5 Tdo 1420/2003
Datum rozhodnutí: 10.12.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1420/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2003 o dovolání, které podal obviněný V. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2003, sp. zn. 10 To 280/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 1 T 315/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný V. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 1 T 315/2002, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 23. 11. 2002 kolem 18.00 hod. mezi obcemi Z. a K., okr. N., na silnici č. 38 v km 53,5 jako řidič svého osobního automobilu tovární značky Škoda Octavia TMB, SPZ MBO 22-00, nepřizpůsobil rychlost jízdy dopřednému rozhledu, takže opožděně reagoval na před ním jedoucí traktor tovární značky Zetor, SPZ NB 55-54, majitele D. v. K. s připojeným krmným vozem typu Faresin, řízený M. R. a začal před ním jedoucí soupravu předjíždět v době, kdy se v protisměrném jízdním pruhu blížil osobní automobil tovární značky Škoda Felicia, SPZ MBN 44-70, majitelky L. P., řízený P. B., přičemž při předjížděcím manévru nedbal zvýšené opatrnosti a narazil pravou přední částí svého automobilu do levého kola krmného vozu, předjíždějící manévr nedokončil a v protisměrném jízdním pruhu se střetl s osobním automobilem řízeným P. B., který při vzniklém střetu utrpěl závažná poranění, jimž téhož dne v nemocnici podlehl, a ve vozidle řízeném obviněným utrpěl spolujezdec J. J., oděrky obličeje, puklinu lební klenby v čelní krajině vpravo, zhmoždění pravé plíce s nevelkým výpotkem, zhmoždění jater, zlomeninu kostí předloktí pravé horní končetiny, otřes mozku a další oděrky, s následnou dobou léčení po dobu asi dva a půl měsíce, spolujezdkyně A. Ř. utrpěla tržné rány nad pravým obočím a na čele vlevo a těžké zhmoždění levého stehna, s následnou dobou léčení jeden týden, a lehce byla zraněna i spolujezdkyně I. J., která byla v pracovní neschopnosti v trvání jednoho týdne.

Za to byl obviněný V. Š. podle § 224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do věznice s dohledem, a dále mu byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 5 let. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

Zmíněný rozsudek Okresního soudu v Nymburce napadl obviněný V. Š. odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 8. 2003, sp. zn. 10 To 280/2003, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí toliko v části výroku o náhradě škody a jinak je ponechal beze změn. Opis tohoto usnesení byl obviněnému V. Š. doručen dne 17. 9. 2003, jeho obhájci dne 15. 9. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 12. 9. 2003.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný V. Š. dne 25. 9. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný v první části své argumentace uvádí, že posuzovaný skutek se odehrál jiným způsobem, než jaký je popsán ve výroku o vině. Má za to, že skutečně jel nedovolenou a nepřiměřenou rychlostí, avšak bezprostřední příčinou zmíněného následku nebylo předjíždění, tedy jednání řidiče na základě vlastního rozhodnutí a vyhodnocení dopravní situace, ale obranná úleková reakce na nečekanou okolnost, na pomalu jedoucí zemědělskou soupravu. Obviněný se domnívá, že takový čin má jinou (nižší) společenskou nebezpečnost, i když právní kvalifikace podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. by podle jeho názoru zůstala nezměněna. Současně uvádí, že odvolací soud zjistil tento rozpor mezi popisem skutku a závěry dokazování, resp. odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, avšak vadu neodstranil.

Druhou námitku obviněný směřuje proti výroku o trestu. Má za to, že soud prvního stupně vůbec v rámci odůvodnění svého rozhodnutí neprovedl hodnocení poměrů pachatele podle § 31 tr. zák., čímž vypustil jedno z rozhodujících kritérií pro rozhodnutí o trestu. Obviněný bere v této souvislosti v potaz i rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí, avšak domnívá se, že zde popsané závěry se na posuzovaný případ nevztahují.

Závěrem svého dovolání obviněný V. Š. navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám rozhodl tím způsobem, že se při nezměněném výroku o vině a trestu zákazu činnosti obviněnému ukládá trest odnětí svobody s odkladem výkonu na přiměřenou dobu. Současně obviněný žádá, aby podle § 265i odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud odložil výkon uloženého trestu na dobu do rozhodnutí o podaném dovolání.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného V. Š. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který k první námitce uvedl, že tvrzený rozpor mezi skutkovou větou rozsudku soudu prvního stupně a odůvodněním podle jeho názoru existuje, avšak ztotožňuje se s názorem odvolacího soudu, podle kterého není rozdíl mezi společenskou nebezpečností obou jednání, tudíž nesprávnost skutkové věty nemá vliv na použitou právní kvalifikaci ani na uložený trest.

K druhé námitce státní zástupce uvádí, že výrok o uloženém trestu lze napadnout prakticky toliko z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, přičemž však má za to, že napadený výrok zjevně netrpí vadami vymezenými v tomto ustanovení a takové vady ani nejsou dovoláním namítány. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství konstatuje, že podle jeho názoru i přes vadu zmíněnou stran první námitky by projednání dovolání na postavení dovolatele nic nezměnilo a ani řešená otázka není po právní stránce zásadního významu, proto navrhuje dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného V. Š. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byl z podnětu odvolání obviněného V. Š. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. M., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Nymburce dne 25. 9. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci první námitky se obviněný domnívá, že existuje rozdíl mezi popisem posuzovaného skutku ve skutkové větě a v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, přičemž má za to, že průběh jednání vyplývající z odůvodnění vykazuje menší společenskou nebezpečnost, i když konečná právní kvalifikace by podle jeho názoru měla zůstat stejná. Doplňuje, že zmíněný rozdíl zjistil i odvolací soud, avšak neodstranil ho.

K tomu Nejvyšší soud především uvádí, že při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného V. Š. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno v rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedeno a upřesněno v jeho odůvodnění, s jehož závěry se přitom ztotožnil i soud odvolací. Takto vymezenému jednání potom odpovídá právní kvalifikace jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Totožný závěr stran správnosti takového hodnocení skutku přitom projevil v dovolání i obviněný. Jeho argumentace totiž směřuje jen proti přesnému určení výše společenské nebezpečnosti, avšak bez dopadu na možnost použití zmíněné skutkové podstaty, proto nemá vliv na správnost právního posouzení skutku.

K první části argumentace obviněného lze tudíž konstatovat, že dovolání je zjevně neopodstatněné. Právní hodnocení skutku jako zmíněného trestného činu totiž bylo provedeno správně, přičemž v jeho rámci učiněné posouzení společenské nebezpečnosti je také možné považovat za dostatečné. Navíc je třeba zmínit, že soud prvního stupně se posouzením společenské nebezpečnosti v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně zabýval (č. l. 230 trestního spisu).

Pouze na okraj Nejvyšší soud doplňuje, že určitý nesoulad mezi vymezením skutku ve skutkové větě a v odůvodnění je do jisté míry pochybením soudů dříve činných ve věci. Nejedná se však současně o vadu, která by mohla být vždy a bez dalšího napadnutelná v dovolacím řízení prostřednictvím obviněným uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a ani prostřednictvím důvodu jiného. Navíc z odůvodnění zejména rozsudku soudu prvního stupně zcela jednoznačně vyplývá, že právní posouzení bylo provedeno ve vztahu ke skutku, jehož existence byla zjištěna v rámci dokazování (tedy skutku tvrzeného i obviněným) a nikoli ve vztahu ke skutku popsanému ve skutkové větě, přičemž takto byla posuzována i společenská nebezpečnost. Jedná se proto spíše jen o formální pochybení, kdy soud prvního stupně převzal do výroku o vině původní vymezení skutku, aniž by je dále upřesnil či doplnil podle závěrů zjištěných v dokazování.



Druhá námitka obviněného V. Š. potom směřovala proti výroku trestu, když tvrdil, že soud prvního stupně vůbec neposuzoval poměry pachatele ve smyslu ustanovení § 31 tr. zák. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný tuto námitku opírá, lze však uplatňovat toliko nesprávnosti v hmotně právním posouzení skutku nebo jiné skutkové okolnosti. V souvislosti s výrokem o trestu může taková nesprávnost spočívat např. v pochybení při ukládání úhrnného trestu podle § 35 odst. 1 tr. zák., souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák., dalšího trestu podle § 36 tr. zák., společného trestu podle § 37a tr. zák. apod. K tomu však v posuzované věci nedošlo a obviněný ani takové pochybení nevytýká. Námitka nepřiměřenosti uloženého trestu, která z argumentace obviněného vyplývá, potom sama o sobě není způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod, neboť případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu jsou dovolacím důvodem jen za podmínek obsažených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tj. byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Protože o žádnou z těchto alternativ u obviněného V. Š. nejde a ve svém dovolání se ani takového dovolacího důvodu nedomáhá, nenaplňují jeho výhrady stran uloženého trestu žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu, neboť jím nemůže být ani nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z popsaného závěru přitom vyplývá, že v dovolacím řízení nemůže být přezkoumána správnost aplikace § 31 až § 34 tr. zák., přičemž tak nelze činit ani na základě námitky uplatněné obviněným V. Š. V naznačeném rozsahu tedy obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než jaký ho činí přípustným.

Nejvyšší soud na podkladě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný V. Š. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitku, která by za jiných okolností mohla být dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení, ale tuto námitku Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.

Zjevná neopodstatněnost podaného dovolání pak vedla i k závěru, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu, tj. k odložení výkonu trestu odnětí svobody u obviněného V. Š., jak se toho v dovolání domáhal, neboť nenastaly žádné skutečnosti, které by u něj byly neslučitelné s výkonem trestu odnětí svobody. Ostatně ani předseda senátu soudu prvního stupně neučinil v tomto směru návrh na přerušení výkonu trestu podle § 265h odst. 3 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 10. prosince 2003

Předseda senátu:

JUDr. František Púry