5 Tdo 1377/2013
Datum rozhodnutí: 22.01.2014
Dotčené předpisy: § 254 odst. 1 bod 3 tr. zákoník



5 Tdo 1377/2013-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. ledna 2014 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. Š. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 61 To 370/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 51/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 4 T 51/2012, byl obviněný Ing. J. Š. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku. Za tento přečin byl odsouzen podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal nalézací soud poškozené občanské sdružení Sportovní klub Slavia Praha s jeho nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 61 To 370/2012, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Ing. J. Š. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 1 Zt 13/2012, ze skutku kvalifikovaného jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku.

Tento rozsudek Městského soudu v Praze napadl dovoláním nejvyšší státní zástupce, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na podkladě tohoto dovolání Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 Tdo 277/2013, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 61 To 370/2012, včetně obsahově navazujících rozhodnutí a přikázal Městskému soudu v Praze, aby danou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V novém řízení se měl odvolací soud v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu znovu zabývat odvolacími námitkami obviněného, přitom však respektovat jeho právní názor ohledně naplnění znaku zatajení .

Věc se tak vrátila k Městskému soudu v Praze, který konal nové odvolací řízení a rozhodl rozsudkem ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 61 To 370/2012. Z podnětu odvolání obviněného zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku, za což byl podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Poškozené občanské sdružení Sportovní klub Slavia Praha soud odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti v pořadí druhému rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání obviněný Ing. J. Š., a to prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ondřeje Tošnera, Ph. D., přičemž svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný v důvodech svého mimořádného opravného prostředku především odmítl svou trestní odpovědnost za skutek, jímž byl uznán vinným, neboť vůči poškozenému občanskému sdružení pouze uplatňoval svůj nárok v souladu s ustanovením § 560 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tudíž jde o zákonem dovolený výkon práva.

Podle jeho názoru došlo ke zcela nepřípustnému porušení zásady subsidiarity trestní represe a zneužití institutů trestního práva pro soukromoprávní účely, neboť oznamovatel občanské sdružení Sportovní klub Slavia Praha nevyčerpal pro dosažení plnění závazku prostředky soukromého práva, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1533/2010. Předložil obsáhlý výklad obou těchto principů subsidiarity trestního práva a principu ultima ratio doplněný o judikaturu Nejvyššího soudu.

Kladl důraz na to, že účetnictví bylo řádně vedeno, údaje v něm byly pravdivé a nezkreslené a rozhodně nebylo nijak změněno, zničeno, poškozeno, učiněno neupotřebitelným či zatajeno, nemohlo tedy dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Namítl, že pojmy obsažené v popisu skutkové podstaty nelze extenzivně rozšiřovat i na jednání další, zdánlivě se jim podobající.

Jednání, kterým podle soudů spáchal daný přečin, nesměřovalo proti žádnému veřejnoprávnímu orgánu, ale pouze vůči druhé smluvní straně. Rovněž odmítl, že by byl někým z občanského sdružení opakovaně vyzýván k vydání účetnictví, pokud se tak stalo ze strany Policie České republiky, tak v době jeho hospitalizace, kdy ani nemohl případný pokyn splnit. Poukázal na nutnost postupovat v souladu se zásadou trestního řízení in dubio pro reo a odkázal přitom na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 7. 2008 o stížnosti č. 35450/04 - Melich a Beck proti České republice. Napadený rozsudek je podle obviněného nezákonný, uvedený skutek nenaplňuje skutkovou podstatu daného trestného činu, stejně tak odmítl i naplnění subjektivní stránky. Účetnictví totiž bylo vydáno ihned poté, co byla zamítnuta stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, obviněný neměl v úmyslu účetnictví zatajit ve vztahu ke správním či finančním orgánům.

Dále obviněný namítl, že veškeré relevantní důkazy, o něž soud opřel svůj odsuzující rozsudek, se týkají zcela jiného jednání, než je skutek, jímž byl obviněný uznán vinným. Tyto důkazy měly souviset pouze se zpracováním mezd za prosinec 2010 či předchozí období, nikoli s nepředáním účetnictví nutným pro podání daňového přiznání občanského sdružení, neboť tyto doklady nebyly v daném okamžiku ještě zpracovány. Závěrem obviněný vyslovil názor o podjatosti svědkyně K. H., která taktéž zastávala funkci jednatelky společnosti DOSS účto s.r.o., a poukázal na skutečnost, že i ona měla ve své funkci povinnost účetnictví vydat, zejména v období, kdy byl obviněný v pracovní neschopnosti, a měla by tak být rovněž trestně odpovědná.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a v celém rozsahu jej zprostil obžaloby.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal naplnění formálních podmínek pro konání dovolacího řízení, přičemž zjistil, že obviněný Ing. J. Š. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř. ), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Obviněný své dovolání opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je však shledal nedůvodným.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zásadně naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Předem je nutné zdůraznit, že věcí se Nejvyšší soud zabývá již podruhé, jak bylo výše již stručně připomenuto. Městský soud v Praze v rámci nového projednání a rozhodnutí věci respektoval právní názor vyslovený Nejvyšším soudem ohledně naplnění znaku zatajení v usnesení ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 Tdo 277/2013 a nové odvolací rozhodnutí vychází ze správných úvah vyplývajících z konkrétní právní úpravy i soudní judikatury.

Hlavní výhradou, kterou obviněný v odůvodnění svého dovolání uplatnil, byl výkon oprávnění jemu vyplývajících z § 560 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013. Jedná se o institut závazkového práva tzv. vzájemné plnění , který by znamenal odchylku od zásady, že každý je povinen splnit svůj závazek v době stanovené ve smlouvě a vztahoval se na dvoustranně zavazující závazky. Podle tohoto ustanovení Mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je připraven jej splnit. I ten, kdo je povinen plnit předem, může své plnění odepřít až do té doby, kdy bude poskytnuto nebo zabezpečeno plnění vzájemné, je-li plnění druhého účastníka ohroženo skutečnostmi, které nastaly u druhého účastníka a které mu nebyly známy, když smlouvu uzavřel .
Z uvedené citace konkrétní právní úpravy účinné v době spáchání činu, je zřejmé, že není aplikovatelná na jednání, za něž byl v dané věci obviněný odsouzen. Stručně odkazem na komentář k k občanskému zákoníku Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460-880. Komentář. I. vydání Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1488, že dvoustranné závazky, jejichž plnění obou stran je na sebe vzájemně vázáno, jsou označovány jako synallagmatické. O vzájemnou podmíněnost plnění jde v občanskoprávních vztazích jednak v případě smluv, z nichž si mají účastníci plnit navzájem, a tam, kde to stanoví zákon. Každá ze smluvních stran je tak v postavení dlužníka a věřitele, neboť má vůči druhé straně povinnost něco plnit a má právo jiné plnění požadovat. Nárok obviněného na zaplacení faktury na částku 756.000,- Kč však nelze v žádném případě pod režim tzv. synallagmatických závazků podřadit.

Smlouvou o vedení účetnictví ze dne 1. 6. 1999 (založena na č. l. 8 trestního spisu) se společnost DOSS účto, s.r.o. (původně Sdružení DOSS Ing. J. Š.), nazvaná zpracovatel , závazala k vedení podvojného účetnictví dvou subjektů, a to Sportovního klubu Slavia Praha, občanské sdružení a Slaviasport s. r. o., oba se sídlem Praha 10, Vladivostocká 1460, nazvaná zadavatel . Na základě dodatku č. 2 této smlouvy z 2. 1. 2002 zůstal pouze jeden ze smluvních partnerů a to Sportovní klub SLAVIA PRAHA občanské sdružení. Tomu pak náležela povinnost poskytovat společnosti DOSS účto, s.r.o. veškeré potřebné účetní podklady a za toto vedení účetnictví platit smluvní cenu. Je pravda, že v dodatku č. 1 uvedené smlouvy uzavřené dne 1. 9. 1999 (č. l. 11-13 trestního spisu) je mj. obsažen závazek zadavatele zaplatit zpracovateli v případě jednostranné výpovědi smlouvy finanční náhradu ve výši dvanáctinásobku dohodnuté měsíční smluvní ceny. Bez ohledu na pochybnosti o platnosti, jež citované ujednání vzbuzuje již ze samé podstaty, navíc je podepsáno pouze jedním zástupcem z tehdy ještě existujících dvou zadavatelů , je zcela zřejmé, že uvedený nárok, jehož splnění se obviněný domáhal, nemá povahu vzájemně podmíněného plnění mezi jmenovanými stranami smlouvy o vedení účetnictví. Naopak svým obsahem v podstatě vylučuje možnost vzájemného podmínění a tudíž zániku závazku vzájemným plněním, jak umožňovalo ustanovení § 560 občanského zákoníku.

Obviněný, resp. společnost s ručením omezeným, jejímž jménem vystupoval, byl povinen vést řádně podvojné účetnictví druhé smluvní straně po dobu trvání smlouvy. S ohledem na výpověď a uplynutí výpovědní lhůty k 31. 12. 2010 tak skončil smluvní vztah a obviněný byl povinen vrátit vše, co měl ve svém držení za účelem naplňování obsahu smlouvy. Opakovaná tvrzení obviněného o souběžné povinnosti občanského sdružení zaplatit mu finanční částku vyplývající z dodatku č. 2, jak byl citován, nemají žádné opodstatnění a již vůbec ne souvislost s jím tvrzeným oprávněním vyplývajícím z tehdy účinného ustanovení § 560 občanského zákoníku. Účetní doklady byly v souladu s danou smlouvou předány zpracovateli k vedení účetnictví a ten je po jeho zpracování musí opět navrátit zadavateli, který má povinnost danou zákonnými předpisy uchovávat je pro daňové účely. Obviněnému nelze upřít právo domáhat se vyplacení dvanáctinásobku měsíční odměny po skončení smluvního vztahu, ale řádnou smírnou či soudní cestou, nikoli zadržováním účetních dokumentů a podkladů pro zpracování příslušných daňových přiznání subjektu daně. Aniž by mohl v tomto dovolacím řízení Nejvyšší soud předjímat případný úspěch či neúspěch občanskoprávního sporu, může bez dalších pochybností vyloučit možnou použitelnost ustanovení hmotného práva občanského ve znění účinném do 31. 12. 2013, na něž obviněný prakticky od samého počátku trestního řízení v rámci své obhajoby, nakonec i v dovolání poukazoval. (Po rekodifikaci soukromého práva s účinností od 1. 1. 2014 je institut vzájemného plnění upraven v ustanoveních § 1911 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.)

Důvodnost nelze přiznat ani námitkám obviněného o porušení zásady subsidiartity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio . Předně je nutné zdůraznit, že nová právní úprava trestního práva hmotného opustila zásadu tzv. materiálního pojetí trestného činu a vychází z formálního pojetí. Stručně řečeno tedy každý skutek, který lze podřadit skutkové podstatě některého z trestných činů vyjmenovaných ve zvláštní části trestního zákoníku, je tímto trestným činem a je nutné z něho vyvodit trestní odpovědnost toho, kdo jej spáchal. Určitou korekci představuje ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož lze trestní odpovědnost pachatele a důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Opět jednoduše vyjádřeno v případě méně závažných trestných činů může soud či jiný orgán činných v trestním řízení dospět k závěru, že i při naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu není nutné použít trestní právo proti pachateli protiprávního jednání, pokud k nápravě jeho následků postačí jiné prostředky. V praxi se totiž vyskytují případy protiprávních činů naplňujících všechny formální znaky trestných činů, které jsou však s ohledem na specifické okolnosti, za nichž k nim došlo, buď společensky zcela neškodné, nebo mají toliko zanedbatelnou společenskou škodlivost. (Srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 26/2013.)

O takový případ se však v trestní věci nejedná, neboť jak již bylo zdůrazněno, obviněný ačkoli opakovaně vyzýván, k čemuž ani nemusel být, nevrátil po ukončení smluvního vztahu občanskému sdružení veškerou účetní dokumentaci, kterou měl ve své moci a která byla nezbytná pro občanské sdružení za účelem plnění jeho zákonných daňových povinností. Z obsahu provedeného dokazování jasně vyplývá, že obviněný si byl sám vědom této své povinnosti, odmítl ji však naplnit proto, aby se domohl finančního plnění, jež druhá smluvní strana zpochybnila. V žádném případě se nedá takový způsob vymáhání vyplacení odměny považovat za méně společensky škodlivý, než jak předpokládá jedna z alternativ naplnění skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku. Obviněný tím, že odmítal sdělit místo uložení příslušných dokladů či je sám vydat, v podstatě znemožnil, resp. výrazně ztížil občanskému sdružení SK Slavia Praha podat daňové přiznání a ohrozil tak fiskální zájmy státu na správné vyměření a výběr daní. Objektem citovaného ustanovení trestního zákoníku je právě zájem na řádném vedení a uchování účetnictví a dalších dokladů mj. za účelem naplnění daňových nároků státu. Pokud obviněný po dobu více jak jednoho roku odmítal poskytnout subjektu daně jeho vlastní doklady, které byly způsobilé k vypracování daňových přiznání, k nimž byl tento subjekt ze zákona povinován, přičemž ze strany správce daně muselo dojít opakovaně k povolení odkladů k naplnění odvodní povinnosti, nejde o jednání bez společenské škodlivosti či s natolik zanedbatelnou měrou, že by nepřicházelo v úvahu použití trestní represe vůči obviněnému. Ostatně touto námitkou se, byť stručně, zabýval i odvolací soud na stranách 3 4 svého rozsudku.

Další námitky obviněného již nevytýkají porušení hmotného práva, jak vyžaduje uplatněný dovolací důvod, obviněný navíc převážně opakuje argumenty, které použil v předcházejících stadiích trestního řízení a s nimiž se soudy obou stupňů vypořádaly. Jak správně konstatoval odvolací soud, skutková zjištění nalézacího soudu jsou nesporná. Skutečnost, že obviněný dané účetnictví měl ve své dispozici a odmítl je vydat i přes opakované žádosti zástupců občanského sdružení Sportovní klub Slavia Praha, jasně vyplývá z obsahu trestního spisu (výzva k vydání účetnictví ze dne 18. 1. 2011, č. l. 20, opětovná výzva k vydání účetnictví ze dne 2. 2. 2011, č. l. 21, emailová žádost ze dne 11. 1. 2011, č. l. 22, odpověď na dopis DOSS účto s.r.o. ze dne 13. 2. 2011, č. l. 23, listiny o kontrole VZP ze dne 6. 4. 2011, č. l. 27). Dokonce i po zahájení úkonů trestního řízení odmítl obviněný jakoukoli součinnost již policejním orgánům a požadované listiny vydal až po rozhodnutí o své stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání (viz vyjádření obviněného obsažené v úředním záznamu o rozpečetění a soupisu věcí vydaných při prohlídce jiných prostor ze dne 8. 12. 2011, č. l. 64, kde se vyslovil cit. Účetnictví za rok 2010 je komplexně zpracováno .je uloženo na bezpečném místě a může jim být vydáno pouze proti zaplacení odstupného podle uzavřené smlouvy včetně dodatků. ).

Pokud si obviněný nevyzvedl výzvu k vydání věci ze dne 30. 9. 2011 (č. l. 68), která mu byla neúspěšně doručována poštou na adresu P., L., a která byla následně uložena k vyzvednutí na poště od 7. 10. 2011 až do 24. 10. 2011, přičemž namítl svoji hospitalizaci, případně pracovní neschopnost, lze obviněnému dát za pravdu pouze částečně. Nutno konstatovat, že tyto námitky již obviněný uplatnil na počátku trestního řízení a vypořádal se s nimi nalézací soud na str. 5 svého rozsudku. Z propouštěcí zprávy Fakultní nemocnice v Motole ze dne 8. 4. 2011 založené na č. l. 154 trestního spisu vyplývá, že obviněný byl v tomto nemocničním zařízení hospitalizován ve dnech 28. 3. 2011 8. 4. 2011, stav pacienta při propuštění byl zkonstatován jako soběstačný . Další propouštěcí zpráva z téhož zařízení (č. l. 82) dokládá hospitalizaci obviněného ve dnech 11. 10. 2011 24. 10. 2011 s doporučením následného klidového režimu, dále na č. l. 83 trestního spisu je založena zpráva Polikliniky Prosek o hospitalizaci obviněného ve dnech 24. 10. 2011 15. 11. 2011. Z porovnání úložní lhůty výzvy k vydání účetnictví a termínů hospitalizace vyplývá, že zdravotní stav nebránil obviněnému výzvu na počátku jejího uložení vyzvednout, především však z jeho vlastních vyjádření nejen ve výpovědích, ale již při komunikaci s právním zástupcem občanského sdružení a poté ještě s orgány policie si byl dobře vědom povinnosti vrátit účetní dokumentaci, avšak záměrně tak neučinil za účelem vymáhání splnění finančních nároků ze strany občanského sdružení. Učinil tak až dne 28. 3. 2012, tj. téměř dva roky po ukončení smluvního vztahu, přičemž nejméně za rok 2010 došlo k ohrožení včasného a řádného vyměření daně občanského sdružení Sportovní klub Slavie Praha. Nejvyšší soud se konkrétním jednáním obviněného vůči policejním orgánům zabýval, a to ve svém usnesení v rámci prvního dovolacího řízení v této věci ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 Tdo 277/2013, konkrétně na straně 4.

Pokud obviněný namítal trestní odpovědnost K. H., která v pozici další jednatelky společnosti DOSS účto s.r.o. měla možnost požadované účetní doklady vydat, odkazuje Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, který se s touto argumentací vypořádal na str. 6. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud navíc dodává, že trestní řízení je ovládáno zásadou obžalovací zakotvenou v ustanovení § 2 odst. 8 tr. ř., a případná součinnost s obviněným či vlastní trestní odpovědnost další osoby, než na kterou podal státní zástupce obžalobu, návrh na potrestání, event. návrh na schválení dohody o prohlášení viny přijetí trestu, není soud oprávněn rozhodovat. Uznání viny a uložení trestu obviněnému proto není podmíněno případnou trestní odpovědností svědkyně K. H., pokud by o ní vůbec mělo být orgány činnými v trestním řízení uvažováno.

Obviněný dále zopakoval svoje výhrady vůči podřazení svého jednání pod jednu z alineí odstavce 1 § 254 tr. zákoníku, a to zatajení , o něž se v jeho případě nejednalo. Výkladem této právní otázky se však Nejvyšší soud detailně zabýval ve svém usnesení ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 Tdo 277/2013, neshledal proto důvod tutéž argumentaci opakovaně rozvádět. Obviněnému je kladeno za vinu zjednodušeně řečeno znepřístupnění účetní dokumentace subjektu daně, a jeho trestní odpovědnost není vázána na pravdivost jejího obsahu či dokonce její změnu, zničení nebo poškození. To jsou již další možné varianty naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu, jak jsou taxativně vyjmenovány v označeném paragrafovém znění.

Nejvyšší soud tak v projednávané trestné věci neshledal žádnou vadu v hmotně právním posouzení skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ani porušení základních principů trestního řízení, jak je vytýkal ve svém dovolání obviněný Ing. J. Š. Pokud byly jeho námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., postrádaly opodstatnění. Nejvyšší soud proto rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.


Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).

V Brně dne 22. ledna 2014


Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová