5 Tdo 1446/2005
Datum rozhodnutí: 23.11.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1446/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 23. listopadu 2005 v neveřejném zasedání dovolání obviněného P. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 2 To 72/2005, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 2/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 31 T 2/2005, byl obviněný P. M. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu bylo podle § 72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. uloženo ochranné protialkoholní léčení v ambulantní formě. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo rozhodnuto o zabrání věci, a to osmiranného revolveru zn. KORA, ráže 6 mm, , a sedmi nábojů k této zbrani. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené V. z. p. Č. r., územní pracoviště Š., se sídlem P., Š., škodu ve výši 49.362,- Kč.

Obviněný spáchal trestný čin tím, že dne 20. 8. 2004 kolem 19.00 hod., v obci R. na ulici J. u rodinného domu před dveřmi kotelny, v podnapilém stavu, poté, co mu R. K., sdělil, že mu nemůže ihned vrátit dlužnou částku ve výši 1.000,- Kč, jej nezjištěnou krátkou střelnou zbraní nabitou střelivem ráže 22 LONG RIFLE dvakrát udeřil do hlavy a se slovy: Chcípni, už nebudeš chodit! , v úmyslu jej usmrtit, jednou střelil z bezprostřední blízkosti do oblasti pravého podžebří v úrovni zadní podpažní čáry a z místa utekl, přičemž poškozenému R. K. způsobil průstřel břicha s poraněním dolní plochy pravého jaterního laloku, prostřelení levého jaterního laloku, poranění stěny tlustého střeva v oblasti příčného tračníku s výstřelem v oblasti levého nadbřišku, které bezprostředně ohrožovalo život poškozeného R. K. zejména vykrvácením a vyžádalo si neodkladný operativní zákrok s následnou hospitalizací do 1. 9. 2004 a současně jen náhodou nebyla průnikem střely poraněna některá z větších cév anatomicky lokalizovaných velmi blízko střelného kanálu, kteréžto poranění by mohlo ve velmi krátké době, ještě před chirurgickým zákrokem, vyústit ve smrtelné vykrvácení.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání proti výrokům o vině a trestu. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 2 To 72/2005, z podnětu odvolání obviněného P. M. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a současně podle § 265 tr. ř. odkázal poškozenou V. z. p. Č. r., územní pracoviště Š., se sídlem P., Š., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 2 To 72/2005, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. S. dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný vytkl soudům, že nesprávně posoudily jeho výpověď i výpovědi poškozeného R. K. a svědka O. F., když jeho výpověď shledaly nevěrohodnou, zatímco výpovědi poškozeného R. K. a svědka O. F. shledaly věrohodnými. Dále namítl, že neměl v úmyslu poškozeného R. K. zabít, ale pouze zranit. Pokud na něj vystřelil, nejednalo se o naplánovaný a promyšlený čin, ale o spontánní jednání, přičemž je přesvědčen, že k výstřelu došlo omylem. Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 2 To 72/2005, zrušil a sám jej rozsudkem uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného P. M. uvedla, že obviněný uplatnil v dovolání obdobné námitky jako v odvolacím řízení a ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Uvedla, že obviněný musel vědět, že svým jednáním může poškozeného usmrtit, a to vzhledem k charakteru použité zbraně, jejíž účinnost znal, k tomu, že střelba byla vedena z bezprostřední blízkosti a k tomu, že střelil poškozeného do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Výrok obviněného, že poškozeného usmrtí, případně vážně zmrzačí, nasvědčuje podle názoru nejvyšší státní zástupkyně nepřímému úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Z těchto důvodů navrhla, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací podle § 265c tr. ř. především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni a v zákonné lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. ř. Dovolání bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. a má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle citovaného ustanovení trestního řádu, jehož existence je zároveň podmínkou k provedení přezkumu dovolacím soudem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.

Námitky uplatněné obviněným v dovolání jsou obdobného charakteru, jako odvolací námitky, s nimiž se odvolací soud náležitě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Za námitku primárně skutkového charakteru je nutno považovat výhrady obviněného k hodnocení jeho výpovědi a výpovědí poškozeného R. K. a svědka O. F. a dalších důkazů. Obviněný dále namítl, že nejednal v úmyslu usmrtit poškozeného R. K., a nebyla tak dána subjektivní stránka pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud k tomu uvádí, že subjektivní stránka trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. je naplněna tehdy, pokud pachatel jedná v úmyslu, byť eventuálním, usmrtit jiného člověka. Úmysl, jako volní vztah pachatele k následku jeho jednání musí být řádně soudem zjištěn a prokázán výsledky dokazování. Nejvyšší soud k tomu podotýká, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu tr. zák. a v jaké formě (§ 4 a 5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. zák.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.). Při dokazování, zda pachatel jednal v úmyslu zavraždit poškozeného, je nutné vycházet i z okolností objektivní povahy, např. z okolností, za nichž došlo k útoku, jakým motivem byl pachatel veden, z jeho osobních vlastností a jeho vztahu k poškozenému, z toho, co útoku předcházelo a jak byl proveden, jakého nástroje bylo použito, zda byl útok veden proti místům, kde jsou uloženy důležité orgány pro život atd. Pokud z těchto okolností lze dospět k závěru, že pachatel měl v úmyslu, byť eventuálním, spáchat vraždu, je možné uznat jej vinným tímto trestným činem, popřípadě jeho pokusem (srov. č. 62/1973, č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud shledal, že skutková zjištění soudu prvního stupně obsahují podrobný popis všech výše uvedených okolností potřebných k posouzení subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák., protože je z nich patrno, že obviněný vedl útok střelnou zbraní, o níž věděl, že je způsobilá zapříčinit smrtelná zranění, vedl jej z bezprostřední blízkosti, zčásti zezadu a do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, přičemž útok jen náhodou nepřivodil poškozenému smrt. Po útoku se obviněný nijak nepokusil poškozenému pomoci, naopak zahlazoval stopy a hovořil o smrti poškozeného způsobem, z něhož je patrné, že byl s následkem svého jednání srozuměn. Ze skutkových zjištění vyplývá také negativní vztah obviněného k poškozenému a okolnosti předcházející útoku, z nichž je patrné, že obviněný měl již několik hodin před činem v úmyslu užít střelou zbraň k přímému fyzickému útoku proti poškozenému. Výrok obviněného před výstřelem Chcípni, už nebudeš chodit! je další okolností dokreslující jeho úmysl usmrtit poškozeného. Z tohoto výroku je zřejmé, že obviněný chtěl svým jednáním poškozeného usmrtit, a spáchal tak trestný čin v úmyslu přímém ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák., a nikoli v úmyslu eventuálním. K tomuto závěru dospěl jak soud prvního stupně, který se podrobně zabýval formou úmyslu na straně 14 odůvodnění rozsudku, tak i soud odvolací, který rovněž posoudil úmysl obviněného jako úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák. (viz. str. 8 odůvodnění usnesení).

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. listopadu 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jindřich Urbánek