5 Tdo 1375/2013
Datum rozhodnutí: 22.01.2014
Dotčené předpisy: § 255 odst. 2,4 tr. zákoník



5 Tdo 1375/2013-40

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2014 o dovolání, které podal obviněný R. N. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 9 To 39/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 1/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný R. N. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 40 T 1/2013, uznán vinným zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce tr. zákoník ), jehož se dopustil skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v tomto rozsudku.

Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle § 255 odst. 4 tr. zákoníku a za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku soud uložil obviněnému povinnost, aby podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Současně mu podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, jejichž předmětem činnosti je obchodní činnost a motorová nákladní doprava, a to v trvání 4 roků. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto též o povinnosti obviněného nahradit poškozené obchodní společnosti RK Mělník, s. r. o., v konkursu, škodu způsobenou trestným činem.

O odvoláních obviněného R. N. a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, který podal odvolání v neprospěch obviněného, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 9 To 39/2013, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud při nezměněném výroku o vině a o náhradě škody uložil obviněnému podle § 255 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku odvolací soud uložil obviněnému též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech zabývajících se obchodní činností a silniční motorovou nákladní dopravou, a to v trvání 6 let. Podle § 256 tr. řádu pak odvolací soud zamítl odvolání obviněného, neboť ho neshledal důvodným.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný R. N. prostřednictvím svého obhájce dne 10. 9. 2013 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především vytkl napadenému rozhodnutí odvolacího soudu jeho nepřezkoumatelnost a poukázal na údajný extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nesprávně posoudily předmět činnosti obchodních společností RONAD, s. r. o., a RK Mělník, s. r. o., který u nich nebyl podobný, takže nemohlo dojít ani k porušení zákazu konkurence ve smyslu § 65 a § 136 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Jak dále obviněný zdůraznil, pro naplnění tohoto znaku není rozhodující formální zápis v obchodním rejstříku, ale fakticky realizované podnikání. Obviněný namítl pochybení rovněž ohledně subjektivní stránky zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, protože veškeré jeho jednání směřovalo k zachování obchodní činnosti společnosti RONAD, s. r. o., přičemž nemohl předem odhadnout rozsah ekonomické krize. V této souvislosti obviněný uvedl, že spoléhal na vstup strategického partnera do posledně jmenované obchodní společnosti, což nelze považovat za nejistou budoucí událost za situace, kdy tento partner sám deklaroval své rozhodnutí stát se společníkem, a došlo k uzavření smlouvy o převodu části obchodního podílu formou notářského zápisu.

Proto závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 9 To 39/2013, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 40 T 1/2013, jakož i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde jejich zrušením, pozbydou podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupoval podle § 265o odst. 1 tr. řádu a rozhodl o odkladu výkonu uloženého trestu odnětí svobody.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru jsou námitky obviněného v rozporu s dosavadní respektovanou judikaturou, která se týká výkladu zákonných znaků zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Pokud jde o vymezení druhu zboží v popisu skutku, státní zástupce je přesvědčen, že pro naplnění znaku spočívajícího ve stejném nebo podobném předmětu činnosti u zmíněného zločinu není třeba zabývat se druhem zboží, s nímž obchodovaly dotčené obchodní společnosti. Námitky obviněného zpochybňující naplnění subjektivní stránky nepovažuje státní zástupce za odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný R. N. opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný, tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, v němž popírá možnost, že by spáchal jakoukoli trestnou činnost, a namítá, že rozhodná skutková zjištění soudů nemají oporu v opatřených důkazech. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obviněný jejím prostřednictvím jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s jejich hodnocením provedených důkazů. Přitom obviněný v dovolání předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje, a to na podkladě svých hodnotících úvah týkajících se zejména některých svědeckých výpovědí a dalších důkazů. Navíc obviněný zde odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1993/99, vydaný v dovolacím řízení konaném podle občanského soudního řádu, který se zabývá dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu v jeho tehdejším znění (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), přičemž nyní již ani v civilním řízení vůbec neexistuje takový dovolací důvod (viz ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu). Tím spíše tedy nemůže mít citovaný rozsudek význam v trestním (dovolacím) řízení, v němž nikdy nebyl zakotven obdobný dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.

Totéž platí o námitce obviněného, v níž poukazuje na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr., nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu jeho trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.

V návaznosti na předchozí výklad k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného R. N. , jimiž zpochybnil správnost právní kvalifikace skutku posouzeného jako zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku, protože podle jeho názoru nebyla naplněna objektivní a subjektivní stránka tohoto zločinu.

Ke zmíněnému zločinu Nejvyšší soud připomíná, že se ho dopustí ten, kdo jako podnikatel, společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na podnikání dvou nebo více podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků a získá tím pro sebe nebo jiného prospěch velkého rozsahu. Jak vyplývá z dosavadní a nadále použitelné judikatury (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 39/2006 Sb. rozh. tr.), z hlediska trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku nezáleží na tom, zda pro pachatele platil zákaz konkurence i podle obchodního zákoníku [od 1. 1. 2014 podle zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích)] nebo podle jiného předpisu, resp. podle společenské smlouvy či stanov obchodní společnosti nebo družstva, a zda porušil i takový zákaz. Na druhé straně je z uvedeného patrné, že porušení zákazu konkurence, stanoveného předpisy občanského či obchodního práva, společenskou smlouvou nebo stanovami obchodní společnosti nebo družstva, samo o sobě nezakládá trestní odpovědnost podle citovaného ustanovení trestního zákoníku. Pokud jde o stejný nebo podobný předmět činnosti dvou nebo více podnikatelských subjektů ve smyslu § 255 odst. 2 tr. zákoníku, i podle shora citované judikatury jím může být zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou tyto subjekty oprávněny podnikat, a to bez ohledu na skutečnost, zda v době spáchání trestného činu podle citovaného ustanovení skutečně podnikají právě ve shodném nebo podobném předmětu činnosti a zda jsou v reálném konkurenčním vztahu na trhu.

Jak vyplývá z popisu rozhodných skutkových okolností v nyní posuzované trestní věci, obviněný R. N. zkráceně vyjádřeno jako jednatel a společník obchodní společnosti RONAD, s. r. o., s předmětem činnosti spočívajícím mimo jiné v provozování maloobchodu se smíšeným zbožím a silniční motorové nákladní dopravy a současně jako jednatel a společník obchodní společnosti RK Mělník, s. r. o., s podobným předmětem činnosti spočívajícím mimo jiné v koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a v opravách motorových vozidel dne 15. 9. 2008 uzavřel mezi těmito obchodními společnostmi rámcovou smlouvu o půjčce peněžní částky ve výši 25 000 000,- Kč bez stanovení lhůty splatnosti, kterou podepsal za obě smluvní strany, přičemž tak učinil s cílem získat finanční prostředky na zajištění tzv. cash-flow v provozu obchodní společnosti RONAD, s. r. o., která byla v té době ve ztrátě v řádu stovek milionů korun a se závazky v podobné výši. Na základě zmíněné rámcové smlouvy si obchodní společnost RONAD, s. r. o., půjčila od obchodní společnosti RK Mělník, s. r. o., peněžní částku v celkové výši 22 274 623,- Kč, kterou obviněný v hotovosti vybral z bankovního účtu obchodní společnosti RK Mělník, s. r. o., a z této půjčky obviněný vrátil pouze částku ve výši 829 000,- Kč. Popsaným jednáním obviněný způsobil obchodní společnosti RK Mělník, s. r. o., škodu ve výši 21 745 623,- Kč a na její úkor získal prospěch pro obchodní společnost RONAD, s. r. o., ve stejné výši.

Takový popis rozhodných skutkových okolností podle názoru Nejvyššího soudu svědčí o naplnění všech zákonných znaků zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, jak správně zjistily soudy nižších stupňů. Přitom zde nevznikají žádné pochybnosti o tom, že předmět činnosti obou obchodních společností byl podobný. Obchodní společnost RONAD, s. r. o., totiž mohla podnikat mimo jiné v předmětu činnosti maloobchod se smíšeným zbožím a silniční motorová nákladní doprava a obchodní společnost RK Mělník, s. r. o., měla v obchodním rejstříku zapsaný mimo jiné předmět činnosti spočívající v koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodeji a v opravách motorových vozidel. Obě jmenované obchodní společnosti se tedy zabývaly obchodem, jehož předmětem mohlo být zboží jakéhokoli druhu. Na tomto místě Nejvyšší soud odkazuje na svou výše citovanou judikaturu, která zcela dopadá i na nyní posuzovanou věc. Proto námitky obviněného, jimiž v podstatě jen nesouhlasí se závěry vyjádřenými v této judikatuře, nejsou důvodné a nemohou mít vliv na trestní odpovědnost obviněného.

Nejvyšší soud však neakceptoval ani výhrady obviněného zpochybňující naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Ke spáchání trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku se vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž úmysl pachatele musí jednak zahrnout všechny ostatní znaky této skutkové podstaty a navíc musí směřovat k tomu, aby pachatel opatřil sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Na podkladě dosavadních skutkových zjištění, jak byla vyjádřena výše v popisu skutku a v navazujícím odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, lze podle názoru Nejvyššího soudu učinit jednoznačný závěr o úmyslu obviněného R. N. uzavřít nevýhodnou smlouvu na úkor obchodní společnosti RK Mělník, s. r. o., a to se záměrem opatřit prospěch jinému, tj. obchodní společnosti RONAD, s. r. o. Rozhodná skutková zjištění totiž poskytují dostatečný podklad pro závěr, že obviněný jednal s cílem zvýhodnit jeden ekonomický subjekt, jímž byla obchodní společnost RONAD, s. r. o., na úkor jiného ekonomického subjektu, tedy obchodní společnosti RK Mělník, s. r. o., přestože působil zároveň v obou těchto obchodních společnostech, které měly podobný předmět podnikání, a uzavřel již zmíněnou rámcovou smlouvu o půjčce, na základě které došlo k vyvedení peněz z majetku poškozené obchodní společnosti. V obecné rovině lze sice souhlasit s názorem obviněného, podle něhož se do průběhu podnikání promítají různé více či méně očekávatelné události. Je však povinností podnikatele zajistit, aby v rámci svého podnikání nepodstupoval nepřiměřená rizika a aby byl připraven odpovídajícím způsobem minimalizovat dopad negativních ekonomických a jiných vlivů do jeho podnikatelské činnosti. Určení míry nepřiměřeného rizika závisí na konkrétních zkušenostech, osobních a osobnostních předpokladech podnikatele a vnějších okolnostech. Podnikatel musí proto předem pečlivě zvážit, zda podstupované riziko není nepřiměřené. Navíc nelze připustit bezdůvodné přenášení důsledků nepřiměřeného podnikatelského rizika z jednoho podnikatelského subjektu, v němž pachatel působí, na jiný takový subjekt, jak se stalo i v této věci (viz odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1640/2005, které bylo publikované pod č. 39/2006 Sb. rozh. tr.).

Pokud jde o jednání obviněného R. N. a jeho podnikání v rámci obchodní společnosti RONAD, s. r. o., Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že tato společnost se dlouhodobě nacházela v neutěšené hospodářské situaci. Obviněný se sice snažil na jedné straně zvrátit uvedený stav standardními postupy (např. hledáním strategického investora), na druhé straně se uchýlil k jednání, které vykazovalo znaky trestného činu. Jestliže totiž obviněný za úpadkového stavu jmenované obchodní společnosti umožnil, aby tato společnost vstoupila do dalšího závazkového vztahu, přičemž učinil takové dispozice s majetkem poškozené obchodní společnosti RK Mělník, s. r. o., u níž zároveň působil jako statutární orgán a společník, kterými nenávratně odčerpal část jejího majetku, pak takové jednání svědčí o úmyslném zavinění obviněného, jak správně uzavřely soudy nižších stupňů. Obviněný byl totiž zkušeným podnikatelem, takže za uvedených okolností musel předpokládat, že popsané dispozice s majetkem poškozené obchodní společnosti jednak nemohly vést k záchraně podnikání obchodní společnosti RONAD, s. r. o., a jednak poškodily majetek obchodní společnosti RK Mělník, s. r. o. Proto Nejvyšší soud považuje námitku obviněného, kterou zpochybnil své úmyslné zavinění, za nedůvodnou.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. N. podal dovolání s poukazem na skutečnosti, jimiž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Pokud jde o podnět obviněného R. N. , aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 22. 1. 2014
Předseda senátu: JUDr. František P ú r y