5 Tdo 1439/2003
Datum rozhodnutí: 14.01.2004
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1439/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2004 o dovolání podaném obviněným D. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 9 To 23/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, pod sp. zn. 28 T 4/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 28 T 4/2000, byl obviněný D. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako podnikatel podnikající pod jménem D. H. H. se sídlem M. 23, H. L., IČO 12073 , nejpozději dne 20. září 1992 v N. B. ve filiálce A. P., a. s., v likvidaci, se sídlem v P., N. 38, při jednání o jeho žádosti o poskytnutí krátkodobého úvěru na přechodný nedostatek finančních zdrojů předstíral, že má pohledávku vůči společnosti K., a. s., J. 2, P., na částku 13.675.565,- Kč, což při jednání s úvěrovou pracovnicí banky T. Z. prokazoval falešnou fakturou č. 228, v důsledku s ním dne 29. září 1992 byla uzavřena úvěrová smlouva reg. č. 303 a dne 30. září 1992 poskytnut krátkodobý úvěr ve výši 10.000.000,- Kč s dobou splatnosti do 10. prosince 1992, který použil tak, že z části banka uhradila jeho předchozí dluhy z podnikání a z části obviněný D. H. v době od 5. října 1992 do 14. října 1992 vyzvedl v hotovosti celkem 4.300.000,- Kč, a protože úvěr v dohodnutém termínu nesplatil, způsobil A., a. s., v likvidaci, N. 38, P. škodu ve výši 10.000.000,- Kč. Za tento trestný čin mu byl podle § 250 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

O odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 9 To 23/03, tak, že je podle § 253 odst. 3 tr. ř. odmítl.

Shora citované usnesení Vrchního soudu v Praze a současně rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, napadl obviněný D. H. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť došlo k odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu I. stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a zároveň byly v řízení předcházejícím dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., tedy ve věci rozhodl vyloučený orgán a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve vytkl odmítnutí svého odvolání v rozporu s procesními podmínkami stanovenými zákonem, neboť po vyhlášení rozsudku dne 17. 10. 2002 podal jako obviněný do protokolu v hlavním líčení odvolání proti výroku o vině i trestu, přičemž k odůvodnění odvolání ve smyslu § 249 odst. 1 tr. ř. byl následně soudem I. stupně vyzván pouze jeho obhájce, který odvolání v pětidenní lhůtě neodůvodnil. Odvolací soud následně postupoval podle § 253 odst. 3 tr. ř a odvolání obviněného odmítl. Z platné právní úpravy však podle názoru dovolatele nevyplývá, že by v případě odvolání podaného obviněným, který měl obhájce, měl soud k doplnění náležitostí tohoto opravného prostředku vyzývat obhájce, tedy jiný subjekt, než ten, který jej podal. K doplnění náležitostí podání měl být tedy vyzván obviněný, jak vyplývá také z názoru právní teorie.

Dovolatel dále poukázal na účast vyloučeného orgánu na rozhodnutí v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí, neboť rozhodování soudu I. stupně se účastnil i soudce přísedící V. I., který je manželem osoby, se kterou se obviněný dostal do vážných osobních konfliktů, jakož i strýcem jeho bývalé zaměstnankyně, se kterou byl obviněný nucen ukončit pracovní poměr a se kterou se rozešel ve zlém. Z těchto důvodů vzniká podle názoru dovolatele silná pochybnost o možné podjatosti uvedeného soudce ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Nesprávnost právního posouzení skutku spatřoval dovolatel v opominutí aplikace ustanovení § 250b trestního zákona účinného v době rozhodování, když podle § 16 (odst. 1) tr. zák. se měl soud zabývat možností posouzení jednání obviněného podle pozdějšího předpisu v případě, že je to pro obviněného příznivější. Zjištěné skutkové okolnosti podle vyjádření dovolatele nenaplňují zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a právní věta výroku rozsudku soudu I. stupně je tak v rozporu s jeho skutkovou větou.

V petitu svého dovolání z výše uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby vrátil věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 věta prvá tr. ř. a uvedla, že obecná námitka manželství soudce přísedícího s osobou, se kterou se obviněný dostal do vážných osobních konfliktů nepostačuje k naplnění příslušného dovolacího důvodu, obdobně jako argumentace, že tentýž soudce je strýcem bývalé zaměstnankyně obviněného. Pokud jde o námitku nesprávného právního posouzení skutku, postupoval podle názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství soud I. stupně správně, neboť při totožnosti trestních sazeb nelze vyvodit závěr, že později účinný zákon by byl pro pachatele příznivější. Z hlediska doplnění náležitostí odvolání taktéž nelze podle jejího názoru postupu soudů vytknout pochybení, neboť v posuzovaném případě měl předseda senátu za situace, kdy obviněný obhájce má, vyrozumět přímo obhájce, jak vyplývá m.j. z dikce § 253 odst. 4 tr. ř. Navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, označené jako důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř. lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a následně posoudit opodstatněnost dovolacích námitek. Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného neopodstatněným z důvodů níže uvedených.

Nejprve bylo nutné zabývat se prvním z uplatněných důvodů dovolání vyjádřeným v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tohoto ustanovení. V posuzované trestní věci tedy přichází v úvahu pouze alternativa první citovaného důvodu dovolání, neboť Vrchní soud v Praze shora uvedeným usnesením odmítl odvolání obviněného podle § 253 odst. 3 tr. ř., tedy aniž by věcně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř.

Jak vyplývá z příslušné části dovolání, obviněný zpochybnil postup předsedkyně senátu soudu prvního stupně, která k odstranění vad odvolání podaného obviněným do protokolu u hlavního líčení, vyzvala pouze jeho obhájce, nikoli tedy obviněného jako osobu, která odvolání podala. V této skutečnosti spatřoval dovolatel zákonnou překážku pro následné rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí odvolání. Podle jeho výkladu ustanovení § 251 odst. 1 tr. ř. nešlo o případ, kdy odvolání podal jeho obhájce za obviněného, ani případ, kdy odvolání podal obviněný, který obhájce nemá, na což dopadá odstavec 2 téhož ustanovení. Dovolatel tak vyslovil přesvědčení, že smysl poslední věty odstavce 1 citovaného ustanovení je nutné vykládat tak, že k opravě podání má být vyzýván ten subjekt, který jej podal, v dané věci tedy obviněný. Tento názor však nepovažuje Nejvyšší soud za správný.

Podle § 251 odst. 1 tr. ř. nesplňuje-li odvolání státního zástupce, odvolání, které podal za obžalovaného jeho obhájce, nebo odvolání, které podal za poškozeného nebo za zúčastněnou osobu jejich zmocněnec, náležitosti obsahu odvolání podle § 249 odst. 1 tr. ř., vyzve je předseda senátu, aby vady odstranili ve lhůtě pěti dnů, kterou jim zároveň stanoví, a upozorní je, že jinak bude odvolání odmítnuto podle § 253 odst. 3 tr. ř. S t e j n ě postupuje, pokud takové odvolání podal obžalovaný, který m á obhájce, poškozený nebo zúčastněná osoba, kteří mají zmocněnce.

Podle § 251 odst. 2 tr. ř. věty první nemá-li obžalovaný, který podal odvolání nesplňující náležitosti obsahu odvolání podle § 249 odst. 1 tr. ř., obhájce, vyzve h o předseda senátu k odstranění vad ve lhůtě 8 dnů a poskytne mu k odstranění vad odvolání potřebné poučení.

Gramatickým i logickým výkladem ustanovení prvních dvou odstavců § 251 tr. ř. nutno dojít k jednoznačnému závěru, že rozlišuje dvě základní procesní situace obviněného při odstranění vad odvolání. V prvním odstavci upravuje postup předsedy senátu soudu prvního stupně, kdy obviněný má v řízení obhájce, ve druhém odstavci pak rozdílným způsobem určuje postup za situace, kdy obviněný obhájce nemá. V tomto smyslu je výklad Nejvyššího soudu shodný i s názorem dovolatele. Spornou tedy zůstala otázka, jak vyložit druhou větu v prvním odstavci tohoto ustanovení, resp. její úvod Stejně postupuje . S ohledem na výše konstatovanou systematiku daného ustanovení ve vztahu k obviněnému, který má obhájce, je možný pouze jediný výklad druhé věty logicky navazující na větu první, tedy že výzva k odstranění vad odvolání musí směřovat vůči obhájci, nikoliv obviněnému, byť řádný opravný prostředek podával sám obviněný, a nikoliv jeho obhájce. Teprve v případech, kdy obviněný obhájce nemá, přichází v úvahu postup podle § 251 odst. 2 tr. ř., tedy výzva předsedy senátu k odstranění vad odvolání přímo obviněnému.

Obviněný, který je zastoupen obhájcem, není vyjmenován v § 251 odst. 1 tr. ř. věta první mezi osobami, které mají být vyzvány předsedou senátu k odstranění vad odvolání. Tato část ustanovení dopadá výslovně na situace, kdy odvolání podá za obviněného jeho obhájce. Pokud však odvolání podal obviněný, který má obhájce, postupuje předseda senátu stejně (podle věty druhé), to znamená, vyzve opět osoby vyjmenované ve větě první, mezi nimiž obviněný není. Tento výklad odpovídá i smyslu nové úpravy přezkumu v odvolacím řízení zavedenému novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., která ustoupila od tzv. revizního principu a posílila dispoziční zásadu a odpovědnost odvolatele za to, jaké výroky rozsudku napadne a jaké vady těmto výrokům, event. řízení jim předcházejícímu vytkne. V případech, kdy obviněný, který podal odvolání, má obhájce, je tudíž kvalifikovaně zastoupen a má tedy možnost podat bezvadný opravný prostředek. Určitý přísnější postup předsedy senátu při zasílání výzvy k odstranění vad odvolání osobám vyjmenovaným v první větě prvního odstavce právě vychází z předpokladu kvalifikované právní pomoci těm obviněným, kteří jsou zastoupeni obhájcem. Na rozdíl od případů, kdy obviněný obhájce nemá, a postupuje se podle § 251 odst. 2 tr. ř., není při postupu podle § 251 odst. 1 tr. ř. např. předsedovi senátu uložena poučovací povinnost k odstranění vad odvolání, lhůta k jejich odstranění je kratší a především má charakter lhůty propadné, nikoliv pořádkové jako v případech, kdy je aplikován druhý odstavec tohoto ustanovení. (Srov. č. 59/2002 Sb. rozh. tr.) Pokud tedy obviněný, který má obhájce, podá sám odvolání, jež nesplňuje náležitosti stanovené v § 249 odst. 1 tr. ř., postupuje předseda senátu soudu prvního stupně podle § 251 odst. 1 tr. ř., tedy tak, že výzvu k odstranění vad ve lhůtě pěti dnů a upozornění na možnost odmítnutí odvolání podle § 253 odst. 3 tr. ř. zašle pouze obhájci obviněného. V případě, že vady odvolání nejsou ve stanovené zákonné lhůtě odstraněny, jsou splněny podmínky pro odmítnutí odvolání soudem druhého stupně podle § 253 odst. 3 tr. ř. (Tento názor je shodně vyjádřen i v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1107/2002.)

Obviněný ve svém dovolání na podporu svého názoru o nesprávném postupu při doručování výzvy k odstranění vad odvolání argumentoval ustanovením § 62 odst. 2 tr. ř. Ve vztahu k obviněnému je citované ustanovení o doručování písemností formulováno tak, že má-li obviněný obhájce, doručuje se písemnost pouze obhájci, pokud zákon nestanoví jinak. Má-li však obviněný něco osobně vykonat, doručuje se písemnost i jim . Z této zákonné dikce však dovolatel vyvodil nesprávný závěr v tom smyslu, že odstranění vad odvolání má provést obviněný jako osoba, která vadné podání učinila, a je pouze na jeho vůli, zda tak učiní po poradě se svým obhájcem nebo samostatně. Tento výklad však neodpovídá obsahu termínu má-li něco osobně vykonat . Sám dovolatel poukázal na právo obviněného doplnit obsahové náležitosti odvolání na výzvu soudu až po poradě se svým obhájcem, nebo bez jeho kvalifikované pomoci. Připustil tedy možnost obviněného vykonat tento úkon osobně, nebo prostřednictvím svého obhájce. Evidentně se tedy nejedná o případy, které upravuje citovaná část ustanovení § 62 odst. 2 věta druhá, která dopadá na situace, kdy je obviněný povinen něco osobně vykonat (např. povinnost svědka dostavit se na předvolání podle § 98 tr. ř., povinnost vydat věc podle § 78 odst. 1 tr. ř.).

Výklad Nejvyššího soudu ohledně doručování výzvy k odstranění vad odvolání odpovídá i jednoznačné dikci ustanovení § 137 odst. 2 tr. ř., týkající se oznamování usnesení, podle něhož má-li osoba, jíž je třeba usnesení oznámit, obhájce, stačí, že usnesení bylo vyhlášeno této osobě nebo jejímu obhájci, oznamuje-li se usnesení doručením opisu, doručí se jen obhájci.

Jestliže v posuzované trestní věci předsedkyně senátu soudu prvního stupně zaslala výzvu k odstranění vad odvolání, které podal obviněný do protokolu u hlavního líčení, jeho obhájci, stanovila pětidenní lhůtu a upozornila jej, že jinak bude odvolání odmítnuto podle § 253 odst. 3 tr. ř., splnila svou zákonnou povinnost vyplývající z ustanovení § 251 odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že obviněný, resp. jeho obhájce, v zákonné lhůtě vytýkané vady odvolání neodstranil (učinil tak až po uplynutí stanovené lhůty), rozhodl pak odvolací soud podle § 253 odst. 3 tr. ř. o odmítnutí takového odvolání v souladu se zákonem a jeho postupu nelze nic vytknout. Dovolání obviněného ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je proto v této části nutno považovat za zjevně neopodstatněné.

Další okruh dovolacích námitek obviněného vytýkal vady, jimiž mělo být zatíženo rozhodnutí soudu prvního stupně, a řízení, které mu předcházelo, přičemž uplatnil dovolací důvody vyjádřené v § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Jak vyplývá ze shora uvedeného, odvolací soud v dané věci neprováděl přezkumné řízení ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř., a nemohl se tak zabývat eventuelními vadami, kterými by bylo zatíženo rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení jemu předcházející. Z tohoto důvodu ani Nejvyšší soud v řízení o mimořádném opravném prostředku nemohl přezkoumat existenci vytýkaných vad, které nebyly předmětem přezkumu v řádném odvolacím řízení a dovolání obviněného je v této části nepřípustné.



Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že stanovisko obviněného vyjádřené v dovolání ohledně nesprávného postupu odvolacího soudu je v rozporu s výkladem Nejvyššího soudu, jak vyplývá ze shora uvedeného, rozhodl Nejvyšší soud tak, že dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. ledna 2004

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová