanovení, resp. vychází z jeho slovní formulace způsobí značnou škodu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku . Trestní zákon výslovně uvozuje skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák. slovy Kdo z vědomé nedbalosti [§ 5 písm. a) tr. zák.] ... , která se z hlediska dalšího textu tohoto ustanovení týkají celé základní skutkové podstaty uvedeného trestného činu, takže s ohledem na ustanovení § 3 odst. 3 tr. zák. se nedbalostní forma zavinění vztahuje nejen k následku (účinku), ale i k jednání jako dalšímu znaku objektivní stránky trestného činu.

Ohledně zákonem vyžadované formy zavinění lze v tomto případě odkázat též na dosavadní výklad ustanovení § 223 tr. zák., které se sice týká nedbalostní formy trestného činu ublížení na zdraví, avšak formulace jeho skutkové podstaty z hlediska nedbalostního zavinění je obdobná jako u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák., byť se vztahuje k oběma formám nedbalosti podle § 5 písm. a) i b) tr. zák. Rovněž u trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. zákonodárce použil formulaci Kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost a podstatné zde je, že podle ustálené soudní praxe se nedbalost pachatele vztahuje nejen k vlastnímu ublížení na zdraví jako následku, resp. účinku, ale vždy i k jednání pachatele, a to včetně porušení důležité povinnosti. Zákon tedy předpokládá nedbalostní formu zavinění ve smyslu § 5 tr. zák. jak pro jednání vyžadované ustanovením § 223 tr. zák., tak i pro následek (účinek) v něm uvedený. Přitom jde v obou srovnávaných případech (tj. u trestných činů podle § 223 tr. zák. a § 255a odst. 1 tr. zák.) o poruchové delikty. Rozhodným u nich je, zda pachatel věděl (nebo u § 223 tr. zák. i vědět mohl a měl), že při porušení zákonem specifikované důležité povinnosti způsobí z nedbalosti (u trestného činu podle § 255a odst. 1 tr. zák. jen z vědomé nedbalosti) následek uvedený v příslušné skutkové podstatě zvláštní části trestního zákona.

Správnost tohoto závěru podporuje i výklad ustanovení § 255a odst. 1 tr. zák. z hledisek logických, historických a teleologických. Zákonodárce totiž v ustanovení § 3 odst. 3 tr. zák. rozlišuje základní skutkové podstaty pouze na úmyslné a nedbalostní (arg. K trestnosti činu se vyžaduje ) a nepředpokládá u jedné základní skutkové podstaty kombinaci zavinění úmyslného a nedbalostního; jinak je tomu jen u tzv. kvalifikovaných skutkových podstat (§ 6 tr. zák.). Jestliže by Nejvyšší soud akceptoval výklad obviněného P. S. , podle něhož zavinění z vědomé nedbalosti se vztahuje pouze ke způsobení značné škody, a nikoli již k dalším znakům skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák., pak by se citovaná skutková podstata téměř shodovala s kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., kde se rovněž vyžaduje úmyslné porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek (nikoli ovšem důležité povinnosti), avšak ke způsobení značné škody postačí ve smyslu § 6 písm. a) tr. zák. zavinění z nedbalosti [a to i nevědomé podle § 5 písm. b) tr. zák.]. Přitom je v ustanovení § 255 odst. 2 tr. zák. podstatně přísnější sazba trestu (odnětí svobody na 6 měsíců až 5 let) než u trestného činu podle § 255a odst. 1 tr. zák. (odnětí svobody až na 6 měsíců), což může být jen stěží odůvodněno pouze tím, že úmysl u trestného činu podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. musí směřovat též ke způsobení škody v rozsahu škody nikoli malé (nejméně ve výši 25 000 Kč) při jinak obecně závažnějších okolnostech u trestného činu podle § 255a odst. 1 tr. zák. spočívajících v porušení důležité povinnosti a ve vědomé nedbalosti ve vztahu ke způsobení značné škody (nejméně ve výši 500 000 Kč). Nejvyšší soud navíc připomíná, že ustanovení § 255a tr. zák. bylo do trestního zákona zavedeno jeho novelou provedenou zákonem č. 105/2000 Sb. v souvislosti s novelou zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a to jako nedbalostní alternativa trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku ve vztahu k jeho úmyslné formě vyjádřené v ustanovení § 255 tr. zák., když takto se první z citovaných ustanovení chápe i v uznávané odborné literatuře (srov. N. , O., V., R. a kol. Trestní právo hmotné II. Zvláštní část. 5. vydání. P.: ASPI, a. s., 2007, str. 130 a 131) a v judikatuře (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 747/2008, publikované pod č. T 1122. v sešitu 49 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008).

Jak přitom v posuzované věci vyplývá z popisu skutku uvedeného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný P. S. (společně s obviněným M. S.) stručně vyjádřeno převzal zboží konkretizované v popisu skutku, toto zboží náležitě nezavedl do skladové evidence, nevyúčtoval ho a ani nepředal vlastníkovi, kterým zde byla obchodní společnost 3. A. A. A. , s. r. o., čímž jí způsobil škodu ve výši 593 903,- Kč. Na podkladě těchto rozhodných skutkových zjištění lze podle Nejvyššího soudu učinit závěr o tom, že obviněný postupoval způsobem, který svědčí o zanedbání povinné míry opatrnosti při plnění jeho pracovních povinností zakotvených v pracovní smlouvě ze dne 30. 4. 2000 (viz její čl. II bod 9.) a v dohodě o hmotné odpovědnosti ze dne 1. 5. 2000 (viz její čl. I bod 1.). Obviněnému tedy nebránila žádná objektivní překážka v tom, aby jednal způsobem požadovaným v uvedených smlouvách a aby dodržel své povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku, tj. svěřeného zboží svého zaměstnavatele. Systém skladování zboží a jeho evidence byly ve všech organizačních složkách shora jmenované obchodní společnosti stejné, přičemž z rozhodných skutkových okolností nevyplývá, že by se snad v tomto systému běžně vyskytovaly natolik závažné nedostatky, které by objektivně bránily v provádění správných pracovních postupů týkajících se vedení skladové evidence (viz např. svědecká výpověď svědka M. L. na č. l. 1096 trestního spisu). Obviněný tedy mohl jednoznačně předvídat protiprávní následek v podobě vzniku škody na opatrovaném, resp. spravovaném majetku, pokud si důsledně nepočínal způsobem odpovídajícím pracovní smlouvě a dohodě o hmotné odpovědnosti, a jestliže v důsledku svého pasivního postoje bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že nedojde k takovému následku. V odůvodnění odsuzujícího rozsudku (viz jeho str. 24) přitom Okresní soud v Českých Budějovicích též vyložil, proč u obou obviněných neshledal zavinění ve formě úmyslu, a tedy ani trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jak skutek původně kvalifikovala obžaloba, a z čeho soud dovozuje vědomou nedbalost obviněných.

S ohledem na shora konstatované argumenty proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani ty námitky obviněného P. S. , kterými zpochybnil existenci zavinění ve vztahu ke způsobené škodě na majetku poškozené obchodní společnosti 3. A. A. A., s. r. o. Popsané okolnosti totiž podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně svědčí o zavinění ve formě vědomé nedbalosti [§ 5 písm. a) tr. zák.], které charakterizuje subjektivní stránku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák., tedy že obviněný věděl o možnosti vzniku značné škody na opatrovaném, resp. spravovaném majetku jmenované obchodní společnosti v důsledku nedbalostního porušení důležité smluvní povinnosti spočívající v péči o tento majetek, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tato škoda nevznikne.

Nejvyšší soud proto považuje námitky obviněného P. S. , které zaměřil proti správnosti posouzení subjektivní stránky spáchaného trestného činu, za nedůvodné. Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi výhradami obviněného, jimiž zpochybnil naplnění objektivní stránky trestného činu, pro který byl stíhán a odsouzen. Podle názoru obviněného popis rozhodných skutkových okolností neumožňuje učinit závěr o naplnění jednotlivých znaků objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák. a neodůvodňuje ani příčinnou souvislost mezi popsaným jednáním a způsobenou škodou.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že objektivní stránka trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák. spočívá ve způsobení značné škody, k níž dojde v důsledku porušení důležité povinnosti při správě nebo opatrování cizího majetku, která byla pachateli uložena podle zákona nebo jím převzata smlouvou. Opatrováním cizího majetku se přitom rozumí taková míra ochrany cizího majetku, která zamezuje jeho částečnému nebo úplnému znehodnocení. S povinností opatrovat cizí majetek pak souvisí i povinnost spravovat cizí majetek, která předpokládá aktivní přístup správce k péči o takový majetek. Správce cizího majetku se však musí vyvarovat těch právních dispozic, které by směřovaly ke znehodnocení či odcizení tohoto majetku. Jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, která v posuzované věci učinily soudy nižších stupňů, obviněný P. S. byl zaměstnancem obchodní společnosti 3. A. A. A. , s. r. o., přičemž jeho povinnosti jako zaměstnance konkretizovala pracovní smlouva ze dne 30. 4. 2000 a dohoda o hmotné odpovědnosti ze dne 1. 5. 2000. Je tedy nepochybné, že v tomto postavení byl obviněný jako zaměstnanec povinen opatrovat a spravovat majetek jmenované obchodní společnosti jako svého zaměstnavatele.

Pokud jde o posouzení otázky, zda obviněný P. S. měl zákonem uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek podle § 255a odst. 1 tr. zák., je třeba při jejím řešení vycházet z konkrétních skutkových okolností. Dosavadní judikatura považuje za důležitou povinnost v uvedeném smyslu takovou povinnost, jejíž porušení je s ohledem na charakter a význam povinnosti zpravidla spojeno s nebezpečím vzniku značných škod na cizím opatrovaném nebo spravovaném majetku, jestliže tedy porušením takové povinnosti může snadno dojít k uvedenému škodlivému následku na cizím majetku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1510/2006, publikované v sešitě 37 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007). Důležitost povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku ve smyslu § 255a odst. 1 tr. zák. může vyplývat i z toho, zda je plnění takové povinnosti svěřeno jedné anebo více osobám, zda jde o povinnost, jejíž porušení má pravidelně vliv na rozsah a kvalitu opatrovaného a spravovaného majetku, resp. jaký význam pro způsobení škody mělo případné porušení takové povinnosti.

Jak přitom vyplývá z popisu rozhodných skutkových zjištění obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedených v odůvodnění tohoto rozsudku, obviněný P. S. jednal zejména v rozporu s povinnostmi zaměstnance vykonávat sjednaný druh práce řádně, odpovědně a podle pokynů zaměstnavatele (viz čl. II bod 9. pracovní smlouvy ze dne 30. 4. 2000 zařazené na č. l. 74 trestního spisu) a v rozporu s dohodou o hmotné odpovědnosti spočívající mimo jiné v odpovědnosti za majetkové hodnoty, které zaměstnanec převezme při své činnosti v provozovně nebo na pracovišti (viz čl. I bod 1. dohody o hmotné odpovědnosti ze dne 1. 5. 2000 zařazené na č. l. 76 trestního spisu). Podle názoru Nejvyššího soudu šlo o povinnosti převzaté obviněným na podkladě smlouvy, přičemž povaha těchto povinností jednoznačně svědčí o jejich důležitosti, neboť v důsledku jejich porušení může obvykle a velmi snadno vzniknout škoda na opatrovaném nebo spravovaném majetku, která také v posuzované věci skutečně nastala. Navíc, jak vyplynulo ze svědecké výpovědi D. Š. , jednatele poškozené obchodní společnosti 3. A. A. A. , s. r. o., povinností jednotlivých prodejců v provozovnách bylo překontrolovat zboží po příjezdu spediční služby a následně ho zavést do počítačové evidence (viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně), což obviněný (a též spoluobviněný M. S. ) prokazatelně důsledně neučinil, aniž mu v tom cokoli bránilo.

S ohledem na tyto skutečnosti je tedy zřejmé, že v posuzované věci obviněný P. S. porušil důležitou povinnost při opatrování, resp. správě cizího majetku, neboť nepostupoval v souladu se shora uvedenými povinnostmi, které převzal smlouvou a které směřovaly právě k zamezení vzniku značné škody na cizím majetku, jež byla způsobena v důsledku jednání obviněného. Z těchto důvodů nepovažuje Nejvyšší soud za správné ani tvrzení obviněného, podle něhož v případě zmíněných povinností nebylo možné zjistit, zda se jednalo o důležitou povinnost nebo o povinnost běžnou . Přitom soudy nižších stupňů se zabývaly povahou povinností uložených obviněnému a dospěly k závěru (viz str. 24 rozsudku soudu prvního stupně, resp. odkaz odvolacího soudu na tyto závěry na str. 3 jeho usnesení), že obviněný porušil povinnost, kterou lze považovat za důležitou povinnost ve smyslu § 255a odst. 1 tr. zák. Takový závěr pak odpovídá jednak charakteru a významu povinností obviněného, které měl ve vztahu k majetku obchodní společnosti 3. A. A. A. , s. r. o., jako jeho zaměstnavateli, a jednak je v souladu s již zmíněnou judikaturou k výkladu otázky, kdy jde o důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku ve smyslu posledně citovaného ustanovení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1510/2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007).

Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani argumentaci obviněného P. S. , na jejímž podkladě ve vztahu k předmětnému skutku uvedenému ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně zpochybnil naplnění znaku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák. spočívajícího ve způsobení značné škody na majetku obchodní společnosti 3. A. A. A. , s. r. o.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Za skutečnou škodu se pak považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlým ziskem je nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, kdyby zde nebylo škodné události (srov. stanovisko pod č. 55/1971, str. 151, Sb. rozh. obč. a zhodnocení pod č. II/1962, str. 28, Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem škoda pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání.

V trestní věci obviněného P. S. soudy nižších stupňů postupovaly v souladu se shora popsaným výkladem, pokud dospěly k závěru, že jednání obviněného bylo v příčinné souvislosti se vznikem značné škody, za kterou se považuje ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. škoda dosahující částky nejméně ve výši 500 000,- Kč. Jak je totiž zřejmé z rozhodných skutkových zjištění, v důsledku jednání obou obviněných (tedy obviněných P. S. a M. S. ) došlo k úbytku v majetkové sféře poškozené obchodní společnosti 3. A. A. A. , s. r. o., který by nenastal, kdyby obvinění neporušili své důležité povinnosti při opatrování nebo spravování jejího majetku vyplývající z pracovní smlouvy a z dohody o hmotné odpovědnosti.

Ze všech shora rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud neshledal důvodnými námitky obviněného P. S. , kterými vytýkal soudům nižších stupňů nesprávné posouzení objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák., jehož spácháním byl uznán vinným.

Nejvyšší soud se pak neztotožnil ani s námitkou obviněného P. S. , pokud soudu prvního stupně vytýká posouzení spáchaného skutku jako souběžného pachatelství (i se spoluobviněným M. S. ), ačkoli podle tzv. skutkové věty údajně jde o spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., které ovšem není možné u trestného činu spáchaného z nedbalosti. Takový závěr má podle obviněného vliv též na posouzení znaku spočívajícího ve způsobení značné škody obsaženého v ustanovení § 255a odst. 1 tr. zák., který by v případě tzv. souběžného pachatelství nebyl naplněn.

K této námitce Nejvyšší soud uvádí následující. Jak vyplývá z podstaty spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. i z dosavadní judikatury (viz např. rozhodnutí pod č. 57/1970 Sb. rozh. tr.), spolupachatelství je skutečně možné jen u úmyslného trestného činu, protože vyžaduje úmysl spolupachatelů spáchat trestný čin jejich společným jednáním (tzv. společný úmysl). Tento závěr respektovaly v posuzované věci i soudy nižších stupňů, byť v úvodní části popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně zůstala slova společným jednáním , což lze považovat jen za administrativní nedopatření způsobené patrně původní formulací skutku v podané obžalobě, která v něm spatřovala úmyslný trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jehož spáchání je možné i společným jednáním, tj. ve spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. U trestného činu spáchaného z nedbalosti, tedy též u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák., jehož spácháním byl obviněný P. S. uznán vinným, se mohou vyskytnout pouze případy podobné spolupachatelství a spočívající v tom, že dvě nebo více osob jednáním směřujícím k beztrestnému následku způsobí následek sice nezamýšlený, ale zaviněný z nedbalosti. V takovém případě se odpovědnost za celý způsobený následek posuzuje u každého pachatele samostatně na základě toho jednání, které sám spáchal, nikoliv jako spolupachatelství na základě společného jednání (viz rozhodnutí publikované pod č. 50/1968-I. Sb. rozh. tr.). Každému pachateli nedbalostního trestného činu spáchaného v tzv. souběžném pachatelství lze tedy přičítat podle okolností odpovědnost za celý následek, jakoby jej způsobil sám, přestože všichni zúčastnění se posuzují jako samostatní pachatelé, nikoli jako spolupachatelé (srov. S. , V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. P. : A. , 1972, str. 289 a 290; přiměřeně též rozhodnutí pod č. 51/1956 Sb. rozh. tr.). O stejnou situaci jde i v posuzovaném případě spoluobviněných P. S. a M. S. Jednání obou obviněných, byť nemůže jít o spolupachatele, se totiž navzájem prolínalo, časově i věcně souviselo, takže každý z obviněných přispěl svým dílem ke způsobení celého škodlivého následku, a odpovědnost obviněných tudíž nelze uměle dělit podle toho, jak se každý z nich konkrétním způsobem podílel na vzniku škody na majetku poškozené obchodní společnosti 3. A. A. A. , s. r. o. Přitom oba obvinění obhospodařovali tento majetek společně, aniž měl každý z obviněných vyčleněny konkrétní majetkové hodnoty, které by snad byly svěřeny jen jemu samotnému a s nimiž by jen on sám disponoval.

U obviněného P. S. to znamená, že pokud jednal způsobem uvedeným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a stejným způsobem, tedy v rozporu se svými povinnostmi zakotvenými v pracovní smlouvě ze dne 30. 4. 2000 a v dohodě o hmotné odpovědnosti ze dne 1. 5. 2000 jednal i obviněný M. S. , lze oběma obviněným přičíst protiprávní následek, resp. účinek v podobě škody na cizím majetku v celé výši 593 903,- Kč, která odpovídá značné škodě ve smyslu § 89 odst. 11 a § 255a odst. 1 tr. zák., přestože nejde a nemůže jít o spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. Oba obvinění pak podle názoru Nejvyššího soudu navzájem věděli o porušování svých smluvních povinností, přičemž neučinili nic, co by zabránilo vzniku značné škody na cizím opatrovaném, resp. spravovaném majetku. Naopak jednání obviněných lze označit za lehkovážné a nezodpovědné. Za těchto okolností oba obvinění spoléhali na to, že nenastane uvedený protiprávní následek (resp. účinek), ačkoli pro takový postoj neexistovaly objektivní důvody. Způsob skladové evidence a vyúčtování zboží byl totiž u poškozené obchodní společnosti 3. A. A. A. , s. r. o., nastaven jednoznačně, a pokud došlo k nějakým potížím v elektronické evidenci, mohli je obvinění překlenout jiným způsobem bez ohrožení opatrovaného nebo spravovaného majetku. V této souvislosti proto nelze akceptovat ani názor státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyslovený v jejím vyjádření k dovolání obviněného, kterým zpochybnila správnost závěrů soudů nižších stupňů a založila ho zejména na údajných vadách v jimi provedených skutkových zjištěních. Zmíněný názor státní zástupkyně totiž jednak neodpovídá hmotněprávní povaze uplatněného dovolacího důvodu a zejména zcela pomíjí teoretická i judikatorně ustálená východiska zaujatá k této otázce, která Nejvyšší soud formuloval výše. Navíc právním závěrům soudů nižších stupňů odpovídají i zjištěné rozhodné skutkové okolnosti, takže námitka obviněného založená na opačném tvrzení je neopodstatněná.

Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný P. S. podal proti napadenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, které sice převážně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného P. S. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 26. listopadu 2008

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y