5 Tdo 1446/2016
Datum rozhodnutí: 29.11.2016
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku



5 Tdo 1446/2016-27

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2016 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné J. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 7 To 69/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 229/2015, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e z r u š u j í jednak usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 7 To 69/2016, a jednak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 3 T 229/2015.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu s e z r u š u j í také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Bruntále p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 3 T 229/2015, byla obviněná J. K. uznána vinnou pokračujícím přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce tr. zákoník ). Ten byl spatřován ve stručnosti v tom, že obviněná, ačkoliv si byla vědoma toho, že se nachází v tíživé finanční situaci, má nesplacené závazky vůči dalším subjektům přesahující výši 100 000 Kč, na její majetek jsou nařízeny exekuce a má nesplacené závazky vůči obchodní společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s., za období od srpna 2010 do srpna 2011, následně uzavřela smlouvu o zápůjčce a dále smlouvy o úvěrech, podrobně popsané pod body 1. až 7. ve výroku o vině v citovaném rozsudku, a to na celkovou částku ve výši 69 500 Kč, přičemž při uzavírání těchto smluv věděla, že vzhledem k výši svého příjmu a předchozím dluhům, které řádně nesplácela, nebude schopna včas hradit jednotlivé splátky, u některých úvěrů platila splátky nepravidelně, u dalších je vůbec neplatila a dne 2. 12. 2014 podala insolvenční návrh na oddlužení ke Krajskému soudu v Ostravě, který byl schválen. Obviněná se tedy měla obohatit tím, že uvedla někoho v omyl, a způsobila tak větší škodu.

2. Za tento přečin byla obviněná odsouzena podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto též o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody tak, že všichni poškození byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále v neprospěch obviněné odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 7 To 69/2016, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

II. Dovolání nejvyššího státního zástupce
4. Nejvyšší státní zástupce podal proti citovanému usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle jeho názoru nesprávné právní posouzení soudy nižších stupňů spočívá ve dvou rovinách, a to jednak v neuplatnění vztahu speciality mezi trestnými činy podvodu a úvěrového podvodu, a jednak v nepoužití právní kvalifikace jednání obviněné jako přečinu způsobení úpadku. Pokud jde o první z nich, oznámení jen některých dřívějších dluhů novému věřiteli nemá vliv na trestní odpovědnost pachatele, přičemž dovolatel zde odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1146/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 4 Tdo 248/2010. Nejvyšší státní zástupce považuje argumentaci soudů nižších stupňů za vnitřně rozpornou, když na jedné straně soudy tvrdí, že při telefonickém uzavírání smluv obviněná nezamlčela žádné údaje, ale na druhé straně vycházejí z toho, že ve všech žalovaných případech obviněná zamlčela skutečný rozsah svých dluhů i výši měsíčních splátek, případně dalších závazků. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 6 Tdo 664/2013, pak dovolatel v případě naplnění znaků skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu neshledává rozdíl mezi tím, když pachatel zatají úvěrové společnosti, že nebude splácet úvěr, protože mu jeho splácení přislíbila jiná osoba, a tím, když ji zamlčí, že nemá finanční prostředky na splácení úvěru. Takovou odlišnost považuje za zanedbatelnou a právně irelevantní.

5. Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněné jako přečinu způsobení úpadku, nejvyšší státní zástupce nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů, podle nichž nelze tento trestný čin klást obviněné za vinu, jestliže od počátku věděla, že nebude schopna splnit své závazky. Podle názoru dovolatele ovšem soudy měly zohlednit, že nově přijaté závazky jsou právně bezvadnými a platnými právními vztahy, neboť jejich případná neplatnost je pouze relativní. Nejvyšší státní zástupce pak ve svém dovolání zopakoval argumentaci obsaženou již v odvolání státního zástupce, a to ohledně jednočinného souběhu přečinů úvěrového podvodu a způsobení úpadku, přičemž považuje za nutné vycházet z objektů obou trestných činů a z fakticky způsobených následků, které jsou rozdílné.

6. Proto závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal věc Okresnímu soudu v Bruntále k novému projednání a rozhodnutí.

7. Obviněná se do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila k dovolání nejvyššího státního zástupce.

III. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska
8. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

9. Pokud jde o dovolací důvody, nejvyšší státní zástupce opřel své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. První z nich je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Druhý z dovolacích důvodů lze dovodit, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání obsažený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

10. Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení i jemu předcházející řízení, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je zčásti důvodné a usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nemohou obstát.
b) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
11. K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný věcný podklad pro právní závěr, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

12. Nejvyšší státní zástupce s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnil právní posouzení skutků spáchaných obviněnou J. K., protože podle jeho názoru měly být kvalifikovány jako přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem způsobení úpadku podle § 224 odst. 2 tr. zákoníku.
1. K trestným činům podvodu a úvěrového podvodu 13. Ve vztahu k námitce dovolatele spočívající v neuplatnění vztahu speciality mezi trestnými činy podvodu a úvěrového podvodu Nejvyšší soud předně připomíná, že trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Jedním z alternativních znaků objektivní stránky je uvedení v omyl, jímž pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost konkrétních podávaných informací. V žádném případě se však nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá žádnou představu o důležité okolnosti nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí vědět o omylu jiného již v době, kdy dochází k obohacení jeho nebo někoho jiného. Způsobením škody nikoli nepatrné se rozumí následek ve formě škody na cizím majetku nejméně ve výši 5 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v § 138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Dalším znakem objektivní stránky tohoto trestného činu je obohacení, jímž se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly vynaloženy z majetku pachatele nebo jiné obohacené osoby. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu podvodu, k jeho spáchání je třeba úmyslné zavinění pachatele. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky se tedy vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době získání plnění na podkladě určité smlouvy (např. o zápůjčce) jednal v úmyslu buď vůbec nevrátit poskytnuté věci určené podle druhu (peníze), nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě, anebo jednal alespoň s vědomím, že věci určené podle druhu (peníze) nebude moci vrátit ve smluvené lhůtě a že tím uvádí věřitele v omyl, aby ke škodě jeho majetku obohatil sebe nebo jinou osobu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2051 až 2053, 2056 až 2058).

14. Ve srovnání s tím se trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo zamlčí podstatné údaje. Objektem trestného činu úvěrového podvodu je podobně jako u podvodu cizí majetek, ale trestněprávní ochrana se tu poskytuje majetkovým právům a vztahům v užším rozsahu, a to v souvislosti se sjednáváním úvěrových smluv a s poskytováním plnění z nich. K trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin úvěrového podvodu není nutné, aby věřitel jednal v omylu, resp. aby jednání pachatele (dlužníka) vedlo k omylu banky nebo jiného věřitele, na základě kterého by poskytl plnění ve formě peněžních prostředků dlužníkovi. Zamlčením podstatných údajů jako alternativně uvedeným znakem objektivní stránky tohoto trestného činu se rozumí neuvedení jakýchkoli údajů při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru, které jsou rozhodující nebo zásadní pro uzavření smlouvy o úvěru nebo pro poskytnutí peněžních prostředků na základě uzavřené úvěrové smlouvy. Jde tedy o zamlčení takových údajů, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že úvěrová smlouva by nebyla uzavřena nebo by nebyly peněžní prostředky vůbec poskytnuty, anebo by sice úvěrová smlouva byla uzavřena či peněžní prostředky při čerpání by byly poskytnuty, ale za podstatně jiných, zpravidla méně výhodných podmínek pro tu stranu, která zamlčela tyto údaje nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Za sjednávání smlouvy o úvěru je přitom třeba považovat postup při uzavírání takové smlouvy (viz rozhodnutí pod č. 6/2004-I. Sb. rozh. tr.), včetně všech souvisejících jednání, která provázejí uzavírání smlouvy o úvěru. Sjednávání smlouvy o úvěru totiž nelze chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření takové smlouvy, ale je jím i jednání, které předchází uzavření smlouvy o úvěru. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin. K trestní odpovědnosti na rozdíl od obecného trestného činu podvodu se však podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje způsobení škody. Proto ani úmysl pachatele nemusí směřovat k takové škodě, i když zpravidla tomu tak bude (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2104 a 2105, 2110 a 2111).

15. Dále Nejvyšší soud připomíná, že smlouva o úvěru nevyžaduje, aby skutečně došlo k poskytnutí peněžních prostředků, čímž se liší od smlouvy o zápůjčce. Další odlišností je, že jejím předmětem mohou být pouze peněžní prostředky, zatímco u smlouvy o zápůjčce je možné přenechat jakékoli druhově určené věci. Smlouva o úvěru musí vždy obsahovat závazek zaplatit úroky za poskytnuté peněžní prostředky, což se u smlouvy o zápůjčce nevyžaduje, neboť při zápůjčce se úroky platí, jen když byly dohodnuty. Z těchto důvodů se úvěrový podvod vztahuje pouze na sjednávání smlouvy o úvěru a čerpání úvěru, a nikoli na sjednávání smlouvy o zápůjčce a plnění z ní, ohledně níž se uplatní obecná skutková podstata podvodu, u něhož se však mimo jiné vyžaduje, aby byla způsobena škoda nikoli nepatrná a aby se obohatil pachatel nebo jiná osoba (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2104 a 2105).

16. Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné také poznamenat, že u trestného činu úvěrového podvodu není z hlediska subjektivní stránky relevantní, zda pachatel (jako u obecného podvodu) jednal od počátku s úmyslem obohatit se, resp. s vědomím, že úvěr nebude splácet. Podstatné je, že pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru úmyslně uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo zamlčel podstatné údaje. U trestného činu úvěrového podvodu by uvedená skutečnost byla významná pouze tehdy, kdyby pachatel jako žadatel o úvěr zatajil tuto informaci, ač by ji od něj jeho potenciální věřitel požadoval jako podklad pro své rozhodnutí, zda poskytne úvěr či nikoli.

17. Jak je přitom patrné mimo jiné z rozhodných skutkových zjištění popsaných pod body 1. až 7. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z jeho následného odůvodnění, obviněná J. K. se měla dopustit trestného činu tím, že ačkoliv si byla vědoma, že se nachází v tíživé finanční situaci, má nesplacené závazky vůči dalším subjektům ve výši přesahující 100 000 Kč, na její majetek jsou nařízeny exekuce a má nesplacené závazky vůči obchodní společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s., za období od srpna 2010 do srpna 2011, uzavřela smlouvu o zápůjčce a dále smlouvy o úvěrech na celkovou částku ve výši 69 500 Kč, přičemž při uzavírání těchto smluv věděla, že vzhledem k výši svého příjmu a k předchozím dluhům, které řádně nesplácela, nebude schopna včas hradit jednotlivé splátky, u některých úvěrů platila splátky nepravidelně, u dalších je vůbec neplatila a dne 2. 12. 2014 podala ke Krajskému soudu v Ostravě insolvenční návrh spojený s návrhem na oddlužení, kterému bylo vyhověno. Z provedeného dokazování (viz s. 3 až 5 rozsudku soudu prvního stupně) pak vyplývá, že při jednání o uzavření smluv o úvěrech pod body 1. a 3. obviněná uváděla, že má i jiné půjčky, když v prvním případě byly zaznamenány výdaje domácnosti ve výši 7 200 Kč a v druhém případě výdaje domácnosti již ve výši 9 200 Kč a splátky půjček ve výši 3 500 Kč. Ke smlouvě o úvěru uvedené pod bodem 2. byly zaznamenány splátky půjček ve výši 4 630 Kč a při sjednávání smlouvy o úvěru pod bodem 4. obviněná dokonce uváděla, že na její majetek jsou nařízeny exekuce, učinila čestné prohlášení o svých závazcích v celkové výši 40 000 Kč a přiznala splátky půjček ve výši 4 000 Kč. Skutečnost, že na její majetek je nařízena exekuce, uváděla obviněná i při uzavírání smluv pod body 5., 6. a 7.

18. K tomu soud prvního stupně uvedl, že zejména s ohledem na nepříznivou finanční situaci obviněné, které si sama byla vědoma, od počátku jednala v úmyslu nesplatit poskytnuté úvěry a nevrátit zápůjčku a současně v úmyslu obohatit se finančními prostředky, které získá uvedením poškozených obchodních společností v omyl, neboť již při uzavírání každé z jednotlivých smluv věděla, že vzhledem k výši svého příjmu a dluhů, které má a které nesplácí, není schopna splnit ani nově vzniklé závazky. Argumentace soudu prvního stupně ohledně změny právní kvalifikace oproti obžalobě je však poněkud strohá, neboť podle názoru soudu právní posouzení skutku v obžalobě není přiléhavé, přičemž na rozdíl od tvrzení v obžalobě obviněná minimálně částečně oznámila své závazky a u smluv uzavíraných telefonicky dokonce vůbec nezamlčela žádné údaje, když na ně ani nebyla dotazována (viz s. 5 a 6 rozsudku soudu prvního stupně). Okresnímu soudu v Bruntále lze také vytknout neúplnost, pokud ve skutkové větě svého rozsudku sice uvedl, že obviněná v době uzavírání smluv měla nesplacené závazky vůči dalším subjektům přesahující částku ve výši 100 000 Kč, ale tyto závazky v odůvodnění již nijak blíže nespecifikoval, takže ani není přesně znám skutečný rozsah závazků obviněné. Uvedená okolnost je však významná pro vyvození závěru, zda obviněná zamlčela některé podstatné údaje.

19. Odvolací soud pak ve svém usnesení (viz jeho s. 4) argumentoval již výše zmíněnými závěry k subjektivní stránce trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (viz shora pod bodem 13. tohoto usnesení). Jak dále odvolací soud zdůraznil, ve vztahu ke každé z jednotlivých uzavíraných smluv bylo zjištěno, jaké konkrétní a přitom nepravdivé údaje obviněná uváděla ke své finanční a majetkové situaci, přičemž vždy zamlčela skutečný rozsah svých dluhů i výši měsíčních splátek, které měla platit, případně zamlčela existenci jakýchkoli dalších závazků. Z toho však není nikterak zřejmé, proč obviněná nemohla spáchat trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, zejména když smlouvy pod body 1. až 6. obsažené v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byly výslovně označeny jako smlouvy o úvěru. Přitom ustanovení o úvěrovém podvodu jsou podle převažujícího názoru ve vztahu speciality k obecnému ustanovení o podvodu podle § 209 tr. zákoníku (viz Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 667; Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2115).

20. Nejvyšší soud považuje za důležité na tomto místě také připomenout povinnost soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí jako součást práva na spravedlivý proces, neboť nebylo možné přehlédnout vágnost rozhodnutí soudů obou stupňů v nyní posuzované věci. V odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Bruntále chybí srozumitelné vysvětlení právního názoru ve vztahu k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku a jeho odlišení od trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku. Pochybení stejné povahy lze v podstatě spatřovat i v napadeném usnesení Krajského soudu v Ostravě, který zamítl odvolání státního zástupce, přičemž vyjádřil souhlas se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, ale nevypořádal se náležitě s odvolacími námitkami státního zástupce a s tím, proč nejde o trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku spáchaný v souběhu s trestným činem způsobení úpadku podle § 224 odst. 2 tr. zákoníku.

21. Nejvyšší státní zástupce v dovolání poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1146/2015, v němž se řešila situace, kdy obviněná záměrně nesdělila při sjednávání smlouvy o úvěru a smluv o půjčce veškeré své závazky a neinformovala úplně o své finanční situaci, exekucích, neschopnosti splácení dluhů a současně i přímo uvedla nepravdivé informace, když zmínila pouze některé dluhy a popřela, že by proti ní probíhala exekuční řízení, přičemž při znalosti takových informací nebo sdělení pravdivých informací by s ní druhá strana vůbec neuzavřela smlouvu. Jak ovšem vyplývá v nyní projednávaném případě z provedeného dokazování, obviněná J. K. částečně oznámila své dřívější závazky, popřípadě zmínila exekuce proti ní vedené, a to dokonce i za situace, kdy se jí na to někteří poskytovatelé úvěrů vůbec nedotazovali, byť v době uzavírání jednotlivých smluv si byla vědoma své tíživé situace i toho, že vzhledem ke svému příjmu nebude schopna řádně hradit jednotlivé splátky (viz s. 3 až 5 rozsudku soudu prvního stupně). S ohledem na uvedené okolnosti nelze z dosavadních výsledků dokazování učinit ani spolehlivý závěr, že by jednotlivé poškozené obchodní společnosti neuzavřely s obviněnou příslušné smlouvy při znalosti všech informací o její finanční situaci, jestliže se obviněné ani nedotazovaly na tuto situaci, takže ji zřejmě nepovažovaly za rozhodnou pro poskytnutí úvěrů a zápůjčky. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 4 Tdo 248/2010, na něž nejvyšší státní zástupce v dovolání také odkazuje, se pak zabývá otázkou, kdy jde o uvedení nepravdivých údajů a kdy o zamlčení podstatných skutečností. Pokud v dané věci po obviněné J. K. nebylo požadováno prohlášení o tom, že jí nejsou známy žádné okolnosti, které by mohly mít vliv na řádné plnění závazků vyplývajících ze smluv, obviněná nemohla uvést nepravdivé či hrubě zkreslené údaje ani uvést někoho v omyl, ale nanejvýš by zamlčela podstatné skutečnosti ve smyslu § 209 odst. 1 tr. zákoníku, případně zamlčela podstatné údaje ve smyslu § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Proto neobstojí závěr soudu prvního stupně vyjádřený v tzv. právní větě výroku o vině i v odůvodnění (na s. 5) jeho rozsudku, podle něhož obviněná uvedla někoho v omyl , resp. poškozené uváděla v omyl .

22. Nejvyšší soud tedy shledal dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným v té části, v níž vytkl vnitřní rozpor v argumentaci soudů nižších stupňů, pokud jde o závěr o tom, zda obviněná uvedla poškozené obchodní společnosti v omyl či jim zamlčela podstatné skutečnosti ve smyslu § 209 odst. 1 tr. zákoníku, anebo jestli zamlčela podstatné údaje ve smyslu § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Jak vyplývá právě z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 6 Tdo 664/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 4 Tdo 248/2010, jimiž dovolatel argumentoval ve svém dovolání, jestliže obviněná neuvedla v žádosti o úvěry skutečný rozsah svých dluhů a výši měsíčních splátek, případně dalších závazků, i když po ní nebylo vyžadováno prohlášení o tom, že jí nejsou známy žádné okolnosti, které by mohly mít vliv na řádné plnění závazků vyplývajících ze smluv, mohla se tím dopustit nanejvýš zamlčení podstatných údajů a naplnit jeden ze znaků objektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, který je ve vztahu speciality k trestnému činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Tomu odpovídá i skutečnost, že v šesti případech z celkových sedmi šlo o smlouvy o úvěrech (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1184/2015). Pouze ve vztahu k části skutku popsané pod bodem 7. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nepřichází v úvahu právní kvalifikace jako trestného činu úvěrového podvodu, neboť zde byla uzavřena smlouva o zápůjčce, a nikoli smlouva o úvěru (viz stanovisko pod č. 6/2004-I. Sb. rozh. tr.), přičemž s ohledem na výši zapůjčené částky (2 000 Kč) zde nelze uvažovat ani o trestném činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku.
2. K trestnému činu způsobení úpadku
23. Nejvyšší soud dále připomíná, že trestného činu způsobení úpadku podle § 224 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i z hrubé nedbalosti, přijme nový závazek nebo zřídí zástavu, ač ví, že je v úpadku, a tím zhorší postavení dosavadních věřitelů. Přijetím nového závazku se přitom rozumí, že pachatel jako dlužník v úpadku na sebe vezme povinnost k plnění, kterou dosud neměl, a to na podkladě určitého závazkového právního vztahu vyplývajícího ze smlouvy podle občanského zákoníku či z jiné smlouvy včetně nepojmenované, a to i bez výslovného či písemného ujednání. Podstatné je, aby takový závazek významnějším způsobem negativně ovlivnil majetkovou situaci dlužníka, který je v úpadku, protože k trestní odpovědnosti se vyžaduje též důsledek spočívající ve zhoršení postavení dosavadních věřitelů. Ustanovení § 224 odst. 2 tr. zákoníku totiž chrání především již existující věřitele dlužníka, který je v úpadku, před dalším zhoršováním jeho majetkových poměrů, což by mohlo ohrozit plnění stávajících závazků tohoto dlužníka, ale za stavu úpadku je také ohroženo uspokojení pohledávek věřitelů, resp. zástavních věřitelů z nově přijatých závazků dlužníka. Zhoršení postavení dosavadních věřitelů dlužníka, který je v úpadku, proto znamená, že v příčinné souvislosti s přijetím nového závazku nebo se zřízením zástavy dlužníkem nebudou uspokojeny jejich pohledávky buď vůbec, nebo budou uspokojeny jen v nižším rozsahu, než jak by tomu bylo, kdyby dlužník v úpadku nepřijímal nový závazek nebo nezřídil zástavu. Z tohoto hlediska bude třeba posuzovat též okolnost, jaký efekt (zejména finanční, resp. celkově ekonomický) mělo přijetí nového závazku dlužníkem, tj. zda mu např. přijetí úvěru umožnilo vytvořit příznivé podmínky k postupnému odstranění stavu úpadku a k vypořádání závazků vůči všem věřitelům (zde by trestní postih nebyl namístě), anebo zda jde naopak o investici, která znamená jen účelový přesun majetku, a to případně i na úkor dosavadních věřitelů, a která dále zhoršuje majetkovou bilanci dlužníka, jenž je v úpadku (zde je trestní postih důvodný). Z hlediska zavinění se vyžaduje, aby dlužník, který je v úpadku, jednal v tomto stavu buď úmyslně, přičemž postačí i úmysl nepřímý, anebo z hrubé nedbalosti. Pokud jde o zavinění z nedbalosti, trestný čin způsobení úpadku by tedy mohl být spáchán z vědomé i nevědomé nedbalosti, protože podmínka hrubé nedbalosti se vztahuje k oběma formám a vyjadřuje jen jejich vyšší intenzitu. Zavinění pachatele je nutno z časového hlediska dovozovat k okamžiku, kdy přijal nový závazek nebo zřídil zástavu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 2250 až 2252).

24. Jestliže však pachatel uzavřel formálně soukromoprávní smlouvy, na jejichž podkladě odebral od jiných osob zboží nebo služby, avšak od počátku jednal v úmyslu, že za zboží či služby nezaplatí a ani tak neučinil, dopustil se trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, a nikoli trestného činu způsobení úpadku podle § 224 tr. zákoníku, třebaže již v době uzavírání smluv pachatel jednal za stavu svého úpadku (resp. úpadku obchodní společnosti, jejímž jménem jednal), o kterém věděl (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 2253). Tento názor ostatně vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 242/2005 (publikovaného pod č. T 805. v sešitě 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2005), ačkoli zde se řešila tato situace ještě ve vztahu k trestným činům podvodu podle § 250 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, a předlužení podle § 256c odst. 2 trestního zákona. Nejvyšší soud neshledal důvody odchylovat se od zmíněného závěru ani v případě vztahu mezi trestným činem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku a předlužení podle § 224 odst. 2 tr. zákoníku.

25. Nejvyššímu státnímu zástupci lze dát za pravdu toliko v tom, že nově přijaté závazky obviněné J. K. v podobě smluv o úvěru a smlouvy o zápůjčce mohou být právně bezvadnými a platnými právními vztahy, neboť jejich případná neplatnost by byla jen relativní ve smyslu § 40a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a § 586 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Nicméně jestliže soud prvního stupně v rámci nového projednání této trestní věci dospěje k závěru, že se obviněná dopustila trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, není důvod i s ohledem na trestní sankci, která je u trestného činu úvěrového podvodu přísnější uvažovat o právní kvalifikaci jednání obviněné jako trestného činu způsobení úpadku. Pokud však soud prvního stupně neodstraní pochybnosti o tom, zda obviněná skutečně zamlčela podstatné údaje při sjednávání smluv o úvěru a při čerpání jednotlivých úvěrů, bude přicházet v úvahu právní kvalifikace skutku jako přečinu způsobení úpadku podle § 224 odst. 2 tr. zákoníku.

26. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že jestliže pachatel již v době uzavírání smluv o úvěru a čerpání úvěrů, jimiž na sebe převzal novou povinnost k plnění, zamlčel podstatné údaje (týkající se zejména své způsobilosti splácet poskytnutý úvěr), spáchal jen trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku, a nikoli též trestný čin způsobení úpadku podle § 224 odst. 2 tr. zákoníku, třebaže již v době uzavírání smluv o úvěru a čerpání úvěrů pachatel jednal za stavu úpadku, o němž věděl. Trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku je totiž ve vztahu speciality k trestnému činu způsobení úpadku podle § 224 tr. zákoníku, proto je vyloučen jejich jednočinný souběh.

27. Ve vztahu k trestnému činu způsobení úpadku podle § 224 odst. 2 tr. zákoníku proto Nejvyšší soud považuje námitky nejvyššího státního zástupce za neopodstatněné.
c) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu
28. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí.

29. Nejvyšší státní zástupce však uplatnil ve svém dovolání důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, tj. že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Dovolatel shledal v předcházejícím řízení existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K němu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž zjistil, že námitky nejvyššího státního zástupce, které podřadil pod tento dovolací důvod, jsou zčásti důvodné a ve zbytku nejsou opodstatněné.

IV. Závěrečné shrnutí
30. Na podkladě shora uvedených skutečností a úvah Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce zčásti důvodným, a proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud zrušením pozbyla svůj podklad. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal věc Okresnímu soudu v Bruntále, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

31. Okresní soud v Bruntále tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná trestní věc obviněné J. K. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom se bude v novém řízení zabývat zejména otázkou, zda jednání obviněné mohlo v jednotlivých případech naplnit znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku v podobě zamlčení podstatných údajů, přičemž neopomene uplatnit zásadu speciality trestného činu úvěrového podvodu ve vztahu k obecnému trestnému činu podvodu. Z popisu skutku tak, jak byl předložen Nejvyššímu soudu, totiž srozumitelně nevyplývá, zda vůbec a případně jakým způsobem měly být poškozené obchodní společnosti uvedeny v omyl, popřípadě proč nebylo jednání obviněné posouzeno s ohledem na zásadu speciality jako pokračující přečin úvěrového podvodu (spáchaný skutky popsanými pod body 1. až 6. ve výroku o vině). V opačném případě, tj. pokud soud prvního stupně dospěje k závěru, že obviněná s ohledem na způsob a konkrétní okolnosti uzavírání jednotlivých smluv o úvěru a čerpání úvěrů nezamlčela podstatné údaje, posoudí, zda svým jednáním nenaplnila alespoň všechny znaky skutkové podstaty přečinu způsobení úpadku podle § 224 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud dále připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí a při odůvodňování rozsudku musí důsledně respektovat ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu.

32. Protože vady napadeného usnesení a jemu předcházejícího rozsudku zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání nejvyššího státního zástupce nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 29. 11. 2016

JUDr. František P ú r y , Ph.D.
předseda senátu