5 Tdo 1382/2006
Datum rozhodnutí: 06.12.2006
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1382/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. prosince 2006 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 7 To 128/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 T 231/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. M. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 15 T 231/2001, uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině tohoto rozsudku.

Za to byl obviněný Ing. M. B. podle § 256 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Podle § 229 odst. 3 tr. řádu byl poškozený Ing. J. V. S. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Citovaný rozsudek Okresního soudu v Ostravě napadl obviněný Ing. M. B. odvoláním, které Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 3 To 15/2004, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Ostravě i proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě podal obviněný Ing. M. B. dne 16. 7. 2004 dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 29. 12. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1344/2004, tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 3 To 15/2004, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 15 T 231/2001, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Na podkladě tohoto rozhodnutí dovolacího soudu pak rozhodl Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 15 T 231/2001, tak, že uznal obviněného Ing. M. B. vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák.

Za to byl obviněný Ing. M. B. odsouzen podle § 256 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 10 měsíců. Současně byl poškozený Ing. J. V. S., podle § 229 odst. 3 tr. řádu odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Z podnětu dalšího odvolání obviněného Ing. M. B. Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 7 To 128/2006, jako soud odvolací podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Ostravě a rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově tak, že uznal obviněného vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Tohoto trestného činu se obviněný dopustil tím, že v době od 5. 11. 1999 do 13. 2. 2000 poté, co si nechal dne 5. 11. 1999 na bankovní účet svého bratra J. B., ke kterému měl současně dispoziční právo, převést z bankovního účtu svého právního zástupce JUDr. P. S., částku 1 197 616,25 Kč, kterou na tento účet zaslala obchodní společnost O.-O., a. s., vybral uvedenou částku v hotovosti z bankovního účtu a postupně i později z ní hradil pohledávky jiných věřitelů v celkové výši 469 065,- Kč a zbytek ve výši 728 551,25 Kč použil pro svou potřebu. Obviněný přitom jednal v úmyslu zamezit použití částky ve výši 1 197 616,25 Kč na úhradu pohledávky věřitele obviněného obchodní společnosti V., a. s., která byla tomuto věřiteli přiznána rozsudkem bývalého Krajského obchodního soudu v Ostravě sp. zn. 17 Cm 84/96 ve výši 2 084 654,- Kč. Popsaným jednáním tedy obviněný znemožnil svému věřiteli obchodní společnosti V., a. s., alespoň částečnou úhradu pohledávky, která byla dne 14. 2. 2000 postoupena fyzické osobě podnikateli Ing. J. V. S. čímž způsobil škodu ve výši nejméně 728 551,25 Kč.

Podle § 256 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému za popsaný trestný čin uložen trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Současně Krajský soud v Ostravě rozhodl podle § 229 odst. 1 tr. řádu tak, že poškozený Ing. J. V. S. byl odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 10. 7. 2006, jeho obhájci rovněž dne 10. 7. 2006 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 7. 7. 2006.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný Ing. M. B. dne 11. 9. 2006 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný považuje popis skutku uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně za nesprávný a shledává ho v rozporu s provedeným dokazováním. Obviněný přitom uvádí vlastní verzi skutkového děje a soudům nižšího stupně vytýká, že nesprávně posoudily subjektivní stránku trestného činu, jehož spácháním byl uznán vinným. V rámci této námitky obviněný poukazuje na rozhodné skutkové okolnosti, které podle jeho názoru nasvědčují tomu, že jednáním obviněného nemohlo dojít ke zmenšení majetkových aktiv, a tím ani k poškození věřitele obchodní společnosti V., a. s. Podle přesvědčení obviněného bylo na tomto věřiteli, aby svá práva hájil všemi právními prostředky, přičemž v posuzované věci není možné nečinnost věřitele přičítat k tíži obviněného. Jak dále obviněný ve svém dovolání uvádí, soudy nižších stupňů mu spolehlivě neprokázaly, zda naplnil znaky obsažené v ustanovení § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Obviněný rovněž zdůrazňuje, že v inkriminované době jednal se zástupci věřitele o uspokojení pohledávky a věřitel byl také obeznámen se stavem jeho majetku. Obviněný rovněž nesouhlasí s trestním stíháním své osoby, neboť nezpůsobil porušení zájmu chráněného trestním zákonem. Za závažný nedostatek považuje obviněný skutečnost, že soudy nižších stupňů údajně nerespektovaly závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v předchozím dovolacím řízení. Podle obviněného odvolací soud rozhodl o skutku, který nebyl uveden v žalobním návrhu. Navíc se obviněný domnívá, že mu odvolací soud odňal možnost podat proti takovému rozhodnutí řádný opravný prostředek.

Závěrem svého dovolání obviněný Ing. M. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a aby přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby při zrušení napadených rozhodnutí dovolací soud rozhodl sám ve věci rozsudkem, kterým obviněného zprostí obžaloby v celém rozsahu.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného Ing. M. B. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle státního zástupce jsou námitky obviněného, kterými zpochybňuje skutkový stav, mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Namítá-li obviněný, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily subjektivní a objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., považuje státní zástupce za dostačující popis skutku uvedený ve výroku o vině napadeného rozsudku. Jak uvádí státní zástupce, nelze přisvědčit ani námitce obviněného, kterou vytýká porušení totožnosti skutku, protože odvolací soud v posuzované věci pouze upřesnil popis skutku. Takovým zpřesněním popisu skutku nedošlo podle názoru státního zástupce k porušení totožnosti skutku ani zákazu reformationis in peius.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. M. B. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, opírá obviněný Ing. M. B. jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný Ing. M. B. však konkretizoval uplatněný dovolací důvod podle citovaného ustanovení ve svém dovolání mimo jiné tím, že podle jeho názoru odvolací soud nesprávně posoudil provedené důkazy, na jejichž základě pak dospěl k údajně nesprávnému popisu skutku. Dále se obviněný domnívá, že ho odvolací soud odsoudil pro jiný skutek, než pro který byla podána obžaloba.

V souvislosti s uvedenými dovolacími námitkami obviněného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné skutkové zjištění ani nedostatky v dokazování, neboť takový důvod není zahrnut v ustanovení § 265b tr. řádu o důvodech dovolání. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých, výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který je oprávněn za tím účelem provádět důkazy (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání jakýchkoli rozhodnutí soudů druhého stupně a z hlediska všech namítaných vad. Nejvyšší soud nemůže posuzovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět, jak je patrné z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. M. B., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z námitek proti hodnocení důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování opodstatněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. M. B. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu při dokazování, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec citovaného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Uvedená argumentace se vztahuje rovněž na tu námitku obviněného Ing. M. B., kterou ve svém dovolání vytýkal soudům nižších stupňů nedodržení totožnosti skutku ve vztahu k trestnému činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., protože jde o procesní námitku, která nemůže založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Povinnost zachovat totožnost skutku totiž stanoví trestní řád jako procesní právní norma (viz zejména ustanovení § 2 odst. 8, § 180 odst. 1 a § 220 odst. 1 tr. řádu), takže tato pravidla se netýkají posouzení stíhaného skutku podle norem hmotného práva ani jiného hmotně právního posouzení. Proto dovolací námitka obviněného, v níž argumentuje nedodržením totožnosti skutku, je rovněž mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k ní nemohl nijak přihlížet. Ze stejných důvodů se dovolací soud nemohl zabývat ani tvrzením obviněného, že pokud odvolací soud údajně rozhodl o jiném skutku, než který byl uveden v žalobním návrhu, odepřel obviněnému podle jeho názoru možnost podat proti tomuto rozhodnutí řádný opravný prostředek.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že popis skutku obsažený ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu obsahuje úplné slovní vyjádření skutkových okolností rozhodných pro naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., přičemž podle názoru dovolacího soudu zde došlo toliko ke zpřesnění popisu skutku původně uvedeného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Tím nemohla být dotčena totožnost stíhaného skutku, jehož spácháním byl obviněný Ing. M. B. uznán vinným, protože se nijak nezměnila podstata jeho jednání ani způsobeného následku, takže nemohlo dojít ani k odepření přístupu obviněného k druhé instanci. Jak vyplývá z dosavadního průběhu trestního řízení, odvolací soud se zabýval posuzovanou věcí opakovaně z podnětu řádného opravného prostředku (odvolání) obviněného, o němž vždy věcně rozhodl.

Uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu neodpovídají ani výtky obviněného Ing. M. B. o údajném nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v předchozím rozhodnutí o dovolání a navíc v nyní napadeném rozhodnutí odvolacího soudu neshledal Nejvyšší soud nic, co by odporovalo uvedenému právnímu názoru. Naopak, odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a sám ve věci znovu rozhodl právě proto, aby zde byl naprostý soulad s právním názorem Nejvyššího soudu obsaženým v dřívějším dovolacím rozhodnutí.

Jedinými námitkami, které lze formálně podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jsou tak tvrzení obviněného Ing. M. B., že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily objektivní a subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen.

Pokud jde o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 tr. zák., dovolací soud připomíná, že ke spáchání tohoto trestného činu se zásadně vyžaduje úmyslné zavinění. K úmyslnému zavinění přitom postačí, když pachatel majetkovými dispozicemi se svým majetkem alespoň částečně znemožnil uspokojení pohledávky svého věřitele, přičemž si byl současně vědom okolností rozhodných pro vyvolání tohoto škodlivého následku a pro případ jeho způsobení s ním byl alespoň srozuměn [srov. § 4 písm. b) tr. zák.]. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, o zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině lze tedy na srozumění se způsobením škodlivého následku usuzovat z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52).

Jak je zřejmé z rozhodných skutkových zjištění, která v posuzované věci učinily soudy nižších stupňů, obviněný Ing. M. B. naplnil podle Nejvyššího soudu subjektivní stránku skutkové podstaty citovaného trestného činu poškozování věřitele tím, že navzdory svému dlužnickému postavení vůči věřiteli obchodní společnosti V., a. s., odstranil z příslušného bankovního účtu vlastní peněžní prostředky ve výši specifikované ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a tímto jednáním způsobil svému věřiteli, tj. obchodní společnosti V., a. s., škodu přesahující hranici pro kategorii značné škody (§ 89 odst. 11 tr. zák.). Za situace, když obviněný neměl žádný další cenný majetek použitelný k uspokojení pohledávky uvedeného věřitele, si obviněný musel být vědom toho, že odstraněním předmětného majetku (tj. finančních prostředků z bankovního účtu) může způsobit škodlivý následek spočívající ve zmaření uspokojení pohledávky zmíněného věřitele, a pro případ jeho způsobení s tím byl srozuměn. Obviněný tedy nemohl počítat se žádnou skutečností, která by zabránila tomuto následku. Navíc z hlediska zavinění ve vztahu k těžšímu následku v podobě způsobení značné škody (§ 256 odst. 3 tr. zák.) postačí, pokud ho pachatel (tj. obviněný) způsobil z nedbalosti [§ 6 písm. a) tr. zák.], neboť trestní zákon zde nevyžaduje úmyslné zavinění. Námitka obviněného, kterou zpochybňuje naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, je proto zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o námitku obviněného Ing. M. B., že soudy nižších stupňů údajně nesprávně posoudily objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 tr. zák., uvádí dovolací soud následující. V citovaném ustanovení trestního zákona jsou obsaženy čtyři základní formy jednání, kterými pachatel může po objektivní stránce naplnit skutkovou podstatu tohoto trestného činu. V případě obviněného Ing. M. B. bylo jeho jednání posouzeno jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. ve formě, jejíž podstatou je zmenšení majetku dlužníka, z kterého by se věřitel mohl uspokojit. Za správný považuje Nejvyšší soud i závěr soudů nižších stupňů, pokud kvalifikovaly způsob, jímž došlo ke zmenšení dlužníkova majetku, jako odstranění části majetku obviněného. Dovolací soud přitom poznamenává, že za odstranění majetku nebo jeho části je třeba považovat takové jednání pachatele, jehož výsledkem je ukrytí (části) majetku a jeho vynětí z dosahu věřitele, a to za současného uchování možnosti pachatele, aby s tímto majetkem dále disponoval. K odstranění majetku nebo jeho části tak může dojít např. tím, že pachatel převede peníze ze svého účtu na účet jiné osoby tak, aby se z nich věřitel nemohl domoci uspokojení své pohledávky. Jednání obviněného, které je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, lze tedy považovat za odstranění (části) majetku použitelného k uspokojení pohledávky věřitele, jak ostatně správně uzavřel odvolací soud. Žádné pochybnosti pak nejsou ani o existenci následku způsobeného tímto jednáním, protože zde zůstala neuspokojená pohledávka původního věřitele obchodní společnosti V., a. s. Stejně tak je nesporná existence příčinné souvislosti mezi uvedeným jednáním obviněného a jím způsobeným následkem, takže byly naplněny všechny znaky objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Námitka obviněného zpochybňující tento závěr je proto zjevně neopodstatněná.

Dále se Nejvyšší soud zabýval tou částí dovolání obviněného Ing. M. B., v níž poukazuje na neopodstatněnost svého trestního stíhání, neboť údajně neporušil zájem chráněný trestním zákonem. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že objektem skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. je zájem na ochraně majetkových práv věřitelů. Jak jednoznačně vyplývá z rozhodných skutkových okolností vyjádřených v popisu skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, obviněný posuzovaným jednáním za shora popsaných skutkových okolností porušil zájem chráněný citovaným ustanovením trestního zákona, a to zájem věřitele na uspokojení jeho pohledávky, protože výběrem peněz (použitelných k tomuto účelu) z bankovního účtu a jejich použitím k jinému účelu znemožnil úhradu pohledávky původního věřitele obchodní společnosti V., a. s. Podle názoru Nejvyššího soudu bylo proto namístě, pokud soudy nižších stupňů uplatnily vůči obviněnému prostředky trestního práva, byť uložený trest není nijak přísný či výrazně represivní.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. M. B. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 6. prosince 2006

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y