5 Tdo 1425/2016
Datum rozhodnutí: 29.03.2017
Dotčené předpisy: § 254 odst. 1 tr. zákoníku, § 254 odst. 2 tr. zákoníku




5 Tdo 1425/2016-56


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2017 o dovolání, které podal obviněný
J. H.
proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 10 To 102/2016, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 103/2013,
takto:


Podle § 265k odst. 1 tr. řádu
se
ohledně obviněného J. H. a za použití § 265k odst. 2 a § 261 tr. řádu i ohledně obviněných Ing. M. K. a P. T.
zrušují
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 10 To 102/2016, a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 12. 2015, sp. zn. 11 T 103/2013, a to v celém rozsahu.


Podle § 265k odst. 2 tr. řádu
se zrušují
také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.


Podle § 265l

odst. 1 tr. řádu

se

Okresnímu soudu v Náchodě
přikazuje,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Odůvodnění


I.

Rozhodnutí soudů nižších stupňů


1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 12. 2015, sp. zn. 11 T 103/2013, byl obviněný J. H. uznán vinným pokusem zločinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 21 odst. 1 a § 254 odst. 1 alinea 3, odst. 4 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a pokusem zločinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 21 odst. 1 a § 254 odst. 2 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku (v obou případech v rozsudku soudu prvního stupně s nesprávně vyjádřenou kvalifikací jako zločinu ... ukončeného ve stadiu pokusu ...). Za to byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Všichni poškození (označení ve výrokové části rozsudku) byli podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto rozsudkem byli vedle obviněného J. H. odsouzeni také obvinění Ing. M. K. a P. T., kteří se na trestné činnosti dovolatele podíleli jako spolupachatelé.


2. Uvedeného trestného činu se obviněný J. H. podle rozsudku soudu prvního stupně (zjednodušeně uvedeno) dopustil tím, že se spoluobviněnými Ing. M. K. a P. T. po předchozí dohodě ve druhé polovině roku 2011 začali realizovat změny ve struktuře obchodní společnosti INEX CS, a. s., IČ 25272292, se sídlem Náchod, Wiesnerova 1835, (dále jen INEX CS ). Současně s tím odstranili účetnictví a související evidence, které museli vést v souladu se zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen zákon o účetnictví nebo ZÚ ), a dalšími navazujícími předpisy. Jejich cílem bylo ukončení činnosti uvedené obchodní společnosti právní úpravou nepředpokládaným a nežádoucím způsobem . To provedli tak, že dne 8. 9. 2011 formálně prodali 415 ks akcií společnosti novému akcionáři obchodní společnosti SABROSA, a. s., IČ 27963187, se sídlem Praha 5 Smíchov, nám. 14. října 2/1307 (dále jen SABROSA ), jejímž jediným členem představenstva byl obviněný P. T. a jediným akcionářem obviněný Ing. M. K. Dále dne 9. 9. 2011 odvolali všechny stávající členy představenstva a dva členy dozorčí rady obchodní společnosti INEX CS, následně jediným členem představenstva formálně zvolili obviněného P. T., zvoleni byli i noví dva členové dozorčí rady této obchodní společnosti (R. V. a P. R.). O tom byl sepsán notářský zápis. Téhož dne také odvolali prokuristu J. S., formálně tak učinil P. T. jako jediný člen představenstva. Následně v souladu s § 35 a následujícími zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák. ), podali návrh na zápis uvedených i dalších změn do obchodního rejstříku spolu s přílohami ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který tomuto návrhu vyhověl. Těmito právními úkony
ve svém důsledku zcela změnili majetkovou a organizační strukturu INEX CS a údajně předali veškeré podklady dokumentující průběh a dosahované výsledky hospodaření společnosti v podobě účetnictví a souvisejících evidencí
, tyto změny však
uskutečnili pouze formálně, ačkoliv ve skutečnosti k ničemu takovému nedošlo, neboť sledovaným cílem nebylo to, co jimi bylo navenek prezentováno, ale veškeré kroky ve svém důsledku vedly k ukončení činnosti společnosti bez dalšího a dále k tomu, že věřitelé společnosti nejsou a nebudou schopni zjistit možnost, popřípadě rozsah v úvahu připadajícího uspokojení jejich pohledávek z majetku a dalších aktiv dlužníka z titulu předchozího realizovaného obchodního styku s ním
. Obchodní společnost INEX CS měla podle dalších zjištění soudu k datu 8. 9. 2011 závazky v celkové výši 19 552 290,41 Kč, přičemž dále bylo ve výroku specifikováno několik věřitelů, jimž v souhrnu dlužila INEX CS celkem 12 264 529 Kč, zatímco zásoby měla v souhrnné výši 1 848 503 Kč, dlouhodobý hmotný majetek v celkové výši 2 377 000 Kč a pohledávky vůči svým dlužníkům v celkové výši 14 026 121,74 Kč. Obvinění pak podle zjištění soudu prvního stupně postupovali vybrané pohledávky obchodní společnosti INEX CS, které byly specifikovány ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, čímž vyvedli majetek INEX CS, nijak tyto kroky nezachytili v účetnictví a snížili tak objem finančních prostředků využitelných k uspokojení závazků vůči věřitelům společnosti. Tímto jednáním způsobili poškozené obchodní společnosti INEX CS, resp. jejím věřitelům, škodu v celkové výši 4 577 830,90 Kč a pokusili se způsobit další škodu ve výši 2 631 857 Kč.


3. Proti shora uvedenému odsuzujícímu rozsudku podali odvolání obvinění J. H. a Ing. M. K., a rovněž poškozená obchodní společnost Trafo CZ, a. s. Krajský soud v Hradci Králové všechna odvolání zamítl jako nedůvodná podle § 256 tr. řádu, a to usnesením ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 10 To 102/2016.


II.

Dovolání obviněného


4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný J. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a vyjádřil nesouhlas s názorem odvolacího soudu. Poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 777/2015, jehož závěry žádal aplikovat ve vlastní věci. Obviněný připustil, že hodnocení důkazů nespadá pod dovolací důvod, avšak odmítl zjištění soudů nižších stupňů ohledně existence předchozí dohody mezi obviněnými. Dále obviněný zpochybnil tvrzení obviněného P. T., že nepřevzal účetnictví, přičemž zdůraznil, že nepředání účetnictví nemůže naplnit skutkovou podstatu daného trestného činu, zejména za situace, kdy ten, kdo měl účetnictví předat, a ten, kdo je měl převzít, tedy obviněný Ing. M. K., resp. P. T., jsou stíháni jako spolupachatelé. Dále namítl, že rozsudek nedal odpověď na otázky, kdo a před kým účetní knihy a jiné doklady zatajil. Navíc účetnictví bylo po prodeji firmy (míněno po prodeji akcií obchodní společnosti INEX CS) obchodní společnosti SABROSA k dispozici, a to nejen nabyvateli těchto akcií, ale dokonce i orgánům činným v trestním řízení, které je předložily ke znaleckému posouzení.


5. Pokud jde o právní kvalifikaci podle § 254 odst. 2 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku, obviněný namítl, že z výroku ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není vůbec patrné, které údaje předložené pro zápis do obchodního rejstříku byly nepravdivé a které z nich mohly vést ke vzniku škody. Dále obviněný citoval některé části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se skutkovými tvrzeními, která podle něj nemají oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasil s tím, že nedošlo k předání účetnictví, že je mu vytýkáno, že nebyly v účetnictví zaznamenány obchodní případy z doby, kdy již neměl ve společnosti vliv (kdy již nebyl majitelem firmy ), a ani s tím, že by se s ostatními obviněnými na takovém postupu dohodl. Zatajení účetnictví mezi spolupachateli navzájem je podle něj právní nesmysl, stejné to je i s údajným uvedením nepravdivých údajů při zápisu změn do obchodního rejstříku, pokud rejstříkový soud zápis provedl. Žádný ze soudů se ani nesnažil upřesnit, které z předkládaných údajů pokládá za nepravdivé.


6. Obviněný uzavřel, že rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje potřebná zjištění k přesvědčivému závěru o naplnění znaků skutkových podstat trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu. Ze všech uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.


III.

Vyjádření k dovolání a replika


7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že část námitek obviněného směřuje do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jsou to především výhrady týkající se existence předchozí dohody mezi spolupachateli. S jistou dávkou tolerance lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitky týkající se zatajení účetních dokladů jako zákonného znaku pokusu zločinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 21 odst. 1 a § 254 odst. 1 alinea 3, odst. 4 tr. zákoníku. Tvrzení obviněného o právním nesmyslu považoval státní zástupce za bezpředmětná. V obecné rovině pro právní kvalifikaci skutku jako pokusu trestného činu podle § 21 odst. 1, § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku není nutné, aby k zatajení účetnictví skutečně došlo. V předmětné trestní věci soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že k zatajení účetnictví již došlo (jak je uvedeno na str. 21 rozsudku soudu prvního stupně). Trestný čin byl posuzován jako nedokonaný ve stadiu pokusu, byť se to v odůvodnění rozhodnutí výslovně neuvádí, zřejmě proto, že škoda skutečně způsobená nedosáhla hranice škody velkého rozsahu. V tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně ke znaku zatajení bylo uvedeno, že záměrem obviněných bylo ukončit činnost obchodní společnosti INEX CS včetně odstranění účetnictví a že obvinění údajně předali veškeré podklady dokumentující průběh a dosahované výsledky hospodaření společnosti v podobě účetnictví , nedoplnil však, co se s účetnictvím fakticky stalo. Rovněž v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (na str. 21) je obsaženo pouze konstatování, že k předání účetnictví při provedení změn ve společnosti nedošlo. Přitom účetnictví společnosti muselo v nějaké, byť neúplné podobě, existovat, neboť bylo též zkoumáno znalkyní Mgr. Ing. Dagmar Christophovou.


8. Za částečně důvodné je podle státního zástupce nutno považovat námitky týkající se naplnění znaků pokusu trestného činu podle § 21 odst. 1 a § 254 odst. 2 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku, kterého se dovolatel a další spoluobvinění měli podle právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dopustit formou uvedení nepravdivých údajů v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku. Za nesprávnou však státní zástupce označil výtku, podle níž předmětné údaje byly soudem skutečně do obchodního rejstříku zapsány, a proto jsou pravdivé. Okolnost, že pachatel trestného činu podle § 254 odst. 2 tr. zákoníku dosáhne zápisu nepravdivých údajů do obchodního rejstříku, nevylučuje jeho trestní odpovědnost, ale naopak zvyšuje společenskou škodlivost jeho jednání. Obviněnému je na druhou stranu nutné přisvědčit, že ze soudních rozhodnutí nevyplývá, které údaje předkládané k zápisu do obchodního rejstříku považovaly soudy za nepravdivé. Ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by úkony, na jejichž podkladě se jediným akcionářem obchodní společnosti INEX CS stala obchodní společnost SABROSA a statutárním orgánem obviněný P. T., vůbec neproběhly, že by ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uvedené notářské zápisy byly falšované a notářka JUDr. Adéla Matějková je nikdy nesepsala apod. Změny v akcionářské struktuře a v osobě statutárního orgánu společnosti INEX CS nastaly formálně v souladu s úpravou obchodního zákoníku tehdy platného a údaje o nich nelze považovat za nepravdivé ve smyslu § 254 odst. 2 tr. zákoníku. Okolnost, že změny byly provedeny účelově, společnost nadále fakticky řídil obviněný J. H., který v ní žádné formální postavení neměl, a že provedené změny směřovaly k tomu, aby činnost společnosti byla fakticky ukončena bez likvidace nebo provedení insolvenčního řízení, považoval státní zástupce za okolnost, která je mimo rámec skutkové podstaty trestného činu podle § 254 tr. zákoníku. Podstata protiprávního jednání obviněných podle jeho názoru spočívala nikoli v klamání rejstříkového soudu, ale ve vyvádění majetku, tedy bonitních pohledávek z obchodní společnosti INEX CS ke škodě jejích věřitelů. Svým charakterem toto jednání odpovídá spíše právní kvalifikaci trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku. Státní zástupce závěrem uvedl, že zákonné znaky soudy zvolených právních kvalifikací pokusu zločinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 21 odst. 1, § 254 odst. 1 alinea 3, odst. 4 tr. zákoníku a pokusu téhož zločinu podle § 21 odst. 1, § 254 odst. 2 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku, toto jednání v podobě vymezené v soudních rozhodnutích beze zbytku nenaplňuje. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 10 To 102/2016, a aby tomuto soudu podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň i pro případ jiného rozhodnutí souhlasil s rozhodnutím v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.


9. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, který tohoto práva nevyužil.


IV.

Posouzení důvodnosti dovolání


a) Obecná východiska

10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a
zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.


11. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.


12. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pro který lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je podřazení hmotněprávních norem skutkovému stavu zjištěnému soudy prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy nižších stupňů vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně.


13. Dále je třeba uvést, že obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti ale měl na mysli spíše dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl podle jeho názoru v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Takové pochybení spočívající v neuplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu však Nejvyšší soud nepovažoval za natolik významné, aby jen proto dovolání odmítl.


b) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu


14. Obviněný vznesl ve svém dovolání zčásti námitky skutkového charakteru a zčásti námitky ryze procesní povahy týkající se způsobu hodnocení provedených důkazů, které uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani žádnému jinému neodpovídají (jak ostatně sám dovolatel připustil).
Současně však obviněný odmítl skutkový závěr soudů nižších stupňů ohledně prokázání existence předchozí vzájemné dohody mezi všemi spoluobviněnými o postupu při ukončování faktické činnosti obchodní společnosti INEX CS a majetkových dispozicích, jak jsou popsány v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, a rovněž vyjádřil pochyby o pravdivostí výpovědi obviněného P. T. ohledně (ne)převzetí účetní evidence. Takové výhrady směřují výlučně proti hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a zpochybňuji jimi učiněná
skutková zjištění, tudíž nenaplňují uplatněný dovolací důvod. V tomto směru je třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dovolací soud je totiž zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů, zásadně nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).


15. Vzhledem k tomu, že další výtky obviněný směřoval proti naplnění znaků obou trestných činů, ohledně nichž je proti němu vedeno trestní řízení, Nejvyšší soud mohl na jejich podkladě přezkoumat napadené usnesení i jemu předcházející řízení podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu, a zjistil, že rozhodnutí soudů obou stupňů trpí mj. vytýkanými vadami, pro něž je nutné je zrušit. Poté dovolací soud přihlédl i k některým výhradám ohledně nedostatečných skutkových zjištění, neboť je třeba dát obviněnému za pravdu, že z tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně lze stěží dovodit, čím ten který znak trestného činu
zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění měl být naplněn, jak bude rozvedeno níže.


c) K popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně

16. Obviněný předně namítl, že zjištěný skutkový stav je neúplný, neboť nebylo prokázáno, že byly naplněny veškeré zákonné znaky zločinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3, odst. 4 tr. zákoníku, resp. jeho pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Především měl za to, že skutkové okolnosti týkající se zatajení účetnictví jako zákonného znaku objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu jsou v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně vymezeny nepřiléhavě, navíc nelze zatajit účetnictví mezi spolupachateli. Vytkl soudu, že řádně neodůvodnil, kdo účetní knihy zatajil (ačkoli současně označil takové tvrzení za nepravdivé), protože účetnictví bylo po prodeji akcií INEX CS obchodní společnosti SABROSA posledně uvedené společnosti k dispozici a následně je orgány činné v trestním řízení předložily ke znaleckému zkoumání.


17. Obviněnému je třeba dát za pravdu, že poměrně rozsáhlý popis skutkových okolností ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je značně nepřehledný. Obsahuje celou řadu skutečností, které mají zřejmě jen dokreslovat celou situaci, aniž by současně vyjadřovaly naplnění některého ze znaků skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Nadto v této jediné souvislé větě na třech stranách rozsudku soudu prvního stupně mají být zakomponovány okolnosti naplňující znaky dvou trestných činů, a sice jednak přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku a jednak téhož trestného činu podle § 254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku. Uvedené trestné činy ovšem těžko mohou být spáchány v jednočinném souběhu, mají-li zcela odlišná jednání a též odlišné následky (k tomu srov. níže). Z uvedeného popisu není vůbec zřejmé, které pasáže mají odpovídat znakům jednoho, a které znakům druhého ze zvolených trestných činů. Podrobně jsou vylíčeny jednotlivé kroky směřující k ukončení činnosti obchodní společnosti INEX CS, následuje popis řízení o zápisu změn do obchodního rejstříku, aniž by bylo uvedeno, které z těchto údajů jsou nepravdivé, stejně tak zcela chybí popis toho, co se stalo s účetnictvím. Jedinou pasáží výroku o vině, která se těchto stěžejních znaků skutkových podstat trestných činů týká, je část věty, podle níž ke změnám a předání účetnictví došlo pouze formálně a nikoli ve skutečnosti, což je odůvodněno údajným sledovaným cílem jednotlivých kroků ukončit podnikání obchodní společnosti INEX CS. Není tak vůbec zřejmé, co se s účetní dokumentací stalo, kdo z obviněných s ní jak naložil, stejně tak tvrzenému zatajení účetnictví neodpovídá skutečnost, že na jeho základě byl zpracován znalecký posudek, jak důvodně namítal obviněný v podaném dovolání a dovolací soud mu v tomto ohledu musí dát za pravdu. V uvedeném směru skutečně není dostatečně srozumitelné, jak bylo s účetnictvím naloženo, kdo a jak s ním disponoval, případně manipuloval, zda bylo zatajeno celé účetnictví či jeho část apod. Stejně tak, jak bude poukázáno ještě níže, není vůbec zřejmé, které z údajů uvedených v návrhu na zápis změn do obchodního rejstříku posoudily soudy jako nepravdivé.


d) K trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění

podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku


18. Nejprve je třeba připomenout, že ustanovení o trestném činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku chrání zájem společnosti na řádném vedení a uchování účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a jmění nebo k jejich kontrole, zajišťuje ochranu majetkových zájmů dalších osob a zájem státu na řádném vyměření daní. První odstavec § 254 tr. zákoníku obsahuje tři alinea, tedy nečíslované odstavce, v nichž jsou sankcionovány nejzávažnější případy vadného vedení a uchovávání účetnictví. Trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, (alinea 1) kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, (alinea 2) kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nebo (alinea 3) kdo takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají, a (ve vztahu ke všem alinea 1 až 3) ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Jde tak o skutkovou podstatu složitou, která obsahuje dokonce u více znaků více alternativ. Obviněnému byla v této věci kladena za vinu varianta uvedená v alinea 3, jíž měl podle soudů nižších stupňů naplnit tím, že
zatajil účetní knihy, zápisy a jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole
, a to podle právní věty
ač k tomu byl podle zákona povinen,
a
ohrozil tak majetková práva jiného
. Soudy nižších stupňů tak v případě znaku jednání vybraly alternativu spočívající v zatajení, v případě alternativně stanoveného ohrožovacího následku pak alternativu ohrožení majetkových práv jiného.


19. Do právní věty výroku rozsudku soudu prvního stupně tak při citaci § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku byla nesprávně vložena část věty z § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku o tom, že obviněný k tomu podle zákona byl povinen . Tato formulace právní věty odporuje logice, protože podle ní měl být obviněný podle zákona povinen zatajit účetnictví (ve skutečnosti se uvedené sousloví vztahuje k povinnosti vést řádně účetnictví, jejíž porušení je postihováno právě v alinea 1 uvedeného ustanovení, kde také tento odkaz na další zákon dává smysl).


20. Z citovaného výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně tedy vyplývá, že obviněný měl svým jednáním naplnit znaky ustanovení § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, neboť zatajil rozhodné účetní doklady. Vést účetnictví je uloženo osobám k tomu povinným podle zákona o účetnictví, který stanoví mimo jiné i rozsah a způsob vedení účetnictví a požadavky na jeho průkaznost, přičemž porušení této povinnosti je sankcionováno též podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku jako trestný čin, který je pak možno klást za vinu jen osobám, kterým tato povinnost byla zákonem uložena, resp. osobám za ni jednajícím, jde-li o právnickou osobu (jde o tzv. pravý zvláštní trestný čin ve smyslu třídění trestných činů podle pachatele). Naproti tomu zatajit účetnictví ve smyslu § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku může vlastně kdokoliv, kdo získá k účetnictví přístup (z hlediska třídění trestných činů podle osoby pachatele tak jde o obecný trestný čin).


21. Již z těchto skutečností vyplývá určitá neujasněnost v uvažování soudů nižších stupňů ohledně postavení obviněného J. H., zda on byl povinen k vedení účetnictví podle zákona. Soudy v tomto směru vycházely z dosti svérázné konstrukce, že provedené změny ve strukturách obchodní společnosti byly pouze formální a že (zřejmě) obviněný J. H. nikdy nepřestal být předsedou představenstva, aniž by vysvětlily, jak k takovému závěru dospěly, proč považují veškeré právní úkony týkající se převodu akcií, jednání valné hromady a změny v personálním obsazení orgánů této společnosti za neplatné či nicotné apod. K tomu bude ještě zmínka níže ohledně uvádění údajně nepravdivých údajů při návrhu na zápis těchto změn do obchodního rejstříku. Dále ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně prakticky vůbec nevyplývá, co se vlastně mělo s účetnictvím stát, kdo a jakým způsobem s ním nakládal (je zatajil) a jaké jednání tak má odpovídat zákonným znakům zvolené skutkové podstaty trestného činu, jenž je obviněnému kladen za vinu (namísto toho je v rozvláčné skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně celá řada skutečností, které znaky uvedené skutkové podstaty nenaplňují), jak bylo uvedeno shora.


22. Zákon o účetnictví se vztahuje na účetní jednotky, kterou je podle § 1 odst. 2 písm. a) ZÚ mimo jiné též právnická osoba, jež má sídlo na území České republiky (v daném případě obchodní společnost INEX CS).
Povinnost vést účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady vyplývala pro tuto účetní jednotku, tj. obchodní společnost INEX CS, z § 1 a § 2 a násl. ZÚ. Ú
četní jednotky podle § 2 ZÚ účtují o stavu a pohybu majetku a jiných aktiv, závazků a jiných pasiv, dále o nákladech a výnosech a o výsledku hospodaření. Podle
§ 9 ZÚ má být účetnictví vedeno správně, úplně, průkazně, srozumitelně, přehledně a způsobem zaručujícím trvalost účetních záznamů.
Podle § 6 odst. 1 ZÚ jsou účetní jednotky povinny zachycovat skutečnosti, které jsou předmětem účetnictví (tzv. účetní případy), účetními doklady, tyto účetní případy pak podle odst. 2 jsou povinny zaznamenávat v účetních knihách (tzv. účetní zápisy), a to na základě průkazných účetních záznamů.
Povinnost inventarizovat majetek a závazky obchodní společnosti INEX CS vyplývala z § 29 a § 30 ZÚ.
Na základě takto vedeného účetnictví je mimo jiné třeba za účetní období sestavit řádnou účetní závěrku (§ 6 odst. 4 ZÚ), přičemž účetnictví mělo být vedeno tak, aby účetní závěrka sestavená na jeho základě podávala věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky (§ 7 odst. 1 ZÚ). Účetní závěrku spolu s výroční zprávou měla právnická osoba jako účetní jednotka zapsaná do obchodního rejstříku zveřejnit jejím uložením do sbírky listin obchodního rejstříku podle zvláštního právního předpisu (tj. podle § 38k ve spojení s § 38i obch. zák., od 1. 1. 2014 pak tuto povinnost stanoví § 66, srov. i § 72 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších předpisů).


23. V ustanovení § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku jsou na roveň postaveny různé formy jednání ve vztahu k účetním knihám, zápisům a jiným dokladům sloužícím k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole (dále též jen účetnictví) jejich změnění, zničení, poškození učinění neupotřebitelnými nebo zatajení. Jde ve všech variantách o podstatný zásah do vedení a uchovávání účetnictví, v důsledku něhož není možno čerpat z řádného a úplného účetnictví, které buď vůbec není k dispozici, nebo sice je k dispozici, ale neposkytuje reálný a pravdivý obraz o stavu hospodaření.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se o
zatajení účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů ve smyslu § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku jedná zejména, pokud pachatel vůči daňovým nebo jiným kontrolním orgánům předstírá, že určité doklady vůbec nemá, anebo je umístí či ukryje na takovém místě, kde jsou pro takové orgány, popř. pro jiné osoby běžnými prostředky nedostupné (např. je nepředloží při kontrole nebo je na dotaz kontrolního orgánu zamlčí, uvádí, že je nemá atd.). O zatajení se bude jednat i v případě, pokud pachatel uvádí ohledně takových dokladů rozporné údaje (např. že účetnictví má u sebe doma a toto účetnictví zpracovává, avšak později zase tvrdí, že účetnictví u sebe vůbec nemá a neměl, popřípadě že je mají jiné osoby), a vzhledem k tomu není jasné, kde se rozhodné účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady skutečně nacházejí, zda toto účetnictví je kompletní a zda obsahuje konkrétní důležité doklady vztahující se k podanému daňovému přiznání a v něm uvedené daňové ztrátě. Zatajení uvedených rozhodných dokladů nemůže být v zásadě vyloučeno jen pouhým nekonkrétním tvrzením pachatele v určité situaci, že účetnictví se nachází na nějakém místě (např. u něho doma), zvláště když je později toto tvrzení zase popřeno. Srov. k tomu např. rozhodnutí publikované pod č. 7/2009 Sb. rozh. tr.


24. Obviněný J. H. byl předsedou představenstva obchodní společnosti INEX CS do 9. 9. 2011, než došlo k formální změně a dosazení do funkce jediného člena představenstva obviněného P. T., podle závěrů soudů nižších stupňů
typického tzv. bílého koně
. Ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ač je obsažen obsáhlý popis změn v uvedené společnosti, však není vůbec uvedeno, jaký vztah k této obchodní společnosti měl obviněný J. H., jakým způsobem se měl na celém jednání podílet, co konkrétně měl udělat, dokonce není ani uvedeno, že působil jako předseda představenstva obchodní společnosti INEX CS před uvedenými změnami. Jediná zmínka o něm je pouze na prvním řádku popisu skutku. Pokud jde o předání účetnictví, o
bviněný J. H. ve své výpovědi uvedl, že účetnictví (CD, soupis účetnictví v předávacím protokole sestavený ekonomkou a podepsaný obviněným P. T., soupisy provedené ekonomkou svědkyní J. S.) předal obviněnému P. T. u notářky JUDr. Adély Matějkové. Verze obviněného ohledně předání účetnictví však neodpovídá verzi obviněného P. T., který vypověděl, že účetnictví nepřevzal a že jednotlivé úkony činil pouze formálně za drobné odměny, i vzhledem k tomu, že byl nemajetný a bydlel na ubytovně. Výpověď obviněného P. T. soud hodnotil jako věrohodnou, což je jeho výsostné oprávnění jako soudu, který prováděl dokazování v souladu se zásadami bezprostřednosti a ústnosti a který v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů důvodně k takovému závěru dospěl. Obviněný P. T. se tedy stal jediným statutárním orgánem této obchodní společnosti, aniž by současně převzal účetnictví od bývalého předsedy představenstva obviněného J. H. Z dalších výpovědí svědků, zejména ekonomky J. S. a bývalé zaměstnankyně J. O. a dřívějších členů představenstva obchodní společnosti INEX CS P. H. a Ing. J. R. vyplývá, že účast obviněného P. T. na fungování obchodní společnosti byla jen formální. Podle skutkových zjištění soudu tedy obviněný J. H.
dne 9. 9. 2011

účetní evidenci při provedení změn v obchodní společnosti INEX CS svému nástupci obviněnému P. T. nepředal. Současně k tomuto datu (9. 9. 2011) postoupili obvinění většinu pohledávek společnosti INEX CS a tyto obchodní transakce s vybranými dlužníky nebyly v účetnictví obchodní společnosti zachyceny. Obchodní společnost INEX CS byla (resp. stále je) povinna podle § 4 odst. 1 ZÚ vést účetnictví po celou dobu své existence. Účetnictví obchodní společnosti za posuzované období však nebylo úplné, neodráželo skutečný ekonomický stav společnosti a neposkytovalo ani dostatečný přehled o jejím hospodaření, čímž byla ohrožena majetková práva věřitelů na řádné uspokojení jejich pohledávek. Ze znaleckého posudku Mgr. Ing. Dagmar Christophové vyplývá, že obchodní společnost INEX CS vedla účetní deník za rok 2011. Účetnictví bylo řádně zpracováno pouze v rozhodném období od 8. 9. 2011 do 19. 12. 2011 a v následujícím období již obchodní společnost neúčtovala vůbec a neprovedla ani inventarizaci majetku. Po 19. 12. 2011 nedošlo k zaúčtování pohledávek a nedošlo ani k zaúčtování výnosů z postoupení pohledávek v hodnotě přesahující částku 7 mil. Kč, které mohly být využity k uspokojení věřitelů, což svědčí o záměru obviněných pozvolně ukončit podnikání a vyvést aktiva z obchodní společnosti ke škodě jejích věřitelů. Ve shora uvedeném tedy je alespoň částečná opora pro vyvození skutkových závěrů ohledně nakládání s účetnictvím obchodní společnosti INEX CS, čímž se soudy nižších stupňů sice zabývaly, nevyvodily však z těchto údajů odpovídající závěry, které by promítly do skutkové věty výrokové části svých rozhodnutí.


25. V
průběhu trestního řízení nebylo objasněno a
z odůvodnění rozhodnutí ani nevyplývá, zda bylo soudy nižších stupňů zjištěno, jak měl obviněný s účetnictvím naložit a kde se fakticky nacházelo. Obviněný J. H. ve svém dovolání tvrdil, že účetnictví bylo po prodeji akcií obchodní společnosti INEX CS obchodní společnosti SABROSA tomuto nabyvateli akcií dosažitelé (k dispozici ale mělo být především samotné obchodní společnosti INEX CS, tedy jejímu obchodnímu vedení, popř. určeným zaměstnancům) a mělo být poskytnuto i orgánům činným v trestním řízení, které je předložily ke znaleckému posouzení. Jak uvedl soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na str. 20, obviněný J. H. musel být v rozhodném období od 8. 9. 2011 seznámen s faktickou situací v obchodní společnosti i stavem pohledávek a závazků, tj. postoupením pohledávek, neboť to byl právě on, kdo dalším osobám předkládal podklady, např. svědkovi M. K. nebo ekonomce (svědkyni J. S.), té však příslušné účetní doklady (např. doklady o postoupení pohledávek) nepředal. Není tedy zřejmé, jaké skutkové závěry o nakládání s účetnictvím soudy nižších stupňů učinily, jaké jednání vlastně obviněnému kladou za vinu, jakým konkrétním způsobem se měl na zatajení účetnictví podílet, jak toto zatajení mělo proběhnout, jakou povědomost o tomto účetnictví měl on sám, případně jak s ním naložil, pokud jím disponoval, či jakým konkrétním způsobem spolupracoval s dalšími osobami při nakládání s ním.


26. Soudy nižších stupňů v součinnosti s procesními stranami v tomto směru nedostály své povinnosti náležitě zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, v důsledku čehož ani pak následně nemohly zjištěný skutkový stav správně právně posoudit. Taková skutková zjištění je pak třeba promítnout do skutkové věty výrokové části rozsudku, která má být pokud možno stručná, popis skutkových okolností má vystihovat znaky trestného činu, který je v daném skutku spatřován, má být vymezen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným skutkem, a to zejména místním a časovým určením, uvedením způsobu spáchání a případně jiných skutečností, jak požaduje ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu (více srov. odbornou literaturu, např. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1669 a násl.; popř. Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z.
Rozhodnutí ve věcech trestních. 3. vydání Praha: Leges, 2015, zejména str. 206 a násl.; k tomu je možno odkázat i na bohatou judikaturu k tomu se vážící, na niž i uvedená odborná literatura odkazuje). Zároveň je třeba upozornit, že v případě složitější tzv. skutkové věty výroku o vině je možné vyjádřit popis skutku i více samostatnými větami, nikoli jediným komplikovaným souvětím. Rozhodně však musí odrážet výsledky provedeného dokazování a odpovídat znakům trestného činu, který je v takovém skutku soudem spatřován, což se v daném případě nestalo. Shodné výhrady k postupu téhož okresního soudu, resp. následně i krajského soudu, vznesl Nejvyšší soud jako soud dovolací i v jiné typově obdobné věci v usnesení ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 549/2016.


e) K trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění

podle § 254 odst. 2 tr. zákoníku


27. Obviněný J. H. namítl ve vztahu k právní kvalifikaci skutku podle § 254 odst. 2 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku, že z výroku ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není vůbec patrné, které údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku byly nepravdivé a které z nich mohly vést ke vzniku škody. Namítl také, že uvedení nepravdivých údajů pro zápis do obchodního rejstříku není možné, protože soud provedl změny v zápisu podle předloženého návrhu.


28. Jak už bylo shora v tomto usnesení v bodě IV. c) naznačeno, z nepřehledně a nejasně formulované skutkové věty výrokové části rozsudku soudu prvního stupně není vůbec zřejmé, které údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku posoudily soudy jako nepravdivé, v čemž je třeba dát obviněnému J. H. za pravdu. Tím je ovšem současně zkráceno právo obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces, pokud z nejasně formulovaného skutku není zřejmé, čemu vlastně se má bránit. Navíc tyto významné skutečnosti nevyplývají ani z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Zřejmě má jít podle jediné pasáže skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně o to, že ke změně majetkové a organizační struktury obchodní společnosti INEX CS vůbec nedošlo, protože ji obvinění uskutečnili pouze formálně, ačkoliv ve skutečnosti k ničemu takovému nedošlo . Soudy nižších stupňů v tomto směru zřejmě vycházely z toho, že prodej akcií a následná personální obměna orgánů společnosti je neplatná či nicotná, aniž by vysvětlily, jak k takovému závěru dospěly, o jaké ustanovení kterého právního předpisu takový svůj závěr opírají, v čem spočívá ratio takové úvahy. Převody obchodního podílu v kapitálové obchodní společnosti a následné personální změny v orgánech takové společnosti jsou celkem běžnou záležitostí, mnohdy skutečně jsou takové změny prováděny cíleně tak, aby na odpovědné místo statutárního orgánu byla dosazena osoba nazývaná jako bílý kůň , tedy osoba nemající zájem reálně vykonávat takovou funkci, zpravidla též bez základních odborných předpokladů a znalostí pro výkon této odpovědné funkce, zpravidla za drobnou úplatu ochotná vystupovat v orgánech obchodní společnosti a podepsat předložené dokumenty, jejichž obsah nezná a často ani není schopna pochopit. Uvedené ovšem nic nemění na tom, že se reálně stává taková osoba statutárním orgánem, kterému jsou též zákonem uloženy povinnosti, jako např. vést účetnictví, a proto takové osoby, jsou-li trestně odpovědné, mohou být stíhány pro trestnou činnost, na které se s ostatními osobami ovládajícími skutkové dění podílejí (spočívat může např. právě v nevedení účetnictví, ale i v daňových či jiných podvodech, úpadkových trestných činech apod.).


29. Svébytná a soudní praxí běžně neakceptovaná konstrukce soudů nižších stupňů užitá v této trestní věci ohledně uvedené otázky by ale měla současně vést k tomu, že vlastně všechny případy obsazení statutárních orgánů by měly být zpochybněny a mělo by se vždy materiálně přezkoumat, nakolik osoby uvedené jako statutární orgány skutečně reálně vykonávají tuto funkci či nakolik jsou tzv. bílými koňmi a do jaké míry tedy zápis v obchodním rejstříku odpovídá realitě. Takový přístup by vedl ke zpochybnění prakticky veškerých údajů v obchodním rejstříku nejméně v označení statutárního orgánu, tedy k naprosté právní nejistotě všech adresátů veřejně přístupného obchodního rejstříku. S takovým přístupem dovolací soud nemůže souhlasit. Dosud, jak správně namítl i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, se vždy vycházelo z toho, že i převod obchodního podílu se současnou personální změnou v pozici statutárního orgánu, jímž se stal tzv. bílý kůň, je reálnou změnou v orgánech obchodní společnosti, kterou je třeba respektovat. Na tom nic nemění ani to, že za tutéž obchodní společnost může i nadále jednat z jiného titulu dřívější statutární orgán, dokonce může takovou právnickou osobu i skrytě ovládat [ostatně s tím počítá např. i legislativa v rovině trestněprávní srov. zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, v účinném znění, a to např. jeho § 8 odst. 1 písm. c) či § 8 odst. 4 písm. c), srov. též § 114 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku]. Na dosavadním postoji justiční praxe není důvodu čehokoliv měnit (a není tak ani důvodu přiklonit se k novému řešení zvolenému soudy nižších stupňů v této věci).


30. Ostatně v daném případě nebylo vůbec objasněno, proč soudy nahlíží na tzv. společenstevní změny jako na neplatné či nicotné, o jaké ustanovení svůj postoj opírají, z jakých skutkových zjištění vycházejí apod. Není ani zřejmé, které údaje za nepravdivé považují a proč.


31. Ustanovení § 254 odst. 2 tr. zákoníku chrání správnost údajů uváděných v obchodním rejstříku a úplnost sbírky listin, která je jeho součástí. Obchodní rejstřík je veřejný seznam, do kterého se zapisují zákonem stanovené údaje o podnikatelích. Podklady sloužícími pro zápis do obchodního rejstříku jsou návrh na zápis do obchodního rejstříku a listiny dokládající skutečnosti, které mají být do obchodního rejstříku zapsány (srov.
§ 35
a následující obch. zák.; od 1. 1. 2014 se obchodní rejstřík vede podle zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů). Z listin, které se zakládají do sbírky listin (
§ 38i
a
38j
obch. zák.), jsou to jen ty listiny dokládající skutečnosti, které mají být do obchodního rejstříku zapsány, a slouží tedy jako podklad pro tento zápis. Existuje zde tedy obecný zájem na tom, aby údaje zapisované do obchodního rejstříku byly pravdivé. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen v některé důležité části výkazu nebo hlášení. Za hrubě zkreslené údaje se považují takové, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech sloužících ke kontrole hospodaření, což může vést k zásadně nesprávným závěrům. Zamlčení podstatných skutečností v podkladech sloužících pro zápis do některého z uvedených rejstříků se dopustí ten pachatel, který neuvede v těchto podkladech jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro takový zápis (resp. pro změnu zápisu nebo jeho výmaz). K uvedenému je možno odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu tak např. usnesení ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 5 Tdo 432/2011, usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 5 Tdo 211/2013, usnesení ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1176/2015, či i na jiných místech tohoto rozhodnutí zmiňované usnesení ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 549/2016.


32. Pachatelem může být ten, kdo připravuje podklady pro zápis do obchodního rejstříku anebo kdo je podle zákona povinen podat návrh do obchodního rejstříku nebo v něm uložit listinu (srov. zejména § 31 obch. zák.). Rejstříkový soud je v řízení o provedení zápisu povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady vyžadované právními předpisy k provedení zápisu. Rejstříkový soud podmínky pro zápis do obchodního rejstříku zkoumá na základě předložených listin, ale již neprověřuje, zda faktická situace v obchodní společnosti odpovídá stavu právnímu, např. zda nově ustanovený statutární orgán bude svoje práva a povinnosti skutečně vykonávat, popř. zda subjekt, který se stal jediným akcionářem akciové společnosti, má vážný úmysl vykonávat svoje práva akcionáře. Na jednu stranu tak neobstojí námitka obviněného, že uvedení nepravdivých údajů pro zápis do obchodního rejstříku není možné, pokud rejstříkový soud uvedenou změnu provedl a údaje zapsal. Na druhou stranu je nesprávná konstrukce soudů nižších stupňů, že tvrzení v návrhu o obsazení statutárního orgánu tzv. bílým koněm je nepravdivým údajem, dokonce postižitelným prostředky trestního práva, jak bylo rozvedeno shora.


33. Trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku se může dopustit ten, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku, nebo kdo v takových podkladech zamlčí podstatné skutečnosti. Skutkový popis ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je však nedostatečně konkrétní a ze skutkových zjištění soudů obou stupňů není zcela patrné, co vlastně obviněnému kladou za vinu, když příslušným rozvedením tvrzeného jednání obviněných se soud nezabýval ani v odůvodnění rozsudku, kde se omezil pouze na konstatování, že obvinění věděli, že skutečnosti formálně prezentované při zápisu do obchodního rejstříku neodpovídají skutečnosti a nejsou pravdivé . Z nepřehledné skutkové věty obsahující údajný popis skutku (příp. dvou skutků) není tedy jasné, v čem má spočívat naplnění znaků přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku.


34. Není především zřejmé, kde počíná popis skutku, kterým znaky tohoto přečinu měly být naplněny, tedy především v čem spočívá uvedení nepravdivých údajů v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku. Jak správně uvedl státní zástupce ve vyjádření k dovolání, ze skutkových zjištění nevyplývá, že by úkony, kterými se jediným akcionářem obchodní společnosti INEX CS stala obchodní společnost SABROSA a statutárním orgánem obviněný P. T., vůbec neproběhly, že by ve výroku o vině uvedené notářské zápisy byly zfalšované a notářka JUDr. Adéla Matějková je nikdy nesepsala apod. Změny v akcionářské struktuře a osobě statutárního orgánu obchodní společnosti INEX CS nastaly formálně v souladu s úpravou tehdy platného obchodního zákoníku a údaje o nich nelze jen z důvodu jejich účelovosti považovat za nepravdivé ve smyslu § 254 odst. 2 tr. zákoníku. Okolnost, že změny byly provedeny účelově a že obchodní společnost nadále fakticky řídil nikoli nový statutární orgán obviněný P. T., ale obviněný J. H., který v ní žádné formální postavení neměl, a že provedené změny směřovaly k tomu, aby činnost společnosti byla fakticky ukončena bez likvidace nebo provedení insolvenčního řízení, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle § 254 tr. zákoníku. Z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně tedy není vůbec patrné, ve kterých podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku byly uvedeny nepravdivé údaje a které údaje to byly, jakou spojitost s uvedením takových nepravdivých údajů má obviněný, jak se na tom podílel, kdy a kde k tomu došlo. Tyto skutečnosti pak vůbec nevyplývají ani z odůvodnění uvedeného rozsudku (jakkoliv by to zmíněné nedostatky výrokové části nemohlo napravit). Zmíněné vady a rozpory v rozsudku soudu prvního stupně nenapravil ani soud druhého stupně, naopak se s nimi plně ztotožnil, proto jsou obě rozhodnutí v tomto směru zcela nepřezkoumatelná.


35. Nejvyšší soud tedy nemůže souhlasit s právními závěry soudů nižších stupňů, neboť výše uvedená skutková zjištění jsou zcela nedostatečná či nepřesná a nenaplňují objektivní stránku přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, a to především ohledně znaku jednání v podobě uvedení nepravdivých údajů v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku.


V.

Závěrečné shrnutí


36. Vzhledem ke shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 10 To 102/2016, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 12. 2015, sp. zn. 11 T 103/2013. Uvedená rozhodnutí dovolací soud zrušil v celém rozsahu, a to nejen ve vztahu k dovolateli, obviněnému J. H., ale též ve vztahu k dalším dvěma obviněným, Ing. M. K. a P. T., kteří mimořádného opravného prostředku (dovolání) nevyužili, ale jimž prospívají stejné důvody pro zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů jako dovolateli samému. Dovolací soud tak využil oprávnění plynoucího z § 265k odst. 2 in fine a § 261 tr. řádu, tzv. zásady beneficium cohaesionis, neboli dobrodiní souvislosti. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil Nejvyšší soud také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud Okresnímu soudu v Náchodě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


37. Okresní soud v Náchodě zváží, nakolik je třeba s ohledem na výše uvedené závěry týkající se výkladu ustanovení § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku a § 254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, jak vyplývají i z dosavadní ustálené judikatury, doplnit dokazování, či zda je možno učinit nové rozhodnutí bez takového doplnění pouze s ohledem na stávající důkazy. Ty je třeba pečlivě vyhodnotit a učinit náležité skutkové závěry, které by bylo možno subsumovat pod příslušná zákonná ustanovení, jak bylo rozvedeno shora. Na základě řádně provedeného dokazování (při plném respektu k zásadám ovládajícím dokazování, jak plynou z právní úpravy i uznávané judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, zejména pokud jde o tzv. opomenuté důkazy) pak učiní jasné skutkové závěry, které řádně právně posoudí. Pokud znovu dospěje k závěru, že není důvod obviněné zprostit obžaloby, ale je na místě uznat je vinnými, jednoznačně naformuluje popis skutku v souladu s učiněnými skutkovými zjištěními tak, aby odpovídal ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu a především vyjadřoval zákonné znaky trestných činů, které v takovém skutku či skutcích bude soud i nadále spatřovat. Pokud dospěje k závěru, že obviněný spáchal více trestných činů, bude se náležitě zabývat i tím, v jakém vzájemném poměru tyto trestné činy byly spáchány, zda jde o tzv. jednotu či mnohost skutků, zda v případě více trestných činů jde o případ tzv. konkurence ideální či reálné (tzv. skutečná konkurence), či naopak je taková konkurence vyloučena (případ tzv. konkurence zákonů), což nalezne svůj odraz i ve výrokové části rozsudku. Jak již výše dovolací soud upozornil, nebude možné konstruovat popis skutku stejně jako ve zrušovaném rozsudku okresního soudu, skutkovou větu bude na místě rozdělit do dvou částí odpovídajících dvěma skutkům, o nichž bude třeba rozhodnout (ať již v obou případech odsuzujícím či zprošťujícím výrokem, příp. zčásti odsuzujícím a zčásti zprošťujícím, nebude-li důvod pro jiné rozhodnutí ve věci samé).


38. Nejvyšší soud dále považuje za vhodné doplnit své úvahy v naznačeném směru upozorněním na
obecně závaznou judikaturu Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), který se
k možnostem aktivního prokazování viny obviněného soudem bez náležité aktivity státního zástupce jako veřejného žalobce opakovaně vyjadřoval. Odkázat lze v tomto směru zejména na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněný pod č. 86/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud uvedl:
Odsouzení pachatele trestné činnosti je v souladu s čl. 80 Ústavy České republiky primárně věcí státního zastupitelství. Je to tedy státní zastupitelství, kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení, a nelze k takovému výkladu rolí těchto institucí dospět ani výkladem § 2 odst. 5 alinea ultima trestního řádu. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující.
Výtku neprovádění důkazů (např. ohledně zjištění, jak bylo nakládáno s účetnictvím) v řízení před soudem prvního nebo i druhého stupně je tak nutno primárně směrovat vůči státnímu zástupci, který by měl aktivně jím tvrzenou vinu před soudem prvního stupně prokazovat, na soudu potom je rozhodnutí, zda navržené důkazy provede, či v souladu s judikaturou týkající se tzv. opomenutých důkazů jejich provedení zamítne (k tomu srov. rozsáhlou judikaturu zejména Ústavního soudu, např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a mnohé další). Podobně je třeba připomenout i judikaturu Ústavního soudu týkající náležitého popisu skutku, jenž v nálezu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, uveřejněném ve svazku č. 41 pod číslem 88/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, uvedl, že péče o dokonalost popisu skutku náleží především aktivitě obžaloby, nikoli aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což rozhodně nelze chápat jako nestranné rozhodování o vině či nevině (byť je k tomu nucen trestním řádem v § 2 odst. 5 in fine tr. řádu).


39. Okresní soud v Náchodě tak za součinnosti stran, zejména pak státního zástupce, vyjasní, jaká jsou skutková tvrzení, jež mají odpovídat znakům žalovaných trestných činů, zda a jakými důkazy jsou prokázána, bude-li třeba, dokazování v potřebném rozsahu doplní, resp. vypořádá se s návrhy na doplnění dokazování, věc náležitě při respektování uznávané judikatury a shora rozvedených závazných právních názorů posoudí a znovu rozhodne.


40. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak soud prvního stupně a následně i odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. řádu). Dovolací soud zároveň upozorňuje na zákaz změny k horšímu ve vztahu k předchozímu rozhodnutí učiněnému soudem prvního stupně vyjádřený v § 265s odst. 2 tr. řádu (tzv. zákaz reformationis in peius).


41. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, a to ve shodě s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu.


Poučení:
Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 3. 2017


JUDr. Blanka Roušalová

předsedkyně senátu


Vyhotovil:

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.