5 Tdo 144/2013
Datum rozhodnutí: 27.03.2013
Dotčené předpisy: § 240 odst. 2 tr. zákoník



5 Tdo 144/2013-25

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2013 o dovolání, které podal obviněný K. P. G. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 39 To 4/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 109/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný K. P. G. byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 11. 2011, sp. zn. 1 T 109/2011, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce tr. zákoník ), a přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tyto trestné činy byl obviněný K. P. G. odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému uložen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku i peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb s výší jedné denní sazby 600 Kč, tedy v celkové výměře 300 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Současně mu byl uložen podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku též trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, přičemž jednotlivé věci, jichž se týká, jsou uvedeny ve výroku o tomto druhu trestu. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem. Současně soud prvního stupně týmž rozsudkem rozhodl o vině a trestu spoluobviněných K. J. a M. Z.

Z podnětu odvolání obviněného K. J. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 39 To 4/2012, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu ve vztahu k tomuto obviněnému. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu pak odvolací soud rozhodl znovu tak, že při nedotčeném výroku o vině sám uložil trest jmenovanému obviněnému. Odvolání obviněného K. P. G. a státního zástupce podaného v neprospěch všech obviněných Krajský soud v Ostravě podle § 256 tr. řádu zamítl, neboť je neshledal důvodnými.

Obviněný K. P. G. podal dne 30. 7. 2012 proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž jen obecně odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Podle názoru obviněného se soudy nižších stupňů nedostatečně vypořádaly s některými důkazy. V této souvislosti obviněný výslovně zmínil závěry jím předloženého znaleckého posudku, podle kterého měl v době spáchání žalovaných trestných činů snížené rozpoznávací a ovládací schopnosti. Proto závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku, a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce sdělil k dovolání obviněného K. P. G. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství pouze tolik, že po seznámení s obsahem dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný K. P. G. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný pouze obecně odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o dovolací důvod procesní, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného K. P. G. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí jeho odvolání, neboť ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v jeho přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohl být naplněn ani zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě.

Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný K. P. G. však ve svém dovolání nenamítl existenci žádného dalšího dovolacího důvodu. Přitom obviněný ve svém dovolání uplatnil takové námitky, které neodpovídají ani jednomu z dovolacích důvodů uvedených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

Pouze nad rámec dovolacích důvodů k námitce obviněného, v níž vytkl nesprávné posouzení otázky jeho zmenšené příčetnosti, Nejvyšší soud uvádí následující.

Jak konstatoval odvolací soud ve svém rozsudku napadeném dovoláním obviněného (viz jeho s. 13 a 14), obviněný mohl mít v době spáchání žalovaných trestných činů zmenšenou příčetnost ve smyslu § 27 tr. zákoníku. V posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zařazeném na č. l. 1188 trestního spisu se totiž tvrdí, že obviněný trpí a v době spáchání projednávaného skutku trpěl duševní poruchou, a to smíšenou poruchou osobnosti, přičemž v důsledku toho byla jeho schopnost rozpoznat společenskou nebezpečnost (resp. nyní protiprávnost) jeho jednání snížena nepodstatně a schopnost ovládat jednání snížena podstatným způsobem. Proto podle názoru soudního znalce by u obviněného bylo vhodné zvážit uložení ochranného léčení ambulantního. Uvedené znalecké závěry pak odvolací soud vyhodnotil tak, že s ohledem na charakter trestné činnosti a trestní minulost obviněného nebyly v této věci splněny podmínky pro použití ustanovení § 40 odst. 1, 2 a § 47 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Odvolací soud tedy dospěl k názoru, podle něhož obviněný spáchal projednávané trestné činy ve stavu zmenšené příčetnosti, která nevylučuje jeho trestní odpovědnost.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že předpokladem trestní odpovědnosti pachatele za trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku je kromě dalšího i úmyslné zavinění, které je vybudováno na složce vědění pachatele (tj. pachatel na základě vnímání objektivní reality a svých znalostí a představ ví, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem) a na složce jeho vůle (tj. pachatel na základě svého v zásadě svobodného rozhodnutí chce porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem nebo je s tím alespoň srozuměn). Na míru trestní odpovědnosti pachatele má však vliv jen taková duševní porucha, která významně eliminuje možnost vědění nebo vůle (resp. obojího) právě ve vztahu k tomu jednání, které je trestným činem. Pokud osoba trpící duševní poruchou spáchá určitý trestný čin úkony, jejichž podstatu si s ohledem na své snížené nebo vymizelé rozpoznávací a ovládací schopnosti neuvědomuje, pak se tato okolnost musí promítnout i do rozsahu možné trestní odpovědnosti za takový trestný čin. To platí také za situace, kdy byla zjištěna zmenšená příčetnost pachatele. Ostatně obdobné omezení platí i podle § 422 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, pokud jde o odpovědnost za škodu způsobenou tím, kdo je stižen duševní poruchou, pokud není schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky.

Jak ovšem vyplývá z důkazů provedených k osobě obviněného K. P. G., v minulosti již byl v Polské republice opakovaně odsouzen za obdobné činy, takže i navzdory své případné zmenšené příčetnosti měl zkušenosti se svým protiprávním jednáním a mohl se ho vyvarovat. Navíc ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který předložil obviněný a v němž se konstatuje jeho snížená schopnost ovládnout své jednání, není patrné, že tato snížená ovládací schopnost obviněného se týká i takových jím provedených úkonů, jimiž zkrátil spotřební daň a neoprávněně zasáhl do práv k ochranné známce jiného. Proto podle názoru Nejvyššího soudu v posuzované věci neexistují pochybnosti o tom, že si obviněný zcela uvědomoval právní důsledky svého jednání, jímž spáchal trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku, pro které byl stíhán a odsouzen, a že se mohl tohoto jednání vyvarovat. O tom ostatně svědčí i poměrně promyšlená součinnost všech spoluobviněných a jejich zištný motiv. Ani případná zmenšená příčetnost obviněného tedy nemohla mít vliv na jeho trestní odpovědnost za uvedené trestné činy. Přitom mu byl stejně uložen trest odnětí svobody jen mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby, která zde činí podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku 2 roky až 8 let.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný K. P. G. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. 3. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y