5 Tdo 1425/2012
Datum rozhodnutí: 23.01.2013
Dotčené předpisy: § 250 odst. 1, 4 tr. zák., § 148 odst. 1, 2, 4 tr. zák.



5 Tdo 1425/2012-158

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. ledna 2013 o dovolání, které podal obviněný M. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 2 To 25/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 11/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 5. 5. 2008, sp. zn. 29 T 11/2002, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen tr. zákon), jehož se dopustil společně s dalším obviněným Ing. A. B. (bod A. I. výroku o vině) a trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 4 tr. zákona dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 a § 148 odst. 1, 2, 4 tr. zákona (bod A. III.1, 2, 3 výroku o vině), který spáchal sám.

Dále byl obviněný M. K. zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství Ostrava - pobočka Olomouc, sp. zn. 2 KZv 27/99, ze dne 13. 12. 2002, pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zákona, dílem dokonaný dílem nedokonaný ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 a § 148 odst. 1, 4 tr. zákona. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných Ing. A. B. a Z. P..

Za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se dva trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 2 T 270/2001 soud uložil obviněnému M. K. podle § 250 odst. 4 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona. Obviněnému dále soud uložil podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v předmětu koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání sedmi roků. Podle § 35 odst. 2 tr. zákona byl zrušen výrok o trestu vyslovený rozsudkem Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 2 T 270/2001, ze dne 28. 1. 2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci podali odvolání všichni obvinění a rovněž státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, který jej směřoval proti zprošťujícímu výroku, tedy v neprospěch obviněného M. K.. O všech podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 2 To 25/2009, tak, že částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu ohledně obviněného Z. P., a následně o jeho trestu nově rozhodl. Odvolání obviněných Ing. A. B., M. K. a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě Vrchní soud v Olomouci zamítl jako nedůvodná podle § 256 tr. ř.

Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný M. K. dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Omelky. Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný nejprve uplatnil námitky vůči skutkům podřazeným pod bod A. I. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, které byly kvalifikovány jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 4 tr. zákona, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 a § 148 odst. 1, 2, 4 tr. zákona. Obviněný poukázal na některé skutečnosti, které podle jeho mínění soud nalézací ani soud odvolací nezohlednily, a to zejména okolnosti, na základě kterých finanční úřad zjistil a doměřil daňové nedoplatky u jednotlivých obchodních případů.

U případu se společností KVARTO PLUS s. r. o. tak namítl, že se dosud v trestním řízení nepodařilo prokázat jako fiktivnost, resp. fiktivnost generální opravy motoru vozidla dovolatele. Také u případu se společností PLUS OBCHOD, s. r. o., podle něj rozhodnutí o vině soudy založily pouze na rozporech mezi tvrzeními obviněného a svědka J. Z. a na jakési nestandartnosti uzavřené smlouvy spojené s absencí finančních prostředků k úhradě provize ze smlouvy u dovolatele. Zároveň však podotkl, že nebylo prokázáno, co bylo předmětem plnění smlouvy ze strany svědka J. Z.. U dalšího obchodního případu se společností B+J poukázal opět na to, že nebyla prokázána fiktivnost obchodu, jelikož předmětné zboží si dokonce převzal finanční úřad, když obviněný byl již ve vazbě. Zcela pak odmítl postup finančního úřadu, pokud výši daňové povinnosti určil na základě tzv. pomůcek, které označil za nesmysly bez důkazní či vypovídací hodnoty . K jednání kvalifikovanému jako trestný čin podvodu, jehož se měl dopustit společně se spoluobviněným Ing. A. B., především zopakoval svou obhajobu, že mezi oběma nedošlo k dohodě o nezaplacení kupní ceny odebrané nafty a důkazy ve věci provedené o její existenci ani nesvědčí. Odvolací soud se nevypořádal se všemi výhradami, především s nezákonně provedeným výslechem svědka I. N. dne 30. 3. 1999, který proběhl bez účasti obhájců, také proto, že probíhaly výslechy jiných osob. Jelikož svědek I. N. již v dalších výpovědích skutečnosti vyslovené ve výslechu ze dne 30. 3. 1999 nezopakoval, upjaly se soudy pouze na tuto první výpověď a ostatní provedené důkazy náležitě nezhodnotily a nedokázaly odstranit rozpory mezi těmito provedenými důkazy a následně tak došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku. Závěrem svého dovolání obviněný poukázal také na to, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu, když jeho záměr získat finanční prostředky na zaplacení odebraného zboží byl zmařen tím, že byl vzat do vazby. Obviněný M. K. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, zrušil i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného M. K. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiřího Siegela. Ten nejprve upozornil na to, že obviněný ve svém dovolání nevznesl jedinou námitku, která by se alespoň částečně týkala jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázal na to, že ve vztahu ke skutku pod bodem A. I. výroku o vině obviněný argumentoval neexistencí dohody a součinnosti mezi ním a spoluobviněným Ing. A. B.. Teprve na podkladě těchto námitek dovodil absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu. Jako výlučně procesní posoudil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství také výhrady týkající se nezákonnosti výslechu svědka I. N.. Argumentaci dovolatele k bodu A.III. 1 3 výroku označil taktéž za skutkovou. Závěrem svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství upozornil na to, že ustanovení § 148 odst. 2 tr. zákona obsahovalo samostatnou skutkovou podstatu, k čemuž nebylo soudy přihlédnuto. Dovolání však neobsahovalo námitku proti takovému právnímu posouzení skutku, proto se jím nebylo možné zabývat. Ve svém důsledku by však případná změna výroku o vině zhoršovala postavení obviněného, neboť skutek pod bodem A. III. 2. by musel být kvalifikován jako samostatný dokonaný trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 4 tr. zákona. Takovému postupu však brání tzv. zákaz reformationis in peius, neboť mimořádný opravný prostředek podal výlučně obviněný a nikoli nejvyšší státní zástupce v jeho neprospěch. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Předpokladem úspěšného uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnou právní kvalifikaci skutku, jak byl soudy zjištěn, nebo vadu jiného hmotně právního posouzení. V rámci dovolacích námitek proto nelze mít výhrady proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, ale pouze k jejich právnímu posouzení. To znamená, že dovolatel může tvrdit, že skutek není tím trestným činem, za který jej soudy označily, nýbrž je nutné jej právně posoudit podle jiného ustanovení trestního zákona, event. na jinou skutkovou okolnost aplikovat jiný hmotně právní předpis, a dále může namítat, že skutek nenaplňuje znaky žádného z trestných činů. V této souvislosti je nutné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž je možné zvrátit již pravomocné rozhodnutí soudů. Jeho uplatnění proto není možné v tak široké míře, jako řádný opravný prostředek - odvolání. Těžiště dokazování je soustředěno v řízení před soudem prvního stupně a právě již z důvodu omezené možnosti provádět či opakovat důkazy podle zásad ústnosti a bezprostřednosti (srov. § 267r odst. 7 tr. ř.) nemá Nejvyšší soud možnost bez dalšího přehodnocovat důkazy provedené před soudy nižších stupňů, a je vázán skutkovým zjištěním, k němuž tyto soudy dospěly.

Obviněný M. K. ve svém podání formuloval řadu námitek, mimo jiné i chybějící subjektivní stránku trestného činu podvodu, která by za jiných okolností mohla naplnit uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stejně jako všechny ostatní však byly argumenty, o něž své výhrady proti závěru o úmyslném zavinění obviněný opřel, výhradně skutkové povahy, a tudíž mimo rámec jakéhokoli dovolacího důvodu.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona (bod A. I. výroku o vině rozsudku krajského soudu) se měl obviněný M. K. dopustit v podstatě tím, že v září až říjnu 1998 v P. a jinde společně se spoluobviněným Ing. A. B. po vzájemné dohodě vylákali od společnosti TRANS JKC, s. r. o., motorovou naftu v hodnotě 23.090.400,- Kč tak, že Ing. A. B. jako jednatel společnosti W. reklama, s. r. o., odebral od TRANS JKC, s. r. o., na celkem 19 faktur naftu, kterou následně v rámci fiktivního obchodního vztahu údajně založeného kupní smlouvou ze dne 3. 9. 1998 převedl na M. K., jenž ji prodal koncovým odběratelům, převážně společnosti MJM group, a. s., přičemž obvinění od počátku věděli, že společnosti TRANS JKC, s. r. o., za odebranou naftu nebude zaplaceno, vzájemný obchodní vztah pouze předstírali, motorovou naftu dodávali nejméně společnosti MJM group, a. s., za výrazně nižší než nákupní cenu, a v souvislosti s odběry zboží, fiktivními doklady, předstírali druhotnou platební neschopnost společnosti W. reklama, s. r. o., kromě první faktury, kdy provedli částečnou úhradu ve výši 850 000,- Kč, již ostatní neuhradili, čímž společnosti TRANS JKC, s. r. o., způsobili škodu ve výši nejméně 22.240.000,- Kč.

V dovolacím řízení je Nejvyšší soud zásadně vázán výsledky dokazování, které bylo provedeno před soudy nižších stupňů a skutkovými závěry z takového dokazování vzešlými. Z obsahu trestního spisu nevyplývají žádné odchylky od zákonného způsobu hodnocení jednotlivých důkazů soudů nižších stupňů a dokazování proběhlo v nezbytném rozsahu k náležitému rozhodnutí o podané obžalobě (viz § 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Nejvyšší soud tak sdílí závěry soudu odvolacího, který zcela akceptoval logické úvahy soudu prvního stupně, že výpovědi klíčových svědků I. N. a Z. B. byly pravdivé pouze v prvotních verzích a jejich následně pozměněné výpovědi, ve kterých bylo svědky předstíráno převzetí milionových částek od obviněného, měly za cíl vytvoření fiktivní platební neschopnosti obviněného M. K., resp. společnosti W. reklama, s. r. o., kterou zastupoval další obviněný Ing. A. B.. Nelze tak brát v potaz ani námitku obviněného, že u něj nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu, neboť jeho vědomostí o tom, že jím odebraná nafta nebude společnosti W. reklama, s. r. o. nikdy zaplacena a peníze budou použity jinak, se soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozsudků pečlivě zabývaly. To, že mezi oběma obviněnými existovala společná dohoda se záměrem neuhradit kupní cenu za naftu a s financemi naložit jiným způsobem, dovodil soud prvního stupně po objasnění otázky, zda došlo k předání částky převyšující 20 milionů Kč svědkům I. N. (půjčka 8 200 000,- Kč) a Z. B. (půjčka 12 000 000 Kč). Za tímto účelem prováděl soud prvního stupně velice podrobné dokazování, doplnil jej o další z obhajoby obviněných vyplynuvší důkazy, přičemž své úvahy velice podrobně vysvětlil především na str. 166 a násl. rozsudku.

Nad rámec dovolacího přezkumu tak Nejvyšší soud znovu konstatuje, že soudy obou stupňů správně posoudily provedené důkazy, jež potvrdily bez jakékoli pochybnosti závěr o tom, že obviněný M. K. s Ing. A. B. jednali po vzájemné dohodě uskutečnit odběry nafty v co největším objemu s tím, že peníze, které obdrží za její následující odběr, použijí jiným způsobem než k úhradě kupní ceny.

Vzhledem k důrazu, jaký obviněný opakovaně kladl na svou výhradu ke způsobu výslechu svědka I. N. ze dne 30. 3. 1999, a především pro význam této výpovědi, Nejvyšší soud považuje za nutné nad rámec již soudy vyslovených argumentů doplnit, že jak plyne z obsahu trestního spisu, dne 30. 3. 1999 si M. K. zvolil jako svého obhájce v řízení vedeném u Policie České republiky, KÚV Ostrava, pracoviště Vsetín pod sp. zn. ČVS: KVV 56/20-99 JUDr. Pavla Omelku. O den později, tj. 31. 3. 1999 mu také udělil k zastupování plnou moc. Výslech svědka I. N. proběhl 30. 3. 1999 a obhájce obviněného JUDr. Pavel Omelka při něm nebyl přítomen. Obviněný argumentoval tím, že obhájcům nebyla účast u tohoto výslechu umožněna, kromě námitky probíhajícího dalšího výslechu ve věci současně však jinak nespecifikoval, jakým konkrétním způsobem měla být jeho práva na obhajobu poškozena. Tyto výhrady dovolatele však nelze považovat za opodstatněné, neboť konáním dvou výslechů v jeden časový úsek mu v žádném případě nemohla být znemožněna účast na jednom z nich. Podle ustanovení § 165 tr. ř., účinného v době konání výslechu svědka, byla stanovena povinnost vyšetřovatele sdělit obhájci včas dobu a místo konání úkonu, až po oznámení obhájce vyšetřovateli, že se chce účastnit vyšetřovacího úkonu, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumívání obhájce nelze zajistit. V daném případě vyplývá z úředního záznamu na č. l. 74, že tehdejší vyšetřovatel Policie České republiky, krajského úřadu vyšetřování Ostrava, pracoviště Vsetín, Ing. Jan Zeman, telefonicky hovořil s JUDr. Pavlem Omelkou o konání vyšetřovacích úkonů dne 30. 3. 1999. Vzal přitom na vědomí, že tento obhájce M. K. se omlouvá z neúčasti na těchto úkonech a požádal jen o kopie příslušných protokolů. Je tudíž naprosto zřejmé, že dovolatelova práva ve vztahu k možnostem uplatnění obhajoby nebyla nijak zkrácena ani poškozena.

U trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, uvedeného pod bodem A. III.1-3 výroku o vině, obviněný M. K. nejprve výslovně brojil proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, když svoji obhajobu založil na zpochybnění rozsahu dokazování a výtkách proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu. Sám pak soudu předložil vlastní verzi skutkového stavu, v níž odmítl fiktivnost skutečností zakládajících nárok na uplatnění daňových odpočtů. Ani v této části nemá Nejvyšší soud důvod zpochybnit napadený rozsudek soudu prvního stupně, je možné zcela odkázat také na příslušnou část odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, který zcela dostatečně reagoval na shodné výhrady obviněného M. K., jenž nakonec v dovolání neuvedl jiné, popř. zásadnější argumenty, jimiž by bylo možné pochybovat o správných úvahách soudů nižších stupňů. Všem námitkám obviněného se odvolací soud detailně věnoval na stranách 45 - 47 svého rozsudku, a pro jejich naprostou shodu nepovažuje Nejvyšší soud cokoli doplňovat, navíc za situace, kdy by již překročil rámec dovolacího přezkumu, neboť uvedené vady mají svůj původ zcela ve skutkovém podkladu, nikoli v ustanovení upravujícím hmotné právo.

Dovolání, jak bylo podáno obviněným M. K. prostřednictvím jeho obhájce, neodpovídalo uplatněnému, ale ani jinému z dovolacích důvodu uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 256i odst. 1 písm. b) tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. ledna 2013


Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová