5 Tdo 1432/2015
Datum rozhodnutí: 09.12.2015
Dotčené předpisy: § 233 odst. 2 bod 2 tr. zákoník, § 209 odst. 1 tr. zákoník



5 Tdo 1432/2015-23

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2015 o dovolání, které podal obviněný V. R., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 9 To 146/2015, který rozhodoval jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 97/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného V. R. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný V. R. byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 4 T 97/2014, uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku. Uvedené trestné činy spáchal obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně tím, že dne 26. 12. 2012 v době okolo 23:40 hodin v Č. B. v restauraci U Č. k. v úmyslu neoprávněně se obohatit vědomě udal jako pravou padělanou bankovku v nominální hodnotě 5 000 Kč série č. opatřenou nápisem Tato bankovka je imitace , a to tak, že ji požadoval rozměnit u obsluhy restaurace, a když ji přijala, vzal si rozměněné bankovky z její ruky a ihned odešel. M. K. záhy zjistila, že jde o padělek, volala na obviněného, ale ten z restaurace utekl. Svým jednáním jí způsobil škodu ve výši 5 000 Kč.

Za uvedené trestné činy a za sbíhající se trestné činy krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu Praha-východ, ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 1 T 234/2013, a trestním příkazem Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 2 T 64/2013, a za sbíhající se trestný čin poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 T 83/2014, byl obviněnému uložen podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 1 T 234/2013, z trestního příkazu Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 2 T 64/2013, z trestního příkazu Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 T 83/2014, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tyto výroky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody, který uplatnila poškozená M. K.

O odvolání obviněného a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kolíně podaným proti výše citovanému rozsudku Okresního soudu v Kolíně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 9 To 146/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu při nezměněném výroku o vině pak sám znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil i za sbíhající se trestné činy krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 1 psím. d) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 1 T 234/2013, a trestním příkazem Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 2 T 64/2013, podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Odvolací soud uložil obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou roků. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zároveň zrušil výrok o trestu uložený rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 1 T 234/2013, a trestním příkazem Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 4 T 83/2014, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tyto výroky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Odvolání obviněného V. R. Krajský soud v Praze podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Obviněný V. R. podal dne 17. 8. 2015 proti rozsudku Krajského soudu v Praze prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Michaely Bartošové dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle obviněného odvolací soud i soud prvního stupně dospěly k vadným právním závěrům, když jeho jednání kvalifikovaly nejen jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, ale také jako zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku. Na podporu svého tvrzení uvedl, že sice udal obsluze baru falešnou bankovku, ovšem šlo jen o reklamní výstřižek z novin s označením, že se jedná o imitaci bankovky, který rozhodně nebyl schopen plnit funkci oběživa. Skutečnost, že šlo o velmi nezdařilý padělek, vyplývá z výpovědi svědkyně M. K. i z vyjádření České národní banky. Pokud pachatel pouze předstírá, že předává pravé peníze prostřednictvím takových výstřižků napodobenin z časopisů, které neplní a ani nemohou plnit funkci oběživa, nemohl naplnit skutkovou podstatu zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku a takové jednání je nutné kvalifikovat jen jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Na podporu své argumentace obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1242/2014.

Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 9 To 146/2015, a podle § 265l odst. 1 tr. řádu Krajskému soud v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiří Siegel. Uvedl, že uplatněné námitky odpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, nepovažuje je ale za důvodné. K zákonnému znaku padělané peníze u zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku připomněl, že padělanými penězi jsou míněny jakékoli napodobeniny zaměnitelné při jejich udávání s pravými penězi. Nemusí přitom jít pouze o napodobeniny technicky dokonalé. Dokonce i z dovolatelem citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 1242/2014 vyplývá, že v obecné rovině mohou být padělanými penězi i takové napodobeniny, které je možné bez větších obtíží rozeznat od pravých peněz. Státní zástupce pak poukázal na řadu dalších rozhodnutí, ve kterých Nejvyšší soud konstatoval, že za určitých okolností i evidentně méně zdařilá napodobenina bankovky může porušit zájem státu na ochraně měny. Vzhledem k uvedenému státní zástupce shrnul, že dovolatelem udávaná napodobenina pětitisícové bankovky označená nápisem toto je imitace je zajisté poměrně snadno rozeznatelná od bankovky pravé, nelze však vyloučit, aby za určitých okolností (snížená viditelnost, nepozornost nebo podnapilost osoby, které je placeno, použití padělané bankovky při větší platbě společně s pravými bankovkami apod.) mohla být i ona zaměněna s bankovkou pravou. Takovou napodobeninu, která byla mj. dokonce označena sériovým číslem, podle něj nelze srovnávat s napodobeninami k záměně s pravými penězi naprosto nezpůsobilými.

Státní zástupce své vyjádření uzavřel tím, že skutek v podobě vymezené v tzv. skutkové větě a rozvedený v odůvodněních soudních rozhodnutí vykazoval všechny znaky nejen přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, ale též zločinu padělání a pozměňování peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který obviněný V. R. odkázal, je dán v těch případech, kdy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn tehdy, když skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nemá znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr, zda stíhaný skutek je vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, kdyby byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Námitka obviněného, že jeho jednání mělo být s ohledem na kvalitu napodobeniny bankovky právně kvalifikováno jen jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli také jako zločin padělání a pozměňování peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, citovanému dovolacímu důvodu tedy odpovídá. Nejvyšší soud ale zjistil, že je zjevně nedůvodná, a to vzhledem k následujícím skutečnostem.

Zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku spáchá ten, kdo padělá nebo pozmění peníze v úmyslu udat je jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty, nebo kdo padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty.

Podle shora podrobněji popsaných skutkových zjištění soudů nižších stupňů obviněný V. R. v nočních hodinách dne 26. 12. 2012 předal servírce obsluhující ve slabě osvětleném baru restaurace U Č. k. napodobeninu pravé bankovky, která tvarově, barvou i celkovým vzhledem odpovídala bankovce pravé v nominální hodnotě 5 000 Kč, smotanou do ruličky tak, aby nebyl patrný nápis tato bankovka je imitace , kterým byla tato napodobenina označena. Po servírce přitom požadoval, aby mu za ni vydala bankovky nižší nominální hodnoty, což ona bez zdráhání učinila. Skutečnost, že jí byl předán padělek, totiž zjistila až poté, co bankovku rozložila. Ihned se rozhlížela po obviněném, volala na něj, ale on v mezičase z baru utekl, čímž dal jasně najevo, že očekával rozpoznání svého podvodného jednání, nicméně učinil vše pro to, aby získal reálné peníze v hodnotě předaného padělku.

Z výše uvedeného je zřejmé, že napodobenina bankovky, kterou obviněný udal v restauraci U Č. k. byla, byť na krátký čas, zaměněna svědkyní za pravou bankovku. Nebyla sice příliš dokonalým padělkem, ovšem byla dostatečně kvalitní na to, aby ji za zvolených specifických okolností, zejména pak s ohledem na předem promyšlenou formu jejího předání bránící v tom, aby obsluha baru bankovku viděla z obou stran a mohla si tak všimnout jinak zřetelného reklamního nápisu, obviněný udal jako pravou a porušil tak zájem na spolehlivosti a bezpečnosti peněz a peněžního platebního styku chráněný ustanovením § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku. Posuzovaný případ nelze srovnávat se situací, kdy pachatel mezi pravými bankovkami podstrčí poškozenému barevné papíry nebo se pokouší udat očividný padělek v podobě černobílé kopie (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 1990, sp. zn. 3 To 42/90, publikované pod č. 3/1991-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). O tom, že obviněným udaná napodobenina bankovky v posuzovaném případě naopak reálně splnila funkci platebního prostředku, ostatně nejlépe vypovídá právě ta skutečnost, že servírka za ni obviněnému vydala pravé bankovky, tj. došlo k předisponování padělku.

Jinak řečeno lze obviněnému přisvědčit v tom, že padělek mohl být za běžných okolností poměrně snadno odhalitelný, ovšem pokud obviněný záměrně zvolil místo se sníženou viditelností a předal ho způsobem, který bránil v jeho včasném rozpoznání (smotaný do ruličky), a fakticky jej udal do oběhu, pak se nemůže zbavit trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 233 odst. tr. zákoníku jen s poukazem na to, že za jiných okolností by napodobenina bankovky jako pravá zřejmě nepůsobila. O tom, že obviněný věděl, že udává padělané peníze, pak jasně vypovídá jeho chování po činu, jak ho popsala svědkyně M. K.

Odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1424/2014, které navazuje na dřívější již citovaný judikát č. 3/1991, je pak zcela přiléhavý posuzovanému případu. Zmíněná rozhodnutí totiž nepodporují tvrzení obviněného, že napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně jsou zatíženy vytýkanou vadou právního posouzení, nýbrž svědčí pro správnost právních závěrů soudů nižších stupňů, jak správně zdůraznil již státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného. Nejvyšší soud zaujal právní názor, podle něhož padělanými penězi jsou jakékoli napodobeniny, které vzhledem ke své kvalitě mohou být při udávání, třebas jen za určitých okolností (např. při placení za snížené viditelnosti v nočním podniku a v podobných situacích), zaměněny s pravými penězi a dostat se tak do oběhu, tzn., že jsou způsobilé k tomu, aby pachatel jejich udáním ve smyslu ustanovení § 140 odst. 1 alinea 2 tr. zák. (nyní § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku) porušil zájmy záležející v ochraně měny (československé nebo cizí). Pouze pokud pachatel jinému předstírá, že mu předává pravé peníze, přitom ale jde o takové jejich napodobeniny, které vůbec nejsou s to plnit funkci oběživa nebo platidla (např. bankovce jen tvarově, popř. barevně přizpůsobený kus papíru apod.), pak neudává padělané peníze, ale toliko jiného uvádí v omyl ve smyslu ustanovení § 250 tr. zák. (nyní § 209 odst. 1 tr. zákoníku) o trestném činu podvodu. Udá-li pachatel padělané peníze jako pravé ve smyslu trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 alinea 2 tr. zák. (nyní § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku), je z hlediska jeho trestní odpovědnosti nerozhodné, za jakým účelem byly padělky zhotoveny (zda byly vyhotoveny legálně jako napodobeniny pravých peněz, např. pro film nebo divadlo, či neoprávněně k tomu, aby byly udány jako pravé peníze.

Pro úplnost Nejvyšší soud k dovolací argumentaci obviněného připomíná jeho obhajobu, že předmětnou bankovku dostal jako odměnu za blíže nespecifikovanou brigádu, a protože bylo navečer, nepoznal, že se jedná o bankovku padělanou (viz č. l. 188 trestního spisu). Pokud tedy obviněný nyní trvá na tom, že se jedná o naprosto neumělý padělek, který nemůže plnit funkci oběživa za žádných podmínek, sám si protiřečí a vyvrací svá původní tvrzení, jimiž argumentoval v rámci vlastní obhajoby v průběhu trestního stíhání.

Nejvyšší soud s ohledem na shora popsaná zjištění a právní závěry uzavřel, že dovolání obviněného V. R. se sice opírá o námitky, které formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jsou neopodstatněné. Nejvyšší soud proto věcně nepřezkoumával napadený rozsudek a pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu

Vyhotovila: JUDr. Pavla Augustinová