5 Tdo 1457/2003
Datum rozhodnutí: 17.12.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1457/2003

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2003 o dovolání obviněného P. V., proti usnesení Krajského soudu v Hradci králové ze dne 20. 1. 2003, sp. zn. 11 To 383/2002, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích, pod sp. zn. 22 T 7/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný P. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 7. 2002, sp. zn. 22 T 7/2002, uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 241 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž výkon trestu mu byl podmíněně odložen podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu tří let. Tento trestný čin spáchal tak, že dne 29. 10. 2001 kolem 00:30 hodin v P. v herně U S. v ulici J. Z. vykonal soulož na poškozené S. C., když zneužil její bezbrannosti. Poškozená byla zcela bezvládná v silně podnapilém stavu, takže nebyla schopna se bránit. Tímto jednáním utrpěla poranění pochvy v podobě trhliny poševní stěny vlevo v délce 8 až 10 cm a vpravo v délce 5 cm. Proti rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. 1. 2003, sp. zn. 11 To 383/2002, tak, že podle § 256 tr. řádu odvolání obviněného zamítl.

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2003, sp. zn. 11 To 383/2002, napadl obviněný P. V. dovoláním, které podal prostřednictvím svého obhájce. Z obsahu dovolání a z jeho doplnění je zřejmé, že dovolání podal obviněný z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný v dovolání uvedl, že sice měl s poškozenou S. C. pohlavní styk, ale podle obviněného nebylo prokázáno, že by poškozená odmítala mít s ním pohlavní styk. Obviněný je toho názoru, že nevyužil bezbrannosti poškozené. Poukázal také na výpověď poškozené u hlavního líčení, podle které ke znásilnění došlo mimo prostory herny a na znásilnění se podíleli dva muži. Obviněný popřel, že by poškozené způsobil zranění, která jsou uvedena ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný v závěru dovolání namítá, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, když vůbec nevzal v úvahu výpověď svědka M. K., jejíž obsah byl hodnocen jako nepodstatný a neobjasňující rozhodné okolnosti. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2003, sp. zn. 11 To 383/2002, zrušil v celém rozsahu a zrušil také vadné řízení tomuto usnesení předcházející a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný sice uplatnil důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak jeho konkrétní námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení, ale vytýkají pouze neprávnost hodnocení důkazů, takže napadají výlučně správnost samotného zjištěného skutkového stavu. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně takto pojaté dovolání však nekoresponduje s dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu., protože toto ustanovení nepřipouští namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění nebo nesprávnost hodnocení důkazů. Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání, které podal obviněný P. V., odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací především shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, protože ve věci bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu, dovolání bylo podáno včas, prostřednictvím obhájce a obsahuje obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a není určeno ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudu druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět, jak je patrné z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V posuzované trestní věci to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný P. V. spáchal skutek tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.

Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný P. V. opřel dovolání o námitky vytýkající nedostatečná skutková zjištění a nesprávné hodnocení důkazů s cílem navodit změnu ve skutkových zjištěních a dosáhnout tak závěru, že soulož s poškozenou byla dobrovolná. Jde o námitky obviněného, podle nichž nebylo prokázáno, že by poškozená odmítala mít s ním pohlavní styk a že nevyužil její bezbrannosti. Stejnou povahu mají i námitky, že obviněnou znásilnil někdo jiný mimo prostory herny a že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil provedené důkazy.

Takové námitky jsou výlučně námitkami, které se týkají skutkového zjištění. Obviněný P. V. sice ve svém dovolání poukazuje na zákonný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, že soud nesprávně právně posoudil skutek, ale tuto námitku vůbec blíže nerozvedl a nepodložil žádnými argumenty. Naopak jeho konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z jiných důvodů, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. Předmětem jeho dovolacích námitek se totiž staly výhrady zaměřené výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti hodnocení provedených důkazů. Je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. řádu, ale nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Skutkový stav vyjádřený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, s kterým se ztotožnil i soud odvolací, zahrnuje soulož obviněného s poškozenou S. C., stejně tak zahrnuje i skutečnost, že při souloži obviněný zneužil bezbrannosti jiného, která v případě poškozené spočívala v tom, že byla v tak velkém stupni podnapilosti (3, 42 promile alkoholu v krvi), že vůbec nevnímala, co se s ní děje. Není proto pochyb o tom, že takto zjištěnému a ve výroku rozsudku uvedenému skutku odpovídá jeho správné právní posouzení jako trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák.

O zneužití bezbrannosti jde tehdy, jestliže je oběť bez přičinění pachatele v takovém stavu, ve kterém není vzhledem k okolnostem činu schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk, popř. ve kterém není schopna klást pachateli odpor (srov. rozhodnutí pod č. 43/1994-II. Sb. rozh. tr.). Je to mimo jiné i stav bezvědomí po požití alkoholických nápojů. Může to být i stav, kdy oběť není sice v bezvědomí, ale působením alkoholu je ve stavu takového obluzení, že nemůže hodnotit situaci, ve které má být její stav zneužit k souloži (srov. rozhodnutí pod č. 24 v sešitu č. 5/1979 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR). Z výše uvedeného je zřejmé, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. formou zneužití stavu bezbrannosti není nutné, aby pachatel použil násilí. Proto také není podstatné, zda při takovém jednání je způsobeno zranění či nikoli. Vzhledem k tomu tedy nemá význam námitka obviněného, že poškozené žádné zranění nezpůsobil. I kdyby poškozená při souloži, kterou obviněný P. V. vykonal ve stavu její bezbrannosti, neutrpěla žádné zranění, tak by šlo o trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný P. V. přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle § 265b tr. řádu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je totiž podle námitek uvedených v dovolání spatřován v nesprávném hodnocení provedených důkazů, a tedy ve skutkových vadách, jejichž důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání obviněného odmítl. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. prosince 2003

Předseda senátu:

JUDr. František Púry

Vypracoval:

JUDr. Jiří Šoukal