5 Tdo 1433/2006
Datum rozhodnutí: 13.12.2006
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1433/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2006 o dovolání, které podal obviněný J. M. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 13 To 106/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 169/2004, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 13 To 106/2006, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 22 T 169/2004.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Pardubicích p ř i k a z u j e , aby věc obviněného J. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 22 T 169/2004, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 14. 9. 2001 jako jednatel společnosti O. s p., s. r. o., po dohodě s J. K., později M., jednatelkou společnosti E. P., s. r. o., na základě kupních smluv uzavřených mezi uvedenými společnostmi fiktivně prodal společnosti E. P., s. r. o., drobný hmotný investiční majetek v hodnotě 160.613,- Kč a zboží v hodnotě 1.236.312,- Kč, přičemž k převzetí kupní ceny, které obviněný pouze předstíral, v celkové výši 1.396.925,70 Kč dne 27. 9. 2001 a ani jindy nedošlo, a následně dne 10. 1. 2002 obžalovaný jako věřitel společnosti O. s p., s. r. o., předstíral převzetí částky 1.820.000,- Kč jako úhrady své pohledávky od nového jednatele společnosti O. s p., s. r. o., J. K., a tímto jednáním došlo ke zmaření alespoň částečného uspokojení pohledávek ve výroku rozsudku konkrétně uvedených věřitelů společnosti O. s p., s. r. o., v celkové výši 1.405.430,80 Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný J. M. podle § 256 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž tento trest mu byl za podmínek § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále byl obviněnému uložen podle § 53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu stanoven podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti či družstva na dobu pěti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození, kteří se k trestnímu řízení připojili s nárokem na náhradu škody, odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tento rozsudek napadli obviněný J. M. a poškozená společnost D. B. O., a. s., odvoláními, o nichž Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích rozhodl usnesením ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 13 To 106/2006, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 22 T 169/2004, podal obviněný J. M. prostřednictvím obhájce JUDr. M. T. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V tomto svém mimořádném opravném prostředku obviněný nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení. V první části odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dále namítl, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s odvolacími důvody, neboť ve svém rozhodnutí pouze konstatuje a opisuje zjištění nalézacího soudu a z těchto zjištění pak vyvozuje částečně odlišné skutkové závěry. V tomto směru obviněný plně odkázal na své odvolání.

Ve druhé části dovolání obviněný namítl, že pokud soud rozhoduje o určitém skutku, pak tento skutek musí být uveden ve výrokové části rozsudku, musí odpovídat skutkovým zjištěním soudu na základě v řízení provedených důkazů, stejně tak tomuto musí odpovídat i odůvodnění takového rozhodnutí. Jiný postup je podle obviněného v rozporu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř. S odkazem na znění skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. dovolatel poukázal na to, že skutkovou podstatu obsaženou v tomto ustanovení měl obviněný naplnit tím, že měl fiktivně prodat drobný hmotný majetek a zboží, přičemž předstíral převzetí kupní ceny a předstíral dále jako věřitel poškozené společnosti převzetí částky 1.820.000,- Kč. Výraz fiktivně nevyjadřuje, co měl soud pod tímto slovem na mysli, nicméně je zřejmé, že soud tento výraz přejal bez jakýchkoli úprav z argumentace finančního úřadu, který dovodil, že obviněný simuloval právní úkon prodeje předmětných věcí, tudíž k převodu vlastnictví k nim nemohlo dojít. Soudy obou stupňů však dospěly k závěru, že k převodu vlastnictví k předmětným věcem došlo a proto takové jednání nemůže být vyjádřeno termínem "fiktivní převod .

Dále dovolatel namítl, že předstíráním převzetí kupní ceny, jejím nezaplacením a stejně tak ani předstíráním úhrady pohledávky, bez ohledu na to, že s takovýmto zjištěním soudu dovolatel nesouhlasí, však nemohl být spáchán z jeho strany trestný čin, pro který byl uznán vinným. Tímto jednáním totiž nemohlo dojít ke zničení, poškození, zatajení, zcizení nebo odstranění části majetku dlužníka, maximálně mohlo být takové jednání posouzeno podle § 255 nebo 255a tr. zák., čímž však zároveň dovolatel netvrdí, že se takového trestného činu dopustil. V návaznosti na to dovolatel uvedl, že skutek, pro který byl odsouzen, není možné kvalifikovat jako trestný čin podle ustanovení § 256 odst. 2 písm. a) tr. zák.

Ve třetí části odůvodnění dovolání se dovolatel zaměřil na totožnost skutku, kdy na základě znění skutku v podané obžalobě a skutku odsouzeného soudy obou instancí dovodil, že tato nebyla zachována ani v jednání ani v následku, což namítal již v odvolání.

V neposlední řadě obviněný poukázal na to, že nesouhlasí s tím, že by jeho úkony měly směřovat k tomu, aby majetek použitelný k podnikání převedl bez náležité protihodnoty na jinou společnost. V té souvislosti je třeba připomenout, že cena sjednaná za prodané zboží byla nadstandardně vysoká, protože byla cenou účetní skladovou, a vzhledem k hodnotě zboží zcela jistě neodpovídala obecné tržní hodnotě zboží. Nelze z toho dovodit, že toto jednání směřovalo k tomu, aby byl majetek použitelný k podnikání převeden na jinou společnost bez náležité protihodnoty, když se navíc jednalo o transakci realizovanou mezi zcela odlišnými subjekty práva, kdy kupní smlouvu není možno posoudit ani z pohledu ustanovení § 196a obchodního zákoníku. Přesto všechno je však dovolatel v usnesení odvolacího soudu posuzován jako osoba, která se snažila o zmenšení majetku, se kterým bylo možno při podnikání určitým způsobem disponovat. Nicméně takové hodnocení soudu nemá podklad v provedeném dokazování. K tomu obviněný ještě podotkl, že pokud soud dovodil, že takovým jednáním se měl předmětný majetek dostat z dosahu správce konkursní podstaty a nemohl tak být použit k uspokojení pohledávek věřitelů, pak soud opomenul, že pokud by správce dospěl ohledně kupní smlouvy ke stejným závěrům jako nalézací soud, mohl učinit úkony směřující k vrácení takového majetku zpět do konkursní podstaty a jeho zpeněžením mohli být věřitelé alespoň částečně uspokojeni.

Následně dovolatel namítl z jeho pohledu zcela zásadní pochybení, které spatřuje v nesprávné výši jím způsobené škody, která byla nesprávně kvalifikována jako škoda značná a proto soudy aplikovaly přísnější právní kvalifikaci podle § 256 odst. 3 tr. zák. Zejména obviněný namítl, že soudy neprovedly ke zjištění škody ani jeden objektivní důkaz a odvolací soud její výši dovodil jen na základě své hypotézy, v rámci níž dospěl na straně 13 odůvodnění svého usnesení k tomu, že obviněný stěží mohl požadovat neobvykle vysokou cenu, pokud musel ukončit podnikání za časové tísně a zároveň pokud neměla jednatelka kupující společnosti dostatek prostředků na úhradu kupní ceny a tento nedostatek řešila půjčkami, tudíž není důvod předpokládat, že by kupní cena mohla být nadsazena nad skutečnou hodnotu věcí. Zároveň dovolatel poukázal na další hypotézu odvolacího soudu, podle které by dokonce další dokazování mohlo vést ke zjištěním pro obviněného méně příznivým. Dovolatel v této souvislosti zdůrazňuje, že navrhoval provedení znaleckého posudku jako jediného objektivně možného důkazu a zároveň již před soudy nižších instancí namítal, že část převáděného zboží byla v podstatě dále neprodejná, nicméně odvolací soud jeho žádosti o doplnění dokazování nevyhověl. Navíc zcela přehlédnuta zůstala skutečnost, že obviněný měl za společností O. s p., s. r. o., pohledávku ve výši 1.820.000,- Kč, přičemž výše pohledávek věřitelů podle rozsudku soudu prvního stupně činila 1.405.430,80 Kč, a tedy jenom hodnota těchto závazků činila 3.225.430,80 Kč. Pohledávky věřitelů, vyjmenované ve výroku rozsudku však činí asi 43 % z výše uvedeného součtu, a proto z kupní ceny, která podle soudu nebyla inkasována, ve výši 1,396.925,70 by při poměrném uspokojení obdrželi poškození věřitelé 600.678,- Kč, což se velmi blíží částce 500.000,- Kč jako hranici pro značnou škodu. V uváděné částce však není zohledněno, že společnost měla i další nevypořádané závazky, že pro případ konkursu by náklady mohly dosáhnout značných částek a tedy uspokojení věřitelů a tudíž i jejich poškození jednáním obviněného by bylo nepochybně nižší než 500.000,- Kč. Nicméně dovolatel znovu zdůraznil, že při výše uvedeném výpočtu vůbec není zohledněno, jaká byla skutečná hodnota prodávaných věcí a jaký skutečný čistý výtěžek by správce doopravdy dosáhl.

V poslední části svého dovolání se obviněný zabýval jemu uloženým peněžitým trestem, který byl podle jeho mínění uložen v nepřiměřené výši ve vztahu k objemu majetku dotčenému trestným činem, když opět poukázal na nedostatky ohledně výše škody, a dále namítl, že soud vůbec nepřihlédl k osobním a majetkovým poměrům dovolatele. Další výtky směřoval obviněný k trestu zákazu činnosti a namítl, že vzhledem k jeho zastoupení i v jiných obchodních společnostech, kde působí již delší dobu bez jakýchkoli problémů, a vzhledem k časovému odstupu se tento trest jeví jako nepřiměřeně tvrdým, příčící se účelu takového trestu. Nakonec ještě dovolatel v krátkosti příkladmo poukázal na důkazy, které podporují jeho závěry, uvedené v dovolání, konkrétně na výpovědi likvidátora F. B. a na pochybení přibraného znalce z oboru ekonomie, které tento znalec při výpovědi před soudem opravil, nicméně soud toto nezaregistroval.

V závěru svého dovolání obviněný J. M. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vydal rozhodnutí, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 13 To 106/2006, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 22 T 169/2004. Dále navrhl, aby do doby právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu byl odložen výkon uloženého peněžitého trestu a trestu zákazu činnosti a z tohoto důvodu aby předseda senátu postupoval podle § 265h odst. 3 tr. ř.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného J. M. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila tak, že s ohledem na znění ustanovení § 256 odst. 2 písm. a) tr. zák., podle něhož se daného trestného činu dopustí ten, kdo ... maří uspokojení věřitele jiné osoby ... , přičemž takto bylo kvalifikováno jednání obviněného, je pojmově vyloučeno, aby obviněný tuto skutkovou podstatu skutečně naplnil, když vystupoval v pozici jednatele společnosti dlužníka a tedy jako její statutární orgán, a naplnil tak předpoklad uvedený v § 90 odst. 2 tr. zák., který se k dané skutkové podstatě vztahuje a který říká, že jestliže pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti či postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost či postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Pokud se totiž obviněný daného jednání skutečně dopustil, pak mařil uspokojení svých věřitelů. Dále státní zástupkyně z obecného hlediska rozebrala, co se rozumí pod pojmem majetek a zcizení, a věnovala část svého vyjádření i zjišťování výše škody. V tomto směru uvedla, že ve výroku odsuzujícího rozsudku není vůbec uvedeno, co vůbec považoval soud za škodu způsobenou trestným činem obviněného, navíc v celém rozsahu přisvědčila státní zástupkyně odvolateli i v tom, že škoda nebyla vůbec zjišťována a neodpovídá tak ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., protože ve věci by bylo třeba zpracovat znalecký posudek týkající se ocenění zcizovaného majetku. V žádném případě se neztotožnila se závěry odvolacího soudu v této otázce. Soud měl také zohlednit i výši pohledávky, kterou měl obviněný jako fyzická osoba za společností O. s p., s. r. o. Pokud obviněný namítl, že nebylo vůbec přihlédnuto k tomu, že společnost vstoupila do likvidace a poté na ni byl vyhlášen konkurs, přičemž správce konkursní podstaty mohl svými úkony získat převedený majetek zpět a zahrnout jej do konkursní podstaty a následně zpeněžit a uspokojit z něj věřitele, pak státní zástupkyně podotkla, že pokud obviněný jako dlužník činí právní úkony směřující ke zcizení svého majetku, nemůže se stát beztrestným jen v důsledku aktivity správce konkursní podstaty, kterou by byly zcizené majetkové hodnoty později do konkursní podstaty vráceny. Činnost správce konkursní podstaty v tomto směru totiž může mít vliv jen na výrok o náhradě škody. Ohledně otázky totožnosti skutku státní zástupkyně souhlasila s názorem odvolacího soudu, avšak nad rámec toho poznamenala, že z popisu skutku, tak jak byl vyjádřen ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Pardubicích, byla trestně zohledněna pouze ta část jednání, kde obviněný fiktivně odstranil část svého majetku a která je pokryta zaviněním vzhledem k souzenému trestnému činu podle § 256 tr. zák. Trestně nepokryta zůstala ta část jeho jednání, kdy jako věřitel společnosti O. s p., s. r. o., předstíral převzetí částky 1.820.000,- Kč jako úhrady své pohledávky od nového jednatele společnosti, přičemž takové jednání jako další skutek mělo být posouzeno jako účastenství na trestném činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. s případným přihlédnutím ke kvalifikované skutkové podstatě s ohledem na výši způsobené škody.

Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil jak usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 13 To 106/2006, tak rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 22 T 169/2004, a aby Okresnímu soudu v Pardubicích přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhla, aby dovolací soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.

Dříve než se Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265i odst. 3 tr. ř. mohl zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízením napadené části rozhodnutí předcházejícím, zkoumal, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadených rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

Obviněný J. M. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být pouhé nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících jiných skutkových okolností případu uplatněných ze strany obviněného.

První právně relevantní námitkou obviněného J. M. je skutečnost, že nalézací ani odvolací soud náležitě neobjasnily, co mínily slovním spojení fiktivně prodal , které mělo ve skutkové větě výroku o vině napadených rozhodnutí vyjadřovat část trestného jednání. Tento výraz totiž použil ve své argumentaci finanční úřad, který ovšem vycházel z toho, že vlastnictví k převáděným věcem nepřešlo na nabyvatele. Soud nalézací i odvolací soud taktéž považovaly převod vlastnického práva z titulu kupní smlouvy za fiktivní, nicméně dospěly k závěru, že vlastnictví k předmětným věcem přešlo na nabyvatele, a proto si jejich závěry podle dovolatele vnitřně odporují.

Jak vyplývá z obsahu spisu předmětné věci byly na společnost E. P., s. r. o., převedeny na základě kupních smluv, jejichž platnost nebyla předmětem tohoto řízení a nikdo ji nezpochybnil, a v souladu s § 443 až § 445 obchodního zákoníku přešlo vlastnictví k převáděným věcem na nabyvatele, neboť ze spisu nevyplynulo, že by byla prodávajícím učiněna výhrada vlastnictví podle § 445 obchodního zákoníku, která by stanovila, že vlastnické právo přejde na nabyvatele až okamžikem plného zaplacení kupní ceny. Za tohoto stavu věci nelze z rozsudku nalézacího soudu zjistit, na základě čeho učinil závěr, že obviněný předmětné věci fiktivně prodal , neboť jeden termín vylučuje ze své podstaty termín druhý, přičemž zjištěný skutkový a právní stav neodpovídá fiktivnímu převodu. Pokud totiž byla platně uzavřena kupní smlouva a následně byly splněny podmínky pro převod vlastnického práva k prodávané věci na jejího nabyvatele, pak vlastnické právo přešlo na nabyvatele a nic na tom nemění ani skutečnost, že posléze nebyla zaplacena kupní cena. Tato skutečnost může mít v případě obviněného vliv na kvalifikaci jeho trestného jednání, nikoliv však na platnost předmětných kupních smluv. Z těchto důvodů je uvedená námitka obviněného důvodná, neboť formulace skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je vnitřně rozporná a neodpovídá ani závěrům nalézacího soudu učiněným v odůvodnění tohoto rozsudku

Další námitka obviněného se váže k námitce předchozí, neboť v souvislosti s tím dovolatel namítl, že předstírání úhrady pohledávky nelze považovat za odpovídající jednání ve smyslu zničení, poškození, zatajení, zcizení či odstranění části majetku dlužníka a nemohlo tudíž dojít k naplnění skutkové podstaty souzeného trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a) tr. zák. Totéž namítá dovolatel i ve vztahu k jeho jednání, které mělo spočívat v předstírání převzetí částky 1.820.000,- Kč jako úhrady jeho pohledávky za společností O. s p., s. r. o.

Také v tomto směru lze dovolateli formálně přisvědčit, protože není z hlediska právní kvalifikace jednání obviněného relevantní předstírání převzetí úhrady půjčky. Naopak, pokud by si obviněný nechal skutečně vyplatit celou půjčenou částku, pak by teprve bylo možno uvažovat o trestněprávním postihu, a to vzhledem k existenci nezanedbatelného počtu od obviněného odlišných věřitelských subjektů a dále i vzhledem k následnému prohlášení konkursu na společnost dlužníka, neboť by se mu od dlužníka, který nebyl schopen plnit všechny své splatné závazky, dostalo plnění ve výši, která by neodpovídala zásadě poměrného uspokojení ve smyslu § 32 zákona o konkursu a vyrovnání, a to právě na úkor ostatních věřitelů. V této namítané části skutku tedy jednání obviněného s ohledem na současné výsledky dokazování rozhodně nelze kvalifikovat jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a) tr. zák., protože jeho jednání nenaplňuje objektivní stránku dané skutkové podstaty, když v jeho důsledku nebyl zmenšen majetek sloužící k uspokojení věřitelů společnosti O. s p., s. r. o., a ani úmysl obviněného k tomu v této části jeho jednání nesměřoval. V té souvislosti je ovšem třeba naproti tomu konstatovat, že k poškození v rozsudku uvedených věřitelů by mohlo dojít, pokud byly skutečně a nikoli fiktivně uzavřeny kupní smlouvy mezi uvedenými společnostmi O. s p., s. r. o., a E. P., s. r. o., na základě kterých drobný hmotný investiční majetek v hodnotě 160.613,- Kč a zboží v hodnotě 1.236.312,- Kč přešly do majetku společnosti E. P., s. r. o., aniž by se dostalo společnosti O. s p., s. r. o., odpovídajícího protiplnění ve formě zaplacení kupní ceny.

Poslední právně relevantní námitkou dovolatel zpochybnil právní kvalifikaci jeho jednání ve vztahu k potenciálně způsobené škodě, neboť tato nebyla v průběhu trestního řízení ve skutečnosti zjišťována, a to i přes návrhy na doplnění dokazování znaleckým posudkem učiněné v tomto směru obviněným, které však odvolací soud nepřipustil.

Při stanovení výše škody se podle § 89 odst. 12 tr. zák. vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Praxe zde při stanovení výše škody na opotřebené věci vychází z ceny, za jakou se konkrétní věc s přihlédnutím k nabídce a poptávce obvykle v době a místě činu prodává, kterou je třeba zjistit odpovídajícím dokazováním. Pro stanovení výše škody si soud musí opatřit potřebné důkazy, kterými mohou být v jednodušších věcech například doklady od poškozeného, osvědčující způsob získání věci včetně její ceny, popř. odborné vyjádření k stanovení ceny věci v době a místě činu obvyklé, anebo ve složitějších případech znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady ve smyslu § 105 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud v tomto směru z připojeného spisu zjistil, že soud prvního stupně provedl dokazování ohledně poškozených věřitelů, nicméně dále už se nezabýval skutečností, že společnost O. s p., s. r. o., se nacházela po určitou dobu v likvidaci a posléze na ni byl prohlášen konkurs. Z odůvodnění jeho rozhodnutí ze dne 8. 4. 2005 vůbec nevyplynulo, co je třeba považovat za škodu, avšak vzhledem ke zprošťujícímu výroku lze toto pochopit. Nicméně ani z druhého rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 10. 2005, při respektování právního názoru odvolacího soudu, nevyplynulo, že by nalézací soud v tomto směru doplnil dokazování či alespoň v odůvodnění osvětlil, co považoval z částek, uvedených ve výrokové části rozsudku za škodu, která pro obviněného znamenala přísnější právní kvalifikaci. Navíc nelze přehlédnout, že soud ani tuto škodu prakticky nezjišťoval a nepostupoval v intencích ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. Proto nelze určit, zda například částka, za kterou obviněný podle názoru soudu prvního stupně fiktivně prodal společnosti E. P., s. r. o., drobný investiční majetek a zboží, odpovídala skutečné hodnotě převáděného zboží, když v tomto ohledu by bylo zřejmě třeba vycházet ze znaleckého posudku z oboru ekonomiky. Za současného stavu tak nelze ani z rozhodnutí soudu prvního stupně, ani z rozhodnutí soudu druhého stupně prakticky zjistit, co vůbec má být považováno za škodu ve smyslu odst. 3 § 256 tr. zák. a obě rozhodnutí jsou v tomto směru nepřezkoumatelná.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci zjistil, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, který je předmětem trestního stíhání obviněného J. M. Naproti tomu, pokud obviněný ve svém dovolání namítal nepřiměřenost jemu uložených trestů trestu peněžitého a trestu zákazu činnosti, pak je nutno zdůraznit, že námitka nepřiměřenosti uloženého trestu není způsobilá naplnit dovolatelem tvrzený dovolací důvod.

S ohledem na to Nejvyšší soud k důvodně podanému dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 13 To 106/2006, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 22 T 169/2004. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.

V novém řízení si Okresní soud v Pardubicích především ujasní, zda vůbec a případně jakým jednáním skutečně obviněný naplnil objektivní stránku souzeného trestného činu, případně se bude zabývat otázkou, zdali obviněný svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu jiného trestného činu. Soud přitom vezme v úvahu, že obviněný jako jednatel společnosti O. s p., s. r. o., skutečně převedl předmětné věci na společnost E. P., s. r. o., neboť vlastnictví k těmto věcem na nabyvatele přešlo, a dále se již jen vypořádá s otázkou nezaplacení kupní ceny.

Poté se soud bude zabývat úhradou pohledávky ve výši 1.820.000,- Kč novým jednatelem společnosti O. s p., s. r. o., obviněnému jako věřiteli, přičemž neopomene, že obviněný jednak v tomto případě poskytl společnosti půjčku jako fyzická osoba a že existence a platnost smluv o půjčce nebyla v průběhu řízení zpochybněna. Následně se zaměří na otázku, zda byli tímto jednáním poškozeni ostatní věřitelé společnosti, když obviněný převzetí úhrady dluhu pouze předstíral a k vyplacení peněz ani k jejich převodu ve skutečnosti nedošlo.

V této souvislosti bude nutno také posoudit zejména objektivní stránku trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., zvláště když podle ustálené judikatury by se jednalo o trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), příp. i odst. 3 tr. zák. a nikoli podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., jak dovodil nalézací soud na základě úvahy, že je zde zřejmá distinkce mezi obviněným jako jednatelem a fyzickou osobou na jedné straně a obchodní společnost jako osobou právnickou na druhé straně (viz strana 14 rozsudku), aniž by však vzal v úvahu ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák. Pokud je totiž dlužníkem právnická osoba (např. společnost s ručením omezeným), může být pachatelem zejména fyzická osoba, která je statutárním orgánem právnické osoby (jednatelem u společnosti s ručením omezeným; srov. k tomu i § 20, § 22 až § 24 občanského zákoníku, § 13 a násl. obchodního zákoníku). Na trestný čin podle § 256 odst. 1 tr. zák. pak dopadá ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák. zavedené novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. s účinností od 1. 1. 1998. Jestliže tedy zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení (tj. aby zde měl postavení dlužníka, což vyplývá z korelativního pojmu svého věřitele použitého v § 256 odst. 1 tr. zák.), postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 3 Tdo 823/2002, uveřejněné pod č. T 523 Souboru rozhodnutí NS svazek č. 23/2003).

Pokud jde o poslední významné pochybení týkající se existence a výše případné škody, pak nalézací soud bude postupovat podle ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. a náležitě provedeným dokazováním zjistí skutečnou hodnotu movitých věcí prodaných společností O. s p., s. r. o., společnosti E. P., s. r. o., a ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení se vypořádá s tvrzením obviněného, že cena, která je uvedena v kupních smlouvách, je pouze cenou účetní, nevypovídá o tržní hodnotě převáděných věcí, a skutečná hodnota je mnohem nižší. Soud přitom vezme v úvahu ve vztahu k tržní hodnotě prodaných věcí i konkursní řízení a jeho případné výsledky, nechá vypracovat znalecký posudek z oboru ekonomiky, a teprve poté přistoupí k posouzení, v jaké výši vznikla jednáním obviněného škoda ve vztahu k věřitelům společnosti O. s p., s. r. o., a co tuto škodu představuje. Podle ustálené judikatury představuje škodu u trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. pro účely jeho přísnější právní kvalifikace podle § 256 odst. 3 a 4 tr. zák. hodnota zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného neupotřebitelným nebo odstraněného majetku dlužníka, který by bylo možné použít k uspokojení pohledávek jeho věřitelů, kdyby si dlužník nepočínal způsobem uvedeným v ustanovení § 256 odst. 1 písm. a) TrZ. Tato škoda odpovídá výši zmařených pohledávek jen tehdy, je-li hodnota uvedeného majetku dlužníka stejná nebo vyšší (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 636/2006, publikované pod č. T 924 v Souboru trestních rozhodnutí NS, sešit č. 29/2006). S přihlédnutím k tomuto právnímu názoru vezme nalézací soud také v úvahu majetek zahrnutý do konkursní podstaty a k němu připočte znaleckým posudkem zjištěnou hodnotu prodaných movitých věcí. Pokud majetek v konkursní podstatě nebude postačovat k uhrazení všech pohledávek všech věřitelů, pak se soud vypořádá s tvrzením obviněného, že z kupní ceny, která podle soudu nebyla inkasována, ve výši 1.396.925,70 Kč by při poměrném uspokojení obdrželi poškození věřitelé pouze částku v celkové výši 600.678,- Kč, což se velmi blíží částce 500.000,- Kč jako hranici pro značnou škodu, přičemž však v uváděné částce není zohledněno, že společnost měla i další nevypořádané závazky, že pro případ konkursu by náklady mohly dosáhnout značných částek a tedy uspokojení věřitelů a tudíž i jejich poškození by podle názoru obviněného bylo nepochybně nižší než značná škoda ve výši nejméně 500.000,- Kč (§ 89 odst. 11 tr. zák.).

V případě, že Okresní soud v Pardubicích poté, co se vypořádá se všemi shora uvedenými právními otázkami, dospěje v novém hlavním líčení opět k závěru, že podstata trestného jednání obviněného J. M. spočívá v tom, že dne 14. 9. 2001 jako jednatel společnosti O. s p., s. r. o., po dohodě s J. K., později M., jednatelkou společnosti E. P., s. r. o., na základě kupních smluv uzavřených mezi uvedenými společnostmi skutečně prodal společnosti E. P., s. r. o., drobný hmotný investiční majetek v hodnotě 160.613,- Kč a zboží v hodnotě 1.236.312,- Kč, přičemž k převzetí kupní ceny, které obžalovaný pouze předstíral, v celkové výši 1.396.925,70 Kč dne 27. 9. 2001 a ani jindy nedošlo, a tímto jednáním došlo ke zmaření alespoň částečného uspokojení pohledávek věřitelů společnosti O. s p., s. r. o., v rozsudku blíže specifikovaných, je třeba, aby se náležitě také vypořádal s opakovaně uplatňovanou námitkou obviněného J. M., že ve vztahu ke skutku, pro který byl obžalován a který je popsán v žalobním návrhu obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, není dána totožnost skutku.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné zdůraznit, že Okresní soud v Pardubicích musí při svém rozhodování postupovat v souladu s ustanoveními § 2 odst. 8 a § 220 odst. 1 tr. ř., neboť podle zásady obžalovací soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu obžaloby podané proti určité osobě, zde konkrétně v obžalobě státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. Zt 492/2004-27, proti obviněnému J. M. Proto je Okresní soud v Pardubicích povinen přezkoumat mimo jiné i to, zda skutek, který je uvedený v obžalobě, je totožný se skutkem, který vyšel najevo v hlavním líčení. Skutkem v uvedeném smyslu se rozumí určitá událost ve vnějším světě vyvolaná jednáním člověka. Tento skutek je výsečí objektivní reality a v obžalobě a následně v rozsudku je obsažen popisem události, o které se rozhoduje. Za jeden skutek se považují všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného pro trestní právo, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srovnej rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Přitom judikatura nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem o vině v rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obžalovaného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může nepřesný popis z obžaloby upřesnit, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. č. 6/1962, č. 19/1964, č. 9/1972 v odůvodnění a č. 64/1973 Sb. rozh. tr.).

Pro vymezení skutku je následně důležité jednání, které je v příčinné souvislosti k trestněprávnímu následku, a samotný následek. Proto bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována totožnost jednání a totožnost následku. Nebudou-li jednání a následek totožné, udrží totožnost skutku buď alespoň totožnost jednání, anebo jenom totožnost následku, a to i částečná (k tomu srovnej např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 1/1996 a č. 40/2001 Sb. rozh. tr.). Jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání (komisivní delikt) nebo v opomenutí, nekonání (omisivní delikt). Jen takové děje, které jsou jednáním, lze v trestním řízení dokazovat a právně kvalifikovat a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo. Následek spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot chráněných trestním zákonem (života, zdraví, osobní svobody, majetku nebo jiných právních statků) a jako znak některého jednotlivého, individuálního trestného činu ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky (akty) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (viz č. 8/1985 a č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Jednání a následek, popřípadě další právně relevantní skutkové okolnosti, se tedy při posuzování totožnosti skutku soudem porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny v obžalobě a jak byly zjištěny v rámci dokazování u hlavního líčení. O totožnosti skutku však mohou rozhodovat jen okolnosti a závěry skutkové (i když takové, které mají právní význam), nikoli samotné závěry právní (srov. též § 220 odst. 3 tr. ř.).

Obžaloba na obviněného J. M. byla podána pro skutek, spočívající v tom, že obviněný dne 10. 1. 2002 si z peněžních prostředků obchodní společnosti O. s p., s. r. o., neoprávněně vyplatil částku 1.820.000,- Kč, a to jako vrácení půjček, které této obchodní společnosti poskytl jako její společník a jednatel na základě smluv ze dne 1. 6. 2000 ve výši 950.000,- Kč se splatností dne 3. 5. 2001 a ze dne 5. 1. 2001 ve výši 870.000,- Kč se splatností nejpozději dne 15. 7. 2001, když již dne 7. 11. 2001 převedl svůj obchodní podíl v této společnosti (a tímto dnem přestal být i jejím jednatelem) na J. K., který se tímto dnem stal jejím jednatelem, když mu však nepředal doklady nezbytné k vedení obchodní společnosti, tj. zejména účetní doklady, pokladnu této obchodní společnosti, čehož pak zneužil k tomu, že si neoprávněně vyplatil částku 1.820.000,- Kč z majetku této obchodní společnosti a zmařil tak uspokojení pohledávek jejích věřitelů, specifikovaných v obžalobě. Tímto jednáním tak měl zmařit uspokojení jiné osoby tím, že zcizil část majetku dlužníka, a tím způsobit značnou škodu a naplnit tak skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. O tomto skutku původně rozhodl Okresní soud v Pardubicích zprošťujícím rozsudkem ze dne 8. 4. 2005, č. j. 22 T 169/2004 1013, přičemž v odůvodnění na straně 12 svého rozhodnutí dospěl k závěru, že skutkový děj, zjištěný v průběhu hlavního líčení před soudem prvního stupně, se stal jinak, zejména bylo zjištěno, že s největší pravděpodobností společnost O. s p., s. r. o., fiktivně prodala zboží a majetek kupující společnosti E. P., s. r. o., za kupní cenu 1.396.925,70 Kč, která však ve skutečnosti zaplacena nebyla, neboť tuto částku neměla k dispozici ani J. K., nyní M. jako jednatelka společnosti E. P., s. r. o., a ani následně obžalovaný jako jednatel, resp. osoba, jíž měla být jako vrácení půjčky vyplacena hotovost ve výši 1.820.000,- Kč. Lze mít za to, že simulace této skutečnosti měla za účel převést zbývající zpeněžitelný majetek společnosti O. s p., s. r. o., která byla v obtížné ekonomické situaci, na jiný subjekt, jímž v konkrétním případě byla společnost E. P., s. r. o., ovládaná pozdější manželkou obviněného J. K., nyní M., přičemž tato nová společnost mohla bez pasiv a s aktivy pokračovat v podnikání dál. Nicméně však nebyla v tomto jednání shledána totožnost skutku ve vztahu k jednání popsanému v obžalobě a soud dospěl k závěru, že žalovaný skutek se nestal, neboť se nejednalo ani o totožnost jednání, ani o totožnost následku. Z těchto důvodů obviněného J. M. podle § 226 písm. a) tr. zák. zprostil obžaloby. Proti tomuto rozhodnutí nalézacího soudu podal odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích a Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích o něm rozhodl usnesením ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 13 To 308/2005, tak, že z jeho podnětu zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Okresnímu soudu v Pardubicích. Své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že nebyl správný závěr soudu prvního stupně o tom, že zjištěný skutkový stav není totožný se skutkem, pro nějž byla podána obžaloba. Sám odvolací soud k tomu dále na stranách 10 až 11 odůvodnění uvedeného usnesení ze dne 23. 8. 2005 rozvedl, že z učiněných zjištění lze vyvodit, že jednotlivé kroky obviněného od ukončení činnosti společnosti O. s p., s. r. o., přes prodej majetku této společnosti nově založené společnosti E. P., s. r. o., převedení obchodního podílu na J. K. a účetní vypořádání vykazovaného zůstatku hotovosti v pokladně byly postupné kroky, jímž obviněný sledoval jediný záměr, a to vyvedení hodnotného majetku z předlužené společnosti do jiné nově založené společnosti, v jejímž čele byla současné manželka obviněného, kdy tato nová společnost měl pokračovat v podnikání ve stejném oboru. Je nelogické, aby obviněný při sjednávání kupní smlouvy jednal se záměrem poškodit vlastní společnost, kde byl jednatelem a jediným společníkem, ale naopak ze sledu jednotlivých kroků lze vyvodit, že jednal se záměrem vyhnout se tomu, aby zbývající majetek společnosti byl použit na úhradu dluhů, což mělo za následek poškození věřitelů společnosti O. s p., s. r. o., kteří byli zkráceni na možnosti uspokojit své pohledávky na zpeněžitelném majetku společnosti. I při verzi rozebrané v napadeném rozsudku soudu prvního stupně lze dovodit, že jednání obviněného bylo vedeno stejným záměrem a že vykázání výplaty částky 1.820.000,- Kč bylo jedním z posledních kroků, který měl ukončit realizaci zmíněného záměru. Odvolací soud v každém případě dovodil, že cílem jednání obviněného nebyla snaha poškodit sama sebe či společnost, jejímž byl jednatelem, nýbrž věřitele této společnosti, aby nemohli své pohledávky uspokojit na zbývajícím majetku společnosti. Přinejmenším s ohledem na totožnost způsobeného následku, za který odvolací soud považoval právě poškození věřitelů v obecné rovině, byla dána totožnost skutku popsaného v obžalobě a skutku, zjištěného v průběhu řízení před soudem prvního stupně, byť šlo i o další akty jednání obviněného, které nebyly v původním popisu skutku zahrnuty.

V návaznosti na výše uvedené zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu rozhodl Okresní soud v Pardubicích při respektování právního názoru soudu druhé instance o vině obviněného J. M. tak, že jej rozsudkem ze dne 26. 10. 2005, č. j. 22 T 169/2004 1053, uznal vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 14. 9. 2001 jako jednatel společnosti O. s p., s. r. o., po dohodě s J. K., později M., jednatelkou společnosti E. P., s. r. o., se na základě kupních smluv uzavřených mezi uvedenými společnostmi fiktivně prodal společnosti E. P., s. r. o., drobný hmotný investiční majetek v hodnotě 160.613,- Kč a zboží v hodnotě 1.236.312,- Kč, přičemž k převzetí kupní ceny, které obžalovaný pouze předstíral, v celkové výši 1.396.925,70 Kč dne 27. 9. 2001 a ani jindy nedošlo, a následně dne 10. 1. 2002 obžalovaný jako věřitel společnosti O. s p., s. r. o., předstíral převzetí částky 1.820.000,- Kč jako úhrady své pohledávky od nového jednatele společnosti O. s p., s. r. o., J. K., a tímto jednáním došlo ke zmaření alespoň částečného uspokojení pohledávek věřitelů společnosti O. s p., s. r. o., v rozsudku blíže specifikovaných. Tento výrok o vině pak odvolací soud při následném projednání odvolání obviněného potvrdil a ztotožnil se s ním jak pokud jde o skutková zjištění soudu prvního stupně, tak i pokud jde o totožnost popsaného skutku se skutkem popsaným v obžalobě státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. Zt 492/2004-27, kvalifikovaným jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. neboť odvolání proti němu podané podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a) tr. zák. spáchá ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení věřitele jiné osoby tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí nebo odstraní část majetku dlužníka. Objektivní stránka v případě dovolatele měla být naplněna ve formě zcizení části majetku dlužníka. Zcizení spočívá v tom, že pachatel převede majetek dlužníka nebo jeho část na jinou osobu. Jde tedy o úkon (nebo několik na sebe navazujících úkonů), jímž dlužník v konečném důsledku za zcizenou majetkovou hodnotu neobdrží do majetku použitelného k uspokojení věřitele odpovídající protihodnotu vhodnou k uspokojení věřitele.

Nejvyšší soud ve výše uvedeném postupu soudu odvolacího shledal další pochybení, protože ze shora citovaného popisu skutku v obžalobě a následně zjištěného skutkového stavu, který vypovídá o tom, že oproti obžalobě, s ohledem na výpověď svědka J. K. a na to, že tento svědek jako nový jednatel neměl dispoziční oprávnění k účtu společnosti O. s p., s. r. o., a ani mu nebyla předána pokladna s hotovostí či účetní doklady, nedošlo ke skutečnému uhrazení půjčené částky 1.820.000,- Kč obviněnému jako věřiteli společnosti O. s p., s. r. o. Pokud obviněný převzetí dlužné částky pouze předstíral, nemůže být toto jednání samo o sobě trestným činem poškozování věřitele, navíc ještě věřitele jiné osoby podle § 256 odst. 2 tr. zák. Již jen nad rámec těchto úvah dovolací soud upozorňuje na skutečnost, že pokud by obviněný od jednatele společnosti O. s p., s. r. o., částku představující úhradu půjčky skutečně převzal, pak ani v tomto případě by se nejednalo o trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., nýbrž by šlo o trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák., který je k trestnému činu poškozování věřitele ve vztahu speciality, a proto je jednočinný souběh těchto trestných činů vyloučen. V té souvislosti pak státní zástupce měl při podání obžaloby zvažovat i případnou trestní odpovědnost J. K., který jako statutární zástupce společnosti dlužníka měl tuto částku obviněnému J. M. vyplatit. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, z kterých vycházel i odvolací soud, však nedošlo ke skutečnému vyvedení finančních prostředků v částce 1.820.000,- Kč ze společnosti O. s p., s. r. o., obviněný je neobdržel, a nemohl tak věřitele v částce odpovídající výši vyplacené půjčky ani poškodit, tudíž tento konkrétní následek spočívající podle shora citované obžaloby v poškození tam uvedených věřitelů podle závěrů soudu prvního stupně, potvrzených odvolacím soudem, nevznikl, a proto ani neměl být uváděn ve výroku rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 10. 2005, č. j. 22 T 169/2004 1053, (zde byla tato část skutkových zjištění zřejmě uvedena jen z hlediska návaznosti na první část skutkové věty s tím, aby tím byla dokladována oběma soudy tvrzená totožnost skutku). Jestliže tato část skutku převzetí částky 1.820.000,- Kč se nestala, pak jsou bezpředmětné úvahy státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v jejím vyjádření k dovolání, ve kterých uvádí, že toto jednání jako další skutek mělo být posouzeno jako účastenství na trestném činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. s případným přihlédnutím ke kvalifikované skutkové podstatě s ohledem na výši způsobené škody.

První část skutkové věty výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 10. 2005, č. j. 22 T 169/2004 1053, ohledně níž zejména odvolací soud (a v návaznosti na jeho právní názor pak i soud prvního stupně) dospěl k závěru, že s ohledem na totožnost následku je dána totožnost skutku, a která hovoří o tom, že výše uvedenému jednání obviněného ohledně vyplacení půjčené částky ve výši 1.820.000,- Kč předcházelo ještě jednání, spočívající v tom, že obviněný jako jednatel společnosti O. s p., s. r. o., po dohodě s J. K., později M., jednatelkou společnosti E. P., s. r. o., prodal společnosti E. P., s. r. o., drobný hmotný investiční majetek v hodnotě 160.613,- Kč a zboží v hodnotě 1.236.312,- Kč, přičemž obžalovaný pouze předstíral převzetí kupní ceny v celkové výši 1.396.925,70 Kč, se však od předchozí části zásadně liší, a to jak v jednání, tak i v následku, který spočívá v tom, že ve vztahu k věřitelům společnosti O. s p., s. r. o., byly z majetku společnosti, který mohl sloužit k jejich uspokojení, zcizeny věci, v kupních smlouvách ohodnocené na částku 1.396.925,70 Kč, avšak nebyla za ně zaplacena odpovídající kupní cena. V tomto případě se jednání, které soud odvolací považoval jen za jeden z aktů jako součásti jednoho skutku, zásadně lišilo od toho, které bylo uvedeno v obžalobě a pro něž bylo sděleno obvinění (srov. č. l. 273 až 278 spisu), navíc nelze přisvědčit názoru soudu druhé instance o zachování totožnosti alespoň následku, když v tomto případě jednáním obviněného podle skutkových závěrů soudu prvního stupně, s kterými se ztotožnil i odvolací soud, vzniklo poškození v rozsudku uvedených věřitelů, jež je zde představováno částkou 1.396.925,70 Kč, která byla nezaplacenou kupní cenou za zcizený drobný hmotný investiční majetek v hodnotě 160.613,- Kč a zboží v hodnotě 1.236.312,- Kč, což pokud jde o konkrétní vyjádření následku je zcela rozdílné od následku spočívajícího v poškození týchž věřitelů o částku 1.820.000,- Kč, kterou měl podle původních zjištění obviněný J. M. převzít od J. K. jako úhradu jeho pohledávek. Jestliže konkrétní následek je jiný, jako tomu bylo v posuzovaném případě, jde při rozdílném jednání o dva různé skutky. Totožnost následku nemůže udržet jen obecná shoda v poškození věřitelů, neboť pak by mohly být pod jeden totožný následek zahrnuty zcela rozdílné konkrétní následky vzniklé ve zcela jiných časových, místních a dalších souvislostech. Takto obecně vymezený následek (shoda v poškození v rozsudku uvedených věřitelů), kterého se dovolával ve svých shora uvedených usneseních odvolací soud, nemůže totiž udržovat totožnost skutku, neboť následkem z hlediska zachování totožnosti skutku je třeba rozumět porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení nebo ohrožení určitého jedinečného vztahu zájmu), nikoli určitý typ následku (viz č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). O totožný konkrétní následek by se jednalo pouze při takovém poškození věřitelů, které by se projevilo shodou konkrétního následku, např. v podobě vzniku škody, byť i v části v rozdílné výši, ale představované částkou, o kterou byly uvedení věřitelé poškozeni nezaplacením kupní ceny za zcizený drobný hmotný investiční majetek a zboží. S přihlédnutím k tomuto právnímu názoru Nejvyššího soudu, nelze shledat totožnost ve skutcích popsaných jednak v žalobním návrhu obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. Zt 492/2004-27, a jednak ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 10. 2005, č. j. 22 T 169/2004- 1053. Nakonec ke stejnému závěru dospěla i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání, když uvádí, že trestně nepokryta zůstala ta část jednání obviněného, kdy jako věřitel společnosti O. s p., s. r. o., předstíral převzetí částky 1.820.000,- Kč jako úhrady své pohledávky od nového jednatele společnosti, přičemž takové jednání jako další skutek mělo být posouzeno jako účastenství na trestném činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák., byť jinak v tomto vyjádření zároveň v rozporu s tím uvádí, že totožnost skutku byla zachována.

Totožnost skutku nemůže být zachována ani pokud jde o odvolacím soudem tvrzenou návaznost těchto dvou rozdílných jednání s jinými následky. Je sice pravdou, že uvedená jednání na sebe navazovala, když podle závěru soudu prvního stupně mělo předstírání převzetí částky 1.820.000,- Kč zakrývat skutečnost, že nedošlo k převzetí kupní ceny ve výši 1.396.925,70 Kč a bylo tedy vedeno jednotným záměrem, avšak tato okolnost sama o sobě nemůže vést k závěru, že jde o totožný skutek. Jak již bylo shora uvedeno, oběma soudy byla souvislost těchto rozdílných jednání dovozována z jednotného záměru jako součásti subjektivní stránky. Z hlediska totožnosti jednání i následku a tedy i totožnosti skutku nejsou však podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky trestného činu (srov. č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Tento jednotící záměr by mohl mít význam jen z hlediska případného pokračování v trestném činu, a to pokud by byly splněny ostatní znaky pokračování ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. (viz však shora uvedenou rozdílnou právní kvalifikaci těchto útoků podle § 256 a § 256a tr. zák.) a pokud by k dílčímu útoku spočívajícím v převzetí částky 1.820.000,- Kč skutečně došlo a nikoli, jestliže obviněný převzetí této částky jen předstíral, jak uzavřely oba soudy. Navíc i v tomto případě by s ohledem na ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř. musel státní zástupce, jestliže dílčí útok spočívající ve zcizení drobného hmotného investičního majetku v hodnotě 160.613,- Kč a zboží v hodnotě 1.236.312,- Kč, na základě kupních smluv uzavřených mezi společností O. s p., s. r. o., a společností E. P., s. r. o., bez zaplacení kupní ceny v celkové výši 1.396.925,70 Kč, nezahrnul do žalobního návrhu obžaloby ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. Zt 492/2004-27, podat i pro tento dílčí útok novou obžalobu.

Pro úplnost je třeba připomenout, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud a v návaznosti na jeho rozhodnutí i odvolací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Z tohoto hlediska zváží v jakých směrech je třeba doplnit dokazování zejména s ohledem na závěr Nejvyššího soudu, že není dána totožnost ve skutcích popsaných jednak v žalobním návrhu obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. Zt 492/2004-27, a jednak ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 10. 2005, č. j. 22 T 169/2004 1053, tak aby nebylo prováděno nadbytečně dokazování, které není nutné z hlediska dalšího rozhodnutí. Jinými slovy, pokud nedojde v dalším řízení k zásadnímu zvratu ve skutkových zjištěních, Okresní soud v Pardubicích se omezí jen dokazování potřebné pro náležité vymezení skutku spočívajícího ve zcizení části majetku společnosti O. s p., s. r. o., a meritorně rozhodne o podané obžalobě při respektování právního názoru Nejvyššího soudu o neexistenci totožnosti skutku.

Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Podobně i z rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným, popř. i dalšími odvolateli v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Těmto požadavkům obě rozhodnutí napadená dovoláním obviněného nikoli zcela vyhověla, a proto je třeba, aby i z tohoto hlediska byla v dalším řízení zjednána náprava.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. prosince 2006

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.