5 Tdo 1419/2014
Datum rozhodnutí: 28.01.2015
Dotčené předpisy: § 254 odst. 1 tr. zákoník, § 225 tr. zákoník



5 Tdo 1419/2014-38

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2015 o dovoláních, která podali obvinění Ing. L. V., a Ing. arch. T. V., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 10 To 165/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 126/2013, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 10 To 165/2014, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 1 T 126/2013.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Hradci Králové p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 1 T 126/2013, byli obvinění Ing. L. V. a Ing. arch. T. V. uznáni vinnými v bodě 1) výroku o vině přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustili ve stručnosti tím, že
Ing. L. V. jako předseda a Ing. arch. T. V. jako člen pověřený členskou schůzí družstva Českomoravské stavební bytové družstvo se sídlem v Hradci Králové, Dlouhá 103, společně v období od 5. 2. 2010 až do jmenování insolvenčního správce Ing. Davida Jánošíka dne 20. 9. 2011 v rozporu s ustanovením § 4 odst. 1 věty první, § 17 odst. 1 písm. e), §§ 18, 19 odst. 1, 29, 30 a 35 odst. 6 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, neprováděli řádně a včas pravidelné roční inventarizace majetku a závazků tak, aby dávaly přesný přehled o skutečném stavu majetku a závazků družstva, nevyhotovovali inventurní soupisy majetku a závazků, účetní závěrku ke dni 31. 12. 2010, mimořádnou účetní závěrku ke dni 19. 9. 2011 a neučinili ani žádná opatření k obnovení průkaznosti účetnictví, čímž ztížili reálné zjištění ekonomického stavu družstva v insolvenčním řízení a ohrozili tak uhrazení pohledávek věřitelů družstva vyjmenovaných v této části výroku o vině, přičemž tyto pohledávky činily celkem 40.704.716,83 Kč.
Pod bodem 2) výroku o vině byli oba obvinění uznáni vinnými přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, který ve stručnosti spočíval v tom, že
poté, co byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 41 INS 9726/2011, prohlášen konkurs na majetek Českomoravského stavebního bytového družstva, neposkytli v rozporu s ustanovením § 210 odst. 1 zákona č. 182/2006, o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ve zkratce insolvenční zákon ), součinnost insolvenčnímu správci Ing. Davidu Jánošíkovi, když přes jeho písemnou výzvu ze dne 23. 11. 2011 mu do dne 8. 2. 2012 nepředložili seznam majetku družstva, do dne 28. 2. 2012 účetní doklady a do dne 3. 10. 2012 mu nepředali seznam závazků družstva, účetní knihy a účetní závěrky, kdy tohoto dne Ing. L. V. insolvenčnímu správci předal seznam závazků družstva, účetní deníky za období let 2008 až 2011 a podpisovou doložkou statutárního orgánu družstva neopatřené rozsahy a výkazy zisku a ztráty za účetní období označených čtyř po sobě jdoucích let, čímž insolvenčnímu správci ztížili zjištění provedení úplného soupisu majetkové podstaty úpadce.
Za oba přečiny byl každý z obviněných odsouzen podle § 255 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon soud podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.

Proti uvedenému rozsudku podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Hradci Králové zamítl usnesením ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 10 To 165/2014, jako nedůvodná podle § 256 tr. řádu.

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové napadli oba obvinění dovoláním podaným prostřednictvím společného obhájce JUDr. Josefa Kulhavého. Shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Ve vztahu k bodu 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obvinění vyslovili souhlas se skutkovým zjištěním soudů, avšak poukázali na nedostatek subjektivní stránky, tj. úmyslného zavinění, jako jednoho ze znaků skutkové podstaty přečinu podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku. Úmysl však podle obviněných nebylo možné dovodit, neboť účetnictví družstva bylo v natolik špatném stavu již v okamžiku nástupu obviněných do funkcí statutárních orgánů družstva, že jej následně nebylo možné uvést do souladu s požadavky zákona o účetnictví, a to ani za pomoci odborné účetní firmy. Tento chybějící znak skutkové podstaty podle obviněných soudy nesprávně dovodily pouze na základě jejich objektivní odpovědnosti vyplývající z funkce statutárních orgánů družstva, přitom nebraly v úvahu konkrétní provedené důkazy, zejména výpovědi svědků Ing. M. a Ing. J., jimiž byla možnost rekonstrukce účetnictví vyloučena. Taktéž se obvinění ohradili proti závěru odvolacího soudu, že onemocnění pověřeného pracovníka družstva Ing. P., který měl u sebe všechny existující účetní dokumenty, nemohlo způsobit časové průtahy v předání účetnictví, neboť nespadalo do předmětného období. Odvolací soud tak zjevně v rozporu s výpovědí např. svědka N. pominul časový úsek trvající déle jak jeden rok, kdy nebylo objektivně (vlivem zdravotní nezpůsobilosti Ing. P.) možné vyžádat od jmenovaného vydání účetních dokladů, které měl při sobě, tj. do doby, kdy mu byl ustanoven opatrovníkem právě svědek N. Dovolatelé tak poukázali na zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a úvahou soudů o jejich úmyslném protiprávním jednání.
Rovněž u bodu 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo podle obviněných nesprávně dovozeno naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku ve formě úmyslu. Jak vyplývá již z argumentace uplatněné k bodu 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, obvinění si byli vědomi neutěšeného stavu účetnictví, který však nezavinili, jak se nakonec vyjádřil i znalec, neboť v tomto období to nebyli obvinění, kdo byl zodpovědný za řádné vedení účetnictví, ale jejich předchůdci, jejichž chyby se naopak snažili napravit.
Odmítli stejně tak závěr soudů, že by svým jednáním v insolvenčním řízení hrubě ztěžovali výkon funkce insolvenčního správce a tím ohrožovali účel insolvenčního řízení. Znak objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu spočívající v hrubém ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce nebyl v tzv. skutkové větě výroku o vině pod bodem 2) vyjádřen uvedením konkrétních skutkových okolností. Popis tohoto skutku proto podle obou obviněných nepostihuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku. Uvedenou vadu výroku rozsudku soudu prvního stupně naopak ještě prohloubil odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení chybným výkladem citovaného znaku jeho skutkové podstaty, který je v rozporu i s příslušnou částí komentáře k trestnímu zákoníku.
Závěrem svých dovolání proto obvinění Ing. L. V. a Ing. arch. T. V. navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 10 To 165/2014, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovoláním obou obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Dalimily Bajerové. Námitky obou odvolatelů směřované proti absenci úmyslu označila státní zástupkyně za polemiku se správností skutkových zjištění soudů. Vyslovila se tak, že pro naplnění znaků trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění postačí ohrožení majetkových práv jiných, přičemž rozsah, v jakém tato práva byla ohrožena, musí být součástí popisu skutku, což bylo v projednávaném případě splněno.
Argumenty, jejichž prostřednictvím obvinění poukazovali na existenci problémů v účetnictví již před jejich nástupem do funkce, státní zástupkyně odmítla s tím, že jejich povinností bylo vést průběžné účetnictví včetně evidence primárních dokladů alespoň za období spadající do výkonu funkce statutárního orgánu družstva. Zdůraznila přitom vzdělání obou obviněných a jejich znalost povinností z funkce vyplývající v okamžiku, kdy do ní vstupovali, z čehož dovodila srozumění obviněných s případnými následky v případě jejich neplnění. Námitky týkající se nepříznivého zdravotního stavu Ing. P., který obviněným zkomplikoval přístup k části účetnictví, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství označila za irelevantní s tím, že nebyly doloženy žádné konkrétní detaily spolupráce mezi tímto svědkem a orgány družstva. Vyjádřila své přesvědčení, že obvinění mohli případným aktivním přístupem a kontaktováním dotčených státních institucí zajistit co nejrychlejší nápravu, takové možnosti však nevyužili.
Ohledně znaku hrubého ztěžování funkce insolvenčního správce státní zástupkyně připomněla nejprve rozdíl v zákonem uvedených alternativách jednání pachatele (maří nebo hrubě ztěžuje funkci insolvenčního správce). Dále poukázala na povinnosti dlužníka poskytnout insolvenčnímu správci součinnost ve smyslu ustanovení § 210 zákona č. 182/1996 Sb., přičemž označila za dostatečné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž se tento soud vyjadřoval k okolnostem svědčícím o nerespektování těchto zákonných povinností ze strany obou obviněných. Nakonec poukázala na to, že bez řádného vedení účetnictví v rozhodném období nebyli obvinění ani schopni svým povinnostem dostát. Poukázala na rozsah a četnost úkonů správce vůči obviněným a na téměř roční odstup mezi jeho prvotní výzvou k součinnosti zaslanou obviněným a předáním stěžejních podkladů, kterými podle názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství museli obvinění disponovat. Tato nečinnost si tak vyžádala řadu úkonů ze strany insolvenčního správce a úsilí, které musel vynaložit v zájmu naplnění účelu insolvenčního řízení. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění Ing. L. V. a Ing. Arch. T. V. podali dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který oba obvinění uplatnili ve svých dovoláních, předpokládá existenci vady v právním posouzení skutku nebo v jiném hmotně právním posouzení. K jeho naplnění proto může dojít v případě, kdy skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nejde vůbec o trestný čin. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat též v tom, kdy zjištěné skutkové okolnosti neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda skutek vůbec vykazuje znaky trestného činu, resp. o jaký trestný čin se jedná. Také nesprávné hmotně právní posouzení lze dovodit, pokud byla určitá skutková okolnost právně posouzena podle jiného hmotně právního ustanovení, než jaké na ni dopadalo.

Obvinění uplatnili ve svých dovoláních naprosto shodné argumenty, proto se k oběma bude Nejvyšší soud vyjadřovat společně. Ve vztahu k výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně dovolatelé upozornili na absenci subjektivní stránky, tedy úmyslu neplnit povinnost vést náležitým způsobem účetnictví Českomoravského stavebního bytového družstva. Poukázali na vyjádření znalce, že účetnictví nebylo dostatečně vedeno již od roku 2008, neměli tudíž na co navazovat poté, co v únoru 2010 nastoupili do svých funkcí, dále na onemocnění osoby, jíž pověřili zpracováváním účetních podkladů. Účetnictví proto z těchto objektivních důvodů, tedy zcela bez jejich zavinění, nebylo možné v rozhodné době vést způsobem, jaký je vyžadován. K výroku o vině pod bodem 2) pak dovolatelé vytkli soudům obou stupňů nesprávné vyhodnocení znaku skutkové podstaty přečinu podle § 225 tr. zákoníku spočívajícím v hrubém ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce . Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku užil pojmu ztěžovali , nerespektoval tak zákonný požadavek hrubého ztěžování , a odvolací soud se i přes upozornění na tuto vadu napadeného rozsudku s touto otázkou fakticky nevypořádal, dokonce vyjádřil úvahy, které odporují výkladu pojmu hrubé ztěžování v rozporu s komentářem k trestnímu zákoníku. Oba obvinění stejně jako u předchozího skutku popřeli svůj záměr způsobit insolvenčnímu správci obtíže nepředložením požadovaných dokumentů. Sice si byli vědomi neutěšeného stavu účetnictví družstva od roku 2008, což v průběhu trestního řízení nepopírali, avšak necítí za něho odpovědnost, neboť jej nezavinili. Příslušné chybějící doklady byly prakticky nerekonstruovatelné, v podstatě nebylo v jejich silách tento stav napravit. Kategoricky popřeli svůj úmysl ohrozit účel insolvenčního řízení jako škodlivý následek přečinu, za nějž byli odsouzeni.

S ohledem na povahu zásadních výhrad, které obvinění ve svých dovoláních podřadili dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je zřejmé, že se zčásti jedná o vady v hmotně právním posouzení obou skutků, jak byly soudy nižších stupňů zjištěny, zčásti pak námitky obviněných poukazují na to, že právní závěr soudů nemá podklad v provedeném dokazování. Dovolání obviněných tudíž odpovídají citovanému dovolacímu důvodu a Nejvyšší soud mohl na jejich podkladě a v uvedeném rozsahu podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a řízení, které mu předcházelo včetně rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové. Dovolací soud přitom zjistil, že dovolání obviněných byla podána důvodně.

Přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, jímž byli obvinění uznáni vinnými skutkem popsaným pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, spáchá ten, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen. Jeho objektem je zájem na řádném vedení a uchování účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, přičemž povinnosti pachatele tohoto přečinu se odvíjí zejména od zvláštního zákona o účetnictví (zákon č. 563/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a s ním souvisejících právních předpisů. Současně je k trestnosti této formy spáchání základní skutkové podstaty přečinu vyžadováno, aby nevedením účetnictví v souladu s požadavky zvláštních předpisů došlo k ohrožení majetkových práv jiného nebo včasnému a řádnému vyměření daně. Soudy v dané věci kladly obviněným za vinu ohrožení majetkových práv konkrétních věřitelů, kteří uplatnili své pohledávky vůči Českomoravskému stavebnímu a bytovému družstvu v rámci konkursu prohlášeného na majetek družstva usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2011 poté, co bylo dne 20. 9. 2011 stejným soudem rozhodnuto o úpadku družstva.

Soud prvního stupně založil výrok o vině obviněných na tom, že od doby, kdy převzali funkce v Českomoravském stavebním a bytovém družstvu, tj. od 5. 2. 2010 až do jmenování insolvenčního správce Ing. Davida Jánošíka dne 20. 9. 2011, v rozporu s povinnostmi vyplývajícími ze zákona o účetnictví, neprováděli řádně a včas pravidelné roční inventarizace majetku a závazků, účetní závěrky ke dni 31. 12. 2010 a 19. 9. 2011, neučinili ani žádná opatření k obnovení průkaznosti účetnictví, čímž ztížili reálné zjištění ekonomického stavu družstva a ohrozili uhrazení pohledávek vyjmenovaných věřitelů družstva převyšující částku 40 milionů Kč.

Podle odůvodnění rozsudku, kladl soud prvního stupně důraz na neplnění povinností, vyplývajících především z ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o účetnictví ), tj. sestavit účetní závěrku v zákonem stanovených případech, dále provádět inventarizaci za účelem zjištění skutečného stavu veškerého majetku a závazků podle §§ 29 a 30 téhož zákona. Podkladem pro objasnění těchto skutečností se pro soud stalo odborné vyjádření zpracované znalcem z oboru ekonomika, účetní evidence, specializace účetnictví Ing. Josefem Michálkem. Přitom soud prvního stupně převzal bez dalšího závěr tohoto znalce, podle něhož nebyla inventarizace majetku a závazků družstva prováděna již od roku 2008. Porovnáním obsahu rozvahy ke dni 31. 12. 2010 tak, jak ji obviněný Ing. L. V. předal insolvenčnímu správci, s rozvahou a dalšími výkazy, které družstvo předložilo Finančnímu úřadu v Hradci Králové ve formě příloh k přiznání daně z příjmů právnických osob (řádnému i dodatečnému), vykázaly významné odlišnosti. Okresní soud dovodil, že účetní závěrka za rok 2010 nebyla ve skutečnosti vůbec obviněnými zpracována. Již tento závěr soudu prvního stupně neodpovídá důkazům, neboť zpracovatel odborného vyjádření měl k dispozici jak účetní dokumenty přiložené k daňovým přiznáním příslušnému správci daně, tak ty, které obvinění předali insolvenčnímu správci. To znamená, že musely být zpracovány, byť jejich obsah není totožný, jak je patrné z tabulek v písemném vyhotovení odborného vyjádření (viz č. l. 113 až 118 trestního spisu) a zřejmě již nebylo možné zjistit, které z nich odpovídají skutečnému stavu v daném období. Ing. Josef Michálek jednoznačně konstatoval, že jemu předložené účetní sestavy neodpovídají požadavkům kladeným na účetní evidenci a odporují tak povinnostem obsaženým zejména v zákonu o účetnictví.

Nakonec však je na tomto místě nutno zdůraznit, že sami obvinění, zejména Ing. L. V., neboť Ing. arch. T. V. se vyjádřil tak, že starost o zpracovávání účetnictví družstva víceméně ponechal právě na spoluobviněném a blíže se nezajímal o tuto součást podnikatelské činnosti družstva, nepopřeli, že věděli o neutěšeném stavu, v jakém se v době přijetí funkce statutárního orgánu družstva účetnictví nacházelo. Zároveň však obviněný Ing. L. V. připomněl situaci, která předcházela jeho vstupu do funkce předsedy představenstva družstva, a která byla předmětem dokazování v průběhu trestního řízení. Okresní soud totiž zcela pominul, že v době, kterou sám znalec označil za počátek chybného zpracovávání účetních podkladů, tj. rok 2008, nejenže nebyli obvinění odpovědni za tuto oblast podnikání (nastoupili do funkcí až 5. 2. 2010), ale po úmrtí tehdejší předsedkyně představenstva družstva Ing. A. M., která současně zpracovávala pro družstvo účetnictví do března 2008, byla uzavřena smlouva se společností ESOF s.r.o. (až v říjnu 2008) na vedení účetnictví. Svědek V. J. vystupující jménem této společnosti potvrdil, že již za rok 2007 nebyla provedena inventarizace majetku a závazků a ani další účetní dokumenty, které jim byly s časovou prodlevou předány ke zpracování, neumožňovaly navázat řádně na předešlé účetní operace tak, aby mohla být naplněna mandátní smlouva. K jejímu vypovězení nakonec došlo v červnu roku 2009 mj. též z důvodu neuhrazení smluvené odměny představiteli družstva a svědek potvrdil, že právě s ohledem na špatnou platební morálku nepředali zástupcům družstva ani částečně zpracované účetní výkazy. Okresní soud však sám na str. 14 odůvodnění svého rozsudku zdůraznil tu část výpovědi svědka, v níž se vyjádřil tak, že obviněný Ing. L. V. si ani neuměl představit, jak špatně na tom účetnictví družstva je . Tento názor svědka pak odpovídá také odbornému hodnocení Ing. Josefa Michálka, který se jasně vyslovil tak, že počátky nedostatečně vedeného či zpracovaného účetnictví družstva je nutné hledat již v roce 2008 (a to podle jemu předložených podkladů). Při své výpovědi u hlavního líčení konaném dne 14. 10. 2013 také vysvětlil, že mezi roky 2007 a 2008 došlo k rozdílu mezi stavem aktiv a již v tomto období nebyla zachována tzv. bilanční kontinuita. Vzhledem k tomu, že inventarizace majetkových účtů nebyla v rozporu se zákonem provedena ke dni 31. 12. 2007 a účetnictví tak nemohlo podávat pravdivý obraz o finanční situaci družstva. K přímému dotazu obhajoby pak zpracovatel odborného vyjádření potvrdil, že chyba spočívající v rozporu bilanční kontinuity se neustále přenáší do dalších účetních období a je odstranitelná jedině dodatečným daňovým přiznáním, ovšem pokud jsou k dispozici nezbytné účetní doklady. Z hlediska odbornosti je pro účetního, resp. osobu zpracovávající podklady podstatné, zda vůbec je mu známo, že v předcházejícím období nebyly účetní dokumenty vyhotoveny správně, neboť obecně platí, že se předpokládá bezchybnost výsledků za minulá období.

Z dosud provedeného dokazování tudíž vyplynulo, že stav účetní agendy v Českomoravském stavebním a bytovém družstvu, která nebyla dlouhodobě vedena v souladu se zákonnými požadavky, a obvinění si tuto skutečnost při nástupu do funkcí uvědomovali, byť neměli dostatečně jasnou představu o skutečné míře nedostatků, jimiž bylo účetnictví počátkem února 2010 zatíženo. Mimo dokazování soudů však zůstala otázka, zda bylo uvedení účetnictví do souladu se zákonem v době po převzetí odpovědnosti obviněnými, tj. od února 2010, do jmenování insolvenčního správce v září 2011 vůbec reálné právě s ohledem na dlouhotrvající nedostatky, jimiž byla tato agenda v družstvu zatížena. Především z hlediska zkoumání subjektivní stránky, jejíž absenci oba obvinění ve svých dovoláních vytýkali, je významné zjištění, že v zájmu nápravy tohoto stavu pověřili O. P. zpracováním účetních dokumentů. Ten však již v březnu roku 2010 utrpěl mozkovou mrtvici a s ohledem na povahu této zdravotní indispozice lze připustit, že nemuselo být delší dobu zřejmé, zda bude nadále schopen splnit očekávání obviněných, či dokonce vykonávat pracovní činnost vůbec. Vzhledem k negativnímu vývoji jeho rekonvalescence byl zbaven způsobilosti k právním úkonům a dne 5. května 2011 muselo dojít k ustanovení jeho opatrovníka, jímž se stal svědek Ing. R. N., PhD. Na tomto místě je třeba vyslovit souhlas s připomínkou dovolatelů o neadekvátním vyjádření odvolacího soudu ohledně doby zdravotních potíží O. P. a doby spáchání trestného činu, které se evidentně překrývají, resp. zdravotní nezpůsobilost jmenovaného zahrnuje téměř celé protiprávní období, z něhož soudy vycházely. Samozřejmě nelze odhlížet od liknavého přístupu obviněných k řešení nastalé situace zejména s přihlédnutím k míře nedostatků účetní agendy družstva. Je nesporné, že bylo povinností obviněných zvolit takové prostředky nápravy, aby v co nejkratší možné době, mohlo být účetnictví uvedeno do souladu se zákonem. Nejlepší volbou zjevně bylo obrátit se na zkušenou účetní firmu, jež by disponovala odborným potenciálem ke splnění tohoto cíle. Na druhé straně však nelze odhlédnout od ekonomického stavu, v němž se družstvo v roce 2010 nacházelo, zejména poté, co nedošlo k realizaci projektu Rezidence Garden Support , a požadavku Československé obchodní banky, a. s., uhradit předcházející úvěr před ukončením původně smluvené doby. Nakonec právě s ohledem na špatnou platební morálku družstva byla vypovězena smlouva o zpracování účetnictví ze strany obchodní společnosti ESSOF s.r.o. V této souvislosti je vhodné poukázat na další nepřesnost v odůvodnění napadeného usnesení, pokud odvolací soud na str. 3 zpochybnil vážnost snahy obviněných napravit účetní nedostatky tím, že družstvo neplatilo této obchodní společnosti smluvenou odměnu a nepředalo jí příslušné účetní dokumenty. Jak bylo zmíněno, k ukončení spolupráce došlo ze strany uvedené společnosti již v červnu 2009, tj. více jak půl roku před nástupem obviněných do zodpovědných funkcí. Byť se obvinění nemohli zříct své povinnosti vést účetnictví řádně, a bezpochyby měli za tímto účelem vyvinout větší úsilí, bylo v rámci zkoumání jejich trestní odpovědnosti za přečin podle § 254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku nutné posuzovat reálnou situaci, v níž se družstvo v rozhodné době nacházelo a pečlivě hodnotit objektivní možnost uvést delší dobu trvající nesprávné a především neúplné zpracovávání účetních dokumentů do souladu se zákonem. Dosud zjištěné skutečnosti potvrzují, že plnění této povinnosti nezůstalo zcela stranou zájmu obviněných, projevili snahu po nápravě, která však díky onemocnění pověřeného pracovníka nemohla být naplněna.

Tyto okolnosti jsou významné především při zkoumání existence volní složky úmyslu, která předpokládá minimálně srozumění obviněných, tj. jejich aktivní vztah s porušením objektu tohoto přečinu, kterým je zájem na řádném vedení a uchování účetnictví. Zaviněním ve formě úmyslu musí však být zahrnut i následek činu vyjádřený dovětkem a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně . Podstatnou podmínkou zavinění je jeho existence v době činu, tzn. že prakticky po svém nástupu do funkcí až do ustanovení insolvenčního správce musel být obviněným prokázán jejich aktivní kladný vztah ke všem skutečnostem, jež jsou významné pro naplnění dalších znaků přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea první včetně ohrožení majetkových práv subjektů vyjmenovaných ve výroku o vině (podle druhé alternativy tzv. dovětku nebyl skutek posouzen). Zavinění však musí přistoupit také k příčinnému vztahu mezi jednáním a následkem a v rámci jeho dokazování je nutné hodnotit veškeré z obsahu důkazů vyplývající skutkové okolnosti, což se v projednávané věci obviněných nestalo. Soud prvního stupně v rámci odůvodnění eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku na straně 15 rozsudku opakovaně zdůraznil vědomost obviněných se stavem, v němž se účetnictví družstva nacházelo v okamžiku jejich dobrovolného převzetí funkce statutárního orgánu, přičemž jejich nekonání, opomenutí označil za dostatečný podklad pro svůj právní závěr o naplnění úmyslné formy zavinění. Přitom však zcela pominul ty okolnosti, na něž Nejvyšší soud poukázal, a které bylo nutné zohlednit v rámci úvah o subjektivní stránce trestného činu, a to rovněž ve vztahu k ohrožení majetkových práv vyjmenovaných věřitelů družstva. Oba obvinění proto důvodně ve svých mimořádných opravných prostředcích vytkli soudům ve věci rozhodujícím nesprávné posouzení znaku úmyslu i v jeho nepřímé formě.

Druhý z přečinů, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, postrádal podle dovolacích námitek nejen subjektivní stránku ale též znak objektivní stránky spočívající v hrubém ztěžování činnosti insolvenčního správce Ing. Davida Jánošíka ustanoveného v září 2011. Obě výhrady shledal Nejvyšší soud důvodnými. Přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku spáchá ten, kdo v insolvenčním řízení maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení. Již z popisu skutku pod bodem 2) výroku o vině vyplývá, že neobsahuje všechny skutkové okolnosti, které by oba zpochybňované znaky skutkové podstaty tohoto přečinu, tj. úmysl a hrubé ztěžování charakterizovaly. Okresní soud se ve vztahu k subjektivní stránce v podstatě omezil na pouhé konstatování časových období, v nichž obvinění přes výzvu insolvenčního správce tomuto nepředložili účetní dokumenty. Přitom soud vyšel z toho, že obvinění byli Ing. Davida Jánošíka vyzváni písemně dne 23. 11. 2011 a následně konstatoval data 8. 2. 2012, do něhož nepředložili seznam majetku, 28. 2. 2012 účetní doklady (bez jejich bližší specifikace) a do dne 3. 10. 2012 nepředali insolvenčnímu správci seznam závazků družstva, účetní knihy a účetní závěrky, přičemž v tento termín odevzdané rozvahy a výkazy zisku a ztrát za období od roku 2008 do roku 2011 odevzdali bez podpisové doložky statutárního orgánu družstva. Závěrem tohoto popisu skutku okresní soud uvedl, že uvedeným jednáním ztížili insolvenčnímu správci zjištění a provedení úplného soupisu majetkové podstaty společnosti .

Strohé vyjádření znaku spočívajícím v hrubém ztížení výkonu funkce insolvenčního správce tak již na první pohled vzbuzuje pochybnosti o jeho naplnění v zákonem předpokládané intenzitě. Nestačí totiž pouhé ztížení výkonu funkce insolvenčního správce , ale podmínkou trestnosti pachatele je, že půjde o hrubé ztěžování, tzn. že insolvenční správce musí vynaložit podstatně větší úsilí k plnění svých povinností, které s výkonem jeho funkce spojuje zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů (obecně srov. § 36, dále např. § 294 tohoto zákona). O taková zjištění však soudy svůj právní závěr neopřely, a je třeba dát za pravdu dovolatelům, že ani nemohly, neboť z obsahu trestního spisu, především z výpovědi samotného Ing. Davida Jánošíka nejsou zřetelné okolnosti, z nichž by bylo možné posoudit, zda jeho snaha konat úkony po prohlášení konkursu na majetek Českomoravského stavebního a bytového družstva, byla ovlivněna jednáním obviněných popsaným ve výroku o vině pod bodem 2). Ve své výpovědi u hlavního líčení tento svědek popisoval komunikaci s obviněným Ing. L. V., který reagoval na jeho výzvu z listopadu 2011 před vánočními svátky s tím, že žádal o poskytnutí delší doby k vydání účetních dokladů. Insolvenční správce na to však reagoval ihned počátkem nového roku a již dne 5. 1. 2012 podal trestní oznámení na oba obviněné, v němž se dokonce zmiňuje o nulové součinnosti osob zastupujících dlužníka s tím, že není schopen konat úkony insolvenčního řízení. Nejvyšší soud tyto skutečnosti zmiňuje jen z toho důvodu, že určitým způsobem demonstruje přístup některých insolvenčních správců, kteří evidentně přenáší na orgány činné v trestním řízení část svých vlastních povinností, a do jisté míry očekávají větší součinnost ze strany povinných osob zastupujících dlužníka poté, co budou vyzváni orgány policie k podání vysvětlení. Samozřejmě nelze vyloučit možný postih odpovědných osob jednajících jménem právnické osoby dlužníka, či fyzických osob. V rámci trestního stíhání za přečin podle § 225 tr. zákoníku, avšak současně je nutné vždy posuzovat konkrétní okolnosti včetně úrovně součinnosti, jaká je insolvenčnímu správci z jejich strany poskytována tak, aby bylo alespoň důvodné podezření o naplnění jednotlivých znaků jeho skutkové podstaty. Nelze totiž pominout, že povinnost součinnosti má v insolvenčním řízení nejen dlužník (viz § 210 insolvenčního zákona), ale též orgány veřejné správy, které poskytují insolvenčnímu správci údaje o majetku dlužníka, a to ve stejném rozsahu, v jakém by je poskytly dlužníku (srov. zejména § 43 insolvenčního zákona). Insolvenční správce proto své úkoly plní nejen v součinnosti s dlužníkem, ale je oprávněn vyžadovat údaje o majetku náležejícím do majetkové podstaty s využitím součinnosti orgánů státní správy včetně finančních institucí. Pokud tedy není spolupráce s dlužníkem tzv. ideální , nebo jako v dané věci, nemá dlužník vyžadované podklady k dispozici, může, resp. musí insolvenční správce požadovat součinnost i od dalších subjektů, které mohou přispět ke zjištění majetku náležejícímu do majetkové podstaty. Navíc ve věci obviněných se insolvenční správce rozhodl podat trestní oznámení prakticky měsíc poté, co byl obviněným Ing. L. V. požádán o poskytnutí lhůty, byť nebyla přímo specifikována. V takto krátkém čase od zaslání žádosti o předložení účetních dokladů a s vědomím možnosti vzájemné komunikace skutečně nemohlo být podezření z neplnění povinností dlužníka důvodné.

Nelze totiž odhlédnout od významného zjištění, jak bylo konstatováno v předcházející části tohoto rozhodnutí, a které se také stalo podkladem výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně. Obvinění byli v situaci, kdy nejméně po dobu dvou let před jejich nástupem do funkce statutárního orgánu družstva nebylo jeho účetnictví zpracováváno buď vůbec, nebo nedostatečně a v rozporu s požadavky zákona o účetnictví. Obviněný Ing. L. V. se podle své výpovědi nakonec snažil sám napravit tento stav, avšak neměl potřebné znalosti a dovednosti, aby tak mohl učinit bezodkladně poté, co jej insolvenční správce požádal o předání příslušných dokumentů.

Soudy ve věci rozhodující se proto musely zabývat právě tím, zda obvinění mohli splnit požadavky insolvenčního správce, zejména pokud současně rozhodovaly o jejich vině přečinem podle § 254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Nejvyšší soud se ke stejné otázce vyslovil např. v usnesení ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 5 Tdo 891/2012 tak, že v případech, kdy účetnictví společnosti neobsahuje určené doklady, jež by pachatel měl ve své moci v době zahájení insolvenčního řízení a jež by úmyslně odmítal předat insolvenčnímu správci, není možné dovodit jeho trestní odpovědnost za přečin podle § 225 tr. zákoníku. Situace obviněných Ing. L. V. a Ing. arch. T. V. je skutkově srovnatelná s věcí, v níž Nejvyšší soud přijal vyslovený závěr. Jednočinný souběh trestných činů porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku s trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 tr. zákoníku je sice možný, avšak zejména ve věcech, v nichž je druhý ze jmenovaných trestných činů spáchán podle odst. 1 alinea první, tj. tím, že pachatel nevede účetní knihy, zápisy či jiné doklady, musí soudy důsledně zvažovat použití právní kvalifikace podle § 225 tr. zákoníku. Pokud je totiž pachateli tohoto přečinu kladeno za vinu, že nepředal insolvenčnímu správci příslušné účetní doklady, musí být najisto zjištěno, že tak učinit mohl, tzn. že je měl k dispozici. Těžko lze od pachatele oprávněně požadovat, aby insolvenčnímu správci předložil něco, co vůbec neexistuje. V těchto případech tak zřejmě nebude jednočinný souběh označených trestných činů možný.

Napadené usnesení odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně jsou zatíženy ještě další právní vadou, která nebyla výslovně obviněnými v dovolání vytýkána, a která se týká dalšího znaku skutkové podstaty přečinu podle § 225 tr. zákoníku spočívajícímu v ohrožení účelu insolvenčního řízení. Následkem jednání pachatele, který maří, nebo jako v daném případě hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, musí být ohrožení účelu insolvenčního řízení. Přestože tento účel insolvenční zákon výslovně nedefinuje, lze jej dovodit především z ustanovení § 1. Jde o řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka v soudním řízení některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů dlužníka k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů nebo aby bylo dosaženo oddlužení dlužníka. Tento účel je současně třeba vykládat v souvislosti se zásadami insolvenčního řízení, jak jsou stanoveny v § 5 insolvenčního zákona (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2264-2265 s.)

Jak je patrné z popisu skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, spatřoval tento soud naplnění citovaného následku přečinu v tom, že obvinění ztížili zjištění a provedení úplného soupisu majetkové podstaty společnosti , zřejmě měl na mysli Českomoravského stavebního a bytového družstva. Uvedená formulace však spíše připomíná okolnosti charakterizující objektivní stránku tohoto přečinu v alternativě hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce . K tomuto znaku se již Nejvyšší soud vyjadřoval v souvislosti s důvodně uplatněnou námitkou týkající se intenzity ztěžování v hrubé míře. Také odůvodnění obou napadených rozhodnutí postrádá jakékoli úvahy vztahující se k citovanému následku, který musel být vyvolán v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním obou obviněných, pokud byli za přečin podle § 225 tr. zákoníku odsouzeni. Výsledky dosud provedeného dokazování podle názoru Nejvyššího soudu zatím neumožňují přijmout jasný závěr o tom, že v důsledku neposkytnutí součinnosti insolvenčnímu správci, což navíc bylo dovolacím soudem zpochybněno, skutečně nebylo možné náležitým způsobem uspořádat majetkové vztahy dlužníka, a to nejméně k vyjmenovaným věřitelům, případně nebylo možné dosáhnout co nejvyššího poměrného uspokojení jejich pohledávek v insolvenčním řízení.

Nejvyšší soud na podkladě opodstatněně namítaných právních vad, které odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a jemu předcházející řízení včetně rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové nemohou obstát. Proto zrušil obě tato rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. řádu včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu ve smyslu § 265k odst. 2 tr. řádu. Jelikož zjištěné vady mají původ již v rozsudku soudu prvního stupně, přikázal Nejvyšší soud tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V novém hlavním líčení odstraní soud vytýkané vady, za tímto účelem doplní dokazování v potřebném rozsahu, přinejmenším o výslech insolvenčního správce Ing. Davida Jánošíka, aby mohl náležitým způsobem posoudit, zda zjištěná úroveň součinnosti, kterou obvinění tomuto svědkovi poskytovali, vyvolala u něho potřebu vynaložit značné úsilí k opatření všech podkladů nezbytných pro naplnění účelu insolvenčního řízení. Z veřejně přístupného výpisu z Obchodního rejstříku totiž dovolací soud zjistil, že do doby vydání tohoto rozhodnutí nebylo insolvenční řízení Českomoravského stavebního a bytového družstva skončeno. Současně soud prvního stupně znovu posoudí veškeré významné okolnosti, které z dosud provedeného a doplněného dokazování vyjdou najevo tak, aby mohl náležitým způsobem posoudit naplnění všech znaků skutkové podstaty obou přečinů, za něž obviněné Ing. L. V. a Ing. arch. T. V. odsoudil svým prvním rozsudkem z 23. 1. 2014, ve smyslu shora uvedených výhrad. Přitom bude vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který vyslovil v tomto usnesení podle § 265s odst. 1 tr. řádu. Současně bude v novém řízení a rozhodnutí respektovat podle § 265s odst. 2 tr. řádu zákaz reformationis in peius.

Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2015 Předsedkyně senátu: JUDr. Blanka Roušalová