5 Tdo 138/2004
Datum rozhodnutí: 11.02.2004
Dotčené předpisy:




5 Tdo 138/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2004 o dovolání, které podal obviněný M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 7 To 436/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 2 T 42/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný M. M. byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 2 T 42/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 7 To 436/2003, uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil dílem sám a dílem ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. se spoluobviněným M. N. nebo A. J., a to jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod body A. a D. Toto jednání spočívalo ve 14 dílčích útocích, v jejichž rámci se obviněný M. M., případně i s uvedenými spoluobviněnými vloupali do bytů, domů a obchodních provozoven, kde odcizili peníze a další věci.

Za to byl obviněný M. M. podle § 247 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 a 1/2 roku, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Postupem podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1, 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Současně byl uznán vinným i spoluobviněný M. N. a byl mu uložen trest.

Rozsudek Krajského soudu v Brně byl vydán z podnětu odvolání obou spoluobviněných podaných proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud napadené rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. d) odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl. Opis tohoto rozhodnutí byl obviněnému M. M. doručen dne 29. 10. 2003, jeho obhájkyni také dne 29. 10. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 27. 10. 2003.



Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný M. M. dne 3. 12. 2003 prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný uvádí, že se ke spáchání trestné činnosti, která mu byla obžalobou kladena za vinu, v podstatě doznal, avšak tvrdí, že od počátku trestního řízení popírá vloupání do prodejny v Č., tedy spáchání jednoho z dílčích útoků. Podle názoru obviněného mu zmíněné jednání nebylo řádně prokázáno a soud tak věc nesprávně posoudil, protože ze spáchání tohoto útoku je usvědčován toliko svým spoluobviněným. Druhou námitkou obviněného je potom tvrzení, podle něhož se neztotožňuje s výší škody. Má za to, že v mnoha případech byla doba od vloupání do okamžiku zjištění trestné činnosti delší a objekty zůstaly nezajištěny, tudíž nelze vyloučit, že tohoto časového úseku nezneužil k odcizení věcí z objektu někdo jiný. Obviněný se proto domnívá, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že z jednotlivých objektů odcizil jen některé věci v určité hodnotě. Obviněný dále nesouhlasí s vyčíslením škody u některých odcizených věcí, resp. má za to, že škoda nebyla řádně prokázána a doložena. Podle jeho názoru se soudy dříve činné ve věci řádně nevypořádaly s jeho obhajobou ohledně zmíněných okolností, a proto se mu i uložený trest jeví nepřiměřený.

Závěrem svého dovolání obviněný M. M. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) rozhodl tak, že se obviněný M. M. zprošťuje části obžaloby pro výše zmíněný dílčí skutek, a dále aby rozhodl o trestu.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného M. M. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je z obsahu dovolání zcela evidentní, že obviněný opřel veškerou svoji argumentaci jen o skutkové námitky, které směřují pouze proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaká zjištění z nich vyvodily. Má však za to, že podobu skutkových závěrů nemůže Nejvyšší soud měnit, tudíž jde o dovolání podané ve skutečnosti z jiného důvodu, než jaký je uveden v § 265b tr. řádu. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného M. M. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu, kterým byl potvrzen ve výroku o vině rozsudek soudu prvního stupně a kterým byl obviněnému uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. J. Ř., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu ve Znojmě dne 3. 12. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný M. M. poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podstatou námitek obviněného je jednak tvrzení, že se nedopustil jednoho z dílčích skutků, jehož spácháním byl uznán vinným, a dále že vyčíslená škoda nebyla řádně prokázána a doložena. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný M. M. shledává primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z nichž vycházely soudy obou stupňů, a v hodnocení důkazů, které provedly. Předpoklady pro jiné posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z odlišných skutečností, než jaké soud vzal v úvahu.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění ani vadné hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. M., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný M. M. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, resp. z odlišné verze skutkového stavu, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. M. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil všech dílčích skutků tak, jak je popsáno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se ztotožnil i soud odvolací. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestných činů činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., zčásti spáchaných ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Shora zmíněnými námitkami obviněného M. M. tedy ve skutečnosti není vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž v podstatě nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení napadeného dílčího skutku, a proti postupu soudů při hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.

Nepřiměřenost uloženého trestu nejde-li o jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu sama o sobě rovněž nemůže založit existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný M. M. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a mohl tak rozhodnout podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 11. února 2004

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y