5 Tdo 1403/2003
Datum rozhodnutí: 17.12.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1403/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2003 o dovolání podaném obviněným M. F., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 6 To 207/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 51/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 2 T 51/2002, byl obviněný M. F. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., kterého se podle výroku citovaného rozsudku dopustil tím, že dne 24. května 2002 v Ch., kolem 22:00 hodin v bytě v 1. patře domu č. 46 v Evropské ulici společně s dalšími dvěma neznámými pachateli napadli poškozeného občana Spolkové republiky Německo J. P. S., kterého do tohoto bytu nalákali nezjištěný muž a žena pod záminkou poskytnutí sexuálních služeb, natlačili jej na zeď a požadovali po něm zaplacení částky 1.000 EUR, povalili jej na zem, obviněný F. jej fackoval, prohledali jej, z kapsy mu vzali peněženku s částkami nejméně 1.500,- Kč a 100 EUR v kursovní hodnotě 3.060,- Kč, kapesní slzotvorný prostředek ve spreji v ceně 50,- Kč a dálkové ovládání autoalarmu s imobilizérem od vozidla poškozeného v ceně 1.500,- Kč a požadovali po něm prozrazení PIN kódu k bankovní kartě, kterou měl poškozený v peněžence, přinutili jej, aby s nimi šel před dům s tím, že z bankomatu vyberou finanční hotovost, poškozenému se podařilo obviněnému a jeho spolupachatelům vytrhnout a přes jejich odpor naskočil do neznámého vozidla, nechal se odvézt k čerpací stanici odkud telefonicky přivolal policii, tohoto jednání se obviněný dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. 1 T 102/94, byl odsouzen i pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, který vykonal dne 7. 3. 1999, a dále byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 2 T 33/97, pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., podle § 37 tr. zák. bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. 1 T 102/94. Za tento trestný čin mu byl podle § 234 odst. 1 tr. zák. a § 42 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území působnosti Okresního soudu v Chebu v trvání 5 roků.

O odvolání obviněného a Okresního státního zástupce v Chebu rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 6 To 207/2003, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

Shora citované usnesení Krajského soudu v Plzni napadl obviněný M. F. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a též na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že se žalovaného skutku nedopustil. Soudům obou stupňů postačovalo k odsouzení obviněného výhradně svědectví poškozeného, které navíc nebylo ověřováno z jiných zdrojů. V dalších námitkách zpochybnil hodnocení jeho osoby soudy obou stupňů jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák., když toto hodnocení nevyplývá z hlubšího pohledu na osobu obviněného, zejména s ohledem na jeho pozitivní přístup k získání zaměstnání a vztah k rodině. V petitu svého dovolání proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a zprostil obviněného obžaloby.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se k dovolání a uvedla, že obsah námitek dovolatele je z hlediska důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. dílem neodůvodněný, dílem zcela irelevantní. Dovolací námitky směřují výhradně ke změně skutkových zjištění a uplatněný dovolací důvod je podle jejího názoru naplněn pouze námitkou nesprávnosti posouzení obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák. Protože však u obviněného byly splněny jak formální, tak materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak podle § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Proto bylo dále třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání z citovaného důvodu je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku (nebo jiné hmotně právní posouzení). Poněvadž, jak je uvedeno výše, se nelze v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li podmíněna nesprávným skutkovým zjištěním.



Jak vyplývá z výše uvedeného, obviněný na podporu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyslovil námitky spočívající ve zpochybnění odsouzení obviněného výhradně na základě svědectví poškozeného, v tvrzení, že skutek nebyl prokázán a že se žalovaného skutku nedopustil. Ve vztahu k těmto námitkám Nejvyšší soud shledal, že zpochybňují skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů, vyplývající z procesu provádění a hodnocení důkazů. Výše uvedené dovolací námitky tedy směřují do oblasti skutkových zjištění. Tato skutková zjištění však podle názoru Nejvyššího soudu nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání, jak je vysvětleno shora.

Námitku nesprávného hodnocení osoby obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud shledal obsahově vyhovující uplatněnému dovolacímu důvodu, jedná se však o námitku neopodstatněnou, jak je rozvedeno níže.

Podle § 41 odst. 1 tr. zák. se pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle odstavce 2 téhož ustanovení jsou zvlášť závažnými trestnými činy trestné činy uvedené v § 62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.

Podle skutkových zjištění v předmětné trestné věci se obviněný dne 24. května 2002 dopustil trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. 1 T 102/94, byl odsouzen mimo jiné i pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, který vykonal dne 7. 3. 1999, a dále byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 2 T 33/97 pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kdy podle § 37 tr. zák. bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. 1 T 102/94. Z těchto skutečností lze dovodit, že obviněný se v době kratší než tři a půl roku od výkonu trestu za předchozí zvlášť závažný úmyslný trestný čin a po uplynutí dvou a půl roku po odsouzení za další trestný čin loupeže opětovně dopustil trestného činu loupeže, tedy zvlášť závažného úmyslného trestného činu ve smyslu ust. § 41 tr. zák. Není tedy pochyb o naplnění formálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy. Ostatně dovolatel nevyslovil námitky proti splnění těchto podmínek v posuzované trestní věci.

Z obsahu spisu Nejvyšší soud dále zjistil, že soud prvního stupně při posuzování splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. bral v úvahu nejen skutečnost, že obviněný již v minulosti spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin a byl za tento trestný čin potrestán, ale také jej posuzoval z pohledu, zda tento zvlášť závažný úmyslný trestný čin, který spáchal opětovně po svém předchozím odsouzení, pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, když mj. uvedl, že obviněný byl v minulosti pětkrát souzen, z toho dvakrát pro trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a po návratu z výkonu trestu navázal na stejný způsob života. Pro doplnění okolností, které vyjadřují naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je možné na podkladě trestního spisu pouze doplnit, že obviněný je osobou, která se opakovaně dopouští protiprávního jednání, včetně násilné trestné činnosti za účelem obohacení, má sklony k nadměrnému požívání alkoholu i omamných látek, v minulosti již byl dvakrát odsouzen pro závažný trestný čin loupeže. V předmětné věci tento trestný čin spáchal lstivým a bezohledným způsobem, přičemž doba, která uplynula od posledního výkonu trestu odnětí svobody a spácháním posuzovaného skutku je poměrně krátká. Uvedené okolnosti pro svou závažnost podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost a u obviněného není tedy pochyb o naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák., když na závažnosti výše uvedených skutečností nic nemění ani dovolatelem tvrzený kladný vztah k práci (který je však v rozporu se zjištěnou skutečností) a rodině ani obecná výtka absence hlubšího pohledu na jeho osobu.

S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v posuzovaném případě byla osoba obviněného hodnocena jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. v souladu s požadavky platné právní úpravy, a to z hlediska naplnění formálních i materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy. Nejvyšší soud tedy námitky dovolatele ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje za neodůvodněné, když ostatní námitky dovolání zpochybňují skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů a tomuto dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.



Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Protože stanovisko dovolatele ohledně hodnocení jeho osoby je v rozporu s výkladem Nejvyššího soudu, jak je uvedeno shora, Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné a rozhodl tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. prosince 2003

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová